IV.ÚS 3597/10
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o
ústavní stížnosti stěžovatelky Církve československé husitské, se sídlem v
Praze 6, Wuchterlova 523/5, zastoupené Mgr. Jiřím Oswaldem, advokátem advokátní
kanceláře se sídlem v Praze 1, Bílkova 4, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2082/2010-271 ze
dne 8. září 2010 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 62 Co
302/2009-248 ze dne 11. listopadu 2009, za účasti ThMgr. E. D. a ThMgr. Z. D.,
oba zastoupeni JUDr. Alešem Pejchalem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem
v Praze 2, Vyšehradská 21, pracoviště v Čelákovicích, Stankovského 144, takto:
I. Rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2082/2010-271 ze dne 8. září 2010 a rozsudkem
Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 302/2009-248 ze dne 11. listopadu 2009 bylo
zasaženo do práva stěžovatelky spravovat své záležitostí nezávisle na státních
orgánech, zakotveného v čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2082/2010-271 ze dne 8. září 2010 a rozsudek
Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 302/2009-248 ze dne 11. listopadu 2009 se
ruší.
Odůvodnění:
I.
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další
podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s
odkazem na porušení svého práva na církevní samosprávu zaručeného čl. 16 odst.
2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala
zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, z připojených příloh a
ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 4 C 25/2005 Ústavní soud zjistil,
že Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem č. j. 4 C 25/2005-219 ze dne 25.
listopadu 2005 zamítl žalobu ThMgr. E. D. a ThMgr. Z. D. (dále jen
"vedlejší účastníci") na určení, že jich služební poměr u
stěžovatelky trvá a uložil vedlejším účastníkům zaplatit stěžovatelce náklady
řízení ve výši 104.392,75 Kč. K odvolání vedlejších účastníků Městský soud v
Praze rozsudkem č. j. 62 Co 302/2009-248 ze dne 11. listopadu 2009 rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že služební poměr vedlejších
účastníků u stěžovatelky trvá a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejším
účastníkům náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 46.637,- Kč. Dovolání
stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 28 Cdo 2082/2010-271 ze dne 8. září
2010 zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že čl. 16
odst. 2 Listiny jí zaručuje právo nezávisle na státních orgánech spravovat své
vnitřní záležitosti, mezi které patří ustanovování duchovních. Podle
stěžovatelky mají výlučně orgány církve pravomoc jednotlivé duchovní do služeb
církve ustanovovat a současně pravomoc službu duchovním ukončovat. Stát ani
žádný z jeho orgánů pak nemá právo a nesmí do tohoto Listinou zaručeného práva
církví zasahovat a na místo orgánů církví rozhodovat o tom, kdo duchovním
církve je a kdo není. Předmětné řízení, jehož výsledkem jsou v záhlaví citovaná
rozhodnutí, podle stěžovatelky vycházejí z koncepce, že do výše uvedeného
Listinou zaručeného práva církví orgány státu zasahovat mohou. V tom
stěžovatelka spatřuje zásadní porušení svých Listinou zaručených práv a v
záhlaví citovaná rozhodnutí tak byla podle stěžovatelky vydána v rozporu s
Listinou zaručeným právem na církevní samosprávu.
III.
Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření
Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení.
