Usnesení Ústavního soudu ČR Publikované ve Sb. n. a u. ÚS, ve svazku 3, pod č. 9, od str. 341

Zpracováno s využitím právní databáze ASPI

(Publikované ve Sb. n. a u. ÚS, ve svazku 3, pod č. 9, od str. 341)

Usnesení

Ústavního soudu ČR

ze dne 3. března 1995

sp. zn. Pl. ÚS 32/94

"K nepřípustnosti konkurence v rozhodovací činnosti obecných soudů a Ústavního soudu"

Usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 2. března 1995 sp. zn. Pl. ÚS 32/94 ve věci návrhu skupiny 54 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na zrušení položky 64, druhá alinea přílohy č. 1 k zákonu č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého.

I. Výrok

Návrh se odmítá.

II. Odůvodnění

Návrhem podepsaným 54 poslanci Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR se domáhala tato skupina poslanců zrušení ustanovení položky 64, druhá alinea přílohy č. 1 zákona č. 298/1990 Sb., kterým byla za vlastnictví Řádu svaté Voršily Římské unie prohlášena budova č. p. 1435 se stavební plochou 944/2 a pozemky č. k. 944/1 stavební plocha, 944/3 ostatní plocha a 944/4 stavební plocha, pro jeho rozpor s čl. 1, čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Na odůvodnění svého návrhu poslanci uvedli, že pokud se ustanovením přílohy restituují nemovitosti náležející České republice ve prospěch Řádu svaté Voršily Římské unie, je toto ustanovení v rozporu jak se skutkovým stavem, tak s ústavním pořádkem a právním řádem České republiky. Ohledně skutkového stavu poslanci poukázali na trhovou smlouvu z 22. 12. 1931, kterou Československý stát od Konventu řádu Voršilek v Praze dům č. p. 1435 se stavební parcelou č. 212/4 a stavební parcelou č. 212/1 koupil, aby posléze v roce 1936 byl dům zbořen a pozemky zůstaly i nadále ve vlastnictví státu, přičemž na parcele č. 212/1 byl opět postaven dům č. p. 1435. Dále bylo konstatováno, že Národní divadlo je kulturní památkou, a to podle zák. č. 22/1958 Sb., ve spojení s usnesením vlády č. 251/1962 Sb. V této souvislosti s poukazem na později vydaný zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, zdůraznili nutnost postupovat, pokud jde o národní kulturní památky, zvláště obezřetně, jak je konkrétně upraveno v § 8 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Z hlediska ústavnosti napadené části přílohy č. 1 zák. č. 298/1990 Sb. pak navrhovatelé předeslali, že zákonodárce zvolil dva způsoby nápravy křivd z doby nesvobody, přičemž při prvém způsobu definoval předmět restitucí, subjekty práv (oprávněné osoby) a povinnosti (povinné osoby), zatímco pokud jde o druhý způsob, použil výčtovou metodu, spočívající v tom, že určeným právnickým osobám ex lege byla restituována jejich vlastnická práva. Dále uvedli, že tato posléze uvedená metoda byla použita právě v případě zák. č. 298/1990 Sb. Přitom při výčtové metodě vycházel zákonodárce z presumpce oprávněnosti restitučních nároků, což však podle navrhovatelů v žádném případě nemůže znamenat vnucené obnovení vlastnických práv, neboť by šlo o neplatný právní akt - zákon. Současně navrhovatelé konstatovali, že zákonodárce předvídal spory při použití této výčtové metody, a proto v rámci právní úpravy toto výslovně řešil v tom smyslu, že spory svěřil obecným soudům. Mimo shora uvedené se v návrhu uvádí, že obecné soudy, a to konkrétně Obvodní soud pro Prahu 1, se věcí zabýval pod sp. zn. 16 C 623/93, přičemž zamítl žalobu, podanou Českou republikou, na určení, že vlastníkem stavby, označené jako č. p. 1435, je Česká republika, když shledal, že postup státu byl výkonem práva vlastníka podle čl. 11 odst. 1 Listiny a když neshledal, že by tu byl rozpor zák. č. 298/1990 Sb. s čl. 11 odst. 1 Listiny. V návaznosti na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 je navrhovateli zpochybňován právní závěr o tom, že jde vždy o tentýž subjekt, protože se v písemných podkladech vyskytuje ke spornému případu osm názvů, obsahujících jméno svaté Voršily. Dále se v návrhu z hlediska právního namítá, že Řád svaté Voršily Římské unie nebyl a není právnickou osobou podle českého práva, a proto ani nemohl získat nemovitý majetek. Konečně bylo navrhovateli poukázáno na skutečnost, že nemovitosti nebyly Řádu svaté Voršily odňaty v padesátých letech. Zcela na závěr se v návrhu uvádí a zdůrazňuje s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, že v pojetí ústavního státu není právo a spravedlnost předmětem volné dispozice zákonodárce, ale naopak, že zákonodárce je vázán určitými základními hodnotami a současně se od něj žádá, aby dodržoval principy legislativní techniky a zásady jasnosti a určitosti zákona, které představují součást principu právní jistoty a tudíž právního státu. Zákonodárce sám je vázán čl. 11 odst. 4 Listiny a nemůže proto prohlásit nemovitý majetek, který je v vlastnictví státu, za vlastnictví kterékoliv jiné existující právnické nebo fyzické osoby, ledaže by šlo o vyvlastnění za náhradu a nebo ve veřejném zájmu. Státní moc je povinna poskytovat stejnou ochranu jak soukromému, tak státnímu vlastnictví a zákonodárce, tak jako kterýkoliv jiný státní orgán, je povinen hospodařit s péčí řádného hospodáře a na rozdíl od fyzických osob není oprávněn činit, co zákon výslovně nezakazuje (čl. 2 odst. 3 Listiny per exceptionem, čl. 2 odst. 3 Ústavy).

Poslanecká sněmovna, jíž byl návrh skupiny poslanců doručen, podáním svého předsedy se vyjádřila v tom smyslu, že se skutečně u Obvodního soudu pro Prahu 1 vede spor ohledně předmětných nemovitostí, přičemž v odůvodnění rozsudku, kterým byl zamítnut návrh, podaný Českou republikou - Ministerstvem financí, se uvádí, že československý stát naložil s nemovitostmi legitimním způsobem, když tento majetek převedl ve prospěch Řádu sv. Voršily Římské unie a navíc se shledává, že takový postup je výkonem práva vlastníka podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Dále ve svém vyjádření vyslovila Poslanecká sněmovna názor, že změna stávající právní úpravy je možná opět pouze novou právní úpravou. V závěru vyjádření se uvádí, že zákon byl nejen schválen potřebnou většinou poslanců Federálního shromáždění, ale také podepsán příslušnými ústavními činiteli a následně řádně vyhlášen s tím, že za tohoto stavu má Poslanecká sněmovna za to, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou České republiky, ústavním pořádkem České republiky a naším právním řádem a je věcí Ústavního soudu, aby posoudil jeho ústavnost a vydal příslušné rozhodnutí.

Ústavní soud přezkoumal návrh navrhovatele, jakož i příslušnou právní úpravu a dospěl k závěru, že napadená právní úprava, obsažená v položce 64, druhá alinea přílohy č. 1 zák. č. 298/1990 Sb., pod heslem Řád svaté Voršily Římské unie a znějící:

"č. p. 1435 budova se stavební plochou 944/2

pozemky č. k. 944/1 stavební plocha, 944/3 ostatní plocha,
944/4 stavební plocha

Vlastník: Čs. stát - Národní divadlo

Uživatel: jako vlastník

Zapsáno u SG Praha-město na LV č. 341 pro obec Praha a k. ú. Nové Město"

sama o sobě protiústavní není. Jiná věc je, že v návaznosti na konkrétní skutková zjištění o tom, že majetek v příloze pod napadenou položkou uvedený není majetkem protiústavně odňatým v padesátých letech řeholním řádům a kongregacím, se jeví "problematickým" nabytí vlastnictví takového majetku podle předpisu usilujícího o nápravu křivd způsobených právě v padesátých letech. Vyřešení této otázky a stejně tak i otázky právní subjektivity v příloze k zák. č. 298/1990 Sb. uvedených osob, jakožto osob oprávněných podle restitučních předpisů, včetně otázky totožnosti právních subjektů, však spadá do oblasti nalézání práva a jeho aplikace obecnými soudy, jak to ostatně zákonodárce v § 3 zák. č. 298/1990 Sb. výslovně zakotvil, vědom si možných nesrovnalostí při zvolené technice normotvorby. Jinými slovy, Ústavní soud nemůže nahrazovat dnes již čtyřstupňovou soustavu obecných soudů a poskytovat soudní ochranu bez dalšího. Jestliže tedy zákonodárce sám zjevně vycházel z toho, že v některých případech prohlášení té či oné právnické osoby, učiněné podle § 1 zák. č. 298/1990 Sb., může být sporné a právě proto upravil v § 3 zák. č. 298/1990 Sb. soudní ochranu, resp. právo na zjištění skutečného stavu věci, je návrh skupiny 54 poslanců zjevně neopodstatněný, a proto byl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnut.