Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 28. února 2006, č. j. 5 AS 25/2005-63
(publikovaný pod č. 966 ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 11/2006, str. 968)
I.
Oprávnění k výkonu zvláštního práva duchovních zachovávat mlčenlivost v
souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo s výkonem práva obdobného
zpovědnímu tajemství [ § 7 odst. 1 písm. f) zákona č. 3/2002 Sb. , o církvích a
náboženských společnostech] lze, za splnění zákonem stanovených podmínek,
přiznat jen církvím a náboženským společnostem, které mají duchovní.
II.
Právo ustanovovat (a odvolávat) duchovní mají jen církve a náboženské
společnosti nezávisle na státních orgánech ( § 4 odst. 3 zákona č. 3/2002 Sb. ,
o církvích a náboženských společnostech). Státním orgánům ani soudu nepřísluší
posuzovat a zjišťovat, které osoby v církvi a náboženské společnosti plní úlohu
duchovních. Tato skutečnost musí vyplývat ze základního dokumentu (statutu,
řádu, stanov apod.) církve nebo náboženské společnosti.
Věc: Náboženská společnost S. proti
Ministerstvu kultury o přiznání zvláštního práva duchovních zachovávat
povinnost mlčenlivosti, o kasační stížnosti žalobkyně.
Ministerstvo kultury rozhodlo
dne 28. 2. 2003, že se žalobkyni nepřiznává oprávnění k výkonu zvláštního práva
„zachovávat povinnost mlčenlivosti
duchovními v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo s výkonem práva
obdobného zpovědnímu tajemství“
Ministr kultury dne 25. 6. 2003 rozklad
žalobkyně proti tomuto rozhodnutí zamítl.
Žalobkyně se soudní cestou domáhala
určení, že osoby odpovědné za vedení sboru a projednávání záležitostí je nutné
považovat za osoby postavené naroveň duchovním, na něž se vztahuje povinnost
mlčenlivosti v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo s výkonem práva
obdobného zpovědnímu tajemství. Městský soud v Praze žalobu proti tomuto
rozhodnutí zamítl. Dospěl k závěru, že žalobkyni oprávnění k výkonu tohoto
zvláštního práva nenáleží, protože nemá duchovní. Osoby uváděné žalobkyní není
možné ztotožňovat s postavením duchovních v církvích a náboženských
společnostech. Nejsou-li tyto osoby uvedeny a nadány tímto právem v oficiálních
dokumentech příslušné církve či náboženské společnosti, nemohou být duchovními
ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. f) a § 11 odst. 5 zákona o církvích a
náboženských společnostech (dále jen „zákon o církvích“).
Proti rozsudku podala žalobkyně
(stěžovatelka) kasační stížnost z důvodu nesprávného posouzení právní otázky
soudem. Práva mlčenlivosti se nedomáhá pro všechny své členy, nýbrž pouze pro
poměrně malý okruh svých členů, které lze zcela jednoznačně identifikovat. Jsou
to pouze „starší“ neboli „dozorci“. Bližší podrobnosti o jejich postavení a
službě jsou uvedeny v 5. kapitole knihy
„Organizováni, abychom dovršili svou
službu“
, kterou stěžovatelka předložila jako přílohu
k registračním dokumentům, aby podrobně objasnila registrujícímu orgánu svou
strukturu a způsob fungování. Stěžovatelka vede seznam jmenovaných „starších“ v
jednotlivých sborech, a proto je jejich identita kdykoli ověřitelná. V
Základním dokumentu stěžovatelky je uvedeno, že „nemá třídu duchovních“ a že „v každém sboru
je rada starších, která se ujímá vedení ve sborové činnosti a vykonává
pastýřskou práci“ . „Rada starších“ se skládá z jednotlivých „starších“.
„Starší“ nemají v teologickém smyslu postavení duchovních (tedy privilegované
třídy se zvláštním vzděláním), v organizačně právním smyslu jsou to ovšem muži,
kteří vykonávají „duchovní“ neboli „pastýřskou “ péči o sbory, a to podle
vnitřních předpisů předložených stěžovatelkou při její registraci. Proto lze
„starší“ právem označit za „osoby
vykonávající duchovenskou činnost“ stěžovatelky. „Duchovenská činnost“ spojená
s povinností mlčenlivosti se týká výlučně „pastýřské práce“ , která nemá povahu
veřejné služby; tu u stěžovatelky vykonávají „starší“ a týká se toho, že když
se na ně členové sboru obrátí se svými osobními problémy, mají povinnost je
vyslechnout, pomodlit se s nimi a dát jim vhodnou biblickou radu. Jednotliví
příslušníci stěžovatelky by tedy měli mít jistotu, že pokud se „starším“ svěří
se svými osobními problémy, bude jejich záležitost pokládána za důvěrnou a
„starší“ budou vázáni povinností mlčenlivosti ve stejném rozsahu jako duchovní,
k nimž členové jejich církve přicházejí ke zpovědi.
Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil se
závěry městského soudu. Institut povinnosti mlčenlivosti duchovních je podle
něj omezen na osoby, které v příslušné církvi nebo náboženské společnosti
představují jednoznačně definovanou a identifikovatelnou skupinu, zřetelně
vymezenou oproti ostatním členům církve nebo náboženské společnosti, která je
takto vnímána i třetími osobami, orgány činnými v trestním řízení, správními
orgány apod. To lze dovodit i z ustanovení § 10 odst. 3 písm. g) zákona o
církvích , podle kterého musí být v základním dokumentu církve nebo náboženské
společnosti uveden způsob ustavování a odvolávání duchovních. Základní dokument
je součástí veřejné části Rejstříku registrovaných církví a náboženských
společností (ustanovení § 17 zákona ). Smyslem veřejné přístupnosti údajů
obsažených v rejstřících vedených podle zákona o církvích je ochrana právní
jistoty a zajištění informovanosti třetích osob o registrovaných církvích a
dalších subjektech podle tohoto zákona registrovaných nebo evidovaných. Veřejná
informace o tom, jak může dojít k ustavení nebo odvolání duchovního, může být
podstatná mj. i pro účely zjištění, zda určitá osoba má či nemá právo zachovat
mlčenlivost o určitých skutečnostech v situaci, kdy by jiná osoba
(„neduchovní“) měla např. povinnost vypovídat. Tato informace však v základním
dokumentu stěžovatelky chybí a je v něm uvedeno, že „Společnost nemá třídu
duchovních“ . Kromě toho je v příslušné pasáži Základního dokumentu uvedeno: „V
každém sboru je rada starších, která se ujímá vedení ve sborové činnosti a
vykonává pastýřskou práci. Křesťanskou duchovenskou činnost jsou oprávněni
vykonávat všichni svědkové Jehovovi. Ustavování a odvolávání členů Výboru
Společnosti je popsáno v bodě d), ustavování a odvolávání členů Výboru Sboru je
popsáno v bodě f).“ To rovněž potvrzuje názor, že stěžovatelka nemá zvláštní
skupinu členů v postavení obdobném duchovním. Žalovaný nesouhlasí s názorem
stěžovatelky, že za duchovní jsou považovány pouze osoby, které mají „v teologickém smyslu postavení duchovních
(tedy privilegované třídy se zvláštním vzděláním)“. Stěžovatelčin dvojí výklad
pojmů „duchovenská“ či „duchovní“ služba žalovaný odmítá. Naopak je nutné vůči
každé církvi nebo náboženské společnosti, která požádá o přiznání oprávnění k
výkonu zvláštních práv podle zákona o církvích, postupovat vždy stejně dle
shodných měřítek.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
Podle čl. 16 Listiny základních práv a
svobod platí:
1) Každý má právo svobodně projevovat své
náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně,
bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu.
(2) Církve a náboženské společnosti
spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní
a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech.
Podle přílohy k zákonu o církvích je
stěžovatelka - Náboženská společnost S. - zařazena do seznamu registrovaných
církví a náboženských společností v České republice pod č. 17. To znamená, že
stěžovatelka již ke dni účinnosti zákona o církvích vyvíjela svou činnost jako
registrovaná náboženská společnost ( § 28 odst. 1 citovaného zákona ).
Stěžovatelka v žalobě také uvádí, že byla registrována dne 1. 9.
Rozhodnutím žalovaného a předtím
rozhodnutím správního orgánu prvního stupně však toto právo stěžovatelce nebylo
odňato (zrušeno podle ustanovení § 21 zákona o církvích ), ale nebylo jí
přiznáno. Z obsahu správního spisu vyplývá, že stěžovatelka písemností ze dne
31. 1. 2003 žalovaného požádala „o
přiznání zvláštního práva zachovávat mlčenlivost podle § 7 odst. 1 písm. f)
zákona č. 3/2002 Sb. “. Je skutečností, že tak učinila až poté, kdy písemností
ze dne 4. 7. 2002 žalovanému oznámila, v jakém rozsahu vykonávala ke dni
účinnosti zákona o církvích zvláštní práva v návaznosti na ustanovení § 7 odst.
Předmětem přezkumné
činnosti soudů tedy je rozhodnutí žalovaného o nepřiznání zvláštního práva
zachovávat povinnost mlčenlivosti. Toto rozhodnutí v celém rozsahu, tedy ze
všech žalobních důvodů uplatněných stěžovatelkou v žalobě, městský soud
přezkoumal, své závěry uvedl ve svém rozsudku a řádně je odůvodnil. S jeho
závěry Nejvyšší správní soud souhlasí.
Správní orgány a městský soud dospěly,
mimo jiné, ke shodnému závěru, že přiznat - poskytnout oprávnění stěžovatelce k
výkonu zvláštního práva zachovávat povinnost mlčenlivosti duchovními v
souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo s výkonem práva obdobného
zpovědnímu tajemství nebylo možné, protože stěžovatelka - Náboženská společnost
S. - nemá duchovní ve smyslu zákona o církvích. Pro posouzení, zda stěžovatelka
může získat toto zvláštní oprávnění podle ustanovení § 7 odst. 1 písm. f)
citovaného zákona , je tato otázka zcela stěžejní, neboť toto ustanovení
jednoznačně váže toto zvláštní právo na duchovní, nikoliv jiné osoby sdružené v
církvi nebo náboženské společnosti. Podle již výše citovaného čl. 16 odst. 2
Listiny základních práv a svobod církve a náboženské společnosti spravují své
záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují
řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech. Shodnou
úpravu obsahuje i zákon o církvích v § 4 odst. 3 (a předchozí zákon č. 308/1991
Sb. ji obsahoval v § 5 odst. 2 ). Tím, kdo má právo ustanovovat duchovní a kdo
je ustanovuje, je tedy církev nebo náboženská společnost, nikdo jiný. Církev a
náboženská společnost vzniká dobrovolným sdružováním fyzických osob a svébytně
rozhoduje o věcech spojených s vyznáváním víry, o organizaci náboženského
společenství a o vytváření k tomu určených institucí ( § 4 odst. 1 zákona o
církvích ). Církev a náboženská společnost nebo svaz církví a náboženských
společností jsou registrovány a registrované církvi a náboženské společnosti se
přiznává oprávnění k výkonu zvláštních práv ke dni, kdy rozhodnutí o registraci
církve a náboženské společnosti nebo svazu církví a náboženských společností
nebo rozhodnutí o přiznání oprávnění k výkonu zvláštních práv registrované
církvi a náboženské společnosti ministerstvem nabylo právní moci ( § 9 odst. 2
zákona o církvích ). Návrh na registraci církve a náboženské společnosti musí
obsahovat základní dokument církve a náboženské společnosti [ § 10 odst. 2
písm. d) zákona o církvích ]. Základní dokument církve a náboženské společnosti
musí obsahovat, mimo jiné, způsob ustavování a odvolávání duchovních [ § 10
odst. 3 písm. g) zákona o církvích ]. Obdobnou úpravu obsahoval i předchozí
zákon č. 308/1991 Sb. v § 13 odst. 1 písm. c) , podle něhož k návrhu na
registraci se přikládal základní dokument zakládané církve nebo náboženské
společnosti (statut, řád, stanovy apod.), z kterého musel být patrný způsob
ustanovování osob vykonávajících duchovenskou činnost a jejich odvolávání.
Podle obsahu přiloženého správního spisu
stěžovatelka předložila žalovanému pro účely rozhodnutí o své žádosti o získání
oprávnění k výkonu zvláštního práva podle § 7 odst. 1 písm. f) zákona o
církvích základní dokument Náboženské společnosti S. sestavený podle § 10 odst.
3 zákona o církvích , z jehož obsahu vycházely správní orgány i městský soud a
vychází z něho i Nejvyšší správní soud. V něm, v části o způsobu ustavování a
odvolávání duchovních, je uvedeno: „Společnost nemá třídu duchovních. V každém
sboru je rada starších, která se ujímá vedení ve sborové činnosti a vykonává
pastýřskou práci. Křesťanskou duchovenskou činnost jsou oprávněni vykonávat
všichni svědkové Jehovovi.“ V písemnosti ze dne 4. 7. 2002 adresované
žalovanému a založené ve správním spisu stěžovatelka uvádí: „Naše náboženská
společnost nemá duchovní ani nevyznává učení o zpovědi, zachovávala však a
nadále chce zachovávat výkon práva obdobného zpovědnímu tajemství. Muži, kteří
jsou ve sborech pověřeni projednáváním vážných hříchů, jsou povinni zachovávat
mlčenlivost o důvěrných věcech, které se při projednávání přestupků dozvěděli.
Toto opatření trvá již více než 50 let.“ V písemnosti ze dne 31. 1. 2003
adresované žalovanému a rovněž založené ve správním spisu stěžovatelka uvádí,
mimo jiné, že: „Pokud jde o naši
společnost, důvěrné věci, které si vyžadují zachování mlčenlivosti,
projednávají ve sborech starší neboli dozorci. Ti však podle vnitřních předpisů
naší náboženské společnosti nemají postavení duchovních.“ Nikoliv v žalobě, ale
až v kasační stížnosti stěžovatelka tvrdí, že v její náboženské společnosti „Duchovenská
činnost spojená s povinností mlčenlivosti se týká výlučně pastýřské práce,
která nemá povahu veřejné služby. Tuto činnost vykonávají mezi svědky
Jehovovými pouze jmenovaní starší a týká se toho, že když se na ně členové
sboru obrátí se svými osobními problémy, mají povinnost je vyslechnout,
pomodlit se s nimi a dát jim vhodnou biblickou radu“.
Z toho, co sama stěžovatelka ve správním a
v soudním řízení uvedla, a z toho, co vyplývá ze základního dokumentu
stěžovatelky, lze vyvodit ten závěr, který již učinil městský soud a předtím
správní orgány, že stěžovatelka jako Náboženská společnost S. nemá duchovní ve
smyslu zákona o církvích, jeho § 7 odst. 1 písm. f) . Oprávnění k výkonu
zvláštního práva zachovávat povinnost mlčenlivosti duchovními v souvislosti s
výkonem zpovědního tajemství nebo s výkonem práva obdobného zpovědnímu
tajemství jí proto žalovaný přiznat nemohl. Ze stejného důvodu nemohla
stěžovatelka toto oprávnění nabýt ani ke dni nabytí účinnosti zákona o
církvích, tedy za účinnosti předchozího zákona č. 308/1991 Sb. Stěžovatelka v
kasační stížnosti tvrdí, že zvláštní právo nepožaduje pro všechny své členy,
kteří jsou oprávněni vykonávat křesťanskou duchovenskou činnost, ale jen pro
„starší“ neboli „dozorce“, z nichž se skládá „rada starších“, kteří nemají v
teologickém smyslu postavení duchovních (tedy privilegované třídy se zvláštním
vzděláním), v organizačně právním smyslu však, podle ní, tito muži vykonávají
„duchovní“ neboli „pastýřskou“ službu, a lze je právem označit za „osoby
vykonávající duchovenskou činnost“ stěžovatelky - Náboženské společnosti S.
Nejvyšší správní soud, stejně jako městský soud, má však za to, že jen
stěžovatelka mohla uvést do souladu toto své prohlášení se svým základním
dokumentem, který musí, mimo jiné, obsahovat způsob ustavování a odvolávání duchovních.
Jinými slovy, duchovní si musí stěžovatelka jako registrovaná náboženská
společnost ustanovit sama nezávisle na státních orgánech. To nemohou učinit
správní orgány (ani soud), a to ani tak, že by posuzovaly, např. které osoby v
náboženské společnosti stěžovatelky skutečně činnost duchovních vykonávají, jak
vlastně stěžovatelka v průběhu řízení navrhovala.