Usnesení Ústavního soudu ze dne 6. března 2008, sp. zn.  II.ÚS 331/06.  Ke zvláštnímu právu zachovávat povinnost mlčenlivosti duchovními církví a náboženských společností.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky: Náboženská společnost Svědkové Jehovovi, se sídlem  Bryksova 939/37, Praha 9, zast. JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Praha 5, Symfonická 1496/9, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2006 č. j. 5 As  25/2005-63, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Ministerstva kultury jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

 

Ústavní stížnost se odmítá.

 

Odůvodnění:

 

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 5. 2006, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Tvrdí, že jím byla porušena její základní práva, a to právo na rovnost podle čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na náboženskou svobodu podle čl. 15 odst. 1 Listiny, čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 18 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 9 odst. 1, 2 ve vztahu k čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na zachovávání obřadu podle čl. 16 odst. 1 Listiny, právo na správu svých záležitostí podle čl. 16 odst. 2 Listiny a právo na přijetí účinného opatření pro svobodný výkon kultu podle čl. 4 odst. 1 a čl. 6 písm. a) Deklarace o odstranění všech forem nesnášenlivosti a diskriminace založených na náboženství či víře.

 

Z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 6 Ca 172/2003, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:

 

Stěžovatelka se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí ministra kultury ze dne 25. 6. 2003 č. j. 4499/2003, kterým byl zamítnut její rozklad proti rozhodnutí Ministerstva kultury, jímž nebylo stěžovatelce přiznáno oprávnění k výkonu zvláštního práva zachovávat povinnost mlčenlivosti duchovními v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo s výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 10. 2004 č. j. 6 Ca 172/2003-22 žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. O kasační stížnosti stěžovatelky rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 2. 2006 č. j. 5 As 25/2005-63 tak, že tuto stížnost podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Dospěl ke stejnému závěru jako městský soud i správní orgány, že stěžovatelka nemá duchovní ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. f) zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyzvání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (dále jen "zákon č. 3/2002 Sb.), a nelze jí tudíž přiznat oprávnění k výkonu požadovaného zvláštního práva. Postavení osob odpovědných za vedení sboru a projednávání záležitostí, které podle stěžovatelky je třeba považovat za osoby postavené na úroveň duchovním, nelze podle jeho názoru ztotožňovat s postavením duchovních v církvích a náboženských společnostech, tedy s osobami, na které se vztahuje povinnost mlčenlivosti duchovními v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo s výkonem práva obdobného  zpovědnímu tajemství. Duchovní ve smyslu uvedeného zákona si musí stěžovatelka jako registrovaná náboženská společnost ustanovit sama, nezávisle na státních orgánech.

 

V ústavní stížnosti stěžovatelka obecným soudům i správním orgánům vytýká, že  provedly výklad jejího učení v rozporu s výkladem, jak jej učinil statutární orgán stěžovatelky na podkladě určitých biblických pasáží a vnitřních předpisů stěžovatelky. Sama provádí výklad ustanovení § 7 odst. 1 písm. f) zákona č. 3/2002 Sb. a pojmu "duchovenská činnost" a poukazuje na to, že výklad jejího učení náleží výlučně jejímu statutárnímu orgánu. Uvádí, že práva mlčenlivosti se nedomáhá pro všechny své členy, nýbrž pouze pro poměrně malý okruh svých členů, a to "starších" neboli "dozorců". Poukazuje na to, že v jejím Základním dokumentu je uvedeno, že nemá třídu duchovních a že v každém sboru je rada starších, která se ujímá vedení ve sborové činnosti a vykonává pastýřskou práci. "Starší" nemají postavení duchovních v teologickém smyslu, v organizačně právním smyslu však jde o muže, kteří vykonávají duchovní nebo pastýřskou péči o sbory. Proto je lze právem označit za osoby vykonávající duchovenskou činnost. Jednotliví svědkové Jehovovi by tedy měli mít jistotu, že pokud se "starším" svěří se svými osobními problémy, bude jejich záležitost pokládána za důvěrnou a "starší" budou vázáni povinností mlčenlivosti ve stejném rozsahu jako duchovní. Upozorňuje dále na to, že sama není oprávněna pragmaticky měnit svůj "Základní dokument" podle návrhů státních orgánů, když takový výklad není v souladu s jejím učením. Podle ní pojem "duchovního" užívaný v ustanovení § 7 odst. 1 písm. f) zákona č. 3/2002 Sb. lze legislativně chápat extenzivně jako "osobu vykonávající duchovenskou činnost" ve smyslu § 8 dřívějšího zákona č. 308/1991 Sb.

 

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení Nejvyšší správní soud a vedlejší účastník řízení Ministerstvo kultury České republiky.

 

Nejvyšší správní soud vyjádřil přesvědčení, že dotčené ustanovení § 7 odst. 1 písm. f) zákona č. 3/2002 Sb. aplikoval ústavně konformním způsobem. V žádném případě přitom stěžovatelce řešení úpravou jejího Základního dokumentu nenavrhoval, ale vycházel z čl. 16 odst. 2 Listiny, který byl převzat do ustanovení § 4 odst. 3 zákona č. 3/2002 Sb. Má za to, že svým rozhodnutím neporušil tvrzená práva stěžovatelky a navrhuje, aby byla její ústavní stížnost zamítnuta.

 

Ministerstvo kultury ve svém podrobném vyjádření k jednotlivým bodům ústavní stížnosti v podstatě uvedlo, že výklad ustanovení § 7 odst. 1 písm. f) zákona č. 3/2002 Sb. provedený stěžovatelkou není výkladem jazykovým, ale pokusem změnit text daného ustanovení zákona. Podle jejího výkladu by se povinnost zachovávat mlčenlivost nevztahovala na fyzické osoby - duchovní - ale na církev či náboženskou společnost, tedy na právnickou osobu. Vycházeje z registrovaného Základního dokumentu stěžovatelky, okruh osob, které by za náboženskou společnost dané právo vykonávaly, by mohl zahrnovat dokonce i všechny její věřící. Upozornilo na to, že mezi "zvláštní práva" bylo zahrnuto v ustanovení § 7 odst. 1 písm. f) zákona č. 3/2002 Sb. i oprávnění k výkonu "zachování mlčenlivosti duchovními". S ohledem na nutnost zabránit spekulativnímu využívání tohoto zvláštního práva bylo toto ustanovení vztaženo nejen pouze na duchovní, ale současně byly stanoveny i další podmínky. Ministerstvo je přesvědčeno, že rozhodnutím státních orgánů nebyla ohrožena náboženská svoboda stěžovatelky ani právo na správu jejích záležitostí či jiné ústavní právo; proto navrhuje ústavní stížnost zamítnout.

 

Stěžovatelka v replice na podaná vyjádření nad rámec argumentace v ústavní stížnosti uvedla, že na rozdíl od názoru ministerstva má za to, že uznání práva mlčenlivosti úzce souvisí s náboženskou svobodou, a že právo mlčenlivosti se vztahuje jak k fyzickým osobám tak osobám právnickým. Upozorňuje, že se nedomáhá "absolutního" práva mlčenlivosti,  ale práva mlčenlivosti pouze pro ty, kteří jsou "staršími" a v mezích, které jsou přiznány jiným srovnatelným subjektům. Na podané ústavní stížnosti setrvává a rozšiřuje ji o porušení čl. 37 odst. 1 Listiny.

 

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka v ní polemizuje s právními závěry správních orgánů a soudů a tvrdí, že ustanovení § 7 odst. 1 písm. f) zákona č. 3/2002 Sb. bylo vyloženo nesprávně. Přitom opakuje stejné argumenty, které již uplatnila v řízení před obecnými soudy.

 

Jak známo, Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů, a proto není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti a nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu. To však platí jen potud, pokud soudy nebo správní orgány ve své činnosti postupují v souladu s hlavou pátou Listiny. Z těchto důvodů ani skutečnost, že správní orgány a obecné soudy vysloví právní názor (resp. vyloží zákon), s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

 

Pro posouzení, zda stěžovatelka mohla získat oprávnění k výkonu zvláštního práva zachovávat povinnost mlčenlivosti duchovními v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo s výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství podle ustanovení § 7 odst. 1 písm. f) zákona č. 3/2002 Sb., je stěžejní otázkou, zda má duchovní ve smyslu uvedeného zákona.

 

Ústavní soud se proto zaměřil na posouzení, zda se správní soudy s touto základní otázkou, tedy zda stěžovatelka coby náboženská společnost má osoby s postavením duchovních, ústavně konformním způsobem vypořádaly. Lze totiž přisvědčit názoru stěžovatelky, že rozlišování založené pouze na tom, jaký výraz používají církve a náboženské společnosti pro osoby pověřené duchovní péčí, by bylo bezdůvodnou diskriminací, která je v rozporu s rovným postavením všech církví a náboženských společností.

 

Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze vyplývá, že se soud uvedenou otázkou velmi podrobně zabýval, svoje argumenty dostatečně odůvodnil a opřel je o příslušná ustanovení zákona č. 3/2002 Sb. i dřívějšího zákona č. 308/1991 Sb. Jeho právním závěrům, stejně jako závěrům Nejvyššího správního soudu, který se s postupem prvostupňového soudu ztotožnil a rovněž se vypořádal se všemi podstatnými námitkami uplatněnými v kasační stížnosti, nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout.

