Nález Ústavního soudu
ze dne 13. června 2006,
sp. zn. I. ÚS 50/03
Z obecného hlediska je úvodem na místě připomenout, že
Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prokázal, že netoleruje
orgánům veřejné moci a především obecným soudům přepjatě formalistický postup v
řízení za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zjevné
nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mj., že obecný soud není absolutně vázán doslovným
zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel
zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů,
jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a
že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné
pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je
konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních
zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sbírka nálezů a usnesení
Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 13, nebo nález sp. zn. 19/98, Sbírka nálezů
a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, nález č. 19). Při výkladu a aplikaci
právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat
jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, neboť v každém z nich je třeba
nalézat i právní principy uznávané demokratickými právními státy.
Ústavní soud rovněž několikrát uvedl, že z pohledu
ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, při splnění kterých má nesprávná
aplikace jednoduchého práva obecnými soudy za následek porušení základních práv
a svobod fyzické či právnické osoby. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky
zejména v následujících okolnostech: základní práva a svobody v oblasti jednoduchého
práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy
norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku
svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy
spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním
právu a svobodě (např. nález sp. zn. III. ÚS 150/99, Sbírka nálezů a usnesení
Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 9).
Porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod může rovněž být - pod zorným úhlem
shora vysloveného – zejména to, že v hodnocení skutkových zjištění absentuje
určitá část faktů, která vyšla v řízení najevo, eventuelně - nebo tím spíše -
pokud byla účastníky řízení namítána, leč obecný soud ji v celém souhrnu
posuzovaných skutečností právně nezhodnotil, aniž by dostatečným způsobem
odůvodnil její irelevantnost. Pokud obecný soud postupuje takto, dopouští se
mj. i libovůle, zakázané v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že potvrzující
rozsudek odvolacího soudu je postaven především na názoru, že stěžovatel jako
žalobce neunesl důkazní břemeno a neprokázal svá tvrzení o vlastnictví obrazů k
okamžiku, kdy byly zadrženy v celním řízení a rovněž neprokázal, že v době
jejich zadržení je měla společnost A. R. s.r.o., u sebe neprávem. Rozsudek
okresního soudu byl oproti tomu odůvodněn tím, že soud musí respektovat správní
rozhodnutí o propadnutí obrazů ve prospěch státu, jež mimo rámec správního soudnictví
přezkoumávat nelze. Je proto třeba přisvědčit stěžovateli, že tím – důsledně
vzato – došlo k porušení zásady dvojinstančnosti občanského soudního řízení,
poněvadž rozhodnutí odvolacího soudu bylo rozhodnutím překvapivým, neboť na
jeho novou změnu argumentace nemohl stěžovatel reagovat. V tomto směru se lze
dovolat známé a ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn.
I. ÚS 220/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 129
nebo nález sp. zn. II. ÚS 523/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu,
svazek 29, nález č. 12).
Ústavní soud souhlasí s názorem stěžovatele, že každý
musí mít v demokratickém právním státě jistotu, že neztratí své vlastnické
právo v řízení, jehož účastníkem ani nebyl; také v tomto smyslu se nabízející
námitkou nabytí věci od nevlastníka a možným porušením zásady nemo ad alium
plus iuris transfere potest quam ipse habet obecné soudy řádně nezabývaly.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že tzv.
opomenuté důkazy, tedy důkazy, jimiž se soud řádně nezabýval, zakládají
nepřezkoumatelnost a tedy i protiústavnost vydaného rozhodnutí. Zásada volného
hodnocení důkazů neznamená, že by soud měl na výběr, které důkazy vyhodnotí a
které nikoli, resp. o které opře své skutkové závěry a které opomene. To zajisté
neznamená, že by byl soud povinen veškerým důkazním návrhům vyhovět (ani není
nutno reagovat podrobným a vyčerpávajícím způsobem na všechny návrhy účastníků
řízení); pokud jim však soud nevyhoví, musí dostatečným způsobem vyložit, z
jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. nepřevzal je za základ svých
skutkových zjištění.