Nejvyšší soud, za který se k ústavní stížnosti
vyjádřil předseda jeho senátu 28 Cdo JUDr. David Ludvík, CSc., uvedl, že je
nadále toho názoru, že jeho odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 211/96
ze dne 26. března 1997, včetně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo
1487/2003 ze dne 30. 11. 2004, je naprosto přiléhavý. Stěžovatelka podle
vyjádření Nejvyššího soudu absolutně nebere v potaz shora uvedenou judikaturu,
ačkoli z ní vyplývá zcela adekvátní závěr, tj. že se za určitých okolností lze
domáhat určení, že služební poměr duchovních k církvi nadále trvá - aniž by tím
došlo k omezení její nezávislé rozhodovací pravomoci. Tvrdí-li totiž někdo, že
jeho služební poměr k církvi byl ukončen v rozporu s jejími vnitřními předpisy,
neboť zde není k tomu způsobilý akt, resp. že jej vydal podle těchto předpisů
věcně nepříslušný orgán církve, nemůže mu být soudní ochrana odepřena. Jinak by
dotčený subjekt - v rovině ochrany soukromých práv - byl nepřípustně
diskriminován. V takových případech se pak nejedná o zásah do vnitřní autonomie
církve, jelikož k přezkoumávání věcného obsahu právních aktů vydaných
církevními orgány nedochází. Nejvyšší soud proto navrhl, aby ústavní stížnost
byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Městský soud v Praze, za který se k ústavní stížnosti
vyjádřila předsedkyně jeho senátu 62 Co JUDr. Ivana Hasalová, plně odkázal na
své v záhlaví citované rozhodnutí a na důvody v něm uvedené. Tento rozsudek je
podle jeho vyjádření zcela v souladu jak s judikaturou Ústavního soudu, zejména
s nálezem sp. zn. I. ÚS 211/96 ze dne 26. března 1997, tak i s judikaturou
Nejvyššího soudu, kterou v odůvodnění uvedeného rozhodnutí Městský soud v Praze
podrobně cituje. Z obsahu ústavní stížnosti je podle Městského soudu v Praze
zřejmé, že stěžovatelka zjevně neporozuměla důvodům, které odvolací soud vedly
ke změně prvostupňového rozsudku. Podle náhledu Městského soudu v Praze jeho
uvedeným rozsudkem k žádnému neoprávněnému zásahu do Listinou zaručeného práva
stěžovatelky na církevní samosprávu nedošlo, neboť tento rozsudek vnitřní
autonomii církevních orgánů stěžovatelky nenarušuje. Pouze deklaruje, že
služební poměr vedlejších účastníků u stěžovatelky nadále trvá. Městský soud v
Praze proto navrhl, aby ústavní stížnost byla po provedeném řízení jako
nedůvodná zamítnuta.
Vyjádření Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze
bylo poskytnuto stěžovatelce k replice. Stěžovatelka v ní uvedla, že tyto soudy
ve věci neuvádějí žádné nové skutečnosti a že podle jejího názoru rozsudkem
Městského soudu v Praze, proti němuž tato stížnost směřuje, došlo k
neoprávněnému zásahu do práva na samosprávu církví zásahem státní mocí v
rozporu s církvím ústavním pořádkem zaručeným právem.
Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření též
vedlejším účastníkům řízení.
Vedlejší účastníci v jejich společném vyjádření,
zaslaném prostřednictvím právního zástupce JUDr. Aleše Pejchala, uvedli, že
ústavní stížnost podle jejich názoru postrádá širší ústavněprávní rozměr a
argumentaci a je pouhým nesouhlasem s výsledkem dosavadního řízení.
Vedlejší účastníci ve svém vyjádření odkázali na
konzistentní a souladná rozhodnutí vyšších soudů ve věci. Jedná se o nález
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 211/96 ze dne 26. března 1997, ve kterém Ústavní
soud konstatoval, že ve věci mzdy a případně jiných majetkových nároků již
nejde o zásah do vnitřní autonomie církve a její pravomoci, neboť zde vystupuje
do popředí soukromoprávní charakter církve jako právnické osoby, která má či
nemá závazky vůči jiným osobám fyzickým či právnickým a tyto osoby mají rovné
postavení před zákonem. Nezbytným předpokladem pro event. nárokování náhrady
mzdy či náhrady škody bylo tedy nutno rozhodnout o trvání či netrvání
služebního poměru vedlejších účastníků ke stěžovatelce. Též Nejvyšší soud ve
svém usnesení sp. zn. 20 Cdo 1487/2003 ze dne 30. listopadu 2004, konstatoval,
že Ústavní soud vyšel z toho, že služební poměr duchovního k církvi, posuzován
v jeho celistvosti, je vztahem soukromého práva, který je - jako takový -
podřaditelný věci ve smyslu ust. § 7 odst. 1 občanského soudního řádu. Jinak by
nemohl uvažovat ani o pravomoci soudu k projednání nároku na náhradu mzdy. K
tomu Nejvyšší soud dodal, že z pravomoci soudu byl v předchozím řízení ve věci
týchž účastníků vyloučen výslovně jen spor o určení neplatnosti skončení služebního
poměru. V dalším řízení a po vynesení rozsudku Městského soudu v Praze, kterým
bylo rozhodnuto o určení trvání služebního poměru, pak k dovolání stěžovatelky
Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že Ústavní soud dovodil,
že se v případě nároku vedlejších účastníků na platovou náhradu z případného
neplatného propuštění ze služebního poměru jedná o nárok ze soukromoprávního
vztahu a pravomoc civilního soudu je tu dána. Tím Ústavní soud nevyhnutelně
otevřel otázku prejudice rozhodnutí o náhradě platu duchovních spočívající v
předchozím posouzení (ne)platnosti právního úkonu církve, jímž dochází k
propuštění duchovních ze služebního poměru. Nejvyšší soud poté usnesením sp.
