čerpáno z právní databáze ASPI
Rozhodnutí
Vrchního soudu v Praze
ze dne 4. května 1994
sp. zn. 3 Cdo 228/93
(Publikováno v časopise
Právní rozhledy, č. 8/1994, str. 294)
Upravený text:
Církev Římskokatolická - její
organizační složka nadaná právní subjektivitou, jíž bylo odňato vlastnické
právo k nemovitostem způsobem uvedeným v § 1 zák. č. 403/1990 Sb., o zmírnění
následků některých majetkových křivd, je oprávněnou soukromou právnickou osobou
podle tohoto zákona.
Z odůvodnění:
Žalobce se domáhal proti žalovanému Odbornému učilišti v L., aby mu bylo uloženo vydat žalobci dům se dvěma pozemky v katastrálním území V. s odkazem na úpravu obsaženou v zákonu č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd. Okresní soud rozsudkem žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že sporem dotčené nemovitosti přešly z žalobce na stát rozhodnutím finančního odboru bývalého Okresního národního výboru v L. ze dne 16.3.1960 vydaného na základě vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, přičemž správcem těchto nemovitostí je žalovaný. Přesto však jsou podle mínění okresního soudu tyto skutečnosti z hlediska podané žaloby bezpředmětné, neboť podle jeho názoru se zákon č. 403/1990 Sb. nevztahuje na církevní majetek. Dovozuje, že pro nápravu křivd způsobených řeholním řádům a kongregacím v padesátých letech, zejména protiprávním odnětím nemovitého majetku, je třeba vycházet ze zákona č. 298/1990 Sb. ve znění zákona č. 338/1991 Sb. Podle soudu sporem dotčené nemovitosti nelze podřadit pod ty, které se církvím vrací na základě uvedených zákonů. Jako další důvod zamítnutí žaloby okresní soud uvedl to, že žalobcem bylo nesprávně žalováno na vydání nemovitostí, ač vlastníkem těchto nemovitostí je jiný subjekt než žalobce.
O odvolání žalobce rozhodl krajský soud rozsudkem, jímž připustil změnu žaloby a rozsudek okresního soudu v části zamítající žalobu změnil tak, že žalované Odborné učiliště v L. je povinno uzavřít se žalobcem Farním úřadem církve římskokatolické ve V. dohodu, podle níž žalovaný vydává žalobci blíže označené nemovitosti. Krajský soud dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vycházel z úvahy, že podle ustanovení § 2 zákona č. 403/1990 Sb. je oprávněnou osobou též soukromá právnická osoba, které byla odňata věc na základě předpisů uvedených v § 1 téhož zákona. Zdůraznil, že Římskokatolická církev byla právnickou osobou již podle Obecného zákoníku občanského z roku 1811 a tento charakter nikdy neztratila. Splněny byly i ostatní předpoklady vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb., ať již se jedná o určení povinné osoby, existence včasné výzvy k vydání nemovitostí i včasnosti uplatnění nároku u soudu.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný včas dovolání z důvodu uvedeného v § 241 odst. 2 písm. d) OSŘ. Má za to, že soud prvého stupně v průběhu řízení provedl všechny důkazy rozhodné pro posouzení věci a zaujal i správný právní názor. Naproti tomu soud druhého stupně pochybil, pokud posuzoval žalobce jako soukromou právnickou osobu bez ohledu na okruh úpravy zákona č. 403/1990 Sb. V zákonech, které navazují na uvedený zákon, jsou taxativně vymezeny nemovitosti, které se vrací církvi jako instituci, takže vzhledem k tomu, že požadované nemovitosti zde nejsou uvedeny, není možno rozhodnout ve prospěch žalobce.
Žalobce se ve svém vyjádření ztotožnil s napadeným rozhodnutím a vyslovil přesvědčení, že zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, se vztahuje bez výjimky na následky majetkových křivd způsobených fyzickým a soukromým právnickým osobám, takže výjimkou v tomto případě není ani církev.
