(Publikované ve Sb. n.a u. ÚS, ve
svazku 6, pod č. 139)
K postupu soudu při nápravě vad podání podle § 43 občanského soudního řádu v souladu s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
139
Nález
Ústavního
soudu České republiky (III. senátu)
ze
dne 12. prosince 1996
sp.
zn. III. ÚS 301/95
Podle
obecně přijatého výkladu ust. § 43 odst. 1 občanského soudního řádu činí předseda senátu výzvu
k odstranění vad podání formou usnesení, které má splňovat formální
i obsahové náležitosti. Toto usnesení musí zejména obsahovat údaj
o tom, v čem je podání neúplné nebo nesprávné, dále poučení, jak je
třeba doplnění nebo opravu podání provést, dále lhůtu k odstranění vad
podání a konečně poučení o tom, že řízení bude zastaveno, jestliže
podání nebude včas doplněno nebo opraveno. Pokud výzva k odstranění vad
podání není učiněna formou usnesení, jedná se o vadu řízení. K této vadě
řízení lze však přihlédnout jen tehdy, jestliže mohla mít za následek, že
účastník nevěděl, jakou vadu podání má odstranit, nebo že nebyl řádně poučen.
Ve
zkoumaném případě se podle názoru Ústavního soudu jedná právě o takovou
vadu řízení, protože z citovaných neformálních dopisů soudu I. stupně
nebylo jednoznačně patrno, jaké vady podání mají být odstraněny, a zejména
z nich vůbec nevyplynulo poučení ve smyslu § 43 odst. 2 o. s. ř. Městský soud
v Praze jako soud odvolací potom, aniž by zkoumal jakým způsobem byly
odstraňovány vady podání, tedy zda soud I. stupně postupoval řádně ve smyslu §
43 o. s. ř., a event. chybný
postup soudu I. stupně napravil, rozsudek soudu I. stupně zrušil a řízení
zastavil pro nesplnění podmínek řízení. Soudy v daném směru postupovaly
neurčitě a nejasně a přivodily tak stav, ve kterém se navrhovatel
nemusel jednoznačně a přesně orientovat, a to i stran do úvahy
přicházejícího rozhodnutí, tedy právě zastavení řízení.
Na
základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že
ústavní stížnost týkající se porušení základního práva zakotveného v čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod je důvodná, protože postupem odvolacího soudu bylo navrhovateli
znemožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého
a nestranného soudu. Byla tak vyvolána určitá procesní nejistota
v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem.
I.
Výrok
Usnesení Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 146/95 -
60 ze dne 13. 6. 199 se zrušuje.
II.
Odůvodnění
Navrhovatel
včas podanou ústavní stížností se domáhal zrušení usnesení Městského soudu
v Praze čj. 22 Co 146/95 - 60 ze dne 13. 6. 1995, kterým byl zrušen
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 10. 1994 čj. 12 C 158/93 - 36.
Městský soud v Praze potom zmíněným usnesením řízení zastavil.
Navrhovatel
se ústavní stížností domáhá ochrany svého práva na soudní ochranu zakotveného
v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod (dále jen "Listina"), zejména práva, aby soud při
nalézání práva dbal stanoveného, tj. zákonného postupu. Navrhovatel tvrdí, že
usnesením Městského soudu v Praze bylo porušeno jeho právo na nestranný
a spravedlivý proces a současně i jeho právo vlastníka na
spravedlivou ochranu majetku vymezené v čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny.
