Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 1997

(publikované pod č. 624 v časopise Soudní judikatura č. 2/2000, str. 184).

K otázce registrace církví a náboženských společností.

 

text ve formátu MS-Word


 

Účastníkem  řízení  o  registraci   změn  údajů  o  náboženské společnosti již  vzniklé (§ 18  zákona č. 308/1991  Sb.) je toliko tato  náboženská společnost  jako právnická  osoba. Správní  úřad, který o  registraci rozhoduje, je  povinen zkoumat, zda  návrh byl podán takto  oprávněnou právnickou osobou,  jakož i to,  zda za ni jedná příslušný orgán náboženské společnosti.

 

Prejudikatura: č. 494/1999.

 

Věc: Žalobci Miloš K., Livie D.,  Bedřich K. a další fyzické osoby a Pražská  náboženská  obec  Náboženské  společnosti  českých unitářů,  Brněnská  náboženská  obec  Náboženské  společnosti českých   unitářů,   Plzeňská   náboženská   obec  Náboženské společnosti  českých unitářů,  proti žalovanému  Ministerstvu kultury,  o  žalobě  proti   rozhodnutí  žalovaného  a  proti rozhodnutím ministra kultury ve  věci registrace změny Ústavy Náboženské společnosti českých unitářů.

 

Rozhodnutím ze dne 6. 1.  1994 Ministerstvo kultury ČR podle § 18  zákona  č.  308/1991  Sb.  registrovalo  na návrh Náboženské společnosti  československých unitářů  ze dne  8. 12.  1993 Ústavu Náboženské společnosti českých  unitářů, schválenou sněmem uvedené náboženské společnosti dne 23. 10.  1993 v Plzni. Uvedený návrh na registraci  změn  Ústavy  Náboženské  společnosti československých unitářů  z  8.  12.  1990   byl  podán  8.  12.  1993  Náboženskou společností Československých unitářů (dále jen "NSČU"), dle návrhu zastupovanou rev.  Vladimírem S., Dobroslavem  K. a Jaroslavou  Š. Toto rozhodnutí,  které dle vyznačení ve  spise nabylo právní moci již 7. 1.  1994, bylo napadeno podáním z 12.  1. 1994 JUDr. Miloše K., dále podnětem k přezkoumání z  14. 1. 1994, podaným členy NSČU a funkcionáři  (z nichž  někteří jsou  i žalobci)  a dále  podáním z 14. 4. 1994, nadepsaným jako podnět ke zrušení registrace ze dne 6. 1.  1994, podaným členy Ústředního  správního sboru NSČU, členy dozorčí rady  a zástupci pražské  a brněnské náboženské  obce, tj. vesměs rovněž žalobci. Rozhodnutím ministra  kultury ze dne 29. 3. 1995 podle § 65 správního řádu bylo  (k podnětu z 14. 1. 1994 jako z podnětu Pražské  obce NSČU) rozhodnutí  z 6. 1.  1994 změněno ve výroku tak,  že byl registrován nový  název: Náboženská společnost českých unitářů  a Ústava Náboženské  společnosti českých unitářů. O rozkladu  podaném 11.  4. 1994  proti tomuto  rozhodnutí rozhodl ministr kultury dne 12. 10. 1995 tak, že rozklad JUDr. Václava A., Livie  D.,  Ivanky  K.  a  Bedřicha  K.  zamítl  jako nepřípustný, a rozklad JUDr. Václava K. zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.

 

Žalobci se domáhali žalobou zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 1. 1994 o  registraci Ústavy Náboženské společnosti českých unitářů, a  zrušení rozhodnutí navazujících, tj.  rozhodnutí z 29. 3. 1995 a rozhodnutí z 24. 10. 1995 s tím, že nezákonnost dovozují z toho, že návrh na  registraci změny názvu náboženské společnosti a registraci  nové  ústavy   nepodal  příslušný  orgán  náboženské společnosti,  ale  tři  nelegitimní  osoby,  které  se vydávaly za statutární  zástupce   NSČU.  Žalobci  namítali,   že  i  postupem žalovaného v řízení  o registraci, ale i v  řízení o jejich podání z 12. 1. a 14.  1. 1994 a v řízení o rozkladu  z 11. 4. 1995, jim, jako  funkcionářům   náboženské  společnosti  byla   upřena  práva účastníka  řízení  podle  §  14  správního  řádu,  protože vydaným rozhodnutím o  registraci byli dotčeni  na svých právech  a právem chráněných  zájmech jako  zvolení funkcionáři,  a tedy  rozhodnutí o registraci jim mělo  být doručeno a jejich podání  z 12. 1. 1994 a 14.  1.  1994  měla  být  projednána  jako odvolání, nikoli jako podněty  k mimoodvolacímu  řízení.  Žalobci  nesouhlasí s  tím, že okruh účastníků  řízení o registraci  je upraven speciálně  v § 16 odst. 3 zákona  č. 308/1991 Sb., když podle  jejich názoru se toto ustanovení  vztahuje toliko  na řízení,  v němž  dojde k odmítnutí registrace,  a proti  takovému nepravomocnému  rozhodnutí je  poté možno  podat opravný  prostředek k  soudu. V  dané věci však nejde o opravný   prostředek  proti   odmítnutí  registrace   náboženské společnosti,  ale o  odvolání,  popř.  další řízení  (žalobu proti pravomocnému  rozhodnutí),  když  jde  o  ochranu  základních práv a svobod  náboženské  společnosti  proti  rušení  třetími osobami, a opravným  prostředkem proti  přehmatu správního  orgánu, je  pak zřejmě  odvolání.  Postavení  účastníků  řízení  pak  stanoví § 14 správního   řádu.  Žaloba   pak  dovozuje   dotčenost  v právech a svobodách Náboženské společnosti českých unitářů, a to i v právu zakotveném  v čl.  16 odst.  2 Listiny  základních práv  a svobod, které nepřipouští, aby do  práva církví a náboženských společností zasahovala  státní  moc,  přičemž  napadenými  rozhodnutími  došlo k tomu, že NSČU byl vnucen  protiprávní a neplatný interní předpis a spolu  s ním  i nelegitimní  vedení a  to administrativní cestou - formální registrací.