Dovolací soud, který je vázán důvody dovolání, po zjištění, že dovolání proti rozsudku krajského soudu bylo podáno včas a že jde o rozsudek, proti kterému je dovolání přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 242 odst. 1 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není opodstatněné.
Jak vyplývá z obsahu spisu, soudy obou stupňů vycházely ze zjištění vyplývajícího zejména z potvrzení Okresního úřadu v L. ze dne 27. února 1991, podle něhož rozhodnutím finančního odboru bývalého Okresního národního výboru v L. ze dne 16. března 1960 č.j. Fin 6296/59 došlo podle vl. nař. č. 15/1959 Sb. a prováděcí vyhlášky č. 88/1959 Ú. l. k bezúplatnému převodu vlastnictví ke sporem dotčeným nemovitostem ve V. z dosavadního vlastníka, tj. Římskokatolického farního úřadu ve V., na Československý stát. Na uplatněný nárok žalobce v tomto řízení proto byla správně soudy aplikována ustanovení zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd (ve znění změn a doplňků). Podle ustanovení § 1 citovaného zákona se tento předpis vztahuje na následky majetkových křivd způsobených fyzickým a soukromým právnickým osobám odnětím vlastnického práva k nemovitostem, popřípadě movitým věcem mimo jiné též podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru. Přitom zmírněním následků uvedených majetkových křivd je třeba podle § 2 cit. zákona rozumět vydání věci fyzické nebo soukromé právnické osobě, kterým byla odňata na základě předpisů uvedených v již zmíněném § 1, resp. v poskytnutí peněžní náhrady nebo ve vydání kupní ceny nebo v doplatku rozdílu mezi peněžní náhradou a kupní cenou.
S ohledem na obsah dovolání je pro posouzení věci určující, zda je správná úvaha soudu druhého stupně o tom, že Římskokatolickou církev je nutno posuzovat v souvislosti s nároky vyvozovanými ze zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd jako soukromou právnickou osobu, jejíž jednotlivé farní úřady, mající postavení vnitřních organizačních složek církve, jsou též touto právní subjektivitou nadány. Zde je třeba konstatovat, že úvahy krajského soudu jsou v zásadě správné.
I když podrobnou úpravu týkající se nositelů práv a povinností - právnických osob - v církvích obsahuje především církevní právo (konkrétně v případě Římskokatolické církve srovnej v současné době Kán. 113 a n. Kodexu kanonického práva z roku 1983 - dále jen "CIC"), byla a je subjektivita církví (a náboženských společností) vyvozována z občanského zákoníku (resp. z předpisů z něj odvozených) jako základní normy soukromého práva. Současně však odpověď na otázku, zda právní subjektivitou jsou nadány i konkrétní součásti církevní organizace, pomáhají nalézat většinou právě vnitřní církevní normy.
V případě Římskokatolické církve je třeba zmínit, že v minulosti pro české země - jako tehdejší součást habsburské monarchie - měla význam skutečnost, že rakouská vláda v roce 1874 odstoupila od konkordátu s Vatikánem a téhož roku přijala zákon č. 50 ř. z., o vnějších poměrech církve katolické, který se později stal i základem vztahů mezi československým státem a katolickou církví. Tento předpis stanovil, že v otázce vlastnického práva a ostatních soukromoprávních poměrů církve platí obecný zákoník občanský, z něhož se dovozuje, že předpokládal, že subjektem vlastnictví budou především jednotlivé církevní instituce (sám v § 38 odst. 2 se však zmiňoval pouze o správcích církevního majetku). K posouzení problému právní subjektivity Římskokatolické církve pak bylo třeba dále vycházet z ustanovení § 14 výše citovaného zákona č. 50/1874 ř. z., podle něhož arcibiskupové, biskupové a biskupští vikáři, spravovali vnitřní církevní záležitosti včetně správy církevního jmění podle církevních předpisů, pokud ovšem neodporují předpisům státním. Z uvedeného lze dovodit, že i při posouzení právní subjektivity jednotlivých součástí Římskokatolické církve bylo třeba užít vnitřní církevní předpisy (s výhradou, že neodporují státním předpisům).
