Zpracováno s využitím
právní databáze ASPI
(publikovaný též ve Sb. n. a u. ÚS,
svazek 30, č. 50, str.
Publikované
právní věty:
Je legitimní, aby v právním státě soudy
aplikovaly při stanovení trestní odpovědnosti osoby rozhodná zákonná ustanovení
existující v předchozím nedemokratickém režimu "ve světle zásad, jimiž se
řídí právní stát". Ústava platná v r. 1977 odepřela svobodě svědomí
charakter tzv. absolutního práva. Svobodu vyznání sice formálně zaručovala,
současně však stanovila, že náboženská víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem
k tomu, aby občan odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem.
Svoboda vyznání byla sice formálně zaručena, ovšem norma nižší právní síly, dle
níž by občan takové ústavní právo mohl realizovat, vydána nebyla a ustanovení
jiných právních norem (např. branný zákon") tuto svobodu prakticky
likvidovala. Jestliže zákonodárce nestanovil žádnou alternativu k tomu, aby
občan mohl dostát svým zákonným povinnostem, nebylo možné čin, kterým pouze
realizoval své ústavně zaručené svobody, pokládat za trestný.
NÁLEZ
ÚSTAVNÍHO SOUDU ČR
z 1. dubna 2003
sp. zn. II. ÚS 674/01
Ústavní soud rozhodl v senátě v právní věci
stěžovatele J. K., o ústavní stížnosti proti usnesením Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 3. 10. 2001, čj. 5 Tz 163/2001-
takto:
Usnesení Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 18. 10. 2001, čj. 5 Tz 163/2001-29, se zrušuje.
Ve zbývající části se návrh odmítá.
Odůvodnění
Včas podanými ústavními stížnostmi
doručenými Ústavnímu soudu dne 22. 11.
Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 6.
3. 2002, sp. zn. II. ÚS 674/01, o spojení obou ústavních stížností vedených pod
sp. zn. II. ÚS 674/01 a III. ÚS 674/01 ke společnému řízení s tím, že věc bude
nadále vedena a projednána pod sp. zn. II. ÚS 674/01.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci
vyžádal spis Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tz 163/2001, z něhož zjistil
následující:
Bývalý Vojenský obvodový soud v O. uznal
rozsudkem ze dne 7. 12. 1977, sp. zn. 3 T 153/77, stěžovatele vinným trestným
činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního
zákona. Odsoudil ho k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Po
přijetí zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen "zákon o
soudní rehabilitaci"), požádal stěžovatel o soudní rehabilitaci. Bývalý Vojenský
obvodový soud v O. zrušil usnesením ze dne 12. 9. 1990, čj. 1 Rtv 202/90-7,
odsuzující rozsudek ve výroku o trestu. Poté pokračoval v řízení na podkladě
původní obžaloby a znovu rozhodl rozsudkem ze dne 12. 9. 1990, čj. Rtv
202/90-13. Stěžovateli uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho
roku. Z podnětu odvolání stěžovatele bývalý Vyšší vojenský soud v T. zrušil
svým rozhodnutím ze dne 22. 11. 1990, čj. Rtvo 9/90-24, napadený rozsudek v
celém rozsahu a při nezměněném výroku o vině upustil od potrestání stěžovatele.
Ministr spravedlnosti podal dne 26. 6.
2001 ve prospěch stěžovatele stížnost pro porušení zákona, která směřovala
proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v O. ze dne 12. 9. 1990,
čj. 1 Rtv 202/90-7. Upozornil v ní na to, že smyslem rehabilitačních zákonů je
rehabilitovat co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu byli
pronásledováni a odsouzeni za to, že se chovali podle svého svědomí a hájili
své základní práva a svobody. Vyslovil názor, že rehabilitaci nelze zužovat
pouze na výrok o trestu při současném zachování výroku o vině, neboť samotný
výrok o vině stěžovatele lze s ohledem na ustanovení § 1 zákona o soudní
rehabilitaci hodnotit jako výrok, který byl učiněn v rozporu s principy
demokratické společnosti. Poukázal na to, že z důkazů obsažených v trestním
spise jednoznačně vyplývá, že stěžovatel odmítl vykonat základní vojenskou
službu pouze z důvodu svého svědomí a náboženského přesvědčení. Na jeho jednání
se tudíž vztahuje ustanovení § 1 zákona o soudní rehabilitaci, které je nutno
posuzovat s přihlédnutím k § 4 písm. e) tohoto zákona. Navrhl, aby Nejvyšší
soud vyslovil, že napadeným usnesením byl porušen zákon v neprospěch
stěžovatele v ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu ve vztahu k ustanovení § 3 odst.
Stěžovatel vznesl ve svém vyjádření ke
stížnosti pro porušení zákona námitku podjatosti vůči předsedovi senátu JUDr.
F. P., jemuž dle rozvrhu práce připadla věc k vyřízení. Odkázal na konkrétní
věci, v nichž tento soudce rozhodoval, a vyvodil z nich, že jmenovaný předseda
senátu se opakovaně podílel na nesprávných nepříznivých rozhodnutích vůči
odpíračům vojenské služby.
Senát Nejvyššího soudu shledal námitku
podjatosti nedůvodnou. Usnesením ze dne 3. 10. 2001, čj. 5 Tz 163/2001-22,
rozhodl tak, že předseda senátu Nejvyššího soudu JUDr. F. P. není vyloučen z
vykonávání úkonů v řízení o stížnosti pro porušení zákona. V odůvodnění svého
rozhodnutí uvedl, že nezjistil jakýkoli vztah uvedeného soudce k projednávané
věci nebo stranám, který by mu bránil rozhodovat ve věci nepodjatě a nestranně.
Stěžovatelův poukaz na rozhodování soudce v jiných věcech označil za nedůvodný
s tím, že projednávání a rozhodování jiných věcí není důvodem k podjatosti a
vyloučení soudce z rozhodování. Uvedl, že pochybnost o nepodjatosti tohoto
soudce nelze dovodit ani z jiných okolností.
O stížnosti pro porušení zákona rozhodl
Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 18. 10. 2001, čj. 5 Tz 163/2001.
Konstatoval, že nebyl porušen zákon a stížnost zamítl. V odůvodnění rozhodnutí
zdůraznil, že z podnětu podané stížnosti přezkoumával zákonnost napadeného
usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v O., jímž bylo rozhodnuto o
účasti stěžovatele na soudní rehabilitaci. Předmětem jeho zkoumání bylo, zda
soud postupoval v souladu s ustanoveními §
Stěžovatel napadl rozhodnutí Nejvyššího
soudu projednávanými ústavními stížnostmi, jež Ústavní soud spojil ke
společnému projednání a rozhodnutí.
Stěžovatel napadl již usnesení, jímž
Nejvyšší soud rozhodl o jeho námitce podjatosti vznesené vůči předsedovi
senátu, jemuž byla věc přidělena dle rozvrhu práce k vyřízení. Jeví se mu
pochopitelným, že poté, kdy se dozvěděl, že v jeho případě bude předsedat
soudce, u něhož může předpokládat podíl na dalším nepříznivém rozhodnutí,
vyslovil námitku podjatosti. Uvedl, že vůči JUDr. P. nechová žádné negativní
emoce a nepředpokládá, že by je jmenovaný soudce pociťoval vůči němu. Pokud
však stěžovatel dospěl analýzou srovnatelných případů k závěru, že soudce bude
rozhodovat v jeho neprospěch, zatímco jiní soudci téhož soudu by rozhodovali v
jeho prospěch, má za to, že námitka podjatosti je oprávněná. Poukázal dále na poučení
v napadeném usnesení, jímž Nejvyšší soud jmenovaného soudce nevyloučil. V
poučení se uvádí, že proti usnesení není přípustná stížnost. Nejvyšší soud se
však dle jeho názoru nevypořádal s ustanovením § 31 odst. 2 trestního řádu,
které výslovně stanoví, že proti rozhodnutí dle předchozího odstavce je
přípustná stížnost.
V ústavní stížnosti podané proti usnesení,
jímž Nejvyšší soud zamítl stížnost pro porušení zákona, stěžovatel namítá, že
Nejvyšší soud nesplnil svou přezkumnou povinnost tím, že se
nezabýval rozsudkem bývalého Vojenského
obvodového soudu v O. ze dne 7. 12. 1977, sp. zn. 3 T 153/77. V důsledku toho
nemohl ani odhalit, že v předcházejícím řízení byla porušena stěžovatelova
práva na svobodu svědomí dle čl. 15 odst. 1 Listiny a na náboženskou svobodu
dle článku 9 odst. 1 Úmluvy a článku 18 Deklarace. Nejvyšší soud se neměl
zabývat otázkou, zda jednání mohlo být trestné, ale tím, zda v daném případě
trestné skutečně bylo či nebylo. Pro stěžovatelův případ není totiž
rozhodující, že obecně pro daný trestný čin existují odsuzující soudní
rozhodnutí, která netrpí žádnou vadou. Stěžovatel poukazuje na článek 29 odst.
2 Deklarace a uvádí, že existence zákonné povinnosti není sama o sobě
dostatečným důvodem k omezení náboženské svobody do té míry, že by bylo
ospravedlnitelné nutit občany k vojenské službě. Vojenská služba v
komunistickém režimu nemohla vyhovět spravedlivým požadavkům morálky, veřejného
pořádku a obecného blaha v demokratické společnosti, neboť nesloužila
demokratické společnosti, ale režimu, který systematicky a trvale porušoval
lidská práva, byl "zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný". Dle
stěžovatele odpovídá tento výklad právním závěrům nálezu Ústavního soudu, sp.
zn. II. ÚS 285/97, který Nejvyšší soud nerespektoval. Tento soud ostatně
nerespektoval ani právní závěry jiných senátů Nejvyššího soudu ve srovnatelných
kauzách. Porušil tím práva stěžovatele dle článku
Ústavní soud vyzval podle ustanovení § 32
zákona o Ústavním soudu účastníka řízení Nejvyšší soud ČR a vedlejší účastníky
řízení ministra spravedlnosti ČR a Nejvyšší státní zastupitelství v B., aby se
k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl,
že byl oprávněn a povinen rozhodnout o námitce podjatosti vznesené
stěžovatelem. Nepřísluší mu, aby polemizoval s odlišnými právními názory
stěžovatele nebo aby dodatečně obhajoval svůj právní názor, na němž citované
rozhodnutí založil. Stěžovatel ostatně neuvádí žádnou věcnou argumentaci, ke
které by bylo možné uvést nové skutečnosti. I v ústavní stížnosti namířené
proti usnesení, jímž Nejvyšší soud zamítl stížnost pro porušení zákona,
stěžovatel toliko polemizuje se závěry soudu. Nejvyšší soud konstatuje, že se
vypořádal se všemi rozhodnými okolnostmi, včetně ústavních souvislostí. Navíc
dle jeho názoru nedošlo napadeným rozhodnutím k zásahu do jakýchkoli práv a
svobod, neboť zamítnutím stížnosti pro porušení zákona mu žádné nové povinnosti
nevznikly a ani rozsah dosud užívaných práv a svobod se nijak nezměnil. Navrhl,
aby Ústavní soud obě ústavní stížnosti zamítl, nebo odmítl jako zjevně
neopodstatněné.
Ministr spravedlnosti ve svém vyjádření
vyslovil souhlas s rozhodnutím Nejvyššího soudu, neboť právní názor Ústavního
soudu vyslovený v nálezu, sp. zn. II. ÚS 187/2000, o nějž opřel stížnost pro
porušení zákona, byl překonán stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 26. 6.
2001, sp. zn. Pl. ÚS-st. 14/01.
Nejvyšší státní zastupitelství v Brně, ač
doloženě vyzváno, se k ústavní stížnosti nevyjádřilo.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval
důvodností ústavní stížnosti podané proti usnesení, jímž Nejvyšší soud rozhodl o
námitce podjatosti vznesené vůči soudci Nejvyššího soudu JUDr.
F. P.
Články 6 odst. 1 Úmluvy a 36 odst. 1
Listiny, na něž stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje, zaručují právo
na spravedlivý proces, tj. právo na to, aby o věcech rozhodovaly nezávislé a
nestranné soudy (čl. 82 odst. 1 Ústavy), které poskytují ochranu právům zákonem
stanoveným způsobem. Základní právo na zákonného soudce zakotvuje článek 38
odst. 1 Listiny. K obsahu základního práva na zákonného soudce se Ústavní soud
v minulosti mnohokrát vyjádřil (srov. nálezy III. ÚS 200/98 a III. ÚS 293/98).
Podřadil mu i právo na vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věcí z
důvodu jejich podjatosti. Vyloučení soudců je upraveno odlišně pro řízení
civilní (§ 14 občanského soudního řádu) a pro řízení trestní (§
Stěžovatel v této souvislosti namítá, že
Nejvyšší soud se při vydání napadeného usnesení nevypořádal s ustanovením § 31
odst. 2 trestního řádu, v němž se výslovně uvádí, že proti usnesení o vyloučení
soudce je přípustná stížnost.
Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu,
Nejvyšší soud rozhodl o námitce podjatosti usnesením, vyhlášeným
v neveřejném zasedání, konaném dne 3. 10. 2001. Účastníky v něm poučil o
tom, že proti usnesení není přípustná stížnost. Ústavní soud se s uvedeným
postupem Nejvyššího soudu při vydání tohoto poučení ztotožňuje, neboť poučení
odpovídá ustanovení § 141 trestního řádu. Má za to, že ustanovení § 31 odst. 2
trestního řádu, jež připouští stížnost proti usnesení o vyloučení, nutno
interpretovat návazně na odstavec třetí daného paragrafu, podle něhož o
stížnosti rozhoduje bezprostředně nadřízený orgán. Ústavní soud odkazuje na
svou ustálenou judikaturu (srov. nálezy II. ÚS 84/01, III. ÚS 86/98, III. ÚS
162/98), z níž se dovozuje, že v případech, kdy je usnesení ze zákona
přezkoumatelné vyšším soudem, má dané rozhodnutí povahu rozhodnutí
prvostupňového, bez ohledu na to, ve kterém stupni bylo přijato, avšak
s výjimkou situace, kdy bylo vydáno v řízení před Nejvyšším soudem.
Usnesení Nejvyššího soudu tak nemá povahu rozhodnutí soudu prvního stupně,
neboť neexistuje žádný jeho bezprostředně nadřízený orgán, jenž by je mohl
přezkoumat. Ústavní soud má proto za to, že Nejvyšší soud poskytl v napadeném
usnesení účastníkům poučení v souladu s ustanovením § 141 trestního řádu.
Stěžovatel považuje vznesenou námitku
podjatosti za důvodnou s ohledem na to, že ji vyslovil vůči soudci, u něhož
dospěl analýzou srovnatelných případů k závěru, že bude rozhodovat v jeho
neprospěch, kdežto jiní soudci téhož soudu by rozhodovali v jeho prospěch.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát
zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných
soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud
soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe
atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Do
meritorního rozhodování a způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy může
zasáhnout pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním
nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné
interpretaci odůvodnění rozhodnutí nevyplývaly (srov. III. ÚS 84/94).
