(publikovaný pod č. 203 ve
Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 5/2004, na str. 437 a násl.)
Rozsudek
Nejvyššího správního soudu
ze dne 3. září 2003
sp. zn. 2 A 1164/2002-OL-21
Nárok
na poskytnutí jednorázové peněžní
částky podle § 1 odst. 3 zákona
č. 261/2001 Sb. mohl vzniknout i osobě
se statusem československého politického
vězně, protože tohoto statusu
podle § 2 odst. 1 bodu 5 zákona č. 255/1946 Sb. nabývaly nejen osoby vězněné a
internované (jimž nárok
na jednorázovou částku - odvíjející se od doby věznění nebo internace - vznikl již podle zákona č. 217/1994
Sb.), ale mohly jej nabýt a
také nabývaly i osoby "jinak" omezené na osobní svobodě, tedy
i osoby z rasových nebo
náboženských důvodů soustředěné
do vojenských pracovních táborů
nebo ukrývající se. U této skupiny
osob, kterou § 1 odst. 3 zákona č.
261/2001 Sb. vymezil skutkovými znaky a nikoli právním statusem, proto není vyloučeno, aby nárok vznikl i tomu, kdo byl v rozhodné době
účastníkem národního boje
za osvobození jako československý
politický vězeň.
Věc: Ing. Milan F. v T. proti České správě sociálního zabezpečení o
přiznání jednorázové částky podle zákona č. 261/2001 Sb.
Žalobce se domáhal přiznání jednorázové částky a tvrdil, že jej jako
pětileté dítě po zatčení a
uvěznění jeho rodičů pro odbojovou
činnost v roce 1943 převzali do péče manželé K., u nichž se do
roku 1945 se
svým bratrem ukrýval.
Po válce mu bylo vystaveno
osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb.
a byl mu přiznán status
československého politického
vězně. Právě s poukazem na tento
status však žalovaná jeho
žádost o přiznání jednorázové částky
podle zákona č. 261/2001 Sb. zamítla.
O opravném prostředku, který žalobce
podal podle procesních předpisů účinných k 31.12.2002 u Vrchního
soudu v Olomouci, pak rozhodl
Nejvyšší správní soud (§ 129 odst. 1
a § 132 s. ř. s.) v režimu řízení o
žalobě tak, že napadené
rozhodnutí žalované zrušil pro nezákonnost a věc jí vrátil k dalšímu
řízení.
Z odůvodnění:
Žalobce namítl, že jeho žádost měla
žalovaná posoudit podle ustanovení
§ 1 odst. 3 zákona
č. 261/2001 Sb. (ukrývání se z rasových důvodů). Po
skutkové stránce uvedl, že
jeho rodiče (a prarodiče) byli
za svou odbojovou činnost proti Říši v únoru 1943 zatčeni a odsouzeni k
mnohaletému vězení. Žalobce, jemuž v té době bylo pět let, a jeho dvanáctiletého bratra se bezprostředně po zatčení rodičů ujali manželé K. Ti oba chlapce až do skončení války u
sebe ukrývali v
obci H., a
tím je zachránili před internací.
Žalobce popsal, že při příchodech Němců
do vesnice oba chlapci utíkali do lesů,
kde se skrývali do doby, než nebezpečí pominulo, občas tam i přespávali. O tom připojil také prohlášení Vlasty L.
(dcery manželů K.).
O osvědčení podle
zákona č. 255/1946 Sb. žalobce
požádal v roce 2001, a to
na doporučení pracovnice Okresní správy
sociálního zabezpečení.
Osvědčení mu bylo vystaveno v červnu 2002, avšak na kategorii
"československého politického vězně". Žalobce má toto osvědčení za
nesprávné. Dodal, že ani on sám ani
nikdo z rodiny nebyl odškodněn podle
zákona č. 217/1994 Sb. V dodatku k opravnému prostředku došlém 13.11.2002 rozvedl skutková tvrzení ohledně
předválečné situace v B., kde žil, šikanování českých rodin
v Sudetech a
jejich postih po obsazení pohraničí. Vyjádřil názor, že postih celé rodiny
(rodiče, prarodiče, teta) byl výrazem rasového postihu Čechů; uvedl, že pojem
rasového útisku by neměl být vztažen
jen na perzekuci Židů, jak je obecně chápán, ale také na případy, které jsou
podobné jeho příběhu. V dalším podání
vůči Nejvyššímu správnímu soudu ze dne 24.6.2003 žalobce vyjádřil názor,
že současná generace úředníků již nemá
přesné povědomí o
útisku Čechů v Sudetech. Žalobce argumentoval tím,
že odbojovou činností
byl také odpor proti vysídlování, poněmčování
a likvidování Čechů.
