II. ÚS 290/05

Postupem Nejvyššího soudu, který v případě rozhodování o stížnosti pro porušení zákona, ponechal rozhodnutí, jež bylo prohlášeno za nezákonné a současně za porušující základní lidská práva a svobody, nadále v platnosti s obecným odkazem na zájem na stabilitě a nezměnitelnosti rozhodnutí, bylo zasaženo do stěžovatelova ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod, jakož i práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvedený princip lze vztáhnout toliko na ta rozhodnutí, jež byla učiněna v podmínkách materiálního právního státu, tj na rozhodnutí učiněná až po roce 1989 na základě demokraticky přijatých a ústavně konformně vyložených a aplikovaných právních předpisů.

Ústavní soud rozhodl v senátu o ústavní stížnosti A. W., právně zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. 4 Tz 14/2005, takto:

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. 4 Tz 14/2005, se zrušuje.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti podané řádně a včas se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. 4 Tz 14/2005, kterým byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona podaná ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného A. W., proti pravomocnému usnesení bývalého vojenského obvodového prokurátora v Olomouci ze dne 11. 3. 1964, sp. zn. OPv 14/1964.

Usnesením vojenského obvodového prokurátora v Olomouci ze dne 13. 1. 1964, ČVS: OPv 14/64, bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách, kterého se měl dopustit tím, že dne 4. 1. 1964 nenastoupil pro své náboženské vyznání vojenskou základní službu u VÚ 8505 Znojmo, a to v úmyslu trvale se vyhnout vojenské službě. V této souvislosti byl stěžovatel vzat do vazby, odkud byl propuštěn dne 17. 2. 1964. Usnesením vojenského obvodového prokurátora v Olomouci ze dne 11. 3. 1964, sp. zn. OPv 14/64, bylo trestní stíhání zastaveno, neboť stěžovatel nebyl v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný. Podle znaleckého posudku psychiatrického oddělení Vojenské nemocnice v Brně trpěl paranoidní psychopatií těžkého stupně, nebyl schopen rozeznat, že jeho jednání je pro společnost nebezpečné a v době činu nebyl schopen své jednání ovládat.

Proti tomuto rozhodnutí podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného. Namítal, že stěžovatelovo odepření vojenské služby z náboženských důvodů nebylo vůbec trestným činem a navíc opakovaným trestním stíháním stěžovatele byla porušena zásada „ne bis in idem“, neboť za stejné trestné činy byl stěžovatel odsouzen v roce 1952 a v roce 1954. Tyto rozsudky byly řešeny v samostatných rehabilitačních řízeních.

Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona zamítl s tím, že přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž stížnost pro porušení zákona směřovala, a to v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Nemohl přezkoumat řízení předcházející napadené části rozhodnutí, neboť neměl k dispozici příslušný trestní spis, který byl poškozen při povodních v roce 1992. Nejvyšší soud tak vycházel při svých závěrech pouze ze čtyř usnesení, jejichž opisy měl k dispozici a na základě jejich přezkumu pak dospěl k následujícím závěrům.