Při posuzování důvodnosti vyloučení orgánů
činných v trestním řízení platí taxativně stanovené důvody vyjmenované v
ustanovení § 30 odst. 1 trestního řádu. Dle ustálené judikatury obecných soudů
(srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publ. v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu pod č. sv. 13/2002-T 339) nelze odlišný právní názor soudce považovat za
poměr k projednávané věci dle § 30 odst. 1 trestního řádu. Z dikce zákona i
povahy problému totiž vyplývá, že projednávanou věcí se rozumí skutek a všechny
faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí
mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter. Nemůže proto postačovat poměr
abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru a v přístupu k
projednávané věci, který z takového názoru vychází, protože nejde o osobní
poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor na právní posouzení skutku.
Připuštění daného důvodu vyloučení soudce není možné ani v obecné rovině,
neboť trestní řád v různých ustanoveních přímo předpokládá, že ve věci bude
rozhodovat i soudce, jehož právní názor je odlišný. Nad rámec výše uvedeného
poukazuje Ústavní soud na zákonnou úpravu obdobného problému v civilním řízení.
Ustanovení § 14 odst. 4 občanského soudního řádu výslovně vylučuje, aby důvodem
pochybností o soudcově nepodjatosti mohly být okolnosti, jež spočívají v
postupu v řízení o projednávané věci či v jeho rozhodování v jiných věcech.
Důvodová zpráva k zákonu č. 30/2000 Sb. zdůrazňuje, že tyto okolnosti samy o
sobě nemohou být důvodem k pochybnosti o nepodjatosti soudce, neboť v postupu
soudce při projednávání konkrétní věci se projevuje samotný výkon soudnictví.
Nejvyšší soud postupoval při rozhodování o
námitce stěžovatele v duchu shora uvedených zásad. Jak vyplývá z odůvodnění
jeho rozhodnutí, nezjistil, že by JUDr. P. měl
jakýkoli vztah k projednávané věci či ke
stranám, který by mu bránil věc nestranně projednat a rozhodnout. Nic takového
ostatně nenamítal ani stěžovatel. Poukaz na jeho rozhodování v jiných
věcech Nejvyšší soud označil za nedůvodný právě s odkazem na to, že pro úsudek
o podjatosti soudce není dostačující toliko obecné či subjektivní přesvědčení
stěžovatele.
Ústavní soud tudíž neshledal v napadeném
rozhodnutí extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry
obecného soudu. Neshledal rozpor se zákonem či ústavním pořádkem ani v řízení,
jež vydání napadeného rozhodnutí předcházelo. Za dané situace tak nebyl
oprávněn do nezávislého rozhodování obecného soudu o námitce podjatosti
zasáhnout. S odkazem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní
stížnost v této části dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním
soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
V části, v níž stěžovatel napadá usnesení
ze dne 18. 10. 2001, čj. 5 Tz 163/01-29, jímž Nejvyšší soud zamítl stížnost pro
porušení zákona, podanou ministrem spravedlnosti, Ústavní soud naopak dospěl k
názoru, že je ústavní stížnost důvodná.
Ústavní soud vyšel z toho, že předmětem
příslušné části ústavní stížnosti je způsob interpretace a aplikace některých
ustanovení zákona o soudní rehabilitaci. K této otázce zaujal stanovisko ve
svém nálezu ze 7. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 285/97, publikovaném ve Sbírce
rozhodnutí Ústavního soudu, sv. 12, str.
Stěžovatel se v nyní projednávané věci
sice nachází v jiné procesní situaci, neboť obecné soudy o jeho návrhu na
soudní rehabilitaci jednaly a pravomocně rozhodly, z hlediska ochrany
základních práv a svobod jde však o případy srovnatelné.
Stěžovatel především namítá, že Nejvyšší
soud nesplnil v celém rozsahu svou přezkumnou povinnost dle ustanovení § 267
odst. 1 trestního řádu. Odkazuje přitom na rehabilitační řízení, v němž bylo
postupováno nesprávně v tom, že nebyl zrušen výrok o vině v původním
odsuzujícím rozsudku.
Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že
Vojenský obvodový soud v O. konal na podkladě návrhu stěžovatele přezkumné
řízení dle oddílu třetího zákona o soudní rehabilitaci. Při svém
rozhodování byl povinen přihlédnout v prvé
řadě k již citovanému ustanovení § 1 zákona o soudní rehabilitaci, jehož
stěžejním účelem bylo zrušit odsuzující rozsudky za činy, které směřovaly k
uplatnění práv a svobod občanů vyhlášených v Deklaraci a v navazujícím
paktu o občanských a politických právech a které byly československými
trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a
mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
Z nezpochybněných skutkových zjištění bývalého vojenského obvodového soudu
se podává, že stěžovatel nenastoupil výkon vojenské služby pouze z důvodu svého
svědomí a náboženského přesvědčení. Na jeho čin bylo tudíž nutno nahlížet jako
na jednání, které směřovalo k uplatnění základního práva zaručeného výše
uvedenými normami, a proto se také jeho odsouzení dostalo do zásadního rozporu
s principy demokratické společnosti. Právě tyto skutečnosti a postuláty se měly
stát podkladem pro rozhodování bývalého Vojenského obvodového soudu v O. v přezkoumávané
trestní věci stěžovatele. Pokud by byl bývalý vojenský obvodový soud vycházel
důsledně z ustanovení § 1 zákona o soudní rehabilitaci, nemohl by ponechat
nedotčeným a v právní moci výrok o vině stěžovatele v původním odsuzujícím
rozsudku. Měl dosáhnout nápravy procesním postupem dle § 14 odst. 1 písm. a) a
odst. 3 citovaného zákona. Místo toho ale soud aplikoval toliko ustanovení § 14
odst. 1 písm. f) zákona o soudní rehabilitaci a vadné odsuzující rozhodnutí
zrušil pouze ve výroku o trestu.
Ministr spravedlnosti podal stížnost pro
porušení zákona právě s poukazem na ustanovení §1 zákona o soudní rehabilitaci.
Upozornil, že nelze rehabilitaci zúžovat pouze na výrok o trestu při současném
zachování výroku o vině, neboť právě výrok o vině byl v projednávané věci
učiněn v rozporu s principy demokratické společnosti. Ústavní soud se na rozdíl
od názoru ministra spravedlnosti vysloveného v jeho vyjádření k ústavní
stížnosti nedomnívá, že by judikatura Ústavního soudu, z níž ministr při podání
stížnosti vycházel, byla v posuzované otázce překonána stanoviskem pléna
Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 14/01. Tímto stanoviskem byl odmítnut toliko
rozšiřující výklad toho, co lze považovat za výrok o trestu v souvislosti s
rozhodováním soudů dle § 6 zákona č. 198/1993 Sb. Stanovisko se naopak nedotklo
postupu soudů při přezkoumávání návrhů, na něž se vztahuje zákon o soudní
rehabilitaci.
Pochybení vojenského obvodového soudu
nenapravil ani Nejvyšší soud, jenž přezkoumával napadené usnesení v rámci
řízení o stížnosti pro porušení zákona. S vadným rozhodnutím se naopak
ztotožnil a stížnost pro porušení zákona zamítl. Dovodil, že jednání
spočívající v realizaci úmyslu vyhnout se plnění vojenských povinností je
trestné i podle současné právní úpravy. Vyslovil názor, že trestný čin
nenastoupení služby v ozbrojených silách dle § 269 odst. 1 trestního
zákona není činem, jehož prohlášení za trestný čin by samo o sobě odporovalo §
1 zákona o soudní rehabilitaci i článku 18 Deklarace, Mezinárodnímu paktu o
občanských a politických právech či Úmluvě. Jeho výklad úvodních ustanovení
zákona o soudní rehabilitaci i dotčených mezinárodních právních norem však
nerespektuje zmiňovaný nález Ústavního soudu
II. ÚS 285/97 a vymyká se i jiným
rozhodnutím Nejvyššího soudu v obdobných věcech (srov. např. 6 Tz 144/98, 7 Tz
291/2001, 5 Tz 212/2001, 11 Tz 27/2001).
S ohledem na rozdílnou rozhodovací praxi
senátů Nejvyššího soudu se danou problematikou, konkrétně vyjádřenou ve
stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti ve prospěch J. W.,
zabýval velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu. Svým usnesením ze dne
17. 10. 2002, sp. zn. 15 Tz 47/2002, stížnost pro porušení zákona zamítl.
Dospěl k závěru, že odsouzení za jednání, jež spočívá v odmítnutí plnění
zákonných povinností vůči státu, včetně povinnosti vojenské, nelze pokládat
samo o sobě za neslučitelné s demokratickými a právními principy a nelze
v něm bez dalšího shledávat porušení zákona, Deklarace ani mezinárodních
smluv o lidských právech.
J. W. napadl uvedené rozhodnutí Nejvyššího
soudu ústavní stížností, kterou Ústavní soud projednal v plénu (v souladu se
sdělením Ústavního soudu publikovaným pod č. 8/2001 Sb.). Dne 26. 3. 2003 pod
sp. zn. Pl. ÚS 42/02 vydal nález, jímž rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil. Dospěl
k závěru, že Nejvyšší soud nevzal při svém rozhodování v úvahu základní právo
stěžovatele na svobodu svědomí plynoucí z článku 15 odst. 1 Listiny, jež patří
k základním právům absolutním, tj. takovým, které nelze omezit zákonem.
Dovodil, že ačkoli stěžovatel poukazoval na své náboženské přesvědčení, jeho
jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím, diktovaným jeho svědomím,
na němž se maximy plynoucí z náboženského přesvědčení toliko podílely. Uvedl,
že není přijatelné, aby Nejvyšší soud vykládal trestní řád v souladu s
někdejší dobovou judikaturou a nebral v úvahu základní ústavní práva a
principy. Nejvyšší soud tak porušil nejen subjektivní práva stěžovatele, nýbrž
i podryl právní, resp. ústavní vědomí společnosti a přispěl k existující nedůvěře
v soudnictví. Nemá-li princip právní kontinuity působit destruktivně ve vztahu
k české ústavní státnosti, je třeba důsledně trvat při aplikaci
"starého práva" na hodnotové diskontinuitě s ním a reflektovat tento
přístup v soudních rozhodnutích.
Závěry vyslovené ve zmíněném nálezu pléna
Ústavního soudu jsou pro daný případ závazné. Ústavní soud tudíž odmítá názor
Nejvyššího soudu, že se na projednávaný čin nevztahuje ustanovení § 1 zákona o
soudní rehabilitaci. Zmíněné ustanovení, o jehož účelu bylo pojednáno výše, je
nutno posoudit s přihlédnutím k ustanovení § 4 písm. e) citovaného zákona,
kde je trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách výslovně jmenován.
Stěžovatel svým činem uplatnil pouze právo na svobodu svědomí garantované
článkem 15 odst. 1 Listiny a z něho vyplývající právo na náboženské vyznání dle
článku 18 Deklarace, k jejímuž respektování jsou ČR, a tedy i její Ústavní
soud, zavázány s přihlédnutím k čl. 1 odst. 2 Ústavy. Ústavní soud dále
upozorňuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva z 22. 3. 2001 ve věci
Streletz, Kessler a Krenz proti Německu. Podle něj je legitimní, aby při
stanovení trestní odpovědnosti osoby soudy v právním státu aplikovaly rozhodná
zákonná ustanovení existující v předchozím, nedemokratickém režimu "ve světle
zásad, jimiž se řídí právní stát" (§ 81). Ústavní soud názor Evropského
soudu sdílí a s jeho využitím interpretuje a aplikuje dřívější právní řád.
Ústava platná v r. 1977 odepřela svobodě svědomí charakter tzv. absolutního
práva. I svobodu vyznání sice formálně zaručovala, současně však stanovila, že
náboženská víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby občan odpíral
plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Svoboda vyznání byla sice
formálně zaručena, ovšem norma nižší právní síly, dle níž by občan takové
ústavní právo mohl realizovat, vydána nebyla a ustanovení jiných právních norem
(např. branný zákon) tuto svobodu prakticky likvidovala. Jestliže zákonodárce
nestanovil žádnou alternativu k tomu, aby stěžovatel mohl dostát svým zákonným
povinnostem, nebylo možné čin, kterým stěžovatel pouze realizoval své ústavně
zaručené svobody, pokládat za trestný.
Po celkovém zhodnocení výše uvedených
skutečností Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud své přezkumné povinnosti
dle § 267 odst. 1 trestního řádu nedostál. Nenapravil pochybení bývalého
Vojenského obvodového soudu v O., který v rámci rehabilitačního řízení posoudil
čin stěžovatele jako trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách dle §
269 odst. 1 trestního zákona. K porušení zákona přitom došlo z důvodů
předpokládaných v ustanovení § 1 zákona o soudní rehabilitaci. Nejvyšší soud
svým postupem vybočil z rámce ústavnosti a zasáhl do stěžovatelova ústavně
garantovaného práva na soudní ochranu podle hlavy páté Listiny (zejména čl. 36
odst. 1) s přihlédnutím k článku 90 Ústavy. Zasáhl i do článku 6 odst. 1
Úmluvy, jež je ve smyslu čl. 10 Ústavy součástí našeho právního řádu a soudy
jsou jí vázány (čl. 95 odst. 1 Ústavy).
S ohledem na uvedené Ústavní soud té části
ústavní stížnosti, v níž stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
10. 2001, čj. 5 Tz 163/2001-29, vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm.
a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 1. dubna 2003
5 Tz 163/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 18. října 2001 v neveřejném
zasedání stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve
prospěch obviněného J. K., proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu
v Olomouci ze dne 12. 9. 1990, sp. zn. 1 Rtv 202/90, a rozhodl podle § 268 odst. 1 tr. řádu t a k
t o :
Stížnost pro porušení zákona se z a m í
t á , protože zákon porušen n e b y l .
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 7. 12. 1977,
sp. zn. 3 T 153/77, byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem nenastoupení
služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do
30. 11. 1999), kterého se dopustil tím, že v úmyslu trvale se vyhnout výkonu
vojenské služby z důvodu svého náboženského přesvědčení nenastoupil dne 3. 10.
1977 do 12.00 hod. vojenskou základní službu, jak mu bylo uloženo doručeným
povolávacím rozkazem OVS Karviná, který dopisem vrátil zmíněné OVS, odvolávaje
se na svůj dlouhodobý pracovní závazek. Za to mu byl uložen nepodmíněný trest
odnětí svobody v trvání dvou let se zařazením k jeho výkonu do tehdejší 1.
nápravně výchovné skupiny. Citovaný rozsudek nabyl právní moci v řízení před
soudem prvního stupně dne 17. 12. 1977, přičemž celý uložený trest obviněný
vykonal (po zápočtu vazby) dnem 9. 11. 1979.
Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 1990,
sp. zn. 1 Rtv 202/90, bylo z podnětu žádosti obviněného J. K. rozhodnuto tak,
že podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci,
se výše uvedený rozsudek téhož soudu zrušuje ve výroku o trestu odnětí svobody
a způsobu jeho výkonu a zrušují se i všechna další rozhodnutí obsahově
navazující. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 12. 9. 1990.
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 1990,
sp. zn. 1 Rtv 202/90, bylo rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině
trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr.
zák., jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem téhož soudu ze dne 7. 12.
1977, sp. zn. 3 T 153/77, se obviněnému J. K. podle § 269 odst. 1 tr. zák.
ukládá nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon
byl obviněný zařazen do tehdejší 1. nápravně výchovné skupiny. K odvolání
obviněného J. K. byl rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci
ze dne 12. 9. 1990, sp. zn. 1 Rtv 202/90, zrušen rozsudkem bývalého Vyššího
vojenského soudu v Táboře ze dne 22. 11. 1990, sp. zn. Rtvo 9/90, a při
nezměněném výroku o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených
silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem
bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 7. 12. 1977, sp. zn. 3 T
153/77, se podle § 24 odst. 1 tr. zák. upouští od potrestání obviněného.
Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 9.
1990, sp. zn. 1 Rtv 202/90, podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného
J. K. stížnost pro porušení zákona. Vytkl v ní, že napadeným rozhodnutím a v
řízení, jež mu předcházelo, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v
ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu ve vztahu k ustanovením § 3 odst.
Výrok o vině J. K. trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách
podle § 269 odst. 1 tr. zák. považuje ministr spravedlnosti s ohledem na § 1
zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů,
jako výrok učiněný v rozporu s principy demokratické společnosti, respektující
občanská a politická práva zaručená ústavou. Vzhledem k tomu ministr
spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr.
řádu vyslovil namítané porušení zákona, aby podle § 269 odst. 2 tr. řádu
napadené usnesení včetně obsahově navazujících rozhodnutí zrušil a aby dále
postupoval podle § 271 odst. 1 tr. řádu a sám ve věci rozhodl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) před svým rozhodnutím
doručil opis podané stížnosti pro porušení zákona Nejvyššímu státnímu
zastupitelství, obviněnému i jeho obhájci s tím, že mají právo se ke stížnosti
pro porušení zákona vyjádřit. Příslušný státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství se ztotožnil s podanou stížností pro porušení zákona a navrhl,
aby jí bylo vyhověno. Obviněný, který se vyjádřil prostřednictvím svého
obhájce, rovněž souhlasil se stížností pro porušení zákona, navrhl její určitou
modifikaci, pokud jde o to, v jakých ustanoveních byl porušen zákon, odvolal se
na jeden z nálezů Ústavního soudu a citoval řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, v
nichž mělo být rozhodnuto o právu na odepření vojenské služby z důvodu svědomí
a náboženského přesvědčení podle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, a
poukázal na svůj dlouhodobý pracovní závazek v dolech, který podle jeho názoru
bránil v tom, aby byl povolán k výkonu vojenské služby.
Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona a poté, co
přihlédl k citovaným vyjádřením k ní, přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. řádu
správnost výroku napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a
zjistil, že zákon porušen nebyl. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud na
základě následujících skutečností:
Nejvyšší soud považuje za nezbytné především zdůraznit, že z podnětu podané
stížnosti pro porušení zákona přezkoumával zákonnost napadeného usnesení
bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 1990, sp. zn. 1
Rtv 202/90, kterým bylo rozhodnuto o účasti obviněného J. K. na soudní
rehabilitaci. Předmětem zkoumání tedy bylo, zda uvedený soud postupoval v
souladu s ustanoveními §
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že o soudní rehabilitaci bylo rozhodováno na návrh
obviněného J. K., který je osobou oprávněnou podat návrh na soudní rehabilitaci
ohledně svého odsouzení. Návrh a následné přezkumné řízení se týkaly odsouzení,
které je uvedeno v ustanovení § 4 písm. e) zákona o soudní rehabilitaci,
protože obviněný J. K. byl v původním řízení bývalým Vojenským obvodovým soudem
v Olomouci pravomocně odsouzen pro trestný čin nenastoupení služby v
ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., tj. pro trestný čin výslovně
uvedený mezi trestnými činy vyjmenovanými v citovaném ustanovení zákona o
soudní rehabilitaci. Za této situace tedy byl bývalý Vojenský obvodový soud v
Olomouci povinen přezkoumat uvedené původní odsuzující rozhodnutí z toho
hlediska, zda není zatíženo některou z vad vypočtených v ustanovení § 14 odst.
1 zákona o soudní rehabilitaci nebo vadou obdobnou, pro kterou by bylo třeba
přezkoumávané rozhodnutí zrušit zcela nebo v části, v níž je vadné.
Bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci pak v usnesení, proti němuž směřuje
stížnost pro porušení zákona, po přezkoumání původního odsuzujícího rozhodnutí
shledal jen vadu uvedenou v ustanovení § 14 odst. 1 písm. f) zákona o soudní
rehabilitaci, tj. dospěl k závěru, že výměra původně uloženého trestu byla ve
zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost. Proto bylo
zrušeno přezkoumávané rozhodnutí jen ve výroku o trestu. Proti tomuto
rehabilitačnímu usnesení pak navrhovatel – obviněný J. K. ani jeho obhájce
neměli žádné námitky, protože obviněný ho stížností nenapadl; naopak, práva
stížnosti se vzdal, čímž vyjádřil souhlas s rozsahem své rehabilitace. To
ostatně odpovídá skutečnosti, že obviněný se prostřednictvím svého obhájce
domáhal zrušení přezkoumávaného odsuzujícího rozhodnutí jen podle citovaného
ustanovení zákona o soudní rehabilitaci.
Pokud jde o jiné možné vady vypočtené v ustanovení § 14 odst. 1 zákona o soudní
rehabilitaci, z kompletního spisového materiálu, který je ve věci k dispozici,
nelze učinit závěr, že by snad přezkoumávané odsuzující rozhodnutí bylo
zatíženo některou z procesních vad týkajících se původního řízení ve smyslu §
14 odst. 1 písm. a) až c) zákona o soudní rehabilitaci, ani že by byl stíhaný
skutek kvalifikován podle přísnějšího ustanovení, než vyplývalo ze zákona, ve
smyslu § 14 odst. 1 písm. e) zákona o soudní rehabilitaci. Rovněž zjištění jiné
obdobné vady za této situace nelze opřít o jakýkoli podklad. Uvedených vad se ostatně
v podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti ani nedomáhal. V
úvahu tedy přicházelo pouze posouzení, zda zrušení původního odsuzujícího
rozhodnutí týkajícího se obviněného J. K. nepřicházelo v úvahu též podle
ustanovení § 14 odst. 1 písm. d) zákona o soudní rehabilitaci, tj. pro vadu
spočívající v tom, že stíhaný skutek byl uznán trestným v rozporu s tehdy
platným zákonem. Tato vada by však mohla být zjištěna jen za předpokladu,
jestliže již v době původního odsouzení – s přihlédnutím ke všem relevantním
zákonným ustanovením platným v době rozhodování – nešlo o trestný čin. Nejvyšší
soud zde zdůrazňuje nutnost zjištění rozporu s tehdy platným zákonem, třebaže
by v době rozhodování o návrhu na soudní rehabilitaci nebo nyní již takový zákon
(nebo některé z jeho ustanovení) neplatil. Tehdy platným zákonem v uvedeném
smyslu byl v posuzovaném případě především trestní zákon č. 140/1961 Sb., ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), který byl účinný v době
spáchání skutku, pro nějž byl obviněný J. K. trestně stíhán, přičemž v uvedené
době obsahoval též ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák. (zrušené s účinností od 1.
12. 1999 zákonem č. 223/1999 Sb.).
K tomu Nejvyšší soud dále připomíná, že trestný čin nenastoupení služby v
ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 30. 11.
1999) spáchal ten, kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo
zvláštní službě nenastoupil službu v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí
lhůty stanovené v povolávacím rozkaze. Pro naplnění této skutkové podstaty bylo
bezvýznamné, zda pachatel nenastoupil ve stanovené době k výkonu vojenské
služby z důvodu svého svědomí nebo náboženského přesvědčení nebo z jakýchkoli
jiných důvodů, pokud zde byla požadovaná forma úmyslného zavinění. Z hlediska
tehdy platného zákona, a to jak trestního zákona, tak ani branného zákona č.
92/1949 Sb., ve znění pozdějších předpisů (účinného až do 30. 11. 1999), tedy
poukaz na náboženské přesvědčení neměl sám o sobě právní význam a neznamenal
bez dalšího zproštění povinností vyplývajících z branné povinnosti.
Skutková zjištění v posuzovaném případě, která nezpochybňuje ani ministr
spravedlnosti, svědčí jednoznačně pro závěr, že obviněný J. K. za popsaných
časových a místních okolností skutečně nenastoupil k výkonu vojenské základní
služby, aniž mu v tom bránila jakákoli zákonná překážka, a učinil tak s
rozhodnutím nenastoupit k výkonu vojenské služby ani kdykoli v budoucnosti.
Proto byl v souladu s tehdy platným zákonem odsouzen rozsudkem bývalého Vojenského
obvodového soudu v Olomouci ze dne 7. 12. 1977, sp. zn. 3 T 153/77, pro trestný
čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., a to
poprvé, nikoli opakovaně. Bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci v původním
řízení opíral tento výrok o výpověď obviněného, který všechny podstatné
skutkové okolnosti doznával, a o další důkazy, jejichž obsah a hodnocení se
uvádí odůvodnění citovaného rozsudku. Rovněž právní kvalifikace je zde použita
a odůvodněna v souladu s tehdy platným trestním zákonem. Pokud je tedy bývalému
Vojenskému obvodovému soudu v Olomouci ve stížnosti pro porušení zákona
vytýkáno, že v rámci řízení o soudní rehabilitaci ponechal nedotčený výrok o
vině ve zmíněném rozsudku, nelze dospět k závěru o existenci důvodu pro jeho
zrušení, neboť předmětný skutek spáchaný obviněným Jánem Károu nebyl uznán
trestným v rozporu s tehdy platným zákonem ve smyslu § 14 odst. 1 písm. d)
zákona o soudní rehabilitaci.
K tomu je třeba uvést, že zákon o soudní rehabilitaci stanovil, do jaké míry
nelze považovat předchozí odsouzení za spravedlivá a zákonná. Proto ustanovením
§ 2 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci byla přímo ze zákona zrušena
odsuzující soudní rozhodnutí za takové činy, které byly prohlášeny za trestné
činy v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská
politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních
dokumentech a mezinárodních právních normách (§ 1 zákona o soudní
rehabilitaci). Trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269
odst. 1 tr. zák., jehož spácháním byl v posuzovaném případě uznán vinným
obviněný J. K., ovšem není uveden v ustanovení § 2 odst. 1 zákona o soudní
rehabilitaci, podle kterého byla některá odsuzující soudní rozhodnutí zrušena
přímo ze zákona, aniž by jejich zákonnost bylo třeba jakkoli přezkoumávat.
Vzhledem k tomu nelze bez dalšího považovat odsouzení obviněného J. K. za
nezákonné jen proto, že se při spáchání předmětného trestného činu odvolával na
své náboženské přesvědčení. Trestní zákon platný v rozhodné době neobsahoval
uvedenou okolnost jako zákonný znak trestného činu a jestliže zákonodárce
odsouzení za trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269
tr. zák. nepovažoval za nutné zrušit přímo ze zákona podle § 2 odst. 1 zákona o
soudní rehabilitaci, pak nejde o takový čin, jehož prohlášení za trestný čin by
samo o sobě odporovalo mezinárodním dokumentům, mezinárodním právním normám a
principům demokratické společnosti respektující zaručená občanská a politická práva
a svobody, jak tvrdí ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení
zákona. Naopak, umožnil-li zákonodárce, aby odsouzení pro trestný čin
nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 tr. zák., uvedené v
ustanovení § 4 písm. e) zákona o soudní rehabilitaci, bylo zrušeno pouze v
rámci přezkumného rehabilitačního řízení a toliko v případě, že byla zjištěna
některá vada takového rozhodnutí uvedená v § 14 odst. 1 zákona o soudní
rehabilitaci či jiná obdobná vada, pak nutno připustit, že mohou existovat
odsuzující soudní rozhodnutí pro zmíněný trestný čin, která žádnou z těchto vad
netrpí a nutno je považovat za zákonná, třebaže půjde o trestný čin podle § 269
odst. 1 tr. zák. spáchaný s odvoláním se na náboženské přesvědčení.
Ostatně ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení pro porušení zákona
opomíjí podstatnou skutečnost, totiž že napadeným usnesením bývalého Vojenského
obvodového soudu v Olomouci nebylo rozhodováno o vině obviněného J. K., tj. o
podané obžalobě, ale v řízení o soudní rehabilitaci byl přezkoumáván původní
odsuzující rozsudek téhož soudu. To tedy znamená, že bývalý Vojenský obvodový
soud v Olomouci byl povinen v rehabilitačním řízení respektovat právní moc
přezkoumávaného rozhodnutí, tj. jeho závaznost a nezměnitelnost, a musel
vycházet z presumpce jeho správnosti, dokud nebylo prokázáno, že rozhodnutí je
zatíženo některou z vad ve smyslu § 14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci či
vadou obdobnou a že je zde důvod k jeho zrušení. Proto ani v řízení o stížnosti
pro porušení zákona se nemohl Nejvyšší soud primárně zabývat tím, zda bylo o
vině obviněného J. K. v původním řízení rozhodnuto správně (stížnost pro
porušení zákona nesměřovala proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu
v Olomouci ze dne 7. 12. 1977, sp. zn. 3 T 153/77, kterým bylo o vině
rozhodnuto), ale jen tím, jak již bylo výše zdůrazněno, zda měl bývalý Vojenský
obvodový soud v Olomouci zákonný důvod k tomu, aby v napadeném usnesení o
soudní rehabilitaci zrušil i výrok o vině v původním odsuzujícím rozsudku téhož
soudu. Přitom ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona
napadenému rozhodnutí ani řízení mu předcházejícímu vůbec nevytýká porušení
zákona v ustanovení § 14 odst. 1 nebo v kterémkoli jiném ustanovení zákona o
soudní rehabilitaci, ač právě podle citovaného ustanovení bývalý Vojenský
obvodový soud v Olomouci rozhodoval, a stejně tak ministr spravedlnosti
neuvádí, z kterého z důvodů obsažených v § 14 odst. 1 zákona o soudní
rehabilitaci měl být výrok o vině zrušen. Nejvyšší soud tedy nemohl bez dalšího
spatřovat porušení zákona též ve skutkových a právních závěrech učiněných v
otázce viny v původním řízení soudem a v tomto směru nevyhověl stížnosti pro
porušení zákona. I když je odůvodnění rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu
v Olomouci ze dne 7. 12. 1977, sp. zn. 3 T 153/77, vydaného v původním řízení
poznamenáno některými dobovými formulacemi, samo o sobě to nemohlo zpochybnit
správnost a zákonnost výroku o vině v něm obsaženého a odůvodnit jeho zrušení
podle § 14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci.
Jak bylo konstatováno, s ohledem na ustanovení § 1, § 2 odst. 1, § 4 písm. e) a
§ 14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci nelze trestný čin nenastoupení služby
v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., jehož spácháním byl obviněný
J. K. v posuzovaném případě uznán vinným, považovat za čin, který by byl
prohlášen za trestný čin v rozporu s principy demokratické společnosti,
právního státu a s mezinárodními normami o lidských právech a svobodách. Proto
ani odsouzení za něj není možné samo o sobě pokládat za neslučitelné s
demokratickými a právními principy a nelze v něm bez dalšího shledávat porušení
zákona, třebaže k odsouzení došlo v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990.
Nejvyšší soud je vázán uvedenou zákonnou úpravou vyplývající ze zákona o soudní
rehabilitaci a případné porušení zákona musel posuzovat i z tohoto hlediska,
když z podnětu stížnosti pro porušení zákona bylo přezkoumáváno rozhodnutí
vydané právě podle tohoto zákona. Ze stejných důvodů pak Nejvyšší soud nemohl
akceptovat ani argument obsažený ve stížnosti pro porušení zákona a ve
vyjádření obhájce obviněného k této stížnosti, pokud z článku 18 Všeobecné
deklarace lidských práv vyvozuje „právo na odepření vojenské služby“. Citované
ustanovení totiž pouze deklaruje svobodu myšlení, svědomí, náboženství a víry,
přičemž článek 29 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv uvádí, jaké mají
být meze výkonu deklarovaných práv a svobod. Ani z jednoho z těchto ustanovení
však nelze přesvědčivě dovodit, že by snad trestní postih neplnění některých
zákonem stanovených povinností vůči státu, a to i s poukazem na náboženské
přesvědčení, nebyl přípustný. Rovněž mezinárodní smlouvy o lidských právech a
svobodách, kterými byl proveden a konkretizován obsah Všeobecné deklarace
lidských práv, zejména tedy Mezinárodní pakt o občanských a politických
právech, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (oba
publikované pod č. 120/1976 Sb.) ani evropská Úmluva o ochraně lidských práv a
základních svobod (publikovaná pod č. 209/1992 Sb.) nekonstruují žádné výslovně
uvedené právo odmítnout plnění zákonných povinností vůči státu, včetně
povinnosti vojenské. Proto je v mnoha demokratických a právních státech
přípustný trestní postih bezdůvodného odmítnutí nástupu či výkonu vojenské
služby nebo neplnění i některých dalších povinností, a to v určitých státech
dokonce i bez možnosti volby alternativní služby k vojenské službě [viz v této
souvislosti rovněž např. ustanovení čl. 4 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod, z něhož plyne, že nikoli ve všech zemích vázaných
citovanou Úmluvou je uznáváno za přípustné odmítnutí vojenské služby z důvodu
svědomí].
Nejvyšší soud pak nemohl akceptovat ani námitku obhájce obviněného ve vyjádření
ke stížnosti pro porušení zákona, v níž poukázal na dlouhodobý závazek
obviněného J. K. na práci v podzemí a dovozoval, že podle sdělení v částce č.
41/1958 Ú. l. měl být obviněný povolán k výkonu vojenské služby jen tehdy,
kdyby o to požádal. Argumentováno je zde sdělením Ministerstva národní obrany a
Ministerstva paliv nazvaným „Úprava povolávání horníků uhelných dolů k výkonu
základní (náhradní) služby“, které bylo publikované v citované částce Úředního
listu. Toto sdělení odkazuje na usnesení vlády ze dne 12. 3. 1958 č.
Pokud se ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona v souvislosti s
poukazem na ustanovení § 1 odst. 1 písm. b) zákona č. 198/1993 Sb. dovolává
toho, že i samotný výrok o vině, který zůstal u obviněného J. K. v platnosti z
původního odsuzujícího rozsudku, má charakter určitého trestu, byť nikoli ve
smyslu trestněprávním, a že rehabilitaci nelze zužovat pouze na výrok o trestu
při současném zachování výroku o vině, jde o úvahy převzaté z odůvodnění nálezu
Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000. K tomu ovšem
Nejvyšší soud uvádí, že jednak takový výklad nemá oporu v zákoně, ale zejména
že zmíněný nález byl krátce po svém vyhlášení překonán stanoviskem pléna
Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. Pl. ÚS-st.-14/01. Tímto stanoviskem
byl odmítnut uvedený rozšiřující výklad toho, co lze považovat za výrok o
trestu v souvislosti se soudní rehabilitací a s postupem podle § 6 zákona č.
198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu.
Nejvyšší soud musel posuzovat stížnost pro porušení zákona podanou ministrem
spravedlnosti ve prospěch obviněného J. K. též s ohledem na některé důležité
ústavní principy. Jde jednak o ustanovení čl. 1 Listiny základních práv a
svobod (vyhlášené pod č. 2/1993 Sb., ve znění ústavního zákona č. 162/1998
Sb.), podle něhož jsou lidé svobodní a rovní v důstojnosti i v právech a
základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezměnitelné.
Dále je to ustanovení čl. 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod o tom, že
stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou
ideologii, ani na náboženské vyznání. Konečně Nejvyšší soud zdůrazňuje
ustanovení čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož se
základní práva a svobody zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti,
jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo
sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku,
rodu nebo jiného postavení. Zde se zaručuje rovnost všech lidí bez rozdílu,
vyjadřuje se univerzálnost základních práv a svobod a tím také všeobecný zákaz
jakékoliv diskriminace, ale rovněž zákaz zvýhodňování některých skupin z jakýchkoli
důvodů. Přitom z úřední činnosti je senátu Nejvyššího soudu známo, že v
trestních věcech týkajících se nenastoupení služby v ozbrojených silách či v
obdobných věcech jiného způsobu odpírání vojenské služby jsou stížnosti pro
porušení zákona podávány ministrem spravedlnosti selektivně jen ve prospěch
některých obviněných, a to výlučně těch, kteří se při nenastoupení výkonu
vojenské služby či při odepření jejího výkonu odvolávali na své náboženské
přesvědčení. Stížnosti pro porušení zákona ovšem nejsou podávány v případech
osob, které nenastoupily či odepřely výkon vojenské služby z jiných než
náboženských důvodů, přestože ani tito odsouzení neměli v minulosti možnost
legálního odmítnutí vojenské služby nebo volby alternativní služby. Uvedeným
ústavním principům rovnosti všech lidí v právech, zákazu diskriminace a
preference a zákazu státu vázat se na náboženské vyznání by odporovalo, kdyby
Nejvyšší soud bez dalšího vyhověl stížnostem pro porušení zákona uvedeného
charakteru a zrušoval odsuzující soudní rozhodnutí jen u těch odsouzených,
kteří nenastoupili výkon vojenské služby nebo odepřeli konat vojenskou službu z
náboženských důvodů, zatímco u odsouzených, kteří se takových činů dopustili z
jiných důvodů a bez odvolání se na náboženské nebo jiné přesvědčení, ke
zrušování odsuzujících soudních rozhodnutí nedochází. Zákaz diskriminace z
náboženských důvodů totiž na druhé straně znamená, že z týchž důvodů nelze
jednu skupinu osob zvýhodňovat proti jiné skupině.
Vzhledem ke všem výše rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 268 odst. 1
tr. řádu stížnost pro porušení zákona zamítl, protože nezjistil, že by
napadeným rozhodnutím nebo v řízení, jež mu předcházelo, byl porušen zákon, a
to jak ve vytýkaném směru, tak ani v jiném ohledu. Toto rozhodnutí učinil
Nejvyšší soud poté, co přihlédl k písemnému vyjádření obhájce obviněného i
státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ke stížnosti pro porušení
zákona. Rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona mohl Nejvyšší soud učinit v
souladu s ustanovením § 274 tr. řádu v neveřejném zasedání na podkladě úplného
spisového materiálu, aniž bylo třeba ve věci nařizovat veřejné zasedání, když
strany se k věci písemně vyjádřily a Nejvyšší soud nemusel provádět ani
neprováděl žádné důkazy.
Poučení: Proti tomuto usnesení není další opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. října 2001
5 Tz 163/2001-1
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České
republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 3. října 2001 návrh na
vyloučení soudce JUDr. Františka Púryho z vykonávání úkonů trestního řízení v
řízení o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve
prospěch obviněného J. K., které je vedeno u Nejvyššího soudu České republiky
pod sp. zn. 5 Tz 163/2001, a rozhodl t a k t o :
Podle § 31 odst. 1 tr.
řádu předseda senátu Nejvyššího soudu České republiky JUDr. F. P. n e n í v y l
o u č e n z vykonávání úkonů trestního řízení v řízení o stížnosti pro porušení
zákona vedeném u Nejvyššího soudu České republiky pod sp. zn. 5 Tz 163/2001.
O d ů v o d n ě n í :
Ministr spravedlnosti
podal dne 26. 6. 2001 ve prospěch obviněného J. K. stížnost pro porušení zákona
proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 9.
1990, sp. zn. 1 Rtv 202/90. Věc je vedena u Nejvyššího soudu České republiky
pod sp. zn. 5 Tz 163/2001 a podle rozvrhu práce tohoto soudu na rok 2001 byla
přidělena k projednání a rozhodnutí jako předsedovi senátu JUDr. F. P. a dalším
členům senátu JUDr. J. H. a JUDr. J. U.
Nejvyšší soud České
republiky si před rozhodnutím o podané stížnosti pro porušení zákona vyžádal
vyjádření k této stížnosti od obviněného J. K. a od Nejvyššího státního
zastupitelství. Obviněný J. K. ve svém vyjádření, které učinil prostřednictvím
obhájce, mimo jiné vznesl námitku podjatosti ve vztahu k předsedovi senátu
JUDr. F. P. ve smyslu § 30 odst. 1 tr. řádu, neboť „má pochybnosti, že pro
poměr k projednávané věci (tj. k problematice odpírání vojenské služby) ..
nemůže nestranně rozhodovat.“ Předseda senátu se údajně
opakovaně podílel na
nesprávných nepříznivých rozhodnutích vůči odpíračům vojenské služby ve věcech
vedených v jednom případě u bývalého Nejvyššího soudu ČSFR a v ostatních
případech u Nejvyššího soudu České republiky pod sp. zn. 2 Tzn 12/95, 2 Tzn 13/95,
2 Tzn 14/95, 2 Tzn 15/95, 9 Tz 179/98, 5 Tz 197/2000 a 5 Tz 149/2001.
Předseda senátu
Nejvyššího soudu České republiky JUDr. F. P., jehož se námitka podjatosti týká,
se k této námitce vyjádřil tak, že k projednávané věci, vedené u Nejvyššího
soudu České republiky pod sp. zn. 5 Tz 163/2001, ani ke stranám v ní
vystupujícím nemá žádný poměr, který by mu bránil věc nestranně projednat a rozhodnout.
Důvodem vyloučení z projednávání a rozhodování nemohou být ani okolnosti, na
které poukazuje obhájce obviněného, tj. údajně nepříznivá rozhodnutí vůči tzv.
odpíračům vojenské služby. Ve věci obviněného J. K. zatím JUDr. F. P. nijak
nerozhodoval, ale jen vyžádal vyjádření stran ke stížnosti pro porušení zákona
a další úkony neučinil. Okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o
projednávané věci nebo v rozhodování v jiných věcech, nemohou být důvodem k
podjatosti soudce ani pro jeho vyloučení z projednávání a rozhodování,
nestanoví-li zákon jinak. Zákonem stanovené výjimky se na posuzovanou věc
nevztahují.
Nejvyšší soud České
republiky projednal návrh na vyloučení soudce a zjistil, že návrh není důvodný.
K tomu dospěl na základě níže uvedených skutečností:
Podle § 30 odst. 1 tr.
řádu platí, že z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo
přísedící, státní zástupce, vyšetřovatel a policejní orgán, u něhož lze mít
pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon
přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro
poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro
rozhodnutí v trestním řízení.
Podle § 31 odst. 1 tr.
řádu o vyloučení z důvodů uvedených v § 30 tr. řádu rozhodne orgán, kterého se
tyto důvody týkají, a to i bez návrhu. O vyloučení soudce nebo přísedícího,
pokud rozhodují v senátě, rozhodne tento senát.
Senát Nejvyššího soudu
České republiky, který byl podle § 31 odst. 1 věty druhé tr. řádu příslušný
rozhodnout o podané námitce podjatosti, shledal námitku podjatosti vůči
předsedovi senátu JUDr. F. P. nedůvodnou. Nebylo zjištěno, že by uvedený soudce
měl jakýkoli vztah k projednávané věci nebo ke stranám v ní vystupujícím, který
by mu bránil ve věci rozhodovat nepodjatě a nestranně. Naprosto nedůvodný je
poukaz na jeho rozhodování v jiných věcech, neboť projednávání a rozhodování
jiných věcí není bez dalšího důvodem k podjatosti ani pro vyloučení tohoto
soudce z rozhodování ve věci vedené u Nejvyššího soudu České republiky pod sp.
zn. 5 Tz 163/2001. Přitom o žádnou ze zákonem stanovených výjimek z tohoto
pravidla zde nejde (viz § 30 odst. 2, 3 tr. řádu, § 8 zákona č. 119/1990 Sb., o
soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů). Navíc, pokud jde o věci
zmiňované v námitce podjatosti, v nichž měl předseda senátu JUDr. F. P. údajně
nepříznivě rozhodovat vůči tzv. odpíračům vojenské služby, je nutno
připomenout, že v těchto věcech rozhodoval vždy jako jeden z více členů senátu,
takže uvedená rozhodnutí nebyla rozhodnutími pouze uvedeného soudce, ale
rozhodnutími tříčlenného a v jednom případě pětičlenného senátu Nejvyššího
soudu České republiky. Údajně nesprávné rozhodnutí JUDr. F. P. v dřívějších
věcech se pak opírá o pouhé subjektivní přesvědčení obhájce obviněného.
Senát Nejvyššího soudu
České republiky dále připomíná, že rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů
uvedených v § 30 tr. řádu představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo
nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod), s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Tak, jak ji
zákon stanovil, je zásadně dána, a proto lze vyloučit soudce z projednávání a
rozhodování přidělené věci jen výjimečně a ze skutečně závažných důvodů, které
mu reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě. Důvody
tvrzené obhájcem obviněného J. K., jak bylo výše uvedeno, nejsou tohoto
charakteru a pochybnost o nepodjatosti předsedy senátu JUDr. F. P., který má
spolu s dalšími členy příslušného senátu rozhodovat v dané věci o stížnosti pro
porušení zákona, nelze dovodit ani z jiných okolností. Pro úsudek o podjatosti
soudce a o nemožnosti rozhodnout v důsledku toho nestranně a nezávisle není
dostačující toliko obecné či subjektivní přesvědčení obviněného nebo jeho
obhájce.
Protože nebyly shledány
důvody uvedené v § 30 odst. 1 tr. řádu, rozhodl Nejvyšší soud České republiky
podle § 31 odst. 1 tr. řádu tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto
usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 3. října 2001
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y