Nález Ústavního soudu ze dne 29. února 2008, sp. zn. II. ÚS 2268/07.

---

Princip právního státu, v němž je obsažen i princip panství práva vyžaduje naprostou dominanci práv v protikladu k vlivům uplatňovaným ze strany arbitrárně vykonávané moci. Tento princip vylučuje existenci libovůle a samozřejmě i prerogativ a vylučuje dokonce i široce koncipovaná oprávnění na straně orgánů exekutivy plní-li funkce státní správy, jejíž součásti je i policie.

Předpokladem řádu v právním státu je státní monopol moci, která má sloužit při prosazování práva ochraně občanů a zajišťování jejich svobody. V právním státu legitimuje mocenský monopol toliko právem založená a právem omezená moc. Státní moc tak smí být vykonávána jen s respektem k limitům, která ve vztahu k ní představují základní práva a svobody jednotlivců.

Lidská důstojnost jako hodnota je ukotvena v samých základech celého řádu základních práv obsažených v ústavním pořádku. Je s ní spojen nárok každé osoby na respekt a uznání jako lidské bytosti, z něhož plyne zákaz činit z člověka pouhý objekt státní vůle, anebo zákaz vystavení osoby takovému jednání, které zpochybňuje její kvalitu jako subjektu.

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 29. února 2008 v senátu ve věci ústavní stížnosti Mgr. J. Š., zastoupeného JUDr. J. M., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 4 Tz 47/2007, takto:

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 4 Tz 47/2007, bylo porušeno základní právo stěžovatele, garantované čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Toto rozhodnutí se proto ruší.

Odůvodnění

I.

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 8. 2007 se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť měl za to, že jím Nejvyšší soud porušil jeho základní právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

2. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon Ústavním soudu")), byla podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítané porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje zejména v tom, že Nejvyšší soud nedostál své přezkumné povinnosti dle ust. § 267 odst. 3 tr. řádu, a to hned v několika aspektech.

4. Dle názoru stěžovatele Nejvyšší soud dostatečně nepřezkoumal ze všech hledisek námitku nedostatku materiálního znaku dle § 3 odst. 2 tr. zák. pro trestný čin útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 tr. zák., obsaženou ve stížnosti pro porušení zákona, tedy mimo jiné i z hlediska okolností, za kterých byl čin spáchán. Stěžovatel má za to, že byť bylo trestní stíhání proti němu vedeno pro trestný čin útoku na veřejného činitele, jednalo se o kauzu politickou. Tato skutečnost vyplývá nejen z toho, že domovní prohlídka byla vykonána na základě zahájení trestního stíhání pro trestný čin podvracení republiky podle § 98 tr. zák. v tehdy platném znění, ale i z dochovaných materiálů zajištěných Úřadem dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Stěžovatel dále uvedl, že se on i jeho manželka v nalézacím řízení marně domáhali připojení spisu vyšetřovatele StB s usnesením vyšetřovatele SV StB Praha dne 6. 1. 1977, na jehož základě bylo proti němu zahájeno trestní stíhání podle § 160 odst. 1 tr. řádu, v tehdy platném znění, pro trestný čin podvracení republiky dle § 98 odst. 1 tr. zák. (viz kopie usnesení Krajské správy SNB, odboru Státní bezpečnosti Brno ze dne 31. 5. 1978, zn. ČVS: VS-3/120-77). Stěžovatel je přesvědčen, že trestní stíhání pro trestný čin podvracení republiky bylo ve skutečnosti zahájeno v souvislosti s vydáním Charty 77, kdy byly u všech jejích signatářů prováděny domovní prohlídky a institut zahájení trestního stíhání „ve věci“ byl zneužíván k politické perzekuci pro režim nepohodlných osob. K této perzekuci docházelo zejména ve dnech různých výročí či ve dnech konání různých návštěv komunistických funkcionářů, při kterých bylo možno očekávat vystoupení tzv. protisocialistických sil. Tak tomu bylo dle stěžovatele i v jeho případě, neboť byl zadržen den před návštěvou generálního tajemníka KSSS L. I. B. v Praze, stejně jako mnoho dalších nepohodlných osob, a v rámci tohoto zadržení byla vykonána předmětná domovní prohlídka. Stěžovatel zdůraznil, že takový postup byl v rozporu i s tehdy platným tr. řádem, neboť bylo povinností vyšetřovatele StB zahájit trestní stíhání proti konkrétní osobě nebo věc odložit. V daném případě však na základě zahájení trestního stíhání „ve věci“ ze dne 6. 1. 1977 nebylo nikdy proti němu vzneseno obvinění podle tehdy platného ust. § 163 tr. řádu (což muselo dle stěžovatele být známo i krajskému soudu – viz č.l. 145 spisu), a přesto došlo k jeho zadržení a k domovní prohlídce u stěžovatele, a to v době jednoho roku a pěti měsíců ode dne zahájení trestního stíhání „ve věci“. Stěžovatel se tak domnívá, že v kontextu zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu, s ohledem na výše uvedené okolnosti případu a rovněž s ohledem na obsah podání stěžovatele a jeho manželky v nalézacím řízení, muselo být Nejvyššímu soudu známo, že stěžovatel byl v době trvání komunistického režimu dlouhodobě perzekuován a z toho důvodu se jednalo o proces politický. (K výstižnějšímu popisu dobové situace pak stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti Sdělení Charty 77 otištěná v roce 1978 v Informacích o Chartě 77).

5. Další okolností případu, kterou dle stěžovatele Nejvyšší soud vůbec nevzal v úvahu, bylo pochybení soudů obou stupňů pokud dovozovaly, že v rámci domovní prohlídky nemusí být osoba vyzvána k dobrovolnému vydání věcí a současně být poučena o následcích v případě jejich nevydání. Neboť v případě odnětí věci za podmínek § 82 tr. řádu, v tehdy platném znění, musela být osoba držící předmětnou věc vyzvána. Toto pochybení nebylo odstraněno ani odvolacím soudem. Rovněž závěr soudu I. stupně o tom, že lékařská zpráva prokazovala udeření příslušníka SNB do obličeje, dle stěžovatele nemůže obstát, neboť otřes mozku prvního stupně byl diagnostikován pouze na základě subjektivních údajů poškozeného, hematom a porušení ústní sliznice mohlo být způsobeno pádem poškozeného na postel, a bez zajímavosti není ani fakt, že poškozený M. B. vyhledal lékařské ošetření až druhý den po incidentu.

6. Posledním aspektem, v němž Nejvyšší soud dle stěžovatele nedostál své přezkumné povinnosti a porušil tak jeho právo na spravedlivý proces, byla skutečnost, že neuznal za důvodnou námitku týkající se nepřiměřenosti uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody. Nejvyšší soud naopak konstatoval, že soud I. stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. řádu, důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě a v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění. V této souvislosti stěžovatel vyjádřil údiv nad tím, že v roce 2007 může Nejvyšší soud konstatovat, že trest mohl být podstatně přísnější, neboť jednání stěžovatele mohlo být minimálně kvalifikováno jako pokus trestného činu útoku na veřejného činitele podle přísnější kvalifikace uvedené v odst. 2, přičemž se stěžovatel pozastavuje nad termínem „minimálně“, z něhož by bylo možné dovodit i to, zda Nejvyšší soud neuvažoval o tom, že mohlo jít o naplnění i mnohem závažnější skutkové podstaty tehdy platného trestního zákona, např. trestný čin podvracení republiky.

7. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud, zastoupený JUDr. J. P., když odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a argumentaci tam uvedenou. Nadto uvedl, že konstatováním skutečnosti, že vzhledem k okolnostem případu mohl být předmětný skutek kvalifikován minimálně jako pokus trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1, odst. 2 tr. zák., měl na mysli, že v úvahu přicházela i právní kvalifikace podle § 8 odst. 1, § 155 odst. 1 a odst. 3 tr. zák. Proto uzavřel, jelikož nelze mít za to, že by napadeným rozhodnutím mohlo být porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, není přezkoumávání usnesení Nejvyššího soudu z hlediska v něm vysloveného právního názoru přípustné, a navrhl, aby byla ústavní stížnost usnesením odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

8. Podle ust. § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno.

II.

9. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatele a účastníka řízení vyžádal jednak spis Městského soudu v Brně, sp. zn. 5 T 195/98, jednak spis Nejvyššího soudu, sp. zn. 4 Tz 47/2007, z nichž zjistil následující skutečnosti.

10. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 8. 1978, sp. zn. 5 T 195/78 (č.l. 81 – 84 spisu MS), byl stěžovatel uznán vinným tím, že „dne 31. 5. 1978 kolem 15:30 hod ve svém bytě v Brně na Volfové ulici č.12 při domovní prohlídce, která byla konána na základě usnesení vyšetřovatele KS SNB Brno napadl příslušníka SNB por. M. B. tak, že jej srazil na postel a udeřil rukou do obličeje, tedy užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele.“ Stěžovateli byl za toto jednání kvalifikované jako trestný čin útoku na veřejného činitele (§ 155 odst. 1 písm. a) tr. zák., v tehdy platném znění) uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. V odůvodnění městský soud mimo jiné uvedl, že „(…) obhajoba obžalovaného byla zcela spolehlivě vyvrácena svědeckými výpověďmi M. B. a J. D., které soud v hlavním líčení vyslechl. Ve výpovědích těchto svědků nebyly shledány žádné rozpory. Jejich výpověď a výpovědi dalších svědků J. K., V. K. a J. Ž. byly v naprosté shodě. (…) Proto soud těmto svědeckým výpovědím, které tvořily ucelený a jasný důkaz, plně uvěřil. Výše uvedené důkazy nebyly vyvráceny, ale ani zpochybněny svědeckými výpověďmi rodinných příslušníků obžalovaného – jeho syna M. Š. a manželky PhDr. M. Š. Obě tyto svědecké výpovědi zůstaly osamoceny v tomto směru proti ostatním důkazům, a proto k nim soud nepřihlédl.“ (str. 3 rozsudku). Dále soud konstatoval, že ze svědeckých výpovědí je zřejmé, že „obžalovaný, ač věděl, že por. M. B. je příslušníkem VB, poněvadž soud uvěřil výpovědi svědků, že se všichni před započetím domovní prohlídky obžalovanému na jeho žádost legitimovali, užil násilí vůči tomuto příslušníkovi, aby zabránil a působil na výkon jeho pravomoci (…).“ (str. 3 rozsudku). Proto soud dospěl k závěru, že domovní prohlídka byla v bytě stěžovatele nařízena v souladu s trestním řádem a „byl to obžalovaný, kdo se nevhodným způsobem snažil její účel mařit. Navíc pak jeho jednání vyústilo v násilí, které použil vůči jednomu z veřejných činitelů, a toto jeho jednání se vymyká nejen právnímu řádu, ale nakonec i zásadám slušného chování vůbec. I z postoje obžalovaného v hlavním líčení vyplynulo, že nesprávnost svého jednání si vůbec neuvědomuje.“ (str. 4 rozsudku).

11. Městský soud takto rozhodoval za situace, kdy na základě usnesení vyšetřovatele SV StB Praha bylo dne 6. 1. 1977 proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro trestný čin podvracení republiky dle § 98 odst. 1 tr. zák., v tehdy platném znění. V rámci tohoto stíhání byla usnesením Krajské správy vyšetřování StB ze dne 31. 5. 1978, č.j. VS ČVS-3/120-77 (č.l. 29 spisu), a rovněž usnesením SV StB z téhož dne, č.j. VS-3/120-77 (č.l. 28 spisu) nařízena domovní prohlídka u stěžovatele, v bytě Volfova 12, Brno. Její nařízení bylo zdůvodněno podezřením, že stěžovatel „ve svém bytě a v jiných místnostech rodinného domku přechovává písemnosti a materiály, které jednak z této činnosti pocházejí a jednak s ní souvisí.“ Obdobně také vypověděl M. B., „byla nařízena za účelem zajistit eventuálně tiskoviny a podobné materiály svědčící o eventuální trestné činnosti J. Š.“ (č.l. 8 spisu). Při jejím provádění mělo kolem 15:30 hod dojít k incidentu, kdy stěžovatel měl „napadnout příslušníka KS SNB por. M. B. tak, že se na něho vrhl, udeřil ho rukou do pravé čelisti a dále se ho pokoušel napadat.“ (č.l. 2 spisu).

12. Z toho důvodu bylo proti stěžovateli usnesením Městské prokuratury v Brně ze dne 1. 6. 1978, sp. zn. 2 Vp 59/78 (č.l. 2 spisu), zahájeno trestní stíhání pro trestný čin útoku na veřejného činitele a tentýž den byl stěžovatel na základě usnesení sp. zn. 3 Pv 524/78 vzat do vazby podle § 68 tr. řádu (č.l. 23 spisu). Z obsahu usnesení i z výpovědi stěžovatele a svědků (č.l. 5 – 22 spisu) vyplývá, že domovní prohlídky se zúčastnil po přivezení z cely předběžného zadržení (!) stěžovatel, dále jeho manželka PhDr. M. Š., syn stěžovatele M. Š., příslušníci StB Brno J. D. a V. K. a příslušníci KS SNB Brno M. B., J. K., J. Ž., M. D. Dále jako nezúčastněná osoba byla přítomna pracovnice ONV Brno 5 M. L. a rovněž předseda OV č. 55 R. S., který však byl nucen z pracovních důvodů v době před incidentem odejít. Všichni shodně vypověděli, že předmětem incidentu se stal soukromý dopis prof. J. P. ze dne 19. 1 1977 adresovaný stěžovateli, který chtěli vyšetřovatelé stěžovateli odejmout i přes jeho námitky, že se jedná o osobní korespondenci. Výpovědi se však již rozcházejí při popisu následujících událostí. Výpovědi vyšetřovatelů a pracovnice ONV M. L. jsou shodné do té míry, že dopisu se zmocnil stěžovatel a následně jej předal svému synovi, poté, co mu byl odebrán a položen na stůl, se jej zmocnila manželka stěžovatele, přičemž při pokusu jí jej odebrat byl jeden z vyšetřovatelů, M. B. stěžovatelem povalen na postel a napaden. Nicméně jejich výpovědi se rozcházejí jednak v popisu, jakým způsobem byl tento dopis odebrán, a to jak synovi stěžovatele, tak i manželce stěžovatele, tedy zda s použitím násilí a donucovacích chvatů či nikoli, a jednak v intenzitě napadení M. B. stěžovatelem, tj. zda jej udeřil jednou či vícekrát. Naopak výpovědi stěžovatele, jeho manželky a syna se s výše uvedenými výpověďmi vyšetřovatelů v popisu následujících událostí rozcházejí úplně. Tito shodně uvádějí, že poté, co byl násilně dopis odebrán synovi a následně se jej zmocnila manželka stěžovatele, byla vyšetřovateli za účelem získání dopisu surově a bolestivě napadena. Stěžovatel ve snaze svou manželku chránit tělem, strčil do vyšetřovatele M. B. tak, že oba upadli na postel, nicméně odmítají, že by následně došlo i k fyzickému napadení a úderům pěstí. Stěžovatel rovněž uvedl, že mu nebyly sděleny důvody konání domovní prohlídky, ani mu nebylo sděleno, jaké materiály a písemnosti mají být odňaty, a má tak za to, že jednání vyšetřovatelů nebylo v souladu s předpisy.