Zmínit je třeba dále zákon č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, který právní subjektivitu církví jednoznačně předpokládat. S tou počítá i v současné době platný zákon č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností (viz § 4 odst. 3 a § 5 odst. 2 tohoto zákona). V této souvislosti je však třeba se zabývat tím, zda je též správná úvaha soudu o soukromoprávním charakteru církví jako právnických osob.
Vznik, zánik i postavení právnických osob v roce 1960, kdy byly dotčené nemovitosti odňaty žalobci, upravoval ve svých ustanoveních § 18 až § 21 občanský zákoník z roku 1950 (zákon č. 141/1950 Sb.). Na soukromé a veřejné je však nedělil. Je proto třeba vyjít z ustálené teorie a praxe předchozí právní úpravy. Podle ní církve splňovaly podstatný znak charakterizující soukromou právnickou osobu podle § 26 obecného zákoníku občanského z roku 1811 - to jest, že jejich subjektivita byla zásadně soukromoprávní. V případě Římskokatolické církve vycházelo zdůvodnění tohoto závěru mimo jiné z úvahy, že jedním ze znaků veřejnoprávní korporace je odvození její moci od moci státní. Protože pak zmíněná církev neztratila během svého vývoje povahu mimostátního svazu, jehož organizace se vyvinula a nadále existovala a existuje nezávisle na kterémkoliv státu, přičemž její moc je v poměru k státní moci původní a není odvozena z moci žádného státu, nemohla být posuzována jako veřejná právnická osoba. Zdůrazňovalo se, že při systému jednoty mezi státem a církví, kde stát uznává vedle svého práva také samostatné právo církevní, nejde o podřízenost církve státu, ale o poměr koordinace.
Při posuzování uvedené otázky v předmětné věci nadto nelze přehlédnout ani skutečnost, že v době odnětí věcí žalobci byla církvím kromě toho obecně odebrána pravomoc k vydávání jakýchkoliv veřejnoprávních aktů (např. pozbyly oprávnění vést matriky, účinností zákona č. 265/1949 Sb., o právu rodinném, zanikla možnost uzavření manželství formou církevního sňatku apod.). To jen zvýraznilo charakter církví jako soukromých právnických osob, na němž se do dne účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. ničeho nezměnilo.
Pro věc nemůže být z hlediska "světského" práva rozhodné ani to, pokud CIC ve svém Kán. 116 dělí právnické osoby existující v této církvi na veřejné a soukromé. Nelze totiž přehlédnout skutečnost, že podle Kán. 1 CIC kánony tohoto kodexu, který není součástí právního řádu České republiky, zavazují pouze členy církve latinského obřadu. Samotný Kodex kanonického práva pak na několika místech odkazuje na světské právo, resp. vybízí k jeho respektování (srovnej např. Kán. 1284 a Kán. 1286 CIC). Připomenout lze též ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 308/1991 Sb., podle něhož církve a náboženské společnosti mohou k splnění svého poslání vydávat vnitřní předpisy, pokud nejsou v rozporu s obecně závaznými právními předpisy. Lze tedy dovodit, že ač z pohledu církevního a světského práva panuje shoda v posuzování církví jako právnických osob, pak při klasifikaci jejich soukromoprávního nebo naopak veřejnoprávního charakteru mimo oblast sféry církevního práva je třeba přidržet se výkladu světského práva. Ten pak v tomto případě svědčí pro hodnocení církví jako soukromých právnických osob.
Protože v tomto sporu byl žalobcem jeden z farních úřadů Římskokatolické církve, bylo třeba zvážit, zda výše uvedené úvahy dopadají i na tento případ.