zn. 20 Cdo 1487/2003 ze dne 30. listopadu 2004 zpřesnil výchozí teze judikátu
Ústavního soudu a připustil též možnost podat žaloby na určení, že služební
poměr duchovních nadále trvá. Nejvyšší soud se vymezenými interpretačními
závěry Ústavního soudu a Nejvyššího soudu v dovolacím řízení řídil a dospěl k
závěru, že předmětné rozhodnutí v neprospěch služebního poměru vedlejších
účastníků vydal nepříslušný orgán a právní akt tohoto orgánu náležitě
nevyjádřil vůli církevního orgánu propustit vedlejší účastníky ze služebního
poměru.
K námitce stěžovatelky, že Městský soud v Praze
překročil rámec přezkumu orgánů církve, vedlejší účastníci uvedli, že
skutečnosti Městským soudem v Praze zkoumané byly relevantní a potřebné k
rozhodnutí, resp. ke zjištění, které Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 20
Cdo 1487/2003 ze dne 30. listopadu 2004 předpokládal. Vedlejší účastníci řízení
dále odkázali na čl. 1 Listiny, dle kterého jsou lidé svobodni a rovni v
důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné,
nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Dle čl. 3 Listiny se základní
práva a svobody zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka,
víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního
původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo
jiného postavení. Nelze opominout ani čl. 16 odst. 4 Listiny, který konstatuje,
že výkon (těchto) práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v
demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku,
zdraví a mravnosti nebo práv a svobod jiných. I dle ust. § 2 odst. 5 zákona č.
3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských
společností a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o církvích a
náboženských společnostech") nesmí byt nikdo omezen na svých právech proto,
že se hlásí k církvi a náboženské společnosti, že se účastní její činnosti nebo
že ji podporuje, anebo je bez vyznání.
Závěrem vedlejší účastníci řízení konstatují, že bez
rozhodnutí ve věci o určení jejich služebního poměru by následně nemohly být projednány
jejich vznesené majetkové a další nároky (náhrada mzdy, náhrada škody,
invalidní důchod vedlejšího účastníka ThMgr. D.), vedlejší účastníci by se
ocitli v naprostém právním i faktickém vakuu, např. ohledně zdravotního
pojištění, sociálního zabezpečení, jakéhokoliv dalšího zaměstnání atd. a
docházelo by i nadále k pokračování zásahu do jejich práv, zejména do práva na
ochranu soukromého a rodinného života, na ochranu majetku, do práva získávat
prostředky pro své živobytí prací a právo na hmotné zajištění státu pro občany,
kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat. Závěrem vedlejší účastníci
navrhli, aby byla ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněná
odmítnuta.
Ústavní soud ve věci nařídil ústní jednání, k němuž se
dostavila pouze vedlejší účastnice ThMgr. E. D. a její právní zástupce.
Vedlejší účastnice ThMgr. E. D. neměla žádné návrhy na doplnění dokazování a v
závěrečném návrhu přednesla shodnou argumentaci jako v písemném vyjádření.
Zdůraznila, že vedlejší účastníci jsou především občany a čl. 16 odst. 2
Listiny neznamená, že zaručuje nezávislost církevních organizací. O tom svědčí
též čl. 16 odst. 4 Listiny, který předpokládá určitý dohled státu nad
církevními organizacemi. Z těchto důvodů navrhla zamítnutí ústavní stížnosti.
