čerpáno z právní databáze ASPI

 

 

Rozhodnutí

 

Vrchního soudu v Praze

 

ze dne 15. 4. 1994

 

sp. zn. 3 Cdo 121/92

 

(Publikováno v časopise Právní rozhledy, č. 6/1994, str. 213)

 

 

Upravený text:

 

1. Vládní nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, umožňovalo odnětí vlastnického práva fyzickým nebo soukromým právnickým osobám a jeho přechod na "organizace socialistického sektoru", tj. získání těchto věcí do socialistického vlastnictví (§ 1 na konci), a to buď do státního nebo družstevního (§ 9 odst. 2-4 prováděcí vyhlášky č. 88/1959 Ú.l.). Odňaté vlastnictví při přechodu do státního socialistického sektoru přecházelo na stát a konkrétní věci do správy příslušné hospodářské organizace (§ 9 odst. 2 vyhl. č. 88/1959 Ú.l. se zřetelem k vlád. nař. č. 81/1958 Sb., o správě nár. majetku).

 

2. Jestliže však po přechodu věcí podle vlád. nař. č. 15/1959 Sb. do společenského socialistického vlastnictví (čl. 8 odst. 1 Ústavy č. 100/1960 Sb.) byla nemovitost převedena např. kupní smlouvou do individuálního (soukromého) vlastnictví nestátní socialistické organizace (např. církve), nebyl dán ani z extenzivního hlediska ust. § 4 odst. 2 zák. č. 403/1990 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd, ve znění novely č. 137/1991 Sb. důvod k vydání věci takovou nestátní organizací.

 

3. U majetkových ujednání z předcházející doby je třeba zkoumat, zda právní úkony k přechodu věci vykonal příslušný církevní subjekt, který měl vlastní právní subjektivitu (zde srovnej zákon č. 50/1874 ř.z., od 1. 1. 1950 zák. č. 218/1949 Sb. a prováděcí vyhl. č. 315/1950 Ú.l., nebo od 1. 4. 1964 ust. § 488 a § 18 případně se zřetelem k § 498 ObčZ z roku 1964 ve znění účinném do 31. 12. 1991 před novelou č. 509/1991 Sb. a od 1. 9. 1991 zák. č. 308/1991 Sb.).

 

 

Z odůvodnění.

 

Okresní soud rozsudkem uložil žalované Náboženské obci Církve československé husitské se sídlem v P., aby uzavřela se žalobci dohodu o vydání budovy bývalé dílny ve dvorním traktu domu č.p. 203 v P., zapsané na listě vlastnictví č. 10 u Střediska geodézie pro P. a to každému z žalobců jednou polovinou. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud měl za to, že žalobcům svědčí všechny předpoklady zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále jen rest. zák.), k vydání předmětné nemovitosti.

 

Náboženská obec Církve československé husitské se sídlem v P. v odvolání namítala, že budovu koupila od státní organizace a podstatně ji přebudovala. Krajský soud poté napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná uzavřela s žalobci dohodu o vydání věci - stavby bývalé dílny ve dvorním traktu předmětného domu v P. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a současně rozhodl, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované náklady odvolacího řízení 146 Kč do 3 dnů od právní moci. V odůvodnění vyložil, že žalovaná Náboženská obec Církve československé husitské v P. není povinnou osobou k vydání budovy bývalé dílny ve dvorním traktu předmětného domu v P. (kterou vysokým nákladem přebudovala na modlitebnu), nejsou proto dány podmínky k vydání věci podle zákona o zmírnění některých majetkových křivd. Tento rozsudek nabyl právní moci.

 

V dovolání žalobci poukazovali, že rozsudek krajského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasili s právním názorem odvolacího soudu, že žalovaná není a nemůže být povinnou osobou, a proto nepřipadá ani v úvahu uzavření dohody o vydání objektu bývalé dílny, protože restituční zákon sleduje záměr, že povinnými osobami mohou být jen právnické osoby socialistického charakteru. Odvolací soud pochybil dále i v tom právním názoru, kde charakterizoval žalovanou jako soukromoprávní sdružení věřících občanů, na něž je třeba nejspíše hledět jako na soubor fyzických osob, které by samy o sobě mohly být každá jednotlivě povinnými osobami pouze podle § 4 odst. 2 rest. zák.

 

Žalobci zdůraznili, že je zcela nepochybné, že se právní režim žalované jako subjektu občanskoprávních vztahů řídil až do nabytí účinnosti zákona č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společenství, ustanovením § 488 ObčZ č. 40/1964 Sb. I. podle § 488 ObčZ však bylo žalovanou nutno považovat za organizaci (jinou než socialistickou), avšak stále za právnickou osobu. Nahlížet na ni jen jako na soubor fyzický osob a dokonce připouštěl možnost, že by tyto fyzické osoby mohly být za podmínek § 4 odst. 2 rest. zák. uznány za povinné osoby, je nesprávné. Pojem právnické osoby podle § 4 odst. 1 rest. zák. nelze vykládat omezujícím způsobem, a proto i žalovaná byla právnickou osobou - jinou než socialistickou organizací - a věc ke dni účinnosti rest. zák. držela. Na tom nemůže nic změnit ani fakt, že postavení církví a náboženských společností mělo do účinnosti nového zákona značně diskriminující charakter, neboť odnětím dílny - dnes modlitebny - podle vládního nařízení č. 15 1959 Sb. se stala majetková křivda žalobcům, nikoli žalované. Domáhali se proto, aby napadený rozsudek krajského soudu byl zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení s tímto závazným právním názorem.

 

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

 

Dovolací soud, který je vázán důvody dovolání, přezkoumal napadený rozsudek i přecházející řízení a i se zřetelem k § 242 odst. 1 OSŘ dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

 

Ze spisu plyne, že objekt bývalé dílny v dvorním traktu domu č. p. 203 v P. byl mimo jiné postupem podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. odňat původnímu vlastníkovi J. Š., otci žalobců, a to rozhodnutím finančního odboru tehdejšího MěstNV v P. ze dne 18. srpna 1961, čj. fin 2519/1961, finanční komise MěstNV v P. ze 7. 9. 1961, čj. fin 3082/1961, a MěstNV P. z 5. 10. 1962, čj. fin 2711/1962, s přihlédnutím ke geometrickému plánu ze 4. 8. 1961 č. zak. 137-06/201-920/61, a že tento objekt byl svěřen do správy bývalého Kovopodniku městského průmyslového podniku, v P. Z výpisu knihovní vložky č. 466 pozemkové knihy pro k. ú. D., dokonce plyne, že dnem 8. prosince 1961 pod č. d. 1757 bylo uvedenému Kovopodniku v P. vloženo vlastnické právo k převzatým nemovitostem. Až následně kupní smlouvou z 10. 8. 1973, která byla registrována Státním notářstvím v P. dnem 23. ledna 1975 pod čj. R I 27/75, poté co k ní muselo ministerstvo financí udělil výjimku, odkoupila od Kovopodniku P. objekt bývalé dílny bez pozemku žalovaná za kupní cenu 50 000 Kč.

 

Z uvedených skutečností je bezpečně patrno, že postupem podle § 5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb. přešly nemovitosti, a mezi nimi i sporný objekt bývalé dílny, na bývalý československý stát a byly odňaty "ve prospěch" Kovopodniku, městského průmyslového podniku v P. Tomu měly být ve smyslu prováděcí vyhlášky č. 88/1959 Ú. l., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, a jejího ust. § 9 odst. 2 se zřetelem k § 5 vládního nařízení č. 81/1958 Sb., o správě národního majetku, svěřeny do správy. Proto z tohoto hlediska je třeba nahlížet také na vklad "vlastnického práva" pro Kovopodnik P. v pozemkové knize a tyto více méně terminologické nepřesnosti je třeba přičíst na vrub nízké právně legislativní technice vyjádření těchto pojmů v označených právních předpisech. Kovopodnik P. by tudíž mohl být povinnou osobou ve smyslu rest. zák., pokud by k jeho účinnosti předmětnou nemovitost držel.

 

V posuzované věci však nelze přehlédnout tu další důležitou skutečnost, že Kovopodnik P. po udělení výjimky prodal v roce 1975 pouze samotnou budovu bývalé dílny žalované Náboženské obci Církve československé husitské v P. Tím nedošlo jen ke změně správy národního majetku při nezměněném vlastnictví státu (jako se tak stalo u jiných nemovitostí dříve společně odňatých), ale řádně provedenou kupní smlouvou bylo převedeno vlastnictví k tomuto objektu na odlišný zcela samostatný právní subjekt, který měl charakter nestátní a nesocialistické organizace, avšak s plnou vlastní právní subjektivitou. (K tomu viz § 488 se zřetelem k § 18 ObčZ č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 12. 1991 před novelou č. 509/1991 Sb. a v návaznosti na zákon č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, a na přílohu k zákonu č. 308/1991 Sb. a § 22 odst. 1 tohoto zákona. Dále srovnej zprávu Ministerstva kultury ČR z 28. 4. 1992 k právní subjektivitě žalované organizace, založenou ve spisu).

 

Z uvedeného je zřejmo, že objekt bývalé dílny přešel sice postupem podle vl. nař. č. 15/1959 Sb. do státního socialistického vlastnictví, avšak kupní smlouvou z 10. 8. 1973 byl převeden do individuálního (soukromého) vlastnictví žalované, tj. nestátní nesocialistické organizace. V době účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. (tj. k 1. listopadu 1990) tedy tuto spornou věc nedržela ani státní ani družstevní právnická osoba, a proto není dán důvod k vydání věci (nemovitosti) podle § 4 odst. 1 rest. zák. Takový důvod není dán ani z extenzivního hlediska podle § 4 odst. 2 rest. zák. ve znění zák. č. 137/1991 Sb., protože na organizaci žalované nelze nahlížet ani jako na fyzickou osobu, nebo snad soubor (sdružení) fyzických osob.

 

Napadený rozsudek krajského soudu je tedy z těchto důvodů věcně správný, a proto dovolací soud dovolání zamítl podle § 243b odst. 1 se zřetelem k § 243a odst. 1 OSŘ.