Právě v těchto případech šlo o
rasový útisk a pro odpor proti
němu byli také žalobcovi
rodiče i prarodiče
odsouzeni a žalobce byl ukrýván proto, aby ze stejných
důvodů nebyl sám postižen.
O věci soud uvážil:
Zákon
č. 261/2001 Sb. je jedním z
právních předpisů, jímž český
stát napravuje některé
křivdy způsobené nacistickým a později komunistickým režimem v minulosti; jednotlivé zákony z této skupiny
zakládají právní nároky na vyplacení
jednorázových částek (v dalším textu
"odškodnění") různým skupinám (např. zákon č. 217/1994 Sb. československým politickým
vězňům z období let 1939 až
1945 a pozůstalým po nich, zákon č. 39/2000 Sb. válečným veteránům, zákon č.
172/2002 Sb. osobám odvlečeným po válce do SSSR a táborů v jiných státech atd.). Jednotlivé zákony stanovily okruh oprávněných osob se značnými odchylkami; to byla otázka věcného či
politického řešení, teprve v
druhé řadě otázka právní a legislativní.
Podmínky vzniku nároků podle
těchto zákonů jsou zpravidla vázány na poválečný zákon
č. 255/1946 Sb.,
o příslušnících československé
armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje
za osvobození. Jednotlivé
skupiny účastníků národního
boje za osvobození byly odškodněny jednotlivými zákony shora zmíněnými. V zásadě lze říci, že zákon č.
217/1994 Sb. dopadal na československé politické vězně [§ 1 odst. 1 bod
1 písm. g) zákona č. 255/1946
Sb.], zákon č. 39/2000 Sb. na příslušníky československé armády v
zahraničí a příslušníky spojeneckých armád [§ 1 odst. 1 bod 1 písm. a) a b) zákona č. 255/1946 Sb.] a zákon č. 261/2001 Sb. na
příslušníky československé armády na Slovensku, československé partyzány,
účastníky domácího hnutí,
účastníky povstání v květnu 1945 [§ 1 odst. 1 bod 1 písm. c) až f)
zákona č. 255/1946 Sb.], dále na
politické vězně po roce 1948, a - což je pro rozsuzovanou věc podstatné - na samostatně vymezenou skupinu osob z rasových nebo
náboženských důvodů "soustředěných do vojenských pracovních
táborů" nebo osob
z týchž důvodů
se ukrývajících. Výjimečným
předpisem popisované skupiny zákonů je zákon č. 172/2002 Sb., který
zakládá nárok na odškodnění
osobám odvlečeným do SSSR nebo
sovětských pracovních táborů; konečně
je tu skupina osob nuceně
nasazených, kde odškodnění bylo řešeno cestou mezinárodního práva.
Pro rozsuzovanou věc má význam zvláštní
vztah mezi zákonem č. 217/1994
Sb. a zákonem č. 261/2001
Sb. u kategorie "československých politických
vězňů", protože za
určitých specifických
okolností může vzniknout
nárok podle obou těchto předpisů
(proto také zákon č. 261/2001 Sb.
vyloučil z nároku ty, jimž bylo
odškodnění již poskytnuto podle zákona č. 217/1994 Sb.).
Vymezení kategorie "československého
politického vězně" podle zákona č.
255/1946 Sb. (jeho § 2
odst. 1 bod 5) zahrnulo nejen osoby "vězněné"
nebo "internované", ale také osoby "jinak" omezené na osobní svobodě. Nárok na odškodnění
se ale podle zákona č. 217/1994 Sb. odvíjel od doby "věznění nebo
internace". To ve svých důsledcích znamenalo, že osoby "jinak omezené" na osobní svobodě (např.
tím, že se
skrývaly nebo byly podle branných předpisů - především Slovenského štátu - soustředěny do vojenských pracovních táborů, což
fakticky, ale nikoli
právně, bylo možno postavit na
roveň internaci) se
vymykaly dosahu zákona
č. 217/1994 Sb., ačkoli i jim bylo nebo mohlo být vystaveno osvědčení na kategorii
"politický
vězeň", protože podmínky
zákona č. 255/1946 Sb.
splňovaly.
