Za použití právního informačního systému LEGSYS(r)
Galaxy.
(c) Ústav státu a práva AV ČR
sp. zn. II. ÚS 285/97
Proto
kromě čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948 je nutno
mít na vědomí i čl. 9 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, kdy svoboda projevovat náboženství a přesvědčení
může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou
nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti,
ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod
jiných.
O
naléhavosti případného restitučního odstranění represivních opatření svědčí
i § 30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle
kterého je podání stížnosti pro porušení zákona uloženo ministrovi
spravedlnosti jako povinnost.
Usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. července 1997 sp. zn. 2 Tzn 43/97 se zrušuje.
Napadeným
rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným, že dne 4. 1. 1959 po nástupu vojenské základní
služby u vojenského útvaru 8039 v J. odmítl převzít stejnokroj
a účastnit se vojenského výcviku s tím, že se to příčí jeho
náboženskému přesvědčení. Tím měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební
povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon,
ve znění zákona č. 63/1956 Sb., a byl mu za to uložen trest odnětí svobody
v trvání 10 měsíců nepodmíněně.
Tento
rozsudečný výrok byl založen na skutkovém zjištění, že při odmítnutí konání
vojenské služby stěžovatel prohlásil, že mu v tom brání jeho náboženské
přesvědčení, neboť je členem náboženské sekty Jehovistů. Na tomto svém
rozhodnutí setrval i po rozhovoru s nadřízeným důstojníkem. V
odůvodnění rozsudku se dále uvádí, že postoj stěžovatelův byl založen nesprávnou
výchovou v rodině, neboť k tomuto fanatickému náboženskému
přesvědčení byl již vychováván od dětství a pod vlivem těchto nesprávných
ideologických předsudků se pak dopustil trestné činnosti. Nepodmíněnost trestu
byla odvozena ze zarputilosti, se kterou stěžovatel setrvával na svých
fanatických názorech, a tak neskýtal záruku, že by se napravil.
V
podané stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti rozebírá § 270
odst. 1 písm. b) tohoto zákona a současně upozorňuje na § 24 odst. 1 téhož
zákona, který umožňoval trest odnětí svobody podmíněně odložit, nepřevyšoval-li
jeden rok a pokud by se to nepříčilo obecnému zájmu a pokud by
pachatel i bez výkonu trestu vedl řádný život pracujícího člověka. V
kvalifikační souvislosti cituje také § 17 odst. 1 stejného trestního zákona,
podle něhož bylo účelem trestu zneškodnit nepřátele pracujícího lidu, zabránit
pachateli v dalším páchání trestné činnosti a vychovávat ho
k dodržování pravidel socialistického soužití. Poukazuje také na znění § 1
citovaného trestního zákona, kdy jako základní účel je vytyčena ochrana lidově
demokratické republiky, její socialistické výstavby, zájmy pracujícího lidu
a jednotlivce a výchova k dodržování pravidel socialistického
soužití.
Výše
uvedená zákonná ustanovení, jak dovozuje ministryně spravedlnosti, byla ve
vztahu k stěžovateli aplikována nepřiměřeně a tendenčně, a tím
byl v jeho neprospěch porušen zákon.
Tento
čin, kterého se stěžovatel dopustil, byl soudem označen v rozporu se
zásadami platnými v demokratické společnosti, neboť v takové
společnosti je svoboda náboženského vyznání zaručena i v tom směru,
že nikdo nemůže být donucován vykonávat vojenskou službu, pokud je to
v rozporu s jeho svědomím a náboženským vyznáním. Jde tedy
o čin, na který se vztahuje § 1 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb.,
o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.
Stížnost
pro porušení zákona podle § 266 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním
řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, je podána kromě
jiného i tehdy, je-li trest ve zřejmém rozporu s jeho účelem. Účelem
trestu v demokratické společnosti nemůže být odveta za jiný názor,
myšlení, svědomí a vyznání. Proto ministryně spravedlnosti požádala
Nejvyšší soud o vyslovení, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon
v neprospěch obviněného, aby byl tento rozsudek zrušen, včetně dalších
rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazujících a dále aby bylo
postupováno podle § 271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší
soud stížnost pro porušení zákona zamítl.
