Rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. září 2004 sp. zn. 5 Azs 202/2004-59 ,
publikovaný pod č. 422 ve Sb. r. NSS č. 1/2005, na str.
Samotnou
existenci islámského právního systému šarí'a v zemích, resp. jejich částech, s
převahou muslimského obyvatelstva nelze bez dalšího a bez znalosti o způsobu
jeho uplatňování považovat u příslušníka jiného vyznání za důvod udělení azylu
spočívající ve strachu z pronásledování z důvodu náboženství ( § 12 zákona č.
325/1999 Sb. , o azylu).
Věc: Eslan D. a spol. (Nigerijská federativní
republika) proti Ministerstvu vnitra o azyl, o kasační stížnosti žalobců.
Žalovaný rozhodnutími ze dne 13.6.2003 neudělil žalobcům
azyl a rozhodl, že se na ně ani nevztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91
zákona o azylu .
Toto rozhodnutí žalobci napadli žalobami u Krajského soudu v
Hradci Králové, který je však rozsudkem ze dne 12.2.2004 zamítl. Rozsudek
odůvodnil tak, že v řízení před správními orgány nedošlo k žádnému porušení
ustanovení o řízení a z tohoto úhlu pohledu nejsou rozhodnutí nezákonná.
Námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu je natolik obecná, že nebylo
zřejmé, jaké další důkazy měl správní orgán provádět. Na závěr pohovoru
konaného s účastníky dne 28.3.2002 byli žalobci informováni o důkazech, které
budou sloužit žalovanému jako podklad pro jeho rozhodnutí; nevznesli však proti
nim žádné výhrady a doplnění dokazování nenavrhli. Ve skutkových závěrech
dospěl krajský soud k identickému zjištění jako správní orgán; v případě
žalobců nejsou dány podmínky aplikace § 12 zákona o azylu , neboť postavení
žalobců v zemi jejich původu se nelišilo od postavení řádově statisíců dalších
obyvatel. V souladu se závěry správního orgánu neshledal krajský soud u žalobců
ani překážky vycestování ve smyslu ustanovení § 91 zákona o azylu .
Proti rozsudku krajského soudu brojili žalobci (dále
"stěžovatelé") kasační stížností. Tvrdili, že krajský soud měl zrušit
rozhodnutí správního orgánu, neboť skutková podstata, z níž správní orgán
vycházel, nemá oporu ve spise (resp. je s ním v rozporu) a rozhodnutí byla
vydána na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, což mohlo ovlivnit
a dle názoru stěžovatelů i ovlivnilo zákonnost řízení a samotných rozhodnutí.
Stěžovatelé nesouhlasili se závěry správního orgánu, potvrzenými rozhodnutím
soudu I. stupně, že z důkazů, jež si správní orgán opatřil, nevyplývají
skutečnosti rozhodné pro přiznání azylu stěžovatelům podle § 12 zákona o azylu
. Ze zpráv založených ve spisu jednoznačně vyplývá, že přes formálně
deklarovanou svobodu vyznání uznávají státní orgány na většině území pouze
islám. Ze zpráv je zřejmé, že v důsledku náboženských lokálních válek zemřelo v
r. 2000 na území Nigérie okolo 2000 osob, převážně křesťanů. Tvrzení, že
situaci vyvolané nábožensko-etnickými boji jsou nuceni čelit všichni obyvatelé
bez rozdílu, proto postrádá logiku. Oporu ve zprávách o zemi původu nemá ani
závěr, že státní orgány nijak nepodporují projevy nespokojenosti a násilné
střety. Faktem naopak je - jak ostatně ze zpráv o zemi původu stěžovatelů
vyplývá - že policejní složky se na celém území domovského státu stěžovatelů
dopouštějí mnoha vážných porušení lidských práv. Stěžovatelé byli přímo dotčeni
ozbrojenými nájezdy a dále uváděli, že byli vystaveni těžkostem v souvislosti
se zaváděním a uplatňováním práva šarí'a. Stěžovatelé jako křesťané cítí obavu
a strach z pronásledování z důvodu svého náboženství. Správní orgán i krajský
soud se omezily na zjišťování a hodnocení obecné situace v zemi původu
stěžovatelů, aniž přihlédly k individuální situaci stěžovatelů. Správní orgán
si vedle zpráv Ministerstva zahraničních věcí USA o zemi původu stěžovatelů měl
obstarat i další informace ze zdrojů nevládních organizací zaměřených na
ochranu lidských práv. Použitelné, ač omezeně, jsou i zprávy z databáze ČTK.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené
rozhodnutí a zrušil je, neboť dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Věc pak vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Rozhodnutí žalovaného cituje zprávu Ministerstva zahraničí USA
o stavu dodržování lidských práv v Nigérii za rok 2001 velmi podrobně a pro
úplnost z ní Nejvyšší správní soud poukazuje zejména na tu část, ve které se
přímo popisuje situace z hlediska vztahů mezi oběma náboženskými skupinami.