Trestní stíhání proti A. W. nemělo být vůbec zahajováno, a bylo-li, mělo být zastaveno z důvodu, že obviněný byl pro totožný skutek v minulosti již odsouzen v roce 1952 a 1954. Při existenci usnesení, jímž bylo trestní stíhání obviněného v roce 1964 zastaveno, by měl Nejvyšší soud toto usnesení zrušit a nepochybně sám nově rozhodnout, že trestní stíhání zastavuje z důvodu uvedeného nikoliv v ustanovení § 177 odst. 1 písm. e) tr. řádu ve znění platném v roce 1964, ale podle ustanovení § 177 odst. 1 písm. d) tr. řádu v tehdy platném znění, které je pro obviněného příznivější. V daném případě je však nutno podle názoru Nejvyššího soudu akcentovat skutečnost, že při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona v každém posuzovaném případě musí sice převážit zájem na plné zákonnosti a postupu řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového rozhodnutí, ale tento zájem může převážit pouze při závažných a podstatných vadách, pro které nemůže rozhodnutí napadené stížností pro porušení zákona obstát (viz usnesení NS ČR ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 7 Tz 290/2000). Kriteriem pro určení míry zájmu na zákonnosti a zájmu na stabilitě a nezměnitelnosti takového rozhodnutí je okolnost, že jde o zásadní a podstatné vady, pro které nemůže rozhodnutí obstát a kdy na právní moci není možné trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování. V tomto směru Nejvyšší soud odkázal na právní závěry Ústavního soudu uvedené v nálezu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/2001, publikovaného pod č. 424/2001 Sb. Nejvyšší soud v dané trestní věci dospěl k závěru, že zjištěná vada nepředstavuje natolik závažné porušení zákona, jež by bylo nutné napravovat v řízení o stížnosti pro porušení zákona. V daném případě je zájem na stabilitě rozhodnutí nepochybně větší, než zájem na nápravě pochybení, které v konečném důsledku nepředstavuje zhoršení postavení obviněného.

S tímto závěrem Nejvyššího soudu stěžovatel nesouhlasí. Má za to, že je duševně zcela zdráv a přesto byl usnesením vojenského prokurátora ze dne 11. 3. 1964 prohlášen za nepříčetného, a to jen kvůli tomu, že trval na svých základních občanských právech. I když Nejvyšší soud neměl znalecký posudek k dispozici, jeho hlavní myšlenky jsou uvedeny v prokurátorově usnesení a jednoduchým porovnáním těchto myšlenek s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 42/02 lze dospět k závěru, že znalecký posudek vycházel z mylných představ znalců o základních občanských právech. Nejvyšší soud uznal nesprávnost postupu vojenského prokurátora, ale zájem na stabilitě jeho rozhodnutí považoval za důležitější než zájem o to, jak rozhodnutí o stěžovatelově nepříčetnosti působí na jeho lidskou důstojnost. Stěžovatel je přesvědčen, že pokud trestní stíhání vedené proti němu bylo zastaveno z důvodu nepříčetnosti, ačkoli neměl být vůbec trestně stíhán, je takové rozhodnutí v rozporu s právem na lidskou důstojnost podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Jestliže Nejvyšší soud takové rozhodnutí sice zkritizoval, ale fakticky potvrdil, pak podle názoru stěžovatele i Nejvyšší soud toto ustanovení Listiny porušil.

Stěžovatel považuje kritiku usnesení vojenského prokurátora ze dne 11. 3. 1964, jak ji provedl Nejvyšší soud v napadeném usnesení, za správnou. Nejvyšší soud však navzdory kritice tím, že uvedené usnesení nezrušil porušil stěžovatelovo ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle vyjádření Ústavního soudu v nálezu ze dne 3. 2. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 19/98, stojí zásada „ne bis idem“ nad všemi ostatními pravidly trestního řízení. Tato zásada musí mít podle přesvědčení stěžovatele přednost i před zájmem na stabilitě rozhodnutí. O tom, že tato zásada byla v řízení proti stěžovateli vedeném v roce 1964 zjevně porušena, nepochybuje ani Nejvyšší soud. Ponechal však v právní moci rozhodnutí o zastavení trestního stíhání kvůli stěžovatelově nepříčetnosti a tím porušil zásadu „ne bis in idem“ a tedy i čl. 40 odst. 5 Listiny a čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Nejvyšší soud v napadeném usnesení sám uznal, že trestní řízení proti stěžovateli i jeho výsledek byly v příkrém rozporu se závěry pléna Ústavního soudu v nálezu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, kterým bylo vysloveno porušení práva na svobodu svědomí podle čl. 15 odst. 1 Listiny v případě, že došlo k trestnímu postihu kvůli odepření vojenské služby. Jestliže v daném případě dal Nejvyšší soud přesto přednost stabilitě rozhodnutí, pak podle názoru stěžovatele bylo i v jeho věci porušeno toto právo. Kromě toho došlo i k porušení čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 15 odst. 1, 3 Listiny.

Nejvyšší soud v napadeném usnesení konstatoval, že skutečnost, že nebylo zrušeno usnesení vojenského prokurátora ze dne 11. 3. 1964, nepředstavuje pro stěžovatele zhoršení jeho postavení. Nejvyšší soud však podle mínění stěžovatele přehlédl, že pokud existuje pravomocné rozhodnutí o jeho nepříčetnosti, může to mít pro něj řadu nepříznivých důsledků, např. když se uchází o zaměstnání, řidičský průkaz apod. Nedůvodným pravomocným rozhodnutím o nepříčetnosti byl stěžovatel poškozen, a to pokud jde o rovnost v právech, kterou garantuje čl. 1 Listiny. Stěžovatel je také přesvědčen, že pokud stále platí, že jediným důvodem pro zastavení trestního stíhání byla v daném případě jeho údajná nepříčetnost, pak jej to diskvalifikuje z práva na náhradu škody za nezákonno u vazbu, neboť odškodňovací předpisy v takovém případě náhradu vylučují (viz např. § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., § 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 58/1969 Sb., či § 371-374 trestního řádu č. 141/1961 Sb. v původním znění). Tímto se stěžovatel cítí být zkrácen na svém právu na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny a čl. 5 odst. 5 Úmluvy.

Ze všech těchto důvodů navrhuje stěžovatel nálezem napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušit.

Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal stanovisko Nejvyššího soudu jako účastníka řízení před Ústavním soudem. Předsedkyně senátu Nejvyššího soudu ve vyjádření odkázala na usnesení, v němž soud uvedl všechny okolnosti významné pro řešení posuzované právní problematiky a taktéž úvahy, kterými se při svém rozhodování řídil. Nejvyšší soud svým rozhodnutím neporušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť bylo striktně postupováno v intencích ustanovení § 232 a násl. tr. řádu. Stejně tak si Nejvyšší soud není vědom, že by svým procesním postupem a meritorním rozhodnutím nerespektoval další ústavní zásady, které měl dle ústavní stížnosti porušit.

Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení Nejvyššího soudu a předloženého spisového materiálu, přihlížeje ke své ustálené judikatuře, jakož i k judikatuře Nejvyššího soudu konstatuje, že ústavní stížnost je důvodná.

V dané věci není sporu o skutkových okolnostech případu, ani o tom, že trestní stíhání stěžovatele vedené proti němu v roce 1964 pro nenastoupení vojenské základní služby, nemělo být vůbec zahájeno, a pokud již bylo zahájeno, mělo být zastaveno nikoliv z důvodu uvedeného v ust. § 177 odst. 1 písm. e) tr. řádu (ve znění platném v roce 1964), nýbrž z důvodu uvedeném v ust. § 177 odst. 1 písm. d) tr. řádu ve spojení s § 11 odst. 1 písm. f) tr. řádu. Právní závěr v tomto smyslu vyjádřil ve svém usnesení i Nejvyšší soud a stěžovatel ani Ústavní soud nemá proti němu žádné výhrady. Ústavní soud proto nepovažuje za nutné zabývat se na tomto místě otázkou zákonnosti a ústavnosti usnesení vojenského obvodového prokurátora ze dne 11. 3. 1964, neboť považuje odůvodnění Nejvyššího soudu v tomto smyslu za vyčerpávající a stěžovatel sám s těmito závěry souhlasí.

Nejvyšší soud, ačkoliv uznal nezákonnost předmětného usnesení vojenského obvodového prokurátora, přesto zamítl stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch stěžovatele a toto rozhodnutí nezrušil. Zásadní otázkou pro posouzení ústavnosti napadeného usnesení Nejvyššího soudu je, zda Nejvyšší soud postupoval správně, když přes všechnu vyslovenou kritiku usnesení o zastavení trestního stíhání stěžovatele stížnost pro porušení zákona zamítl, odvolávaje se na obecný princip rozhodování o stížnosti pro porušení zákona, a to na zájem na stabilitě a nezměnitelnosti rozhodnutí.

