Zpracováno s využitím databáze ASPI


Publikováno rovněž pod č. 38/1999 Sb. a

ve Sbírce n. a u. ÚS, svazku 13, pod č. 19, na str. 131

 

19

 

Nález

 

Pléna Ústavního soudu ČR

 

ze dne 3. února 1999

sp. zn. Pl. ÚS 19/98

 

V demokratickém právním státě, který je chápán především jako materiální právní stát, nelze připustit užití platného zákonného ustanovení způsobem, který odporuje některé z fundamentálních ústavních zásad, za niž lze nepochybně pokládat i procesní princip "ne bis in idem" v článku 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud je přesvědčen, že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé, konkrétní a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem, ústavních zásad, ustanovení Listiny základních práv a svobod a závazků plynoucích z mezinárodních smluv. Prostor takové interpretace a její význam, je nepochybně větší tam, kde jde o aplikaci zákonných předpisů, které nejsou sice již zcela vyhovující, avšak nejsou ve své podstatě ani protiústavní. Z mnoha myslitelných výkladů zákona je třeba v každém případě použít pouze takový, který respektuje ústavní principy (je-li takovýto výklad možný), a ke zrušení ustanovení zákona pro neústavnost přistoupit teprve, nelze-li dotčené ustanovení použít, aniž by byla porušena ústavnost (princip minimalizace zásahu).

 

To platí především o § 269 a § 270 trestního zákona. Pokud jde o samotné právo odmítnout vojenskou činnou službu, pokládá Ústavní soud za svou povinnost zdůraznit, že se jedná o právo, které je ústavně vázáno na splnění podmínky čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a musí být proto všemi soudy chápáno jako specielní úprava svobody svědomí, jež je jednou ze základních ústavních svobod. Teprve stane-li se výkon vojenské služby zásadním mravním konfliktem vlastního svědomí, může intenzita tohoto vnitřního konfliktu založit ochranu ústavního subjektivního práva svobody svědomí vůči stanoveným zákonným povinnostem. Za této situace čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod neumožňuje státu, aby vynutil výkon vojenské služby.

 

Pokud jde o návrh na zrušení § 22 odst. 1 branného zákona dospěl Ústavní soud předně k závěru, že z hlediska principu "ne bis in idem" nelze opětovné povolávání k vojenské činné službě vojenskou správou vzhledem ke znění branného zákona zcela vyloučit pouze za předpokladu, že by tento zákon byl vykládán bez ohledu na následnou soudní ochranu občanů. Citovaný ústavní princip se totiž vztahuje pouze na trestní stíhání a proti této eventualitě skýtá dostatečnou ochranu. To vyplývá jednoznačně z textu článku 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Lze proto namítnout, že - i když opětovné povolávání branný zákon samo o sobě výslovně nezakazuje - je v případech osob, jež byly pro odmítnutí služby již jednou odsouzeny anebo zproštěny obžaloby, jejich opětovné povolání z hlediska principu přiměřenosti, který platí v právním státě, zbytečné, neboť není vhodným prostředkem k dosažení žádaného cíle, totiž výkonu služby, jestliže soud splní svou povinnost a následně aplikuje princip "ne bis in idem" všude, kde je povinen tak učinit. Jádrem problému tedy není chování vojenských správ, ale především obecných soudů v případě, že princip "ne bis in idem" nerespektují.

 

Za této situace je proto na místě hledat jiné možnosti interpretace branného zákona tam, kde povolávací činnost vojenských správ v konečném efektu naráží na ústavní principy a přináší státu zbytečné výdaje nejen soudní, ale i výdaje na oprávněnou obhajobu postižených osob. Stát musí počítat s tím, že bude hradit náklady takové obrany všude tam, kde v důsledku nesprávného úředního postupu postiženým vznikly náklady na obhajobu.

 

 

Plénum Ústavního soudu , rozhodlo dnešního dne ve věci návrhu Nejvyššího soudu České republiky podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky na zrušení ustanovení § 22 odst. 1 branného zákona č. 92/1949 Sb., ve znění změn a doplňků, jakož i § 269 a § 270 zákona č. 140/1961 Sb., za účasti Nejvyššího soudu ČR, a Parlamentu České republiky jako účastníků řízení, jakož i M. D., a M.P., obou zastoupených JUDr. L.M. advokátem, jako vedlejších účastníků, takto:

 

Návrh se zamítá.

 

Odůvodnění

 

I.

 

Dne 16. 7. 1998 předložil senát trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR Ústavnímu soudu České republiky v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR návrh na zrušení ustanovení § 22 odst. 1 branného zákona, jakož i ustanovení § 269 a § 270 trestního zákona. Podle článku 95 odst. 2 Ústavy ČR může tak soud učinit, dojde-li k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním zákonem. Návrh senátu trestního kolegia podepsaný jeho předsedou JUDr. Stanislavem Rizmanem se odvolává též na § 224 odst. 5 trestního řádu, podle něhož soud přeruší trestní stíhání, má-li za to, že zákon jehož užití je v dané trestní věci rozhodné pro rozhodování o vině a trestu, je v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem a předloží v takovém případě věc Ústavnímu soudu.

 

Protože o šest dní později, 22. 7. 1998, byl Nejvyšším soudem předložen Ústavnímu soudu zcela shodný návrh na zrušení těchže právních ustanovení, podepsaný předsedou senátu trestního kolegia JUDr. Pavlem Šámalem, byl tento návrh soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou odmítnut (sp. zn. Pl. ÚS 21/98) s tím, že projednání tohoto návrhu brání překážka věci zahájené. Podnětem k tomuto návrhu senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu byla zejména také skutečnost, že ministryně spravedlnosti se obrátila na Nejvyšší soud se stížností pro porušení zákona poté, co byl stěžovatel M. P. odsouzen podle § 269 odst. 1 trestního zákona opětovně pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách k trestu odnětí svobody, přičemž důvodem bylo již předcházející trvalé odepření výkonu služby na základě svědomí a náboženského vyznání. Konečně pak byla IV. senátem Ústavního soudu z téhož důvodu odmítnuta ústavní stížnost M.D. zastoupeného JUDr. L. M. spojená rovněž s návrhem na zrušení § 269 a § 270 trestního zákona.

 

Ústavní soud proto nejprve zjistil, že jde u návrhů obou senátů Nejvyššího soudu o zcela shodný návrh a vzal na vědomí, že rozhodnutí o návrhu na zrušení právních předpisů dříve podaném bude třeba chápat jako věc rozsouzenou vůči stejnému návrhu dalšímu. Na tom nic nemění skutečnost, že oba senáty Nejvyššího soudu předložily shodný návrh na základě řízení o konkrétních kauzách, jež mají navzájem i své odlišné aspekty.

Poté, co Ústavní soud ověřil formální náležitosti podání, postoupil návrh na zrušení právních předpisů Parlamentu České republiky, aby se ve lhůtě 30 dnů od doručení k návrhu písemně vyjádřil. Dne 13. 10. 1998 obdržel Ústavní soud vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, podepsané předsedou Poslanecké sněmovny, prof. ing. Václavem Klausem, CSc.

 

Návrh Nejvyššího soudu na zrušení ustanovení § 22 odst. 1 branného zákona a § 269 a § 270 trestního zákona poukazuje na to, že součástí branné povinnosti je i služební povinnost, tj. povinnost včas nastoupit a vykonávat vojenskou činnou službu. Vznik a zánik služební povinnosti (§ 20 branného zákona) je upraven v § 21 a § 22 cit. zákona. Služební povinnost končí propuštěním z vojska. V § 22 cit. zákona se upravuje celkem pět důvodů, umožňujících propuštění občana z vojska. Mezi nimi není jako důvod propuštění uvedeno odsouzení pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 trestního zákona z čehož plyne, že tato povinnost trvá i po pravomocném odsouzení pro uvedený trestný čin.

 

V návrhu se dále uvádí, že tato zákonná úprava příslušným vojenským orgánům ukládá každého, kdo má služební povinnost, k výkonu vojenské služby povolat a dbát na to, aby ji splnil. Orgány vojenské správy musí takto postupovat až do doby, než občan tuto povinnost splní. § 269 trestního zákona nezbavuje orgány vojenské správy povinnosti takového občana opětovně k vojenské činné službě povolat.

 

Ústavní soud svým nálezem, sp. zn. IV. ÚS 81/95, jakož i dalšími nálezy dospěl k závěru, že pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona může být občan odsouzen pouze jednou a každé další nenastoupení vojenské činné služby, při kterém obviněný pouze setrvává na své dříve projevené vůli, vojenskou službu nenastoupit, je totožným skutkem, protože jde o stejné jednání a stejné následky. Další stíhání v takovém případě se považuje za porušení zásady "ne bis in idem", tj. zásady, že nikdo nemůže být stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Tím podle názoru Nejvyššího soudu vzniká situace, kdy na jedné straně splnění významné občanské povinnosti vynutitelné není a na druhé pak orgány vojenské správy mají zákonem uloženou povinnost trvat na vykonání vojenské služby. Kdyby tak nepostupovaly, jednaly by v rozporu se zákonem.

 

Tuto situaci pokládá Nejvyšší soud z hlediska právního státu za neúnosnou. V právním státě musí být plnění povinnosti vynutitelné a nesplnění významné zákonem stanovené povinnosti sankcionováno, anebo by měl stát od ukládání takové povinnosti ustoupit. Situace, kdy občan přes formální zakotvení povinnosti v zákoně, tuto povinnost reálně nemá, zatímco státní orgány v důsledku zakotvení této povinnosti v zákoně jsou povinny na jejím splnění trvat, je protiústavní. Zákon musí být zřetelný a dostatečně přesný, aby občané i státní orgány mohly regulovat své chování. U každého zákona zasahujícího do základních práv jednotlivce je třeba uvážit, zda a do jaké míry jsou jeho příkazy zřetelně a přesně definovány a zda jsou vhodné, potřebné a přiměřené svému účelu. Právní nejistota občanů plynoucí z nezřetelného a nepřesného vymezení zákonných ustanovení znamená ztrátu věrohodnosti právního státu.

 

Z výše uvedených důvodů pokládá Nejvyšší soud za nezbytné uvést ustanovení § 22 odst. 1 branného zákona do souladu s požadavkem čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a to upřesnění důvodů propuštění z vojska jejich doplněním o další případ, totiž osob pravomocně odsouzených pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 trestního zákona.

 

V tomto smyslu se obrátila předsedkyně Nejvyššího soudu ČR 10. 8. 1998 na ministra obrany. Dne 9. 9. 1998 obdržela odpověď ministra Vetchého se sdělením, že navrženou úpravu branného zákona odmítá s tím, že nově navrhovaný branný zákon již vůbec neobsahuje ustanovení o propuštění z vojska, a že z hlediska rovnosti občanů nelze některé z nich zprostit branné povinnosti jen proto, že pro odmítnutí vojenské činné služby byli již potrestáni. To se týká obzvláště mimořádné služby za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu. V souvislosti s přípravou nového branného zákona se též navrhuje novelizace § 269 odst. 1 trestního zákona.

 

Vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky dle § 69 zákona o Ústavním soudu vyjadřuje pochybnosti o návrhu Nejvyššího soudu. Uvádí zejména, že: "Pochybnosti lze mít i o tom, zda v uplatňování státní moci v posuzovaných případech podle § 22 odst. 1 branného zákona lze při důsledném respektování nálezů Ústavního soudu vztahujících se k této věci spatřovat nesoulad s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. navrhovatel z hlediska případného zrušení předmětného ustanovení dostatečně neobjasnil důvody, které jej vedly k názoru o protiústavnosti výše uvedeného stavu, resp. citovaného ustanovení branného zákona". Dle citovaného vyjádření se nepovažuje povinnost státních orgánů zasílat občanům opětovné povolávací rozkazy v daném kontextu za relevantní. Dále se uvádí, že případné doplnění § 22 odst. 1 branného zákona o další důvod propuštění z vojska spočívající v odsouzení podle § 269 trestního zákona, by mohlo ve svých důsledcích vést i k tomu, že by byl výkon vojenské služby v budoucnu znemožněn i občanovi, který byl pro tento trestný čin odsouzen a později projevil vůli vojenskou službu absolvovat. Vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR souhlasí s požadavkem na přesné, jasné a jednoznačné vymezení jednotlivých ustanovení právních předpisů. Má však za to, že při posuzování dané věci bude třeba vzít v úvahu, zda se v případě § 21 odst. 1 branného zákona jedná skutečně pouze o neúplnost tohoto ustanovení vyplývající z příslušných nálezů Ústavního soudu, anebo zda zachování platného znění tohoto ustanovení je odůvodněno zájmem nerozšiřovat důvody pro propuštění z vojska i na občany odsouzené pro nenastoupení služby v ozbrojených silách. Zakotvení takového dalšího důvodu by totiž mohlo ohrozit plnění úkolů ozbrojených sil zejména v době branné pohotovosti státu.

 

Pokud jde o návrh na zrušení § 269 a § 270 trestního zákona, poukazuje vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR na skutečnost, že jak ústavností, tak i vymezením skutkové podstaty trestného činu podle § 269 trestního zákona se ve svých nálezech již opětovně zabýval Ústavní soud. V této souvislosti vyjádřil názor, že skutková podstata tohoto trestného činu je poměrně přesně a konkrétně definována. Vyjádření poukazuje rovněž na to, že Ústavní soud dospěl k názoru, že zmíněné ustanovení, jakkoli zřejmě vyžaduje úpravy, není ve své podstatě neústavní, jak o tom svědčí např. nález Ústavního soudu č. 32/1997 Sb.

 

V závěru vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR se uvádí, že jak trestní zákon č. 140/1961 Sb., tak i branný zákon č. 92/1949 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byly schváleny potřebnou většinou poslanců zákonodárného sboru, podepsány příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášeny. Za tohoto stavu věci nelze než vyjádřit stanovisko, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijaté zákony jsou v souladu s Ústavou, ústavním pořádkem a naším právním řádem. Je na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem posoudil ústavnost těchto zákonů a přijal příslušná rozhodnutí.

 

Ve svém vyjádření z 1. 2. 1999 předložil JUDr. L. M. stanovisko vedlejších účastníků, M. P. a M. D., k návrhu Nejvyššího soudu na zrušení výše uvedených právních předpisů. Vedlejší účastníci vítají snahu řešit otázku uplatnění práva na odepření vojenské služby. Podle jejich názoru je třeba ustanovení § 22 odst. 1 branného zákona zrušit za předpokladu, že by nebylo možno do výkladu tzv. jiných okolností působících zánik branné povinnosti dle písm. d) tohoto ustanovení zahrnout i předchozí pravomocné odsouzení pro trvalé odepření vojenské služby. Pokud problém spočívá pouze v nesprávném výkladu "jiných okolností", pak by vedlejší účastníci neviděli nutnost rušit § 22 odst. 1 branného zákona. Dále se v tomto stanovisku upozorňuje i na § 11 odst. 1 zákona o civilní službě č. 18/1992 Sb., v platném znění, podle něhož mohou dosáhnout propuštění z vojska osoby, jež byly "pravomocně odsouzeny za odmítnutí výkonu vojenské služby nebo vojenských cvičení motivované důvody svědomí nebo náboženského vyznání", ovšem pouze za předpokladu, že právní moc rozsudku nastala před účinností zákona č. 73/1990 Sb., o civilní službě, tj. před 14. březnem 1990. Dle názoru vedlejších účastníků by postačilo zrušit v § 11 odst. 1 zákona o civilní službě, č. 18/1992 Sb., pouze slova: "před účinností zákona č. 73/1990 Sb., o civilní službě". Pokud pak jde o ustanovení § 269 a 270 trestního zákona, navrhují vedlejší účastníci jejich zrušení nálezem Ústavního soudu s poskytnutím lhůty k nové úpravě.

 

II.

 

Návrh Nejvyššího soudu dle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR a dle § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nepřenáší na Ústavní soud svou pravomoc rozhodovat konkrétní soudní případy. Úkolem Ústavního soudu - a to na požádání kteréhokoli z obecných soudů - je pouze zjistit, zda ten či onen zákon, jehož má být obecným soudem při řešení věci použito, je či není v rozporu s Ústavou, ústavními zákony, Listinou základních práv a svobod, jakož i mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy. Zjišťování ústavnosti napadeného ustanovení zákona má povahu kontroly abstraktní normy, neboť při posouzení ústavnosti tohoto ustanovení Ústavní soud rozhoduje, aniž by projednával nebo posuzoval onu konkrétní věc, jež je předmětem řízení před obecnými soudy a jež přiměla obecný soud k vyžádání rozhodnutí Ústavního soudu o ústavnosti předpisu, jehož má být v konkrétní věci použito.

 

Ústavní soud po zvážení návrhu na zrušení § 22 odst. 1 branného zákona a § 269 a § 270 trestního zákona, jakož i stanovisek k tomuto návrhu dospěl k názoru, že přes veškeré výhrady k dosavadní úpravě, návrh na zrušení těchto ustanovení pro jejich namítaný rozpor s Ústavou není důvodný.

