Usnesení

Ústavního soudu České republiky

ze dne 5. prosince 1996

sp. zn. I. ÚS 280/96

Restituční zákony č. 403/1990 Sb., č. 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb. se nevztahují na protiprávně odňatý církevní majetek a církve, náboženské společnosti, řády a kongregace nebyly pojaty do okruhu oprávněných osob. Navrácení církevního majetku, kterého se stát neoprávněně zmocnil, ať již na základě neplatného právního úkonu nebo bez právního důvodu, bylo upraveno speciálním zákonem č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, změněným a doplněným zákonem č. 338/1991 Sb..

I. Výrok

Návrh se odmítá.

II. Odůvodnění

Stěžovatel se domáhá zrušení rozsudku krajského i okresního soudu ve věci žaloby o určení vlastnického práva k nemovitostem. V ústavní stížnosti popisuje komplikovaný průběh řízení, opakuje z valné části argumentaci, kterou uplatňoval již v různých stadiích soudního řízení. To se týká i výkladu účelu a obsahu zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, ve znění zákona č. 338/1991 Sb., a jeho vztahu k občanskému zákoníku. Stěžovatel dovozuje, že v soudním řízení došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále k porušení čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 uvedené Listiny.

Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nezabývá se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským soudním řádem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody, zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní soud se však přesvědčuje o tom, zda v řízení před soudy nebyly porušeny především ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, případně průkazně jiná ustanovení Ústavy či obou zmíněných dokumentů.

Soudce zpravodaj vyšel z obsahu ústavní stížnosti ze dne 16. 8. 1996 a vzal v úvahu rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 31. 1. 1995 sp. zn. 3 C 262/94, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 5. 1995 sp. zn. 14 Co 175/95, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 1996 sp. zn. 3 Cdon 647/96 a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 8. 1996 sp. zn. 11 Co 452/96. Neshledal přitom, že by rozhodnutími uvedených soudů bylo zasaženo do základních práv a svobod stěžovatele, jak jsou zaručena ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.

Pokud stěžovatel namítá porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, sám správně uvádí, že jde o záruku zákonnosti postupu. Podle citovaného ustanovení se každý může domáhat svého práva stanoveným postupem, ovšem jak v souladu s čl. 36 odst. 4 Listiny, tak i podle čl. 90 Ústavy je způsob uplatňování subjektivního práva upraven zákonem,. Rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a z dalších ustanovení Listiny i z čl. 6 odst. 1 citované Úmluvy, není možné vykládat tak, jako by byl stěžovateli garantován úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V tomto smyslu nelze postupu soudů nesprávný přístup vytknout.

Pokud jde o namítané porušení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, je třeba konstatovat - jako již v řadě předchozích rozhodnutí Ústavního soudu - že čl. 11 Listiny chrání toliko vlastnické právo skutečné, již existující, a nikoliv takové, jehož povaha je sporná.

Soudce zpravodaj však musel konstatovat, že zúčastněné soudy vycházely správně z platných zákonů, které upravují restituci majetku, kterého se stát neoprávněně zmocnil, a které stanoví i rozsah, v němž náprava křivd způsobených protiprávním odnětím majetku bude provedena. Zákon č. 403/1990 Sb., jakož i zákon č. 87/1991 Sb. či zákon č. 229/1991 Sb., které upravují zmírnění následků některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům majetku v období let 1948 až 1989, jsou speciálními zákony restitučními. Pokud pak tyto zákony vyloučily řády a kongregace z okruhu oprávněných osob, jejichž majetek získal stát buď na základě neplatného právního úkonu či bez jakéhokoliv důvodu, resp. pokud stanovily, že majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví, tedy restituovat, jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku, postupovaly soudy oprávněně v souladu se speciálními předpisy pro vydání protiprávně odňatého církevního majetku, jímž je zákon č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, a zákon č. 338/1991 Sb. jej měnící a doplňující.

Co se týče namítaného porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, stěžovatel nespecifikuje, v čem ho spatřuje, a ani argumentace porušení čl. 38 Listiny není žádnými důvody podložena. Ze všech výše uvedených důvodů soudce zpravodaj musel konstatovat, že návrh je zjevně neopodstatněný.

Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. ČR, o Ústavním soudu, návrh odmítl.