Zpracováno z právního informačního systému
LEGSYS(r) Galaxy.
(c) Ústav státu a práva AV ČR
Publikováno ve Sb. n. a u. ÚS, svazek 10, pod č. 30 na str. 447
30
I. Výrok
Stěžovatel
se svou ústavní stížností domáhá zajištění takového druhu stravování, které
odpovídá jeho židovskému náboženskému vyznání. Ve své ústavní stížnosti
stěžovatel uvádí, že je židovského náboženského vyznání a je mu povoleno
požívat pouze tzv. košer stravu. Navíc se k dosažení vyššího stupně zřekl
požívání jakéhokoli masa (nejen vepřového) mimo rybího. To podle jeho názoru
vazební věznice nerespektuje, což má pro něj závažné následky. V době podání
stížnosti ztratil na váze 12 kg, neměl zajištěnu odpovídající teplou stravu
a bylo mu podle jeho tvrzení bráněno v obstarávání doplňkové stravy.
Tato situace spojená s dlouhodobým hladověním měla vést i k jeho
pokusu o sebevraždu. Stěžovatel je cizinec a hovoří pouze anglicky,
což ztěžuje jeho komunikaci se správou Vazební věznice Pankrác.
Svůj
návrh stěžovatel spojil s návrhem na vydání předběžného opatření, kterým
by se upravilo jeho postavení a stravování ve Vazební věznici Pankrác do
doby, než bude o jeho ústavní stížnosti rozhodnuto.
Ústavní
soud zvážil podmínky a okolnosti, které stanoví § 80 odst. 2 zákona č.
182/1993 Sb. ČR, o Ústavním soudu, pro rozhodnutí o vydání
předběžného opatření. Vzhledem k tomu, že neměl dostatek podkladů pro
rozhodnutí ve věci samé, došel k závěru, že by neodpovídalo veřejnému
zájmu návrh na vydání předběžného opatření "a limine" zamítnout.
Veřejná zájem na odvrácení závažné újmy na zdravotním stavu stěžovatele, který
se dovolává své základní svobody podle čl. 16 odst. 1 Listiny a čl. 9
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č.
209/1992 Sb.), vedl Ústavní soud k názoru, že vyhovění návrhu na vydání
předběžného opatření je ve shodě nejen s podmínkami, stanovenými v §
80 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. ČR, o Ústavním soudu, nýbrž
i v § 80 odst. 2 téhož zákona a rozhodl usnesením ze dne 17. 9.
1997 čj. II. ÚS 227/97 - 10 tak, že návrhu na vydání předběžného opatření
vyhověl a správě Vazební věznice Pankrác, Praha 4 uložil, aby až do
rozhodnutí Ústavního soudu ve věci ústavní stížnosti navrhovatele, vedené pod
sp. zn. II. ÚS 227/97 nepokračovala v podávání stravy, jejíž požívání je
v rozporu s praktikami náboženské víry, ke které se navrhovatel hlásí.
Dále
si Ústavní soud dodatečně vyžádal vyjádření správ Vazební věznice Praha-Pankrác
a vnitřní řád této věznice. Její ředitel uvedl, že výkon vazby
v případě stěžovatele je zajišťován v souladu se zákonem č. 293/1993
Sb. ČR, o výkonu vazby a vyhláškou č. 109/1994 Sb. ČR, kterou se
vydává Řád výkonu vazby. Tvrzení stěžovatele o mučení a nelidském
zacházení se stěžovatelem odmítl jako nepravdivé. Stěžovatel není izolován,
nýbrž umístěn na cele, kde jsou anglicky hovořící vězni. Rovněž vězeňský
psycholog hovoří anglicky. Rovněž psychiatrická péče byla stěžovateli
zajištěna. Za dobu vazby navštívil lékaře celkem dvacetšestkrát, zpravidla na
vlastní žádost.
Pokud
jde o stravování, uvedl nové skutečnosti, které nebyly v podání
stěžovatele uvedeny, konkrétně, že požadavek na podávání košer stravy vznesl
stěžovatel dodatečně. Vazební věznice Praha-Pankrác připravuje osm druhů jídel
včetně šesti diet. Není však již v jejích možnostech připravovat
muslimskou stravu či košer stravu, když se ve věznici nachází jedna třetina
cizinců, z nichž každý má nějaké zvláštní náboženství.
Co
se týče osoby stěžovatele, bylo v červenci 1997 provedeno jednání
s konzulem USA a žádosti konzula ohledně dovozu košer stravy bylo
vyhověno, stejně jako nabídce na dovoz této stravy ze strany Židovské obce
v Praze.
Na
základě těchto skutečností mohl Ústavní soud rozhodnout o vlastním návrhu
stěžovatele. Ten byl dne 3. 2. 1998 na základě amnestie prezidenta republiky
propuštěn z vazby, nicméně zčásti na svém návrhu trvá a požaduje
vydání nálezu, ve kterém bude určeno, že postupem Ministerstva spravedlnosti -
Vazební věznice Pankrác byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 6
odst. 1 a 2, čl. 7 odst. 2 a čl. 16 odst. 1 Listiny, když byl nucen
k přijímání potravy, která odporuje jeho náboženství a byl tak
vystaven strádání, případně smrti hlady.
Ústavní
soud došel k závěru, že uvedená práva podle Listiny ve vztahu ke
stěžovateli porušena nebyla a že ústavní stížnost je zjevně
neopodstatněná. Na tom nic nemění skutečnost, že bylo stěžovateli vyhověno
v jeho žádosti na vydání předběžného opatření. Takový postup byl žádoucí
právě k tomu, aby bylo učiněno zadost ustanovení čl. 6 odst. 1 a 2
Listiny z důvodů uvedených v usnesení čj. II. ÚS 227/97 - 10. Další
šetření ukázala, že tvrzení stěžovatele v tomto bodě zcela neodpovídají
skutečnosti.
Pokud
jde o námitku porušení čl. 7 odst. 2 Listiny, je návrh zjevně
neopodstatněný. V daném případě nejde o mučení, které lze definovat jako
úmyslné působení bolesti nebo tělesného či duševního utrpení. V daném případě
mělo mučení a ponižující a nelidské zacházení spočívat v postupu
správy věznice, která odmítala stěžovateli podávat košer stravu. To samo
o sobě nemůže splňovat ústavně stanovené požadavky čl. 7 odst. 2 Listiny,
neboť ve vztahu k jiným vězňům nepodání takové stravy nemá vůbec žádný
důsledek. Proto posouzení možného zásahu do těchto práv stěžovatele závisí na
posouzení, zda bylo porušeno jeho právo svobodně projevovat náboženství tak
zásadním způsobem, že to mohlo ohrozit jeho život nebo způsobit tíživý pocit
ponižujícího zacházení.
Podle
čl. 16 odst. 1 Listiny má každý právo svobodně projevovat své náboženství nebo
víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou,
vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu. Podle čl. 16 odst. 4
Listiny výkon této svobody může být omezen zákonem, jde-li o opatření
v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti
a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých. Ještě
šířeji upravuje oblast náboženské svobody čl. 18 odst. 1 Mezinárodního paktu
o občanských a politických právech (vyhl. č. 120/1976 Sb.), který
hovoří o zachovávání obřadů (v autentickém znění "observance,
practice") a zakazuje (odst. 2) podrobit někoho donucování, které by
narušovalo mimo jiné jeho svobodu vyznávat náboženství podle jeho vlastní volby.
Zde
je proto třeba zdůraznit, že se jedná o svobodu, která zajišťuje možnost
každého projevovat své náboženství bez zásahu státu. Stát tak není obecně vzato
povinen opatřovat vyznavačům nějakého náboženství pomůcky, místnosti, zařízení.
To mu přímo zakazuje čl. 2 odst. 1 Listiny zdůrazňující požadavek náboženské
neutrality státu. Stát je povinen respektovat onen autonomní prostor věřících,
do kterého nebude zasahovat. V daném případě se však stěžovatel nedomáhá
zachování náboženské svobody jako prostoru volného od zásahu státu, nýbrž jako
práva na to, aby mu stát poskytoval nějaké věcné plnění, jehož obsah stát
nemůže ovlivnit, neboť je určeno náboženskými představami stěžovatele.
Kautely
č. 16 odst. 4 Listiny a čl. 18 odst. 3 Mezinárodního paktu
o občanských a politických právech se na tento konkrétní případ
nevztahují. Možnost omezit náboženský projev z důvodu ochrany zdraví zde
nepřichází v úvahu, neboť přijímání košer stravy k ohrožení zdraví
vést nemůže. Rozhodující pro vyřešení případu je proto odpověď na otázku, zda
je Česká republika jako veřejná moc povinna poskytnout speciální stravu, jejíž
požívání je součástí výkonu náboženství, jestliže se vyznavač takové víry
nachází ve věznici, tj. v moci státu, a je omezen v osobní
svobodě.
Ústavní
soud ve svém usnesení čj. II. ÚS 227/97 - 10 došel s ohledem na ustanovení
čl. 18 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech
k závěru, že stát musí respektovat náboženskou svobodu stěžovatele
a nesmí jej nutit přijímat stravu, která odporuje jeho náboženskému
vyznání. Jednalo se však o předběžné opatření, jehož účelem je prozatímně
upravit poměry do doby, než budou soudu známy všechny potřebné skutečnosti
k rozhodnutí.
Šetření
ukázalo, že správa Vazební věznice Pankrác přijala taková opatření, která
umožnila, aby stěžovatel nebyl ve výkonu své víry dotčen. Ústavní soud zde
zastává názor, že není možné dát obecnou odpověď na výše položenou otázku.
Nenašly ji ani soudy v jiných státech, které se problémy projevu
náboženství v případech vězňů zabývaly (např. soudy USA v případech
Northern v. Nelson, Childs v. Pegelow, Barnett v. Rogers a zejména pro
řešený případ United States v. Huss, United States v. Kahane a Kahane v.
Carlson - J. W. Palmer: Constitutional Rights of Prisoners. 4. vyd., Cincinnati
1991, v jiném ohledu W. Michale: Recht und Pflicht zur Zwangsernährung bei
Nahrungsverweigerungen in Justizvollzugsanstalten. Frankfurt am Main 1983).
Správa
věznice zde má podle názoru Ústavního soudu prostor k uvážení pro výběr
rozumných prostředků, které v rámci principu přiměřenosti
a respektování čl. 4 odst. 4 Listiny zajistí možnou míru respektování
projevu náboženské svobody v případě osob ve vazbě. Osoby ve vazbě jsou
tak podrobeny omezením, ta však nejsou bez hranic, zejména ve vztahu
k jejich jiným základním právům a svobodám. Řešení bude vždy záviset
na konkrétních okolnostech případu, kde bude hrát významnou roli:
-
povaha náboženství (každý o své víře rozhoduje sám),
-
zda náboženská pravidla nestanoví pro takové situace výjimku, před omezením
osobní svobody (např. rabín) nebo se jich dotyčná osoba dožaduje až ve věznici
(stěžovatel zprvu běžnou stravu přijímal),
-
počet takových osob ve věznici,
-
možnosti státu financovat takové zvýšené nároky,
-
možnosti poskytnout náhradní formu stravování,
-
povaha takových potravin (v případě epidemiologicky rizikových potravin),
-
nenarušení účelu omezení osobní svobody (potrava je dopravována určitému vězni,
což může být zneužito k pašování zakázaných předmětů, ostatní vězni to
mohou pociťovat jako svou diskriminaci),
-
možnosti dopravovat stravu do věznice (čl. 15 Vnitřního řádu VV Praha-Pankrác
umožňuje denní návštěvy zástupců církví) atd.
Jestliže
v daném případě našla správa Vazební věznice Pankrác způsob, jak svobodu
projevu židovského náboženského vyznání zajistit, když stěžovateli umožnila,
aby dostával požadovanou stravu zvenku, nenarušila tím v žádném případě
ustanovení čl. 16 odst. 1 Listiny z toho důvodu, že ji měla poskytovat sama.
Pokud by takový způsob neumožnila, např. z důvodu nebezpečí ohrožení účelu
vazby, bylo by nutno posoudit možnosti státu zajistit jiný způsob košer
stravování. V daném případě to nutné nebylo, neboť byla zvolena doprava stravy
zvenčí a v současnosti již stěžovatel ve věznici není.
V
daných souvislostech je tak zjevně neopodstatněným požadavek stěžovatele, aby
bylo vysloveno nálezem, že stěžovatel je nucen přijímat potravu, která
odporovala jeho židovskému náboženskému vyznání a byl tak vystaven
strádání, případně smrti hlady, čímž došlo k porušení čl. 6 odst. 1
a 2, čl. 7 odst. 2 a čl. 16 odst. 1 Listiny. Nedošlo k zásahu do
projevu náboženské svobody, neboť svoboda jako taková obecně nevyžaduje
pozitivní plnění ze strany státu, jak to dožadoval stěžovatel.
Proto
Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č.
182/1993 Sb. ČR odmítl jako zjevně neopodstatněnou.