 

Postup při odepření výkonu vojenské služby z důvodů svědomí nebo náboženského vyznání upravuje zákon č. 18/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle něhož prohlášení o odepření vojenské služby z výše uvedených důvodů může podat odvedenec nejpozději do 30 dnů od ukončení odvodního řízení. V § 1 odst. 1 cit. zákona se stanoví, že ten, kdo odmítá vykonávat vojenskou službu z uvedených důvodů, podléhá povinnosti civilní služby, jejíž nesplnění je sankcionováno v § 272a až 272d trestního zákona. Pokud pak jde o osoby, jež odmítají vykonat vojenskou službu přes to, že neprokázaly závažné důvody svědomí nebo vyznání anebo nedodržely zákonnou lhůtu pro své prohlášení, upravuje trestní zákon dvě varianty postihu: § 269 je zaměřen na osoby, které nenastoupí vojenskou činnou službu v úmyslu trvale se jí vyhnout a § 270 pak postihuje každého, kdo nenastoupí, byť z nedbalosti, službu v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkazu.

 

Dosavadní právní úprava reflektuje ústavní požadavek článku 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod v poněkud zeslabené podobě, takže důvod rozporu s vlastním svědomím nebo náboženským vyznáním je v zákoně č. 18/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jaksi jednoduše "pokryt" osobním prohlášením dotčené osoby. Trestní zákon v § 269 také opět vyzdvihuje subjektivní stránku, neboť nosnou konstrukcí tohoto ustanovení jsou dva aspekty: úmysl nenastoupit vojenskou službu a osobní projev svědčící o trvalosti tohoto úmyslu. Interpretace těchto náležitostí klade jistě případ od případu vyšší nároky na posouzení věci obecnými soudy. Rozhodnutí o odmítnutí vojenské služby z důvodu svědomí má být podloženo zásadními námitkami ideové povahy, nikoli pouze nechutí splnit tuto občanskou povinnost. Dle Listiny základních práv a svobod musí jít o rozpor s vlastním svědomím nebo náboženským vyznáním, tedy o závažné mravní rozhodnutí.

 

Lze připustit, že navržené zrušení zákonných ustanovení by patrně umožnilo novou právní úpravu formulovanou snad i tak, že by vojenským správám výslovně znemožňovala opětovné povolávání k výkonu činné vojenské služby těch, kteří již byli za týž čin dříve odsouzeni anebo zproštěni obžaloby. Stejného efektu by dosáhlo jistě i zařazení uvedené skupiny do okruhu osob splňujících podmínky propuštění z vojska v § 22 odst. 1 branného zákona, jak je uvedeno v citovaném již dopise předsedkyně Nejvyššího soudu ministru obrany. Sotva by to však bylo možné prostým zařazením těchto případů pod termín "jiných okolností", jež mohou být dle písmene d) § 22 odst. 1 branného zákona důvodem k propuštění z vojska, neboť jde o pojem velmi neurčitý, jehož použití je kromě toho vázáno na souhlas vojenské správy. Přitom námitku ministra obrany, že z hlediska rovnosti občanů nelze některé z nich zprostit branné povinnosti jen pro to, že pro odmítnutí vojenské služby byli již potrestáni, oslabuje skutečnost, že jiná skupina osob, totiž těch, jež jsou povinny civilní službou, zbavena služební povinnosti je a je propuštěna z vojska [§ 21 odst. 4 a § 22 odst. 1 písm. e) branného zákona]. Rovněž lze mít za to, že nové formulace v trestním zákoně by zřetelněji a nepřehlédnutelně soudům mohly a měly ozřejmit, že zásada "ne bis in idem" stojí nade všemi zákony. Bez ohledu na to je však Ústavní soud názoru, že v demokratickém právním státě, který je chápán především jako materiální právní stát, nelze připustit užití platného zákonného ustanovení způsobem, který odporuje některé z fundamentálních ústavních zásad, za niž lze nepochybně pokládat i procesní princip "ne bis in idem" v článku 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud je přesvědčen, že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé, konkrétní a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem, ústavních zásad, ustanovení Listiny základních práv a svobod a závazků plynoucích z mezinárodních smluv. Prostor takové interpretace a její význam, je nepochybně větší tam, kde jde o aplikaci zákonných předpisů, které nejsou sice již zcela vyhovující, avšak nejsou ve své podstatě ani protiústavní. Z mnoha myslitelných výkladů zákona je třeba v každém případě použít pouze takový, který respektuje ústavní principy (je-li takovýto výklad možný), a ke zrušení ustanovení zákona pro neústavnost přistoupit teprve, nelze-li dotčené ustanovení použít, aniž by byla porušena ústavnost (princip minimalizace zásahu).

 

To platí především o § 269 a § 270 trestního zákona. Pokud jde o samotné právo odmítnout vojenskou činnou službu, pokládá Ústavní soud za svou povinnost zdůraznit, že se jedná o právo, které je ústavně vázáno na splnění podmínky čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a musí být proto všemi soudy chápáno jako specielní úprava svobody svědomí, jež je jednou ze základních ústavních svobod. Podobná úprava existuje i v jiných evropských státech, kde je toto právo vázáno pouze na zcela zásadní důvody tkvící ve svobodě svědomí. V této souvislosti lze pouze na okraj poukázat např. na rozhodnutí Spolkového ústavního soudu SRN, který neuznal jako důvod k odepření služby obavu, že v případě války (za existence NDR) by museli Němci střílet proti Němcům (Entscheidungen, sv. 12, s. 45), protože tento důvod nedosáhl hodnoty argumentu principielní povahy.

 

Také v České republice platí, že teprve stane-li se výkon vojenské služby zásadním mravním konfliktem vlastního svědomí, může intenzita tohoto vnitřního konfliktu založit ochranu ústavního subjektivního práva svobody svědomí vůči stanoveným zákonným povinnostem. Za této situace čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod neumožňuje státu, aby vynutil výkon vojenské služby.

 

Pokud pak jde o zásadu "ne bis in idem", je v Listině základních práv a svobod vyjádřena slovy "Nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby" (čl. 40 odst. 5). Nemožnost dalšího trestního stíhání za týž čin je tak základním ústavním právem procesního charakteru. Pojem "čin" (skutek) nelze identifikovat s pojmem "jednání". Více různých jednání může být ve svém souhrnu chápáno jako jeden čin, jde-li o jednání, jež se nacházejí ve vzájemném vnitřním vztahu přímé souvislosti, takže jde o více projevů téhož činu. Proto při každém posouzení jednotlivého případu je třeba zkoumat nejen závažné důvody svědomí a trvalost úmyslu, ale též vzájemnou vnitřní propojenost opakujícího se jednání téže osoby.

 

Nejvyšší soud navrhuje zrušení jak ustanovení § 269 a § 270 trestního zákona, tak i § 22 odst. 1 branného zákona na základě výkladu, kterým ozřejmuje koloběh a provázanost vzájemného chování vojenské správy a soudů. Uvádí, že vojenské správě § 22 odst. 1 branného zákona umožňuje opětovné povolávání k nástupu do vojenské činné služby, jehož neuposlechnutí zakládá trestný čin, a § 269 trestního zákona nevylučuje opakované odsouzení za tento trestný čin nenastoupení služby. Protiústavnost všech těchto norem je pak spatřována ve vzájemném rozporu: vojenská správa se cítí povinna vyžadovat potrestání takových osob i v případech, na něž je sice - dle stanoviska Ústavního soudu - třeba aplikovat princip "ne bis in idem", avšak obecné soudy se cítí vázány vždy a znovu každé jednotlivé nenastoupení vojenské služby chápat jako nový trestný čin.

 

Dle stanoviska Nejvyššího soudu vzniká tak situace, která je z hlediska právního státu neúnosná, protože na jedné straně zákon občanovi ukládá konkrétní významnou povinnost, ale splnění této povinnosti je nevynutitelné. Ústavní soud je však názoru, že v daném případě nejde o vynutitelnost povinnosti, neboť která povinnost, vyžadující aktivní jednání osob, je vůbec vynutitelná? Nejde o splnění této povinnosti, ale o trestní stíhání jejího nesplnění. To je věcí soudů, které musí každý jednotlivý případ zvážit přiměřeně jeho okolnostem. K tomu směřuje např. i § 294 trestního zákona, podle něhož není trestným činem chování, které sice vykazuje znaky § 270 trestního zákona, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je však malý. Na druhé straně však ve věcech podle § 269 a § 270 trestního zákona není - podle okolností jednotlivého případu - vyloučeno ani ukládání trestů nepodmíněných.

 

Na nepřiměřený výklad zákona reagovala ministryně spravedlnosti podáním stížnosti pro porušení zákona v případech opětovného odsouzení pro nenastoupení vojenské služby u osob, které již dříve trvale odmítly vojenskou službu z důvodů svědomí a náboženského vyznání a byly za to již dříve pravomocně odsouzeny. Budiž řečeno, že v jiné souvislosti se obrátila se stížností pro porušení zákona na Nejvyšší soud v případě osoby, která byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku nepodmíněně a která - přestože vojenskou službu vykonala - později opětovně nenastoupila na pětidenní vojenské cvičení. Právě v tomto případě bylo ve stížnosti poukázáno na § 294 trestního zákona a na nepřiměřenost stanoveného trestu.

Ve skutečnosti však nejde o to, zda branný zákon cosi "umožňuje" a trestní zákon cosi "nevylučuje", ale mnohem spíše o to, zda oba zákony v celém kontextu ústavního pořádku něco přikazují, totiž, zda branný zákon přikazuje vojenským správám iniciovat trestní stíhání v uvedených případech a zda trestní zákon přikazuje obecným soudům tyto osoby opětovně trestně stíhat za týž čin i se zřetelem na platné ústavní principy. Tak tomu však není. Naopak, ústavní princip čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod zřetelně a jednoznačně vylučuje opětovné odsouzení za týž čin.

 

Pokud jde o návrh na zrušení § 22 odst. 1 branného zákona dospěl Ústavní soud předně k závěru, že z hlediska principu "ne bis in idem" nelze opětovné povolávání k vojenské činné službě vojenskou správou vzhledem ke znění branného zákona zcela vyloučit pouze za předpokladu, že by tento zákon byl vykládán bez ohledu na následnou soudní ochranu občanů. Citovaný ústavní princip se totiž vztahuje pouze na trestní stíhání a proti této eventualitě skýtá dostatečnou ochranu. To vyplývá jednoznačně z textu článku 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Lze proto namítnout, že - i když opětovné povolávání branný zákon samo o sobě výslovně nezakazuje - je v případech osob, jež byly pro odmítnutí služby již jednou odsouzeny anebo zproštěny obžaloby, jejich opětovné povolání z hlediska principu přiměřenosti, který platí v právním státě, zbytečné, neboť není vhodným prostředkem k dosažení žádaného cíle, totiž výkonu služby, jestliže soud splní svou povinnost a následně aplikuje princip "ne bis in idem" všude, kde je povinen tak učinit. Jádrem problému tedy není chování vojenských správ, ale především obecných soudů v případě, že princip "ne bis in idem" nerespektují.

 

Za této situace je proto na místě hledat jiné možnosti interpretace branného zákona tam, kde povolávací činnost vojenských správ v konečném efektu naráží na ústavní principy a přináší státu zbytečné výdaje nejen soudní, ale i výdaje na oprávněnou obhajobu postižených osob. Stát musí počítat s tím, že bude hradit náklady takové obrany všude tam, kde v důsledku nesprávného úředního postupu postiženým vznikly náklady na obhajobu (v případě, uvedeném pod č. 32/1997 Sb., náklady uhradilo Ministerstvo spravedlnosti). Je na ministru obrany, aby uvážil možnosti řešení této nesrovnalosti cestou interních pokynů.

 

Povaha § 22 odst. 1 branného zákona i uvedené okolnosti nesvědčí pro zrušení tohoto ustanovení. Garancie ústavního principu "ne bis in idem" je třeba v případech opětovného povolávání k výkonu vojenské služby hledat především u soudní moci. Ústavně konformní rozhodování soudů zůstává primárním prostředkem, který poskytuje nejen účinnou ochranu práv zaručených Listinou základních práv a svobod, ale může a má též podnítit orgány vojenské správy ke hledání takových cest a způsobů, jež by zabránily vedení zbytečných a nákladných soudních sporů státem. Ústavnímu soudu nezbývá než stejně, jak to již učinil ve svém nálezu, sp. zn. IV. ÚS 82/97, opakovat obecným soudům, že "Jestliže trestní zákon v ustanovení § 269 odst. 1 stanoví podstatně přísnější trest pro toho, kdo nenastoupí vojenskou službu s úmyslem vyhnout se jí trvale, je nepřijatelné vykládat toto ustanovení tak, že trvale je vlastně dočasně či krátkodobě. Při takovém výkladu by četnost trestných činů byla určována vlastně počtem povolání ke službě, která orgán vojenské správy vydá. Je nepochybné, že i po odsuzujícím rozsudku za první takový čin je možné doručit povolávací rozkaz nový, jeho neuposlechnutí však nelze hodnotit jako nový trestný čin, byl-li v předchozím soudním řízení zjištěn úmysl nenastoupit službu trvale". Dosavadní judikatura Ústavního soudu je tedy jednoznačná a skýtá dostatek interpretačních instrumentů k tomu, aby soudy tam, kde došlo k porušení zásady "ne bis in idem" zasáhly. K tomu postačí při současné právní úpravě dosavadní znění § 269 a § 270 trestního zákona, jakkoli si Ústavní soud dokáže představit úpravu, která v budoucnu bude lépe odpovídat potřebám této problematiky. Ústavní soud rozhoduje nicméně pouze "de lege lata", a proto mu nezbylo, než zjistit, že ani ustanovení § 269 a § 270 trestního zákona nelze charakterizovat jako protiústavní, jestliže jejich interpretace nevylučuje výklad, který ústavní zásadu článku 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod respektuje.

 

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

 

V Brně 3. února 1999

 


 

Odlišné stanovisko

 

Ve věci uvedené spisové značky podávám do výroku nálezu podle § 14 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, následující odlišné stanovisko (JUDr. I. J.).

 

Domnívám se, že je třeba vyhovět návrhu v rozsahu, kterým je napadáno ustanovení § 269 tr. zák., a citované ustanovení zrušit. Své odlišné stanovisko odůvodňuji takto:

 

Návrhem napadené ustanovení § 269 tr. zák. představuje svým způsobem relikt minulosti, spojený s absencí právní možnosti občana uplatnit výhradu svědomí v souvislosti s výkonem služby v ozbrojených silách. Toto zákonné ustanovení dopadalo na případy, kdy z důvodu výhrady svědomí jedinec natrvalo odmítl absolvovat službu v armádě, přičemž možnost služby civilní tehdy neexistovala. Do zcela jiné pozice se předmětné zákonné ustanovení dostává ve světle čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina). Již na tomto místě však budiž zdůrazněno, že § 269 tr. zák. není bez dalšího v kolizi s citovaným článkem Listiny. Listina v tomto směru upravuje dovolenou výhradu svědomí, pro kterou nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu. Naproti tomu § 269 tr. zák. dopadá na takové způsoby uplatnění zmíněné výhrady, které jsou nedovolené, tudíž protiprávní.

Za trestný čin podle § 269 tr. zák. lze odsoudit pachatele jen jednou, naproti tomu za delikt podle § 270 tr. zák. je možné trestní postih opakovat. Přitom v obou případech jde o úmyslné trestné činy nenastoupení služby v ozbrojených silách. Nemožnost opakování prvého trestného činu plyne ze znaku jeho subjektivní stránky, jímž je úmysl vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě (§ 269 odst. 1 tr. zák.). Tento specifický úmysl ve spojení s koncepcí jednoho a téhož skutku zastávanou Ústavním soudem (srov. např. IV. ÚS 81/95, IV. ÚS 82/97) zmíněné opakování vylučuje. Má-li být uvedená judikatura Ústavního soudu v rozhodovací činnosti soudů obecných respektována, musejí tyto aplikovat citovaná ustanovení trestního zákona výše popsaným způsobem. V důsledku toho ovšem dochází k naznačeným nerovnostem co do trestnosti osob.

 

Tvrzenou nerovnost v omezení trestním zákonem prohlubuje navíc nelogičnost této právní úpravy spočívající v tom, že delikt postižitelný jen jedenkrát je závažnější (§ 269 tr. zák.), kdežto delikt méně závažný (§ 270 tr. zák.) lze postihovat opakovaně. Takovýto protismyslný způsob diferenciace trestní odpovědnosti za úmyslné delikty vyplývá opět ze znaku subjektivní stránky trestného činu podle § 269 odst. 1 tr. zák., jímž je uvedený specifický úmysl vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě.

 

V samotné skutkové podstatě deliktu podle § 269 odst. 1 tr. zák., vzhledem k současné možnosti vykonat civilní službu, je tak zakotvená nerovnost podmínek v odpovědnosti pachatelů za jinak srovnatelné trestné činy, prohloubená ještě tím, že nelze opakovat delikt přísnější, kdežto delit mírněji trestný ano. Takto vymezené znaky skutkových podstat trestných činů rozlišené pouze specifickým úmyslem odporují zásadě rovnosti před zákonem.

Zmíněný specifický úmysl vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě zakládající tuto nerovnost, kromě toho představuje podmínku trestní odpovědnosti, která z hlediska své existence nevyhovuje požadavku na určitost právní úpravy (to narozdíl např. od § 234 odst. 1 tr. zák.: úmysl zmocnit se cizí věci).

 

Napadené ustanovení § 269 tr. zák. vzhledem k uvedeným skutečnostem koliduje v prvé řadě s čl. 1 Ústavy ČR.

 

Patří-li k atributům právního státu mimo jiné požadavek určitosti právní úpravy, potom znak skutkové podstaty "úmysl vyhnout se trvale...službě" tomuto postulátu nevyhovuje pro svoji vágnost. To je zvláště markantní i v návaznosti na možnost výkonu civilní služby, která je rovněž spojena s trvalostí v rozhodnutí občana nevykonávat službu v ozbrojených silách.

 

V návaznosti na čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 3 Listiny se napadené ustanovení trestního zákona dotýká též čl. 39 Listiny. Toto ustanovení garantuje základní právo občana na jinou právní ochranu v tom smyslu, že podmínky trestní odpovědnosti musí stanovit zákon, přičemž jejich stanovení zákonodárcem musí být navíc určité (čl. 1 Ústavy ČR) a zaručeno všem bez rozdílu, resp. aplikovatelné stejně na stejné případy.

 

Důvody pro zrušení § 269 tr. zák. se dále významně opírají o ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny).

 

Pokud by bylo citované zákonné ustanovení zrušeno, otevírá se tím cesta ke spravedlivému řízení ve všech trestních věcech nenastoupení služby v ozbrojených silách pravomocně skončených před soudy obecnými. Mohlo by se tak stát v obnoveném řízení trestním (§ 71 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

 

Na rozdíl od stížnosti pro porušení zákona, návrh na povolení obnovy může podat i sám obviněný (stěžovatel), jakož i další oprávněné osoby, nehledě na zákonnou povinnost obecného soudu oznámit státnímu zástupci okolnost, která by mohla odůvodnit návrh na povolení obnovy, o níž se soud dozví. Vzhledem k tomu, že by ve věcech nenastoupení služby v ozbrojených silách šlo v souvislosti se zrušeným § 269 tr. zák. vždy o důvod obnovy ve prospěch obviněného, je také státní zástupce povinen o něm neprodleně zpravit obviněného, anebo není-li to možné, jinou osobu, oprávněnou k podání návrhu, pokud takový návrh nepodá sám.

 

Srovnáme-li ustanovení § 269 tr. zák. s některými zahraničními právními úpravami, zjistíme, že např. rakouský vojenský trestní zákon z r. 1970 upravuje v § 7 pouze skutkovou podstatu trestného činu "neuposlechnutí povolávacího rozkazu". Znaky této skutkové podstaty odpovídají nejspíše § 270 českého tr. zák. Obdobné ustanovení jako § 269 českého tr. zák. zákoník rakouský nezná.

 

Německý branný trestní zákon dokonce neobsahuje ani skutkovou podstatu srovnatelnou s § 7 rakouského kodexu, resp. s § 270 českého tr. zák. Tomu odpovídá též silná ústavní pozice svobody svědomí v souvislosti s možnou výhradou, pokud jde o vojenskou službou ve zbrani, vyjádřenou v čl. 4 odst. 3, jakož i v čl. 12a odst. 2 německého základního zákona. Zároveň však Spolkový ústavní soud konstatoval, že právo odmítnout vojenskou službu z důvodů svědomí nezahrnuje právo odmítnout výkon náhradní civilní služby /BVerfGE 19, 135 (137), 23, 127 (132)/. Je příznačné, že německá zákonná úprava výkonu civilní služby je přitom velmi vstřícná, to ve srovnání s úpravou českou, neboť příslušný zákon ve svém § 15a k tomu mimo jiné uvádí: "...k civilní službě nebude povolán ten, kdo prohlásí, že vstoupí do pracovního poměru, v jehož rámci bude vykonávat nemocniční nebo jinou péči o osoby, anebo jestliže se již v takovém pracovním poměru nachází...".

 

Ještě dále jdou některé jiné zahraniční úpravy, zejména co se týče respektování výhrady svědomí i ve vztahu k civilní službě.

 

Např. v italském zákoně o podmínkách uplatnění výhrady svědomí, jenž se stal účinným 1. 1. 1999, je explicitně stanoveno, že rozsudek, jímž byl někdo uznán vinným a potrestán za odmítnutí výkonu vojenské nebo civilní služby, znamená jeho úplné zproštění vojenské povinnosti. Tím se lze vyhnout problému opakovaného trestního postihu. Podobně i španělský ústavní soud v r. 1996 judikoval, že osoba odmítající vojenskou službu má vykonat službu alternativní, avšak tato není zásahem do svobody názorů.

 

Jen toto minimální srovnání naznačuje, že nejen § 269 tr. zák. se jeví jako určitá anomálie, spojená s instrumentáriem trestní politiky minulé, tj. předlistopadové doby. Ta neuznávala výhradu svědomí ani na úrovni ústavní (čl. 32 odst. 2 a čl. 37 odst. 2 Ústavy ČSSR) a na rozdíl od čl. 15 odst. 3 Listiny sloužila k přísnému a opakovanému postihu všech, kteří výhradu svědomí vyjádřili fakticky nenastoupením služby v ozbrojených silách natrvalo.

 

Uvedená fakta tedy nesporně hovoří pro zrušení nejen § 269 tr. zák., ale spíše navozují potřebu zcela nové právní úpravy odpovědnosti za neplnění vojenské a civilní služby. Mělo by se tak stát způsobem, který bude respektovat jak podstatu čl. 15 odst. 1, 3 Listiny, tak specifickou podstatu deliktů spojených s takto ústavně zaručenou svobodou svědomí. V rovině trestněprávní (hmotné i procesní) se de lege ferenda zvláštní povaha zmíněných deliktů nutně dotkne dosavadní teorie jednoty a totožnosti skutku, jak z ní vychází praxe obecných soudů a jak její posun naznačil Ústavní soud ve svých nálezech citovaných výše. Inspirací nechť jsou i zahraniční úpravy, zejm. italská, reagující na problém opakovaného postihu těchto trestných činů tím, že jejich pachatele trestá pouze jedenkrát, a to relativně přísně.

 

V Brně dne 3. února 1999

 


Odlišné stanovisko

 

soudce Ústavního soudu JUDr. P. V. k nálezu pléna ÚS ČR ze dne 3. 2. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 19/98

 

Podle mého názoru mělo být návrhu Nejvyššího soudu vyhověno, a to z těchto důvodů:

 

K atributům právního státu nepochybně patří, mimo jiné, požadavek, aby právní předpisy byly určité a jasné, jakož i to, aby jejich nesplnění bylo sankcionováno. Zákon, a především pak trestní zákon, musí být natolik zřetelný a jasný, aby každý mohl posoudit, jaké jednání je trestné, a aby mohl předvídat následky takového jednání.

 

Je mimo jakoukoli pochybnost, že napadená ustanovení trestního zákona byla vydána v době, kdy jakákoli alternativa k vojenské službě neexistovala a kdy jakékoli dovolávání se výhrady svědomí či základních lidských práv a svobod mohlo být, a začasté také bylo, důvodem perzekuce. Za této situace by Ústavní soud na sebe neměl v nadbytečné míře brát úkol interpretovat v novém ústavním rámci a ve zcela odlišných sociálněekonomických podmínkách normy, jejichž smysl a účel byl zcela jiný. Smyslem těchto předpisů bylo opakovaně trestat a věznit osoby odpírající vojenskou službu, a to bez jakýchkoli časových omezení. Již samo mechanické připojení nových skutkových podstat trestných činů proti civilní službě (§ 272a a násl. tr. zákona) učinilo trestní odpovědnost do jisté míry nepřehlednou a neurčitou. Za nově vzniklé situace, tj. po zavedení možnosti nahradit vojenskou službu službou civilní, se vlastně trvalého odmítání vojenské služby s trestními následky ani dopustit nelze, neboť nemůže být trestné to, že někdo realizuje své ústavní právo ve smyslu čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Zákon samozřejmě může stanovit podrobnosti, nemůže však patrně toto právo anulovat. Ten, kdo odmítá vykonat vojenskou službu se dle mého soudu může dopustit pouze toho, že způsobem rozporným se zákonem č. 18/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, požádá o vykonání civilní služby (např. po stanovené lhůtě), resp. neučiní relevantní projev vůbec (přitom ponechávám pro účely tohoto stanoviska stranou posouzení toho, zda citovaný zákon o civilní službě je ve svých podmínkách pro projev výhrady svědomí v souladu s ústavními právy občanů). Pak by měl být spíše stíhán za porušení zákona o civilní službě, resp. za obecné vyhýbání se "služební povinnosti".

 

Na základě výše uvedených skutečností se jeví zejména ustanovení § 269 tr. zákona jako jistá anomálie a v tomto směru plně sdílím právní názory vyjádřené v odlišném stanovisku soudkyně Ústavního soudu JUDr. Ivany Janů.

 

Sdílím stanovisko pléna, že má být ctěn princip minimalizace zásahů, tedy že ke zrušení zákona či jeho jednotlivých ustanovení pro neústavnost má být přistoupeno teprve tehdy, nelze-li dojít k ústavně konformní interpretaci. Po mém soudu se však žádný princip neobejde bez výjimky, která jej potvrzuje. Úzkoprsé lpění na principech by mohlo Ústavní soud dostat do situace, kdy, jak je to ostatně zřejmé i z případů, které iniciovaly tuto plenární věc, jeho interpretačních návodů nikdo nedbá (ať již proto, že jim nerozumí, či rozuměti nechce, resp. jim, v některých jiných věcech, někdy ani dost dobře rozumět nelze). Zásada minimalizace zásahů by nepochybně měla být respektována vždy, jedná-li se o posuzování ústavnosti právních předpisů přijatých po roce 1989. Trvat na tomto principu též u předpisů vydaných v režimu, který zákonodárce současně prohlašuje za zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný (a toto hodnocení stvrdil i Ústavní soud ve svém nálezu publikovaném pod č. 14/1994 Sb.), může v mnoha případech vést ke zcela schizofrenním situacím. Kromě toho by i Ústavní soud měl respektovat princip hospodárnosti řízení a zamezit situacím, kdy jeho jasně vyslovený názor není respektován.

 

Neústavnost nelze odvozovat jen z textu právního předpisu a z jeho výkladu, ale i z účelu, pro který byl konkrétní předpis zamýšlen a určen. Tento účel, jak bylo již výše vyloženo, je zcela jasně neslučitelný se současným chápáním lidských práv a svobod. Dojde-li proto Ústavní soud k názoru (a tento názor je v odůvodnění nálezu, byť jen okrajově, přítomen), že je žádoucí právní úprava nová, neměl by se v tak specifických a výjimečných případech, jako je tento, rozpakovat přimět zákonodárce k činnosti i tím, že takový předpis zruší, při současném rozumném odložení termínu vykonatelnosti svého nálezu. O takový nález soudní praxe zcela evidentně žádala a Ústavní soud měl tomuto žádání vyhovět.