čerpáno z právní databáze ASPI

 

 

Rozhodnutí

 

Vrchního soudu v Praze

 

ze dne 28. června 1994

 

sp. zn. 7 Cdo 41/93

 

(Publikováno v Rozhodnutí soudů ve věcech civilních jako 35/94 a

v Bulletinu advokacie, č. 3/1994, str. 38)

 

Oblast: řízení o žalobě na určení neplatnosti usnesení církevní rady žalované církve a určení, že prvý žalobce je biskupem a druhý jeho náměstkem.

 

 

I. Jestliže se žalobce domáhá určení neplatnosti rozhodnutí samosprávného orgánu s odvoláním na ustanovení § 80 písm. c/ o. s. ř., přičemž vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě odpovídá návrhu na přezkoumání rozhodnutí podle ustanovení § 244 násl. o. s. ř., je založen logický a věcný rozpor mezi odůvodněním žaloby a žalobním návrhem, taková žaloba je podáním nesprávným ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř. Není-li tato nesprávnost odstraněna (§ 43 odst. 2 o. s. ř.), posoudí dovolací soud tuto vadu jako jinou vadu řízení podle § 242 odst. 1, § 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.

 

II. V případě, že nedostatek řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem brání soudu dovolacímu zhodnotit jeho správnost (§ 241 odst. 2 písm. d/ o. s. ř.), trpí řízení jinou vadou ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1, § 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.

 

Z odůvodnění:

 

Okresní soud zastavil řízení o žalobě na určení neplatnosti usnesení církevní rady žalované církve a určení, že prvý žalobce je biskupem a druhý jeho náměstkem. Rozhodnutí odůvodnil tím, že dle § 7 o. s. ř. není dána soudní pravomoc, čehož důsledkem je postup podle § 104 odst. 1 o. s. ř.

 

K odvolání žalobců krajský soud napadené rozhodnutí potvrdil, a vyslovil přípustnost dovolání. Z odůvodnění jeho usnesení vyplývá, že dovolání připustil pro zásadní význam právní stránky věci - totiž posouzení otázky soudní pravomoci (§ 239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), vlastním pojetím se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně, poté, co vyložil rozhodné právní normy, konstatoval, že určení,jehož se žalobci domáhají, nelze podřadit pod ustanovení § 7 odst. 1, 2 o. s. ř., a soudu nepřísluší zasahovat do vnitřní autonomie církví či náboženských společností.

 

Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání, kterým uplatnili dovolací důvod podle § 241 odst. 2 písm. d/ o. s. ř. a dovozovali, že napadené usnesení spočívá pokud jde o závěr o nedostatku soudní pravomoci - na nesprávném právním posouzení.

 

Jde-li o potvrzující usnesení odvolacího soudu, je dovolání přípustné (též) ve smyslu § 239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže odvolací soud přípustnost dovolání svým výrokem vyslovil, a to s argumentem o zásadním významu právní stránky rozhodnutí. Takto založená přípustnost dovolání úzce souvisí s vymezením možného dovolacího důvodu, jímž je z povahy věci důvod dle § 241 odst. 2 písm. d/ o. s. ř., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

 

Z ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že dovolací soud je vázán rozsahem dovolání a uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho věcného vymezení. Obligatorně posuzuje, zda řízení netrpí vadami, předznamenanými ustanovením § 237 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, pokud měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

 

Vady podle § 237 o. s. ř. nebyly dovoláním namítány a ze soudního spisu se nenaznačují. Jinak je tomu však ohledně zmíněných vad jiných.

 

Podle § 80 písm. c/ o. s. ř. lze návrhem na zahájení řízení uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Určovací žaloba je tedy namístě jen tam, kde má soud deklarovat existenci či neexistenci právního vztahu (práva). Z toho vyplývá i logický požadavek na vylíčení rozhodujících skutečností v určovací žalobě (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), tyto skutečnosti musí dokládat existenci či neexistenci práva resp. právního vztahu, který má být určen. Mezi údaji uvedenými v určovací žalobě a uplatněným návrhem - ovšem jedině návrhem na určení právního vztahu (práva) - musí být logický soulad potud, že z rozhodných skutečností musí vyplývat právo či právní vztah, jehož určení je požadováno.

