IV.ÚS 34/06

Nález Ústavního soudu ze dne 26. listopadu 2007, sp. zn. IV. ÚS 34/06. K tzv. historickým právnickým osobám.

Ústavní soud jako nejvyšší orgán ochrany ústavnosti nemohl přejít skutečnost, že v demokratickém právním státě hraje nezastupitelnou roli princip oddělení tří složek veřejné moci - výkonné, zákonodárné a moci soudní; ty do své činnosti nemohou, leč právem předvídaným způsobem, zasahovat (článek 2 odst. 1 a odst. 3 Ústavy). Moc soudní, jsouc povolána k autoritativnímu řešení sporů a ochraně práv (čl. 90 Ústavy), a to především ochraně práv jednotlivce, jak ve sporech soukromých, tak proti státu a zájmům státu, nutně musí být zvlášť striktně oddělena od intervencí moci výkonné.

Pokud proto obecné soudy opřely své rozhodnutí upínající se k právní subjektivitě stěžovatelky (resp. jejích právních předchůdců) o dokumenty Ministerstva kultury - především pak o dopis ředitelky odboru církví RNDr. Jany Řepové ze dne 3. 5. 2005 usilující navodit dojem, že v případě tzv. historických právnických osob nejde o právnické osoby ve smyslu právního řádu České republiky, ale pouze o právnické osoby podle vnitřních předpisů Církve římskokatolické, které pojem "právnická osoba" také používají -, dopustily se průzračně čistého denegatio iustitiae. Je úkolem soudu, a nikoliv ministerstva, zkoumat, zda církví založená právnická osoba, která každá je z povahy věci "právnickou osobou v církvi" - tedy založená dle vnitřních předpisů církví -, není také v konkrétním případě právnickou osobou dle státního práva (jako třeba římskokatolické farnosti), čemuž by evidentně nasvědčoval například zápis v pozemkové knize. Tohoto úkolu se soud nemůže zhostit pouhým odkazem na údaje poskytnuté Ministerstvem kultury a případné jeho negativní právní závěry o neexistenci právní subjektivity té či oné osoby musí náležitě odůvodnit, a to při respektu k ústavně konformní interpretaci článku 16 odst. 2 Listiny. Postup soudů akceptující v projednávané věci "pokyn" v řízení nijak nezúčastněné výkonné moci bez vlastního právního zkoumání věci je v totálním rozporu se základními atributy právního státu; je zřetelné, že tímto postupem odpírajícím ve svých důsledcích samotný přístup stěžovatelky k soudu byla uplatněna rozhodujícími soudy státní moc v rozporu s článkem 2 odst. 3 Ústavy a článkem 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čímž bylo stěžovatelce odepřeno právo na soudní ochranu zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud rozhodl dne 21. listopadu 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudce Vladimíra Kůrky a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky Římskokatolické farnosti Stanovice se sídlem Stanovice 32, 360 00 Stanovice, zastoupené Mgr. Janem Klailem, advokátem, AK nám. Republiky 35, Plzeň 301 14, proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 3. 2000, č.j. 14 C 31/95-74, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 9. 2005, č.j. 10 Co 702/2000-182, za účasti 1) Okresního soudu v Karlových Varech, 2) Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a vedlejších účastníků 1) P. W., 2) O. W., obou zastoupených JUDr. Josefem Kašparem, advokátem, Jáchymovská 27, 360 04 Karlovy Vary, se souhlasem účastníků s upuštěním od ústního jednání, takto:

Usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 3. 2000, č. j. 14 C 31/95-74, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 9. 2005, č. j. 10 Co 702/2000-182, se ruší, neboť postupem, který jejich vydání předcházel, uplatnily rozhodující soudy státní moc v rozporu s článkem 2 odst. 3 Ústavy a článkem 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; tím odepřely stěžovatelce právo na soudní ochranu zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Odůvodnění:

1. V záhlaví uvedeným rozhodnutím Okresní soud v Karlových Varech zastavil řízení o určení vlastnického práva k nemovitosti, neboť žalobce, tj. Mešní nadace děkana Josefa Schönigera Olšová Vrata (dále též jen "mešní nadace"), dle jeho názoru, neměl způsobilost být účastníkem řízení jako právnická osoba, postrádaje tuto způsobilost z důvodu nezapsání v rejstříku právnických osob na Ministerstvu kultury dle zákona č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností. Krajský soud v Plzni k odvolání žalobce potvrdil výrok nalézacího soudu; v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobce nelze podřadit pod ustanovení § 18 odst. 2 písm. d ) občanského zákoníku (dále jen "o.z"), neboť by tak muselo být stanoveno přímo zákonem, což se nestalo; z dikce ustanovení § 4 odst. 3 tehdy platného zákona č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností, vyplývá, že za právnickou osobu lze považovat jen registrované církve a náboženské společnosti. Zároveň zamítl návrh odvolatele ze dne 25. 4. 2005 na vstup Římskokatolické farnosti Stanovice do řízení místo původního žalobce, zdůvodněnou ze strany žalobce tím, že Mešní nadace děkana Josefa Schönigera Olšová Vrata jako žalobce ve výše uvedených sporech byla rozhodnutím plzeňského biskupa Mons. Františka Radkovského dnem 30. 11. 2001 sloučena s Římskokatolickou farností Andělská hora; tato farnost pak byla rozhodnutím téhož biskupa sloučena dne 31. 12. 2004 s Římskokatolickou farností Stanovice jako církevní právnickou osobou.

2. Stěžovatelka ve formálně bezvadné a k projednání plně způsobilé stížnosti ze dne 27. 1. 2006 tvrdila porušení práva zakotveného v čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), kterého se měly obecné soudy dopustit tím, že "registrační princip platící pro církve a náboženské společnosti samotné, bez dalšího vztáhly i na organizační složky církve a z důvodu absence evidence předmětné mešní nadace v rejstříku právnických osob dle zákona č. 308/1991 Sb. dovodily, že se nejedná o subjekt s právní subjektivitou." Stěžovatelka dále namítla porušení práva garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny, potažmo v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") tím, že se "vyjma počátku procesu samotné záležitosti týkající se správného určení vlastnictví nevěnovala žádná pozornost a ve svém důsledku bylo odepřeno rozhodnutí v této věci", čímž mělo být porušeno její právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelka spatřovala i v tom, že odvolací soud sice ve svém rozhodnutí obsáhle rozebral vztah státního a církevního práva, ve skutečnosti však své rozhodnutí prakticky neodůvodnil. Podobně i u rozhodnutí nalézacího soudu tvrdila stěžovatelka nesoulad s požadavky na ústavně konformní rozhodnutí, neboť to se omezilo pouze na konstatování obsahu sdělení Ministerstva kultury jakožto "objektivního a kompetentního orgánu". Jako porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelka konečně namítala i průtahy v řízení, neboť žaloba byla podána dne 13. 2. 1995 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 9. 2005 bylo doručeno dne 29. 11. 2005; stěžovatelka uvedla jedno jí zaviněné odročení jednání odvolacího soudu. Stěžovatelka konečně přednesla argument ad absurdum, namítajíc, že jí náležející vlastnictví respektované v právní rovině během komunistického režimu alespoň formálně, jí bylo "odebráno" v průběhu 90. let blíže nespecifikovaným aktem zbavujícím tzv. historické církevní právnické osoby právní subjektivity.

II.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti souhlasila s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem dle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); s upuštěním od ústního jednání souhlasil i Okresní soud v Karlových Varech ve svém vyjádření k ústavní stížnosti; ve věci samé v něm plně odkázal na zdůvodnění usnesení nalézacího a odvolacího soudu. Také Krajský soud v Plzni ve vyžádaném vyjádření odkázal na odůvodnění stěžovaného usnesení; k tomu, zda souhlasí s upuštěním o ústního jednání se krajský soud - ač k tomu vyzván - nevyjádřil, pročež Ústavní soudu při aplikaci ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu a ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu souhlas předsedy předpokládal. Protože od ústního jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci, bylo od něho upuštěno podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

4. Vedlejší účastníci P. a O. W. ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedli, že považují napadená rozhodnutí za věcně správná, neboť nadace neměla ke dni podání žaloby právní subjektivitu. Vedlejší účastníci dále vyjádřili svůj názor k právnímu nástupnictví v souvislosti s aplikací zákona č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech.

5. Na počátku řízení o ústavní stížnosti prohlásila dle § 37 odst. 2 zákona o Ústavním soudu svou podjatost soudkyně Ústavního soudu Vlasta Formánková. Usnesením ze dne 16. 2. 2006, č. j. IV. ÚS 34/06-31, rozhodl III. senát Ústavního soudu o jejím vyloučení z projednávání a rozhodování věci; ta byla následně přidělena v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu soudci zpravodaji Miloslavu Výbornému

III.

6. Ústavní soud si vyžádal soudní spis, s jehož obsahem se seznámil, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

7. Vzhledem k obsahu námitek obsažených v ústavní stížnosti Ústavní soud nemohl se nezaměřit na otázku vztahu církevního a státního práva, a to zejména ke konsekvenci pojetí, jak je tento vztah chápán odvolacím soudem, resp. k jeho interpretaci čl. 16 odst. 2 Listiny.

8. Není sporu o tom, že církve a náboženské společnosti existují nezávisle na státním útvaru, neodvozují svoji moc od moci státní a že církevní právo není součástí práva státu. Podle čl. 2 odst. 1 Listiny se stát nesmí vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání. Z toho vyplývá, že stát musí být oddělen od konkrétních náboženských vyznání. Ústavní soud, sám vázán svými předchozími rozhodnutími, se však nemůže ztotožnit s interpretací odvolacího soudu stran přiznání možnosti církvemi založeným právnickým osobám vystupovat v civilních věcech jako subjekt s vlastní právní subjektivitou, za které odvolací soud považoval pouze církve s poukazem na výslovné znění § 4 odst. 3 tehdy platného zákona č. 308/1991 Sb. ve vazbě na § 18 odst. 2 písm. d) o.z., a to již proto, že odvolací soud zcela přehlédl ustanovení § 13 odst. 1 písm. g) zákona č. 308/1991 Sb., jakož z tohoto zákona zjevně plynoucí závěr, že registraci podléhaly církve, nikoli však již jejich útvary mající právní subjektivitu.

