Text je možné stáhnout i ve formátu MS-Word
1. Ochrana zdraví a života dítěte, je zcela
relevantním a více než dostatečným důvodem pro zásah do rodičovských práv a
omezení náboženské svobody, kdy jde o hodnotu, jejíž ochrana je v systému
základních práv a svobod jednoznačně prioritní.
2. Odmítají-li rodiče léčbu nezletilého dítěte, jež
je v bezprostředním ohrožení života, nepředstavuje vydání předběžného opatření
podle § 76a o. s. ř., kterým se dítě svěří do péče příslušného léčebného
zařízení, porušení jejich práv zakotvených v čl. 32 odst. 4 či čl. 16 odst. 1
Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k nutnosti okamžitého zásahu není
zpravidla možno v řízení o vydání takového předběžného opatření řešit případný
spor rodičů s léčebným zařízením o vhodnosti té které léčby. Týká-li se věc
dítěte ve věku okolo šesti let, není porušením čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech
dítěte, pokud toto dítě nebylo v daném řízení soudem vyslechnuto. Výslech
rodičů musí soud provést pouze v případě, že by to pro rozhodnutí bylo nezbytné
a z hlediska zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí možné.
III.
ÚS 459/03
Česká
republika
NÁLEZ
Ústavního
soudu
Jménem
republiky
Ústavní soud rozhodl dne 20. srpna 2004,
za souhlasu účastníků mimo ústní jednání, v senátu ve věci ústavní stížnosti
stěžovatelů 1. P. J. a 2. L. J., obou zastoupených JUDr. L. M., advokátem,
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 9. 2003, sp. zn. 13 Co
1074/2003, a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 13. 8. 2003, sp. zn. 39
Nc 1507/2003, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné,
jako účastníků řízení, a nezletilého D. J., zastoupeného opatrovníkem Veřejným
ochráncem práv - JUDr. O. M., a Magistrátu města Karviné, odbor sociálně-právní
ochrany, Karviná - Fryštát, Fryštátská 72/1, jako vedlejších účastníků řízení,
takto:
Ústavní
stížnost se zamítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností, která i
jinak splňovala formální podmínky zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve
znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli
stěžovatelé usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 9. 2003, sp. zn. 13
Co 1074/2003, jakož i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Karviné ze
dne 13. 8. 2003, sp. zn. 39 Nc 1507/2003. Dle stěžovatelů uvedenými
rozhodnutími byla porušena jejich práva zakotvená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Evropská
úmluva"), čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
(dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 2 Úmluvy na ochranu lidských práv a
důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny (dále
jen "Úmluva o lidských právech a biomedicíně") a čl. 9 odst. 1, 2 a
čl. 12 Úmluvy o právech dítěte.
Citovaným usnesením nařídil Okresní soud
v Karviné na návrh Magistrátu města Karviné předběžné opatření, kterým
nezletilého syna stěžovatelů, D. J., předal do péče Kliniky dětské onkologie
Fakultní nemocnice Brno a ustanovil mu podle § 76a odst. 3 o. s. ř. opatrovníka
pro řízení v osobě Mgr. O. K., justiční čekatelky Krajského soudu v Ostravě. Z
odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplynulo, že dne 7. 8. 2003 obdržel Magistrát
města Karviné informaci od Fakultní nemocnice Brno, že v době od 18. 7. 2003
měla v péči nezletilého, u něhož bylo diagnostikováno vysoce zhoubné nádorové
onemocnění, které vede nezvratně, není-li adekvátně léčeno, ke smrti pacienta.
Současné dostupné léčebné metody poskytují naději na vyléčení, při léčbě je
však třeba aplikace krevních derivátů. O těchto skutečnostech byli oba rodiče
informováni, ti však nemocnici sdělili, že jsou Svědci Jehovovi a od počátku
léčby projevovali negativní postoj k aplikaci krevních derivátů. Protože si ale
byli vědomi závažnosti onemocnění, dali k této léčbě souhlas. Dne 31. 7. 2003
byl nezletilý propuštěn do domácího ošetřování, kdy rodiče nezletilého byli
opět poučeni o charakteru onemocnění a o potřebě dalšího bloku léčby
chemoterapií dne 15. 8. 2003. V několika dnech se stav nezletilého zhoršil, a
tak dne 4. 8. 2003 byl přijat v uvedené nemocnici, kde bylo nutno podat i
krevní transfuze. Dne 6. 8. 2003 v prohlášení rodiče uvedli, že jsou si vědomi
závažnosti onemocnění. Pokud však léčení nezletilého bude vyžadovat další
transfuze krve, nemohou s nimi pro náboženské přesvědčení a ze zdravotních
důvodů souhlasit. Proto trvali na tom, aby nezletilý byl léčen pouze prostředky
zmírňujícími bolest, a současně požádali o jeho převoz na dětskou kliniku
Fakultní nemocnice Ostrava - Poruba, kde se v současné době zotavuje z
předchozí léčby. Vzhledem k tomu, že rodiče nadále odmítají další léčbu
chemoterapií spojenou s transfuzemi krve, jež však nemá žádnou alternativu,
berou dle navrhovatele nezletilému jedinou naději na vyléčení a závažně tak
ohrožují jeho zdravotní stav a život. Nezahájí-li dítě nejpozději do 15. 8.