 

Vrchní soud v Praze řízení  o žalobě usnesením zastavil, když dospěl  k  závěru,  že  žaloba  byla  podána  neoprávněnou  osobou (osobami).

 

Z odůvodnění:

 

Účastníky  řízení  o  žalobách  proti  rozhodnutím  správních orgánů  podle  hlavy  druhé   části  páté  o. s. ř.  jsou  žalobce a žalovaný  (§ 250  odst. 1  o. s. ř.). Žalobcem  je fyzická  nebo právnická osoba,  která o sobě  tvrdí, že jako  účastník správního řízení  byla  rozhodnutím  správního   orgánu  zkrácena  na  svých právech.  Podat žalobu  může i  fyzická nebo  právnická osoba,  se kterou  nebylo ve  správním řízení  jednáno jako  s účastníkem, ač s ní jako s účastníkem jednáno být mělo (§ 250 odst. 2 o. s. ř.).

 

Podle obecné právní úpravy  (§ 18 občanského zákoníku) platí, že právnickými osobami jsou sdružení fyzických a právnických osob, a jsou jimi  tak i církve a  náboženské společnosti, jejichž vznik upravuje  zákon  č.  308/1991   Sb.,  o  svobodě  náboženské  víry a postavení církví a náboženských  společností (dále jen "zákon"), přičemž  tyto  právnické  osoby  vznikají  podle zákona registrací a zanikají zrušením registrace.

 

Podle  §  4  zákona  se  církví  nebo náboženskou společností rozumí   dobrovolné   sdružení   osob   stejné   náboženské   víry v organizaci  s  vlastní  strukturou,  orgány,  vnitřními předpisy a obřady.  Církve a  náboženské společnosti  (dále jen "náboženská společnost") působí  na území (původně  ČSFR, nyní ČR)  na základě registrace a jsou právnickými osobami. Stát uznává jako náboženské společnosti pouze ty, které jsou registrovány podle zákona.

 

Zákon  upravuje práva  každého svobodně  projevovat svou víru (např.  §  1)  a  práva  věřících  sdružovat  se a zakládat církve a podílet  se na  jejich životě  (§ 5),  a tím realizovat základní právo  a  svobodu  zakotvenou  v  čl.  16  Listiny základních práv a svobod. Dále zákon upravuje  práva náboženských společností jako právnických  osob  (např.  §  5  odst.  2,  §  6),  a  práva  osob vykonávajících duchovenskou činnost. Ustanovení § 5 odst. 2 zákona pak  přímo odráží  čl. 16  odst. 2  Listiny. Zákon  tedy rozlišuje práva  fyzických osob  (tj.  např.  právo každého  projevovat svou víru, právo věřícího sdružovat se,  zakládat církve atd.), a práva náboženských společností jako právnických osob.

 

 

V  části  třetí,  §  10   a  násl.  zákon  upravuje  podmínky "registrace    církví   a    náboženských   společností".   Jde-li o registraci  nové náboženské  společnosti, podává  návrh na  její registraci   nejméně   tříčlenný    přípravný   orgán   náboženské společnosti s uvedením zmocněnce,  který je oprávněn jednat jejich jménem. Zákon stanoví, co musí obsahovat návrh na registraci, a co základní dokument,  k němu přiložený.  Jde-li o novou  náboženskou společnost, jež  má registrací vzniknout, je  ze zákona patrno, že státní orgán,  jemuž návrh na  registraci došel, jedná  s uvedeným zmocněncem  přípravného   orgánu,  jemuž  doručuje   i  rozhodnutí o registraci,  popř.  rozhodnutí  o  zamítnutí registrace, přičemž proti posledně  uvedenému má přípravný  výbor právo podat  opravný prostředek  k  soudu    17).  Jde-li  o  novou  církev,  je tedy účastníkem  řízení o  registraci nové  církve dle  podaného návrhu přípravný orgán  církve, zastoupený zmocněncem, a  to až do právní moci rozhodnutí o registraci církve.

 

Podle  § 18  zákona je   registrace nutná  i ke  změnám údajů uvedených  v §  12 a  13 zákona.  Návrh na  registraci těchto změn podává   příslušný  orgán   církve  nebo   náboženské  společnosti registrujícímu  orgánu,  přičemž  §  14    17  zákona  platí pro registraci změn obdobně. Jde-li tedy o registraci změn církve nebo náboženské společnosti  již vzniklé (registrované),  je účastníkem řízení o registraci změn  tato existující právnická osoba (církev, náboženská společnost), přičemž za ni návrh podává příslušný orgán církve. Tato  právnická osoba se totiž  návrhem na registraci změn domáhá toho, aby stát vyhověl jejímu návrhu a zaregistroval změny, které  ona jako  celek pro  svou další  činnost považuje za vhodné a které  byly schváleny  jejím  vrcholným  orgánem pro  její další činnost. Návrh  za tuto právnickou  osobu podává příslušný  orgán, tedy ten,  jemuž podle vnitřních  předpisů (ústavy, řádu,  stanov) přísluší za tuto právnickou osobu jednat. Vyhovění nebo nevyhovění návrhu  se  dotýká  práv   a  povinností  církve  nebo  náboženské společnosti jako  celku, neboť pokud  k registraci změn  dojde, je napříště oprávněna  spravovat své záležitosti  v souladu s těmito změnami.  Pokud  je  návrh  na  registraci  změn zamítnut, je tato právnická osoba  oprávněna podat opravný prostředek  k soudu proti zamítavému  rozhodnutí. Subjektem  práv a  povinností, o  nichž je v řízení  o  registraci  změn   rozhodováno,  je  tedy  náboženská společnost, tj. registrovaná právnická  osoba, a toliko tato osoba může být rozhodnutím zkrácena ve svých právech.

 

Jednotlivé   orgány  (funkcionáři,   event.  členové)  nejsou zkráceni ani  dotčeni ve svých  právech ani registrací  změn podle nového návrhu ani odmítnutím  registrace změn, a nejsou účastníkem řízení  o  registraci,  neboť  jejich  práva  a  zájmy  jako členů sdružení jsou odlišná od  veřejného subjektivního práva náboženské společnosti  (tj. práva,  které má   tato vůči  státu), o  němž je v řízení o registraci rozhodováno. Za právnickou osobu jednat vně, vůči  státu  a  jejím  jménem,     pak  toliko  příslušný  orgán náboženské společnosti.

 

V  řízení  o  registraci  církve  nebo  náboženské společnosti vystupuje tedy na jedné straně státní orgán příslušný k rozhodnutí o registraci,  na  druhé  straně  jako  účastník řízení náboženská společnost,  tj. právnická  osoba, s  tou výjimkou,  že před  její registrací  (a  tedy  vznikem)   vystupuje  jako  účastník  řízení přípravný  orgán církve.  V tomto  řízení jde  o právo  náboženské společnosti působit na území státu způsobem vyjádřeným v základním dokumentu,  nositelem  tohoto  veřejného  subjektivního  práva  je náboženská  společnost.   Stát  registrací  uznává,   že  založení a činnost náboženské společnosti (tak,  jak byla vtělena do jejích základních dokumentů)  je v souladu s  jeho právním řádem. Členové náboženského  sdružení,  jeho  orgány  a  funkcionáři  nemohou být účastníky  řízení,  o  jejich  subjektivních  veřejných právech se v tomto  řízení nejedná.  Nemůže tomu  být jinak,  neboť v takovém případě by  návrhu na registraci  změn v řízení  o registraci změn mohl  jako  účastník  řízení   oponovat  každý  člen  náboženského sdružení, který, byť byl  ostatními členy sdružení přehlasován při schvalování  základních dokumentů  na sněmu,  s navrhovanou změnou nesouhlasí. Stát (státní orgán) by pak byl postaven do role, která by byla v rozporu s čl. 16 odst. 2 Listiny.

 

Z  uvedeného  proto  jednoznačně  plyne  závěr, že účastníkem řízení  o registraci  změn náboženské  společnosti již  vzniklé je toliko  náboženská  společnost,  tj.  právnická  osoba.  Příslušný orgán,  který o  registraci změn  rozhoduje, je  povinen ze zákona zkoumat, zda návrh byl  podán příslušnou registrovanou náboženskou společností a  zda tato právnická  osoba je zastoupena  příslušným orgánem.

 

Žaloba  v  daném  případě   byla  podána  fyzickými  osobami, funkcionáři  náboženské  společnosti,  a  dále náboženskými obcemi odvozujícími svoji právní  subjektivitu od náboženské společnosti, nikoli  Náboženskou  společností  československých  unitářů,  jako právnickou osobou, dotčenou v  právu působit na základě registrace platné  k  určitému  datu,  a  tedy  osobou,  která se mohla cítit zkrácena  registrací změn  podanou jejím  jménem třetími  osobami, o nichž tvrdí, že neměly legitimitu ji zastupovat. Žaloba tak byla podána  osobami neoprávněnými,  které ze  zákona nejsou účastníkem řízení  o změně  registrace NSČU  a které  nejsou nositeli  práva, o němž  se  v  tomto  řízení  jednalo  a  proto  nemohly  být  ani rozhodnutím zkráceny.