13. Z protokolu o provedení domovní prohlídky ze dne 31. 5. 1978 (č.l. 30 - 33 spisu) se podává, že bylo odňato přes čtyřicet písemností, magnetofonové pásky a další movité věci. Z povahy písemností je patrné, že se jednalo zejména o dopisy a strojopisy, jejichž obsahem byly materiály týkající se Charty 77, dále rozhovory s P. L. či P. K., dopisy J. P., texty písní J. H. nebo strojopisy od V. H., L. H. či L. Ch. aj.

14. Dne 24. 7. 1978 byla Městskou prokuraturou v Brně podána obžaloba (č.l. 48 - 50 spisu), dle které měl stěžovatel svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák., v tehdy platném znění, neboť fyzicky napadl službu konajícího příslušníka SNB při výkonu jeho pravomoci. Dále je zde uvedeno, že „naše socialistická společnost má zájem na ochraně občanů, kteří při výkonu své pravomoci chrání naše socialistické zřízení a jednání (stěžovatele) narušilo vážným způsobem tento chráněný zájem společnosti.“ (č.l. 50 spisu).

15. Městský soud v Brně usnesením ze dne 31. 7. 1978, sp. zn. 5 T 195/78 (č.l. 56 – 57 spisu), sice projednávanou trestní věc prokurátorovi vrátil k došetření podle § 188 odst. 1 písm. f) tr. řádu, v tehdy platném znění, nicméně podle § 67 písm. b) tr. řádu rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě. Své rozhodnutí věc vrátit k došetření soud odůvodnil tím, že věc nebyla náležitě objasněna. Zejména nebylo jasné, kdy přesně byl stěžovatel zadržen, neboť z výpovědí je zřejmé, že byl dovezen k domovní prohlídce z cely předběžného zadržení. Dále z důvodu výskytu rozporů ve výpovědích svědků, které jsou navíc přes krátký časový odstup od incidentu velmi stručné, rámcové a neúplné. Proto usoudil, že bude nutné znovu vyslechnout podrobně obžalovaného a rovněž všechny osoby, které byly u domovní prohlídky přítomny, neboť „(…) jen tak bude možno důkladně zjistit skutkový stav, náležitě ho objasnit a všemi dostupnými důkazy tak odstranit rozpory, které v přípravném řízení vůbec nebyly odstraněny.“ Soud rovněž konstatoval, že došlo k porušení ust. § 36 odst. 1 tr. řádu o nutné obhajobě (s odkazem na rozhodnutí NS ČSSR, publ. ve Sb. rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/78), protože obžalovaný byl vyslechnut dne 1. 6. 1978 ihned po svém zadržení, ačkoli mu byl obhájce zvolen jeho manželkou až dne 5. 6. 1978, tyto vyšetřovací úkony tak byly prováděny předčasně.

16. Proti tomuto usnesení podali jak městský prokurátor, tak i stěžovatel stížnost. Městský prokurátor stížnost (č.l. 66 – 67 spisu) odůvodnil tím, že vrácení věci je nadbytečné a zbytečně protahující přípravné řízení, a důkazy, které byly provedeny, dostatečně odůvodňují podání obžaloby. K nejasnému určení doby, kdy byl stěžovatel vzat do vazby, prokurátor konstatoval, že poté, co bylo dne 6. 1. 1977 zahájeno trestního stíhání stěžovatele pro trestný čin podvracení republiky, „byl Š. dne 30. 5. 1978 zajištěn, neboť se jednalo o úkon podle § 23 zákona č. 40/1974 (zákon o Sboru národní bezpečnosti), kdy příslušníci SNB jsou za účelem provedení potřebných služebních úkonů oprávněni zajistit osobu nejdéle na dobu 48 hodin.“ Stěžovatel se pak stížností domáhal propuštění z vazby, neboť ve smyslu § 67 tr. řádu nejsou dány konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, že by mohl mařit objasňování závažných skutečností.

17. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 8. 1978, sp. zn. 6 To 305/78 (č.l. 69 - 70), napadené usnesení městského soudu zrušil a uložil mu podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. řádu, v tehdy platném znění, aby o věci znovu jednal a rozhodl. V odůvodnění krajský soud konstatoval, že všechny provedené svědecké výpovědi dostatečně odůvodňují podání obžaloby. K vytýkanému procesnímu pochybení v podobě absence právního zastoupení stěžovatele v době výslechu, krajský soud uvedl, že „(…) poukaz soudu prvního stupně na stanovisko NS č. 2/78 Sb. není na místě. Jestliže předtím, než byl obhájce zvolen, byli slyšeni další svědci, je to sice formální pochybení, tj. porušení procesních předpisů, avšak bez újmy řádného objasnění věci (§ 2 odst. 5 tr. řádu).“ Stížnost stěžovatele proti rozhodnutí o vzetí do vazby zamítl. (O totéž se stěžovatel, jeho manželka i několik dalších známých stěžovatele následně pokoušeli celou řadou podání obsahujících žádosti o propuštění z vazby, zejména z důvodů zhoršujícího se zdravotního stavu (odejmutí ledviny a alergie), avšak všechny byly rovněž zamítnuty jako nedůvodné). Toto své rozhodnutí krajský soud mimo jiné odůvodnil tím, že „obžalovaný při vlastní domovní prohlídce více než dostatečným způsobem dal najevo v souvislosti s tahanicí o předmětný dopis od Dr. P., že za žádnou cenu nechce připustit, aby se zjistila skutečná pravda.“ K zdravotnímu stavu stěžovatele pak uvedl, že vazbu lze vykonávat i přímo ve zdravotním zařízení k tomu určenému.

18. Městský soud v Brně následně výše citovaným rozsudkem (viz bod 10.) rozhodl o vině a trestu stěžovatele. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 30. 8. 1978 (č.l. 71 – 80) pak vyplývá, že zde byl přímo vyslechnut stěžovatel, dále svědci M. B., J. D. a M. L. Na návrh prokurátorky a se souhlasem stěžovatele byly přečteny svědecké výpovědi J. K., V. K., M. Š., Dr. M. Š., R. S. a M. Ž. Stěžovatel pak v závěru znovu zdůraznil, že nikoho neudeřil ani nechtěl udeřit a ani nevěděl, že M. B. byl příslušník SNB, neboť se mu nelegitimoval.