2003 druhý blok chemoterapie, bude v akutním ohrožení života. S ohledem na tato
skutková zjištění dospěl okresní soud k závěru, že návrhu je nutno v plném
rozsahu podle ustanovení § 76a odst. 1 o. s. ř. vyhovět, neboť nezletilý trpí
závažným onemocněním, kdy jeho zdravotní stav a život je vážně ohrožen, a tak
potřebuje řádnou léčbu ve Fakultní nemocnici Brno, kde pravděpodobně bude muset
být podáván krevní derivát, což jeho rodiče odmítají. Soud také podle § 37
odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů,
ustanovil dítěti opatrovníka, který měl nezletilého v daném řízení zastupovat.
Krajský soud v Ostravě pak k odvolání
stěžovatelů citované usnesení Okresního soudu v Karviné potvrdil, když se zcela
ztotožnil s jeho závěry. K tomu uvedl, že nařízení předběžného opatření podle §
76a o. s. ř. je dáno naléhavou potřebou rychlého operativního zákroku, kterou
nelze vyřešit ani rozhodnutím ve věci samé, ani nařízením předběžného opatření
podle § 76 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Přitom byl důvod předběžného opatření
jednoznačně prokázán, když se ukázalo, že nezletilý se ocitl v přímém ohrožení
života. Poukaz stěžovatelů na to, že vydáním napadeného usnesení vlastně
odpovědnost za léčbu nezletilého přebírá navrhovatel, opatrovník či soud,
zatímco tuto odpovědnost mají výhradně rodiče (čl. 32 odst. 4 Listiny), nemá
dle odvolacího soudu místa, protože uvedené ustanovení výslovně připouští, že
nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím
soudu na základě zákona, jak tomu je i v posuzovaném případě. Další argumentace
rodičů, týkající se postupu Fakultní nemocnice Brno, jenž měl být v rozporu s §
77 zákona č. 20/1966 Sb., o péči a zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů,
je dle soudu pro právní posouzení věci nerozhodná, resp. na správnosti závěrů
okresního soudu nemůže nic měnit, taktéž vzhledem k ustanovení § 75 odst. 5 o.
s. ř., z něhož vyplývá, že účastníci nemohou v odvolání nebo v průběhu
odvolacího řízení uvádět žádné nové skutečnosti nebo důkazy. Napadené usnesení
je správné rovněž ve výroku o ustanovení opatrovníka, protože nezletilý sice má
své zákonné zástupce, ti jej však nemohou v předmětném řízení zastupovat pro
možný střet zájmů ve smyslu § 37 odst. 1 zákona o rodině.
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí,
že jsou zákonnými zástupci nezletilého, řádně se o něj starali a žádali pro něj
léčbu v souladu s vědeckými poznatky bez rizik transfuze. Dle stěžovatelů však
lze z postupu soudu dovozovat, že kdykoliv rodiče vysloví v případě léčby svého
smrtelně nemocného dítěte v souladu s vědeckými poznatky jiný názor než jeho
ošetřující lékař, stane se to důvodem k omezení jejich rodičovských práv
předběžným opatřením, aniž by jakýkoli nezávislý orgán zkoumal, zda existují v
souladu s názorem rodičů dítěte v oblasti medicíny de lege artis alternativní
možnosti se srovnatelnou nadějí na úspěch léčby. Z toho dovozují, že soudy
nebraly v úvahu práva zákonných zástupců dítěte zaručená čl. 6 odst. 2 Úmluvy o
lidských právech a biomedicíně. Stěžovatelé dále namítají, že dítě se neocitlo bez
péče, kdy se o něj po celou dobu řádně starali, přičemž není ohroženo jednáním
rodičů, ale těžkou zhoubnou nemocí. Aby byla uchována naděje na zdárný postup
léčby, je velmi důležitý psychický stav dítěte, které však trpí tím, že musí
ležet v nemocnici i v týdnech, kdy k tomu není z léčebného hlediska žádný
důvod. Tím je "příznivý vývoj" dítěte narušen daleko více než
rozdílným názorem rodičů na jeho léčbu. Přitom rozdílný názor na léčbu a snaha
rodičů nevystavit dítě rizikům transfuze za současného doložení toho, že bez
transfuze lze postupovat, nejsou dle stěžovatelů zákonným důvodem pro předběžné
opatření podle § 76a o. s. ř. Soudy údajně měly toto ustanovení aplikovat bez
rozlišení, jako by se jednalo o týrané či zanedbané dítě a ne o případ, kdy si
rodiče pouze přejí jiný dostupný druh léčby. Stěžovatelé mají za to, že došlo k
odloučení rodičů od dítěte, aniž by k tomu byly splněny zákonné předpoklady,
čímž mělo být porušeno právo navrhovatelů na výchovu jejich syna ve smyslu čl.
32 odst. 4 Listiny. Stěžovatelé tvrdí i to, že soudy nepostupovaly v souladu s
§ 76a odst. 3 o. s. ř., protože neprovedly jejich výslech a neumožnily jim
nezletilého v řízení zastupovat. Takto mělo dojít k oddělení dítěte od rodičů
proti jejich vůli ve smyslu čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, čímž zároveň
bylo porušeno právo navrhovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1
Evropské úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny. Konečně stěžovatelé uvádějí, že soud
vůbec nezjišťoval, jaký je vztah dítěte k rodičům, případně zda je dítě schopno
formulovat svůj názor na léčbu, při které by mu byla podána transfuze krve.
Soud měl předjímat závěr, že dítě jej nebude schopno formulovat. Soud tak
přivodil to, že nemohl být brán na názor dítěte jakýkoliv zřetel, čímž došlo k
porušení čl. 12 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte. Vzhledem k tomu
stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud nálezem napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření
účastníků a vedlejších účastníků řízení k ústavní stížnosti. Krajský soud
sdělil, že má za to, že jeho postupem nedošlo k žádnému zásahu do práv
stěžovatelů a jejich dítěte, zajištěných Evropskou úmluvou, Listinou či Úmluvou
o právech dítěte. Okresní soud uvedl, že při vydání svého rozhodnutí vycházel z
návrhu Magistrátu města Karviné a přiložených zpráv lékařů, jiné doklady a
důkazy k dispozici neměl. Dále poukázal na to, že podle § 75 odst. 3 o. s. ř.
nemusí být účastníci vyslechnuti a o předběžném opatření musí být rozhodnuto do
24 hodin poté, co byl návrh podán, což se také stalo, přičemž v tomto krátkém
časovém limitu nebylo možno předvolat a vyslechnout rodiče, eventuálně jejich
právního zástupce, který v této době ani nebyl znám. Podle přesvědčení
uvedeného soudu byla věc vyřízena v souladu se zákonem a v žádném případě
nedošlo k porušení Úmluvy o právech dětí.
Magistrát města Karviné ve svém vyjádření
popsal okolnosti předcházející vydání předmětného návrhu v podstatě tak, jak
bylo uvedeno v odůvodnění usnesení soudu prvního stupně. Dále poukázal na smysl
a účel Úmluvy o právech dítěte, jakož i na úpravu obsaženou v Listině, zákoně o
rodině a zákoně č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění
pozdějších předpisů, dle nichž je právem a povinností rodičů udělat pro blaho
dítěte vše, včetně jeho zdraví, a pokud tomu tak není, musí nastoupit ochrana
práv dětí podle příslušných předpisů. Vzhledem k tomu, že rodiče nezletilého
odmítali další léčbu chemoterapií, brali mu jedinou naději na vyléčení a
závažně tak ohrožovali jeho zdravotní stav a život. Jiná alternativní cesta poskytující
dítěti naději na vyléčení podle přednosty Kliniky dětské onkologie Fakultní
nemocnice Brno nebyla a není, čehož si byli rodiče vědomi. Dle Magistrátu města
Karviná rodiče porušují rodičovskou zodpovědnost, zejména povinnost řádně
pečovat o zdraví dítěte tím, že svým postojem k léčení ohrožují nejen zdraví
dítěte, ale i jeho život, a proto bylo třeba postupovat daným způsobem.
Veřejný ochránce práv JUDr. O. M., jenž
by ustanoven nezletilému opatrovníkem pro řízení před Ústavním soudem usnesením
Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2004, čj. III. ÚS 459/03-20, k ústavní stížnosti
uvedl, že pokud se stěžovatelé dovolávají výše zmíněných mezinárodních úmluv a
ústavních dokumentů, pak tyto deklarují a zajišťují soubor práv a povinností
sledujících ochranu především dítěte, přičemž se vychází ze dvou předpokladů -
především že jde o dítě žijící a že v souladu s civilizační tradicí ochranu
dítěti v prvé řadě poskytují a zaručují jeho rodiče. Stěžovatelé však dle
opatrovníka pomíjejí skutečnost, že nespornou prioritou v soustavě práv lidské
bytosti a současně podmínkou realizace všech dalších ústavních práv lidské
bytosti je její právo na život. Stěžovatelé svým vědomým postojem k léčbě
nezletilého, který osvědčili svým prohlášením ze dne 6. 8. 2003, rozhodli ukončit
proces aktivního léčení bezprostředně život ohrožující nemoci nezletilého a
požadovali, aby léčba chemoterapií byla přerušena a nezletilý byl léčen pouze
paliativní léčbou; poskytli tedy ošetřujícím lékařům pouze souhlas s použitím
medicínských prostředků utišujících, neovlivňujících však podstatně průběh
vlastní choroby. Vzhledem k diagnóze by to znamenalo nezvratný konec života,
takže vznikla nesporně situace, kterou k realizaci práva na život a ochranu
zdraví zákon v ustanovení § 76a o. s. ř. předpokládá, a nic nemohlo zpochybnit
v souvislosti s předpokládanými výjimkami autoritativního rozhodování rodičů
postup, který obecné soudy zvolily. Opatrovník proto navrhuje, aby Ústavní soud
ústavní stížnost zamítl.
Fakultní nemocnice Brno se postavení vedlejšího
účastníka vzdala.
Ústavní soud si rovněž vyžádal stanovisko
Mgr. O. K., jež byla ustanovena kolizní opatrovnicí nezletilému pro řízení před
obecnými soudy. Ta poukázala na původní důvodovou zprávu k Úmluvě o lidských
právech a biomedicíně, konkrétně na odst. 48, dle kterého "spočívá prvotní
povinnost lékařů a jiných zdravotnických pracovníků k jejich pacientovi a je
rovněž součástí profesionálního standardu (čl. 4), aby jednali v zájmu
pacienta. Ve skutečnosti má lékař povinnost chránit pacienta proti rozhodnutím
osob nebo orgánů, jejichž souhlas je vyžadován, která nejsou v zájmu pacienta a
z tohoto důvodu by národní právo mělo zajistit adekvátní opravný
prostředek." Pokud tedy zákonní zástupci nezletilé osoby v ohrožení
života, která není sama způsobilá k udělení souhlasu se zákrokem, nesouhlasí s
takovým lékařským zákrokem, který může této nezletilé osobě zachránit život,
přednost má dle opatrovnice právo na život této osoby, jinak by Úmluva o
lidských právech a biomedicíně byla stavěna do rozporu s čl. 3 a čl. 6 odst. 1,
2 Úmluvy o právech dítěte. Dále má opatrovnice za to, že nedošlo k porušení čl.
32 odst. 4 Listiny, protože práva rodičů byla omezena rozhodnutím soudu na
základě zákona, přičemž v posuzovaném případě byly dány důvody pro nařízení
předběžného opatření podle § 76a o. s. ř. Dle opatrovnice nedošlo ani k
porušení čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1
Evropské úmluvy, když prvně uvedené ustanovení připouští oddělení dítěte, pokud
se tak stane v zájmu dítěte soudním rozhodnutím a v souladu s platným právem,
přičemž výčet takových příkladů v této úmluvě je pouze demonstrativní. Dítě
bylo odděleno od svých rodičů proti jejich vůli na základě soudního rozhodnutí,
které bylo vydáno v souladu s platným českým právem a v příslušném řízení.
Jestliže stěžovatelé namítají porušení čl. 12 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech
dítěte, s ohledem na věk dítěte a na povahu řízení soud postupoval správně,
když nezletilé dítě nevyslýchal. S ohledem na výše uvedené opatrovnice navrhuje,
aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Stěžovatelé v replice k vyjádření
Veřejného ochránce práv uvedli, že si hodnotu života uvědomují, neboť to byli
právě oni, kdo léčbu inicioval, avšak přáli si pro své dítě to nejlepší řešení,
a tak je nechtěli vystavovat rizikům, kterým se dá předejít; proto navrhli
konkrétní léčbu v souladu s vědeckými poznatky. Jde-li o prohlášení,
stěžovatelé skutečně dne 6. 8. 2003 navrhli jako alternativu paliativní léčbu,
ale chápali to jako nejzazší řešení, což je doloženo jejich dopisem ze dne 12.
8. 2003, kde navrhují řadu alternativních postupů léčby. K vyjádření okresního
soudu uvedli, že nesdílejí jeho názor, že účastníci nemusí být dle § 75 odst. 3
o. s. ř. vyslechnuti, protože toto by bylo v rozporu s ustanovením čl. 9 odst.
1, 2 a čl. 12 odst. 1, 2 Úmluvy o právech dítěte. Dle jejich názoru je třeba
cit. ustanovení občanského soudního řádu vykládat tak, že soud může vydat
rozhodnutí, i když výslech účastníků není možný, nemůže se však jednat o
"omluvenku", která by soud zprošťovala povinnosti shromáždit všechny
dostupné důkazy, včetně výslechu rodičů a dětí, pokud je to jen trochu možné. K
vyjádření Magistrátu města Karviné stěžovatelé konstatují, že není pravda, že
by porušili rodičovskou zodpovědnost, protože souhlasili s léčbou, dokonce i s
chemoterapií, pouze žádali, aby chemoterapie byla prováděna tak, aby dítě
nebylo vystaveno rizikům spojeným s krevními transfuzemi, což doložili
odbornými studiemi, pracovnice magistrátu se k nim však nevyjádřila. Stěžovatelé
se vyjádřili rovněž ke stanovisku Mgr. O. K., a to v tom smyslu, že nesouhlasí
s názorem, že by mělo být důvodem k odebrání dítěte z péče rodičů, jestliže
tito upřednostňují jeden léčebný postup před druhým. Současně sdělili, že někdy
může být oddělení dítěte od rodičů nezbytné, v jejich případě to není třeba,
protože o dítě řádně pečují.
Ústavní soud přezkoumal napadená
rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a
dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatelé se v ústavní stížnosti
dovolávají, kromě jiného, svého práva upraveného čl. 32 odst. 4 Listiny.
Uvedené ustanovení má dle Ústavního soudu pro posouzení věci klíčový význam,
když zakotvuje na straně jedné právo rodičů na péči a výchovu dítěte, na straně
druhé ovšem i právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči. Uvedené právo však
může být omezeno, a to za podmínky, že se tak stane rozhodnutím soudu na
základě zákona. I když citované ustanovení další podmínky neobsahuje,
bezpochyby je při tom třeba respektovat omezení vyplývající z ostatních
ustanovení Listiny, ve vztahu k danému případu je pak relevantní zejména čl. 4
Listiny. Danou materii upravuje rovněž čl. 8 Evropské úmluvy; i když předmět
jeho regulace je širší, než je tomu u čl. 32 odst. 4 Listiny, protože obecně
zakládá právo každého na to, aby byl respektován jeho soukromý a rodinný život,
je třeba věc posuzovat i z hlediska tohoto ustanovení. Dané právo na
respektování soukromého a rodinného života dle uvedené úmluvy není rovněž
neomezené, protože státní orgán do jeho výkonu práva může zasahovat, avšak jen
tehdy, je-li to v souladu se zákonem a je-li to nezbytné v demokratické
společnosti v zájmu ochrany zdraví nebo práv a svobod jiných (mimo jiné).
Pokud obecné soudy rozhodly, že se nezletilý
D. svěřuje do péče uvedeného léčebného zařízení, nepochybně tím zasáhly do
ústavně zaručeného práva stěžovatelů ve smyslu čl. 32 odst. 4 věta první
Listiny, jakož i do práva zakotveného v čl. 8 odst. 1 Evropské úmluvy, když
omezily právo rodičů rozhodovat o léčení jejich dítěte; jen zčásti došlo i k
jeho "odloučení" od rodičů, avšak to nebylo smyslem příslušného
opatření, nýbrž jeho vedlejším důsledkem. Vzhledem k tomu bylo nezbytné
posoudit, zda v daném případě byly naplněny podmínky přípustnosti takového
zásahu dle čl. 32 odst. 4 věta druhá Listiny, resp. čl. 8 odst. 2 Evropské
úmluvy, tj. zda se jednalo o zásah nezbytný v demokratické společnosti na
základě a v souladu se zákonem, když není sporu o tom, že se tak stalo na
základě soudního rozhodnutí.
Ústavní stížností napadené prvostupňové
rozhodnutí bylo vydáno na základě § 76a odst. 1 o. s. ř. poté, co příslušný
soud dospěl k závěru, že zdravotní stav nezletilého, příp. jeho život jsou
vážně ohroženy. Dle názoru Ústavního soudu nebylo třeba se ústavností
citovaného ustanovení v obecné rovině blíže zabývat, neboť předmětem jeho
úpravy je ochrana práv nezletilých dětí vyplývajících zejména z čl. 6 odst. 1 a
čl. 31 Listiny, přičemž zajištění takové ochrany vyplývá pro Českou republiku z
mezinárodních závazků, a to (rovněž) z již zmíněné Úmluvy o právech dítěte a
Úmluvy o lidských právech a biomedicíně. Pokud jde o následné posouzení otázky,
jež nutně z výše uvedeného vyvstane, tedy zda k předmětnému zásahu došlo v
souladu se zákonem, vycházel Ústavní soud ze své konstantní judikatury, dle níž
není, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), běžnou další
instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným
a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Proto není jeho úkolem
zabývat se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických
osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně
neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Vzhledem ke svému postavení ve vztahu k soudům obecným zastává Ústavní soud
názor, že interpretace a aplikace jednoduchého práva je věcí soudů obecných a
rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda
namítaný nebo i autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení
ústavně zaručených práv (např. ;nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97
publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 8, č. 66). K porušení ústavně
zaručených práv účastníka řízení může zpravidla dojít až v případě, kdy soudy
vycházely ze zásadně nesprávného zhodnocení dopadu ústavně zaručených práv,
jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v
procesu interpretace a aplikace jednoduchého práva byl obsažen prvek svévole
(srov. nález ze dne 9. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů
a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). Obdobně tomu je v otázce hodnocení důkazů, kdy
za porušení ústavně zaručených práv lze považovat situaci, kdy v daném procesu
dochází k zásadním pochybením, zejména vzniká extrémní rozpor mezi provedenými
důkazy a skutkovým stavem, z něhož pak obecné soudy vycházely. K tomu je třeba
dodat, že možnost ingerence Ústavního soudu do činnosti soudů obecných ve výše uvedeném
smyslu se stupňuje s intenzitou příslušného zásahu do základních práv a svobod.
Ve výše uvedeném smyslu však Ústavní soud
stran postupu obecných soudů žádné pochybení nezjistil. Jde-li o stav věci, z
něhož obecné soudy při svém rozhodování vycházely, ten není ze strany
stěžovatelů v zásadě zpochybňován (viz níže). Jak Ústavní soud zjistil, soud
prvního stupně vycházel ze zpráv Fakultní nemocnice Brno ze dne 6. 8. 2003 a ze
dne 12. 8. 2003, v nichž je Magistrát města Karviné upozorňován na odmítnutí
léčby nezletilého ze strany stěžovatelů. Z nich jednoznačně vyplývá, že
nebude-li neprodleně zahájena léčba chemoterapií, kterou však jeho rodiče
odmítají, jsou zdraví a život nezletilého D. vážně ohroženy. Tyto skutečnosti
jsou patrné rovněž z písemnosti nazvané "Informovaný souhlas" ze dne
22. 7. 2003 a "Léčba D. J., r. č..." ze dne 6. 8. 2003. Z těchto je
možné také zjistit, že důvody odmítnutí této léčby rodiči nezletilého jsou
náboženské a zdravotní. V ústavní stížnosti se přitom namítá, že podmínky
citovaného ustanovení nebyly naplněny, protože dítě nebylo ohroženo jednáním
rodičů, ale těžkou nemocí, kdy si rodiče přáli pouze jiný způsob léčby. V prvé
řadě je třeba uvést, že Ústavní soud nemá žádnou pochybnost o tom, že do sféry
regulace dané normy spadají i případy, kdy je nezletilému dítěti odepírána
nezbytná lékařská péče, zvláště pak tehdy, je-li tím přímo ohrožován jeho
život. Nelze tedy souhlasit s názorem stěžovatelů, že došlo k porušení čl. 9
odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, když se u nezletilého D. nejednalo o
zneužívané či zanedbané dítě. Smluvním státům je zde ponecháván prostor k
vlastnímu uvážení, neboť výčet skutkových podstat přípustného zásahu do práv
rodičů (a dítěte) je pouze demonstrativní a jiný přístup by ostatně byl v
přímém rozporu jak s čl. 6 odst. 1, čl. 31 Listiny, tak i Úmluvy o právech
dítěte a Úmluvy o lidských právech a biomedicíně. Dále je třeba konstatovat, že
obecné soudy postupovaly správně i z pohledu důvodů, z nichž došlo k odmítnutí
léčby. Jde-li o první, tedy náboženský důvod, výkon práva zakotveného v čl. 16
odst. 1 Listiny lze za určitých podmínek omezit, přičemž podmínky pro to, jak
bude dále uvedeno, naplněny byly a v podrobnostech lze odkázat na závěry
Ústavního soudu uvedené níže. Jde-li o údajné zdravotní důvody, tyto ovšem
blíže specifikovány nebyly, tedy až na to, že s podáním krevní transfuze jsou
spojena určitá rizika. Pokud však rodiče požadovali pro dítě "léčbu",
která již nevede k odstranění příčiny nemoci, ale pouze k dočasnému zmírnění jejích
následků, a kdy si byli vědomi toho, že je život dítěte vážně ohrožen,
nebude-li adekvátní léčba chemoterapií zahájena, pak by tento důvod ztěží mohl
obstát. Jestliže stěžovatelé své odvolání proti usnesení soudu prvního stupně,
jakož i ústavní stížnost staví tak, že v dané věci mezi rodiči nezletilého a
léčebným zařízením šlo o spor o způsob léčby, kdy se stěžovatelé domáhali
jiného způsobu léčby nezletilého (chemoterapie bez podávání krevních
transfuzí), pak dané tvrzení nemá oporu ve spisovém materiálu, a tak ji Ústavní
soud jako účelovou odmítl. K tomu je však třeba dodat, že obecný soud v řízení
podle § 76a o. s. ř. zpravidla nemůže řešit otázky vhodnosti té které léčby,
neboť uvedené ustanovení dopadá na výjimečné (a závažné) případy, kde je třeba
rozhodnout neprodleně, přičemž názor evidentně kvalifikovaného léčebného
zařízení, jako tomu bylo v této věci, je pro rozhodnutí soudu v daném ohledu
dostatečnou oporou.
Jde-li o ostatní kritéria přípustnosti
zásahu do práv a svobod stěžovatelů, dle Ústavního soudu v daném případě
nevznikají pochybnosti o tom, že smyslem a cílem vydání předběžného opatření
byla ochrana práv nezletilé osoby, a to práva na ochranu zdraví dle čl. 30
odst. 1 Listiny a jeho práva na život zakotveného v čl. 6 Listiny. Zbývá tedy
posoudit, zda se jednalo o zásah v demokratické společnosti nezbytný, tedy zda
pro něj existovaly relevantní a dostatečné důvody [srov. rozhodnutí Evropského
soudu pro lidská práva (ES) ze dne 27. 11. 1992 ve věci Olsson v. Sweden, publ.
in: A250]. V tomto ohledu dospěl Ústavní soud k závěru, že ochrana zdraví a
života dítěte, a o ní vzhledem ke konkrétním okolnostem skutečně šlo (viz
výše), je zcela relevantním a více než dostatečným důvodem pro zásah do
rodičovských práv, kdy jde o hodnotu, jejíž ochrana je v systému základních
práv a svobod jednoznačně prioritní. Jinak řečeno, obecné soudy jsou povinny
zajistit spravedlivou rovnováhu mezi zájmy dítěte a zájmy jeho rodiče, zvláštní
pozornost však musí být věnována zájmu dítěte, který může - v závislosti na své
povaze a závažnosti - převážit nad zájmem rodiče (viz citované rozhodnutí);
především nelze připustit, aby rodiče přijímali opatření škodlivá pro zdraví
nebo rozvoj dítěte (viz rozhodnutí ES ze dne 7. 8. 1996 ve věci Johansen v.
Norway, publ. in: Reports 1996-III). Že se o takové opatření jednalo, vyplývá z
výše uvedených rozhodnutí. Ústavní soud ani nezjistil, že u příslušného
opatření orgánů veřejné moci šlo o opatření nadbytečné, neplnící svůj účel,
neboť na jeho základě bylo možno neprodleně zahájit nezbytnou léčbu
nezletilého, současně nešlo ani o opatření zjevně nepřiměřené, protože omezuje
práva rodičů jen v tom rozsahu, v jakém tomu bylo v dané věci třeba.
Dále se Ústavní soud zabýval otázkou, zda
řízení, v němž bylo o vydání předběžného opatření rozhodováno, bylo vedeno v
souladu se zákonem, resp. zda nedošlo k porušení čl. 36 Listiny, čl. 6 Evropské
úmluvy a čl. 9 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatelé v prvé řadě
namítají, že nebyli obecnými soudy vyslechnuti a že tyto jim neumožnily nezletilého
v řízeni zastupovat, čímž porušily § 76a odst. 3 o. s. ř. Jak ze soudního spisu
vyplynulo, návrh na nařízení předběžného opatření byl soudu doručen dne 13. 8.
2003 s tím, že je třeba zahájit léčbu do 15. 8. 2003. Z uvedeného je zřejmé, že
soudy důvodně postupovaly dle § 76a o. s. ř., které dopadá na případy, kdy je
třeba neprodleného zásahu, čemuž odpovídá i povinnost soudu rozhodnout do 24
hodin (§ 75 odst. 4 o. s. ř.). V této lhůtě zpravidla jen ztěží bude možno
vyslechnout účastníky řízení, nehledě na to, že otázka, zda je to pro
rozhodnutí nezbytné, je na úvaze soudu (§ 75 odst. 3 o. s. ř.). V odvolání
proti rozhodnutí soudu druhého stupně se pak stěžovatelé, zastoupeni advokátem,
k věci vyjádřili, přičemž z uvedeného podání nevyplývá, že by dané "pochybení"
tomuto soudu vytýkali, přičemž potřebnost takového postupu nevyplynula ani z
dalších skutečností. Ústavní soud se rovněž neztotožnil s námitkou, že došlo k
porušení § 76a odst. 3 o. s. ř. V předmětném řízení byla řešena možná kolize
práv a zájmů dítěte s právy a zájmy jeho rodičů, takže pochybnost o tom, že
stěžovatelé nemohli dítě v řízení zastupovat, je zcela zřejmá, k čemuž nutno
dodat, že sama skutečnost, že nezletilému byl ustanoven pro předmětné řízení
podle citovaného ustanovení opatrovník, je ve srovnání s rozhodnutím soudu dle
§ 76a odst. 1 o. s. ř. o svěření nezletilého do péče konkrétní osoby, jde-li o
práva stěžovatelů, v podstatě nevýznamná.
Ústavní soud neshledal důvodnou ani
námitku čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, neboť dle uvedeného ustanovení
právo na vyjádření náleží dítěti, které je schopno formulovat své vlastní
názory. Dle názoru Ústavního soudu je třeba při výkladu tohoto ustanovení brát
v úvahu nejen věk dítěte (a jeho rozumovou vyspělost), ale i povahu věci, o niž
se jedná, jakož i další okolnosti, jako je např. rodinné zázemí a společenské
prostředí, ve kterém dítě vyrůstá. V době rozhodování soudu měl nezletilý D. 6
let, a tak lze ztěží předpokládat, že by plně pochopil složité záležitosti
týkající se jeho léčby a dokázal poskytnout dostatečně autonomní, tedy na svých
rodičích (alespoň zčásti) nezávislý názor. Za dané situace by bylo vyslechnutí
nezletilého pouze formálním úkonem, jenž by beztak nijak rozhodnutí soudu
ovlivnit nemohl. Pokud jde o namítané porušení čl. 6 odst. 2 Úmluvy o lidských
právech a biomedicíně, rovněž v tomto případě se Ústavní soud s názorem
stěžovatelů neztotožnil, protože smyslem a účelem uvedeného ustanovení je
především zajistit ochranu nezletilých osob, na nichž je prováděn lékařský zákrok,
před zneužitím biologie nebo medicíny (viz preambule citované úmluvy). Proto je
jeho provedení vázáno na souhlas zákonného zástupce, úřední osoby či jiné osoby
nebo orgánu, které jsou k tomu zmocněny zákonem. Nelze je však vykládat tak, že
nezbytnou podmínkou je vždy souhlas zákonného zástupce, neboť takový přístup by
byl v rozporu nejen s Listinou, Evropskou úmluvou i Úmluvou o právech dítěte,
protože by bránil realizovat nezbytnou ochranu práv a zájmů dítěte, ale i se
samotnou Úmluvou o lidských právech a biomedicíně, jež stanovuje povinnost
smluvním státům poskytovat péči bez diskriminace (čl. 1 a čl. 3) a v souladu s
příslušnými profesními povinnostmi a standardy (čl. 4). Je třeba si uvědomit,
že uvedená úmluva představuje komplementární ochranu základních práv a svobod a
jejím prostřednictvím nesmí dojít k omezení práv a svobod z ostatních
mezinárodních úmluv vyplývajících (viz preambule).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu
nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním
soudu zamítnout. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání (§ 44
odst. 2 zákona o Ústavním soudu), s kterýmžto postupem účastníci a vedlejší
účastníci řízení vyjádřili svůj předchozí souhlas.
Poučení:
Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona).
V
Brně dne 20. srpna 2004
JUDr. Jiří Mucha, v. r.,
předseda senátu Ústavního
soudu