Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28.
března 1997
(publikované pod č. 624
v časopise Soudní judikatura č. 2/2000, str. 184).
K otázce registrace
církví a náboženských společností.
Účastníkem
řízení o registraci
změn údajů o
náboženské společnosti již
vzniklé (§ 18 zákona č.
308/1991 Sb.) je toliko tato náboženská společnost jako právnická osoba. Správní úřad, který o
registraci rozhoduje, je povinen
zkoumat, zda návrh byl podán takto oprávněnou právnickou osobou, jakož i to,
zda za ni jedná příslušný orgán náboženské společnosti.
Prejudikatura: č. 494/1999.
Věc: Žalobci Miloš K., Livie
D., Bedřich K. a další fyzické osoby a
Pražská náboženská obec Náboženské společnosti
českých unitářů, Brněnská náboženská
obec Náboženské společnosti českých unitářů,
Plzeňská náboženská obec
Náboženské společnosti českých
unitářů, proti žalovanému Ministerstvu kultury, o
žalobě proti rozhodnutí
žalovaného a proti rozhodnutím ministra kultury ve věci registrace změny Ústavy Náboženské společnosti
českých unitářů.
Rozhodnutím
ze dne 6. 1. 1994 Ministerstvo kultury
ČR podle § 18 zákona č.
308/1991 Sb. registrovalo
na návrh Náboženské společnosti
československých unitářů ze
dne 8. 12. 1993 Ústavu Náboženské společnosti českých unitářů, schválenou sněmem uvedené náboženské
společnosti dne 23. 10. 1993 v Plzni.
Uvedený návrh na registraci změn Ústavy
Náboženské společnosti československých
unitářů z 8.
12. 1990 byl
podán 8. 12.
1993 Náboženskou společností
Československých unitářů (dále jen "NSČU"), dle návrhu zastupovanou rev. Vladimírem S., Dobroslavem K. a
Jaroslavou Š. Toto rozhodnutí, které dle vyznačení ve spise nabylo právní moci již 7. 1. 1994, bylo napadeno podáním z 12. 1. 1994 JUDr. Miloše K., dále podnětem k
přezkoumání z 14. 1. 1994, podaným členy
NSČU a funkcionáři (z nichž někteří jsou
i žalobci) a dále podáním z 14. 4. 1994, nadepsaným jako podnět
ke zrušení registrace ze dne 6. 1. 1994,
podaným členy Ústředního správního sboru
NSČU, členy dozorčí rady a zástupci
pražské a brněnské náboženské obce, tj. vesměs rovněž žalobci. Rozhodnutím
ministra kultury ze dne 29. 3. 1995
podle § 65 správního řádu bylo (k
podnětu z 14. 1. 1994 jako z podnětu Pražské
obce NSČU) rozhodnutí z 6.
1. 1994 změněno ve výroku tak, že byl registrován nový název: Náboženská společnost českých
unitářů a Ústava Náboženské společnosti českých unitářů. O rozkladu podaném 11.
4. 1994 proti tomuto rozhodnutí rozhodl ministr kultury dne 12.
10. 1995 tak, že rozklad JUDr. Václava A., Livie D.,
Ivanky K. a
Bedřicha K. zamítl
jako nepřípustný, a rozklad JUDr. Václava K. zamítl a napadené
rozhodnutí potvrdil.
Žalobci se
domáhali žalobou zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 1. 1994 o registraci Ústavy Náboženské společnosti
českých unitářů, a zrušení rozhodnutí
navazujících, tj. rozhodnutí z 29. 3.
1995 a rozhodnutí z 24. 10. 1995 s tím, že nezákonnost dovozují z toho, že
návrh na registraci změny názvu
náboženské společnosti a registraci
nové ústavy nepodal
příslušný orgán náboženské společnosti, ale
tři nelegitimní osoby,
které se vydávaly za
statutární zástupce NSČU.
Žalobci namítali, že
i postupem žalovaného v
řízení o registraci, ale i v řízení o jejich podání z 12. 1. a 14. 1. 1994 a v řízení o rozkladu z 11. 4. 1995, jim, jako funkcionářům
náboženské společnosti byla
upřena práva účastníka řízení
podle § 14 správního
řádu, protože vydaným rozhodnutím
o registraci byli dotčeni na svých právech a právem chráněných zájmech jako
zvolení funkcionáři, a tedy rozhodnutí o registraci jim mělo být doručeno a jejich podání z 12. 1. 1994 a 14. 1.
1994 měla být
projednána jako odvolání, nikoli
jako podněty k mimoodvolacímu řízení.
Žalobci nesouhlasí s tím, že okruh účastníků řízení o registraci je upraven speciálně v § 16 odst. 3 zákona č. 308/1991 Sb., když podle jejich názoru se toto ustanovení vztahuje toliko na řízení,
v němž dojde k odmítnutí
registrace, a proti takovému nepravomocnému rozhodnutí je
poté možno podat opravný prostředek k
soudu. V dané věci však nejde o
opravný prostředek proti
odmítnutí registrace náboženské společnosti, ale o
odvolání, popř. další řízení
(žalobu proti pravomocnému
rozhodnutí), když jde
o ochranu základních práv a svobod náboženské
společnosti proti rušení
třetími osobami, a opravným
prostředkem proti přehmatu
správního orgánu, je pak zřejmě
odvolání. Postavení účastníků
řízení pak stanoví § 14 správního řádu.
Žaloba pak dovozuje
dotčenost v právech a
svobodách Náboženské společnosti českých unitářů, a to i v právu
zakotveném v čl. 16 odst.
2 Listiny základních práv a svobod, které nepřipouští, aby do práva církví a náboženských společností
zasahovala státní moc,
přičemž napadenými rozhodnutími
došlo k tomu, že NSČU byl vnucen
protiprávní a neplatný interní předpis a spolu s ním
i nelegitimní vedení a to administrativní cestou - formální
registrací.
Vrchní
soud v Praze řízení o žalobě usnesením
zastavil, když dospěl k závěru,
že žaloba byla
podána neoprávněnou osobou (osobami).
Z odůvodnění:
Účastníky řízení
o žalobách proti rozhodnutím
správních orgánů podle hlavy
druhé části páté
o. s. ř.
jsou žalobce a žalovaný (§ 250
odst. 1 o. s. ř.).
Žalobcem je fyzická nebo právnická osoba, která o sobě
tvrdí, že jako účastník správního
řízení byla rozhodnutím
správního orgánu zkrácena
na svých právech. Podat žalobu
může i fyzická nebo právnická osoba, se kterou
nebylo ve správním řízení jednáno jako
s účastníkem, ač s ní jako s účastníkem jednáno být mělo (§ 250 odst. 2
o. s. ř.).
Podle
obecné právní úpravy (§ 18 občanského
zákoníku) platí, že právnickými osobami jsou sdružení fyzických a právnických
osob, a jsou jimi tak i církve a náboženské společnosti, jejichž vznik
upravuje zákon č.
308/1991 Sb., o
svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností (dále jen "zákon"),
přičemž tyto právnické
osoby vznikají podle zákona registrací a zanikají zrušením
registrace.
Podle §
4 zákona se
církví nebo náboženskou
společností rozumí dobrovolné sdružení
osob stejné
náboženské víry v
organizaci s vlastní
strukturou, orgány, vnitřními předpisy a obřady. Církve a
náboženské společnosti (dále jen
"náboženská společnost") působí
na území (původně ČSFR, nyní ČR) na základě registrace a jsou právnickými
osobami. Stát uznává jako náboženské společnosti pouze ty, které jsou
registrovány podle zákona.
Zákon upravuje práva každého svobodně projevovat svou víru (např. §
1) a práva
věřících sdružovat se a zakládat církve a podílet se na
jejich životě (§ 5), a tím realizovat základní právo a
svobodu zakotvenou v
čl. 16 Listiny základních práv a svobod. Dále zákon
upravuje práva náboženských společností
jako právnických osob (např.
§ 5 odst.
2, § 6),
a práva osob vykonávajících duchovenskou činnost.
Ustanovení § 5 odst. 2 zákona pak přímo
odráží čl. 16 odst. 2
Listiny. Zákon tedy rozlišuje
práva fyzických osob (tj.
např. právo každého projevovat svou víru, právo věřícího
sdružovat se, zakládat církve atd.), a
práva náboženských společností jako právnických osob.
V části
třetí, § 10
a násl. zákon
upravuje podmínky
"registrace církví a
náboženských
společností". Jde-li o
registraci nové náboženské společnosti, podává návrh na
její registraci nejméně tříčlenný
přípravný orgán náboženské společnosti s uvedením
zmocněnce, který je oprávněn jednat
jejich jménem. Zákon stanoví, co musí obsahovat návrh na registraci, a co
základní dokument, k němu přiložený. Jde-li o novou náboženskou společnost, jež má registrací vzniknout, je ze zákona patrno, že státní orgán, jemuž návrh na registraci došel, jedná s uvedeným zmocněncem přípravného
orgánu, jemuž doručuje
i rozhodnutí o registraci, popř.
rozhodnutí o zamítnutí registrace, přičemž proti
posledně uvedenému má přípravný výbor právo podat opravný prostředek k
soudu (§ 17).
Jde-li o novou
církev, je tedy účastníkem řízení o
registraci nové církve dle podaného návrhu přípravný orgán církve, zastoupený zmocněncem, a to až do právní moci rozhodnutí o registraci
církve.
Podle § 18
zákona je registrace nutná i ke
změnám údajů uvedených v § 12 a
13 zákona. Návrh na registraci těchto změn podává příslušný
orgán církve nebo
náboženské společnosti
registrujícímu orgánu, přičemž
§ 14 až
17 zákona platí pro registraci změn obdobně. Jde-li
tedy o registraci změn církve nebo náboženské společnosti již vzniklé (registrované), je účastníkem řízení o registraci změn tato existující právnická osoba (církev,
náboženská společnost), přičemž za ni návrh podává příslušný orgán církve.
Tato právnická osoba se totiž návrhem na registraci změn domáhá toho, aby
stát vyhověl jejímu návrhu a zaregistroval změny, které ona jako
celek pro svou další činnost považuje za vhodné a které byly schváleny jejím
vrcholným orgánem pro její další činnost. Návrh za tuto právnickou osobu podává příslušný orgán, tedy ten, jemuž podle vnitřních předpisů (ústavy, řádu, stanov) přísluší za tuto právnickou osobu
jednat. Vyhovění nebo nevyhovění návrhu
se dotýká práv
a povinností církve
nebo náboženské společnosti
jako celku, neboť pokud k registraci změn dojde, je napříště oprávněna spravovat své záležitosti v souladu s těmito změnami. Pokud
je návrh na
registraci změn zamítnut, je tato
právnická osoba oprávněna podat opravný
prostředek k soudu proti zamítavému rozhodnutí. Subjektem práv a
povinností, o nichž je v
řízení o
registraci změn rozhodováno,
je tedy náboženská společnost, tj. registrovaná
právnická osoba, a toliko tato osoba
může být rozhodnutím zkrácena ve svých právech.
Jednotlivé orgány
(funkcionáři, event. členové) nejsou zkráceni ani dotčeni ve svých právech ani registrací změn podle nového návrhu ani odmítnutím registrace změn, a nejsou účastníkem
řízení o
registraci, neboť jejich
práva a zájmy
jako členů sdružení jsou odlišná od
veřejného subjektivního práva náboženské společnosti (tj. práva,
které má tato vůči státu), o
němž je v řízení o registraci rozhodováno. Za právnickou osobu jednat
vně, vůči státu a
jejím jménem, má
pak toliko příslušný
orgán náboženské společnosti.
V řízení
o registraci církve
nebo náboženské společnosti
vystupuje tedy na jedné straně státní orgán příslušný k rozhodnutí o
registraci, na druhé
straně jako účastník řízení náboženská společnost, tj. právnická
osoba, s tou výjimkou, že před
její registrací (a tedy
vznikem) vystupuje jako
účastník řízení přípravný orgán církve.
V tomto řízení jde o právo
náboženské společnosti působit na území státu způsobem vyjádřeným
v základním dokumentu,
nositelem tohoto veřejného
subjektivního práva je náboženská
společnost. Stát registrací
uznává, že založení a činnost náboženské společnosti
(tak, jak byla vtělena do jejích
základních dokumentů) je v souladu
s jeho právním řádem. Členové
náboženského sdružení, jeho
orgány a funkcionáři
nemohou být účastníky
řízení, o jejich
subjektivních veřejných právech
se v tomto řízení nejedná. Nemůže tomu
být jinak, neboť v takovém
případě by návrhu na registraci změn v řízení
o registraci změn mohl jako účastník
řízení oponovat každý
člen náboženského sdružení,
který, byť byl ostatními členy sdružení
přehlasován při schvalování základních
dokumentů na sněmu, s navrhovanou změnou nesouhlasí. Stát (státní
orgán) by pak byl postaven do role, která by byla v rozporu s čl. 16 odst. 2
Listiny.
Z uvedeného
proto jednoznačně plyne
závěr, že účastníkem řízení o
registraci změn náboženské společnosti již vzniklé je toliko náboženská
společnost, tj. právnická
osoba. Příslušný orgán, který o
registraci změn rozhoduje,
je povinen ze zákona zkoumat, zda návrh
byl podán příslušnou registrovanou
náboženskou společností a zda tato
právnická osoba je zastoupena příslušným orgánem.
Žaloba v
daném případě byla
podána fyzickými osobami, funkcionáři náboženské
společnosti, a dále náboženskými obcemi odvozujícími svoji
právní subjektivitu od náboženské
společnosti, nikoli Náboženskou společností
československých unitářů, jako právnickou osobou, dotčenou v právu působit na základě registrace
platné k
určitému datu, a
tedy osobou, která se mohla cítit zkrácena registrací změn podanou jejím
jménem třetími osobami, o nichž
tvrdí, že neměly legitimitu ji zastupovat. Žaloba tak byla podána osobami neoprávněnými, které ze
zákona nejsou účastníkem řízení o
změně registrace NSČU a které
nejsou nositeli práva, o
němž se
v tomto řízení
jednalo a proto
nemohly být ani rozhodnutím zkráceny.
Žalobci, jako jednotliví funkcionáři, popř. členové orgánů náboženské společnosti, event. jako
obce náboženské společnosti,
dovozují dotčenost ve svých právech
z toho, že registrací změn
původní ústavy jim
stát administrativním rozhodnutím
vnutil respektovat jiné vnitřní
předpisy, které nebyly řádně stanoveným
postupem podle původní
ústavy přijaty. Tím
je však zkrácena a dotčena v
základním právu registrovaná náboženská společnost jako celek. Bylo
tedy nutno, aby žalobu podala tato
právnická osoba a tvrdila, že byla
zkrácena na svých právech a
prokázala legitimitu osob jí zastupujících při podání žaloby. Soud by se pak
legitimitou osob jí zastupujících musel
zabývat, a o žalobě meritorně rozhodnout. Vzhledem k
tomu, co bylo shora uvedeno, nemůže obstát
námitka žalobců, že
§ 16 odst.
3 zákona je speciálním
ustanovením stran okruhu
účastníků řízení toliko pro případ odmítnutí
registrace. Jednak z
textu tohoto ustanovení výslovně
plyne, že jde o vymezení okruhu účastníků pro
řízení o registraci vůbec, ať již
je konečné rozhodnutí kladné a je jím
na základě podaného
návrhu náboženská společnost registrována (nebo registrována
změna údajů) nebo i o rozhodnutí, jímž je návrh na registraci odmítnut, jednak vzhledem k § 21
zákona je vztah mezi zvláštní úpravou zákona a obecnými předpisy o správním
řízení v poměru obecného a
zvláštního. Zákon tedy
okruh účastníků upravuje jinak a
nelze proto na toto řízení vztáhnout obecnou úpravu účastníků řízení podle §
14 správního řádu, jak žalobci
dovozují.
Z
uvedených důvodů proto soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána osobou
neoprávněnou, a nezbylo proto než podle § 250d odst. 3 řízení zastavit.
Řízení před Ústavním soudem:
Proti tomuto
usnesení Vrchního soudu
v Praze podali ti žalobci, kteří jsou fyzickými
osobami, ústavní stížnost s tím, že
napadeným rozhodnutím došlo
k porušení jejich práv, konkrétně práva na
soudní ochranu podle
čl. 36 odst.
1 a 2 Listiny. Nesouhlasili se
závěrem Vrchního soudu
stran jejich aktivní procesní legitimace k podání žaloby,
protože nelze úvahu o aktivní legitimaci žalobců založit na pouhé formálněprávní stránce, ale je nutno zkoumat hmotněprávní vztah, což
soud podle jejich závěru neučinil
a jim odepřel soudní ochranu. Poukazem na nález Ústavního soudu ve věci
I. ÚS
211/96 pak stěžovatelé
dovozovali, že soud neřešil otázku podle kterého zákona se má postupovat, a nesprávně tak řešil
otázku účastenství v
řízení. Současně stěžovatelé navrhli zrušení
§ 250d odst.
3 o. s. ř., a
to buď celého ustanovení pro neústavnost, nebo
alespoň ve slovech "jestliže byla podána neoprávněnou osobou", s tím, že toto ustanovení umožnilo porušení tvrzených ústavních práv.
Z
vyjádření soudu k ústavní stížnosti:
Podle ustanovení čl. 36 Listiny
se u soudu lze dovolávat ochrany svých práv, nikoli práv cizích.
"Za odepření spravedlnosti nelze považovat
postup, když soud, který je podle
zákona povinen za všech okolností zkoumat,
zda jsou splněny podmínky řízení, dojde k závěru, že tomu tak
není" (Usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 1994, sp.
zn. IV.
ÚS 6/94). Postup, kterým je
soudní ochrana zajištěna těm,
kdo tvrdí, že
byli na svých právech zkráceni rozhodnutím orgánu veřejné správy, je upraven
v části páté o. s. ř., kde je
zakotven institut žaloby
a opravného prostředku proti
rozhodnutí správního orgánu.
V daném
případě se stěžovatelé
domáhali přezkoumání rozhodnutí
správního orgánu postupem podle hlavy II. části páté o. s. ř., tedy
žalobou. Předsedkyně senátu napadeným usnesením řízení zastavila
dle § 250d
odst. 3 o. s. ř., když dospěla k závěru, že žalobci
nejsou osobou oprávněnou k
podání žaloby proti
rozhodnutí, neboť právo,
o němž žalobci tvrdí, že bylo dotčeno napadeným rozhodnutím, nesvědčí jim jako fyzickým osobám (členům náboženské
společnosti), ale jde
o právo náboženské společnosti samé, která je právnickou osobou a nositelkou svých práv, odlišných od práv fyzických osob,
které jsou v ní sdruženy.
Církve a
náboženské společnosti obecně existují nezávisle
na státním útvaru a neodvozují svoji moc
od moci státní. Koexistence státní moci a
církevní moci na území určitého
státního útvaru má různou podobu. Tam, kde stát uznává vedle svého práva
i samostatné právo církevní, jde
o poměr koordinace
obou právních systémů a vzájemného respektu. Zákon č. 308/1991 Sb. vymezuje tento poměr
vzájemné koexistence na
území České republiky
tak, že jako předpoklad působení náboženské
společnosti na jeho území a jejího
uznání (respektu) ze strany státu
stanoví registraci náboženské společnosti (§ 4 odst. 2 a 4). Náboženská společnost spravuje své
záležitosti sama, zřizuje
své instituce nezávisle na státních orgánech, může vydávat vnitřní předpisy, nikoliv však v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (§
5 odst. 2, § 6 zákona) a je právnickou
osobou, která vystupuje
v občanskoprávních vztazích,
má sama způsobilost k
právům a povinnostem, vlastní
majetek a pod., je tedy
nositelem i samostatných
práv. Význam obnovy kanonického
práva, resp. vnitřních
předpisů církví a
náboženských společností, pak
odráží výraznou změnu postoje státu ve
sféře suverenity -
územní jurisdikce. Stát
uznává samostatnost vnitřního života
náboženské společnosti a
nepřípustnost svého zásahu
do tohoto života. Úprava svobody náboženského vyznání,
stanovený způsob koexistence "světského" a
"církevního" práva a
omezení svobody projevu
náboženského přesvědčení a vyznání
pak koresponduje plně s článkem 9 bod 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod.
Otázka,
zda žaloba proti rozhodnutí o registraci změn byla podána
oprávněnou osobou, byla
posuzována i s ohledem na shora uvedené. Z možných
kombinací právních vztahů mezi subjekty:
stát, náboženská společnost, občan,
věřící, osoba vykonávající duchovenskou činnost, církevní instituce, orgán církve atd., jde v případě registrace náboženské společnosti o
právní vztah mezi státem a
náboženskou společností, která hodlá
vyvíjet činnost na jeho území.
V daném konkrétním případě jde
pak o vztah státu
a náboženské společnosti
- právnické osoby
již státem uznané, která na jeho
území vyvíjela činnost
a byla považována
za registrovanou již podle zákona č.
308/1991 Sb. (§ 22 a příloha k
zákonu), a v
daném registračním řízení
šlo tedy o
změnu registrace údajů uvedených v § 12 a 13 zákona (názvu a Ústavy).
Neregistrováním náboženské společnosti, resp. neregistrováním změn údajů, může
být dotčena přímo
ve svých právech náboženská
společnost. Jí bylo odepřeno uznání státem, resp.
uznání změn jejího vnitřního života (obdobně srov. §
20 odst. 2 zákona,
kdy rovněž náboženská
společnost může žádat o
přezkoumání rozhodnutí o zrušení
registrace). Na registraci pak váží další zákony další práva, např. i
právo na hmotné zabezpečení náboženské
společnosti ze strany
státu (k tomu srov. zák. č. 218/1949 Sb.
o hospodářském zabezpečení
církví a náboženských společností
státem, ve znění
pozdějších předpisů), kdy
stát poskytuje toliko
registrovaným církvím na jejich žádost
úhradu požitků a pod. Soudní
ochrana proti odmítnutí registrace, popř. odmítnutí registrace změn je zákonem
upravena speciálně, a to tak, že
lze proti rozhodnutí
registrujícího orgánu podat
opravný prostředek k soudu (§ 250l
a násl. o. s. ř.).
Protože pokud zákon nestanoví jinak,
platí obecné předpisy o správním
řízení (§ 21 zákona), nelze
vyloučit ani odvolání proti kladnému rozhodnutí o registraci změn,
a proti rozhodnutí
o něm ani žalobu podle generální
klauzule § 247 a násl. o. s. ř.
I kladným rozhodnutím by mohla být
náboženská společnost dotčena, pokud by
registrující orgán nedbal mezí
návrhu na registraci a o své vůli jeho
rámec překročil a registroval tak
např. změnu ve znění, v jakém nebyla
navrhována apod. O stejný případ pak dle názoru soudu jde tam, kdy je sice
změna registrována, ale
k návrhu někoho,
kdo nebyl oprávněn za náboženskou
společnost jednat, tedy toho, kdo nebyl přípravným orgánem nebo
příslušným orgánem církve.
Z uvedeného důvodu žaloba
podaná žalobci byla
soudem považována za žalobu podle
části páté hlavy druhé o. s. ř. a ve smyslu § 247
odst. 1, § 250 odst. 2 a §
250d odst. 3 o. s. ř. byla
posouzena podle citovaných ustanovení
a ustálené judikatury především základní otázka, zda
žalobu podala oprávněná
osoba, tj. osoba, které tvrzené právo,
o němž bylo
rozhodnutím správního orgánu rozhodováno, příslušet mohlo, protože toliko tato osoba může být žalobcem, zkráceným rozhodnutím na svém právu. Pokud je žalobce osobou, která mohla být podle hmotněprávní úpravy nositelem práva, o němž bylo v řízení jednáno a rozhodnuto (byla tedy či měla být účastníkem řízení), pak soud
o žalobě jedná a nezjistí-li zkrácení žalobce
na jeho tvrzeném právu, žalobu zamítne. Jestliže podle právní úpravy
žalobce není nositelem
práva, o němž
bylo rozhodnuto, je vyloučeno,
aby soud posuzoval, zda na tomto právu byl
zkrácen; pak jde o žalobu podanou neoprávněnou osobou (tj. osobou nemající
práva rozhodnutím dotčená).
Tak tomu bylo i v
tomto případě, kdy
mohlo subjektivní právo
(právo na registraci změn ústavy a práva z provedené registrace plynoucí) příslušet toliko náboženské
společnosti již registrované.
Soudní ochranu
je možné poskytnout
nositeli práva, dotklo-li se právě
tohoto jeho práva vydané rozhodnutí a by-li rozhodnutím v
tomto svém právu
zkrácen. Taková ochrana však nepřísluší tomu, kdo takové
právo nemá a nemůže tak ani být v něm
na něm zkrácen
(i když má jiná práva, rozhodnutím však přímo nedotčená). Soud proto nemá za to,
že usnesením o zastavení řízení byli stěžovatelé zkráceni v právu na poskytnutí soudní ochrany, když
v daném případě byla nositelem práv, o nichž
se v řízení jednalo a jimž
lze ochranu poskytnout,
toliko náboženská společnost. Každý se může dovolat soudní ochrany pro svá práva, nikoli pro práva cizí.
Soud úvahu
o účastenství v
řízení o registraci a o "registraci" jako
institutu opřel i o
srovnání. V mnohém smyslu obdobnou
úpravu, vycházející ze svobody
sdružování, popř. státem
uznávaných akademických svobod,
shledal např. v
ustanoveních zákona č. 83/1990
Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů (§ 6
a násl.), zákona č. 424/1991 Sb. o sdružování v politických stranách a v politických hnutích (§ 8 odst. 5 o odmítnutí
registrace). Pokud jde o speciálně
zakotvenou soudní ochranu, soud přihlédl
i ke znění § 15 zákona č. 83/1990 Sb., k § 9 odst. 2 písm. j) o. s. ř., i k § 19b odst. 2 občanského zákoníku.
Soud konstatoval
v napadeném usnesení,
že je povinností registračního orgánu
zjistit, zda za
náboženskou společnost v řízení
vystupuje (jedná) příslušný orgán společnosti. Nevyslovil tedy "nebývalý
precedent", který je mu stěžovateli
přisuzován, že právo jednat za
náboženskou společnost má
každý, kdo se za příslušný orgán vydává (k tomu srov. text napadeného usnesení). Aby však soud mohl v
daném případě jednat ve věci
samé, a mohl učinit závěr,
zda při registraci
změny ústavy náboženské společnosti došlo ze strany příslušného ministerstva k pochybení, musela
by být žaloba podána osobou zkrácenou na
právech napadeným rozhodnutím, tj. jak
shora vysvětleno, náboženskou
společností samou.
Již v
odůvodnění svého usnesení
soud zevrubně rozebral
právní úpravu postavení církví a
náboženských společností, jak
plyne z Ústavy, Listiny a zákona č.
308/1991 Sb. Posledně uvedený zákon vymezuje
ve smyslu čl. 2 odst. 3
Ústavy a čl. 2 odst. 2
Listiny pravomoc státního
orgánu (určeného zákonem
ČNR č. 161/1992 Sb.) ve věcech církví a náboženských společností - a to institutem registrace. Nad rámec
tohoto vymezení není státní orgán oprávněn konat. Jak sami stěžovatelé
uznávají, jde o lex specialis
ve vztahu ke správnímu řádu, jako obecnému
procesnímu předpisu - a tento vztah
obecného a zvláštního plyne rovněž
z § 21 zákona č. 308/1991 Sb. Správním
řádem, jako obecným procesním předpisem, nemůže být založena žádnému správnímu orgánu žádná nová pravomoc rozhodovat. Ta musí
být dána zvláštním zákonem; zpravidla jde o zákony upravující postavení
(organizaci, příslušnost a pravomoc) orgánů státní správy na jednotlivých úsecích státní správy. Pokud jde
o vztah mezi státem a církví nebo
náboženskou společností, je právě zákonem č. 308/1991 Sb. založena jediná kompetence státního
orgánu, a to rozhodovat o
registraci. Tím je vyjádřen respekt státu
k samostatnému působení
náboženských společností na jeho území (§ 5 odst. 2 zákona).
Jedině na základě
tohoto zákona a v jeho mezích lze tedy vydat rozhodnutí a
správní řád jako obecný procesní předpis nemůže další kompetenci
založit. Tento zákon
neupravuje samostatným
ustanovením účastenství v řízení o registraci, říká toliko, že jde o
řízení na návrh, který
podává buď tříčlenný přípravný orgán (procesně pak jedná s jeho
zmocněncem) nebo příslušný orgán církve (§
10 odst. 2, § 18
zákona). Před registrací
je přiznáno účastenství a aktivní
legitimace k podání
opravného prostředku podle §
16 odst. 3 a §
17 přípravnému orgánu.
V řízení o registraci
změn ve smyslu
§ 18 cit.
zákona podává za již existující
právnickou osobou návrh příslušný orgán církve. I podle vymezení účastníků
řízení podle §
14 správního řádu,
který v řízení o registraci platí podpůrně, pokud zákon nestanoví jinak)
by nebylo lze,
jak se dovolává
žalobce, přiznat účastenství v
řízení o registraci (registraci změn)
jednotlivým členům, popř. obcím v tomto
řízení, neboť jejich práva (a to práva jiná, než o nichž je rozhodováno) nejsou dotčena
přímo, ale zprostředkovaně.
Výklad účastenství v
řízení nemůže vybočit z mezí zákonem daných. Jak
již bylo naznačeno
v rozhodnutí soudu, pokud by účastenství v řízení o
registraci bylo přiznáno každému členu,
či funkcionáři náboženské společnosti, byl by
takový výklad právě v
rozporu se zásadou
nezasahování státu do
vnitřního života církví, protože
by ve standardním případě proti návrhu
náboženské společnosti na změnu
registrace např. Ústavy
(schválené demokraticky celým sněmem) mohl u státního orgánu brojit a
domáhat se odmítnutí této
změny ten, kdo
byl přehlasován. Rovněž tak absurdní se
pak jeví teze, že oprávněnou
osobou k podání žaloby proti
rozhodnutí o registraci církve může být každý člen církve nebo i každý občan tohoto státu
(ve vztahu k § 15 zákona). Nehledě na
absurditu "technické stránky" by
byl takový přístup i nelogický, protože
proti registraci té
které náboženské společnosti
by mohl brojit z různých důvodů kdokoli. Ustanovení § 15 zákona
podle názoru soudu
odráží již zmiňovaný článek 9
Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a jsou jím státnímu orgánu stanoveny
meze jeho přezkumu podaného návrhu na
registraci, popř. registraci změn. Na druhé straně uvedený postup podle § 15 zákona
vyjadřuje, že státem
registrovaná církev a
její činnost je konformní
s právním řádem státu a jeho
demokratickým zřízením, a neohrožuje práva občanů.
Rovněž tak nepřípadný se
jeví odkaz stěžovatelů na nález Ústavního soudu
ze dne 26.
3. 1997, sp. zn. I. ÚS 211/96.
Stěžovatelé
tvrdí, že soud ve smyslu tohoto nálezu
měl lišit, zda v daném případě měl
aplikovat zákon č.
308/1991 nebo obecný
předpis, za nějž
považují správní řád.
Nález Ústavního soudu stěžovateli uváděný míří jinam, a sice k otázce
pravomoci obecných soudů ve věcech s tzv.
"církevním prvkem".
Nehledě na to, že v
konkrétním případě nebylo
podání žalobců odmítnuto
pro nedostatek pravomoci
soudu (ale pro nedostatek jejich oprávnění k podání žaloby),
není odkaz na uvedený nález případný i
z jiného důvodu: Podle tohoto
nálezu je nutno v případě, že se na obecný soud obrátí
náboženská společnost, event. člen
církve, osoba vykonávající
duchovenskou činnost, zaměstnanec
náboženské společnosti a pod.
(tj. "církevní prvek") dále
lišit, zda právní vztah, právo či
povinnost, o něž se spor vede, je
vztahem, který se řídí vnitřními
předpisy té které náboženské společnosti
(tedy vnitřními předpisy resp. "církevním právem"), a jde tedy o vztah, práva či povinnosti, do nichž
nepřísluší státu ingerovat (§ 5 odst.
2 zákona č. 308/1991 Sb.) anebo zda
již jde o vztah, právo či povinnost
mimo sféru vnitřní
autonomie církve a
její rozhodovací pravomoci. Ústavní
soud vyložil, že
pokud nejde o sféru vnitřní
autonomie náboženských společností,
ale kde "vystupuje do
popředí soukromoprávní charakter
církve jako právnické osoby,
která má či nemá závazky vůči jiným", je namístě, aby soudy o
takovém sporu jednaly, a to podle platné "světské" právní úpravy (občanského zákoníku, zákoníku práce). Vyšel tedy z obdobné úvahy
jako zdejší soud
při rozlišování postavení účastníků právního vztahu a určení
práva o něž se spor vede, a proto jeho závěr svědčí spíše o
správnosti úvahy zdejšího soudu.
Soud
považuje za vhodné ještě dodat: Premisa, že na základě neplatné registrace
správní orgán, potažmo
i soud uznal
za náboženskou společnost
neoprávněné soukromé osoby, není
správná. Není fikcí, že Náboženská společnost československých unitářů jako
právnická osoba existovala již v době
účinnosti zákona a existuje i nadále,
nyní však (a
stěžovatelé tvrdí, že
neplatně) má zaregistrovanou změnu
názvu: Náboženská společnost
českých unitářů, a změnu Ústavy. Že jde
stále o jednu a tutéž náboženskou společnost, právnickou osobu, nemůže být
sporu. Registrací změn nevznikla
žádná nová společnost
soukromých osob, ani nezanikla původní náboženská
společnost. Spor je
o to, zda
návrh na registraci změn byl
podán "příslušným orgánem
církve" a zda ji tedy registrované změny zavazují,
či zda jde, jak stěžovatelé dovozují, o změnu, k níž
došlo v rozporu se zákonem, protože návrh na registraci změn byl podán jménem náboženské společnosti někým,
kdo neměl legitimitu
za ni jednat.
Žalobu proti rozhodnutí o registraci změn náboženské
společnosti tedy měla podat právnická osoba
- náboženská společnost
(a jejím jménem
ti, kdož jsou - podle stěžovatelů
- za ni
oprávněni jednat), a dovolávat se nezákonnosti rozhodnutí
o registraci změn.
Skutečnost, že rozhodnutí nebylo doručeno této právnické osobě (nepřevzaly jej legitimní osoby), nebrání projednání, resp. daný případ
řeší § 250b odst. 2 o. s. ř. Soud tak jasně
řekl, že existuje prostředek, jak zrušit nezákonnou registraci, popř.
nezákonnou registraci změn (a je tedy
obrana proti usurpaci), v náhledu na věc se
však se stěžovateli liší toliko
v otázce, zda
žaloba byla podána oprávněnou osobou, či nikoli, a to z
uvedených důvodů.
K
části IV. tj. návrhu na zrušení § 250d odst. 3 o. s. ř., a
to buď
jako celku pro
neústavnost, nebo aspoň
ve slovech "jestliže byla podána neoprávněnou osobou":
Podle §
250d odst. 3 o. s. ř. předseda senátu zastaví řízení,
je-li žaloba podána
neoprávněnou osobou. Toto ustanovení není v rozporu s
Ústavou. Předseda senátu
je uvedeným ustanovením
vázán. Případy, kdy zákon svěřuje
rozhodování předsedovi senátu popř. samosoudci může zákon vymezit. Ostatně čl. 94 Ústavy přímo říká, že zákon
stanoví případy, kdy soudci rozhodují v senátu a jaké je
jeho složení, a
že v ostatních případech
rozhodují samosoudci. V rozporu s tímto
článkem Ústavy nemůže být proto ani to,
jestliže zákon mezi případy, kdy rozhoduje
předseda senátu (samosoudce) zařadí i případ, kdy je žaloba podána " neoprávněnou
osobou". Obdobný institut
aliminace
žaloby (odmítnutí) znal i říjnový zákon ve
svém § 21 (zákon č. 36/1876
ř. z. ve znění vyhlášeném v příloze zákona č.
164/1937 Sb. z. a n.).
Rozhodování
Ústavního soudu:
Ústavní
soud o návrhu na zrušení § 250d odst. 3 o. s. ř.
rozhodl usnesením ze dne 4. 5. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 11/98 tak, že
návrh byl podle § 43
odst. 1 písm. c) zákona č.
182/1993 Sb. odmítnut.
Poté
Ústavní soud usnesením ze dne 8. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 171/97, odmítl rovněž ústavní stížnost
stěžovatelů, když dospěl k závěru, že
výklad, který vrchní soud zaujal
v základní otázce, týkající se
účastenství stěžovatelů a jejich
postavení jako osob oprávněných k podání správní žaloby proti
rozhodnutím o registraci změn ústavy, je výkladem, se kterým, a to s odkazem na
již uvedené závěry ústavního soudu, učiněné
stran ústavně zaručené náboženské svobody, je
třeba se zcela
ztotožnit. V postupu a rozhodnutí
Vrchního soudu v Praze proto neshledal porušení čl. 1, čl. 4 a čl. 90 Ústavy, ani zásah do
práv stěžovatelů na soudní
ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod).*)
________________________
*) Pozn. red.: podrobně srv. toto usnesení, publikované pod č. 57/1998 Sb. r. ÚS.