19. Ihned po vynesení rozsudku podali jak městský prokurátor, tak i stěžovatel, a následně i jeho manželka, odvolání. Městský prokurátor jej odůvodnil (č.l. 94 spisu) mimo jiné tím uvedl, že městský soud svým rozsudkem stěžovateli uložil mírný trest a dostatečně nezvážil tak všechny okolnosti trestného jednání stěžovatele. „Jednání obžalovaného vykazuje značnou společenskou nebezpečnost, neboť jeho jednání výraznou měrou poškodilo zájmy socialistické společnosti (…). Pohnutka obžalovaného směřovala a byla přímo namířena proti podstatě našeho zřízení, jak to konečně i dokazuje situace, která nastala poté, kdy byl obžalovaný vzat do vazby, o čemž jeho rodina a známí informovali nesprávně a nepravdivě jak občany našeho státu, tak i cizí státní příslušníky.“ Proto navrhl, aby městský soud uložil přísnější nepodmíněný trest odnětí svobody v polovině trestní sazby (tj. 18 měsíců). Stěžovatel ve svém odvolání (č.l. 89 spisu) namítal jednak rozpory ve výpovědích svědků, jednak, že jeho jednání rozhodně nebylo vedeno v trestném úmyslu, neboť jím jen chránil svou manželku, a proto by měl být obžaloby zproštěn. V závěru stěžovatel dodal, že z důvodu skutečnosti, že celý svůj život byl veden k ideologii, kterou marxistické pojetí označuje za pavědeckou, je obětí represe a žije s pocitem křivdy, neboť mu nebyl udělen státní souhlas k výkonu funkce faráře. V doplnění svého odvolání ze dne 10. 9. 1978 (č.l. 96 spisu) pak stěžovatel dodal, že odůvodnění napadeného rozsudku je v rozporu se skutečností, zejména v tom ohledu, že měl napadnout por. B., neboť tomu tak rozhodně nebylo a ani to není technicky proveditelné. Manželka stěžovatele ve svém odvolání ze dne 13. 9. 1978 (doplněno přípisem ze dne 27. 9. 1978) (č.l. 100 - 103 spisu) předestřela, že až doposud nebyl vydán příkaz k odnětí předmětného dopisu prof. P. podle § 79 tr. řádu a pokud por. B. při domovní prohlídce i přesto dopis odebral, překročil tak své pravomoci a odnětí dopisu tak bylo v rozporu s trestním řádem. Rovněž nesouhlasila s postupem soudu I. stupně, který jednak důkladně nezkoumal příčinnou souvislost mezi zraněními por. B. uvedenými v lékařské zprávě, která byla navíc vydána až druhý den, a jednáním stěžovatele, jednak při hlavním líčení soud četl její výpověď a výpověď M. Š. pouze ve zkrácené podobě a vynechal ty okolnosti, které se týkaly užití násilí por. B. Následně popsala širší souvislosti případu jejího manžela, který byl vystaven represím z důvodu svých aktivit a podpisu Charty 77 (zbavení souhlasu k výkonu funkce faráře, domovní prohlídky, sledování, předběžná zadržení aj.). Z výše uvedeného má tak za to, že soud I. stupně rozhodoval na základě neúplně zjištěného skutkového stavu a nezkoumal ani všechny objektivní a subjektivní okolnosti, které prohlídce předcházely a prohlídku provázely.

20. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 10. 1978, sp. zn. 6 To 353/78 (č.l. 115-119), všechna podaná odvolání zamítl jako nedůvodná. Odvolací soud nejdříve konstatoval, že přípravné řízení bylo proti stěžovateli zahájeno řádně pro určitý trestný čin a v jeho dalším průběhu byla zachována též ostatní ustanovení zákona, která zajišťují zjištění skutečného stavu věci a též právo obžalovaného na obhajobu. Dále zkoumal, zda se stal skutek, v němž byl trestný čin spatřován a zda se tohoto trestného činu dopustil obžalovaný, přičemž dospěl k závěru, že „(…) pokud soud I. stupně zhodnotil všechny svědecké výpovědi takovým způsobem, že jim uvěřil, neshledává ani odvolací soud na tomto postupu cokoliv měnit.“ Zejména zdůraznil, že není důvodu tyto svědecké výpovědi nijak zpochybňovat, „když zcela objektivní lékařskou zprávou je prokázáno, že fyzické násilí vůči poškozenému se stalo skutkem.“ Odvolací soud rovněž neshledal důvodu cokoliv měnit na zjištění, že „k uvedenému fyzickému útoku došlo za okolností výkonu pravomoci (…).“ Pokud jde o způsob, jakým byl předmětný dopis manželce obžalovaného odebrán, „(…) soud I. stupně také v tomto směru vysvětlil, proč nevěří jako svědkyni manželce obžalovaného, případně synovi obžalovaného, a na druhé straně věří ostatním svědkům (…). Jestliže soud I. stupně zhodnotí svědecké výpovědi v určitém smyslu a není možné dovodit nesprávnost nebo nepřesvědčivost tohoto zhodnocení, pak podle zákona odvolací soud nemůže nutit soud I. stupně, že určité skupině svědků má věřit a jiné opět nikoliv.“ K námitce stěžovatele ohledně konání domovní prohlídky v rozporu s trestním řádem, krajský soud uvedl, že ani s ní nelze souhlasit, neboť „(…) z výpovědí bezpečnostních orgánů, a do určité míry i z výpovědi obžalovaného, se nade vší pochybnost podává, že obžalovaný věděl, o co ve skutečnosti jde. Jestliže tedy při výkonu domovní prohlídky došlo k tomu, že bezpečnostní orgán dal stranou mimo jiné také dopis, jehož autorem byl jistý (!) P., s tím, že teprve po shromáždění všech ostatních písemností bude rozhodnuto, co se vrací a co nikoliv (…), pak v této souvislosti nebylo za potřebí vydávat žádné zvláštní rozhodnutí o vydání věci, resp. o jejím odnětí. Příkaz k vydání věci byl již zahrnut v příkazu k domovní prohlídce, která sledovala právě i odnětí věci důležité pro trestní řízení.“ Proto odvolací soud konstatoval, že ani v tomto směru nedošlo k vybočení z mezí pravomocí veřejného činitele, jestliže byl předmětný dopis manželce obžalovaného odňat. „Že by při tom vůči ní bylo spácháno nějaké násilí, je ve smyslu shora uvedených svědeckých výpovědí tvrzením zcela neopodstatněným.“ Odvolací soud se pak v závěru ztotožnil i se závěrem soudu I. stupně, že okolnosti případu nepřipouští odklad výkonu trestu, a nadto dodal, že „kdyby obžalovaný měl skutečně zájem na tom, aby byla zjištěna pravda, o které tolik hovořil, pak zajisté by neměl výhrady, aby trestní řízení bylo obeznámeno s obsahem dopisu, o který se v daném případě jednalo. Toto však neučinil a ani nepůsobil na svého syna a manželku, aby bezpečnostním orgánům bylo umožněno seznámit se s obsahem tohoto dopisu (…).“ Následně byl nařízen výkon trestu, k jehož výkonu byl stěžovatel přemístěn do NVÚ Plzeň, z něhož byl po odpykání trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců dne 1. 2. 1979 propuštěn.