 

Žalobci,  jako jednotliví  funkcionáři, popř.  členové orgánů náboženské společnosti,  event. jako obce  náboženské společnosti, dovozují  dotčenost ve  svých právech  z toho,  že registrací změn původní  ústavy  jim   stát  administrativním  rozhodnutím  vnutil respektovat jiné  vnitřní předpisy, které  nebyly řádně stanoveným postupem  podle  původní  ústavy  přijaty.  Tím  je  však zkrácena a dotčena  v  základním  právu  registrovaná náboženská společnost jako  celek. Bylo  tedy nutno,  aby žalobu  podala tato  právnická osoba  a tvrdila,  že byla  zkrácena na  svých právech a prokázala legitimitu osob jí zastupujících při podání žaloby. Soud by se pak legitimitou  osob    zastupujících  musel  zabývat,  a  o žalobě meritorně  rozhodnout. Vzhledem  k  tomu,  co bylo  shora uvedeno, nemůže  obstát  námitka  žalobců,  že  §  16  odst.  3  zákona  je speciálním  ustanovením stran  okruhu účastníků  řízení toliko pro případ  odmítnutí  registrace.  Jednak  z  textu tohoto ustanovení výslovně  plyne, že  jde o  vymezení okruhu  účastníků pro  řízení o registraci vůbec, ať  již je konečné rozhodnutí kladné  a je jím na  základě  podaného  návrhu  náboženská  společnost registrována (nebo registrována změna údajů) nebo i o rozhodnutí, jímž je návrh na  registraci odmítnut,  jednak vzhledem  k §  21 zákona je vztah mezi zvláštní úpravou zákona a obecnými předpisy o správním řízení v poměru  obecného  a  zvláštního.   Zákon  tedy  okruh  účastníků upravuje  jinak a  nelze proto  na toto  řízení vztáhnout  obecnou úpravu  účastníků řízení  podle §  14 správního  řádu, jak žalobci dovozují.

 

Z uvedených důvodů proto soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána osobou neoprávněnou, a nezbylo proto než podle § 250d odst. 3 řízení zastavit.

 

Řízení před Ústavním soudem:

 

Proti  tomuto  usnesení  Vrchního  soudu  v  Praze  podali ti žalobci, kteří jsou fyzickými osobami,  ústavní stížnost s tím, že napadeným  rozhodnutím  došlo  k  porušení  jejich práv, konkrétně práva  na  soudní  ochranu  podle  čl.  36  odst.  1  a 2 Listiny. Nesouhlasili  se  závěrem  Vrchního  soudu  stran  jejich  aktivní procesní legitimace k podání žaloby, protože nelze úvahu o aktivní legitimaci žalobců založit na pouhé formálněprávní stránce, ale je nutno  zkoumat hmotněprávní  vztah, což  soud podle  jejich závěru neučinil a jim odepřel soudní ochranu. Poukazem na nález Ústavního soudu  ve věci  I. ÚS  211/96 pak  stěžovatelé dovozovali, že soud neřešil otázku podle kterého zákona  se má postupovat, a nesprávně tak  řešil  otázku  účastenství  v  řízení.  Současně  stěžovatelé navrhli  zrušení  §  250d  odst.  3  o. s. ř.,  a  to  buď  celého ustanovení pro neústavnost, nebo alespoň ve slovech "jestliže byla podána neoprávněnou  osobou", s tím,  že toto ustanovení  umožnilo porušení tvrzených ústavních práv.

 

Z vyjádření soudu k ústavní stížnosti:

 

Podle  ustanovení čl.  36 Listiny  se u  soudu lze  dovolávat ochrany svých práv, nikoli práv cizích. "Za odepření spravedlnosti nelze považovat  postup, když soud, který  je podle zákona povinen za  všech okolností  zkoumat,  zda  jsou splněny  podmínky řízení, dojde k závěru, že tomu tak není" (Usnesení Ústavního soudu ze dne 15.  4. 1994,  sp. zn.  IV.  ÚS  6/94). Postup,  kterým je  soudní ochrana  zajištěna  těm,  kdo  tvrdí,  že  byli  na  svých právech zkráceni  rozhodnutím orgánu  veřejné správy,  je upraven  v části páté  o. s. ř.,  kde  je  zakotven  institut  žaloby  a  opravného prostředku proti rozhodnutí správního orgánu.

 

V   daném   případě   se   stěžovatelé  domáhali  přezkoumání rozhodnutí správního  orgánu postupem podle  hlavy II. části  páté o. s. ř.,  tedy  žalobou.  Předsedkyně  senátu napadeným usnesením řízení  zastavila  dle  §  250d  odst.  3  o. s. ř.,  když dospěla k závěru,  že žalobci  nejsou  osobou  oprávněnou k  podání žaloby proti  rozhodnutí,  neboť  právo,  o  němž  žalobci tvrdí, že bylo dotčeno napadeným  rozhodnutím, nesvědčí jim  jako fyzickým osobám (členům  náboženské  společnosti),  ale  jde  o  právo  náboženské společnosti samé,  která je právnickou  osobou a nositelkou  svých práv, odlišných od práv fyzických osob, které jsou v ní sdruženy.

 

Církve a náboženské společnosti  obecně existují nezávisle na státním útvaru a neodvozují svoji  moc od moci státní. Koexistence státní moci a  církevní moci na území určitého  státního útvaru má různou podobu. Tam, kde stát uznává vedle svého práva i samostatné právo  církevní,  jde  o  poměr  koordinace  obou právních systémů a vzájemného respektu. Zákon č.  308/1991 Sb. vymezuje tento poměr vzájemné  koexistence  na  území  České  republiky  tak,  že  jako předpoklad působení náboženské společnosti  na jeho území a jejího uznání  (respektu) ze  strany státu  stanoví registraci náboženské společnosti (§ 4 odst. 2  a 4). Náboženská společnost spravuje své záležitosti  sama,  zřizuje  své  instituce  nezávisle na státních orgánech, může  vydávat vnitřní předpisy,  nikoliv však v rozporu s obecně  závaznými právními  předpisy (§  5 odst.  2, § 6 zákona) a je  právnickou   osobou,  která  vystupuje   v občanskoprávních vztazích,  má sama  způsobilost  k  právům a  povinnostem, vlastní majetek  a pod.,  je tedy  nositelem i  samostatných práv.  Význam obnovy   kanonického  práva,   resp.  vnitřních   předpisů  církví a náboženských  společností,  pak  odráží  výraznou  změnu postoje státu  ve  sféře  suverenity  -  územní  jurisdikce.  Stát  uznává samostatnost     vnitřního    života     náboženské    společnosti a nepřípustnost  svého  zásahu  do  tohoto  života. Úprava svobody náboženského  vyznání,  stanovený  způsob  koexistence "světského" a "církevního"  práva  a   omezení  svobody  projevu  náboženského přesvědčení  a  vyznání  pak  koresponduje  plně  s  článkem 9 bod 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

 

Otázka, zda  žaloba proti rozhodnutí  o registraci změn  byla podána  oprávněnou osobou,  byla posuzována  i s  ohledem na shora uvedené. Z možných kombinací  právních vztahů mezi subjekty: stát, náboženská   společnost,   občan,   věřící,   osoba   vykonávající duchovenskou činnost,  církevní instituce, orgán  církve atd., jde v případě  registrace náboženské  společnosti o  právní vztah mezi státem a  náboženskou společností, která hodlá  vyvíjet činnost na jeho  území. V  daném konkrétním   případě jde  pak o  vztah státu

a náboženské  společnosti  -  právnické  osoby  již státem uznané, která  na  jeho  území  vyvíjela  činnost  a  byla  považována  za registrovanou  již podle  zákona č.  308/1991 Sb.  (§ 22 a příloha k zákonu),  a  v  daném  registračním  řízení  šlo  tedy  o  změnu registrace údajů uvedených v § 12 a 13 zákona (názvu a Ústavy).

 

Neregistrováním      náboženské      společnosti,      resp. neregistrováním  změn  údajů,  může  být  dotčena  přímo  ve svých právech  náboženská společnost.  Jí bylo  odepřeno uznání  státem, resp.  uznání změn  jejího vnitřního  života (obdobně  srov. §  20 odst.  2  zákona,  kdy  rovněž  náboženská  společnost  může žádat o přezkoumání rozhodnutí o zrušení  registrace). Na registraci pak váží další zákony další práva, např. i právo na hmotné zabezpečení náboženské  společnosti  ze  strany  státu  (k  tomu srov. zák. č. 218/1949  Sb.  o  hospodářském  zabezpečení  církví a náboženských společností  státem,  ve  znění  pozdějších  předpisů),  kdy  stát poskytuje  toliko registrovaným  církvím na  jejich žádost  úhradu požitků a  pod. Soudní ochrana  proti odmítnutí registrace,  popř. odmítnutí registrace změn je zákonem upravena speciálně, a to tak, že  lze  proti  rozhodnutí  registrujícího  orgánu  podat  opravný prostředek k soudu (§ 250l  a násl. o. s. ř.). Protože pokud zákon nestanoví  jinak, platí  obecné předpisy  o správním  řízení (§ 21 zákona),  nelze vyloučit  ani odvolání  proti kladnému  rozhodnutí o registraci  změn,  a  proti  rozhodnutí  o  něm ani žalobu podle generální klauzule § 247 a násl. o. s. ř. I kladným rozhodnutím by mohla  být náboženská  společnost dotčena,  pokud by  registrující orgán nedbal  mezí návrhu na  registraci a o  své vůli jeho  rámec překročil a registroval  tak např. změnu ve znění,  v jakém nebyla navrhována apod. O stejný případ pak dle názoru soudu jde tam, kdy je  sice  změna  registrována,  ale  k  návrhu  někoho,  kdo nebyl oprávněn za  náboženskou společnost jednat,  tedy toho, kdo  nebyl přípravným  orgánem nebo  příslušným orgánem  církve. Z uvedeného důvodu  žaloba podaná  žalobci  byla  soudem považována  za žalobu podle části páté  hlavy druhé o. s. ř. a ve smyslu  § 247 odst. 1, § 250  odst. 2  a §  250d odst.  3 o. s. ř.  byla posouzena  podle citovaných  ustanovení  a  ustálené  judikatury především základní otázka,  zda  žalobu  podala  oprávněná  osoba,  tj.  osoba, které tvrzené   právo,  o   němž  bylo   rozhodnutím  správního   orgánu rozhodováno, příslušet  mohlo, protože toliko tato  osoba může být žalobcem, zkráceným  rozhodnutím na svém  právu. Pokud je  žalobce osobou, která mohla být podle hmotněprávní úpravy nositelem práva, o němž bylo v  řízení jednáno a rozhodnuto (byla  tedy či měla být účastníkem řízení), pak soud o žalobě jedná a nezjistí-li zkrácení žalobce  na jeho  tvrzeném právu,  žalobu zamítne.  Jestliže podle právní  úpravy   žalobce  není  nositelem   práva,  o  němž   bylo rozhodnuto, je  vyloučeno, aby soud posuzoval, zda na tomto právu byl  zkrácen; pak  jde o  žalobu podanou  neoprávněnou osobou (tj. osobou  nemající   práva  rozhodnutím  dotčená).   Tak  tomu  bylo i v  tomto   případě,  kdy  mohlo  subjektivní   právo  (právo  na registraci změn  ústavy a práva  z provedené registrace  plynoucí) příslušet toliko náboženské společnosti již registrované.

 

Soudní   ochranu   je   možné   poskytnout  nositeli  práva, dotklo-li  se právě  tohoto jeho  práva vydané  rozhodnutí a by-li rozhodnutím  v  tomto  svém  právu  zkrácen.  Taková  ochrana však nepřísluší tomu, kdo takové právo nemá  a nemůže tak ani být v něm

na  něm zkrácen  (i když   má jiná  práva, rozhodnutím  však přímo nedotčená). Soud proto nemá za to, že usnesením o zastavení řízení byli stěžovatelé  zkráceni v právu  na poskytnutí soudní  ochrany, když  v daném  případě byla  nositelem práv,  o nichž  se v řízení jednalo   a  jimž   lze  ochranu   poskytnout,  toliko  náboženská společnost. Každý  se může dovolat  soudní ochrany pro  svá práva, nikoli pro práva cizí.

 

Soud   úvahu   o   účastenství    v   řízení   o   registraci a o  "registraci"  jako  institutu  opřel  i  o srovnání. V mnohém smyslu obdobnou  úpravu, vycházející ze  svobody sdružování, popř. státem    uznávaných    akademických    svobod,    shledal   např. v ustanoveních  zákona č.  83/1990  Sb.,  o sdružování  občanů, ve znění pozdějších  předpisů (§ 6  a násl.), zákona  č. 424/1991 Sb. o sdružování v  politických stranách a v  politických hnutích (§ 8 odst. 5 o odmítnutí registrace).  Pokud jde o speciálně zakotvenou soudní ochranu,  soud přihlédl i ke  znění § 15 zákona  č. 83/1990 Sb., k § 9 odst. 2 písm. j) o. s. ř., i k § 19b odst. 2 občanského zákoníku.

 

Soud  konstatoval  v  napadeném  usnesení,  že  je povinností registračního  orgánu  zjistit,   zda  za  náboženskou  společnost v řízení vystupuje (jedná) příslušný orgán společnosti. Nevyslovil tedy "nebývalý precedent", který  je mu stěžovateli přisuzován, že právo  jednat  za  náboženskou  společnost    každý,  kdo  se za příslušný orgán  vydává (k tomu  srov. text napadeného  usnesení). Aby však  soud mohl v  daném případě jednat  ve věci samé,  a mohl učinit   závěr,  zda   při  registraci   změny  ústavy  náboženské společnosti došlo ze strany  příslušného ministerstva k pochybení, musela by být žaloba podána  osobou zkrácenou na právech napadeným rozhodnutím,  tj.  jak  shora  vysvětleno, náboženskou společností samou.

 

Již  v  odůvodnění  svého  usnesení  soud  zevrubně rozebral právní  úpravu postavení  církví a  náboženských společností,  jak plyne z Ústavy, Listiny a  zákona č. 308/1991 Sb. Posledně uvedený zákon vymezuje  ve smyslu čl.  2 odst.  3  Ústavy a čl.  2 odst. 2 Listiny  pravomoc   státního  orgánu  (určeného   zákonem  ČNR  č. 161/1992 Sb.) ve  věcech církví a náboženských společností  - a to institutem registrace. Nad rámec tohoto vymezení není státní orgán oprávněn konat. Jak sami stěžovatelé uznávají, jde o lex specialis ve  vztahu ke  správnímu řádu,  jako obecnému  procesnímu předpisu - a tento vztah  obecného a zvláštního plyne rovněž  z § 21 zákona č. 308/1991 Sb. Správním  řádem, jako obecným procesním předpisem, nemůže být  založena žádnému správnímu orgánu  žádná nová pravomoc rozhodovat.  Ta musí  být  dána  zvláštním zákonem;  zpravidla jde o zákony upravující postavení (organizaci, příslušnost a pravomoc) orgánů státní správy na  jednotlivých úsecích státní správy. Pokud jde o vztah mezi státem  a církví nebo náboženskou společností, je právě zákonem č. 308/1991  Sb. založena jediná kompetence státního orgánu,  a to  rozhodovat o  registraci. Tím  je vyjádřen  respekt státu  k samostatnému  působení náboženských  společností na  jeho území (§ 5 odst. 2 zákona).