IV.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí
a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
V posuzované věci je podstatou sporu to, zda je v
pravomoci civilních soudů rozhodovat o určovací žalobě, jejímž předmětem je
otázka trvání služebního poměru duchovních.
Podle čl. 16 odst. 2 Listiny církve spravují své
záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují
církevní instituce nezávisle na státních orgánech. Podle ust. § 4 odst. 3
zákona o církvích a náboženských společnostech církve a náboženské společnosti
spravují své záležitosti, zejména ustanovují a ruší své orgány, ustanovují a
odvolávají své duchovní a zřizují a ruší církevní a jiné instituce podle svých
předpisů nezávisle na státních orgánech.
Ústavní soud se ve své judikatuře již opakovaně
zabýval problematikou rozhodování vnitřních orgánů církve - viz např. nález sp.
zn. I. ÚS 211/96 ze dne 26. března 1997, usnesení sp. zn. III. ÚS 136/2000 ze
dne 31. srpna 2000, nález sp. zn. Pl. ÚS 6/02 ze dne 27. listopadu 2002 nebo
usnesení sp. zn. I. ÚS 1244/07 ze dne 18. října 2007. V těchto rozhodnutích
Ústavní soud zdůraznil, že Česká republika je založena na principu laického
státu, akceptujícího náboženský pluralismus a toleranci. Náboženská svoboda,
znamenající svobodu každého vyznávat své náboženství a víru, formuje uvnitř
církví resp. jejich institucí forum internum, do něhož nepřísluší třetím
osobám, zejména ne veřejné moci, zasahovat. Zásada autonomie církví a
náboženských společností tak nachází výraz v maximálním možném omezení zásahů
státu do jejich činnosti s tím, že zejména vnitřní záležitosti těchto subjektů
principiálně nelze činit předmětem soudního přezkumu.
V nálezu sp. zn. I. ÚS 211/96 ze dne 26. března 1997,
jehož předmětem bylo (mimo jiné) posouzení rozhodnutí obecných soudů o určení
neplatnosti rozvázání služebního poměru vedlejších účastníků u stěžovatelky,
Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy se správně postavily na
stanovisko, že rozhodováním o dalším trvání služebního poměru duchovního k
církvi by došlo k nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie církve a do její
samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci v této věci, jak vyplývá z
vnitřních předpisů této církve. Obdobně v usnesení sp. zn. III. ÚS 136/2000 ze
dne 31. srpna 2000, kterým bylo posuzováno rozhodnutí obecných soudů o určení
neplatnosti rozvázání pracovního poměru kazatele Jednoty bratrské v Železném
Brodu, Ústavní soud dospěl ke stejnému závěru, tedy že i v této věci se obecné
soudy správně postavily na stanovisko, že rozhodováním o dalším trvání
služebního poměru duchovního k Jednotě bratrské by došlo k nepřípustnému zásahu
do její vnitřní autonomie a do její samostatné a nezávislé rozhodovací
pravomoci v této věci.
Uvedené závěry lze podle přesvědčení Ústavního soudu
vztáhnout též na projednávanou věc. Jestliže ve výše uvedených rozhodnutích
zaujal Ústavní soud stanovisko, že obecné soudy nemají pravomoc k projednání a
rozhodnutí sporu o neplatnost skončení služebního poměru duchovních k církvi,
pak totéž platí i pro spor posuzovaný nyní, neboť podstata věci zůstává stejná.
I zde by jinak došlo k nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie církve a do
její samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci zaručené čl. 16 odst. 2
Listiny a též k narušení kautel ústavnosti zakotvených v čl. 2 odst. 3 Ústavy a
v čl. 2 odst. 2 Listiny.
Ačkoli Městský soud v Praze a Nejvyšší soud v
odůvodnění svých rozhodnutí uvádějí, že v projednávané věci byl respektován
nálezový názor Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 211/96 ze dne 26. března
1997), došlo podle přesvědčení Ústavního soudu ve skutečnosti k jeho popření, a
tím též k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy.
Podle náhledu Ústavního soudu není z hlediska
posuzované problematiky pravomoci civilních soudů rozhodovat o dalším trvání
služebního poměru duchovních žádný rozumný důvod rozlišovat, zda je tvrzená
neplatnost rozvázání služebního poměru, resp. zpochybnění jeho dalšího trvání,
opřeno o skutečnost, že akt, jímž mělo dojít k rozvázání služebního poměru, je
neplatný (resp. dle judikatury Nejvyššího soudu event. nicotný) z toho důvodu,
že jej vydal dle církevních předpisů nepříslušný orgán, nebo že je neplatný
proto, že trpí jinou vadou spočívající v jakémkoli jiném rozporu s církevními
předpisy. Nemá žádné opodstatnění, aby jeden důvod eventuální neplatnosti
rozvázání služebního poměru (spočívající v tom, že akt, jímž byl služební poměr
rozvázán, vydal nepříslušný orgán) mohl být podroben přezkumu civilními soudy,
zatímco jiné důvody (spočívající například v nedostatku ve věcném obsahu takového aktu nebo v nedostatku
jeho formy) by již podrobeny přezkumu civilních soudů být nemohly.
Ústavní soud se dále neztotožňuje ani s Nejvyšším
soudem judikovaným (viz např. usnesení sp. zn. 20 Cdo 1487/2003 ze dne 30. 11.
2004) rozlišováním mezi nicotností aktu (neexistencí způsobilého aktu) a
neplatností aktu, jímž je ukončován služební poměr duchovních, které Nejvyšší
soud pro účel posouzení pravomoci civilních soudů k rozhodování o trvání
služebního poměru duchovních ve své judikatuře koncipoval, neboť z hlediska
práva na církevní samosprávu je zcela nerozhodné, zda je akt, jímž má být
skončen služební poměr duchovního, označen za nicotný nebo neplatný. Ať už lze
obecně s takovýmto teoretickým rozlišením souhlasit, z hlediska posuzované
problematiky a práva na církevní samosprávu musí posouzení takto konstruované
nicotnosti i neplatnosti spadat do působnosti stejných orgánů (stále se totiž
jedná o posouzení trvání služebního poměru duchovních). Těmito orgány jsou
nepochybně orgány církevní, a nikoli civilní soudy.
Ústavní soud není (na rozdíl od Nejvyššího soudu) toho
názoru, že osoba tvrdící, že její služební poměr k církvi byl ukončen v rozporu
s církevními předpisy, neboť zde není k tomu způsobilý akt, resp. jej vydal k
tomu nezpůsobilý orgán církve, je odepřením soudní ochrany (v rovině ochrany
soukromých práv) nepřípustně diskriminována. Tato osoba diskriminována není,
stejně jako by nepochybně nebyla diskriminována osoba, která by tvrdila, že
její služební poměr k církvi byl ukončen v rozporu s církevními předpisy tím,
že sice existuje k tomu způsobilý akt, nicméně např. nemá předepsanou formu
nebo neobsahuje jiné náležitosti podle církevních předpisů, a je proto
neplatný. V obou uvedených případech je s ohledem na Listinou zaručené právo na
církevní samosprávu na místě, aby takovým osobám byla poskytnuta ochrana nikoli
civilními soudy, nýbrž autonomními církevními orgány, přičemž se nejedná o
diskriminaci, nýbrž právě o projev uvedeného Listinou zaručeného práva.
Konstrukci zastávanou obecnými soudy a vedlejšími
účastníky nelze akceptovat též z toho důvodu, že by vedla k absurdní situaci v
případech, kdy by obecné soudy shledaly existenci aktu, kterým byl rozvázán
služební poměr duchovního k církvi, vydaného příslušným orgánem. Jeho platností
by se totiž (jak vyplývá z výše uvedené judikatury) dále zabývat nemohly, a
proto by nemohly o věci dále rozhodovat, ztratily by tedy svoji pravomoc k
rozhodování, a řízení by musely zastavit a odkázat účastníky na řízení před
příslušným církevním orgánem. Takový postup, mimo své absurdity, je naprosto
nelogický.