Ústava zaručuje svobodu vyznání, včetně svobody měnit
náboženství nebo víru, a svobodu projevovat a šířit své náboženství nebo víru
bohoslužbou, učením, praktikováním a dodržováním. V některých směrech však
vláda tato práva omezila. Ve dvanácti severních státech pokračovalo provádění
rozšířeného práva šarí'a, což vedlo ke zpochybnění svobody vyznání zaručené
ústavou a v některých případech k podnícení etnicko-náboženského násilí. Ústava
zakazuje státním a místním vládám přijímat oficiální náboženství. Někteří
křesťané však tvrdí, že vzhledem ke znovuzavedení trestního práva šarí'a,
pokračujícímu využití státních zdrojů k financování výstavby mešit, učení
Alkalisů (muslimských soudců) a poutím do Mekky (hadždž) byl islám de facto
přijat jako státní náboženství v mnoha severních státech. Státních fondů se
ovšem rovněž využívá k financování poutí křesťanů do Jeruzaléma. Obecně se ve
státech s jasnou převahou křesťanů nebo muslimů výslovně preferuje víra většiny
obyvatel. Země se skládá z 36 států. Guvernéři mají volnost v rozhodování, ale
čerpají své prostředky od federální vlády. Federální i státní vlády se zabývají
náboženskými otázkami včetně otázky povinné výuky náboženství ve státních
školách, subvencované výstavby kostelů a mešit, státem podporované účasti na
pouti hadždž a poutích do Jeruzaléma. Ústava stanoví, že jednotlivé státy si
mohou ve volbách vybrat, zda budou užívat zvykové právo a soudy šarí'a. Až do
znovuzavedení trestního práva šarí'a ve státě Zamfara v lednu 2000 bylo
soudnictví práva šarí'a, které je součástí obecného systému soudnictví, omezeno
na rodinné a osobní právo v soudních věcech mezi muslimy, pokud se obě strany
sporu dohodly řešit svůj spor před soudem šarí'a, nebo na občanskoprávní spory
mezi muslimy, pokud účastníci sporu souhlasili s projednáváním sporu před tímto
soudem. Prvky práva šarí'a existovaly rovněž na severu země v trestním zákoníku,
který se na severu aplikoval od vyhlášení nezávislosti. V ústavě se ovšem říká,
že "odvolací soud šarí'a může uplatňovat takové odlišné soudní pravomoci,
jak mu to ukládá právo v dané zemi". Některé státy vykládají tuto část
ústavy jako zaručení práva rozšiřovat právní pravomoci stávajících soudů šarí'a
na trestní případy. V říjnu 1999 podepsal guvernér státu Zamfara Ahmed Sani
návrh zákona, který ustanovoval soudy a odvolací soudy šarí'a ve státě Zamfara,
a návrh zákona, který vytvářel trestní zákoník podle práva šarí'a. Oba zákony
vstoupily v platnost 27. ledna 2000. Právní systém ve státě Zamfara přijal
tradiční právo šarí'a v celém jeho rozsahu, s tou výjimkou, že odpadnutí od
víry není trestně postižitelné. Po přijetí práva šarí'a ve státě Zamfara začaly
další státy na severu země přijímat různé formy rozšířeného práva šarí'a.
Dodržování nových ustanovení práva šarí'a je v některých státech pro muslimy
závazné, v jiných dobrovolné.
V další části této zprávy se říká, že zákon zakazuje
náboženskou diskriminaci. V některých případech ovšem úředníci diskriminovali
příslušníky jiných náboženství při uzavírání nájemních smluv a udílení státních
zakázek. Náboženské rozdíly často souvisely s regionálními a etnickými
odlišnostmi. Například severní region je převážně muslimský. Mnoho jižních
etnických skupin je převážně křesťanských, přestože zhruba 50 procent Jorubů
jsou muslimové. Ve Středním pásmu se vyskytují ve velkém počtu muslimové i
křesťané. V mnoha oblastech Středního pásma je většina muslimských Fulaniů
pastevci, zatímco muslimští Hausové a většina křesťanských etnických skupin
inklinuje k farmářství a životu v městských oblastech. Proto je často obtížné
rozlišovat náboženskou diskriminaci a napětí od etnické, regionální, ekonomické
a pozemkové konkurence. Náboženské napětí zdůraznilo převážně etnické střety
probíhající během roku. Během posledních dvou let se do Středního pásma vrátilo
etnicko-náboženské násilí. Krize ve státě Kaduna v roce 2000 byla prvním
výrazným muslimsko-křesťanským konfliktem ve volebním období prezidenta
Obasanjoa. Když představitelé státu Kaduna oznámili úmysl zavést právo šarí'a,
protestovala proti tomu ve státě početná křesťanská menšina, což vedlo k
několik dní trvajícím násilným střetům. Odhady počtu obětí se pohybují mezi
Ze Zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA o dodržování
lidských práv v Nigérii za rok 2001, kde se v oddílu 1c hovoří o mučení a jiném
krutém, nelidském nebo ponižujícím zacházení nebo trestání, vyplývá, že ústava
takováto porušování práv zakazuje a zákon upravuje tresty za takováto porušení.
V průběhu roku však příslušníci armády, policie a bezpečnostních sil pravidelně
bili protestující, osoby podezřelé z trestných činů, zadržené osoby a odsouzené
vězně. Policie se pravidelně fyzickým násilím pokoušela od civilistů získat
peníze. Zákon zakazuje u soudu použít důkazy získané mučením. Dále tato zpráva
říká, že ke konci roku platily ve dvanácti severních státech různé verze
islámského trestního práva šarí'a. Soudy řídící se právem šarí'a vydávaly
rozsudky "hadd", jako např. amputace za krádež, bití holí za smilstvo
nebo veřejnou opilost nebo smrt ukamenováním. Odvolací soudy ještě nerozhodly,
zda takovéto tresty představují mučení, kruté, nelidské či ponižující
zacházení, jak je uvedeno v ústavě. Bití holí jako trest podle zvykového práva,
severonigerijského trestního zákona a práva šarí'a v soudním systému dosud
nebylo úspěšně napadeno na základě ustanovení ústavy o krutém a nelidském
trestání. V průběhu roku byly provedeny dvě amputace, i když počet rozsudků byl
větší. V průběhu roku vydaly soudy šarí'a své první rozsudky smrti. Jak u soudů
podle zvykového práva, tak u soudů řídící se právem byla pravděpodobnost, že
rozsudek bude vykonán okamžitě po vyhlášení, větší u chudých osob bez právního
zástupce. Všichni obvinění však mají právo se odvolat. Federální vláda zřídila
panel složený z právních odborníků, aby vytvořili jednotný trestní zákoník
šarí'a pro všechny severní státy, který by nahradil navzájem odlišné trestní
zákony platné v jednotlivých státech. Dále je konstatováno, že podmínky ve
věznicích jsou i nadále kruté a životu nebezpečné.
Pokud se týká bezpečnostní situace v zemi původu, je v tomto
ohledu relevantní oddíl 2d zprávy, kde se uvádí, že během období
etnicko-náboženského násilí byla řada osob odsunuta z místa svého bydliště.
Například v září a říjnu bylo odsunuto několik set tisíc osob kvůli etnickému
konfliktu ve státech Benue a Nasarawa. V červenci potvrdil guvernér státu
Bauchi Mu'azu, že téměř celá hauská komunita v Tafawa Balevě buď odešla, nebo
zahynula během konfliktu. V říjnu poslalo mnoho Jorubů a Igbů své rodiny po
etnicko-náboženském násilí v Kanu na jih. Na konci roku se objevily informace o
odsunutí minimálně 100 000 osob do centrálního regionu v důsledku střetů mezi
komunitami a po armádních útocích na několik komunit. Mnoho osob prchajících
před etnicko-náboženským násilím našlo nejprve úkryt ve vojenských kasárnách,
policejních objektech a jiných veřejných budovách. Někteří lidé přebývali ve
vládních budovách i na konci roku. Tisíce křesťanů a muslimů bylo vnitrostátně
odsunuto po povstáních ve státě Kaduna v roce 2000. Většina z nich se během
roku vrátila do svých domovů. Mnoho navrátilců si nadále uvědomovalo nebezpečí
pokračovat v práci v těchto oblastech. Někteří se vrátili, jen aby dopsali
obchodní smlouvy nebo prodali své domy a zařídili nutné věci pro trvalejší
odchod.