 

Jedině  na základě  tohoto zákona  a v  jeho mezích lze tedy vydat rozhodnutí a správní řád jako obecný procesní předpis nemůže další  kompetenci  založit.  Tento  zákon  neupravuje  samostatným ustanovením účastenství v řízení o registraci, říká toliko, že jde o řízení  na návrh,  který  podává  buď tříčlenný  přípravný orgán (procesně pak jedná s jeho zmocněncem) nebo příslušný orgán církve (§  10  odst.  2,  §  18  zákona).  Před  registrací  je  přiznáno účastenství  a aktivní  legitimace k  podání opravného  prostředku podle  §  16  odst.  3  a   §  17  přípravnému  orgánu.  V řízení o registraci  změn  ve  smyslu  §  18  cit.  zákona  podává za již existující právnickou osobou návrh příslušný orgán církve. I podle vymezení  účastníků  řízení  podle  §  14  správního  řádu,  který v řízení o registraci platí podpůrně, pokud zákon nestanoví jinak) by  nebylo  lze,  jak  se  dovolává  žalobce,  přiznat účastenství v řízení o registraci (registraci  změn) jednotlivým členům, popř. obcím v  tomto řízení, neboť  jejich práva (a  to práva jiná,  než o nichž je rozhodováno) nejsou dotčena přímo, ale zprostředkovaně.

 

Výklad  účastenství v  řízení nemůže  vybočit z  mezí zákonem daných.  Jak  již  bylo  naznačeno  v  rozhodnutí  soudu, pokud by účastenství v řízení o registraci  bylo přiznáno každému členu, či funkcionáři  náboženské společnosti,  byl by  takový výklad  právě v rozporu  se  zásadou  nezasahování  státu  do  vnitřního  života církví, protože by ve  standardním případě proti návrhu náboženské společnosti   na   změnu   registrace   např.   Ústavy  (schválené demokraticky celým sněmem) mohl u státního orgánu brojit a domáhat se  odmítnutí  této  změny  ten,  kdo  byl přehlasován. Rovněž tak absurdní se  pak jeví teze,  že oprávněnou osobou  k podání žaloby proti rozhodnutí  o registraci církve  může být každý  člen církve nebo i každý občan tohoto státu (ve vztahu k § 15 zákona). Nehledě na   absurditu   "technické   stránky"   by   byl  takový  přístup i nelogický,   protože  proti   registraci     které  náboženské společnosti by  mohl brojit z  různých důvodů kdokoli.  Ustanovení § 15  zákona  podle  názoru  soudu  odráží  již zmiňovaný článek 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a jsou jím státnímu orgánu stanoveny meze jeho přezkumu  podaného návrhu na registraci, popř. registraci změn. Na druhé straně  uvedený postup podle § 15 zákona vyjadřuje,  že  státem  registrovaná  církev  a  její  činnost  je konformní  s právním  řádem státu  a jeho  demokratickým zřízením, a neohrožuje práva občanů.

 

Rovněž  tak nepřípadný  se  jeví  odkaz stěžovatelů  na nález Ústavního  soudu  ze  dne  26.  3.  1997,  sp.  zn.  I. ÚS 211/96.

 

Stěžovatelé tvrdí, že soud ve  smyslu tohoto nálezu měl lišit, zda v daném  případě  měl  aplikovat  zákon  č.  308/1991  nebo obecný předpis,  za  nějž  považují  správní  řád.  Nález Ústavního soudu stěžovateli uváděný míří jinam, a sice k otázce pravomoci obecných soudů  ve věcech  s tzv.   "církevním prvkem".  Nehledě na  to, že v konkrétním   případě   nebylo   podání   žalobců  odmítnuto  pro nedostatek  pravomoci soudu  (ale pro  nedostatek jejich oprávnění k podání žaloby), není odkaz na  uvedený nález případný i z jiného důvodu: Podle  tohoto nálezu je nutno  v případě, že se  na obecný soud  obrátí  náboženská  společnost,  event.  člen  církve, osoba vykonávající   duchovenskou    činnost,   zaměstnanec   náboženské společnosti a  pod. (tj. "církevní prvek")  dále lišit, zda právní vztah, právo či  povinnost, o něž se spor  vede, je vztahem, který se řídí  vnitřními předpisy té které  náboženské společnosti (tedy vnitřními předpisy resp. "církevním právem"),  a jde tedy o vztah, práva  či povinnosti,  do nichž  nepřísluší státu  ingerovat  5 odst. 2 zákona  č. 308/1991 Sb.) anebo zda již  jde o vztah, právo či  povinnost   mimo  sféru  vnitřní   autonomie  církve  a   její rozhodovací  pravomoci.  Ústavní  soud  vyložil,  že  pokud  nejde o sféru  vnitřní  autonomie   náboženských  společností,  ale  kde "vystupuje  do   popředí  soukromoprávní  charakter   církve  jako právnické osoby, která má či nemá závazky vůči jiným", je namístě, aby  soudy o  takovém sporu  jednaly, a  to podle platné "světské" právní  úpravy (občanského  zákoníku, zákoníku  práce). Vyšel tedy z obdobné  úvahy  jako  zdejší   soud  při  rozlišování  postavení účastníků  právního vztahu  a určení   práva o  něž se  spor vede, a proto jeho závěr svědčí spíše o správnosti úvahy zdejšího soudu.