9. Ústavní soud již ve svém nálezu Pl. ÚS 6/02 (Sb.n.u., sv. 28, str. 295 a násl.) uvedl, že princip suverenity státu není možno chápat natolik extenzívním způsobem, že mu bude nutně odporovat již jen samotná právní existence jakýchkoliv právních subjektů odvozených z jiné právní skutečnosti, než je výslovná akceptace státní mocí. Myšlenka liberálního právního státu totiž vychází z toho, že stát má omezovat svoje státní zásahy a vliv pouze na takové případy, kdy je to nezbytné a kdy to jednoznačně koresponduje s veřejným zájmem.

10. Tyto závěry zcela konvenují i právní teorii rozeznávající z hlediska vlivu zákonodárce, resp. právního systému, na vznik právnické osoby čtyři základní přístupy (srov. Hurdík, J. Právnické osoby a jejich typologie. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 46 a násl., dále např. Vedral, J. Ještě k církevním právnickým osobám, Právní rozhledy, č. 22, roč. 2004), a to:

a) systém koncesní: na vůli veřejné moci je rozhodnout o uznání určitého organizačního útvaru jako právnické osoby.

b) systém formální legality, resp. registrační: za zákonem vymezených podmínek je právní nárok na právní uznání spočívající zpravidla v registraci v příslušném rejstříku.

c) systém liberální: právnická osoba vzniká tehdy, splnila-li podmínky zákonodárce pro svůj vznik, a konečně

d) systém spontánní: určité organizační seskupení je uznáno za právnickou osobu zpravidla tehdy, když se stane svou konstitucí způsobilé plnit roli osoby v právním smyslu.

11. Pozitivní právo České republiky nabízí hned několik příkladů liberálního způsobu vzniku právnických osob, tedy bez rozhodnutí nebo jiného úkonu státního orgánu, při němž - jak uvedeno - právnická osoba vzniká v okamžiku, kdy jsou splněny zákonem stanovené podmínky. První z nich nalezneme již v samotné Listině, podle jejíhož článku 27 vznikají odborové organizace (podobně jako řeholní a jiné církevní instituce podle článku 16 odst. 2 Listiny) nezávisle na státu. Tomuto ustanovení odpovídá právní úprava obsažená v zákoně č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, podle jehož ustanovení § 9a odst. 1 se odborová organizace (a rovněž organizace zaměstnavatelů) stává právnickou osobou dnem následujícím poté, kdy byl Ministerstvu vnitra doručen návrh na její evidenci, a to aniž by bylo vedeno jakékoliv evidenční či registrační řízení, jehož výsledkem by byl vznik právnické osoby zápisem do rejstříku; tyto právnické osoby vznikají nezávisle na rozhodnutí ministerstva.

12. Dalším příkladem liberálního způsobu vzniku právnických osob je § 6 odst. 2 písm. e) zákona č. 83/1990 Sb., podle něhož ve stanovách sdružení musí být uvedena ustanovení o organizačních jednotkách, pokud budou takové jednotky sdružením zřízeny a pokud budou jednat svým jménem.

13. Právo sdružovat se v církvích a v náboženských společnostech představuje zvláštní formu výkonu sdružovacího práva. Platí-li, že "běžná" sdružení mají podle zákona č. 83/1990 Sb. právo zřizovat své organizační složky jako tzv. vedlejší právnické osoby, odvozené od spolku jako celku a disponující právní subjektivitou (blíže viz např. Telec, I. Spolkové právo, C. H. Beck, 1998, str. 148 a násl.) a že ke zřízení těchto právnických osob v zásadě postačuje úprava ve stanovách spolku tuto možnost připouštějící (srov. nález III. ÚS 195/98, Sb.n.u. sv.11, str. 3), aniž by vznik těchto vedlejších právnických osob byl podmíněn akceptací ze strany státu, nelze tím spíše takovéto právo upírat církvím, zvláště vezme-li se v úvahu, že církve, stejně jako odbory, mají svým způsobem mezi ostatními korporacemi z hlediska ústavněprávního zvláštní postavení opírající se o úpravu konstituční (srov. článek 16 odst. 2 a článek 27 odst. 1, 3 Listiny). Již ve výše citovaném plenárním nálezu Pl. ÚS 6/02 Ústavní soud uvedl, že zásada autonomie církví a náboženských společností spočívá především v tom, že stát do činnosti církví a náboženských společností nesmí zasahovat a pokud se aktivita církví omezí na vnitřní záležitosti (zejména na organizační členění), není principiálně možno tato opatření přezkoumávat před státními soudy (obdobně judikoval německý Spolkový ústavní soud, BVerfGE 18/385). Též v minulosti Ústavní soud vyslovil, že na rozdíl od svobody svědomí a náboženského vyznání, u níž Listina výslovně nestanoví žádné možné podmínky pro její omezení, lze svobodu výkonu náboženství nebo víry omezit zákonem z důvodů uvedených v článku 16 odst. 4 Listiny. Jde zde však přitom o možnost omezení výkonu těchto práv, nikoliv jejich úpravu státem (usnesení IV. ÚS 171/97, Sb.n.u., sv. 12, str. 457 a násl.).

14. Ústavní soud také v nálezu Pl. ÚS 6/02 výslovně zmínil, že z hlediska právně teoretického by pro vznik církevních právnických osob měl být stanoven podstatně volnější režim než pro jiné právnické osoby, které zná české právo. Delegace pravomoci zřizovat právnické osoby vybavené právní subjektivitou i pro vztahy občanského práva neznamená nadřazenost kanonického (či jiného obdobného "církevního") práva nad právním řádem České republiky, ale toliko uznání právních účinků kanonického (jiného obdobného) práva, a to způsobem upraveným právním řádem České republiky. Ústavní soud tehdy dospěl - veden zásadou sebeomezování a minimalizace zásahů (self restraint) preferující ústavněprávní interpretaci před derogačním zásahem - k závěru, že právní vznik a zánik církevních právnických osob nelze podmiňovat konstitutivním právním aktem státního orgánu.

15. Přestože obecné soudy zjevně vycházely z Ústavním soudem výslovně odmítnuté interpretace článku 16 odst. 2 Listiny, namítaným porušením tohoto práva se Ústavní soud nezabýval, neboť stěžovatelce nebylo (ve světle dalšího výkladu) bráněno v založení a vzniku nové právnické osoby.

IV.

16. Meritem sporu zůstává, zda bylo porušeno právo stěžovatelky domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, tedy právní existence mešní nadace dle obecného práva státu v době vydání napadených rozhodnutí.

17. Mešní nadace děkana Josefa Schönigera Olšová Vrata je jednou z tzv. historických právnických osob Římskokatolické církve s vyznačeným vlastnickým právem k nemovitosti v knihovní vložce č. 36 pozemkové knihy k.ú. Olšová vrata na základě odevzdací listiny obecného soudu ze dne 18. 5. 1930, č.j. D III 240/29. Samotný zažitý termín "historická právnická osoba" přitom není pojmem právním (není uveden v žádné právní úpravě). Jedná se pouze o "pracovní" označení osob zakládaných před účinností Kodexu kanonického práva z roku 1983.

18. Právním předpisem upravujícím v době založení a vzniku předmětné mešní nadace otázky právní subjektivity církevních institucí byl zákon č. 50/1874 ř.z., o úpravě vnějších právních poměrů církve katolické, recipovaný roku 1918 do právního řádu nově vzniklého československého státu. Dle ustanovení § 14 tohoto zákona arcibiskupové, biskupové a biskupští vikáři spravují vnitřní církevní záležitosti podle církevních předpisů, pokud neodporují předpisům státním; s ohledem na toto ustanovení je třeba hledat odpověď na otázku po právní subjektivitě právnické osoby v souboru vnitrocírkevních norem, aniž by se přitom tyto staly součástí tehdejšího československého právního řádu. Sekulární právo tak tímto zákonem recipovalo ta ustanovení kanonického práva, jež umožňovala církvi, aby s civilně-právními důsledky založila právnickou osobu a aby tato právnická osoba vznikla v souladu s tehdy platným civilním právem. Založení a vznik nadace dle církevních norem a příslušnost k vnitřní církevní struktuře vzal odvolací soud za "prokázanou nejen listinnými důkazy založenými ve spise žalobce", ale i potvrzenou Ministerstvem kultury.

19. Zákon č. 50/1874 ř. z. byl zrušen doposud platným zákonem č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností, který obecnou generální klauzulí (§ 14) zrušil všechny předpisy, které upravují právní poměry církví a náboženských společností. Všeobecně známou skutečností přitom je, že při získávání církevního majetku bývalými socialistickými organizacemi (např. pro úkoly investiční výstavby, popř. jiné obdobné úkoly tzv. společenské potřeby), vystupovaly církevní složky (např. kostely, fary, nadace, samostatné fondy, obročí, beneficia apod.) i nadále jako účastníci právních úkonů nebo jako účastníci řízení. Při takovýchto právních úkonech jednal za církevní složky duchovní správce, který byl podle organizační struktury církve pověřen správou majetku, jehož se právní úkon týkal. To platilo i pro účast v konkrétním řízení (zde lze poukázat např. i na stanovisko zaujaté Ministerstvem financí formou opatření ze dne 11. 9. 1967, č. j. 314/32128/67, ve věci oprávnění složek Římskokatolické církve k majetkovým dispozicím po dohodě s Ministerstvem spravedlnosti, Ministerstvem kultury a informací a Nejvyšším soudem a Generální prokuraturou, uveřejněné jako Sdělení č. 32 v ročníku 1967 Sbírky instrukcí a sdělení Ministerstva spravedlnosti). Toto vše je navíc možno dovodit i z mnohem pozdější judikatury obecných soudů. (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 1994, sp. zn. 3 Cdo 228/93, Právní rozhledy, roč. 1994, č. 8, str. 294).

20. Pro posouzení této konkrétní věci se však jako kardinální jeví fakt, že předmětná mešní nadace byla založena na základě odkazu v bodě č. 1 závěti děkana Josefa Schönigera ze dne 29. 12. 1927 (č.l. 172), tedy dle hlavy jedenácté obecného zákoníku občanského jako základní civilní normy světského práva; právo církevní v tomto případě dodalo pouze vnější právní "formu" beneficia, což umožňoval cit. zákon č. 50/1874 ř.z. Zřízení nadace bylo potvrzeno Krajským soudem v Karlových Varech dne 18. 5. 1930, tedy zjevně nikoliv aktem jakékoliv církevní autority, ale aktem státní moci. Jinak - a stručně - řečeno: vznik a právní subjektivita stěžovatelky neodvíjely se od práva kanonického, ale sekulárního, především od relevantních ustanovení obecného zákoníku občanského.

21. K pozbývání právní subjektivity platí obecné pravidlo, že pouhým zrušením úpravy právního režimu určitého druhu právnických osob bez toho, že by tyto osoby byly výslovně zrušeny, nemůže být nastolen stav zpochybnění jejich existence a je nutno aplikovat přechodná ustanovení zákona nebo obecné předpisy. Dle středního občanského zákoníku (zákon č. 141/1950 Sb.) způsobilost k právům a povinnostem právnických osob, které dosud trvají, zůstává až do nové úpravy nedotčena (§ 563 odst. 1); výjimka z tohoto pravidla založená v ust. § 563 odst. 2 se týká obchodních a jiných společností dle o.z.o. (které zanikly dnem 1. 1. 1951) a je na postavení stěžovatelky nevztažitelná. Tento zákon se tedy předmětné nadace nijak nedotknul.(poznámka pod čarou*)

22. Ani občanský zákoník č. 40/1964 Sb. nezrušil právnické osoby, které vznikly před jeho účinností, tj. před dnem 1. 4. 1964. Právní praxe dospěla k závěru, že není-li právních předpisů upravujících jejich organizaci a řešících otázku, kdo a jakým způsobem za ně jedná a jak vůbec taková osob činí právní úkony, lze použít předpisů platných pro povahou jim nejbližší právnické osoby, případně právnické osoby vůbec - ustanovení § 853 občanského zákoníku (srov. také např. Kavka, J., Kindl, M.: O nárocích, zejména církevních, mimo restituce, Právník, 1994, č. 2, str.160).

23. Právnická osoba zaniká - pokud zvláštní zákon nestanoví jinak - dohodou, uplynutím doby nebo stanovením účelu, pro který byla založena (§ 20a odst. 1 o.z.). Právnické osoby, zapsané do obchodního (dříve podnikového) rejstříku - pokud zvláštní zákon nestanoví jinak - výmazem z tohoto rejstříku. Z již vyloženého je zřejmé, že Mešní nadace děkana Josefa Schönigera Olšová vrata nezanikla v důsledku zákonné úpravy. Že by zanikla bez právního nástupce na základě jiných skutečností (dohodou, uplynutím doby nebo splněním účelu pro který byla zřízena) nebylo ani tvrzeno, natož pak dokazováno. Ústavní soud pouze pro úplnost připomíná, že takovou právní skutečností nemohlo být zrušení evidence v tzv. souhrnném seznamu historických právnických osob - pojem evidence přitom používá Ministerstvo kultury v dopise ze dne 3. 5. 2005 založeném v soudním spisu (č. l. 143 a násl.); zákon č. 308/1990 Sb. však nerozlišuje mezi "řádnou" a "oddělenou" evidencí.

24. Ke zrušení tohoto z pohledu státní administrativy pravděpodobně "neřádného" evidenčního seznamu došlo příkazem ministra kultury č. 32/2001 ze dne 21. 12. 2001 ke dni účinnosti tohoto příkazu. Zrušení posledně jmenovaného příkazu se u Ústavního soudu domáhala skupina senátorů (Pl. ÚS 2/04); Ústavní soud žádost odmítl s odůvodněním, že právní povaha tohoto předpisu ministra kultury a tudíž splnění podmínky příslušnosti k řízení o kontrole norem požadující materiální normativnost obsahu Pl. ÚS 24/99 (Sb.n.u. sv. 18, str. 135, též č. 167/2000 Sb.) nedovoluje věc projednat, neboť příkaz ministra kultury svým obsahem představuje interní normativní směrnici směřující k úpravě povinností strukturálních částí ministerstva. Ústavní soud však v dané věci výslovně poukázal na to, že z předmětného příkazu v žádném případě neplyne regulace okruhu registrovaných právnických osob - stanovená toliko zákonem - a individuální správní akty ministerstva související s registrací, resp. evidencí podléhají soudnímu přezkumu, který je procesní garancí ochrany subjektivních práv dotčených subjektů. Zrušení tohoto souhrnného evidenčního seznamu tedy nemohlo mít vliv na právní existenci v něm vedených právnických osob (toto rozhodnutí Ústavního soudu je založeno v soudním spisu).

VI.

25. Ústavní soud si je plně vědom, že výše uvedené posouzení zůstává v rovině obecného práva a opakovaně judikoval, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není vrcholem soustavy obecných soudů. K aplikaci "jednoduchého práva" se vyjadřuje pouze tehdy, pokud současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní aplikace a interpretace. Takto ve své dosavadní rozhodovací praxi vyložil podmínky, při jejichž splnění má nesprávná aplikace jednoduchého práva za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Jde v prvé řadě o případy konkurence norem jednoduchého práva, v nichž Ústavní soud sleduje, zda ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla neopodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (srov. např. nález III. ÚS 256/01, Sb.n.u. sv. 25, str. 287), dále případy konkurence interpretačních alternativ, kdy nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení akceptace některé z interpretačních alternativ jedné, určité, normy jednoduchého práva (srov. např. nález III. ÚS 114/94, Sb.n.u., sv. 3, str. 45) a konečně o případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem (srov. např. nález I. ÚS 549/2000, Sb.n.u. sv. 22, str. 65).

26. Ústavně nekonformní interpretace zákona č. 308/1991 Sb. obecnými soudy (odvolací soud měl již k dispozici nález Ústavního soudu Pl. ÚS 6/02) je paradoxní o to více, že dřívější judikatura z období komunistického režimu, čili z období, které bylo co do pošlapávání práva a spravedlnosti v našich dějinách jedním z nejtemnějších, v němž komunistická strana a její spolupracovníci činili vše proto, aby byl omezen vliv církve (nejen katolické), ale i náboženství a víry na obyvatelstvo obecně, přičemž jedním z prostředků, jak toho dosáhnout, bylo oslabit katolickou církev ekonomicky (srov. nález II. ÚS 189/02, Sb.n.u. sv. 38, str. 175), nikdy nebyla zpochybněna existence těchto právnických osob a jako jediná podmínka jejich právní subjektivity bylo obecnou judikaturou stanoveno, že musí mít postavení právnických osob podle vnitřních předpisů církve. Ústavní soud nemá důvodu tento stav zpochybňovat a pouze připomíná mediálně známou tzv. "kauzu katedrála", kde mezi žalobci byly a jsou rovněž tzv. historické právnické osoby Katolický kostel Všech svatých sloučený později (dne 27. 4. 2001) se současnou žalobkyní Kolegiátní kapitulou Všech svatých na Hradě Pražském jako s právní nástupkyní. Další původní žalobci Katolický metropolitní kostel u sv. Víta a Pražskou proboštskou benefici metropolitního dómu sloučené s Metropolitní kapitulou u sv. Víta v Praze jako s právním nástupcem. Výše uvedené sloučení bylo provedeno dle kán. 381, § 1 a kán. 121 Kodexu kanonického práva z roku 1983, načež obecný soud vydal usnesení podle ustanovení § 107, odst. 1 a 3 občanského soudního řádu o procesním nástupnictví uvedených církevních právnických osob, se kterými soudy (včetně soudu Nejvyššího) nadále jako s účastníky jednají (srov. rozsudek sp. zn. 28 Cdo 3318/2006).

27. Česká republika jako demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana (článek 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., dále jen "Ústava") se pokusila vyrovnat s tímto obdobím své historie se snahou o alespoň částečné zmírnění morálních a majetkových křivd (např. zákony běžně označovanými za restituční). Vycházela přitom sice z kontinuity právního řádu, ale diskontinuity režimu, tedy konkrétní metody fungování státní moci, tj. státní regulací života společnosti a postavení jedince ve společnosti (srov. např. Filip, J., Svatoň, J., Zimek, J. a kol . Základy státovědy, 2. vyd., Brno: Masarykova univerzita, str. 93 - 94). Otázka státního režimu je bytostně spjata s problémem základních hodnot státu, prostřednictvím kterých je často interpretováno pozitivní obecné právo, jímž je stát, nemá-li se dopouštět svévole, sám vázán. Je nepřípustná taková interpretace právních norem demokratického právního státu, která by fakticky vedla ke sníženému standardu základních práv pod úroveň poskytovanou režimem považovaným za nedemokratický.

28. Ústavní soud konečně nemohl rozhodnout jinak taktéž pro povědomí o rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva (dále "Evropský soud"), např. ve sporu Katolický kostel v Chaniá versus Řecko z roku 1997. Zde Evropský soud shledal, že není možné, aby bylo i subjektu, byť ne přímo vybavenému právní subjektivitou (v tomto případě katolickému kostelu), znemožňováno chránit svá práva. V něm tehdy Msgre. Papamanolis, prozatímní biskup Kréty, zastupoval kostel, který neměl dle řeckých soudů status právnické osoby požadovaný řeckými soudy pro procesní způsobilost. Biskup se nakonec obrátil na Evropskou komisi pro lidská práva. Stěžoval si na odmítnutí řeckých soudů přiznat katolickému kostelu Panny Marie v Chaniá postavení právnické osoby. Tím bylo dle něj porušeno právo na přístup k soudu, právo na respektování svobody náboženského vyznání a právo na pokojné užívání majetku. Dovolával se článků 6 odst. 1, 9 a 14 Úmluvy a článku 1 Protokolu č. 1. Případ byl Komisí postoupen Evropskému soudu, který mj. shledal, že kostelu byla řeckými soudy uložena skutečná omezení, která mu v daném případě bránila nechat soudně rozhodnout spor týkající se jeho práv. Rozhodnutím, že katolický kostel v Chaniá nemá procesní způsobilost, řecké soudy nejen sankcionovaly nedodržení prosté formality nezbytné k ochraně veřejného pořádku, ale kostelu byla uložena také skutečná omezení, která mu v daném případě bránila, aby nechal soudně rozhodnout spor týkající se jeho vlastnických práv. Avšak taková omezení porušila samou podstatu práva stěžovatele na soud a dostala se do rozporu s článkem 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud tedy nemohl toto právo nepřiznat právnické osobě, která - dokonce navíc a na rozdíl od katolického kostela v Chaniá - právnickou osobou obecného práva prokazatelně byla a nebyla doposud zrušena.

VII.

29. Ústavní soud také připomíná obiter dictum svého plenárního stanoviska Pl. ÚS-st. 22/05 (Sb. n. u., sv. 39, str. 515, též č. 13/2006 Sb.) o legitimním očekávání na straně církevních právnických osob, opírající se o zákonné ustanovení, kterými z povahy věci nemohou být nově zakládané právnické osoby, nýbrž ty, kterým byl v minulosti totalitním režimem jejich majetek protiprávně odňat. Pokud by (a to bez současné změny práva) nebyla Ústavním soudem uznána právní subjektivita těchto osob, konfirmoval by v právní rovině (a to bez jakéhokoli právem aprobovaného podkladu) soud demokratického právního státu dílo jeho nedemokratického předchůdce.

30. V plenárním stanovisku - k němuž sice soudce zpravodaj v této věci zaujal odlišné stanovisko avšak pro futuro je názorem pléna Ústavního soudu vázán - se Ústavní soud vyjádřil k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, kdy přijal jeho ustálenou judikaturu stojící za názorem, že subjekt, který je podle zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není. Obecný soud bude tedy muset s ohledem na plenární stanovisko Pl. ÚS-st. 22/05 v meritorním rozhodnutí přihlédnout ke kategorii subjektu, tedy zda lze stěžovatele v organizační struktuře Římskokatolické církve podřadit pod kategorii řeholních řádů a kongregací, případně do církevní provincie moravské. Obecný soud je povinen zkoumat, zda k vlastnické obnově byly využity nástroje předvídané ve speciálním restitučním předpise (zákon č. 298/1990 Sb.) a naplnění Nejvyšším soudem dovozené "restituční skutkové podstaty", jejíž konstrukce vychází z existence státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, jenž nalézal výrazu v působnosti Státního úřadu pro věci církevní, resp. Ministerstva školství a kultury, v existenci správy majetkových podstat řádů a kongregací (jež nesloužily řeholním účelům) Náboženskou maticí, a v oprávněních, plynoucích pro ni z jejího statutu, které byly posléze - ohledně spravovaného majetku - (typicky) finalizovány darovacími smlouvami ve prospěch československého státu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/1999, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001).

31. Výklad nad rámec výše uvedeného by měl důsledky v právním státě neakceptovatelné, kdy by skupina subjektů en bloc ztratila aktivní legitimaci k ochraně jimi tvrzeného vlastnického práva. Ústavní soud však ve svém nálezu IV. ÚS 412/04 (srov. Sb.n.u. sv. 39, str. 353) uvedl, že izolování subjektivního práva od možnosti toto právo vykonávat, je oblíbeným trikem totalitních států, který používají při schovávání (v tomto případě právní) zvůle a bezpráví za formální zásadu práva. V právním státě tyto praktiky tolerovat nelze.

32. Ústavní soud samozřejmě nepřehlíží ani nález pléna ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 2/06, nicméně má za to, že pro posouzení dané ústavní stížnosti použitelný není již proto, že se váže k zákonu č. 495/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 2/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech), ve znění nálezu Ústavního soudu vyhlášeného pod č. 4/2003 Sb. a zákona č. 562/2004 Sb., jenž nabyl účinnosti až po vydání napadených rozhodnutí obecných soudů (dne 23. 12. 2005).

VIII.

33. Ústavní soud jako nejvyšší orgán ochrany ústavnosti nemohl přejít skutečnost, že v demokratickém právním státě hraje nezastupitelnou roli princip oddělení tří složek veřejné moci - výkonné, zákonodárné a moci soudní; ty do své činnosti nemohou, leč právem předvídaným způsobem, zasahovat (článek 2 odst. 1 a odst. 3 Ústavy). Moc soudní, jsouc povolána k autoritativnímu řešení sporů a ochraně práv (čl. 90 Ústavy), a to především ochraně práv jednotlivce, jak ve sporech soukromých, tak proti státu a zájmům státu, nutně musí být zvlášť striktně oddělena od intervencí moci výkonné.

34. Pokud proto obecné soudy opřely své rozhodnutí upínající se k právní subjektivitě stěžovatelky (resp. jejích právních předchůdců) o dokumenty Ministerstva kultury - především pak o dopis ředitelky odboru církví RNDr. Jany Řepové ze dne 3. 5. 2005 usilující navodit dojem, že v případě tzv. historických právnických osob nejde o právnické osoby ve smyslu právního řádu České republiky, ale pouze o právnické osoby podle vnitřních předpisů Církve římskokatolické, které pojem "právnická osoba" také používají -, dopustily se průzračně čistého denegatio iustitiae. Je úkolem soudu, a nikoliv ministerstva, zkoumat, zda církví založená právnická osoba, která každá je z povahy věci "právnickou osobou v církvi" - tedy založená dle vnitřních předpisů církví -, není také v konkrétním případě právnickou osobou dle státního práva (jako třeba římskokatolické farnosti), čemuž by evidentně nasvědčoval například zápis v pozemkové knize. Tohoto úkolu se soud nemůže zhostit pouhým odkazem na údaje poskytnuté Ministerstvem kultury a případné jeho negativní právní závěry o neexistenci právní subjektivity té či oné osoby musí náležitě odůvodnit, a to při respektu k ústavně konformní interpretaci článku 16 odst. 2 Listiny. Postup soudů akceptující v projednávané věci "pokyn" v řízení nijak nezúčastněné výkonné moci bez vlastního právního zkoumání věci je v totálním rozporu se základními atributy právního státu; je zřetelné, že tímto postupem odpírajícím ve svých důsledcích samotný přístup stěžovatelky k soudu byla uplatněna rozhodujícími soudy státní moc v rozporu s článkem 2 odst. 3 Ústavy a článkem 2 odst. 2 Listiny, čímž bylo stěžovatelce odepřeno právo na soudní ochranu zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny a článkem 6 odst. 1 Úmluvy.

35. Proto byla ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušena podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

IX.

36. V důsledku kasačního rozhodnutí Ústavního soudu opřeného o důvody shora vyložené nebylo již třeba podrobněji se zabývat stěžovatelčinou námitkou upínající se k tvrzeným průtahům v řízení.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 21. listopadu 2007

Miloslav Výborný

předseda senátu

-----------------------------------

*) Právně historická expertiza Univerzity Karlovy v Praze k právnímu postavení tzv. katolického církevního majetku v druhé polovině 19. a ve 20. století na území dnešní České republiky (dostupná např. na stránkách Společnosti pro církevní právo - http://spcp.prf.cuni.cz) potvrzuje kontinuitu existence církevních právnických osob zřízených podle dřívějších právních předpisů i po účinnosti občanského zákoníku z roku 1950 a odkazuje i na stanovisko Generální prokuratury ČSR, podle kterého majetek církví a náboženských společností není socialistickým vlastnictvím ani vlastnictvím osobním. Církevní majetek nebyl zestátněn. Vlastnictví církví, popř. církevních institutů trvá a stát na majetek toliko dozírá.

ODLIŠNÉ STANOVISKO K ODŮVODNĚNÍ NÁLEZU SP. ZN. IV. 34/06

V odstavci 30 nálezu Ústavní soud jako obiter dictum uvádí, že je pro další průběh sporu právně významné, zda lze stěžovatelku považovat za řeholní řád, kongregaci, příp. za součást arcibiskupství olomouckého. Jinými slovy, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05, je zde interpretováno tak, že zákon č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 298/1990 Sb."), tvoří překážku pro úspěšné uplatnění určovací žaloby pouze u těch církevních subjektů, které jsou uvedeny v jeho názvu.

Dle mého názoru není výše uvedená interpretace správná, neboť citované stanovisko je třeba vykládat v souvislosti se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, v tom smyslu, že do přijetí právního předpisu, jímž budou restituce církevního majetku upraveny v obecné rovině, není žádný církevní subjekt oprávněn domáhat se žalobou na určení ochrany vlastnického práva, jestliže ke skutečnosti, v níž je spatřováno ohrožení tohoto práva, došlo v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, popřípadě ještě přede dnem 25. 2. 1948. Ústavní soud ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 vymezil princip, dle nějž nelze prostřednictvím určovacích žalob podle občanskoprávních předpisů obcházet smysl restitučního zákonodárství a k obnově vlastnického práva, pozbytého v tzv. rozhodném období, je možno užít pouze postupy a instituty obsažené v restitučních předpisech. Ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05 pak Ústavní soud vztáhl tento princip rovněž na žaloby církevních subjektů, když dovodil, že zákon č. 298/1990 Sb. tvoří součást restitučního zákonodárství a má proto stejné účinky jako ostatní restituční předpisy, tzn. zejména vylučuje možnost domáhat se vydání majetku občanskoprávní cestou.

Situace církevních subjektů je specifická v tom ohledu, že doposud nebyl, s výjimkou zákona č. 298/1990 Sb., který se ovšem týkal jen malé části sporného majetku, přijat žádný právní předpis, jehož prostřednictvím by jim bylo umožněno domáhat se vydání majetku, získaného na jejich úkor státem v letech 1948 až 1989. Nemožnost využít institutu určovací žaloby dle občanskoprávních předpisů se tedy u těchto subjektů fakticky rovná odepření možnosti domoci se vydání předmětného majetku vůbec. Je však třeba mít na zřeteli, že se jedná pouze o přechodný stav, trvající do doby než bude zákonodárcem přijat příslušný restituční předpis. Právě tuto skutečnost považuji z hlediska formulace svého stanoviska za zcela zásadní, neboť vycházím z pevného přesvědčení, že zákonodárce v budoucnu prostřednictvím zvláštního právního předpisu církevním subjektům umožní domoci se nápravy majetkových křivd, způsobených komunistickým režimem. Ústavní soud v tomto smyslu ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05 apeloval na zákonodárce, aby se otázkou církevního majetku co nejdříve zabýval, současně však dle mého názoru vyjádřil vůli vyčkat do přijetí nové právní úpravy a neřešit situaci prostřednictvím soudního rozhodování o individuálních nárocích.

V Brně dne 26. 11. 2007

Michaela Židlická

soudkyně Ústavního soudu