Usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 11. června 1996 sp. zn. II. ÚS 54/96 / (Publikováno ve Sb. n. a u. ÚS, svazek 5, č. 8, od str.569)

Zpracováno s využitím právní databáze ASPI

(Publikováno ve Sb. n. a u. ÚS, svazek 5, č. 8, od str.569)

Usnesení

Ústavního soudu České republiky

ze dne 11. června 1996

sp. zn. II. ÚS 54/96

"K oddělení moci zákonodárné od moci soudní"

ve věci ústavní stížnosti P. L. proti rozhodnutím správních orgánů o civilní službě spojené s návrhem na zrušení ustanovení zákona o civilní službě

I. Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

II. Odůvodnění

Navrhovatel se svým návrhem domáhal spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí Okresního úřadu v Opavě sp. zn. 944/95-696-ZO-CS ze dne 19. 12. 1995, ve spojení s rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí sp. zn. 33-603/443/96 ze dne 24. 1. 1996, zrušení § 11 odst. 1 zák. č. 18/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "a Slovenské Federativní" a "před účinností zákona č. 73/1990 Sb., o civilní službě" a § 11 odst. 2 cit. zák. ve slovech "před účinností zákona č. 73/1990 Sb., o civilní službě" a

"vojenské základní (náhradní)".

V odůvodnění svého návrhu s odkazem na čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož jsou lidé rovni v právech, čl. 3 odst. 1 Listiny, podle něhož se základní práva a svobody zaručují všem bez rozdílu víry a náboženství, čl. 4 odst. 1 Listiny, podle něhož mohou být povinnosti ukládány toliko při zachování základních práv a svobod a čl. 40 odst. 5 Listiny, podle něhož nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který byl již pravomocně odsouzen, navrhovatel uvedl, že z důvodů svědomí a náboženského přesvědčení neuposlechl povolávací příkaz k výkonu civilní služby, za což byl rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 15. 11. 1994 sp. zn. 2 T 88/94 potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 1995 sp. zn. 3 To 467/94 dle ustanovení § 272a tr. zák. odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody. Dne 7. 12. 1995 pak požádal Okresní úřad v Opavě o odklad civilní služby podle § 4 odst. 1 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, v pozdějším znění (dále jen "zák. č. 18/1992 Sb."), s tím, že civilní službu nemůže vykonávat, přitom za její trvalé odepření byl již jednou potrestán, takže s ohledem na nález Ústavního soudu ČR ze dne 18. 9. 1995 nemůže být potrestán znovu. Tato žádost o odklad byla rozhodnutím Okresního úřadu v Opavě ze dne 19. 12. 1995 sp. zn. 944/95-696-ZO-CS zamítnuta a rovněž Ministerstvo práce a sociálních věcí rozhodnutím ze dne 24. 1. 1996 sp. zn. 33-603/443/96 odvolání zamítlo a potvrdilo původní rozhodnutí s odůvodněním, že Okresní úřad v Opavě postupoval v souladu s ustanovením § 4 odst. 4 zák. č. 18/1992 Sb. Stěžovatel tvrdí, že se tak dostal do situace, kdy mu na jedné straně může být povolávacím příkazem uložena povinnost výkonu civilní služby, avšak na straně druhé za neuposlechnutí nového příkazu nemůže být s ohledem na nález Ústavního soudu znovu trestán, neboť by byla porušena zásada "ne bis in idem". Dále stěžovatel uvedl, že požádal o odklad civilní služby, ačkoliv mu ve skutečnosti nešlo o odklad, ale o zproštění nebo prominutí civilní služby, což však současná právní úprava vylučuje. Přitom prominutí civilní služby by u něj v téže situaci bylo možné, kdyby odmítl povinnou (tehdy jen vojenskou) službu před účinností zákona č. 73/1990 Sb. Dle stěžovatele touto právní úpravou dochází k nerovnosti občanů před zákonem, neboť osoba, která odmítla z důvodu svědomí či náboženského přesvědčení povinnou službu před účinností zákona č. 73/1990 Sb., je zvýhodněna oproti osobám, které odmítly tuto službu z téhož důvodu později. Z posledně uvedených důvodů pak navrhl i zrušení části ustanovení § 11 odst. 1 a 2 zák. č. 18/1992 Sb.

Dle ustanovení § 4 odst. 1 zák. č. 18/1992 Sb. občanům lze na jejich žádost z důvodů zdravotních, rodinných, sociálních a jiných zvláštního zřetele hodných povolit odklad nebo přerušení výkonu civilní služby. Dle ustanovení § 4 dost. 4 uvedeného zákona příslušný úřad povoluje odklad nebo přerušení výkonu civilní služby tak, aby její výkon občan nastoupil nejpozději v roce, v němž dovrší 25 let věku, a jde-li o studující vysokých škol, po ukončení studia, nejpozději však do roku, v němž dovrší 30 let věku, pokud povinnost k jejímu výkonu nevznikla později.

Protože ze shora citovaného ustanovení jasně plyne, že odložení výkonu civilní služby je pojmově spojeno s důvody dočasného charakteru a přitom navrhovateli, jak sám uvádí, jde o zproštění nebo prominutí civilní služby, tedy o opatření trvalého charakteru, nezbylo, než návrh, směřující oproti rozhodnutí Okresního úřadu v Opavě ze dne 19. 12. 1995 sp. zn. 944/985-696-ZO-CS, ve spojení s rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne ě4. 1. 1996 sp. zn. 33-603/443/96, vydanému dle § 4 zák. č. 18/1992 Sb. a majícímu proto pouze dočasný charakter, jako zjevně neopodstatněný odmítnout. K námitce neexistence výslovné právní úpravy ohledně trvalého zániku civilní služby za situace, kdy došlo již k pravomocnému odsouzení za její nenastoupení v rámci trestního řízení, jejíž nezbytnost jasně plyne z rozhodnutí Ústavního soudu IV. ÚS 81/95, Ústavní soud uvádí, a to s odkazem na svoje pravomoci, uvedené v čl. 87 Ústavy a princip dělby moci, taktéž zakotvený v Ústavě, že mu nepřísluší svým rozhodnutím nahrazovat zákonodárce, resp. že nemá zákonodárných pravomocí, které přísluší Parlamentu. Jinými slovy, jestliže návrh navrhovatele je pokusem docílit rozhodnutím Ústavního soudu stavu, jako by tu navrhovatelem postrádaná právní úprava již byla, je jeho návrh i z tohoto pohledu zjevně neopodstatněný. Z uvedených důvodů byl návrh navrhovatele dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnut.

Pokud se navrhovatel spolu s ústavní stížností domáhal zrušení části ustanovení § 11 odst. 1 a odst. 2 zák. č. 18/1992 Sb., je třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, pokud by Ústavní soud ústavní stížnosti přijal. Ústavní soud však tuto ústavní stížnost z důvodů výše uvedených odmítl. Navíc návrh na zrušení části citovaných ustanovení nesplňuje ani podmínku upravenou v § 74 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, totiž že napadené ustanovení § 11 zák. č. 18/1992 Sb. bylo také v napadených rozhodnutích uplatněno, resp. aplikováno.