 

Správní soudy postupovaly konformně, pokud vyšly z účelu a smyslu  institutu povinnosti mlčenlivosti duchovních (tedy osob, na které se tato povinnost v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo s výkonem práva obdobného vztahuje) a jeho promítnutí do právního řádu ( předpisů trestních, správních aj.) a dovodily, že tento institut je omezen na osoby, které v příslušné církvi nebo náboženské společnosti představují jasně identifikovatelnou a definovanou skupinu zřetelně vymezenou oproti ostatním členům jednak v registrovaném základním dokumentu podle zákona č. 3/2002 Sb., a zpravidla také ve vnitřních předpisech církve nebo náboženské společnosti, a která je takto vnímána i třetími osobami, orgány činnými v trestním řízení, správními orgány apod. Informovanost třetích osob o registrovaných subjektech, která může být podstatná i pro účely zjištění, zda určitá osoba má či nemá právo zachovat mlčenlivost o určitých skutečnostech, je mj. zajištěna veřejnou informací o tom, jak může dojít k ustavení nebo odvolání duchovního (podle § 10 odst. 3 písm. g) zákona č. 3/2002 Sb. musí být v základním dokumentu církve nebo náboženské společnosti, který je součástí veřejné části Rejstříku registrovaných církví a náboženských společností, uveden způsob ustavování a odvolávání duchovních).  Tyto údaje ovšem, jak vyplývá z obsahu vyžádaného spisového materiálu, nelze ze základního dokumentu stěžovatelky zjistit a ani jinak nelze jasně identifikovat osoby, které by měly postavení obdobné "duchovním". Pokud tedy nejsou osoby, o nichž stěžovatelka tvrdí, že vykonávají duchovní činnost, transparentně uvedeny a nadány tímto právem v jejích oficiálních dokumentech, nemohou být duchovními ve smyslu zákona č. 3/2002 Sb.  Příslušné správní orgány proto nepochybily, když dospěly k závěru, že stěžovatelka nemá zvláštní skupinu členů v postavení obdobném duchovním, a z tohoto důvodu jí nepřiznaly oprávnění k výkonu žádaného zvláštního práva. Pokud by za tohoto stavu návrhu stěžovatelky vyhověly,  musely by samy posuzovat, které osoby v náboženské společnosti skutečně činnost duchovních vykonávají, a tím by nepřípustně zasáhly do práva stěžovatelky na správu svých záležitostí dle čl. 16 odst. 2 Listiny.

 

Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce stěžovatelky, že správní orgány a soudy provedly výklad jejího učení v rozporu výkladem, jak jej učinil její statutární orgán. Z obsahu dotčených rozhodnutí nevyplývá, že by státní orgány v souvislosti s řešením dané problematiky vykládaly učení stěžovatelky. Pouze zjišťovaly, zda splňuje podmínky stanovené zákonem pro udělení oprávnění k výkonu zvláštního práva zachovávat povinnost mlčenlivosti duchovními. V tom, že provedly jiný výklad ustanovení § 7 odst. 1 písm. f) zákona č. 3/2002 Sb. než nabízí stěžovatelka, nelze spatřovat porušení jejích základních práv. Především Nejvyššímu správnímu soudu jako vrcholnému orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví náleží zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování a v rámci tohoto oprávnění činit výklad podústavního práva. Protože jeho postup nevykazuje znaky protiústavnosti, Ústavnímu soudu nepřísluší do něj zasahovat.

 

Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že zákon č. 3/2002 Sb. byl jako celek podroben ústavnímu přezkumu. I když Ústavní soud nálezem ze dne 27. 11. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 6/02 některá jeho ustanovení zrušil,  neshledal, že by ústavní stížností dotčená ustanovení byla v rozporu s ústavními zákony (viz  sp. zn. Pl. ÚS 6/02).

 

Jak již bylo uvedeno výše, napadeným rozhodnutím a řízením, jež předcházelo jeho vydání, nebyla porušena ústavní práva stěžovatelky. I z důvodové zprávy k zákonu č. 3/2002 Sb. vyplývá, že práva vyjmenovaná v ustanovení § 7 nejsou právy náboženské svobody, která jsou dána Listinou. Proto jsou označena jako "zvláštní práva" a mohou je využívat jen ty církve a náboženské společnosti, které splní podmínky pro jejich udělení stanovené tímto zákonem. Neudělením požadovaného zvláštního práva proto nemohlo být zasaženo do tvrzených ústavních práv.

 

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

 

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

 

V Brně dne 6. března 2008

 

Jiří Nykodým

předseda senátu