21. Proti tomuto usnesení krajského soudu podal ministr spravedlnosti ČR JUDr. J. P. dne 18. 5. 2007 stížnost pro porušení zákona ve prospěch stěžovatele (č.l. 1 - 4 spisu NS), neboť měl za to, že jím byl porušen zákon v ustanovení § 256 tr. řádu, a v řízení, jež mu předcházelo, v ustanovení § 2 odst. 6 a § 254 odst. 1 tr. řádu a § 3 odst. 2, odst. 4, § 23 odst. 1, § 31 odst. 1, § 58 odst. 1 a § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že důkazy shromážděné v průběhu trestního řízení sice dostatečně odůvodňují závěr, že mezi obviněným a poškozeným došlo k fyzickému konfliktu, při náležitém vyhodnocení všech okolností případu však lze konstatovat, že soudy obou stupňů neposuzovaly věc zcela vyčerpávajícím způsobem v intencích zákonných ustanovení citovaných výše. „Zejména v rámci hodnocení stupně nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost nebylo důsledně vzato v úvahu, že domovní prohlídka byla prováděna ve vcelku vypjaté atmosféře se silným emotivním nábojem, která vyústila v jednání obviněného, které lze označit za zkratové. Motivace tohoto jednání byla dána především obavou obviněného o manželku a syna, když se domníval, že jsou bezprostředně ohroženi. Podstatnou roli pak sehrálo i to, že obviněný i jeho blízcí se snažili zabránit zabavení dopisu, který pro ně představoval významnou památku na přítele jejich rodiny.“ Uvedené okolnosti měly být dle názoru ministra soudem vzaty v úvahu při posuzování věci z hlediska ustanovení § 3 odst. 4 tr. zákona a v této souvislosti mělo být též přihlédnuto k následku jednání obviněného, kterým bylo zranění nepatrného rázu, které si nevyžádalo pracovní neschopnost. Pokud tedy soud I. stupně výše uváděné výhrady při svém rozhodování o vině v předmětné trestní věci nevzal v potaz, je třeba takový postup posoudit jako porušení zákona v ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu a § 3 odst. 2, odst. 4 a § 155 odst. 1 písmo a) tr. zák.

22. Další pochybení soudu I. stupně pak ministr spatřoval ve výroku o trestu, konkrétně pak v tom, že byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. „Při důsledném posouzení všech podmínek a okolností požadovaných pro rozhodování o trestu, je zřejmé, že v daném případě nebylo nutno na obviněného působit přímým výkonem trestu.“ Pokud tedy soud dospěl v otázce posuzování viny k závěru, že byl trestný čin spáchán, měl postupovat podle ustanovení § 58 odst. 1 písm. a) tr. zák., v tehdy platném znění, a volit uložení podmíněného trestu či jiného, který by nebyl spojen s přímým výkonem trestu. „Uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost i k poměrům pachatele.“

23. Odvolacímu soudu pak vytknul, že nedostál svým přezkumným povinnostem uloženým mu ustanovením § 254 odst. 1 tr. řádu a vyjádřil souhlasné stanovisko s rozhodnutím městského soudu. Při důsledném přezkoumání postupu a rozhodování soudu I. stupně by odvolací soud měl zjistit, že při hodnocení výsledků dokazování soud I. stupně nepostupoval řádně v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu a z provedených důkazů vyvodil nesprávné závěry a rovněž, že neposoudil v odpovídající míře všechny otázky související s rozhodováním o vině i o druhu trestu. S ohledem na výše uvedené ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud svým rozsudkem jednak vyslovil, že napadeným usnesením krajského soudu byl porušen zákon v neprospěch stěžovatele, a proto jej a všechny další s ním související rozhodnutí zrušil, včetně předcházejícího rozsudku městského soudu, a jednak, aby sám ve věci rozhodl.

24. K výzvě Nejvyššího soudu se k této stížnosti pro porušení zákona vyjádřili rovněž stěžovatel a Nejvyšší státní zastupitelství, zastoupené JUDr. Y. A., a vyslovili s ní souhlas.

25. Nejvyšší soud o podané stížnosti pro porušení zákona rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že jí podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl, přičemž svůj závěr odůvodnil následovně. K námitce ministra, že soud I. stupně v rámci hodnocení stupně nebezpečnosti jednání stěžovatele pro společnost důsledně nevzal v úvahu některé okolnosti případu, Nejvyšší soud konstatoval, že skutkovým zjištěním rozsudku soudu I. stupně nelze vytknout žádné vady týkající se podstaty věci a vyplývá z nich, že stěžovatel svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu útoku na veřejného činitele. Při úvahách, zda stěžovatel naplnil i materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě tento čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že u stěžovatele byly dány okolnosti, které zvyšovaly stupeň nebezpečnosti tak, že v tomto konkrétním případě je vyšší než nepatrný, a podotknul, že „Městský soud v Brně na základě skutkových zjištění správně dovodil stupeň nebezpečnosti činu pro společnost a kvalifikoval skutek jako trestný čin útoku na veřejného činitele (…). Obviněný Mgr. J. Š. totiž udeřil poškozeného pěstí do obličeje, útočil tedy pěstí na hlavu poškozeného, a v dalším pokračování v útoku bylo obviněnému zabráněno přítomnými policisty.“ (str. 4 usnesení).

26. K námitce ministra ohledně zřejmého nepoměru uloženého trestu odnětí svobody k stupni nebezpečnosti činu pro společnost Nejvyšší soud zopakoval argumentaci městského soudu, který se zřetelem na výše vyjmenované okolnosti zvyšující stupeň nebezpečnosti spáchaného trestného činu pro společnost a zájem na účinném uplatnění prvku generální prevence v ukládaném trestu, dovodil, že k dosažení účelu trestu u obviněného je třeba uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, a to přesto, že obviněný vedl řádný život pracujícího člověka. Nejvyšší soud k tomu dále uvedl, že městský soud své rozhodnutí podrobně a výstižně zdůvodnil a vycházel ze zásad pro ukládání trestů podle § 31 odst. 1 tr. zák., přičemž trest odnětí svobody byl obviněnému uložen v dolní třetině zákonné sazby, což odpovídá danému stupni nebezpečnosti činu pro společnost. „(…) soud při rozhodování o trestu náležitě zvážil i osobní a rodinné poměry obviněného a rovněž zdůvodnil, proč okolnosti případu nepřipouští podmíněný odklad výkonu trestu dle § 58 odst. 1 písmo a) tr. zák.“ (str. 5 usnesení). Nejvyšší soud nadto podotkl, že stěžovatel se navíc k trestnému činu nedoznal a popíral, že by poškozeného udeřil. „V posuzovaném případě se tedy nejedná ani o zřejmý nepoměr k stupni nebezpečnosti činu pro společnost ani o zřejmý nepoměr k poměrům pachatele.“ Dále Nejvyšší soud dovodil, že „vzhledem k uvedeným okolnostem posuzovaného případu (útok pěstí na hlavu, v pokračování v útoku bylo obviněnému zabráněno) zde připadala v úvahu i možnost právní kvalifikace jednání obviněného jako pokusu o trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 8 odst. 1, § 155 odst. 2 tr. zák.“

27. Při přezkoumávání skutkových závěrů, které učinily soudy obou stupňů z provedených důkazů, Nejvyšší soud konstatoval, že provedené důkazy městský soud náležitě a v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu vyhodnotil a na jejich základě učinil závěr o vině stěžovatele. Při dokazování soud prvního stupně respektoval zejména zásady ústnosti (§ 2 odst. 11 tr. řádu) a bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. řádu). „Své hodnotící úvahy a jejich výsledky soud vyjádřil v podrobném a přesvědčivém odůvodnění rozsudku, ve kterém vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, a které bylo dále doplněno argumentací odvolacího soudu, tudíž ani z tohoto hlediska nelze napadenému rozhodnutí vytknout porušení zákona.“ (str. 6 usnesení).

28. Na závěr Nejvyšší soud k vyjádření stěžovatele dodal, že usnesení o nařízení domovní prohlídky na č.1. 28 spisu je opatřeno souhlasem Generální prokuratury ČSSR, dále, že z protokolu o seznámení obviněného s výsledky vyšetřování na č.l. 41 spisu vyplývá, že obviněný Mgr. J. Š. byl 19. 7. 1978 seznámen s trestním spisem, což potvrdil svým podpisem. Napadení poškozeného M. B. rukou obviněného Mgr. J. Š. pak potvrdili svědci J. D., V. K. (vyšetřovatelé StB Brno), J. K., J. Ž. (příslušníci KS SNB) a M. L. (nezúčastněná osoba - pracovnice ONV Brno 5) (str. 7 usnesení). Z výše uvedeného Nejvyšší soud dovodil, že v posuzovaném případě skutková zjištění ani právní závěry z nich vyvozované nevybočily ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů a nelze tedy dospět k tomu, že byl porušen zákon, a proto pokud Krajský soud v Brně nepochybil, pokud napadeným usnesením podle § 256 tr. řádu zamítl odvolání stěžovatele jako nedůvodné.

III.

29. Ústavní soud si opatřil veřejně dostupný dokument Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu– Dinuš,P.: Českobratrská církev evangelická v agenturním rozpracování StB, ÚDV 2004 (dostupný na http://www.mvcr.cz/policie/udv/sesity/sesit11/cirkev.doc), jehož obsahem je dokumentační zpracování boje komunistické tajné policie proti Českobratrské církvi evangelické (ČCE) a ze kterého Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.

30. Českobratrská církev evangelická (ČCE) byla největší protestantskou církví na území tehdejší České socialistické republiky. Rozpracování ČCE jako vnitřního nepřítele státu začíná po únoru 1948 a končí pádem režimu koncem roku 1989. Státní bezpečnost řadila ČCE mezi tzv. nejreakčnější a nejnebezpečnější církve: „Českobratrská církev evangelická svou tradiční ortodoxnost, vypjatou v některých momentech až do extremních protisocialistických forem, nepřestává uplatňovat ani v současné době. Je stále baštou odporu proti socialistickému zřízení v Československé socialistické republice, spojuje se s pravicovými a antisocialistickými elementy s cílem ve společné frontě podněcovat a podporovat negativní vnitropolitické a protistranické kampaně. Ze všech směrů, které existují v Českobratrské církvi evangelické, je stoupencem, nositelem a propagátorem nepřátelských postojů vůči státu seskupení duchovních a laiků, tzv. Nová orientace.“ (str. 20 dokumentu). Nová orientace (NO) se začala formovat v období 1960 – 1962 v důsledku sekularizačních trendů uvnitř ČCE. Z počátku se NO začala projevovat kritikou v oblasti přizpůsobování názorů vedení církve tehdejší politické situaci. Později přešla na kritiku vedení církve a jejího seniora. Činnost NO se zaměřovala na organizování schůzek svých členů a na vydávání různých prohlášení, memorand, rezolucí a dopisů zaměřených proti praktikám StB a církevních tajemníků, proti ateismu, proti monopolnímu postavení Komunistické strany Československa, církevním zákonům, proti přerušení diplomatických styků s Izraelem, sovětské okupaci, diskreditaci nevinných osob, zatýkání, politickým čistkám po roce 1970 apod. „Činnost opozice, kterou v Českobratrské církvi evangelické reprezentovali příslušníci Nové orientace, pokládala Státní bezpečnost za jeden z významných aspektů bezpečnostní situace v ČSSR. Aktivní boj StB proti tzv. antisocialistickým tendencím a jejich projevům v církvi je, a zákonitě musí být, i součástí naplňování perspektivního poslání postupné likvidace těchto přežitků kapitalismu, jinak by totiž nebylo možno hovořit o jakékoliv efektivnosti a perspektivnosti práce v uvedené oblasti.“ (str. 20 dokumentu). Státní bezpečnost formálně prováděla operativní rozpracování Českobratrské církve evangelické na základě politických trestních činů: podvracení republiky (§ 98), pobuřování (§ 100), zneužívání náboženské funkce (§ 101), poškozování zájmů republiky v cizině (§ 112), maření dozoru nad církevními a náboženskými společnostmi (§ 178). (str. 21 dokumentu). „K rozpracování pro StB závažných případů a důležitých osob byly využívány i operativní a technické prostředky odboru sledování, jakož i spolupráce se složkami VB (kontrola osobních vozidel, prohlídky těchto vozidel včetně perlustrace osob, kontrola evidovaných osob se zaměřením na zjišťování opoziční činnosti a ovlivňování dalších občanů). Dále též spolupráce s motorizovanými hlídkami Městské správy SNB (zejména v nočních hodinách při kontrole „zájmových osob“, církevních objektů, apod.).“ (str. 25 dokumentu).

31. „Za nejaktivnější a „nejreakčnější“ aktéry v Nové orientaci považovala Státní bezpečnost J. T., A. K. a J. Š. (stěžovatel).“ (str. 12 dokumentu). „V roce 1966 obvinili J. Š., J. D., J. T. a další členové NO příslušníky Státní bezpečností, že donucují evangelické duchovní ke spolupráci psychickým nátlakem a pohrůžkami použití zbraně.“ (str. 13 dokumentu). V roce 1973 byli A. K., J. T. a J. Š. vedením církve vyloučeni z Mírového odboru Synodní rady.

32. Na základě rozboru tzv. operativní situace začátkem 70. let byla realizována rozkladná opatření, včetně represe vůči čelným představitelům NO (z důvodů provádění protivolební letákové akce byli dne 25. 7. 1972 v procesu u Městského soudu v Praze odsouzeni členové NO – J. D. podle § 98 (podvracení republiky) k 15 měsícům, L. H. podle § 100 (pobuřování) k 9 měsícům, oba nepodmíněně, H. H. a J. J. k nižším podmíněným trestům též podle § 100.) Ve své „Informaci o současné situaci v církvi Českobratrské evangelické“, kterou analytický odbor II. správy FMV předložil vedení Federálního ministerstva vnitra koncem února 1972, odbor doporučil „v zájmu pomoci zdravým silám v církvi a konečného vyřešení krizové situace v ČCE“ následující opatření k vedení církve: „(...) vzít do vazby faráře J. Š., a podle místní příslušnosti proti němu vznést přísluš¬nou prokuraturou obvinění z trestného činu dle § 100 tr. zákona pro rozšiřování ilegální tiskoviny „Fakta, připomínky, události“, zadokumentované výpověďmi obviněných L. H., H. H. a J. J.“ (str. 31 dokumentu).

33. Ke dni 1. 7. 1974 byla zřízena Správa kontrarozvědky pro boj proti vnějšímu nepříteli (II. správa FMV) a Správa kontra¬roz¬vědky pro boj proti vnitřnímu nepříteli (X. správa FMV), které řídil první náměstek ministra vnitra. Problematika církví organizačně spadala pod 5. odbor X. S-FMV, přičemž problematika nekatolických církví, sekt a náboženských společností pak spadala pod 2. oddělení téhož odboru. Na úrovni krajů to byly 2. kontrarozvědné odbory.

34. Ve „Zprávě o činnosti a plnění plánu práce S StB Brno za rok 1973“ se uvádí, že opoziční stanoviska vůči režimu zastával zejména farář M. H. z Brna (akce ORIENT) a J. Š., farář bez státního souhlasu (akce IDEOLOG). „V akci IDEOLOG mělo být všemi dostupnými prostředky znemožněno v pokračování činnosti J. Š., především narušováním této činnosti, „vnášením rozporů“ do seskupení, která kolem sebe vytvořil.“ (str. 60 dokumentu). Dne 1. 1. 1977 došlo ke zveřejnění prohlášení Charty 77, které podepsalo i šest duchovních ČCE bez státního souhlasu. NO začala přesouvat svou aktivitu i do prostředí Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). „Za nejaktivnější představitele NO, kteří podepsali Chartu, pokládala Státní bezpečnost L. H., M. R., J. Š., B. K., P. B., J. T., T. B., M. B. a J. D.. (...) Podle materiálů StB J. Š., po zbavení státního souhlasu v roce 1973, udržoval široké kontakty se signatáři Charty 77 a podílel se na vydávaní chartistických dokumentů.“ (str. 17 dokumentu). „U všech jmenovaných zjistila StB pomocí agentury nebo technickými prostředky (odposlechem, tajnou technickou prohlídkou, skrytým pozorováním a fotografováním, kontrolou korespondence) kontakty do zahraničí.“ (str. 18 dokumentu).

35. Dle plánu činnosti a hlavních úkolů S-StB Brno na rok 1978, „k realizaci objekta akce IDEOLOG, faráře a signatáře Charty 77 J. Š., došlo v roce 1978. Jejím výsledkem bylo Š. odsouzení k odnětí svobody na osm měsíců nepodmíněně.“ (str. 60 dokumentu). Podle plánů na rok 1980 a 1981 měly být v akci IDEOLOG „zanášeny rozpory do okruhu kontaktů J. Š. a dezinformacemi narušována jeho tzv. styková báze; cílem tohoto konání bylo „rozložení negativních vlivů.“ (str. 60 dokumentu).

IV.

36. Ústavní soud přistoupil k meritornímu posouzení věci a řídil se při tom následujícími maximami.

37. Esenciální podmínkou pro existenci nezávislé soudní moci je důvěra veřejnosti v to, že soudci při rozhodování věcí usilují o spravedlivá rozhodnutí přijímaná na základě práva. Bez důvěry veřejnosti v to, že soudcův postup byl fér a respektoval vysokou mravní úroveň, nemůže být justice schopná řádně fungovat. Důvěra veřejnosti v soudní moc je tím nejcennějším, čím tato moc disponuje a ona důvěra patří i mezi to nejcennější, z čeho může vycházet každý občan státu. Slovy H. de Balzaca: „Nedostatek důvěry v soudnictví je začátkem konce společnosti.“ Důvěra veřejnosti však není apriorně dána, nýbrž je třeba ji budovat. Je snazší o ni přijít, než ji udržet. Roky úsilí mohou být ztraceny i jen jedním nezdařeným rozhodnutím. Toto musí mít na paměti při rozhodování věci každý soudce, který na rozdíl od zákonodárce neprosazuje svoji vůli, nýbrž vždy by měl prosazovat právo v jeho ústavně konformní interpretaci.

38. Slovy soudce Douglase: „Čím otevřenější a přímější způsob argumentace, tím je takový styl bližší demokratické tradici. To reflektuje Cardozova „otevřenost“. Princip úplné otevřenosti má stejné opodstatnění v agendě institucí státu, stejně jako v ekonomice. |Soudnictví, které odkryje proč učinilo to či ono si tak rovněž vyslouží porozumění. A důvěra založená na porozumění je trvalejší a pevnější než důvěra založená na strachu a vynucované úctě.“ (Douglas, W.: Stare Decisis, 49 Colum. L. Rew. 735, 754 [1949]).

39. Princip právního státu, v němž je obsažen i princip panství práva vyžaduje naprostou dominanci práv v protikladu k vlivům uplatňovaným ze strany arbitrárně vykonávané moci. Tento princip vylučuje existenci libovůle a samozřejmě i prerogativ a vylučuje dokonce i široce koncipovaná oprávnění na straně orgánů exekutivy plní-li funkce státní správy, jejíž součásti je i policie.

40. Parafrázujeme-li L. Fullera (Reason and Fiat in Case Law, 59 Harw. L. Rew. 376 [1946]), mělo by být cílem justice dosáhnout změny skrze základní hodnotovou stabilitu tak, jak jsou její obrysy obsaženy v základech nového ústavního pořádku, a tak, jak je ve vztahu k právu a právním aktům v minulosti vyložil Ústavní soud (srov. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 19/93, publ. pod č. 14/1994 Sb., nebo sp. zn. Pl. ÚS 42/02, publ. pod č. 106/2003 Sb.).

41. Byla-li státní správa v pojetí formálního právního státu přísně vázána na zákon ve formálním smyslu, vyznačuje se materiální ústavní stát svým přitakáním nadpozitivním hodnotám (ve smyslu čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR) jako jsou lidská důstojnost, svoboda, spravedlnost, které představují podstatné náležitosti demokratického právního státu. Respekt a ochrana lidské důstojnosti a svobody je nejvyšším a nejobecnějším účelem práva.

42. Předpokladem řádu v právním státu je státní monopol moci, která má sloužit při prosazování práva ochraně občanů a zajišťování jejich svobody. V právním státu legitimuje mocenský monopol toliko právem založená a právem omezená moc. Státní moc tak smí být vykonávána jen s respektem k limitům, která ve vztahu k ní představují základní práva a svobody jednotlivců.

43. Lidská důstojnost jako hodnota je ukotvena v samých základech celého řádu základních práv obsažených v ústavním pořádku. Je s ní spojen nárok každé osoby na respekt a uznání jako lidské bytosti, z něhož plyne zákaz činit z člověka pouhý objekt státní vůle, anebo zákaz vystavení osoby takovému jednání, které zpochybňuje její kvalitu jako subjektu.

44. V nálezu sp. zn. IV.ÚS 412/04 (Sb. n. u., sv. 39, nález č. 223, str. 353) Ústavní soud mj. uvedl: „Těžištěm ústavního pořádku České republiky je jednotlivec a jeho práva garantovaná ústavním pořádkem ČR. Jednotlivec je východiskem státu. Stát a všechny jeho orgány jsou ústavně zavázány k ochraně a šetření práv jednotlivce. Pojetí naší ústavnosti se přitom neomezuje na ochranu základních práv jednotlivců (kupř. právo na život, zaručení právní subjektivity), ale v souladu s poválečnou změnou v chápání lidských práv (jež nalezla vyjádření např. v Chartě OSN či ve Všeobecné deklaraci lidských práv) se stala základní bází, z níž vychází interpretace všech základních práv, lidská důstojnost, která mj. vylučuje, aby s člověkem bylo zacházeno jako s předmětem. Otázky lidské důstojnosti jsou v tomto pojetí chápány jako součást kvality člověka, součást jeho lidství. Garantování nedotknutelnosti lidské důstojnosti člověku umožňuje plně užívat své osobnosti. Tyto úvahy stvrzuje preambule Ústavy ČR, která deklaruje lidskou důstojnost za nedotknutelnou hodnotu, stojící v základu ústavního pořádku ČR. Stejně tak Listina základních práv a svobod garantuje rovnost lidí v důstojnosti (čl. 1) a garantuje subjektivní právo na zachování lidské důstojnosti (čl. 10 odst. 1)“.

45. Z důstojnosti člověka jako osoby jednající s vlastní odpovědností vyplývá i maxima „žádný trest bez zavinění“ (podobně viz rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu BVerfGE 57, 250).

V.

46. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí sice konstatoval, že skutkovým zjištěním obsaženým v původním rozsudku nalézacího soudu nelze nic vytknout. Soud údajně respektoval zásady ústnosti a bezprostřednosti, které mu měly umožnit pečlivé hodnocení každého důkazu i jejich celého souhrnu. Údajná složitá důkazní situace přezkoumávané věci nedovolila Nejvyššímu soudu, aby bez zopakování všech důkazů zpochybnil jejich dosavadní hodnocení.

47. Jak Ústavní soud ze spisu Městského soudu v Brně zjistil, byl soudem přímo vyslechnut toliko stěžovatel, svědkyně M. L. (pracovnice ONV Brno 5, kterou přivezli příslušníci SNB – č.l. 7 trestního spisu), svědek J. D. (příslušník StB) a svědek M. B. (příslušník KS SNB Brno) (viz bod 18). Ostatní svědecké výpovědi byly čteny, včetně těch, které stvrzovaly stěžovatelovu verzi. Z uvedeného je již na první pohled zřejmé, že stěžovatel se ocitl v pro něj nepříznivé procesní situaci, byť pro čtení svědeckých výpovědí byly vytvořeny formálně zákonné podmínky. Stěží lze v této situaci zdůrazňovat, že byly dodrženy zásady ústnosti a bezprostřednosti, neboť byly-li dodrženy, pak jen ve vztahu k svědeckým výpovědím pro stěžovatele nepříznivým.

48. Nelze také přehlížet, že k hlavnímu líčení došlo poté, kdy v přípravném řízení shromážděné důkazy vyhodnotil nalézací soud jako nedostatečné pro projednání trestní věci a tuto věc prokurátorovi vrátil k došetření (viz bod 15). Odvolací soud ve svém zrušujícím rozhodnutí aproboval skutečnosti spočívající v tom, že ve věci byli slyšeni svědci ještě předtím, než si stěžovatel zvolil obhájce, který tak nemohl být přítomen jejich výslechu, a stejně tak odvolací soud považoval za nepodstatné, kdy a proč byl obžalovaný vlastně zadržen. Tím bylo de facto aprobováno vše, co státní moc již předtím proti stěžovateli podnikla, zejména že bylo již v lednu 1977 zahájeno trestní stíhání pro trestný čin podvracení republiky, aniž by stěžovateli bylo obvinění sděleno. Aprobován byl i fakt, že až dne 31. 5. 1978 byla nařízena v rámci tohoto trestního stíhání domovní prohlídka, aniž by byl předtím stěžovatel k věci vyslechnut a aniž by mu byly dopředu sděleny důvody konání domovní prohlídky, rovněž mu nebylo sděleno, jaké materiály a písemnosti „mu mají být odňaty“ (viz bod 12) a nebyla ani objasňována zákonnost povolení domovní prohlídky. Z usnesení odvolacího soudu každý rozumný a nepředpojatý čtenář, který ani nemusí mít právnické vzdělání, pochopí, že pro odvolací soud byla vina stěžovatele vlastně prokázaná již v okamžiku rozhodování o vrácení věci soudu nalézacímu. I v tomto kontextu je třeba hodnotit nové rozhodování nalézacího soudu, které se přizpůsobilo sice přímo nevyslovenému, avšak naprosto zjevnému názoru odvolacího soudu.

49. Nejvyšší soud pochybil, když se spokojil při hodnocení stížností pro porušení zákona napadených rozhodnutí toliko s trestním spisem a vyjádřením státního zástupce a stěžovatele. Z výše uvedených důvodů mu mělo být zřejmé, že věc je třeba objasnit v ještě širším kontextu, který z pochopitelných důvodů není možné hledat toliko v původním trestním spisu. Tímto širším kontextem jsou údaje, které si opatřil Ústavní soud z veřejných zdrojů (viz část III., body 29 – 35). Poznatky z tohoto zdroje doplňují trestní spis v tom smyslu, že vysvětlují ta bílá místa, která v původním trestním řízení důkazně zaplňována nebyla a ani nemohla být, neboť záměry StB nebyly v souladu dokonce ani s tehdy platnými právními předpisy. Z tohoto širšího kontextu plyne, že ve skutečnosti byl hledán jakýkoli důvod pro omezení osobní svobody stěžovatele, za účelem znemožnit mu jeho činnost v rámci ČCE. Tento účel veškerého postupu proti stěžovateli vážně koliduje s principy uvedenými v části IV. a především představoval masivní útok na stěžovatelovu lidskou důstojnost, když stěžovatel, nezastřeně označovaný jako „objekt“ opatření ze strany státní moci (viz bod 35), byl zbaven mimo jiné i vlastní odpovědnosti, neboť bez ohledu na jeho vlastní zavinění se měl stát tak či onak předmětem represe ze strany státní moci, a to pro své svědomí a občanské přesvědčení. Tehdy platná ústava (ústavní zákon č. 100/1960 Sb.) sice výslovně negarantovala lidskou důstojnost jako základní právo, to však neznamená, že tehdejší stát neměl povinnost ji respektovat. Požadavek respektu k lidské důstojnosti totiž pramení ze samotných základů evropské civilizace tak, jak se utvářela od antiky, přes křesťanství a osvícenství až po závěry právě v podobě nutnosti respektu k lidským právům, k nimž došla po trpkých zkušenostech s nacismem. Když Nejvyšší soud stížností pro porušení zákona napadená rozhodnutí nezrušil, pokračoval v zásahu do stěžovatelovy lidské důstojnosti, ač ochranu základních práv mu ukládá čl. 4 Ústavy ČR a lidskou důstojnost jako subjektivní právo dnes již výslovně garantuje čl. 10 Listiny.

50. To vše přesto, že Ústavní soud svými nálezy (viz bod 40) v minulosti opakovaně vybízel Nejvyšší soud ke změněnému přístupu k interpretaci práva. Aplikací zažitých, avšak dnes již ústavně neaprobovatelných formalistních přístupů při posuzování věcí, stejně jako týž přístup k interpretaci práva Nejvyšším soudem, podkopává důvěru veřejnosti ve spravedlivé rozhodování na základě práva (viz bod 38). Tato důvěra je stejně podkopávána i tím, že se Nejvyšší soud doslova schovává za paragrafy procesních předpisů (zde trestní řád), aniž by vyložil svůj skutečný názor a osvětlil svůj postoj k činům, hodnoceným před rokem 1989 jako činy trestné.

51. Dalšími namítanými porušeními základních práv a svobod se Ústavní soud nezabýval, neboť výše prezentovaná zjištění plně postačovala ke zrušení napadeného rozhodnutí.

52. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl. Podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve výroku označil, která základní práva a svobody byla napadeným rozhodnutím a řízeními jemu předcházejícími porušena, a rozhodnutí Nejvyššího soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm.a) citovaného zákona o Ústavním soudu zrušil.

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 29. února 2008