 

Soud považuje  za vhodné ještě dodat:  Premisa, že na základě neplatné  registrace  správní  orgán,  potažmo  i  soud  uznal  za náboženskou společnost  neoprávněné soukromé osoby,  není správná. Není fikcí, že Náboženská společnost československých unitářů jako právnická osoba existovala již v  době účinnosti zákona a existuje i nadále,  nyní  však  (a   stěžovatelé  tvrdí,  že  neplatně)  má zaregistrovanou   změnu  názvu:   Náboženská  společnost   českých unitářů, a změnu Ústavy. Že jde  stále o jednu a tutéž náboženskou společnost,  právnickou osobu,  nemůže být  sporu. Registrací změn nevznikla  žádná nová  společnost soukromých  osob, ani  nezanikla původní  náboženská  společnost.  Spor  je  o  to,  zda  návrh  na registraci  změn byl  podán "příslušným  orgánem církve"  a zda ji tedy  registrované změny  zavazují,  či  zda jde,  jak stěžovatelé dovozují, o změnu, k níž došlo v rozporu se zákonem, protože návrh na registraci změn byl  podán jménem náboženské společnosti někým, kdo  neměl  legitimitu  za  ni  jednat.  Žalobu  proti  rozhodnutí o registraci změn náboženské společnosti tedy měla podat právnická osoba  -  náboženská  společnost  (a  jejím  jménem  ti, kdož jsou - podle  stěžovatelů -  za ni  oprávněni jednat),  a dovolávat  se nezákonnosti   rozhodnutí  o   registraci  změn.   Skutečnost,  že rozhodnutí  nebylo doručeno  této právnické  osobě (nepřevzaly jej legitimní  osoby), nebrání  projednání, resp.  daný případ  řeší § 250b odst. 2 o. s. ř. Soud tak jasně řekl, že existuje prostředek, jak zrušit nezákonnou registraci, popř. nezákonnou registraci změn (a je  tedy obrana proti  usurpaci), v náhledu  na věc se  však se stěžovateli  liší   toliko  v  otázce,  zda   žaloba  byla  podána oprávněnou osobou, či nikoli, a to z uvedených důvodů.

 

K části  IV. tj. návrhu na  zrušení § 250d odst.  3 o. s. ř., a to  buď  jako  celku  pro  neústavnost,  nebo  aspoň  ve slovech "jestliže byla podána neoprávněnou osobou":

 

Podle § 250d odst. 3 o. s. ř. předseda senátu zastaví řízení, je-li  žaloba  podána  neoprávněnou  osobou.  Toto ustanovení není v rozporu  s  Ústavou.  Předseda  senátu  je  uvedeným ustanovením vázán.  Případy, kdy  zákon svěřuje  rozhodování předsedovi senátu popř. samosoudci  může zákon vymezit. Ostatně  čl. 94 Ústavy přímo říká,  že zákon  stanoví případy,  kdy soudci  rozhodují v senátu a jaké  je  jeho  složení,  a  že  v ostatních případech rozhodují samosoudci. V rozporu s tímto  článkem Ústavy nemůže být proto ani to,  jestliže zákon  mezi případy,  kdy rozhoduje  předseda senátu (samosoudce) zařadí i případ, kdy  je žaloba podána " neoprávněnou osobou".  Obdobný  institut   aliminace  žaloby  (odmítnutí)  znal i říjnový  zákon ve  svém §  21 (zákon  č. 36/1876  ř. z. ve znění vyhlášeném v příloze zákona č. 164/1937 Sb. z. a n.).

 

Rozhodování Ústavního soudu:

 

Ústavní soud  o návrhu na  zrušení § 250d  odst. 3 o. s. ř. rozhodl usnesením ze dne 4. 5. 1998,  sp. zn. Pl. ÚS 11/98 tak, že návrh  byl podle  § 43  odst. 1  písm. c)  zákona č.  182/1993 Sb. odmítnut.

 

Poté Ústavní soud usnesením ze dne 8. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 171/97, odmítl rovněž ústavní stížnost stěžovatelů, když dospěl k závěru, že  výklad, který vrchní soud  zaujal v základní otázce, týkající se  účastenství stěžovatelů a jejich  postavení jako osob oprávněných k podání správní žaloby proti rozhodnutím o registraci změn ústavy, je výkladem, se kterým, a to s odkazem na již uvedené závěry ústavního soudu, učiněné  stran ústavně zaručené náboženské svobody,  je  třeba  se  zcela  ztotožnit.  V postupu a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze proto neshledal porušení čl. 1, čl. 4 a čl. 90 Ústavy,  ani zásah do  práv stěžovatelů na  soudní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod).*)

________________________

*) Pozn.  red.: podrobně  srv. toto  usnesení, publikované  pod č. 57/1998 Sb. r. ÚS.