V
odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud nejprve uvedl, že zcela nemohl splnit
svou zákonnou povinnost, vyplývající z § 267 odst. 1 tr. ř. a pro
absenci spisového materiálu nemohl přezkoumat správnost řízení předcházejícího
napadenému rozsudku. Mohl o podané stížnosti pro porušení zákona
rozhodnout pouze na podkladě opisu pravomocného rozsudku, který se dochoval.
Obecně
proto dovodil, že jednání spočívající v realizaci úmyslu vyhnout se výkonu
vojenské služby nebo plnění vojenských povinností, stejně jako jejich odpírání
je trestné i podle nyní platného trestního zákona, a to podle § 280
odst. 2 trestního zákona. Základní rozdíl mezi situací v r. 1959
a současnou dobou pro pachatele takového jednání spatřuje v tom, že
pokud v minulosti (až do 14. 3. 1990) bránilo občanovi jeho svědomí nebo
náboženské vyznání ve výkonu vojenské služby, neměl legální možnost výkon této
služby odmítnout a zvolit alternativní službu beze zbraně.
Zákon
č. 73/1990 Sb., o civilní službě (nyní zákon č. 18/1992 Sb., o civilní
službě), zabezpečuje nyní možnost realizace svobody svědomí a náboženského
vyznání v souladu s čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv
a svobod (dále jen "Listina"). Tento článek Listiny však
neznamená bez dalšího absolutní zbavení povinnosti konat vojenskou službu
u občanů, kterým v tom brání jejich svědomí nebo náboženské vyznání,
ale může se tak stát při splnění podmínek § 2 zákona č. 18/1992 Sb.. Kdo při
nesplnění těchto podmínek a úmyslném nenastoupení služby
v ozbrojených silách po obdržení povolávacího rozkazu nenastoupí, dopouští
se trestného činu podle § 269 odst. 1 nyní platného trestního zákona.
Nejvyšší
soud cituje dále Úmluvu o ochraně základních práv a svobod (dále jen
"Úmluva") ze dne 4. 11. 1950 a vyvozuje z ní, že ani
samotná Úmluva jednoznačně nevyžaduje, aby právní řád členské země Rady Evropy
uznával právo na odmítnutí vojenské služby z důvodu svědomí, resp. že není
porušením této Úmluvy, jestliže takové právo právní řád členské země svým
občanům neposkytuje. Současná platná právní úprava v ČR jde tedy nad rámec
Úmluvy, z níž vyplývá, že právo na odmítnutí vojenské služby, resp. právo
na náhradní službu beze zbraně dosud není součástí kodexu mezinárodně
uznávaných lidských práv.
Proto
se Nejvyšší soud neztotožnil s názorem ministryně spravedlnosti, že
popisovaný čin, kterého se stěžovatel dopustil, byl jako trestný čin soudem
označen v rozporu se zásadami platnými v demokratické společnosti,
a proto nejde o čin, na který se vztahuje § 1 odst. 2 zákona č.
119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Stejně
tak se Nejvyšší soud neztotožnil s námitkou, že trest uložený obviněnému
byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Nejvyšší soud je toho názoru, že
trest nebyl stěžovateli uložen jako odveta za jiný názor, myšlení, svědomí
a vyznání, nýbrž proto, že odmítl splnit svoji povinnost, vyplývající ze
zákona, čímž se dopustil protiprávního jednání naplňujícího všechny znaky
skutkové podstaty trestného činu podle § 270 odst. 1 písm. b) tehdy platného
trestního zákona. Naopak pachateli tohoto trestného činu hrozil trest odnětí
svobody až na 5 let, byl mu však uložen pouze v prvé pětině zákonné sazby.
Nelze proto považovat tento trest za trest, který je ve zřejmém nepoměru ke
stupni společenské nebezpečnosti činu.
Úvaha
Nejvyššího soudu o názoru Ústavního soudu, vyjádřeném v jeho nálezu
č. 32/1997 Sb. ČR, je pro posouzení projednávaného případu irelevantní, neboť
řeší jinou problematiku.
Stěžovatel
proti usnesení Nejvyššího soudu podal řádně a včas ústavní stížnost, ve
které se plně ztotožnil s právními názory ministryně spravedlnosti.
Porušení svého ústavního práva spatřuje potom v níže uvedených článcích
Listiny.
a) Čl. 15 odst. 3
b) čl. 40 odst. 6
c) čl. 38 odst. 2
Žádá
proto, aby ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu bylo Ústavním
soudem zrušeno.
Ústavní
soud, při včasném podání ústavní stížnosti, se byl nucen nejprve zabývat
otázkou, zda je stěžovatel oprávněn stížnost podat, když ze strany Nejvyššího
soudu se jedná o rozhodnutí, kterým je řešena stížnost ministryně
spravedlnosti pro porušení zákona. Toto oprávnění nutno stěžovateli přiznat,
neboť stížnost pro porušení zákona byla podána v jeho prospěch. Je tedy
účastníkem tohoto řízení a může se domnívat, že pravomocným rozhodnutím
orgánu veřejné moci bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda. Splňuje
tedy podmínku aktivní legitimace podle ustanovení § 72 odst. 1 zák. č. 182/1993
Sb. ČR, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
"zákon o Ústavním soudu").
Podaná
ústavní stížnost je důvodná, i když z jiných důvodů, než uvádí
stěžovatel.
Nelze
souhlasit s právním názorem Nejvyššího soudu, že se na projednávaný čin
nevztahuje ustanovení § 1 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb.. Zmíněný § 1 odst. 2
cit. zákona nutno posuzovat souhrnně s jeho § 1 odst. 1, pojednávajícím
o celkovém účelu zákona o soudní rehabilitaci
a s přihlédnutím k § 4 písm. c) téhož zákona, kde je tento
trestný čin podle ustanovení § 270 zákona č. 86/1950 Sb., ve znění zákonů jej
měnících a doplňujících, výslovně jmenován.
Jedná
se tedy o čin, který směřoval k uplatnění základního práva občana,
zaručeného mu Ústavou a vyhlášeného ve Všeobecné deklaraci lidských práv,
který byl v rozporu s mezinárodním právem prohlášen za trestný.
Odsouzení stěžovatele za čin jím spáchaný bylo tedy provedeno v rozporu
s principy demokratické společnosti, a to nerespektováním občanských
a politických práv zaručených Ústavou a vyjádřených
v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách.
Samotný
odsuzující rozsudek Vojenského obvodového soudu v Pardubicích staví své
rozhodnutí na účelovém zaměření trestu, stanoveném v § 17 odst. 1 zákona
č. 86/1950 Sb., podle kterého je prvořadým účelem trestu zneškodnit nepřátele
pracujícího lidu. Nepoužil proto ani ustanovení § 24 odst. 1 uvedeného zákona
o podmíněném odložení výkonu trestu, neboť nedospěl k názoru, že
vzhledem k předchozímu životu pachatele a k okolnostem případu
by mohlo být dosaženo účelu trestu i bez jeho výkonu.
Předchozí
život stěžovatele vojenský obvodový soud kvalifikoval tak, že již od útlého
dětství byl vychováván k fanatickému náboženskému přesvědčení a že
tak si vštípil ideologické předsudky.
U
stěžovatele se jednalo o uplatnění práva na svobodu myšlení, svědomí
i náboženství, jak to má na mysli čl. 18 Všeobecné deklarace lidských
práv z 10. 12. 1948. Ústava z roku 1948, platná v roce 1959,
tuto svobodu svědomí a vyznání sice formálně zaručovala, ovšem norma nižší
právní síly (zákon), aby takovéto právo občan mohl realizovat, vydána nebyla,
a praktická ustanovení jiných norem nižší právní síly tuto svobodu
prakticky likvidovala. Stěžovatel tedy neměl vůbec žádnou možnost, aby mohl
dostát svým povinnostem, uloženým mu zákonem, aniž by se dostal do rozporu se
svým vlastním svědomím. Je proto nutno chápat člověka, který na základě svého nezvratného
náboženského přesvědčení je ochoten na sebe vzít následky, vyplývající
z odsouzení.