Soud I. stupně naznačuje možnost odchodu do jižních částí země,
kde se právo šarí'a neuplatňuje; opomněl k tomu ovšem dodat, zda taková možnost
je reálná, a to vzhledem k etnickému rozložení: např. po pádu Abachova režimu,
který jakékoliv spory mezi etniky nepřipouštěl, naopak docházelo k násilným
konfliktům tohoto druhu velmi často (např. mezi etniky Jaw a Itsekiri v ropné
oblasti delty řeky Niger). V Nigérii jsou hlavními etnickými skupinami
národnostní skupiny Joruba, Hausa/Fulani, Igbo, Jaw, Kanuri, Ibibio, Tiár, Bura
a Nupe a kromě nich dalších 250 etnik, včetně starousedlíků libanonského a
indického původu. Islám vyznává přes 50 % obyvatel a jejich podíl se nadále a
trvale zvyšuje. Křesťané tvoří asi 42 % obyvatelstva, zbytek pak vyznává
tradiční domorodá animistická náboženství (např. sekty Jukun, Urhobo, Kataf). Rozhraní
mezi oběma největšími náboženskými skupinami probíhá v Nigérii horizontálně
zhruba uprostřed federace (sever je muslimský, jih převážně křesťanský). Území,
kde se mísí křesťanské a muslimské obyvatelstvo (Middle Belt - Střední pás),
většinou představuje místa zvýšeného etnického napětí, nábožensky motivovaných
nepokojů a násilí. Výbušná situace mezi muslimy a křesťany existuje již delší
dobu například v hlavním městě federativního státu Plateau - Josu, pravidelně
se objevuje ve státě Benue a velkých městech Kano či Kaduna. Důvodem je
vynucený kontakt obou náboženských komunit následkem značného přelidnění právě
velkých měst, ke kterému dochází kvůli masovému přistěhovalectví zejména ze
severních oblastí federace. Ministerstvo zahraničních věcí ČR (www.mzv.cz v
odkazu na www.export.cz) uvádí, že poměrně značnou hrozbou pro další liberální
a sociálně-kulturní vývoj v severních oblastech země začíná být zavádění
muslimského právního systému šarí'a jednotlivými tamními státy a vládami.
Dodržování zásad šarí'a je vynucováno i na ostatním obyvatelstvu, které se
nehlásí k muslimské víře a odmítá respektovat nábožensky motivované a vlastně
lokálně platné zákony. Všeobecně jsou respektovány pouze platné zákony
federace, nikoliv zákony šarí'a, což v krajních případech vede až k násilí.
Prvním federativním státem, který oficiálně přijal právní systém šarí'a, je
stát Zamfara (1999). Další čtyři severní státy federace (Kano, Kaduna, Katsina
a Sokoto) následovaly pak v krátké době. Dnes je uplatňována již ve třinácti
státech federace - kromě výše uvedených k nim patří i státy Bauchi, Borno,
Gombe, Jigawa, Kebbi, Niger, Oyo a Yobe.
Šarí'a představuje systém nařízení a předpisů, které se
dotýkají všech stránek života věřících a zavazují každého muslima k životu podle
Božího zákona. Jde o systém povinností muslima náboženské a právní povahy, o
cestu, která má být následována: je to záruka jistoty a bezpečí. Šarí'a bývá
chápána jako souhrn tří zákoníků: ibádát - týká se rituálních záležitostí,
mu'ámalát - týká se občanskoprávních věcí, 'ukúbát - řeší záležitosti trestní
povahy. Islámské právo je případem nábožensky založeného práva (J. Muzikář a
kol.: Islám - ideál a skutečnost. Baset, Praha 2002). Muslimský stát - dár
al-islám - musí na svém území tolerovat a chránit jinověrce uznaných
náboženských systémů, včetně křesťanů, jestliže jsou loajálními poddanými a
platí příslušné daně. Pro muslimský stát není nutné, aby se všichni nebo
většina obyvatel hlásila k islámu, důležité však je, aby zde vládla šarí'a. V
pojetí muslimských teologů vystupuje stát jako ochránce víry (blíže: A.
Křikavová a kol.: Islám a současnost. Academia, Praha 1985). S ohledem na
individuální přístup k řešení této věci nemůže bez povšimnutí zůstat ani zcela
odlišné pojetí postavení muslimské ženy ve srovnání s křesťanským nebo
evropským prostředím (srov. např. L. Kropáček: Duchovní cesty. Vyšehrad, Praha
1993).
Z rozhodnutí žalovaného, stejně jako z rozsudku soudu I.
stupně, se nedá vyčíst, z jaké konkrétní oblasti stěžovatelé pocházejí a k jaké
národnosti patří. Zprávy, které byly k dispozici, svědčí jednak o mimořádně
složité situaci v zemi, jednak o nutnosti zabývat se postavením žadatelů o azyl
v zemi jejich původu ad personam, a to s ohledem na jejich náboženské vyznání.
Nelze přitom odhlédnout od zcela konkrétních projevů uplatňování islámského
právního systému šarí'a na území Nigérie, resp. jednotlivých států federace.
Existuje tak několik nezodpovězených otázek: z jaké oblasti stěžovatelé
pocházejí, zda je v této oblasti zaváděno právo šarí'a a vyvolává-li jeho
uplatňování v dané podobě a místě oprávněný strach z pronásledování z důvodu
příslušnosti ke křesťanskému náboženství, případně lze-li situaci stěžovatelů
řešit v rámci Nigérie s přihlédnutím k jejich národnosti. Povinnost zjistit skutečný
stav věci podle § 32 správního řádu má správní orgán v rozsahu důvodů, které
žadatel v průběhu správního řízení uvedl. Tomu v daném případě odpovídá
požadavek, aby byly zjištěny skutečnosti rozhodné pro udělení azylu v soudem
požadovaném rozsahu, neboť správní orgán tím za stěžovatele nedomýšlí právně
relevantní důvody pro udělení azylu stěžovateli neuplatněné: je naopak jeho
úkolem zasadit uváděné důvody - křesťanské vyznání - do přesného rámce reálií
nigerijské společnosti.
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné porovnat informace
Ministerstva zahraničních věcí s obsahem zevrubné zprávy Human Rights Watch ze
září 2004, svazek 16, č. 9 (A). V části nazvané "Political šarí'a?"
se mezi řadou podrobných informací píše právě o severních územích Nigérie jako
o oblasti, ve které se islám praktikuje již od 11. století a šarí'a byla
aplikována již od koloniálních dob. Hovoří se přitom o možnosti nemuslimského
obyvatelstva zvolit si soud, ke kterému chtějí jít, totiž soud práva common law
nebo customary law či šarí'a.
K tvrzení stěžovatelů o způsobu provedení dokazování jako
nedostatečného ve smyslu § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. soud připomíná, že
skutková podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném rozhodnutí, je se
spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učiněnému
správnému skutkovému závěru, ve spisu obsažený vede k jiným skutkovým závěrům,
než jaké učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech,
chybí-li podklad pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je-li
nedostačující k učinění správného skutkového závěru.
Ze Zprávy o dodržování lidských práv v Nigérii z roku 2000
vydané Ministerstvem zahraničních věcí Spojených států, která je součástí
správního spisu, vyplývá, že Nigérie - země původu stěžovatelů - je zemí, kde
je porušování lidských práv častým jevem. S touto skutečností ve spojení s
tvrzenými obtížemi stěžovatelů se žalovaný žádným způsobem nevypořádal.
V daném případě stěžovatelé v rámci pohovoru prohlásili, že
mají obavy z bezpečnostní situace v souvislosti s uplatňováním práva šarí'a,
hovořili o atmosféře zabíjení, jako poslední impuls k opuštění země byl uveden
strach o vlastní život. Pohovor pokračoval bez doplňujících otázek vztahujících
se k bližšímu osvětlení těchto skutečností, ačkoli jejich prokázání by mohlo
být relevantní pro rozhodnutí o azylu. Namísto toho následovaly další v zásadě
obecné otázky. Okolnosti týkající se uplatňování práva šarí'a mohou být
relevantní rovněž s ohledem na stěžovatelku při posouzení její žádosti o azyl;
správní orgán však její specifické postavení jako ženy prakticky nijak
nezkoumal. Tento postup v řízení o azylu tak představuje vadu správního řízení
při zjišťování skutkového stavu, z něhož žalovaný správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, což mohlo ovlivnit zákonnost jeho rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že byly zjištěny vady
správního řízení, pro které měl soud I. stupně napadené rozhodnutí správního
orgánu zrušit. Pokud se po přezkoumání rozhodnutí správního orgánu v intencích
soudního řádu správního onen soud ztotožnil se závěry obsaženými v rozhodnutí
žalovaného, nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu než jeho rozhodnutí podle § 110
odst. 1 ve spojení s § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. zrušit.