Zákonnou
tvrdost, která tím vznikala (a také
nejednotnost praxe, která
zpočátku těmto osobám odškodnění nepřiznávala pro nesplnění zákonných podmínek "věznění nebo
internace", ale v
některých případech v
pozdějších letech již odškodnění bylo přiznáno), odstranil
zákonodárce tím, že
tuto kategorii osob (vojenské pracovní
tábory a osoby
skrývající se) zařadil do samostatné skupiny
pozdějšího zákona (§
1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb.),
která není definována
zákonným odkazem, ale vymezenými skutkovými znaky. Tak se
stalo, že i u osob se statusem "československého politického vězně" nelze vyloučit vznik nároku a odškodnění podle zákona
č. 261/2001 Sb., protože zákon - který pracuje
s enumerativním výčtem oprávněných osob - skupinu uvedenou v § 1
odst. 3 výslovně
odkazem na zákon
č. 255/1946 Sb. nedefinuje.
Potud nemá žalovaná pravdu, uvádí-li,
že zákon č. 261/2001 Sb. se na
osoby se statusem
československého politického vězně nevztahuje. U skupiny
osob vymezených v
ustanovení § 1 odst. 3 zákona č.
261/2001 nezáleží, jak uvedeno, na
právním statusu, ale na splnění skutkových okolností.
Pokud
tedy žalovaná opřela zamítavý
výrok o vadný právní názor,
pochybila v užití hmotného práva a
její rozhodnutí není zákonné.
Proto také soud
napadené rozhodnutí pro nezákonnost zrušil (§ 78 odst. 1
s. ř. s.). V dalším řízení proto žalovaná vyjde z toho, že osoba se statusem československého
politického vězně není eo ipso vyloučena z nároku podle zákona č.
261/2001 Sb.
K
věci je ovšem
třeba ještě dodat:
žalobce požádal na formuláři o
přiznání odškodnění jako účastník domácího hnutí [tedy ve statusové kategorii § 1
odst. 1 bod 1
písm. e) zákona č. 255/1946
Sb.], a shodně v části "A"
formuláře tento údaj vyplnil (a
nevyplnil údaj pod bodem "j",
který vymezuje osoby "skrývající se"). Teprve z opravného prostředku a z
příloh, které k němu žalobce
postupně dodal, vyplynulo, že skutkový základ celé věci je jiný a vyžaduje
zásadní doplnění dokazování. Nedostatečné zjištění skutečného stavu věci
(a tedy vady řízení) však žalované nelze vytýkat, protože žalobce v průběhu správního
řízení nepřednesl rozhodující
skutková tvrzení a ani k nim nenabídl důkazy. Pokud tak učinil teprve
v řízení soudním, nejde o
nedostatek, který by bylo možno vytýkat správnímu orgánu.
Na závěr
soud poznamenává, že závěr
žalované, vyjádřený ve stanovisku k
žalobě, že totiž
žalobcovo ukrývání se
nebylo způsobeno rasovou nebo
náboženskou perzekucí, ale
odbojovou činností a následným uvězněním jeho rodičů, je předčasný, protože důkazně nepodložený. K tomu, aby
v dalším řízení tyto otázky žalovaná
objasnila a právně je hodnotila, bude třeba soustředit důkazy přinejmenším ke zjištění, za jakou činnost byli odsouzeni žalobcovi rodiče,
co hrozilo žalobci
a jeho bratru, pokud by nebyli ukrýváni
v jiné rodině (např. ve
srovnání s podobnou situací
dětí německých), a
zda tato hrozba
byla nebo nebyla hrozbou
rasové či náboženské
(nebo jiné, např.
národnostní) perzekuce. Teprve
poté může žalovaná dospět k
závěru, zda jsou nebo nejsou
splněny podmínky vzniku nároku podle § 1 odst. 3 zákona č.
261/2001 Sb.