Nález Ústavního soudu ze dne 6. prosince 2005, sp.
zn. I. ÚS 565/03
(odmítnutí služby
v ozbrojených silách z náboženských důvodů)
Pokud Česká
správa sociálního zabezpečení a Nejvyšší správní soud při svém rozhodování
připustily, že stížnost pro porušení zákona, podaná ve prospěch stěžovatele,
měla pro něj horší následky než kdyby podána nebyla, porušily tím právo
stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod .
Je-li podána ve
prospěch občana, pak výsledkem musí být nejen odstranění nezákonnosti v soudním
řízení, ale též zlepšení jeho právního postavení, a nikoli zhoršení, jak k tomu
došlo při výkladu podmínek satisfakce podle zákona č. 261/2001 Sb.
Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti
stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, proti rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2003, čj. 2 A 1130/2002-OL-27, a proti
výroku II. rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 18. 6. 2002,
sp. zn. 521 004 239, takto:
I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2003,
čj. 2 A 1130/2002-OL-27, a výrokem II. rozhodnutí České správy sociálního
zabezpečení ze dne 18. 6. 2002, sp. zn. 521 004 239, bylo porušeno základní
právo stěžovatele na spravedlivý proces, zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod .
II. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2003,
čj. 2 A 1130/2002-OL-27, a výrok II. rozhodnutí České správy sociálního
zabezpečení ze dne 18. 6. 2002, sp. zn. 521 004 239, se proto zrušují.
Odůvodnění
Ústavní stížností podanou dne 30. 10. 2003 se L. K. (dále jen
„stěžovatel“) domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8.
2003, čj. 2 A 1130/2002-OL-27, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ“) ze dne 18. 6.
2002, sp. zn. 521 004 239. Tímto rozhodnutím byla, výrokem II., zamítnuta žádost
stěžovatele o poskytnutí jednorázové peněžní částky za věznění v době od 25.
10. 1984 do 25. 10. 1987.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že byl za
minulého režimu opakovaně perzekuován proto, že kvůli svému svědomí a
náboženskému přesvědčení odmítl sloužit v Československé lidové armádě. Z toho
důvodu byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu Brno (dále jen „VOS“) ze dne
13. 1. 1982, sp. zn. 4 T 385/81, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou
let nepodmíněně a trest v plném rozsahu vykonal. Usnesením VOS Brno ze dne 26.
5. 1992, sp. zn. 4 Rtv 12/92, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu
Olomouc ze dne 19. 6. 1992, sp. zn. 1 Rtvo 9/92, byl uvedený rozsudek zrušen
podle zákona č. 261/2001 Sb. ve výroku o trestu. Za toto nezákonné odsouzení
přiznala ČSSZ stěžovateli výrokem I. rozhodnutí ze dne 18. 6. 2002, čj. 521 004
239, podle zákona č. 261/2001 Sb. jednorázovou částku 132 000,-- Kč, která
nebyla předmětem sporu.
Dále byl stěžovatel rozsudkem VOS Brno ze dne 17. 12. 1984
sp. zn. 5 T 370/84, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu Tábor ze
dne 17. 1. 1985, sp. zn. 1 To 4/85, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání
tří let nepodmíněně, který vykonal v době od 25. 10. 1984 do 25. 10. 1987.
Usnesením VOS Brno ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 3 Rtv 96/91, ve spojení s
usnesením Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 12. 2. 1992, sp. zn. 3 Rtvo
3/92, byla odsuzující rozhodnutí zrušena ve výroku o trestu, podle zákona č.
119/1990 Sb. Ministr spravedlnosti však, v této druhé trestní věci, podal
stížnost pro porušení zákona z toho důvodu, že i po rehabilitačním řízení
zůstal beze změny výrok o vině a došlo tak k porušení zásady „ne bis in idem“.
Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2000, sp. zn. 7 Tz 182/99, bylo
stížnosti vyhověno, všechna pravomocná rozhodnutí v této věci byla zrušena a
stěžovatel byl zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu .
Za toto druhé nezákonné trestní odsouzení ČSSZ odmítla,
výrokem II. rozhodnutí ze dne 18. 6. 2002, čj. 521 004 239, stěžovateli
poskytnout jednorázovou částku podle zákona č. 261/2001 Sb. s odůvodněním, že
ke zrušení odsuzujícího rozsudku došlo na základě stížnosti pro porušení
zákona, která však nebyla podána na základě § 30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.
Předmětem sporu tedy zůstala jednorázová částka za druhé odsouzení ve výši 36
000,-- Kč. Stěžovatel podal proti výroku II. rozhodnutí ČSSZ opravný prostředek
k Vrchnímu soudu v Olomouci, který věc postoupil Nejvyššímu správnímu soudu.
Ten jeho žalobu zamítl s odůvodněním, že stížnost pro porušení zákona nebyla
podána na podkladě § 30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. , ale na podkladě § 11
odst. 1 písm. b) trestního řádu a zákon č. 261/2001 Sb. neumožňuje Nejvyššímu
správnímu soudu jakkoliv se odchýlit od podmínek vymezených uvedeným zákonem
pro přiznání jednorázové částky.
Podle stěžovatele tak došlo k absurdní situaci, neboť zásah
ministra spravedlnosti a Nejvyššího soudu ČR v jeho prospěch znamenal, že byl
zkrácen o částku 36 000,-- Kč, neboť pokud by, v případě druhého odsouzení, k
úplnému očištění stěžovatele nedošlo, pak by žádná překážka k výplatě uvedené
částky neexistovala. Jelikož se, v případě druhého odsouzení, ministr
spravedlnosti a Nejvyšší soud ČR zasadili o jeho úplné očištění po předchozí
nedůsledné rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb. , ČSSZ i Nejvyšší správní
soud to považují za důvod k odepření jednorázové částky podle zákona č.
261/2001 Sb. Uvedený zákon neříká nic o tom, že by pozdějším zrušením
nedůsledného rehabilitačního rozhodnutí a úplným zproštěním viny občan ztrácel
příslušné nároky.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem stěžovatel pokládá výklad
Nejvyššího správního soudu i ČSSZ za nesprávný a má za to, že je v přímém
rozporu s účelem zákona č. 261/2001 Sb. , dále v rozporu s právem na spravedlivý
proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a na řádné
projednání věci podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen
„Listina“) a rovněž s právem na šetření podstaty a smyslu práva podle čl. 4
odst. 4 Listiny .
Ústavní soud si v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona
č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření účastníků řízení.
ČSSZ ve svém vyjádření zrekapitulovala průběh řízení a
uvedla, že soudní rozhodnutí, na jejichž základě byl stěžovatel v kritické době
vězněn, nebyla zrušena podle zákona č. 119/1990 Sb. ani podle zákona č.
198/1993 Sb. , ale na základě stížnosti pro porušení zákona, kterou podal
ministr spravedlnosti podle obecných ustanovení trestního řádu. Připustila, že
stěžovatelovo postavení se, z hlediska zákona č. 261/2001 Sb., zhoršilo, neboť
došlo i ke zrušení původních rehabilitačních rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud uvedl, že nárok, jehož přiznání se
stěžovatel domáhal, je nárokem osoby uvedené v § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001
Sb. , tedy osoby, která splňuje podmínky tzv. politického vězně. Tento zákon se
vztahuje na občany ČR, kteří byli vězněni mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990
a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle
zákona č. 119/1990 Sb. , o soudní rehabilitaci, nebo podle zákona č. 198/1993
Sb. , o protiprávnosti komunistického režimu. Nárok na poskytnutí jednorázové
peněžní částky tedy zákon váže na splnění uvedených tří podmínek. Jejich
splnění stěžovatel prokázal ohledně věznění v době od 29. 10. 1981 do 29. 10.
1983 a za tuto dobu mu také byla jednorázová peněžní částka přiznána. V případě
dalšího věznění, v době od 25. 10. 1984 do 25. 10. 1987, stěžovatel tyto
podmínky nesplnil. V tomto případě byla sice, v roce 1992, rehabilitačními
rozhodnutími VOS v Brně a Vyššího vojenského soudu v Táboře odsuzující
rozhodnutí z roku 1984 a z roku 1985 zrušena co do výroku o trestu, následně
však byla obě tato rozhodnutí zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.
1. 2000, sp. zn. 7 Tz 182/99, po stížnosti pro porušení zákona, podané
ministrem spravedlnosti ve prospěch stěžovatele. Současně byla zrušena i obě
rehabilitační rozhodnutí z roku 1992. Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR
je zřejmé, že stížnost pro porušení zákona nebyla podána na podkladě § 30 odst.
2 zákona č. 119/1990 Sb. , ale na podkladě § 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu
. V daném případě se jednalo o opakované odsouzení za trestný čin nenastoupení
služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona , za nějž byl
stěžovatel poprvé odsouzen již 13. 1. 1982 pravomocným rozsudkem VOS Brno sp.
zn. 4 T 385/81. Za této situace je třeba pohlížet na opakovaná jednání
stěžovatele jako na jeden skutek, pro který byl stěžovatel odsouzen rozsudkem
VOS Brno dne 13. 1. 1982. Další odsouzení za tentýž skutek rozsudkem ze dne 17.
12. 1984, sp. zn. 5 T 370/84, vydaným VOS Brno, ve spojení s usnesením Vyššího
vojenského soudu v Táboře ze dne 17. 1. 1985, sp. zn. 1 To 4/85, bylo porušením
zásady „ne bis in idem“. Proto také Nejvyšší soud ČR nesetrval na stavu, který
existoval po zrušení uvedených rozsudků rehabilitačními rozhodnutími z roku
1992 na podkladě zákona č. 119/1990 Sb. , ale tato rozhodnutí zrušil na
podkladě § 11 odst. 1 trestního řádu , za současného zrušení souvztažných
rehabilitačních rozhodnutí z roku 1992. To znamená, že v důsledku uvedeného
rozsudku Nejvyššího soudu ČR přestala původně vydaná rehabilitační rozhodnutí,
jako rozhodnutí vydaná na základě zákona č. 119/1990 Sb. , právně existovat a
do pozice tzv. zrušovacího rozhodnutí se, ve vztahu k citovaným trestním
rozhodnutím z r. 1984 a r. 1985, dostal citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR,
který však již nebyl vydán na základě zákona č. 119/1990 Sb. Tím se případ
tohoto druhého odsouzení a věznění zásadně liší od případu prvního, kde
rehabilitační rozhodnutí z roku 1992, ve vztahu k tomuto prvnímu odsouzení a
věznění, zůstala po právu zachována a peněžní částka mu byla přiznána. V
případě druhého odsouzení a věznění nebylo, v konečném důsledku, příslušné
trestní rozhodnutí zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb. , a tudíž stěžovateli
nevznikl nárok na jednorázový příspěvek. Nejvyšší správní soud si je vědom
opodstatněnosti požadavku stěžovatele na odškodnění za odsouzení a věznění od
25. 10. 1984 do 25. 10. 1987. To však nepřichází v úvahu podle zákonné úpravy,
podle níž stěžovatel odškodnění požadoval a podle níž také žalovaný správní
orgán rozhodl a jehož rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal.
Z rozhodnutí ČSSZ ze dne 18. 6. 2002, sp. zn. 521 004 239,
Ústavní soud zjistil, že o žádosti stěžovatele L. K. o poskytnutí jednorázové
peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. bylo rozhodnuto výrokem I. tak, že
mu podle § 5 odst. 2 zákona byla přiznána jednorázová peněžní částka 132 000,--
Kč za dobu neoprávněného věznění od 29. 10. 1981 do 29. 10. 1983. Výrokem II.
byla žádost stěžovatele o poskytnutí jednorázové peněžní částky za dobu od 25.
10. 1984 do 25. 10. 1987 zamítnuta.
V odůvodnění svého rozhodnutí ČSSZ konstatovala, že v případě
prvního odsouzení a věznění stěžovatel zákonné podmínky splnil. V případě
druhého odsouzení a věznění splnění podmínek neprokázal, protože rozhodnutí VOS
Brno ze dne 17. 12. 1984, sp. zn. 5 T 370/84, ve spojení s usnesením Vyššího
vojenského soudu Tábor ze dne 17. 1. 1985, sp. zn. 1 To 4/85, nebylo zrušeno
ani podle zákona č. 119/1990 Sb. , o soudní rehabilitaci, ani podle zákona č.
198/1993 Sb. , o protiprávnosti komunistického režimu, ale na základě stížnosti
pro porušení zákona, která byla podána ministrem spravedlnosti, ale nikoliv na
základě § 30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.
Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2003, čj.
2 A 1130/2002 -OL-27, bylo zjištěno, že žaloba stěžovatele proti rozhodnutí
ČSSZ ze dne 18. 6. 2002, sp. zn. 521 004 239, byla zamítnuta. V odůvodnění
Nejvyšší správní soud uvedl, že nárok, jehož přiznání se stěžovatel domáhá, je
nárokem osoby uvedené v § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. , tedy osoby, která
splňuje podmínky tzv. politického vězně. Nárok na poskytnutí jednorázové
peněžní částky zákon č. 261/2001 Sb. váže na současné splnění tří podmínek, tj.
občanství České republiky, věznění v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 a
skutečnost, že rozhodnutí o jeho věznění.bylo zcela nebo zčásti zrušeno buď
podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo podle zákona č. 198/1993 Sb. Splnění těchto
podmínek stěžovatel prokázal pouze v případě prvního odsouzení a věznění,
neprokázal je však v případě druhého odsouzení a věznění, ke kterému došlo v
době od 25. 10. 1984 do 25. 10. 1987. V případě druhého odsouzení a věznění
nebylo příslušné trestní rozhodnutí zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb. , o
soudní rehabilitaci, a tudíž stěžovateli nárok na jednorázový příspěvek za toto
věznění, podle zákona č. 261/2001 Sb., nevznikl.
Po zvážení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní
soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je
ochrana ústavnosti, nikoliv ochrana tzv. běžné zákonnosti, pokud se současně
nejedná o porušení ústavních práv stěžovatele. Ústavní soud není součástí
soustavy obecných soudů a nepřísluší mu proto právo dozoru nad rozhodovací
činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout
pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní
práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. Tento případ v
posuzované věci nastal.
Z řízení před ČSSZ i před Nejvyšším správním soudem vyplývá,
že stěžovatel se domáhal přiznání jednorázové peněžní částky za druhé
neoprávněné odsouzení a věznění v době nesvobody. Svůj opravný prostředek proti
rozhodnutí ČSSZ, podaný k Nejvyššímu správnímu soudu, opřel o argument, že
pokud by k jeho úplnému očištění rozsudkem Nejvyššího soudu ČR, vydaného na
základě stížnosti pro porušení zákona, nedošlo, pak by zde nebyla žádná
překážka k přiznání odškodnění. Jestliže se však Nejvyšší soud ČR zasadil o
úplné stěžovatelovo očištění po předchozí nedůsledné rehabilitaci, je to
považováno za důvod k odepření jednorázového odškodnění, což považuje za
nesprávné a v přímém rozporu s účelem zákona č. 261/2001 Sb. i s právem na
spravedlivý proces.
ČSSZ i Nejvyšší správní soud dospěly ke shodnému závěru, že
stěžovateli nárok na jednorázový příspěvek podle zákona č. 261/2001 Sb., v
případě druhého odsouzení a věznění, nevznikl, protože příslušné trestní
rozhodnutí nebylo zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci .
S tímto závěrem nemůže Ústavní soud souhlasit.
Účelem zákona č. 261/2001 Sb. , o poskytnutí jednorázové
peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a
osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěným do vojenských
pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb. , o poskytnutí jednorázové
peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých
armád v letech 1939 až 1945, je nesporně poskytnout alespoň částečnou
satisfakci v podobě odškodnění těm osobám, které byly v minulém režimu
neoprávněně nebo nepřiměřeně tvrdě postiženy za své jednání či přesvědčení,
které bylo trestné podle tehdy platných právních norem a za které byli perzekvováni.
V daném případě byl stěžovatel dvakrát odsouzen a vězněn za tentýž pokračující
skutek, přičemž za první část tohoto odsouzení a věznění mu odškodnění přiznáno
bylo, za druhé nikoli.
V případě druhého odsouzení a věznění však nelze postupovat
tak, že mu odškodnění bude odepřeno, neboť by tím byl porušen princip rovnosti
spočívající v tom, že stejné jednání by mělo mít i stejné následky. Nelze
připustit, aby v prvém případě zrušení trestu za trestný čin nenastoupení v
ozbrojených silách vyvolalo následky podle zákona č. 261/2001 Sb. a v druhém
případě zrušení dalšího trestu za tentýž trestný čin stejné následky
nevyvolalo. Je-li podána stížnost pro porušení zákona ve prospěch obžalovaného
(stěžovatele), nemůže pro něj vyvolat následky horší, než kdyby podána nebyla.
Pokud ČSSZ a Nejvyšší správní soud při svém rozhodování připustily, že stížnost
pro porušení zákona ve prospěch stěžovatele měla pro něho horší následky, než
kdyby podána nebyla, pak tím porušily právo stěžovatele na soudní ochranu podle
čl. 36 odst. 1 Listiny . Zde je třeba uvážit smysl a poslání institutu
stížnosti pro porušení zákona. Tento zcela mimořádný opravný prostředek má
sloužit jako určitá pojistka zákonnosti v případech, kdy byl v řízení před
obecnými soudy porušen zákon a není již jiného prostředku k nápravě. Je-li
podána ve prospěch občana, pak výsledkem vždy musí být nejen odstranění
nezákonnosti v soudním řízení, ale též zlepšení jeho právního postavení, a
nikoliv jeho zhoršení, jak k tomu došlo v přezkoumávané věci.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud
konstatuje, že Česká správa sociálního zabezpečení i Nejvyšší správní soud
příliš restriktivním a formalistickým výkladem podmínek zákona č. 261/2001 Sb.
znemožnily stěžovateli dosáhnout satisfakce podle uvedeného zákona. Při
posuzování vzniku nároku stěžovatele na jednorázovou peněžní částku podle
zákona č. 261/2001 Sb. vybočil Nejvyšší správní soud z mezí a zásad
spravedlivého procesu, stanovených v čl. 36 odst. 1 Listiny a stěžovateli
neposkytl náležitou soudní ochranu při přezkumu rozhodnutí správního orgánu.
Tím došlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod .
Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní
stížnosti stěžovatele vyhověl a zrušil výrok II. rozhodnutí České správy
sociálního zabezpečení a rozsudek Nejvyššího správního soudu, podle ustanovení
§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů.
Poučení:
Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 6. prosince 2005