Jak již bylo uvedeno, odvolací soud žalobce posuzoval jako organizační složku církve nadanou právní subjektivitou. Tento závěr je třeba v zásadě považovat za správný. Skutečností je, že při získávání církevního majetku býv. socialistickými organizacemi (např. pro úkoly investiční výstavby, popř. jiné obdobné tzv. společenské potřeby), vystupovaly církevní složky (např. kostely, fary, nadace, samostatné fondy, obročí, beneficia apod.) jako účastníci právních úkonů nebo jako účastníci řízení. Při takovýchto právních úkonech jednal za církevní složky duchovní správce, který byl ověřen podle organizační struktury církve správou majetku, jehož se právní úkon týkal (a který byl tehdy ustanoven se státním souhlasem). To platilo i pro účast v konkrétním řízení (zde lze poukázat např. i na stanovisko zaujaté Ministerstvem financí formou opatření ze dne 11. září 1967 č.j. 314/32128/67 ve věci oprávnění složek Římskokatolické církve k majetkovým dipozicím po dohodě s Ministerstvem spravedlnosti, Ministerstvem kultury a informací a Nejvyšším soudem a Generální prokuraturou, uveřejněné jako Sdělení č. 32 v ročníku 1967 Sbírky instrukcí a sdělení Ministerstva spravedlnosti). Tomuto výkladu odpovídá ostatně v současné době i Kán. 113 a násl. CIC, předpokládající, že v církvi jsou kromě fyzických osob ještě právnické osoby jako nositelé práv a povinností.
Z uvedeného vyplývá, že jestliže rozhodnutí podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o odnětí vlastnictví sporem dotčených nemovitostí směřovalo vůči žalobci, týkalo se tím církve (konkrétně Římskokatolické církve) jako soukromé právnické osoby. Žalobce, jako jedna z církevních složek nadaných právní subjektivitou, pak v tomto sporu uplatnil důvodně nárok vyplývající ze zákona č. 403/1990 Sb.
Na tomto místě je dále nezbytné vypořádat se s úvahami dovolatele (které v podstatě vycházejí z posouzení obsaženého v rozsudku soudu prvního stupně, na něž dovolání fakticky odkazuje) o tom, že na uplatněný nárok nelze aplikovat zákon o zmírnění následků některých majetkových křivd, neboť údajně ve svém znění neobsahuje úpravu, která by se dotýkala navrácení majetku církvím, což má být přenecháno úpravě podle zvláštních předpisů. Tento názor není správný. Citovaný předpis totiž v žádném ze svých ustanovení neomezuje rozsah předmětu své úpravy vymezený v ustanoveních § 1 a § 2 tak, že by se jeho účinky nevztahovaly na církve. Zákon tedy nevylučuje církve z možnosti domoci se nároků jím předpokládaných, neboť se jedná - jak již bylo uvedeno výše - o soukromé právnické osoby, přičemž okruh těchto osob není touto právní úpravou nikterak zúžen.
Pro posouzení věci též nemá významu ani zdůraznění právní úpravy obsažené v zákoně č. 298/1990 Sb. Jak vyplývá již ze samotného názvu tohoto zákona, a dále pak z jeho § 1, tento předpis řeší nikoliv vyčerpávajícím způsobem okruh problémů týkajících se majetkových vztahů církví, přičemž kromě toho směřuje pouze k některým součástem organizace Římskokatolické církve, jakými jsou řeholní řády a kongregace, a dále pak k jedné z jejích provincií, představované Arcibiskupstvím olomouckým. Uvedený zákon tedy v žádném případě nevypořádává veškerou problematiku případné úpravy majetkových vztahů Římskokatolické církve (resp. církví jako takových). Nadto je nepochybné, že žalobce nelze v organizační struktuře Římskokatolické církve podřadit ani pod kategorii řeholních řádů a kongregací a nespadá ani do církevní provincie moravské.
Za tohoto stavu je tedy zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na zákonu odpovídajícím právním posouzení věci, a protože řízení mu předcházející není postiženo žádnou z vad, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 1 věta druhá OSŘ), je tento rozsudek správný. Dovolání žalovaného bylo proto podle § 243b odst. 1 OSŘ zamítnuto.