K námitkám vedlejších účastníků obsaženým v jejich
vyjádření k ústavní stížnosti stran nutnosti posouzení otázky trvání jejich
služebního poměru ke stěžovatelce pro projednání jejich majetkových a dalších
nároků Ústavní soud zdůrazňuje, že v projednávané věci se jedná (pouze) o
posouzení trvání služebního poměru vedlejších účastníků ke stěžovatelce. Dále
Ústavní soud konstatuje, že je na vedlejších účastnících, aby vyvolali řízení
před příslušným orgánem stěžovatelky, který je povolán otázku trvání jejich
služebního poměru ke stěžovatelce rozhodnout, resp. pro posouzení majetkových
nároků vedlejších účastníků vůči stěžovatelce bude v případném sporu (k jehož
projednání je dána pravomoc civilních soudů) na stěžovatelce, aby se těmto
nárokům ubránila tím, že prokáže rozhodnutím příslušného orgánu, že služební
poměr vedlejších účastníků vůči stěžovatelce zanikl. Jde o stejný postup, jaký
by bylo třeba uplatnit v případě, že by spor nebyl o to, zda akt, jímž měl být
rozvázán služební poměr vedlejších účastníků ke stěžovatelce, je neplatný
(nicotný) z důvodu, že nebyl vydán příslušným orgánem, nýbrž že by byl neplatný
např. z důvodu vady formy nebo věcného obsahu.
Ačkoli se tato pozice vedlejších účastníků jeví vůči
stěžovatelce nerovná, vyplývá z Listinou zaručeného práva na církevní
samosprávu. Bylo na vedlejších účastnících, aby při vstupu do služebního poměru
se stěžovatelkou i tento aspekt vzali do úvahy a případně do služebního poměru
se stěžovatelkou nevstoupili. V této souvislosti lze odkázat také např. na
usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1487/2003 ze dne 30. listopadu 2004, v
němž Nejvyšší soud uvádí, že právem zaručená dobrovolnost, svoboda a existence
svobodné vůle při vstupu do církevního (služebního) poměru vytváří rozumný (a
přijatelný) předpoklad pro úsudek, že není v rozporu s právem (ústavněprávními
principy), pakliže je jednání určité osoby zde spojeno se (svobodně)
přijímanými, a předem danými, (právními) omezeními pro případ, že má takový
poměr zaniknout. Ani podle Nejvyššího soudu tedy obecně nelze mít ničeho proti
tomu, jestliže se tato osoba (svobodně) vzdá (určité míry) soudní ochrany
služebního poměru, do něhož vstoupila, totiž ochrany prostřednictvím těch
právních institutů, jež jsou jinak upraveny jako základní (viz výše zmíněná
ustanovení § 61 a násl. zákoníku práce). Shodně považuje Nejvyšší soud za
akceptovatelné - k prosazení zvláštního zájmu na zajištění vnitřní autonomie
církve - že subjekt církevně právního vztahu (duchovní) přijímá i to, že o
zániku jeho poměru k církvi, byť by byl v nikoli nevýznamných znacích
připodobnitelný obecnému vztahu pracovnímu, nebudou (vždy) rozhodovat soudy,
nýbrž (zásadně) orgány církevní. V témže rozhodnutí pak Nejvyšší soud též konstatuje,
že není důvod nepřijmout ani takové pojetí "nezávislosti na státních
orgánech" (jež vyložil Ústavní soud v dřívější věci účastníků), které
zahrnuje stav, kdy jsou soudy vyloučeny z přezkumu aktů, jimiž příslušný
církevní orgán podle vnitřních předpisů církve rozhodl, že služební poměr
duchovního k církvi skončil.
Ústavní soud tedy uzavírá, že pokud obecné soudy
dospěly k závěru, že v projednávané věci byla k řízení dána pravomoc obecných
soudů a tuto věc projednaly, došlo k porušení základního práva stěžovatelky
spravovat své záležitostí nezávisle na státních orgánech, zakotveného v čl. 16
odst. 2 Listiny.
V.
Protože Ústavní soud v posuzovaném případě zjistil
porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky, vyhověl ústavní stížnosti a v
záhlaví citovaná rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o
Ústavním soudu zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze
odvolat.
V Brně dne 20. října 2011
Michaela Židlická v.r.
Předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu