publikováno s využitím
právní databáze ASPI
Nález
Ústavního soudu ČR
ze dne 12. března 2001
sp. zn. II. ÚS 187/2000
publikovaný ve Sbírce nálezů
a usnesení ÚS,
Svazek-č.21 Nález-č.40
Záměrům rehabilitace nelze bránit pozitivněprávním dogmatismem při výkladu
právních norem. Rehabilitační předpisy
je zapotřebí s ohledem na
jejich smysl a
účel interpretovat extenzivně
ve prospěch postižených osob. Na rozdíl od restitucí majetku takový
výklad nemůže vést k nepřípustným
zásahům do práv jiných osob.
Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti J. M., proti usnesením Okresního soudu v Litoměřicích z 9.2.2000
č.j. Ntr 3/99 - 7 a Krajského soudu v
Ústí nad Labem z 1.3.2000 č.j. 6 To
144/2000 - 13 takto:
Usnesení Okresního
soudu v Litoměřicích z 9. února 2000
č.j. Ntr 3/99 - 7 a
usnesení Krajského soudu v
Ústí nad Labem z 1. března 2000 č.j. 6
To 144/2000 - 13 se ruší.
Odůvodnění
I.
Navrhovatel ve
své ústavní stížnosti
uvedl, že z důvodu
svědomí a náboženského
přesvědčení odmítl nastoupit vojenskou službu, již měl podle
povolávacího rozkazu vykonávat od 29. března 1983, a byl za to odsouzen
rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích z 18. května 1983 sp. zn. 4 T 129/83 pro spáchání trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených
silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona k nepodmíněnému trestu
odnětí svobody v trvání dvou roků.
Usnesením Vojenského obvodového
soudu v Litoměřicích z 12. září 1991
sp. zn. 2 Rtv 32/91 ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Příbrami z 15. října 1991 sp. zn. 3 Rtvo
39/91 byl původní
rozsudek kvůli nepřiměřené přísnosti
zrušen ve výroku
o trestu. Rozsudkem
Vojenského obvodového soudu v
Litoměřicích ze 14. listopadu 1991
sp. zn. 2 Rtv 32/91 zůstal výrok o vině nedotčen, ale podle
§ 24 odst. 1 písm. a) trestního zákona
bylo upuštěno od potrestání.
Po vyhlášení nálezu
Ústavního soudu ze 7. října 1998 sp.
zn. II.ÚS 285/97 ve věci L.
K., který se na navrhovatelův případ vztahuje a podle
něhož měli občané právo na odepření
vojenské služby podle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv
již před rokem 1990, navrhovatel dal podnět ministru
spravedlnosti k podání
stížnosti pro porušení
zákona z toho důvodu, že ani v rehabilitačním řízení
nebylo uznáno jeho
právo na odepření vojenské služby.
Ačkoliv v obdobných případech
K. B. a P. H. ministr spravedlnosti stížnost pro porušení
zákona podal, v navrhovatelově
věci tak odmítl učinit. Posléze se navrhovateli nepodařilo dosáhnout
ani obnovy řízení.
Nakonec se navrhovatel
dne 5.12.1999 obrátil na Okresní soud v
Litoměřicích s návrhem na
přezkumné řízení podle
zákona č. 198/1993 Sb., o
protiprávnosti komunistického režimu a
o odporu proti němu. Okresní soud v Litoměřicích návrh
zamítl usnesením z 9. února 2000 sp. zn. Ntr 3/99 a Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením z
1. března 2000
sp. zn. 6
To 144/2000 zamítl navrhovatelovu stížnost proti tomuto usnesení. Návrh i
stížnost byly zamítnuty proto, že podle
názoru soudů obou stupňů lze podle zákona č. 198/1993 Sb. zrušit pouze uložený trest, čímž je míněna sankce,
nikoli výrok o vině. Vzhledem k tomu,
že v rehabilitačním řízení bylo od potrestání upuštěno, nepřichází zrušení
či zmírnění trestu v úvahu. Také podle
názoru soudů nejde o věc, na niž
se nevztahuje rehabilitace
podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci,
ve znění pozdějších
předpisů, ale naopak podle tohoto zákona bylo o věci
pravomocně rozhodnuto.
Navrhovatel uvedl,
že jak v původním trestním, tak
potom v rehabilitačním řízení soudy
rozhodly chybně, když
v původním řízení byl vysloven a v
rehabilitačním řízení potom ponechán beze změny výrok o jeho vině. Tento závěr
je podpořen obecnými zásadami vyloženými
v nálezu Ústavního soudu
ze 7. října 1998 sp. zn. II.ÚS 285/97 a posléze v rozsudcích Nejvyššího soudu ze 4. března 1999 sp. zn. 6 Tz 144/98 v téže věci Ladislava K.,
z 25. května 1999 sp. zn. 7 Tz
17/99 ve věci Juraje K., ze 16.
září 1999 sp. zn. 7 Tz 125/99 ve věci K. B., ze 16.listopadu 1999 sp. zn. 4 Tz 166/99 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře z 11. ledna 2000 sp. zn. 1 T
114/99 ve věci Karla N. a z 10. února
2000 sp. zn. 7 Tz 208/99 ve věci
Radomíra W. V těchto rozhodnutích je
řečeno, že občané měli již
před rokem 1990 právo na odepření vojenské služby z důvodu
svědomí nebo náboženského vyznání.
Všech pět jmenovaných osob
bylo plně rehabilitováno a zproštěno obžaloby.
Všechna uvedená rozhodnutí se k navrhovatelovu případu vztahují, neboť i
on byl odsouzen za trvalé odepření vojenské služby před rokem
1990. Z toho
vyplývá, že v původním i rehabilitačním řízení bylo
popřeno navrhovatelovo základní právo na odepření vojenské služby.
Při řešení věci podle zákona č. 198/1993 Sb. je rozhodující výklad pojmu
"trest" v §
6 tohoto zákona.
Podle uvedeného ustanovení může
být zrušen či zmírněn trest v případech, kdy nelze dosáhnout rehabilitace podle zákona č.
119/1990 Sb. a přitom
jednání odsouzeného směřovalo
k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod ne
zjevně nepřiměřenými prostředky. Pro účely řízení podle § 6 zákona č. 198/1993 Sb. mají být přiměřeně použita ustanovení
§ 4 a násl. zákona
č. 119/1990 Sb. Slovo "trest" v § 6 zákona č. 198/1993 Sb. je proto třeba interpretovat ve
smyslu zákona č. 119/1990 Sb. jako
- odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci ( § 4 zákona č. 119/1990
Sb.)
- nezákonné zbavení osobní svobody nebo majetku (§ 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.)
- jiné porušení
zákona, k němuž došlo
z důvodů uvedených v §
1 zákona č.
119/1990 Sb. (§
30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.).
Je tedy zřejmé, že v
řízení podle zákona č. 198/1993 je třeba posuzovat "trest" v širším
smyslu a že se tento "trest" netýká jen výroku o trestu, ale i dalších opatření státní moci, která působí
občanovi nezákonnou újmu
na svobodě, majetku
a cti. Proto navrhovatel nesouhlasí
s tvrzením, že se domáhá něčeho,
čemu už bylo vyhověno podle zákona
č. 119/1990 Sb., když bylo upuštěno od
potrestání, neboť na něm stále ulpívá
vina, což považuje za újmu na cti a
pociťuje jako porušení svých základních
občanských práv.
Napadená
rozhodnutí jsou odůvodněna také
tím, že nejde o trestný čin, na který
se nevztahuje rehabilitace podle zákona
č. 119/1990 Sb. Je nesporné, že ke dni účinnosti zákona č. 119/1990 Sb. se tento zákon na navrhovatelův případ vztahoval, nyní tomu tak však již není, a to z toho důvodu, že opětovný postup podle uvedeného zákona už nepřichází
v úvahu, neboť jde o věc podle tohoto
zákona rozhodnutou. Navíc podání nového návrhu podle zákona č.119/1990 Sb. brání uplynutí lhůty podle jeho § 6.
Odvolací soud ve
svém usnesení uvádí, že by se
sice dalo souhlasit s případným
širším výkladem ustanovení § 6
zákona č. 198/1993 Sb., zároveň
však tvrdí, že navrhovatelovu výkladu
jako příliš extenzivnímu nelze přisvědčit.
Podle navrhovatele soudy při svém rozhodování
porušily čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod, neboť mu nepřiznaly právo na
soudní ochranu a právo na spravedlivý
proces. Došlo také k porušení čl.
9 odst. 1 a 2 Úmluvy o
ochraně lidských práv a
základních svobod, čl. 15 odst. 1 a 3
Listiny základních práv a svobod,
čl. 18 a čl. 29 odst.
2 Všeobecné deklarace lidských práv
a č. 18 odst. 1
až 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Navrhovatel byl nucen k výkonu vojenské služby v rozporu
se svým svědomím
a náboženským vyznáním.
Náboženská svoboda výslovně zahrnuje právo na
odepření vojenské služby z náboženských
důvodů. Tato svoboda je chráněna
uvedenými ustanoveními, z nichž zároveň
vyplývá, že nejde
o svobodu absolutní, ale
že ji lze podrobit určitým omezením, jež jsou specifikována. Může jít o omezení, jaká předepisuje zákon a
jež jsou nutná k ochraně veřejné bezpečnosti, pořádku, zdraví nebo morálky či
základních práv a svobod jiných.
Tento rámec nesmějí omezení překročit,
což však odsuzující
rozsudek z roku 1983 učinil. Vojenská služba byla
sice vyžadována tehdejším zákonem,
rozhodně však nebyla nutná k ochraně
uvedených hodnot. Naopak povinná vojenská služba byla v té době přímým mocenským nástrojem k
podpoře režimu, který byl podle § 2
odst. 1 zákona č. 198/1993 Sb. zločinný a
nelegitimní a je
zavrženíhodný. Také rozhodnutí z roku 1991
vydaná v rehabilitačním řízení
vycházela pouze z toho, že v roce 1983 byla vojenská služba povinná a nezabývala se kolizemi
této povinnosti se
svobodou vyznání a svědomím. Podobně napadená rozhodnutí z roku 2000
nevyhověla návrhu kvůli navrhovatelovu výkladu § 6 zákona č. 198/1993
Sb., který se soudům jevil jako příliš
extenzivní, aniž při
vlastním výkladu
přiměřenosti tohoto ustanovení
vzaly v úvahu, že
se věc týká náboženské svobody, která byla nepřípustně omezena.
Konečně
navrhovatel namítl porušení čl. 40 odst. 6
Listiny základních práv a svobod a připomněl, že 1.12.1999 nabyl
účinnosti zákon č. 223/1999 Sb., kterým
byl zrušen § 269 trestního zákona,
podle něhož byl navrhovatel uznán vinným. Tento zákon přináší také novelu § 270
trestního zákona, pod nějž je možné zařadit i některá jednání doposud
kvalifikovaná podle §
269 trestního zákona. Novelizované ustanovení postihuje
bez bližšího rozlišení ty, "kdo
nenastoupí, byť z nedbalosti, službu v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty v
povolávacím rozkaze". Toto ustanovení je ovšem třeba vykládat v souladu
s Listinou základních práv a svobod, která v článku 15 odst. 3 garantuje právo na
odepření vojenské služby z důvodu svědomí a
náboženského vyznání. Podle
novelizovaného § 270 trestního
zákona může tedy být odsouzena pouze osoba, která tyto důvody nemá.
Navrhovatel je ovšem měl.
Vojenskou službu odepřel
na základě hlubokého
vnitřního přesvědčení,
kvůli němuž byl
ochoten strpět i
perzekuci. Navrhovatel má podle
čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod právní
nárok, aby jeho případ byl přezkoumán podle nového zákona, je-li to pro něho
příznivější. Zrušením § 269
trestního zákona k takové situaci
právě došlo. Přesto
se v napadených
rozhodnutích soudy odmítly věcí zabývat.
II.
Předseda senátu
Okresního soudu v Litoměřicích JUDr. J. H. ve vyjádření k návrhu odkázal
na napadené rozhodnutí soudu I. stupně
a vyslovil přesvědčení, že
jiné řešení této věci nepřicházelo v úvahu, neboť by došlo k nepřiměřeně volnému výkladu § 6 zákona č. 198/1993
Sb. Uvedl však,
že z hlediska porušení navrhovatelových práv podle uvedených předpisů, především Listiny
základních práv a svobod, je situace složitější v tom, že nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, je-li to v rozporu s jeho
svědomím nebo náboženským
vyznáním. I když nenastoupení služby v ozbrojených silách je trestné
také v současnosti, jsou dány
možnosti jí nahradit
jinou službou a
podobná možnost existovala i dříve,
např. při závazku práce v dolech. Předseda senátu pro případ,
že navrhovatel o tuto možnost usiloval, leč neuspěl, doporučil, aby ústavní stížnosti bylo vyhověno a aby v opačném případě byla zamítnuta. Předseda senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem JUDr. F. M. ve
vyjádření k ústavní stížnosti
uvedl, že argumentaci v ní použité nelze upřít kvalifikovanost, což
bylo výslovně konstatováno v
napadeném rozhodnutí soudu II.
stupně, a že tento návrh
nesporně vystihuje předmět
kolize právního názoru týkající
se použitelnosti § 6 zákona č. 198/1993
Sb. na jinak správně zrekapitulovanou
navrhovatelovu trestní věc. Sdělil,
že se soud však s navrhovatelovými názory, konkrétně s jeho
výkladem pojmu "trest", neztotožňuje a setrvává
na stanovisku, že výklad § 6
zákona č. 198/1993 Sb. podaný v ústavní stížnosti je
nepřiměřeně rozšiřující. Vyjádřil
nesouhlas i s navrhovatelovým
výkladem účinků uvedené
novely trestního zákona, neboť
pravomocný rozsudek Vojenského
obvodového soudu v Litoměřicích
ze 14.11.1991 č.j.
2 Rtv 32/91- 24 nelze již
podrobit revizi v přezkumném řízení podle
zákona č. 198 /1993 Sb. a vedle
toho právní mocí
tohoto rozsudku nastaly
účinky neodsouzení (§ 24 odst. 2
trestního zákona). Vzhledem k tomu, že
odvolací soud vydal své rozhodnutí podle zákona a neporušil tím navrhovatelova práva, navrhl, aby ústavní stížnost
byla zamítnuta.
Okresní státní zastupitelství v Litoměřicích jako vedlejší účastník ( § 76 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu)
uvedlo, že spisy bývalé Vojenské
obvodové prokuratury v
Litoměřicích už nemá k dispozici, neboť
byly předány Vojenskému ústřednímu archivu v Olomouci a bez jejich znalosti nelze ve věci zaujmout
stanovisko, nicméně však sdělilo, že je
nutno přisvědčit argumentaci
Krajského soudu v Ústí
nad Labem v tom, že pojem "trest" uvedený v
§ 6 zákona č. 198/1993 Sb. je navrhovatelem v ústavní stížnosti vykládán příliš široce. I ostatní úvahy soudu považuje
okresní státní zástupce JUDr. Z. H. za správné.
Krajské státní
zastupitelství v Ústí nad Labem
se postavení vedlejšího účastníka v
řízení před Ústavním soudem v této věci podle § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. vzdalo.
III.
Z návrhu na
zahájení řízení, vyjádření účastníků, listin, které předložil navrhovatel, a spisu
Okresního soudu v Litoměřicích
sp. zn. Ntr 3/99 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích z 18. května 1983 sp. zn. 4
T 129/83 byl
navrhovatel uznám vinným
trestným činem nenastoupení
služby v ozbrojených silách
podle § 269 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v
trvání dvou roků.
Usnesením Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích z 12.9.1991 sp. zn. 2 Rtv 32/91 byl podle § 14 odst. 1
písm. f) a odst. 3 zákona
č. 119/1990 Sb.
v trestní věci odsouzeného
navrhovatele zrušen v rozsudku
Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích z 18.5.1983
sp. zn. 4 T 129/83 výrok o trestu a zároveň byla zrušena všechna další rozhodnutí na výrok o trestu obsahově navazující.
Výrok o trestu,
který navrhovatel celý vykonal, byl zrušen, neboť
soud v rehabilitačním řízení
po posouzení případu pojal pochybnost,
byl-li trest uložen v souladu s jeho účelem a zda byl přiměřený vzhledem k stupni nebezpečnosti
činu pro společnost a tuto
pochybnost vyložil ve
prospěch odsouzeného.
Navrhovatel podal proti
tomuto usnesení stížnost, kterou Vyšší vojenský soud v Příbrami usnesením z 15.10. 1991 sp. zn. 3
Rtvo 39/91 jako
neodůvodněnou zamítl a
v odůvodnění rozhodnutí
uvedl zejména, že v
případech, kdy se přezkoumává rozsudek ve
vztahu k trestnému činu
nenastoupení služby v ozbrojených
silách, nelze paušálně rozhodovat tak, že by
byla zrušena vina bez
ohledu na řádné
zkoumání pohnutky, která odsouzeného vedla k tomuto trestnému
činu, a že v projednávané věci
nebyly zjištěny takové
důvody, které by umožnily zrušit i výrok o vině.
Rozsudkem ze 14.11.1991 sp. zn. 2 Rtv 32/91 potom
Vojenský obvodový soud v Litoměřicích rozhodl, že u navrhovatele pravomocně
uznaného vinným rozsudkem Vojenského
obvodového soudu v
Litoměřicích z 18.5.1983
sp. zn. 4 T
129/83 trestným činem nenastoupení
služby v ozbrojených silách
podle § 269 odst. 1 trestního zákona se podle § 24 odst. 1 písm. a) trestního zákona upouští od potrestání. V odůvodnění rozsudku soud uvedl,
že odsuzující rozsudek nabyl
právní moci 18.5.1983. Odsouzený trest
nastoupil a celý v trvání dvou
roků jej vykonal. Rozhodnutí o navrhovatelově rehabilitaci, jímž byly zrušeny výrok o
trestu a zároveň všechna další rozhodnutí
na výrok o trestu obsahově navazující, nabylo
právní moci 15.10.1991.
Soud svůj rozsudek o upuštění od potrestání, který nabyl právní moci dnem vyhlášení, tedy
14.11.1991, odůvodnil všemi okolnostmi tohoto případu, mimo jiné i příslušností navrhovatele k Svědkům
Jehovovým a splněním všech zákonných podmínek. Výrok o vině zůstal
nedotčen.
Navrhovatel podal
21.12.1999 u Okresního soudu v Litoměřicích návrh na přezkumné řízení podle zákona č. 198/1993 Sb., v němž
se domáhal vydání
usnesení o zrušení
rozsudku Vojenského obvodového
soudu v Litoměřicích z 18.5.1983 sp. zn. 4 T 129/83 ve
výroku o vině
a zrušení usnesení
Vojenského obvodového soudu v
Litoměřicích z 12.9.1991 sp. zn. 2 Rtv 32/91 a usnesení Vyššího vojenského soudu v Příbrami z
15.10.1991 sp. zn. 3 Rtvo 39/91 a rozsudku
Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze 14.11.1991 sp.
zn. 2 Rtv 32/91 v celém rozsahu. Tento návrh podle § 6 zákona č. 198/1993 Sb.
navrhovatel odůvodnil stejně jako tuto ústavní stížnost.
Okresní státní
zastupitelství navrhlo zamítnutí
návrhu s odůvodněním, že v daném
případě bylo upuštěno od potrestání a není zde tedy
žádný trest, který by mohl být
v řízení podle § 6 zákona č. 198/1993 Sb. zrušen či zmírněn.
Okresní soud v Litoměřicích usnesením z
9.2.2000 č.j. Ntr 3/99-7
navrhovatelovu žádost - návrh na přezkumné řízení podle § 9 zákona č. 119/1990 Sb. a § 6 zákona č. 198/1993 Sb.
- zamítl. V odůvodnění rozhodnutí je uvedeno,
že pro účely řízení podle zákona č. 198/1993 Sb. se přiměřeně
použijí ustanovení § 4 a násl. zákona
č. 119/1990 Sb. Podle § 6
zákona č. 198/1993 Sb. se na
návrh zruší či zmírní trest
uložený za trestný čin, na který se nevztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., prokáže-li se
během řízení, že
jednání odsouzeného směřovalo
k ochraně základních
lidských a občanských
práv a svobod ne zjevně nepřiměřenými prostředky. V této věci
musel být návrh zamítnut,
neboť k přezkoumání už
došlo v rehabilitačním řízení
a nebyl uložen žádný trest, když bylo
upuštěno od potrestání a nelze tedy již
trest zmírnit nebo zrušit. Navrhovatel už nemůže pro sebe dosáhnout
příznivějšího rozhodnutí.
Navrhovatel podal
proti zamítavému rozhodnutí
stížnost, kterou Krajský soud v
Ústí nad Labem usnesením z 1.3.2000
č.j. 6 To 144/2000-13 podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. V
odůvodnění svého usnesení
soud uvedl, že
sám navrhovatel v původním návrhu
uznává nedosažitelnost zprošťujícího výroku postupem podle
zákona č. 119/1990 Sb. jednak
pro překážku věci v řízení podle
tohoto zákona již pravomocně rozhodnuté, jednak z důvodu uplynutí lhůty stanovené
v § 6 tohoto zákona, avšak považuje
jej za dosažitelný aplikací § 6
pozdějšího zákona č.
198/1993 Sb. Navrhovateli lze sice
v obecné rovině přisvědčit
v tom, že zákon č. 198 /1993
Sb. je normou navazující na zákon č. 119/1990 Sb. a soud
souhlasí i s případným
širším výkladem ustanovení, jehož se navrhovatel dovolává (vztahovalo by se tedy např. i na ochranná
opatření), nicméně podle dikce i
kontextu tohoto ustanovení, jež jsou jednoznačné ("trest uložený za
trestný čin"), zákonodárce měl
nepochybně na mysli
sankci uloženou v návaznosti na výrok
o vině § 120 odst. 3 trestního řádu), nikoli i výrok o vině samostatný. Proto nelze s navrhovatelovým výkladem jako
nepřiměřeně extenzivním souhlasit.
Naopak bylo nutno dát za pravdu závěru
soudu prvního stupně o neaplikovatelnosti § 6 zákona č. 198/1993 Sb., neboť v navrhovatelově případě nejde o trestný čin, na který se nevztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb. [ § 4 písm.
e) ve znění redakčního sdělení
o opravě chyb], nýbrž přezkumné
řízení na jeho
návrh proběhlo a bylo vydáno pravomocné rozhodnutí a nadto
při výroku o upuštění od potrestání
podle § 24 odst. 1 písm. a)
trestního zákona v tomto řízení vysloveném nepřichází zrušení či
zmírnění trestu již v úvahu.
IV.
Při posuzování tohoto
případu Ústavní soud vycházel ze svého
dřívějšího rozhodnutí, na
něž navrhovatel poukázal,
ve věci Ladislava K. Jde o nález ze 7.10.1998 sp. zn. II. ÚS 285/97 (sv. 12 Sbírky rozhodnutí Ústavního soudu, str. 159 a
násl.), v němž Ústavní soud uvedl, že mezinárodní standardy
lidských práv, na něž se zákon č.
119/1990 Sb. ve svém § 1
odvolává, odepření vojenské služby z
důvodu svědomí a
náboženského přesvědčení připouštějí ( čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 9 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
Právní úprava za minulého režimu, na
rozdíl od dnešní doby, kdy existuje zákon o civilní službě, odmítnutí
vojenské služby z důvodu
svědomí a náboženského
přesvědčení nepřipouštěla. Ústavní
soud proto uvedeným nálezem zrušil usnesení Nejvyššího
soudu, který zamítl stížnost pro porušení zákona, kterou podala ve prospěch Ladislava K. ministryně spravedlnosti z úřední
povinnosti (§ 30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. ). Je třeba
uvést, že trestný čin, pro
který byl stěžovatel v roce 1983
odsouzen, je svou podstatou
podobný trestnému činu, pro nějž byl v roce 1959 odsouzen Ladislav K., jehož
ústavní stížnosti Ústavní soud uvedeným nálezem vyhověl. Zde je zapotřebí
připomenout zásadu, jíž se Ústavní soud
při svém rozhodování řídí, podle níž
neposkytne-li obecný soud účastníkům
ochranu jejich základních
práv a svobod, ač již v obdobných případech byla ústavním
soudem přiznána, je nutno v tomto
postupu spatřovat porušení principu
rovnosti v právech
(např. nález Ústavního soudu z
3.8.2000 sp. zn. II. ÚS 467/97 publikovaný zatím v Soudních rozhledech č.
5/2000 ).
Soudy odmítly
rehabilitovat Ladislava K.
podle zákona č. 119/1990 Sb.
a Ústavní soud z pozice posledního vnitrostátního orgánu ochrany ústavně a mezinárodně garantovaných práv a svobod ve věci II.ÚS 285/97 zformuloval takový ústavní výklad úvodních ustanovení rehabilitačního
zákona, který rehabilitaci odsouzeného
umožnil. Navrhovatel je sice v jiné procesní
situaci, neboť soudy o jeho návrhu na
rehabilitaci jednaly a
pravomocně rozhodly, z hlediska ochrany základních práv a svobod jsou
však tyto případy srovnatelné a kdyby
soud v navrhovatelově věci
nevycházel z názorů, které
Ústavní soud vyslovil ve věci
Ladislava K., mohl by dospět ke
krajně nespravedlivému závěru.
Po zvážení všech aspektů Ústavní
soud usoudil, že řešení navrhovatelova případu podle § 6 zákona č. 198/1993 Sb.
je možné, ale vzhledem ke všem
okolnostem případu i správné. I když
tento zákon byl přijat kvůli těm případům, na které se obecný rehabilitační
předpis nevztahoval a § 4 písm. e) zákona č. 119/1990 Sb., ve znění redakčního
sdělení o opravě chyb
publikovaného na str.
1480 Sbírky zákonů z roku
1990, byl trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených
silách podle § 169 odst. 1
trestního zákona č.
140/1961 Sb. uveden,
podřaditelnost případů osob, které byly
odsouzeny pro odepření vojenské
služby z důvodu svědomí a náboženského vyznání, čímž byla porušena jejich
lidská práva zaručená mezinárodními smlouvami, tak jak je tomu u navrhovatele, pod rehabilitační zákon č. 119/1990 Sb., nebyla jednoznačná, jak
o tom svědčí dřívější rozhodování soudů, a jasno do této otázky vnesl až
Ústavní soud.
Při hodnocení tohoto případu Ústavní soud musí brát v úvahu smysl a účel rehabilitačních zákonů a morální motiv, který vedl zákonodárce k
jejich vydání, zřetelně
vyjádřený v preambuli a v
úvodních ustanoveních. V
navrhovatelově věci jde
konkrétně o § 1 odst. 1 písm. b) zákona č. 198/1993 Sb., který upozorňuje na
potlačování náboženských
společností. Záměrům rehabilitace nelze
bránit pozitivněprávním
dogmatismem při výkladu právních norem. Ustanovení rehabilitačních předpisů je právě s ohledem na jejich smysl
a účel zapotřebí
interpretovat extenzivně ve
prospěch postižených osob. Na rozdíl od
restitucí majetku takový výklad
nemůže vést k nepřípustným zásahům do práv jiných osob.
Ústavní soud se
neztotožňuje ani se zužujícím výkladem
pojmu "trest" obsaženého v §
6 zákona č. 198/1993 Sb., který podaly
ve svých usneseních a
ve vyjádřeních k ústavní
stížnosti obecné soudy. Podle názoru Ústavního soudu nelze rehabilitaci zužovat na výrok o trestu
a ponechat bez povšimnutí výrok o vině. Smyslem zákona č. 198/1993 Sb. je rehabilitovat, a to nejen
právně, ale i morálně, co nejvíce
těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli
pronásledováni a odsouzeni za to, že
se chovali podle svého svědomí, projevovali svobodně své názory a
přesvědčení a hájili tak svá základní práva a
svobody. Ústavní soud má za to, že
i samotný výrok
o vině, aniž
je už vázán na trest podle
trestního práva, představuje
sám o sobě určitý více či méně citelný trest, i
když ne ve smyslu ryze trestněprávním, ale ve významu, který je mu obecně přikládán. Člověk, kterého
se výrok o vině týká, je jím nesporně postižen ve sféře
své osobní cti a pověsti.
Ústavní soud nepovažuje za relevantní úvahu Okresního soudu v Litoměřicích o
možnosti náhrady za vojenskou službu
např. prací v dolech, neboť na ni nebyl právní nárok. Nelze říci, že státní orgány nikdy
v minulém režimu netolerovaly nenastoupení služby v
ozbrojených silách osobám, které se vyhýbaly vojenské povinnosti z důvodu svědomí a
náboženského přesvědčení, pokud
tito občané projevili zájem o
neatraktivní práci. Tento postoj však byl pouhou pragmaticky motivovanou
benevolencí státu a
nikoliv projevem ochrany základních
lidských práv.
Na druhé straně
nelze souhlasit se stěžovatelovým
návrhem na použití čl. 40
odst. 6 Listiny
základních práv a
svobod v navrhovatelově věci vzhledem ke zrušení § 269 trestního zákona, neboť uvedené ustanovení se
vztahuje na jiné situace. V řízení o rehabilitaci totiž soud
neposuzuje trestnost činu a neukládá trest podle trestního zákona,
ale hodnotí případ
z hlediska ochrany lidských práv
podle rehabilitačních zákonů,
což se v navrhovatelově věci stalo,
i když ne zatím v plné míře.
Ústavní soud
dospěl k závěru, že
obecné soudy svými rozhodnutími porušily navrhovatelova
základní práva a proto obě
jejich napadená usnesení zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993
Sb.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 12. března 2001