Takto
nazíraný čin jednotlivce není možno chápat jako úmyslný trestný čin. Pokud
trestní právo chránilo v té době společnost i jednotlivce, nutno
společnost chápat jako společnost výlučně socialistickou se znaky
protidemokratičnosti, vůči níž ochrana jednotlivce s jeho základními právy
byla v totálním nepoměru. O základní svobodě jedince nebylo možno již
hovořit vůbec, neboť byla vytěsňována potřebami režimu.
Pokud
Nejvyšší soud uvádí v odůvodnění svého usnesení paralelu mezi ustanovením
§ 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona z r. 1950 a současným
ustanovením § 280 odst. 2 trestního zákona, pojednávajícího o stejné
skutkové podstatě, potom nelze přehlédnout skutkové znaky tohoto trestného činu.
V
obou případech se jedná o úmyslný trestný čin. Podle ustanovení § 270
odst. 1 písm. b) býv. trestního zákona je skutkový znak naplněn již tím, že se
občan odvolává na své náboženské přesvědčení. Současný § 280 trestního zákona
tuto odvolávku na náboženské přesvědčení již nemá.
Stěžovatel
se na základě povolávacího rozkazu včas dostavil do jemu určených kasáren, kde
teprve se snažil vysvětlit a uplatnit své základní právo. Nelze tedy jeho
čin kvalifikovat jako úmyslné vyhýbání se vojenské povinnosti, když
předvolávací rozkaz splnil.
Zákon
č. 119/1990 Sb. v § 1 neváže ochranu základních lidských práv
a svobod výlučně na Českou republiku vyhlášené a ratifikované
mezinárodní smlouvy. Odkazuje na principy demokratické společnosti a na
občanská politická práva a svobody, vyjádřené v mezinárodních
dokumentech a mezinárodních právních normách. Všeobecně, ale nikoli nad
rámec čl. 10 Ústavy České republiky.
Proto
kromě výše citovaného čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv z roku
1948 je nutno mít na vědomí i ustanovení čl. 9 odst. 2 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod, kdy svoboda projevovat
náboženství a přesvědčení může podléhat jen omezením, která jsou stanovena
zákony a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu
veřejné bezpečnosti, ochrany a veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo
ochrany práv a svobod jiných.
V
posuzovaném případě nejen že se nejednalo o omezení tohoto základního
práva občana, ale šlo o jeho popření.
Stěžovateli
nebylo možno přisvědčit v jeho námitce o porušení čl. 38 odst. 2 Listiny,
neboť jak uvedl Nejvyšší soud - trestní kolegium ve svém vyjádření ze dne 20.
8. 1997, v řízení o stížnosti pro porušení zákona se před Nejvyšším
soudem žádné důkazy neprováděly, a proto také nebylo třeba věc projednat
ve veřejném zasedání. Pokud se týká odkazu stěžovatele na porušení ustanovení
čl. 15 odst. 3 Listiny, podle kterého nikdo nemůže být nucen vykonávat
vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho
náboženským vyznáním, jedná se ve vztahu k projednávanému rozsudku
z r. 1959 o srovnávací, resp. výkladové ustanovení se současným
ústavním demokratickým pořádkem České republiky.
O
naléhavosti případného restitučního odstranění represivních opatření svědčí
i § 30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle
kterého je podání stížnosti pro porušení zákona uloženo ministru spravedlnosti
jako povinnost.
Na
základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 22. 7. 1997 sp. zn. 2 Tzn 43/97 podle § 82 odst. 1 a odst. 3
písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušit, a to pro porušení čl. 90
věty prvé Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny.