Publikované ve Sb. n. a u. ÚS, ve svazku 11, pod č. 38 na str. 305

Usnesení

Ústavního soudu

ze dne 4. května 1998

sp. zn. I. ÚS 149/98

K návrhu na zrušení části § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, ve slovech "nejpozději do 30 dnů od ukončení odvodního řízení" je nutno konstatovat, že Ústavní soud nespatřuje ve stanovení této lhůty porušení práva na odepření vojenské služby podle čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Je nepochybně v zájmu státu a celé společnosti, aby lhůty k odmítnutí vojenské služby byly pevně stanoveny, to ostatně připouští v ústavní stížnosti i navrhovatel. V daném případě zákonodárce podle názoru Ústavního soudu zvolil správně poměrně krátkou lhůtu k uplatnění jednoho ze základních práv občanů - odmítnutí vojenské služby - aby nedocházelo k nežádoucím průtahům při odvodním řízení a nástupu vojenské nebo civilní služby občanů. V žádném případě tedy není toto ustanovení v rozporu s čl. 15 odst. 3, ale ani s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť uvedené časové omezení uplatnění tohoto základního práva rozhodně neznamená, že by bylo zneužíváno k jiným účelům, než pro které bylo stanoveno.

I. Výrok

1. Návrh se odmítá.

2. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Odůvodnění

Navrhovatel se svým návrhem domáhal zrušení rozhodnutí Obvodní vojenské správy Praha 11 čj. 19 021/18 ze dne 16. 3. 1998, jímž bylo zamítnuto prohlášení navrhovatele o odepření výkonu vojenské základní služby ze dne 24. 2. 1998 podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě. Současně s ústavní stížností podal navrhovatel podle § 64 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb. ČR, o Ústavním soudu, návrh na zrušení slov "nejpozději do 30 dnů od ukončení odvodního řízení" v § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě.

V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel uvedl, že dne 25. 5. 1989 byl odveden jako způsobilý k výkonu vojenské služby. Vzhledem k tomu, že mu jeho svědomí a náboženské vyznání nedovolovaly vykonávat vojenskou službu a v té době neexistovalo žádné zákonné opatření, které by umožňovalo odepřít vojenskou službu, rozhodl se opustit Československo a požádat o azyl v Kanadě. V průběhu šetření kanadských orgánů československé úřady informovaly kanadské orgány, že v Československu došlo k zásadním změnám a navrhovatel se může bez obav vrátit zpět. Na základě toho se navrhovatel v roce 1992 vrátil. Zákon č. 73/1990 Sb., o civilní službě, byl mezitím nahrazen zákonem č. 18/1992 Sb., o civilní službě, který byl novelizován zákonem č. 135/1993 Sb. ČR, kde byla právě pro podobné případy stanovena dodatečná lhůta pro odepření výkonu vojenské služby, a to od 1. června do 1. července 1993. O její existenci se však navrhovatel dozvěděl až dodatečně. Přesto navrhovatel podal prohlášení o odepření vojenské služby dne 24. 2. 1998, v němž požádal o prominutí lhůty stanovené v § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 18/1992 Sb.. Napadeným rozhodnutím bylo navrhovatelovo prohlášení zamítnuto.

K návrhu na zrušení citované části zákona č. 18/1992 Sb. navrhovatel uvedl, že je ochoten vykonat civilní službu, uznává právo státu regulovat odepření vojenské služby určitými lhůtami a nedomáhá se toho, aby prohlášení mohlo být podáno kdykoliv. Má však za to, že třicetidenní nevratná lhůta je v jeho případě v rozporu s vlastním smyslem práva na odepření vojenské služby. Navrhovatel je tak doživotně zbaven práva na odepření vojenské služby, přesto mu toto právo zajišťuje čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Slova "podrobnosti stanoví zákon" v tomto článku by se neměla vykládat tak, že by měla za následek doživotní diskvalifikaci z tohoto práva. Stěžovatel uznává, že z nevědomosti nevyužil lhůty stanovené v novele zákona o civilní službě č. 135/1993 Sb. ČR, na druhé straně je podle něho v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, aby kvůli tomuto přehlédnutí byl doživotně zbaven ústavního práva na odepření vojenské služby.

V závěru navrhovatel uvedl, že platné znění zákona o civilní službě vytváří nerovné podmínky pro odepření vojenské služby u odvedenců a u vojáků v záloze. U první skupiny je lhůta nevratná, u druhé skupiny se právo na odepření vrací každý rok.

Z ustanovení § 2 zákona o civilní službě vyplývá, že prohlášení o odepření výkonu vojenské základní služby nebo vojenských cvičení může mimo jiné podat odvedenec nejpozději do 30 dnů od ukončení odvodního řízení, přičemž k prohlášením podaným po lhůtě se nepřihlíží. V prohlášení musí být uvedeny důvody a skutečnosti, jimiž chce občan své tvrzení doložit, podává se okresní nebo jí na roveň postavené vojenské správě podle místa trvalého pobytu. Splňuje-li prohlášení uvedené náležitosti, postoupí je příslušná vojenská správa do 5 dnů od doručení úřadu stanovenému nařízením vlády.

Zákon č. 135/1993 Sb. ČR, kterým byl novelizován zákon o civilní službě č. 18/1992 Sb., doplnil dosavadní text § 10 zákona o ustanovení odst. 2, podle něhož odvedenec nebo voják v základní službě, jehož odvodní řízení bylo ukončeno před 16. 1. 1992, může prohlášení z důvodů uvedených v § 1 odst. 1 písemně podat do 1. 7. 1993. Tento zákon nabyl účinnosti dne 1. 6. 1993.

Z rozhodnutí Obvodní vojenské správy Praha 11 čj. 19 021/18 Ústavní soud zjistil, že tímto rozhodnutím bylo podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, zamítnuto prohlášení o odepření výkonu vojenské základní služby navrhovatele z důvodu jeho svědomí a náboženského vyznání ze dne 24. 2. 1998 s odůvodněním, že prohlášení bylo podáno po zákonem stanovené lhůtě a podle § 2 odst. 2 cit. zákona se k prohlášení podaným po této lhůtě nepřihlíží. Zároveň bylo v rozhodnutí uvedeno, že zákon proti tomuto rozhodnutí odvolání nepřipouští.

Podle názoru Ústavního soudu z ustanovení § 2 zákona č. 18/1992 Sb. vyplývá, že k prohlášením o odepření výkonu vojenské základní služby vojenská správa ze zákona nepřihlíží, jsou-li podána po stanovené 30denní lhůtě. Není zde uložena povinnost vojenské správě vydat správní rozhodnutí, jímž se prohlášení přijme nebo zamítne podle toho, zda bylo nebo nebylo podáno ve lhůtě. Ze zákona ani nevyplývá, že vojenská správa je povinna skutečnost, že prohlášení bylo podáno po lhůtě, oznámit odvedenci. Z tohoto důvodu nelze rozhodnutí Obvodní vojenské správy Prahy 11 považovat za správní rozhodnutí, ale jedná se o postup orgánu veřejné moci, proti němuž ústavní stížnost směřuje. Proti takovému postupu tudíž ani nebylo možno podat opravný prostředek.

Na doplnění je možno dodat, že podle ustanovení § 2 odst. 6 a 7 cit. zákona může občan prohlášení o odepření výkonu vojenské služby odvolat, o tomto odvolání prohlášení rozhoduje do 30 dnů příslušná vojenská správa a proti tomuto rozhodnutí není přípustné odvolání.

1. K návrhu na zrušení části § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 18/1992 Sb. ve slovech "nejpozději do 30 dnů od ukončení odvodního řízení" je nutno konstatovat, že Ústavní soud nespatřuje ve stanovení této lhůty porušení práva na odepření vojenské služby podle čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Je nepochybně v zájmu státu a celé společnosti, aby lhůty k odmítnutí vojenské služby byly pevně stanoveny, to ostatně připouští v ústavní stížnosti navrhovatel. V daném případě zákonodárce podle názoru Ústavního soudu zvolil správně poměrně krátkou lhůtu k uplatnění jednoho ze zákonných práv občanů - odmítnutí vojenské služby - aby nedocházelo k nežádoucím průtahům při odvodním řízení a nástupu vojenské nebo civilní služby občanů. V žádném případě tedy není toto ustanovení v rozporu s čl. 15 odst. 3, ale ani s čl. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť uvedené časové omezení uplatnění tohoto základního práva rozhodně neznamená, že by bylo zneužíváno k jiným účelům, než pro které bylo stanoveno.

K tomu je dále třeba uvést, že navrhovatel zmeškal stanovenou 30denní lhůtu k podání prohlášení o odepření výkonu vojenské základní služby vlastní vinou. Navrhovatel se ze zahraničí vrátil již v roce 1992 a nechtěl v žádném případě nastoupit vojenskou základní službu. Přesto se však zřejmě o možnosti a podmínky odmítnutí vojenské služby příliš intenzívně nezajímal, když, jak tvrdí, nevěděl o novele zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, č. 135/1993 Sb. ČR, která mu vlastně otevřela novou 30denní lhůtu k podání prohlášení. Stát musí pevně stanovit pravidla pro výkon vojenské základní služby i civilní služby, aby mohl budovat svoji armádu a posilovat obranyschopnost země, a nemůže z těchto pravidel umožňovat výjimky, které by mu tuto činnost ztížily.

Spojení ústavní stížnosti s návrhem na zrušení zákonné lhůty nahrazuje skutečný problém, kterým je nedodržení stanovené lhůty stěžovatelem, problémem náhradním: chyba na straně stěžovatele je transformována do "chyby" zákonodárce. Podle tohoto modelu by byly napadnutelné i další zákonné lhůty, pokud je stěžovatel zmeškal, čímž by docházelo k pokusu podrobovat obecný zájem momentálním individuálním zájmům jednotlivců a k ohrožení jednoho ze základních atributů právního státu, totiž principu právní jistoty a stability.

Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh na zrušení části ustanovení zákona č. 18/1992 Sb. je zjevně neopodstatněný, a proto mu nezbylo než návrh dle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. ČR odmítnout.

2. Pokud jde o návrh na zrušení rozhodnutí Obvodní vojenské správy Praha 11, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost proti napadenému rozhodnutí se opírala pouze o protiústavnost napadeného ustanovení zákona č. 18/1992 Sb., podle něhož obvodní vojenská správa rozhodovala. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud návrh na zrušení předmětné části zákona č. 18/1992 Sb. odmítl, nezbylo mu než odmítnout i ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. ČR.