Ústavní soud závěrem znovu připomíná a shrnuje, že se
v dané věci nejedná o problematiku restituční (resp. o nápravu křivd
způsobených postupem minulého nedemokratického režimu), jestliže k vydání
předmětného celního rozhodnutí o propadnutí věcí (obrazů), které podle názoru
obecných soudů založilo vlastnictví státu, nedošlo - jak je z výše uvedeného
zřejmé - ani v tzv. rozhodném období vymezeném restitučními předpisy ani před 25.2.1948,
ale až v roce 1997. Proto také na zkoumaný případ nedopadá stanovisko pléna
Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS- st. 21/05 (srov. bod II.
výroku tohoto stanoviska).
Ústavní soud rozhodl v senátu o ústavní stížnosti
stěžovatele K. s. A. zastoupeného JUDr. F. S., advokátem, proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2002, sp. zn. 10 Co 662/2002, a proti
rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 17. 5. 2002, sp. zn.
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2002,
sp. zn. 10 Co 662/2002 a rozsudek Okresního soudu v Plzeň- město ze dne 17. 5.
2002, sp. zn.
Odůvodnění
I.
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené
porušení čl. 11 odst. 1,
Soud prvního stupně k podstatě věci zejména uvedl, že
jelikož se jedná o určení vlastnictví, i když k věcem movitým, má za to, že
naléhavý právní zájem na požadovaném určení je dán. Tato určovací žaloba má
podle soudu smysl, neboť její pomocí lze eliminovat vztah ohrožení práva či nejistoty
v právních vztazích. Jelikož se žalobce (stěžovatel) rozhodl ponechat obrazy na
jejich současném místě (Státní zámek Sychrov a zámek v Horšovském Týně), nebylo
by vhodné nutit žalobce do žaloby o vydání věci. Určení vlastnictví může
vytvářet dostatečný právní rámec a záruku odvrácení budoucích sporů účastníků.
Poté soud po provedeném dokazování konstatoval, že evidenci movitých kulturních
památek v předmětné věci provedla v roce 1964 E. S. z tehdejšího Krajského
střediska památkové péče a ochrany přírody přímo v konventu Alžbětinek v době,
kdy sem byly přistěhovány tři sestry tohoto řádu z Prahy. Všechny věci na místě
ohledala, popsala i s rozlišením původu věcí. Nebylo pochyb o tom, že
vlastníkem těchto věcí je církev římskokatolická, resp. Alžbětinky brněnského
konventu. Tyto údaje byly potvrzeny při revizi v roce 1976 další pracovnicí M.
H. s tím, že obraz Smrti sv. Josefa byl v té době umístěn v Loretě u Minoritů.
Ještě v roce 1976 byla vlastníkem tří movitých kulturních památek církev
římskokatolická, resp. Konvent sester Alžbětinek v Brně. Z inventáře
zpracovaného ke dni 31. 12. 1974 v konventním kostele sv. Alžběty v Brně,
Kamenná 36, bylo zjištěno, že jako inventář byly zapsány k tomuto datu i
předmětné obrazy. Soud prvního stupně dále uvedl, že kriminální úřad
policejního prezidia ČR dne 27. 8. 2001 sdělil, že dne 20. 3. 1996 byla orgány
celní služby zadržena při letištní kontrole v Praze 6 - Ruzyni zásilka
obsahující větší množství předmětů kulturní hodnoty určených k vývozu do USA
pro potřeby amerického občana E. B. Mezi zjištěnými předměty byly i tři obrazy,
které - jak bylo později zjištěno - přináležely původně do mobiliáře konventu
sester Alžbětinek. V průběhu šetření bylo zjištěno, že předměty skutečně
tvořily součást původního mobiliáře v konventu. Jednoznačně však - podle soudu
- nebylo prokázáno, že by byly obrazy nezákonným způsobem odňaty původnímu
majiteli, „tzv. zvenčí“. Dne 10. 1. 1997 bylo vydáno rozhodnutí (č.j.
TO.J-449/96) ve věci porušení celních předpisů právnickou osobou A. R. s.r.o.