Ústavní
soud si v posuzované věci vyžádal spis 12 C 158/93 vedený u Obvodního
soudu pro Prahu 1 a z něho zjistil následující skutkový stav
vztahující se k předmětu ústavní stížnosti. Dne 9. 3. 1993 byl Obvodnímu
soudu pro Prahu 1 podán návrh na zahájení řízení. Návrh podala
v zastoupení Rytířského řádu komerčně-právní kancelář, plná moc nebyla
přiložena. Návrh směřoval proti Ministerstvu pro správu národního majetku
a jeho privatizaci ČR. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením čj. 12 C 158/93
- 5 ze dne 10. 3. 1993 vyslovil ve věci svou místní nepříslušnost. Proti tomuto
usnesení podali odvolání oba účastníci řízení. Městský soud v Praze
přípisem čj. 22 Co 201/93 - 11 ze dne 1. 7. 1993 vrátil spis obvodnímu soudu
bez věcného vyřízení s upozorněním, že je třeba odstranit vady
v zastoupení žalobce a v návrhu na zahájení řízení. Obvodní soud
pro Prahu 1 přípisem ze dne 14. 7. 1993 vyzval žalobce, aby odstranil vadu
zastoupení, totéž urgoval přípisem ze dne 1. 9. 1993. Žalobce přípisem ze dne
31. 8. 1993 (doručeno obvodnímu soudu dne 6. 9. 1993) odvolal plnou moc
udělenou komerčně-právní kanceláři a dnem 1. 9. 1993 udělil plnou moc
k zastupování v dané věci komerční právničce JUDr. K. Vada podání
však odstraněna nebyla (žaloba není podepsána). Spis byl postoupen znovu
Městskému soudu v Praze, která usnesením čj. 22 Co 445/93 - 19 ze dne 17.
12. 1993 změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 tak, že místní
nepříslušnost se nevyslovuje. Podáním ze dne 1. 2. 1994 doplnil žalobce svůj
návrh na zahájení řízení a současně udělil plnou moc jinému právnímu
zástupci - JUDr. M. Č., ta však nebyla udělena statutárním zástupcem žalobce.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 čj. 12 C 158/93 - 36 ze dne 25. 10. 1994
byla žaloba zamítnuta.
Proti
tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání. Jak vyplývá z protokolu
o jednání před odvolacím soudem dne 27. 4. 1995, zjišťoval Městský soud
v Praze jako soud odvolací náležitosti právního zastoupení žalobce -
nedostatky plné moci udělené dne 1. 2. 1994 JUDr. M. Č. Za účelem zjištění, kdo
byl v únoru 1994 statutárním zástupcem žalobce, Městský soud v Praze
jednání odročil. Podle sdělení Ministerstva kultury ČR ze dne 9. 5. 1995 je
statutárním zástupcem žalobce apoštolský delegát. Dne 22. 5. 1995 dodal právní
zástupce žalobce novou plnou moc již podepsanou statutárním zástupcem žalobce
a datovanou ke dni 1. 2. 1994. Městský soud v Praze usnesením čj. 22
Co 146/95 - 60 ze dne 13. 6. 1995 zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1
a řízení zastavil. V odůvodnění svého usnesení se Městský soud
v Praze jako soud odvolací opřel o následující skutečnosti. Odvolací
soud podle § 212 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s.
ř.") za použití ustanovení § 214 odst. 2 písm. b) o. s. ř. přezkoumal
napadené rozhodnutí spolu s řízením, jež jeho vydání předcházelo, přičemž
dospěl k závěru, že v souzené věci nebyly splněny podmínky řízení.
Podle ustanovení § 103 o. s. ř. kdykoliv za řízení
přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může jednat ve
věci. Podle ustanovení § 104 odst.
1 o. s. ř., jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze
odstranit, soud řízení zastaví. Dále odvolací soud v odůvodnění uvádí
postup návrhů a plných mocí popsaný výše a dovozuje, že v době
podání žaloby nebyl žalobce řádně zastoupen ve smyslu § 25 odst. 1 a 4 o. s. ř. Návrh
na zahájení řízení podala komerčně-právní kancelář jako celek, přičemž teprve
půl roku poté byla žalobcem udělena plná moc k zastupování fyzické osobě -
komerční právničce. Z těchto skutečností jednoznačně vyplývá, že návrh
v dané věci nebyl vůbec podán, neboť podání učiněné komerčně-právní
kanceláří je právně neúčinné. Proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně
zrušil a řízení podle § 104 odst.
1 o. s. ř. zastavil. Současně se odvolací soud v odůvodnění zabýval
i posouzením druhé plné moci udělené právnímu zástupci JUDr. M. Č.
a založené dodatečně do spisu až dne 22. 5. 1995 po skončení odvolacího
jednání. Z posouzení všech okolností odvolací soud dovodil, že takto udělená
plná moc je zcela nevěrohodná a vycházel ze zjištění, že dne 1. 2. 1994
byla advokátovi JUDr. M. Č. udělena jediná plná moc, a to ekonomem řádu.
Protože však ekonom řádu z titulu své funkce nebyl oprávněn jednat
v této věci, zastoupení JUDr. M. Č. platně nevzniklo.
Stěžovatel
vidí porušení základního práva na nestranný a spravedlivý proces
v tom, že Městský soud v Praze usnesením podle § 103 a § 104 o. s. ř. zastavil řízení pro
neodstranitelný nedostatek podmínek řízení. Stěžovatel polemizuje
s právním názorem soudu, že podání vyhotovené komerčně-právní kanceláří je
právně neúčinným právním úkonem. Stěžovatel tvrdí, že tento názor není
v souladu se zákonem z následujících důvodů. Podání soudu - žaloba
není podle názoru stěžovatele žádným, ani neúčinným právním úkonem. Jde
o procesní úkon, který je možno hodnotit jen z hlediska ustanovení o.
s. ř. Podání mohlo mít vadu, že nebylo řádně podepsáno, a to buď
statutárním zástupcem žalobce nebo jeho právním zástupcem. Tato vada podání
mohla být odstraněna pouze postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř., tedy výzvou soudu, aby nesprávné a neúplné
podání bylo opraveno nebo doplněno, a to s poučením, jak je třeba
opravu nebo doplnění provést. Postupem Městského soudu v Praze
v rozporu s ustanovením § 43 odst. 1 o. s. ř. bylo porušeno právo
žalobce na spravedlivý proces, kdy jeho věc nebyla řádně soudem II. stupně
meritorně projednána a žalobce nebyl vyzván a poučen
o odstranění vady žaloby, ačkoliv tento postup soudu je procesními
předpisy stanoven. Vadné podání žaloby je zjevně odstranitelným nedostatkem
podmínek řízení. Procesní předpisy ukládají i závazný postup při
odstranění těchto vad s tím, že řízení je možno zastavit podle § 43 odst.
2 o. s. ř., není-li přes výzvu předsedy senátu podání opraveno nebo doplněno.
Postup soudu v této věci podle § 103 a § 104 odst. 1 o. s. ř. je porušením procesních předpisů,
které vedlo k porušení základních práv a svobod žalobce zakotvených
v Listině, a to práva na spravedlivý proces a práva na ochranu
proti neoprávněným zásahům do vlastnictví. Z výše uvedených důvodů žádá
stěžovatel, aby Ústavní soud svým nálezem napadené usnesení Městského soudu
v Praze zrušil.
Městský
soud v Praze jako účastník řízení o ústavní stížnosti podal
k žádosti Ústavního soudu vyjádření k návrhu na zahájení řízení.
Odvolal se na odůvodnění usnesení čj. 22 Co 146/95 - 60 ze dne 13. 6. 1995,
které bylo citováno výše. Dále pak ve svém vyjádření uvádí, že je přesvědčen,
že "při svém rozhodování postupoval v souladu s procesními
předpisy, řídil se jen tím, čím se řídit má, tj. zákonem, jímž jediným je
vázán, vyložil právní předpisy podle svého vědomí a svědomí, rozhodoval
nestranně a na základě skutečností zjištěných v souladu se zákonem
bez jakéhokoliv úmyslu porušit právo žalobce na nestranný a spravedlivý
proces zakotvené v čl. 36 Listiny
i právo na ochranu jeho vlastnictví ve smyslu čl. 11 tamtéž". Vzhledem
k těmto skutečnostem pak Městský soud v Praze navrhuje, aby Ústavní
soud návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti jako zcela neodůvodněný
zamítl.
Své
vyjádření podal rovněž vedlejší účastník, jímž vzhledem k ukončení
činnosti Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR
je Ministerstvo financí ČR. Ve svém vyjádření se vedlejší účastník ztotožňuje
s názorem odvolacího soudu a uvádí, že je pochybné, zda vůbec souzená
věc náležela do působnosti komerční právničky. Vedlejší účastník se rovněž
vyjádřil k meritu soudního sporu, tato otázka však není předmětem ústavní
stížnosti.
Ústavní
soud při projednávání věci respektoval, že není součástí soudní soustavy
obecných soudů, a nemůže proto vykonávat přezkumné pravomoci, to však jen
za předpokladu, že napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo
svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Vzhledem k tomu, že
stěžovatel uplatnil námitky spočívající právě v porušení základních práv
a svobod, nezbylo Ústavnímu soudu než napadené rozhodnutí a řízení mu
předcházející přezkoumat. Předmětem řízení před Ústavním soudem bylo tedy ve
vztahu k čl. 36 odst. 1 Listiny především posouzení správnosti právního
názoru týkajícího se poučovací povinnosti soudu a jemu pak odpovídajícího
zvoleného postupu odvolacího soudu.
Závěr
o tom, kdy je a kdy není poučení na místě, je třeba podle názoru
Ústavního soudu činit v každém jednotlivém případě podle konkrétně existujících
okolností.
Podání je
procesním právním úkonem, jehož právním účinkem je zahájení občanského soudního
řízení v dané věci. Aby tento právní účinek nastal, musí procesní právní
úkon splňovat náležitosti stanovené mu právní normou. V případě, že tyto
náležitosti nesplňuje, jedná se o podání nesprávné nebo neúplné. Občanský
soudní řád připouští, aby nesprávné nebo neúplné podání bylo opraveno nebo
doplněno (§ 43 odst. 1 o. s. ř.). Pokud podání
není přes výzvu předsedy senátu doplněno či opraveno, je tato skutečnost
považována za nedostatek podmínek řízení, pro který nelze v řízení
pokračovat a řízení musí být zastaveno (§ 43 odst. 2 o. s. ř.). Výzvu
k odstranění vad podání činí soud zpravidla usnesením, ve kterém
specifikuje, v čem je podání neúplné či nesprávné, poučí účastníka
o tom, jak je třeba opravu nebo doplnění provést, stanoví lhůtu
k odstranění vad a upozorní na možnost zastavení řízení při
neodstranění vad.
Ve
zkoumaném případě byl návrh na zahájení řízení podán 9. 3. 1993 komerčně-právní
kanceláří, členkami této kanceláře také podepsán (jako komerčně-právní
kancelář), plná moc nebyla přiložena, navrhovatelem samotným návrh podepsán
nebyl. Ve smyslu § 24 o. s. ř. může být právním
zástupcem pouze fyzická osoba, komerčně-právní kancelář tudíž nemohla jménem
navrhovatele učinit řádné podání (procesní právní úkon). Neformálním dopisem ze
dne 14. 7. 1993 žádala předsedkyně senátu samotného navrhovatele, aby vyřešil
otázku právního zastoupení. Na základě této výzvy udělil navrhovatel plnou moc
od 1. 9. 1993 komerční právničce (člence původní komerčně-právní kanceláře). S
tímto právním zástupcem potom soud řešil další otázku vady návrhu, tj. datování
návrhu (neformální dopis ze dne 21. 10. 1993). Z uvedeného vyplývá, že soud při
odstraňování vad návrhu postupoval způsobem neformálním a nevyzval
účastníka (jeho právního zástupce) k odstranění nedostatků podání formou
usnesení. K takové vadě řízení lze přihlédnout jen tehdy, jestliže mohla mít za
následek, že účastník nevěděl, jakou vadu podání má odstranit, nebo nebyl řádně
poučen ve smyslu § 43 odst. 2 o. s. ř.
Ve
zkoumaném případě soud I. stupně na základě sdělení Městského soudu
v Praze činil opatření k odstranění vad původního podání. Výzvu
k odstranění vad však soud I. stupně učinil neformálním dopisem ze dne 14.
7. 1993 adresovaným Rytířskému řádu -, ve kterém vyzval navrhovatele pouze
k tomu, aby předložil plnou moc svého právního zástupce, a upozornil
ho, že podle § 24 o. s. ř. je možné zastoupení jen
jedním právním zástupcem. Tento dopis neobsahoval ani výzvu k odstranění
dalších vad podání ani poučení ve smyslu § 43 odst. 2 o. s. ř. Po sdělení navrhovatele ze dne 31. 8. 1993
o odvolání plné moci komerčně-právní kanceláře a udělení nové plné
moci komerční právničce vyzval soud I. stupně nového právního zástupce
k odstranění dalších vad podání. Výzva byla učiněna rovněž neformálním
dopisem ze dne 21. 10. 1993 a soud I. stupně žádal pouze vyjádření, kterým
dnem má být návrh datován s odvoláním na ust. § 42 odst. 3 o. s. ř.,
a účastníka, resp. jeho právního zástupce znovu nepoučil ve smyslu § 43 odst. 2 o. s. ř. Na tuto
neformální výzvu reagoval právní zástupce navrhovatele přesně v jeho
intencích sdělením ze dne 11. 11. 1993 a sdělil soudu datum podání návrhu.
Podle obecně
přijatého výkladu ust. § 43 odst. 1 o. s. ř. činí předseda senátu výzvu
k odstranění vad podání formou usnesení, které má splňovat formální
i obsahové náležitosti. Toto usnesení musí zejména obsahovat údaj
o tom, v čem je podání neúplné nebo nesprávné, dále poučení, jak je
třeba doplnění nebo opravu podání provést, dále lhůtu k odstranění vad
podání a konečně poučení o tom, že řízení bude zastaveno, jestliže
podání nebude včas doplněno nebo opraveno. Pokud výzva k odstranění vad
podání není učiněna formou usnesení, jedná se o vadu řízení. K této vadě
řízení lze však přihlédnout jen tehdy, jestliže mohla mít za následek, že
účastník nevěděl, jakou vadu podání má odstranit, nebo že nebyl řádně poučen.
Ve
zkoumaném případě se podle názoru Ústavního soudu jedná právě o takovou
vadu řízení, protože z citovaných neformálních dopisů soudu I. stupně
nebylo jednoznačně patrno, jaké vady podání mají být odstraněny, a zejména
z nich vůbec nevyplynulo poučení ve smyslu § 43 odst. 2 o. s. ř. Městský soud
v Praze jako soud odvolací potom, aniž by zkoumal jakým způsobem byly
odstraňovány vady podání, tedy zda soud I. stupně postupoval řádně ve smyslu §
43 o. s. ř., a event. chybný
postup soudu I. stupně napravil, rozsudek soudu I. stupně zrušil a řízení
zastavil pro nesplnění podmínek řízení. Soudy v daném směru postupovaly
neurčitě a nejasně a přivodily tak stav, ve kterém se navrhovatel
nemusel jednoznačně a přesně orientovat, a to i stran do úvahy
přicházejícího rozhodnutí, tedy právě zastavení řízení.
Na základě
výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní
stížnost týkající se porušení základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny je důvodná,
protože postupem odvolacího soudu bylo navrhovateli znemožněno domáhat se
stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
Byla tak vyvolána určitá procesní nejistota právě v řízení, jehož byl
stěžovatel účastníkem.
Naopak pokud se stěžovatel dovolává
rovněž porušení vlastnického práva zakotveného v čl. 11 odst. 1 a 4
Listiny, pak v tomto případě dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní
stížnost důvodná není. Čl. 11 odst. 1 Listiny je podle přesvědčení Ústavního
soudu třeba chápat především jako poukaz ústavního zákonodárce adresovaný
zákonodárci obyčejnému, který ve své normotvorné činnosti nesmí z práva na
vlastnictví nikoho vyloučit. Pouhý spor o vlastnictví, v němž
existence vlastnického práva jako takového má být teprve zjištěna nebo takové
právo samo má být konstituováno, ústavně chráněn není a ani chráněn být
nemůže.
Vzhledem
k tomu, že Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je ve
své podstatné části důvodná a postupem odvolacího soudu bylo porušeno
navrhovatelovo základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, zrušil
svým nálezem rozhodnutí Městského soudu v Praze označené ve výroku tohoto
nálezu.