Zpracováno z právního informačního systému
LEGSYS(r) Galaxy.
(c) Ústav státu a práva AV ČR
Publikováno ve Sb. n. a u.
ÚS, svazek 7, pod č. 34, str. 227
Osoby
vykonávající duchovenskou činnost ji vykonávají z pověření církví
a náboženských společností podle jejich vnitřních předpisů a obecně
závazných právních předpisů. Církve a náboženské společnosti také posuzují
způsobilost osob k výkonu duchovenské činnosti a podle toho určují
jejich zařazení.
Obecné
soudy proto nerozhodují o věcech služebního poměru duchovních
k církvi, protože by tím došlo k nepřípustnému zásahu do vnitřní
autonomie církve a do její samostatné a nezávislé rozhodovací
pravomoci.
Pokud
by však šlo o mzdu, případně o jiné majetkové nároky duchovních, je
třeba mít za to, že obecné soudy jsou podle § 7 občanského soudního řádu
povolány k tomu, aby rozhodovaly ve věcech vyplývajících
z občanskoprávních, pracovních a dalších vztahů, neboť zde vystupuje
do popředí soukromoprávní charakter církve jako právnické osoby, která má či
nemá závazky vůči jiným osobám fyzickým či právnickým. Takový postup soudů
nelze považovat za zásah do vnitřní autonomie církve a její rozhodovací
pravomoci.
Stěžovatelé
se ústavní stížností ze dne 29. července 1996, doplněnou na výzvu Ústavního
soudu dne 11. října 1996, domáhají, aby byla zrušena usnesení Obvodního soudu
pro Prahu 6 ze dne 8. ledna 1996 sp. zn. 14 C 154/95 a Městského soudu
v Praze ze dne 30. dubna 1996 čj. 23 Co 182/96 - 25, jimiž bylo zastaveno
řízení v jejich sporu proti Ústřední radě Církve československé husitské
o náhradu mzdy a o určení neplatnosti rozvázání služebního
poměru.
Stěžovatelé
učinili předmětem řízení obou soudů otázku, zda s nimi jako faráři Církve
československé husitské byl platně rozvázán služební poměr a požádali, aby
současně bylo přihlédnuto k tomu, že jim nebyly vydány takové podklady,
aby mohli uzavřít jiný pracovní poměr. Dále se domáhali vyplacení mzdy počínaje
dnem 23. července 1993.
Soud
prvního stupně i soud odvolací dospěly k závěru, že pro nedostatek
pravomoci soudu je třeba řízení podle § 104 odst. 1 občanského soudního řádu
zastavit a věc postoupit věcně příslušnému orgánu, tj. Ústřední radě
Církve československé husitské, ve smyslu čl. 20 zřizovací listiny této církve
a § 34 jejího organizačního řádu.
Stěžovatelé
v tomto postupu spatřovali porušení svých základních lidských
a občanských práv členů církve a porušení demokratických principů
jakož i mezinárodních dokumentů k lidským a občanským právům,
neboť jim bylo znemožněno se dovolat před soudem svého práva. Tím byl podle
nich porušen zejména čl. 26 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 a 2
Listiny základních práv a svobod a v tomto směru též uplatnili
svou ústavní stížnost.
Ústavní
soud si vyžádal k ústavní stížnosti stanoviska účastníků, tj. obou
obecných soudů a vedlejšího účastníka řízení Ústřední rady Církve
československé husitské.
Obvodní
soud pro Prahu 6 se ve svém vyjádření odvolal na své usnesení v této věci,
které bylo městským soudem v Praze potvrzeno, a na svém stanovisku,
že šlo o nedostatek pravomoci soudu, setrval.
Městský
soud v Praze pokládá ústavní stížnost za neopodstatněnou. Platnost
skončení služebního poměru navrhovatelů nelze pro jeho církevní charakter
(služba Bohu a lidem) zkoumat v občanskoprávním soudním řízení, neboť
to mohou posoudit jen příslušné církevní orgány, které navrhovatelům službu
umožnily, naopak zásah moci, byť soudní, do těchto vztahů by bylo možno považovat
za zásah, který je v rozporu s Ústavou.
Ústřední
rada Církve československé husitské konstatuje, že ústavní stížnost není
přípustná proti rozhodnutí církevního orgánu jako orgánu "veřejné
moci", neboť orgány církve takovými orgány nejsou. Pro vznik, změnu
a skončení služebního poměru nelze použít ustanovení zákoníku práce, neboť
úprava jeho vzniku, změny a skončení je komplexně provedena
v církevních řádech Církve československé husitské. Použití zákoníku práce
je subsidiární v případech, kdy úprava není v církevním předpisu
provedena. Služební poměr duchovního vzniká dvoustranným projevem vůle
a v zásadě má tedy podobnou smluvní povahu, jako je tomu
u pracovněprávních vztahů. Podobně jako u pracovněprávního vztahu
také u služebního poměru duchovního je v otázkách vzniku, změny
a zániku rozhodováno církevními orgány v podobném postavení,
v jakém ve vztahu k zaměstnanci rozhoduje zaměstnavatel. Toto
rozhodování se však neděje u služebního poměru podle pracovněprávních předpisů,
ale podle církevních řádů schválených k tomu příslušnými orgány církve.
Jde v zásadě o podobný postup, jaký je uplatňován při skončení
pracovního poměru s tím, že ze strany církve se služební poměr rozvazuje
"propuštěním ze služeb církve" Ústřední radou, a to buď na
základě podrobně odůvodněného návrhu Diecézní rady, vždy však po slyšení
duchovního, nebo na základě konečného rozhodnutí Kárného výboru. Diecézní rada
má působnost rozhodovat o ustanovení duchovního do příslušné Náboženské
obce, o překládání na jiné místo a dále o odvolání
z funkce. Ze strany duchovního lze ukončit služební poměr "rezignací
na službu v církvi", kterou je povinna Diecézní rada přijmout.
Duchovní může rezignovat (tedy ukončit svůj služební poměr) i bez uvedení
důvodů. Církevní orgán, který hodlá ukončit služební poměr duchovního jeho
rozvázáním, musí dodržet postup předepsaný v řádech, jak je shora uvedeno.
Služební poměr dále končí odchodem do důchodu, vystoupením z církve,
úmrtím. V řádech není výslovné ustanovení o skončení služebního poměru
dohodou, nic by však nebránilo jejímu uzavření. Většinou se však postupuje na
základě institutu "rezignace" (jednostranných právní úkon duchovního,
který nelze odmítnout).
Z
uvedených důvodů je Ústřední rada Církve československé husitské toho názoru,
že ústavní stížnost je nepřípustná, pokud směřuje proti rozhodnutí orgánu
církve (CČSH), a je neopodstatněná, pokud směřuje proti rozhodnutí
obecných soudů.
Ústavní
soud nejprve zkoumal, zda byla splněna lhůta pro podání ústavní stížnosti podle
§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. ČR, o Ústavním soudu. Ústavní stížnost
lze podat ve lhůtě šedesáti dnů; tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci
rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva
poskytuje. Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas.
Pokud
jde o předmět ústavní stížnosti, zabýval se Ústavní soud nejprve otázkou
určení neplatnosti rozvázání služebního poměru a dospěl k závěru
shodnému v zásadě se soudem odvolacím, že podle čl. 16 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod církve spravují své záležitosti, zejména ustavují
své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují církevní instituce nezávisle
na státních orgánech. Podle § 7 odst. 1 a 2 zákona č. 308/1991 Sb., o svobodě
náboženské víry a postavení církví a náboženských společností, osoby
vykonávající duchovenskou činnost ji vykonávají z pověření církví
a náboženských společností podle jejich vnitřních předpisů a obecně
závazných právních předpisů. Církve a náboženské společnosti také posuzují
způsobilost osob k výkonu duchovenské činnosti a podle toho určují
jejich zařazení.
Obecné
soudy se tedy správně postavily na stanovisko, že rozhodováním o dalším
trvání služebního poměru duchovního k církvi by došlo k nepřípustnému
zásahu do vnitřní autonomie církve a do její samostatné a nezávislé
rozhodovací pravomoci v této věci, jak vyplývá z vnitřních předpisů
této církve, konkrétně z § 34 Organizačního řádu Církve československé
husitské, kde se stanoví, že služební poměr duchovního s uvedenou církví
se rozvazuje propuštěním ze služeb církve Ústřední radou.
Ústavní
soud proto shledal, že pokud jde o určení neplatnosti rozvázání služebního
poměru duchovních osob, je třeba v této části ústavní stížnost zamítnout.
Pokud
jde o uplatňování náhrady mzdy, příp. jiných nároků podle platných
předpisů, pokud vedly k omezení stěžovatelů získat zaměstnání, Ústavní
soud se však s postupem obecných soudů neztotožnil.
Ve
věci mzdy a případně jiných majetkových nároků již nejde o zásah do
vnitřní autonomie církve a její rozhodovací pravomoci. Zde již vystupuje
do popředí soukromoprávní charakter církve jako právnické osoby, která má či
nemá závazky vůči jiným osobám fyzickým či právnickým a tyto osoby mají
rovné postavení před zákonem. Podle § 7 občanského soudního řádu soudy
projednávají a rozhodují v občanském soudním řízení věci, které
vyplývají z občanskoprávních, pracovních a dalších vztahů. Proto
v tomto případě musí soudy podle právních podkladů, které od stran
vyžádají, posoudit, zda budou postupovat podle občanského zákoníku či podle
zákoníku práce (§ 7 odst. 1 zákona č. 308/1991 Sb.) a podle toho
rozhodnout o uplatňovaném nároku stěžovatelů, což dosud neučinily.
Pokud
tedy obecné soudy zde dospěly k závěru, že v uvedené věci nebyla
k řízení dána pravomoc soudů, došlo k porušení základních práv
a svobod stěžovatelů podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, podle něhož se může každý stanoveným postupem domáhat svého
práva u nezávislého a nestranného soudu, a k porušení čl.
90 Ústavy, podle něhož soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem
stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.
Ústavní
soud proto rozhodnutí obou soudů týkající se zastavení řízení ve věci žaloby
stěžovatelů o náhradu mzdy svým nálezem zrušil.