Celní úřad proto tomuto subjektu uložil pokutu a vyslovil i propadnutí věcí,
mj. i předmětných obrazů. Soud prvního stupně dál e uvedl, že se v daném
případě jednalo ze strany žalobce o ochranu jeho vlastnického práva ve smyslu
ustanovení § 126 odst. 1 o.z. Pro posouzení dané věci byl podle soudu
rozhodující stav v době rozhodování ve smyslu ustanovení § 154 odst. 1 o.s.ř. K
tomuto momentu soud také o nároku žalobce rozhodoval. Ze shora uvedených důkazů
je podle mínění soudu podstatné to, že uvedeným celním rozhodnutím byly
předmětné obrazy, určení jejichž vlastnictví se žalobce domáhal, postiženy
trestem propadnutí majetku ve prospěch státu. Předmětné rozhodnutí je
rozhodnutí vydaným ve správním řízení. V daném případě v rámci obecné ochrany
vlastnického práva není podle soudu možné zvrátit důsledky tohoto správního
rozhodnutí. Mimo rámec správního soudnictví není prý soud oprávněn zkoumat
věcnou správnost správního aktu; vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda
nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného
správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný. Tyto podmínky byly
splněny a proto okresní soud žalobu zamítl.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací ve svém
rozsudku, kterým rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, se ztotožnil s tím, že
prvý soud dovodil existenci naléhavého právního zájmu žalobce na určení
vlastnictví. Skutková zjištění, provedená v řízení před soudem prvního stupně,
pak svědčí podle odvolacího soudu o tom, že sporné obrazy, specifikované v žalobě
i ve výroku rozsudku, byly v roce 1964 evidovány jako majetek žalobce, později
ještě v roce
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že v jeho
historickém vlastnictví se nacházejí tři barokní obrazy z 18. století (oleje na
plátně) a sice obraz Piety, resp. „Snímání z kříže“, poř. č. evidenčního listu
Ústředního seznamu movitých kulturních památek 260, obraz svaté Anny s Pannou
Marií a sv. Jáchymem, resp. „Svatá Anna vyučující Pannu Marii“, poř. č.
evidenčního listu Ústředního seznamu movitých kulturních památek
Stěžovatel upozornil, že netrvá na fyzickém vydání
obrazů a že souhlasí s jejich umístěním na obou zámcích v Sychrově a v
Horšovském Týnu, nemůže se však ztotožnit s odejmutím vlastnických práv, které
považuje za učiněné contra legem. Proto se obrátil s určovací žalobou na
Okresní soud Plzeň - město, kde byla věc vedena pod sp. zn.
Stěžovatel považuje právní názor obecných soudů za
nesprávný a příkře porušující jeho ústavně zaručená práva. V tomto směru
argumentuje zejména následujícím způsobem. Účastníkem správního řízení je ve
smyslu ust. § 320 odst.1, lit. b) zák. č. 13/1993 Sb. (celního zákona), v
řízení před celními orgány i „ten, o jehož právech, právem chráněných zájmech
nebo povinnostech má být v řízení jednáno nebo jehož práva, právem chráněné
zájmy nebo povinnosti mohou být rozhodnutím přímo dotčeny“. (Pozn.: Jde o
citaci z § 14 odst. 1 správního řádu tehdy platného.) Jednalo-li se ve zmíněném
řízení před celním orgánem o propadnutí obrazů z vlastnictví Konventu sester
Alžbětinek v Brně, pak byl tento právní subjekt nepochybně účastníkem tohoto
řízení. Konvent sester Alžbětinek v Brně nebyl přibrán do předmětného řízení,
nebyla mu poskytnuta v rámci řízení jakákoliv možnost účasti při procesních
úkonech, zejména však předmětné rozhodnutí nebylo dosud Konventu sester
Alžbětinek v Brně právně relevantním způsobem doručeno; pak tedy rozhodnutí
(pozn.: celního úřadu) - mimo jiné i z tohoto důvodu - nemohlo nabýt právní
moci, k propadnutí obrazů nedošlo a soud k němu nemůže přihlížet. Stěžovatel
dále uvedl, že předmětné quasirozhodnutí Celního úřadu Praha - Holešovice
TO.J-449P96 ze dne 10. 1. 1997 se výslovně odvolává na ustanovení § 300 odst. 1
lit. a) zák. č. 13/1993 Sb. Hypotéza tohoto zákonného ustanovení však zní:
„Propadnutí zboží lze vyslovit, jestliže zboží náleží právnické osobě, která se
dopustila celního deliktu...“. V tomto konkrétním případě se však vlastník
předmětných obrazů - právní subjekt Konvent sester Alžbětinek v Brně n
epochybně celního deliktu nedopustil, takže nebyla splněna základní zákonná
podmínka propadnutí obrazů. Podle stěžovatele rovněž není pravdou, že by byl
soud byl vázán - jak je alibisticky uvedeno v rozsudku soudu I. stupně -
názorem správního orgánu. Dle ust. § 135 odst.
Stěžovatel dále zdůraznil, že každý by měl mít
jistotu, že neztratí vlastnické právo k věci v řízení, jehož účastníkem nebyl;
tuto jistotu mu mimo jiné zaručuje ústavní právo na soudní ochranu. Na základě
shora uvedených skutečností má za to, že v průběhu řízení před soudem I. stupně
bylo nepochybně prokázáno, že v den 10. 2. 1997 (pozn.: právní moc celního
rozhodnutí o propadnutí věci) byly předmětné tři barokní obrazy ve vlastnictví
žalobce. Porušení zásady spravedlivého procesu shledává stěžovatel i v tom, že
byla-li jeho žaloba v konečné fázi zamítnuta pro neprokázání tvrzeného nároku,
pak okresní soud nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí „o neprovedení důkazů
navrženého nejen stěžovatelem, ale i žalovaným - Památkovým ústavem Plzeň“.
Jednalo se o návrh důkazu svědeckou výpovědí pánů K. a B., tj. osob, majících
spojitost se shora popsaným celním deliktem, kteří mohli ozřejmit skutečnost,
jak se obrazy dostaly do rukou společnosti A. R., spol. s r.o. Okresní soud
tento návrh zamítl s odůvodněním, že by toto dokazování bylo nadbytečné
vzhledem k vymezení předmětu řízení, a vzhledem k právnímu posouzení (zamítnutí
žaloby z důvodu vázanosti správním rozhodnutím) by nemohlo vést k jinému
závěru. Poněvadž však soud odvolací nakonec stěžovatelovu žalobu zamítl z
důvodu neunesení důkazního břemene, měl se ve svém odůvodnění vypořádat i se
skutečností, že návrh žalobce - stěžovatele na provedení tohoto důkazu
(výslechem svědků) byl zamítnut Přitom krajský soud na str. 3 rozsudku, odst.
třetí, uvádí, že žalobce neprokázal, že by obrazy v době jejich zadržení měla
společnost A. R., spol. s r.o. u sebe neoprávněně. Jedná se tedy minimálně o paradox,
jestliže navržený důkaz soud odmítne provést, a přitom rozhodne, že žalobce
neunesl důkazní břemeno.
V této souvislosti stěžovatel namítl, že zatímco
okresní soud opřel své rozhodnutí o vázanost rozhodnutím správního orgánu,
krajský soud uvedl, že (stěžovatel) neunesl důkazní břemeno ohledně vlastnictví
obrazů. Tím prý došlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení; krajský soud
měl za této situace rozsudek prvého soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu
řízení.
V napadených rozsudcích stěžovatel dále shledává
porušení svého vlastnického práva, neboť povinností soudů je poskytovat
stanoveným způsobem ochranu právům. Toto porušení prý spočívá ve skutečnosti,
že obecné soudy připustily nabytí věci (pozn.: propadnutí obrazů) od
nevlastníka s alibistickým tvrzením o vázanosti předcházejícím rozhodnutím
správního orgánu; tím došlo podle názoru stěžovatele k příkrému porušení zásady
nemo plus iuris ad alium potest quam ipse habet.
Konečně, podle mínění stěžovatele, stát vyslovil
propadnutí obrazů, které byly stěžovateli, to jest jejich pravému vlastníkovi,
odcizeny, a tím k nim založil své quasivlastnictví. Když se v následném soudním
řízení stěžovatel snažil domoci určení svého vlastnického práva k obrazům, byla
žaloba zamítnuta s odůvodněním, že neprokázal své vlastnictví k okamžiku
zadržení obrazů v celním řízení. Soudy však už neodůvodnily, proč by stěžovatel
musel své vlastnictví prokazovat právě k tomuto okamžiku. Obrazy jsou věci
movité a ač jsou kulturní památkou, vlastnické vztahy k nim podle současné právní
úpravy nepodléhají žádné evidenci. Vzhledem k tomu, že nebyly v dispozici
stěžovatele, po 3 roky se mělo zato, že jsou nenávratně ztraceny a před jejich
odcizením byly v držbě konventu Minoritů, je dle názoru stěžovatele naprosto
nepochopitelné, jaký jiný důkaz, něž ten stěžovatelem navržený, by byl pro
obecné soudy dostačující k prokázání jeho vlastnictví.
III.
Účastníci řízení před Ústavním soudem - Krajský soud v
Plzni a Okresní soudu Plzeň - město ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti
pouze odkázali na odůvodnění svých rozsudků. Vedlejší účastníci řízení, tedy
Ministerstvo kultury a Národní památkový ústav (který se stal právním nástupcem
vedlejších účastníků označených v ústavní stížnosti a to Památkového ústavu v
Plzni a Státního zámku Sychrov) ve svých vyjádřeních rovněž setrvali na
právních názorech, vyjádřených v napadených rozsudcích. Uvedená vyjádření byla
zaslána na vědomí stěžovateli, který ve své replice na tato vyjádření v zásadě
provedl znovu stručnou rekapitulaci celého případu a konstatoval, že je
přesvědčen o důvodnosti podané ústavní stížnosti.
Účastníci řízení před Ústavním soudem, tedy Krajský
soud v Plzni a Okresní soud Plzeň – město i vedlejší účastník – Národní
památkový ústav výslovně souhlasili s upuštěním od ústního jednání.
Ministerstvo kultury jako vedlejší účastník řízení s upuštěním od ústního
jednání nesouhlasilo a proto bylo nutno v dané věci veřejné ústní jednání
nařídit.
IV.
Ústavní soud dospěl po přezkoumání veškerých
shromážděných podkladů k danému případu k závěru, že ústavní stížnost je
důvodná.
Meritem ústavní stížnosti je zejména otázka, zda
obecné soudy ústavně konformním způsobem interpretovaly příslušné právní
předpisy a zda splnily svoji povinnost poskytnout ochranu ústavně zaručeným
základním právům stěžovatele. Konkrétně to znamená, zda z ústavněprávního
pohledu může obstát závěr, ke kterému soudy dospěly a v důsledku něhož byla
žaloba stěžovatele zamítnuta.
Z obecného hlediska je úvodem na místě připomenout, že
Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prokázal, že netoleruje
orgánům veřejné moci a především obecným soudům přepjatě formalistický postup v
řízení za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zjevné nespravedlnosti.
Zdůraznil přitom mj., že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním
zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona,
historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají
svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že
povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné
pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je
konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních
zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sbírka nálezů a usnesení
Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 13, nebo nález sp. zn. 19/98, Sbírka nálezů
a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, nález č. 19). Při výkladu a aplikaci
právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat
jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, neboť v každém z nich je třeba
nalézat i právní principy uznávané demokratickými právními státy.
Ústavní soud rovněž několikrát uvedl, že z pohledu
ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, při splnění kterých má nesprávná
aplikace jednoduchého práva obecnými soudy za následek porušení základních práv
a svobod fyzické či právnické osoby. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky zejména
v následujících okolnostech: základní práva a svobody v oblasti jednoduchého
práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy
norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku
svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy
spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním
právu a svobodě (např. nález sp. zn. III. ÚS 150/99, Sbírka nálezů a usnesení
Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 9).
Dále je ve vztahu k podstatě zkoumaného případu
potřebné zmínit i princip právní jistoty, který jako jeden z atributů
demokratického právního státu (čl. 1 Ústavy) v sobě zejména zahrnuje princip
zachování nabytých práv jakož i ochranu důvěry každého v právo; to předpokládá
i efektivní ochranu práv všech právních subjektů a předvídatelnost postupu
státu a jeho orgánů.
Porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod může rovněž být - pod zorným úhlem
shora vysloveného – zejména to, že v hodnocení skutkových zjištění absentuje
určitá část faktů, která vyšla v řízení najevo, eventuelně - nebo tím spíše -
pokud byla účastníky řízení namítána, leč obecný soud ji v celém souhrnu
posuzovaných skutečností právně nezhodnotil, aniž by dostatečným způsobem
odůvodnil její irelevantnost. Pokud obecný soud postupuje takto, dopouští se
mj. i libovůle, zakázané v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stručněji lze shora uvedené vyjádřit i následujícím způsobem, naznačeným již výše:
povinností Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti bylo v dané
věci zejména zkoumat, zda jsou právní závěry, k nimž obecné soudy dospěly,
dostatečně zdůvodněny tak, aby bylo možné dovozovat, že svoji ústavně
zakotvenou povinnost poskytovat ochranu právům splnily.
Obecné soudy se podle přesvědčení Ústavního soudu s
veškerými významnými okolnostmi věci řádným a spravedlivým způsobem
nevypořádaly. Ústavní soud usuzuje, že v daném konkrétním případě - v zásadě
úzce pozitivisticky pojatým výkladem příslušných ustanovení právních předpisů
převážně procesního charakteru - zasáhly natolik výrazným způsobem do ústavně
zaručených práv stěžovatele, že nezbývá než konstatovat i jejich porušení.
Ús tavní soud v první řadě konstatuje, že potvrzující
rozsudek odvolacího soudu je postaven především na názoru, že stěžovatel jako
žalobce neunesl důkazní břemeno a neprokázal svá tvrzení o vlastnictví obrazů k
okamžiku, kdy byly zadrženy v celním řízení a rovněž neprokázal, že v době
jejich zadržení je měla společnost A. R. s.r.o., u sebe neprávem. Rozsudek
okresního soudu byl oproti tomu odůvodněn tím, že soud musí respektovat správní
rozhodnutí o propadnutí obrazů ve prospěch státu, jež mimo rámec správního
soudnictví přezkoumávat nelze. Je proto třeba přisvědčit stěžovateli, že tím –
důsledně vzato – došlo k porušení zásady dvojinstančnosti občanského soudního
řízení, poněvadž rozhodnutí odvolacího soudu bylo rozhodnutím překvapivým,
neboť na jeho novou změnu argumentace nemohl stěžovatel reagovat. V tomto směru
se lze dovolat známé a ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález
sp. zn. I. ÚS 220/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34,
nález č. 129 nebo nález sp. zn. II. ÚS 523/02, Sbírka nálezů a usnesení
Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 12).
Pokud jde o závěr okresního soudu, že stěžovatel měl
usilovat o nápravu (zřejmě o zrušení předmětného celního rozhodnutí, které
podle názoru obecných soudů založilo vlastnictví státu) v režimu správního
soudnictví, nelze než z širšího hlediska připomenout, že ve vztahu ke všem
okolnostem zkoumaného případu a ve světle ústavně zaručených zásad, na kterých
stojí moderní konstitucionalismus, takový úzce formalistický závěr nemůže
obstát. Situace by snad byla poněkud jiná v současné době, kdy mnohokrát
vytknuté deficity ústavnosti v oblasti správního soudnictví již byly odstraněny
a kdy byl konstituován Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud. Pokud jde o
období, kdy došlo k vydání inkriminovaného celního rozhodnutí (rok 1997), resp.
kdy bylo následně obecnými soudy rozhodováno o určovací žalobě stěžovatele,
však platilo to, co již Ústavní soud autoritativně a opakovaně vyslovil.
Označil mj. za problematický v té době existující celý systém správního
soudnictví, kdy neexistence orgánu, jenž by rozhodoval o právu samém, ve
spojení s omezenou jurisdikcí správních senátů soudů, je v nesouladu se
závazky, které pro Českou republiku vyplývají z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod. Ústavní soud po řadě neúspěšných apelů na
exekutivu i legislativu nakonec zrušil celou nevyhovující část pátou o.s.ř. s
odložením vykonatelnosti do 31. 12. 2002; mj. uvedl, že mnohokrát vytknuté
deficity ústavnosti nelze řešit dílčími derogacemi (nález sp. zn. Pl. ÚS 16/99,
Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 96). Za této - v
zásadě nepříliš jasné a předvídatelné - situace v oblasti správního soudnictví
bylo podle názoru Ústavního soudu nepřiměřeně tvrdé žádat od stěžovatele, aby
volil tuto cestu ochrany svých práv (tedy cestou správní žaloby); to platí
zejména s přihlédnutím k tomu - co stěžovatel ostatně opakovaně uváděl – totiž,
že účastníkem inkriminovaného správního řízení ani nebyl, rozhodnutí o
propadnutí věci mu nebylo doručeno, leč soud to ve vztahu k posouzení vlastnického
práva stěžovatele nevzal v úvahu. Ústavní soud rovněž souhlasí s názorem
stěžovatele, že každý musí mít v demokratickém právním státě jistotu, že
neztratí své vlastnické právo v řízení, jehož účastníkem ani nebyl; také v
tomto smyslu se nabízející námitkou nabytí věci od nevlastníka a možným
porušením zásady nemo ad alium plus iuris transfere potest quam ipse habet
obecné soudy řádně nezabývaly. Stěžovatel v daném případě volil k ochraně svých
práv formu určovací žaloby, což ostatně oba soudy připustily; Ústavní soud je
přesvědčen, že obecné soudy měly na základě ve věci provedených důkazů a
zjištění dostatek prostoru k vydání spravedlivého a ústavně souladného
rozhodnutí (srov. však též další část tohoto usnesení, pokud jde o možné
opomenuté důkazy).
K závěrům krajského soudu, že stěžovatel neunesl
důkazní břemeno (údajné neprokázání vlastnictví obrazů k okamžiku, kdy byly
zadrženy v celním řízení a neprokázání, že v době jejich zadržení je měla u
sebe společnost A. R., s.r.o., neprávem) Ústavní soud uvádí, že pro ústavně
konformní řešení daného případu je nutno vzít v úvahu i charakter minulého
protidemokratického režimu, který přímo a úmyslně zapříčinil, že možnost
faktického nakládání s církevním majetkem, nota bene movitým, byla naprosto
iluzorní. Požadovat za takové situace, která byla a musela být soudům
dostatečně známá, aby stěžovatel (jenž ani nebyl včas informován, kde se jeho
majetek nachází a že je o něm státním orgánem v celním řízení rozhodováno)
prokázal, že mu předmětné obrazy patřily „v okamžiku kdy byly zadrženy v celním
řízení“ a navíc „že v době jejich zadržení je měla u sebe společnost A. R.
s.r.o. neprávem“, je podle názoru Ústavního soudu absurdní a dotýká se i obecně
uznávaní právní maximy, že nikdo nesmí být nucen k něčemu v podstatě nemožnému
(nemo tenetur ad impossibile) a že nikdo není povinen konat více než může (nemo
ultra posse obligatur). V demokratickém právním a ústavním státě není možné,
aby právní předpisy byly aplikovány způsobem, který v zásadě účelově formalisticky
vykládá v úvahu přicházejí ustanovení (jakož i okolnosti konkrétní věci) pouze
k tíži toho, kdo od takového státu oprávněně očekává řádnou ochranu svých práv.
Jestliže stěžovatelovo vlastnické právo k předmětným obrazům nebylo zpochybněno
ani v minulém režimu (jak ostatně vyplývá i ze zjištění podávajících se z
odůvodnění napadených rozsudků), nelze tím spíše připustit, aby nynější stát
spojený s předešlým určitou právní kontinuitou, leč výrazně diskontinuitní ve
vztahu k hodnotovému systému minulého nedemokratického komunistického režimu,
nabyl za shora popsaných okolností k těmto movitým věcem vlastnictví. Za takové
situace nelze založit vlastnictví nikoho a tím spíše samotného státu, jehož
pozici i v oblasti čistě soukromoprávních vztahů není možné - z hlediska
specifik zkoumaného případu - naprosto srovnávat s pozicí a oprávněnými zájmy
stěžovatele, jemuž svědčí ústavně zaručená práva v plné míře. Ve světle toho se
proto Ústavnímu soudu jeví odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů jako
nedostatečná a z hlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatele jako
nepřijatelná.
V této souvislosti je třeba uvést, že Ústavní soud již
mnohokrát zdůraznil, že tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, jimiž se soud řádně
nezabýval, zakládají nepřezkoumatelnost a tedy i protiústavnost vydaného
rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud měl na výběr,
které důkazy vyhodnotí a které nikoli, resp. o které opře své skutkové závěry a
které opomene. To platí i ve zkoumaném případě; stěžovatelem navržené důkazy
svědeckou výpovědí pánů K. a B. a, tj. osob, údajně majících spojitost se shora
popsaným celním deliktem, kteří patrně mohli ozřejmit skutečnost, jak se obrazy
dostaly do rukou společnosti A. R., spol. s r. o., nelze považovat z hlediska podstaty
věci, nebo spíše z hlediska jeho řešení obecnými soudy, za zcela irelevantní.
To zajisté neznamená, že by byl soud povinen veškerým důkazním návrhům vyhovět
(ani není nutno reagovat podrobným a vyčerpávajícím způsobem na všechny návrhy
účastníků řízení); pokud jim však soud nevyhoví, musí dostatečným způsobem
vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. nepřevzal je za
základ svých skutkových zjištění. To se podle názoru Ústavního soudu nestalo.
Okresní soud sice odůvodnil neprovedení důkazu výslechem uvedených svědků tím,
že měli být vyslechnuti k okolnostem získání předmětných vyvážených obrazů, což
považoval vzhledem k vymezení předmětu řízení (určení vlastnictví v současné
době) za nadbytečné; argumentace krajského soudu, že stěžovatel neprokázal ani
své vlastnické právo ani to, že společnost A. R., s.r.o., měla obrazy v době
jejich zadržení u sebe neprávem, však nasvědčuje tomu, že by výslech svědků K.
a B. (zaměstnanců této společnosti, kteří obrazy vyváželi) nadbytečný zřejmě
nebyl. K tomu však nedošlo.
Pokud se obecné soudy veškerými uvedenými okolnostmi
věci ve světle shora vyslovených úvah řádně nezabývaly, nelze jejich hodnocení
skutkových zjištění považovat za ucelené a kompletní, stejně tak jako nelze
považovat za správné a spravedlivé právní závěry, k nimž ve věci dospěly. Tím
porušily zákaz libovůle podle čl. 2 odst. 2 Listiny a svým postupem zasáhly i
do práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a do
jeho práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud závěrem znovu připomíná a shrnuje, že se
v dané věci nejedná o problematiku restituční (resp. o nápravu křivd
způsobených postupem minulého nedemokratického režimu), jestliže k vydání
předmětného celního rozhodnutí o propadnutí věcí (obrazů), které podle názoru
obecných soudů založilo vlastnictví státu, nedošlo - jak je z výše uvedeného
zřejmé - ani v tzv. rozhodném období vymezeném restitučními předpisy ani před
25.2.1948, ale až v roce 1997. Proto také na zkoumaný případ nedopadá
stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS- st. 21/05
(srov. bod II. výroku tohoto stanoviska).
Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl (§ 82
odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších
předpisů), jak je dostatečně zřejmé z výroku i z odůvodnění tohoto nálezu.
Poučení:
Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 13. června 2006