Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 1998, č. j. 6 A 236/95-80

(publikované pod č. 494 v časopise Soudní judikatura č. 12/1999, str. 373).

Registrace změn údajů, týkajících se církve nebo náboženské společnosti

text ve formátu MS-Word

Ministerstvo kultury po podání návrhu na registraci změn údajů dle § 18 zákona č. 308/1991 Sb. , o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností, musí před vlastní registrací nejprve posoudit, zda takovýto návrh podala oprávněná osoba (dotyčná církev nebo náboženská společnost), zda za tuto osobu jedná oprávněný orgán, a zda ke změně údajů, která má být registrována, skutečně došlo, tj. zda o změně uvedené v návrhu na registraci rozhodl orgán církve či náboženské společnosti kompetentní podle jejího vnitřního předpisu.

Věc: Náboženská společnost X. proti Ministerstvu kultury, opravný prostředek proti rozhodnutí odpůrce o odmítnutí registrace.

Navrhovatel se v řízení podle části páté hlavy třetí o. s. ř. domáhal opravným prostředkem zrušení rozhodnutí o odmítnutí registrace změn údajů podle ustanovení § 18 zákona č. 308/1991 Sb.

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze bylo napadené rozhodnutí Ministerstva kultury zrušeno a věc byla vrácena odpůrci k dalšímu řízení.

Z Odůvodnění:

Ministerstvo kultury dne 3. 11. 1995 rozhodlo podle ustanovení § 18 zákona č. 308/1991 Sb. , o návrhu označeném jako návrh Náboženské společnosti X. ze dne 22. 6. 1994 tak, že návrh na registraci změn údajů, uvedených v § 12 a 13 cit. zákona , novelizací znění ústavy Náboženské společnosti X. z 8. 12. 1990 se odmítá. Odpůrce v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že předložení předmětného návrhu časově předcházelo rozhodnutí ministerstva ze dne 6. 1. 1994, jímž bylo pravomocně rozhodnuto o registraci nové ústavy náboženské společnosti schválené sněmem ze dne 23. 10. 1993. Toto rozhodnutí bylo na základě podnětu přezkoumáno mimo odvolací řízení. Rozhodnutím z 29. 3. 1995 ministr kultury, jako orgán příslušný k přezkoumání rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 2 správního řádu , napadené rozhodnutí změnil, a to tak, že výrok doplnil o registraci změny názvu předmětné náboženské společnosti, aniž by jakkoli zpochybnil meritorní skutkovou správnost rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí ministra byl podán rozklad. O něm rozhodl ministr kultury svým rozhodnutím z 12. 10. 1995, jímž byla potvrzena zákonnost registrace nové ústavy náboženské společnosti z 23. 10. 1993.

Z předmětného návrhu je zřejmé, že jeho předkladatel vychází z předpokladu trvající platnosti (z hlediska registrace) ústavy náboženské společnosti z 8. 12. 1990, z níž také odvozuje svoji legitimitu k podání návrhu. Přitom se dožaduje registrace novelizovaného znění této, z hlediska registračního orgánu již neplatné ústavy, kterou, jak předkladatel uvádí, sněm z 18. 6. 1994 považuje za nadále platnou s tím, že bylo pouze třeba ji "v nejnutnějším rozsahu novelizovat, aby byla v souladu se zákonem č. 308/1991 Sb. , s chartou lidských práv a aby vyhovovala současným potřebám". Správní orgán dále uvedl, že především musel vzít za nepochybnou a výsledkem přezkumného řízení stvrzenou právní skutečnost, že podle § 18 zákona č. 308/1991 Sb. byla ministerstvem pravomocně registrována nová ústava náboženské společnosti, schválená sněmem z 23. 10. 1993. Z této skutečnosti vyplývá, že pokud by příslušný orgán náboženské společnosti požadoval registraci jakékoli změny údajů ve smyslu citovaného ustanovení zákona, musel by vycházet z respektování platnosti tohoto základního dokumentu předmětné náboženské společnosti, jehož případné změny by mohly být předmětem registrace. Z tohoto předpokladu návrh zjevně a jednoznačně nevychází, což je meritorním důvodem k jeho odmítnutí.

Opravný prostředek je důvodný.

Podle obecné právní úpravy ( § 18 občanského zákoníku ) platí, že právnickými osobami jsou sdružení fyzických a právnických osob, a jsou jimi také církve a náboženské společnosti, jejichž vznik upravuje zákon č. 308/1991 Sb. , o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností (dále jen "zákon"), přičemž tyto právnické osoby vznikají podle zákona registrací a zanikají zrušením registrace.

Podle § 4 zákona se církví nebo náboženskou společností rozumí dobrovolné sdružení osob stejné náboženské víry v organizaci s vlastní strukturou, orgány, vnitřními předpisy a obřady. Církve a náboženské společnosti (dále jen "náboženská společnost") působí na území (původně ČSFR, nyní ČR) na základě registrace a jsou právnickými osobami. Stát uznává jako náboženské společnosti pouze ty, které jsou registrovány podle zákona.

Zákon upravuje práva každého svobodně projevovat svou víru (např. § 1 ) a práva věřících sdružovat se a zakládat církve, podílet se na jejich životě ( § 5 ), a tím realizovat základní právo a svobodu zakotvenou v čl. 16 Listiny základních práv a svobod . Dále zákon upravuje práva náboženských společností jako právnických osob (např. § 5 odst. 2 , § 6 ) a práva osob vykonávajících duchovenskou činnost.

V části třetí ( § 10 a násl. ) zákon upravuje podmínky "registrace církví a náboženských společností". Jde-li o registraci nové náboženské společnosti, podává návrh na její registraci nejméně tříčlenný přípravný orgán náboženské společnosti s uvedením zmocněnce, který je oprávněn jednat jejich jménem, dále zákon říká, co musí návrh obsahovat a co musí obsahovat i základní dokument přiložený k návrhu na registraci. Jde-li o novou náboženskou společnost, jež má registrací vzniknout, je ze zákona patrno, že státní orgán, jemuž návrh na registraci došel, jedná s uvedeným zmocněncem přípravného orgánu, jemuž doručuje i rozhodnutí o registraci, popř. rozhodnutí o zamítnutí registrace, přičemž proti posledně uvedenému má přípravný výbor právo podat opravný prostředek k soudu (§ 17). Jde-li o novou církev, je tedy účastníkem řízení o registraci nové církve dle podaného návrhu přípravný orgán církve, zastoupený zmocněncem, a to až do právní moci rozhodnutí o registraci církve.

Podle § 18 zákona je registrace nutná i ke změnám údajů uvedených v § 12 a 13 zákona . Návrh na registraci těchto změn podává příslušný orgán církve nebo náboženské společnosti registrujícímu orgánu, přičemž ustanovení § 14 a 17 zákona platí pro registraci změn obdobně. Jde-li tedy o registraci změn církve nebo náboženské společnosti již vzniklé (registrované), je účastníkem řízení o registraci změn tato existující právnická osoba (církev, náboženská společnost). Tato právnická osoba se totiž návrhem na registraci změn domáhá toho, aby stát zaregistroval změny, které ona pro svou další činnost považuje za vhodné a které byly schváleny jejím vrcholným orgánem pro její další činnost. Návrh za tuto právnickou osobu podává příslušný orgán, tedy ten, jemuž podle vnitřních předpisů (ústavy, řádu, stanov) přísluší za tuto právnickou osobu jednat. Vyhovění nebo nevyhovění návrhu se dotýká práv a povinností církve nebo náboženské společnosti. Pokud je návrh na registraci změn zamítnut, je tato právnická osoba oprávněna podat opravný prostředek k soudu proti zamítavému rozhodnutí.

Při vlastním přezkoumání zákonnosti napadeného rozhodnutí odpůrce, soud vycházel z námitek (důvodů) uvedených v opravném prostředku, když i řízení podle části páté hlavy třetí o. s. ř. je ovládáno dispoziční zásadou. Soud na základě následujících zjištění a úvah došel k závěru, že toto rozhodnutí odpůrce je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

Jak vyplývá z již uvedeného, správní řízení o registraci změn ( § 18 zákona č. 308/1991 Sb. ) je řízením zahajovaným toliko na návrh (viz též § 18 odst. 1 a 2 správního řádu ). Správní orgán musí (obdobně jako soud v tomto řízení) po podání takového návrhu v prvé řadě posoudit, zda takovýto návrh podala oprávněná osoba (tj. dotyčná církev nebo náboženská společnost) a zda za tuto osobu jedná oprávněný orgán (viz též znění věty druhé § 18 odst. 1 zákona č. 308/1991 Sb. ). Následně pak musí registrující orgán posoudit, zda ke změně údajů, která má být registrována, skutečně došlo, tj. zda o změně uvedené v návrhu na registraci rozhodl orgán církve či náboženské společnosti kompetentní podle jejího vnitřního předpisu. Logicky totiž nepřichází v úvahu registrace neexistující změny, tedy ani údajné změny opírající se o nicotný akt. S těmito otázkami se však odpůrce v napadeném rozhodnutí ze dne 3. 11. 1995, ani v rozhodnutích, o které napadené rozhodnutí opírá (tj. v citovaných rozhodnutích z 6. 1. 1994, 29. 3. 1995 a 12. 10. 1995) vůbec nevypořádal. Z těchto důvodů soud napadené rozhodnutí odpůrce podle ustanovení § 250q odst. 2 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odpůrci k dalšímu řízení.