Azs 152/2004-36
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší
správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a
soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: N. V.H.,
zastoupeného JUDr. Václavem Krondlem, advokátem v Karlových Varech, Dr. Davida
Bechera 19, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad
Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 7. 2003, č. j. 15 Az
62/2003 -
takto:
I. Kasační
stížnost s e z a m í t á.
II. Žádný
z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Dne 15.
10. 2002 vydal žalovaný rozhodnutí č. j. OAM-1368/VL-10-C10-2002, kterým
žalobci z důvodu nesplnění podmínek uvedených v § 12, § 13 odst. 1,
Proti
citovanému rozhodnutí podal žalobce včas opravný prostředek, ve kterém vyjádřil
nesouhlas s tímto rozhodnutím. Poukázal na důvody, které uvedl v rámci
správního řízení a které ho přinutily opustit Vietnam. Podle sdělení žalobce
byla ve Vietnamu situace taková, že musel uniknout dřív, než by bylo vyhlášeno
pátrání po jeho osobě. Po příjezdu do ČR byl informován, že někteří duchovní
otci a několik lidí z jeho nadřízených byli zatčeni, přičemž žalobcovo jméno
bylo obsaženo na seznamu osob, po kterých policie pátrala. Podle žalobcova
názoru by byl buďto uvězněn nebo zastřelen.
Rozsudkem
Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 15 Az 62/2003 - 12 ze dne 25. 7. 2003
byl opravný prostředek žalobce zamítnut. V odůvodnění rozsudku krajský soud
uvedl, že žalobce neprokázal, že je pronásledován za uplatňování politických
práv a svobod nebo, že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro
zastávání určitých politických názorů ve smyslu § 12 písm. a) a b) zákona o
azylu. Jeho tvrzení o příslušnosti ke katolickému křesťanskému vyznání je
nevěrohodné, protože jak vyplývá z odpovědí na srozumitelné konkrétní otázky,
nemá v tomto směru ani základní věroučné znalosti katolického křesťana, i z
toho důvodu je nevěrohodné také jeho tvrzení, že byl „pro víru diskriminován“.
Nebyl pronásledován, jak sám potvrdil, ani za účast na demonstraci, o které
také vypovídal velmi vágně a rozporně, navíc sám uvedl, že se ještě déle než
rok poté ve Vietnamu zdržoval. Jeho důvody k podání žádosti o azyl jsou tedy
jiné, ekonomické, odlišné od uvedených zákonných důvodů pro udělení azylu.
Žalovaný proto důvodně a v souladu se zákonem rozhodl v tomto smyslu o
zamítnutí žádosti o udělení azylu. Krajský soud rovněž dospěl k závěru, že
správní orgán náležitě a v dostatečném rozsahu vyhodnotil i informace MZV ČR a
USA o situaci ve Vietnamu. Podle názoru krajského soudu v případě žalobce nejsou
splněny ani podmínky udělení azylu podle §§
Rozhodnutí
Krajského soudu v Ústí nad Labem napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas
podanou kasační stížností, a to z důvodu uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b)
a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Podle názoru stěžovatele nevzal žalovaný tvrzení o diskriminaci kvůli
náboženské víře za odůvodněné, a to zejména s ohledem na údajnou neznalost
stěžovatele ani základních znalostí katolického křesťana. Takové odůvodnění
považuje stěžovatel za účelové a odporující smyslu zákona, když není možné
stanovit jakákoliv objektivní měřítka subjektivních znalostí člověka o
náboženství. Zároveň má stěžovatel za to, že není možné spojovat víru v boha v
náboženství s rozsahem znalostí o tomto náboženství u jedince, když vědomosti
nabyté v průběhu poznávání náboženství jsou různé a pouhá údajná neznalost
náboženství neodůvodňuje závěr rozhodujícího orgánu o víře člověka v boha.
Stěžovatel dále nemá vědomost o tom, jakým způsobem by měl více prokazovat svou
diskriminaci z náboženských důvodů, když veškeré osoby, které by se k dané věci
mohly vyjádřit se nacházejí mimo území České republiky. Nelze také přehlédnout
tvrzení stěžovatele o tom, že mu správní orgány zadržovaly rodný list jeho
dcery a byl mu vydán až po uplacení rozhodujícího úředníka. Stěžovatel dále
nesouhlasí se závěry žalovaného ohledně ekonomických důvodů jeho žádosti, neboť
ekonomická situace stěžovatele byla způsobena jednoznačně z důvodů uvedených
shora (tj. zřejmě z důvodů náboženské diskriminace) a byla stěžovatelem uvedena
jen pro dokreslení stavu věci, nebyla hlavním důvodem pro podání žádosti o
azyl. Žalovaný rovněž nijak nepřihlédl k tvrzení stěžovatele o tom, že v
případě, že by se vrátil do své země, byl by zřejmě zatčen, a to z důvodů
náboženské diskriminace. Stěžovatel má dále za to, že jeho případ mohl být
posuzován, pro případ, že nebude akceptováno splnění podmínek podle ustanovení
§ 12 zákona o azylu, podle ustanovení § 14 tohoto zákona, tedy udělení azylu v
případě hodném zvláštního zřetele z humanitárních důvodů. Vzhledem k uvedenému
stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dne 7. 10.
2003 podal stěžovatel další kasační stížnost proti stejnému rozsudku, ve které
poukázal na tísnivé podmínky, které mu neumožňovaly získat prostředky k obživě.
Podle názoru stěžovatel se žalovaný řádně nevypořádal s jeho argumenty a se
skutečnostmi charakterizujícími jeho postavení, což odporuje § 47 odst. 3
správního řádu. Zároveň tentýž den požádal o přiznání odkladného účinku podané
žalobě a o ustanovení právního zástupce.
Ve
vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že podle jeho názoru bylo
kasační stížností podanou u soudu dne 1. 10. 2003 zahájeno řízení podle
ustanovení § 32 s. ř. s. Toto řízení probíhá a tvoří překážku k zahájení nového
řízení v téže věci. Žalovaný dále popírá oprávněnost kasační stížnosti podané
dne 1. 10. 2003, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve
všech částech výroku, tak i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními
předpisy. I pro řízení o kasační stížnosti správní orgán plně odkazuje na
správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi, které stěžovatel učinil
během správního řízení, a na vydané rozhodnutí. Návrh na odkladný účinek
kasační stížnosti shledává žalovaný orgán nedůvodným. Z uvedených důvodů
žalovaný navrhuje, aby soud kasační stížnost podanou dne 1. 10. 2003 jako
nedůvodnou zamítl podle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s., a nepřiznal kasační
stížnosti odkladný účinek, a kasační stížnost podanou dne 7. 10. 2003 odmítl
podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro překážku probíhajícího
řízení.
Nejvyšší
správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením § 109 odst.
Dříve, než
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížnost po věcné stránce, musel se
vypořádat s otázkou, zda stěžovatel je ve smyslu § 105 odst. 2 s. ř. s. pro
řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem. Ke kasační stížnosti ze dne 1.
10. 2003 byla přiložena plná moc ze dne 26. 9. 2004 udělená stěžovatelem JUDr.
Václavovi Krondlovi, advokátovi v Karlových Varech, jež opravňuje tohoto
advokáta jménem stěžovatele k podání kasační stížnosti a jeho zastupování v
řízení o této stížnosti. Nicméně k další kasační stížnosti ze dne 7. 10. 2004
byla stěžovatelem přiložena žádost o ustanovení zástupce, neboť ho potřebuje a
nemá prostředky na zaplacení právního zastoupení. Vzhledem k tomu, že soudní
řád správní neobsahuje komplexní úpravu zastupování před soudy, bylo třeba s
odkazem na § 64 s. ř. s. aplikovat příslušná ustanovení občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 28 odst. 1 o. s. ř. zástupci, jejž si
účastník zvolil, udělí písemně nebo ústně do protokolu procesní plnou moc nebo
plnou moc jen pro určité úkony. Podle odst. 2 téhož ustanovení odvolání plné
moci účastníkem nebo její výpověď zástupcem jsou vůči soudu účinné, jakmile mu
byly účastníkem nebo zástupcem oznámeny; vůči jiným účastníkům řízení jsou
účinné, jakmile jim byly oznámeny soudem. Nejvyšší správní soud tak má za
nesporné, že stěžovatel v řízení o kasační stížnosti zastoupen je, o čemž
svědčí plná moc založená ve spise pod čl. 19. Platnost této plné moci přitom
nebyla žádným úkonem stěžovatele ani jeho zástupce zpochybněna podle obsahu
spisu (nebyla zastoupeným odvolána, ani zástupcem vypovězena), a proto
stěžovatelovu žádost o ustanovení zástupce, jež mohla svědčit o tom, že
stěžovatel v řízení o kasační stížnosti zastoupen není, považuje Nejvyšší správní
soud z tohoto pohledu za bezpředmětnou.
Podle
ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v
předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na
správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je
sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle
ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že
při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně
vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního
orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Podle
ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková
vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Ze
správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel dne 24. 2. 2002
podal žádost o udělení azylu, ve které uvedl, že se cítil ve Vietnamu
diskriminován kvůli svému katolickému vyznání a kvůli svému otci, který byl
vojákem u Francouzů. V březnu 2000 se v Jižním Vietnamu zúčastnil demonstrace
proti komunistickému režimu, problémy však kvůli tomu neměl, protože včas
utekl. Stěžovatel opustil Vietnam i z důvodu vysokých daní, které mu byly od
státu vyměřeny, takže z podnikání neměl žádný zisk. Z protokolu o pohovoru k
žádosti o udělení azylu na území ČR posléze vyplynulo, že ačkoli se stěžovatel
účastnil protikomunistické demonstrace, nebyl za to nijak stíhán nebo
diskriminován. Ke své ekonomické situaci ve Vietnamu uvedl, že po ukončení
studia nemohl z důvodu svého původu (otec byl ve francouzské armádě) najít
práci, a proto začal podnikat, nicméně si nezajistil živnostenský list. Posléze
za ním přišli úředníci z ekologického úřadu a z finančního úřadu kvůli tomu, že
porušuje platné zákony. Podle svých slov je musel uplácet. Ačkoli se stěžovatel
cítil diskriminovaný kvůli své katolické víře, popřel, že by kvůli ní měl někdy
nějaké konkrétní problémy. Na dotazy týkající se podstaty katolické víry
odpověděl, že neví, co je to Bible a z čeho se skládá, a zapomněl, jaké jsou
křesťanské svátky.
Nejvyšší
správní soud se plně ztotožňuje s právním posouzením věci žalovaným, a potažmo
i krajským soudem, neboť stěžovatel neprokázal, že je pronásledován za
uplatňování politických práv a svobod, nebo že má odůvodněný strach z
pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité
sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve smyslu § 12
písm. a) a b) zákona o azylu. Nejvyšší správní soud považuje stěžovatelův
názor, že správní orgán nemůže nikdy hodnotit znalost žadatele v náboženství,
neboť není odborně způsobilý k této činnosti a rovněž znalost každého člověka v
náboženství je různá, za zcela nepřiléhavý. Úkolem správního orgánu při
zjišťování skutkového stavu bylo zjistit nejen jaké důvody stěžovatele vedly k
odchodu ze země původu a podání žádosti o azyl v ČR, ale i osvědčit pravdivost
stěžovatelových tvrzení. Pokud stěžovatel sice uvedl, že je katolického
vyznání, nicméně neví, co je to Bible, jakožto základní pramen katolické
věrouky, a nezná vůbec křesťanské svátky, tedy není vůbec jisté, zda svoji víru
nějak praktikuje, je tvrzení stěžovatele o sobě jako katolíkovi více než
nedůvěryhodné. Stěžovateli lze přisvědčit potud, že není možné stanovit
jakákoliv měřítka hodnocení subjektivních znalostí člověka o náboženství a jeho
víry, nicméně pokud stěžovatel tvrdí, že byl pro svou víru diskriminován, pak
nepochybně musel svou víru před údajnými diskriminaci provádějícími subjekty projevit
(víru praktikovat), což předpokládá alespoň minimální povědomost o náboženství,
jak zcela logicky předpokládal i žalovaný, když při nedostatku jiných důkazů
bylo jedině touto cestou možno tvrzení stěžovatele ověřovat. Ostatně žalovaný
ani nemusel jít do takové hloubky zjišťování základů stěžovatelovy víry, neboť
dostatečným zjištěním z hlediska § 12 zákona o azylu byla stěžovatelem tvrzená
okolnost, že kvůli své víře problémy ve Vietnamu neměl.
K námitce
stěžovatele ohledně nutného úplatku vietnamskému úředníkovi, který nechtěl
vydat stěžovateli rodný list jeho dcery, Nejvyšší správní soud uvádí, že tato
námitka je zcela irelevantní, neboť důvodem, jak ostatně stěžovatel při
pohovoru vedeném žalovaným sám uvedl, proč mu bylo odpíráno převzetí tohoto dokumentu,
byla skutečnost, že nebyl oddán s matkou svého dítěte.
Nejvyššímu
správnímu soudu je dále značně nesrozumitelná námitka stěžovatele, podle které
žalovaný špatně zhodnotil ekonomické důvody žádosti, které měly zřejmě vyplývat
z náboženské diskriminace a byly uvedeny jen pro dokreslení stavu, a přitom v
kasační stížnosti ze dne 7. 10. 2003, kterou Nejvyšší správní soud chápe jako
doplnění kasační stížnosti ze dne 1. 10. 2003, poukazuje především na tíživé
ekonomické podmínky ve Vietnamu, které mu neumožňovaly získat prostředky k
obživě, což pokládá za důvody pro aplikaci § 14 zákona o azylu. Nejvyšší
správní soud je toho názoru, že žalovaný správně vyhodnotil veškeré podklady,
které shromáždil v průběhu správního řízení, a vyvodil z nich logický závěr,
tj. že stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu § 12, § 13
odst. 1,
Nejvyšší
správní soud rovněž nesouhlasí s názorem stěžovatele, že žalovaný nepřihlédl k
tvrzení stěžovatele o tom, že v případě, že by se vrátil do své země, byl by
zřejmě zatčen, a to z důvodů náboženské diskriminace. Ze souhrnu důkazů
vyplynulo, že stěžovatel za své postoje, jež ostatně byly značně zpochybněny,
nebyl nikterak diskriminován. Lze tedy důvodně pochybovat, že by se tak stalo v
případě, že by se stěžovatel do Vietnamu vrátil.
Nejvyšší
správní soud vzhledem k výše uvedenému proto dospěl k závěru, že Krajský soud v
Brně nepochybil, když žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.
K žádosti
stěžovatele, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek podle ustanovení
§ 107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud uvádí, že o návrhu nerozhodl, neboť se jedná
o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením § 56 s. ř. s. ve spojení s §
120 s. ř. s. přednostně.
O
nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst. 1
věty první s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení
nepřísluší a žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížností žalobce
žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky
přípustné.
V Brně dne
19. 8. 2004
JUDr.
Dagmar Nygrínová
předsedkyně
senátu