V této souvislosti odkázal Nejvyšší soud na svou judikaturu, konkrétně na usnesení ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 7 Tz 290/2000. Jakkoliv však Ústavní soud respektuje judikaturu Nejvyššího soudu, v dané věci je odkaz na cit. usnesení nepřípadný. Za prvé se v tomto případě jednalo o stížnost pro porušení zákona podanou v neprospěch obviněného, konkrétně proti usnesení o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. řádu (skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci), a za druhé proto, že věcně se jednalo o zcela odlišný případ od případu stěžovatele. Obviněnému, který si vypůjčil částku 200 000 Kč a který tuto částku v dohodnuté době nesplatil, se nepodařilo prokázat naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, a jak konstatoval Nejvyšší soud, „celá záležitost se proto pohybovala výhradně v rovině vztahů občanskoprávních, přičemž určité selhání či nedostatečná účinnost zákonných nástrojů, sloužících k faktickému výkonu pravomocných a vykonatelných soudních rozhodnutí, nemůže vést k tomu, aby tato opatření byla nahrazována či doplňována prostředky práva trestního.“

Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti takový postup Nejvyššího soudu nemůže akceptovat. V řízení před soudem bylo jednoznačně prokázáno, že trestní stíhání stěžovatele bylo zahájeno neoprávněně, neboť jím byla porušena zásada „ne bis in idem“. Nejvyšší soud správně konstatoval, že trestní stíhání mělo být zastaveno, nikoli však pro nedostatek trestní odpovědnosti obviněného A. W.z důvodu jeho nepříčetnosti, ale proto, že již byl za stejné skutky odsouzen. Zastavení řízení z tohoto důvodu (§ 177 odst. 1 písm. d) tehdy platného tr. řádu) mělo přednost před zastavením z důvodu nepříčetnosti (§ 177 odst. 1 písm. e) tehdy platného tr. řádu). Pokud by bylo takto postupováno, nebylo vůbec třeba zkoumat duševní stav stěžovatele soudními znalci.

Podle názoru Ústavního soudu je v daném konkrétním případě nepřijatelné, aby rozhodnutí, jež bylo prohlášeno za nezákonné a současně za porušující základní lidská práva a svobody, bylo ponecháno i nadále v platnosti s obecným odkazem na zájem na stabilitě a nezměnitelnosti rozhodnutí v případě rozhodování o stížnosti pro porušení zákona. Uvedený princip lze podle přesvědčení Ústavního soudu vztáhnout toliko na ta rozhodnutí, jež byla učiněna v podmínkách materiálního právního státu, tj na rozhodnutí učiněná až po roce 1989 na základě demokraticky přijatých a ústavně konformně vyložených a aplikovaných právních předpisů.

Současně nelze souhlasit ani s názorem vyjádřeným v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, podle kterého se v posuzovaném případě nejedná o takovou vadu, která představuje závažné porušení zákona a kterou by bylo nutné napravovat v řízení o stížnosti pro porušení zákona. Naopak podle názoru Ústavního soudu, a to i vzhledem k jeho rozsáhlé judikatuře ve věci tzv. odpíračů vojny, se o podstatnou vadu řízení jedná, a proto měla být rozhodnutím Nejvyššího soudu napravena. Ústavní soud se nemůže zabývat subjektivními pocity stěžovatele, jak jsou vylíčeny v ústavní stížnosti, i když ani jim nelze upřít relevantnost, ani nechce polemizovat o možných právních a lidských důsledcích, plynoucích pro stěžovatele z usnesení vojenského obvodového prokurátora. Ústavní soud pouze poukazuje na svoji judikaturu, týkající se problematiky rehabilitací a restitucí, podle níž ne vždy lze napravit všechny křivdy způsobené v minulém režimu. O to více však musí trvat na tom, aby v případech, kdy náprava nespravedlivých nebo nezákonných rozhodnutí v současné době ještě možná je, byla orgány k tomu povolanými učiněna.

Ústavní soud posoudil napadené usnesení Nejvyššího soudu z hlediska jeho ústavnosti a dospěl k závěru, že tímto usnesením bylo zasaženo do stěžovatelova ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatelem namítaným porušením i dalších lidských práv a svobod se Ústavní soud v projednávané věci samostatně nezabýval, neboť k jejich porušení došlo nikoli rozhodnutím Nejvyššího soudu, nýbrž postupem bývalého vojenského obvodového prokurátora, které, jak je shora vyloženo, mělo být Nejvyšším soudem zrušeno.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud vyhověl návrhu stěžovatele a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. 4 Tz 14/2005, podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zrušil.

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 1. prosince 2005

4 Tz 14/2005
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 22. února 2005 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného A. W., proti pravomocnému usnesení bývalého vojenského obvodového prokurátora v Olomouci ze dne 11. 3. 1964, sp. zn. OPv 14/1964 a rozhodl t a k t o :

Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á , neboť není důvodná.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením bývalého vojenského obvodového prokurátora v Olomouci ze dne 11. 3. 1964 sp. zn. OPv 14/1964 bylo podle § 177 odst. 1 písm. e) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného A. W. pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že dne 4. 1. 1964 nenastoupil pro své náboženské vyznání vojenskou základní službu u VÚ 8505 Z., do které byl povolán rozkazem Okresní vojenské správy v K., v úmyslu trvale se vyhnout vojenské službě, neboť obviněný nebyl v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný. Usnesení nabylo právní moci téhož dne.

Proti citovanému usnesení podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1, odst. 2 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného A. W. Podle názoru stěžovatele byl zákon porušen v neprospěch obviněného v ustanoveních § 2 odst. 6 tr. ř. a § 269 odst. 1 tr. zák.

Stěžovatel poukázal na existenci odsuzujících rozsudků, a to bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 29. 10. 1952 sp. zn. Vt 34/1952 a bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 1. 1954 sp. zn. T 1/1954. V obou případech byl obviněný A. W. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950, kdy mu byly uloženy nepodmíněné tresty odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců a posléze čtyř let. V obou případech bylo důvodem odepření vojenské služby obviněným náboženské přesvědčení obviněného, který se odvolával na to, že je Svědkem J. Poté následovalo další trestní stíhání obviněného A. W. pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., které vedl bývalý vojenský obvodový prokurátor v Olomouci pod sp. zn. OPv 14/1964. I v tomto případě obviněný odmítl nastoupit službu v ozbrojených silách z důvodu svého svědomí a náboženského přesvědčení.

Stěžovatel v této souvislosti poukázal na právní názor pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. Pl 42/2002 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv citovaná ústava deklarovala v § 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala ústava i v § 34 odst. 2, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše prezentované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody jednotlivě i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby za trestný čin “.

Byť bylo trestní stíhání obviněného zastaveno, stalo se tak s odkazem na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie, kdy bylo poukazováno na duševní chorobu obviněného, nicméně trestní stíhání obviněného mělo být zastaveno s tím, že skutek, pro který je stíhán, není trestným činem, když tento postup je jednoznačně pro obviněného příznivější. Porušení zákona spatřuje stěžovatel v porušení zásady „ne bis in idem“. Pokud přesto bylo trestní stíhání zahájeno, mělo být neprodleně pro nepřípustnost podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. tehdy platného trestního řádu zastaveno, a nikoli kvůli údajné duševní poruše.

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením došlo k porušení zákona v namítaném rozsahu v neprospěch obviněného A. W., aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení včetně rozhodnutí obsahově navazujících zrušil, a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř., tj. věc vrátil orgánu, o jehož rozhodnutí jde, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby ve věci rozhodl sám podle § 271 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž stížnost pro porušení zákona směřovala, a to v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Nejvyšší soud nemohl přezkoumat také řízení, napadené části rozhodnutí předcházející, neboť neměl k dispozici příslušný trestní spis. Z vyjádření Vojenského ústředního archivu Praha ze dne 13. 8. 2004, který je přílohou mimořádného opravného prostředku vyplývá, že trestní spis bývalé Vojenské obvodové prokuratury v Olomouci sp. zn. OPv 14/64 byl poškozen při povodních v roce 2002 a v současné době se nachází v mrazírnách v K. Rekonstrukce justiční dokumentace dosud neproběhla, k tomuto kroku bude postupně přistoupeno v roce 2005. Nejvyšší soud tak vycházel při svých závěrech ze čtyř usnesení, jejichž opisy měl k dispozici a jejichž obsah bude citován dále. Řídě se povinnostmi vyplývajícími z ustanovení § 267 odst. 3 tr. ř. v rozsahu, který mu byl stavem existujících písemností umožněn, dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům.

Z ověřeného opisu rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 29. 10. 1952, sp. zn. Vt 34/52 Nejvyšší soud zjistil, že obviněný A. W. byl uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950, jehož se dopustil tím, že od 31. 8. 1952, kdy nastoupil vojenskou základní službu v M., odmítá konat jakoukoli službu v armádě, odvolávaje se na to, že se to nesrovnává s jeho náboženským přesvědčením. Za to mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců. Rozsudek nabyl právní moci dne 5. 11. 1952.

Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 12. 11. 1992 sp. zn. Rtv 134/91, které nabylo právní moci dne 20. 11. 1992, byl podle § 14 odst. 1 písm. f), odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zrušen rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ve všech výrocích včetně všech rozhodnutí, která na něj obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozsudkem téhož soudu v téže trestní věci ze dne 18. 2. 1993, který nabyl právní moci dne 11. 3. 1993, byl obviněný A. W. pro skutek kvalifikovaný obžalobou bývalé Nižší vojenské prokuratury v Plzni, sp. zn. Pt 44/52, jakožto trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950, zproštěn podle § 226 písm. b) tr. ř., neboť skutek není trestným činem.

Dále Nejvyšší soud z obsahu vlastního spisu sp. zn. 4 Tz 194/2003 zjistil, že obviněný A. W. byl dne 7. 1. 1954 znovu odsouzen rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, sp. zn. T 1/54 pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950, jehož se dopustil tím, že dne 25. 11. 1953 u svého útvaru v K. odmítl vykonávat uložené mu povinnosti a uposlechnout rozkazy představených s odůvodněním, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení. Za to mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 roků, jakož i trest ztráty čestných práv občanských v trvání 7 roků. Rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení.

I tento rozsudek byl předmětem rehabilitačního řízení dle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 23. 1. 1992 sp. zn. 1 Rtv 154/1991 tak, že podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zrušil výrok o trestu z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 1. 1954, sp. zn. T 1/54. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 23. 1. 1992, na ně navazovalo usnesení téhož soudu ze dne 27. 2. 1992, jímž bylo trestní stíhání obviněného A. W. pro skutek ze dne 25. 11. 1953 zastaveno podle § 223 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. Obviněný v zákonné lhůtě požádal o pokračování v řízení a bývalý Vojenský obvodový soud Brno rozsudkem ze dne 31. 1. 1992, sp. zn. 1 Rtv 154/1991 rozhodl, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 1. 1954, sp. zn. T 1/54 neuloží obviněnému podle § 227 tr. ř. trest.

Proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 23. 1. 1992, sp. zn. 1 Rtv 154/1991, podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného A. W. stížnost pro porušení zákona. Nejvyšší soud na jejím podkladě rozhodl dne 16. 12. 2003 rozsudkem pod sp. zn. 4 Tz 194/2003 tak, že pravomocné usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 23. 1. 1992, sp. zn. 1 Rtv 154/1991, jakož i rozsudek téhož soudu pod stejnou spisovou značkou ze dne 31. 3. 1992 zrušil, když předtím vyslovil, že napadeným usnesením byl v neprospěch obviněného A. W. porušen zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. a § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1993. Věc přikázal Městskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Tyto okolnosti považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést před tím, než vyloží své úvahy ve vztahu k trestní věci, v níž byla stížnost pro porušení zákona podána nyní.

Jak již bylo konstatováno výše, Nejvyšší soud měl k dispozici pouze omezenou část písemností, které nadto nejsou ověřenými kopiemi podle originálu, leč v zájmu skončení věci a nastolení právní jistoty vycházel z těchto obhájcem obviněného předložených dokumentů tak, že o jejich pravosti a nabytí právní moci, zejména stížností pro porušení zákona napadeného rozhodnutí nepochyboval.

Nejvyšší soud z uvedených listin zjistil, že dne 23. 1. 1964 bylo proti obviněnému A. W. podle § 164 odst. 1 tr. ř. v tehdy platném znění zahájeno trestní stíhání pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že dne 4. 1. 1964 nenastoupil pro své náboženské vyznání vojenskou základní službu u VÚ Z., do které byl povolán povolávacím rozkazem Okresní vojenské správy v K., v úmyslu trvale se vyhnout vojenské činné službě. Není zřejmé, kdy toto usnesení nabylo právní moci. Dalším usnesením bývalého vojenského obvodového prokurátora ze dne 12. 2. 1964, sp. zn. OPv 14/64, bylo podle § 116 odst. 2 tr. ř. nařízeno vyšetření duševního stavu obviněného, a to dvěma znalci psychiatry psychiatrického oddělení Vojenské nemocnice v B. Znalcům byly položeny otázky, směřující ke zjištění, zda a jakou duševní chorobou obviněný A. W. trpí, zda je za spáchanou trestnou činnost trestně odpovědný ve smyslu § 12 odst. 1 tr. zák., zda mohla duševní vada ovlivnit trestnou činnost, jíž se obviněný dopustil a zda je pobyt obviněného na svobodě nebezpečný. Ani v případě tohoto usnesení není zřejmé, kdy nabylo právní moci. Pravomocnost tohoto rozhodnutí však implicitně vyplývá z usnesení ze dne 17. 2. 1964, sp. zn. OPv 14/64, na jehož základě byl obviněný A. W. podle § 72 odst. 1 tr. ř. propuštěn z vazby. Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že obviněný byl dne 10. 2. 1964 vyšetřen na neurologickém oddělení Vojenské nemocnice v O., přičemž výsledkem vyšetření bylo doporučení lékařů na zkoumání duševního stavu obviněného na psychiatrickém oddělení specializovaného pracoviště, když oddělení ve Vojenské nemocnici v O. nemělo dostatek podkladů pro takovéto vyšetření. Uvedené okolnosti vedly dle bývalého vojenského prokurátora v Olomouci k závěru, že již nadále není dána obava z toho, že by obviněný v trestné činnosti pokračoval a tudíž pominul i důvod vazby podle § 67 písm. c) tr. ř. Vzhledem k tomu, že proti usnesení nebyla připuštěna stížnost, nabylo právní moci oznámením.

Usnesení, jež je napadeno stížností pro porušení zákona, je ze dne 11. 3. 1964, sp. zn. OPv 14/64 a podle § 177 odst. 1 písm. e) tr. ř. jím bylo trestní stíhání obviněného pro shora specifikovanou trestnou činnost zastaveno. Z odůvodnění rozhodnutí je patrno, že ve věci byl podán psychiatrickým oddělením Vojenské nemocnice v B. příslušný znalecký posudek, z něhož vyplynulo, že obviněný A. W. trpí paranoidní psychopatií těžkého stupně, která se blíží duševní chorobě (psychóze) – paranoi. Podle znalců obviněný A. W. trpí bludem v izolované oblasti svého duševního života, avšak není schopen rozpoznat, že jeho jednání je pro společnost nebezpečné a v době činu nebyl své jednání ovládat. Vzhledem k neexistenci obou podstatných složek příčetnosti, která je podmínkou trestní odpovědnosti obviněného, obviněný jednak nebyl schopen vojenské služby a jednak nebyla dána jeho trestní odpovědnost.

Při neexistenci jiného spisového materiálu Nejvyšší soud nemohl přezkoumat znalecký posudek a je tak vázán jeho závěry, když není zřejmé, z jakého důvodu měly být zpochybněny a proč apriorně presumovat jejich nesprávnost, když ostatně v tomto směru ani stěžovatel ve svém mimořádném opravném prostředku nic konkrétního neuvedl.

Je proto nutno vycházet z faktu, že trestní stíhání obviněného bylo zastaveno již v přípravném řízení, v tomto trestním stíhání pokračováno nebylo a z časových údajů je zřejmé, že trestní stíhání obviněného trvalo od 23. 1. 1964 do 11. 3. 1964.

Nazíráno pohledem právního názoru Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, jež byl artikulován v roce 2003 a jež je podrobně specifikován výše, nemělo být trestní stíhání zahajováno a bylo-li, mělo být zastaveno z důvodu, že obviněný byl pro totožný skutek v minulosti již odsouzen v roce 1952 a 1954. S tímto názorem se Nejvyšší soud v posuzované věci ztotožňuje. Jde však o to, co bude konkrétním výsledkem aplikace tohoto právního názoru v praxi. Při existenci usnesení, jímž bylo trestní stíhání obviněného v roce 1964 zastaveno, by měl Nejvyšší soud toto usnesení zrušit a nepochybně sám nově rozhodnout, že trestní stíhání zastavuje z důvodu uvedených nikoliv v ustanovení § 177 odst. 1 písm. e) tr. ř. ve znění platném v roce 1964, ale podle § 177 odst. 1 písm. d) tr. ř. v tehdy platném znění. Aniž by Nejvyšší soud zpochybňoval okolnost příznivějšího důvodu zastavení trestního stíhání pro obviněného, je třeba akcentovat tu skutečnost, že při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona v každém posuzovaném případě musí sice převážit zájem na plné zákonnosti a postupu řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo (v posuzovaném případě pouze teoreticky) nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového rozhodnutí, ale tento zájem může převážit pouze při závažných a podstatných vadách, pro které nemůže rozhodnutí napadené stížností pro porušení zákona obstát (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 7 Tz 290/2000, uveřejněné pod č. T 38 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu – C.H.Beck).

Kriteriem pro určení míry zájmu na zákonnosti rozhodnutí a zájmu na stabilitě a nezměnitelnosti takového rozhodnutí je okolnost, že jde o zásadní a podstatné vady, pro které nemůže rozhodnutí obstát a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování. V tomto směru Nejvyšší soud poukazuje na odůvodnění nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 31. 10. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 15/2001, publikovaného pod č. 424/2001 Sb. „Žádný právní řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků k ochraně práv vybudován ad infinitum. Každý právní řád přináší a nutně musí přinášet určitý počet chyb. Účelem přezkumného řízení může reálně být takováto pochybení aproximativně minimalizovat, a nikoli beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování na jedné straně úsilí o dosažení panství práva, na druhé straně efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je podání mimořádného opravného prostředku, čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, které již nabylo právní moci, adekvátní pouze v případě důvodů výjimečných.“ V posuzované trestní věci nepředstavuje zjištěná vada ve svém celku natolik závažné porušení zákona, jež by bylo nutné napravovat v řízení o stížnosti pro porušení zákona. V daném případě je zájem na stabilitě rozhodnutí nepochybně větší, než zájem na nápravě pochybení, které v konečném důsledku nepředstavuje zhoršení postavení obviněného.

Za tohoto stavu věci neshledal Nejvyšší soud podanou stížnost pro porušení zákona důvodnou a podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. ji zamítl.

Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že podle § 266 odst. 2 tr. ř. lze podat stížnost pro porušení zákona také do výroku o trestu, avšak pouze tehdy, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Jak již bylo výše podrobně rozebráno, trestní stíhání obviněného A. W. neskončilo jeho odsouzením a nebyl mu uložen trest, není tedy zřejmé, proč byla stížnost pro porušení zákona podána také podle tohoto zákonného ustanovení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. února 2005

Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á