 

Uvedené požadavky nejsou v dané věci splněny ve vztahu k té části žalobního návrhu, kterou se žalobci domáhali určení neplatnosti rozhodnutí orgánu žalované církve.

 

V této části je žaloba odůvodněna skutečnostmi, které podle žalobců vedly k neplatnému (či nezákonnému) rozhodnutí církevního orgánu. Takové vylíčení rozhodných skutečností zakládá logický rozpor mezi odůvodněním návrhu na zahájení řízení a žalobním návrhem, zatímco odůvodnění návrhu odpovídá návrhu na přezkoumání rozhodnutí samosprávného orgánu ve smyslu § 244 násl. o. s. ř., žalobní návrh nesleduje jeho zrušení, ale směřuje (a to mylně) k určení jeho neplatnosti, tedy k určení, jež ustanovení § 80 písm. c/ o. s. ř. ani neumožňuje. Jinak řečeno, žalobci jestliže učinili předmětem sporu platnost (zákonnost) rozhodnutí církevního orgánu žádají, aby soud takové rozhodnutí přezkoumal, činí tak ovšem nepřípadně, cestou určovací žaloby.

 

Uvedená vzájemná logická rozpornost žalobního návrhu a vylíčení rozhodujících skutečností s sebou nese nutný závěr, že návrh na zahájení řízení je podáním nesprávným ve smyslu § 43 odst. 1 o. s. ř. Nepřicházel proto v úvahu jiný postup, než jaký toto ustanovení předpisuje, tedy výzva žalobcům k odstranění naznačených vad žaloby. Jestliže soud prvního stupně o takto nesprávném návrhu na zahájení řízení jednal a rozhodoval, trpělo řízení před ním vadou, kterou má na mysli ustanovení § 212 odst. 2 o. s. ř. K této vadě však odvolací soud nepřihlédl a nevyvodil z ní odpovídající závěry pro své rozhodnutí, třebaže mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy nesprávnost závěru, že nárok takto uplatněný nenáleží do pravomoci soudu. Logický rozpor žalobního návrhu a vylíčení rozhodujících skutečností měl totiž za následek nejistotu v otázce, o jakém nároku (věci z hlediska ustanovení § 7 odst. 1, 2 o. s. ř.) se soud z hlediska své pravomoci vyslovuje. Vyslovit se spolehlivě k pravomoci soudu ve vztahu k nároku, který byl žalobci uplatněn cestou "určení neplatnosti rozhodnutí" nebylo dobře možné právě proto, že z procesního hlediska šlo o návrh vadný. Závěr o nedostatku pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí věci předpokládá vždy existenci takového návrhu na zahájení řízení, který netrpí vadami, jež návrh činí nesprávným nebo neúplným podáním ve smyslu § 43 odst. 1 o. s. ř.

 

Jestliže tedy odvolací soud nepřihlédl k nesprávnosti návrhu na zahájení řízení, přenesla se uvedená vada řízení před soudem prvního stupně i do řízení odvolacího a založila tak jeho vadnost ve smyslu § 242 odst. 1 o. s. ř.

 

Závěr, že řízení před odvolacím soudem trpělo jinou vadou řízení ve smyslu § 242 odst. 1 o. s. ř. (přičemž taková vadnost je současně způsobilým dovolacím důvodem podle § 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), dopadá i na řízení o druhém žalobou uplatněném nároku, tedy ve vztahu k té části žaloby, kde žalobci požadovali určení, že prvý z nich je biskupem žalované církve a druhý jeho náměstkem. Tato vadnost řízení se projevuje konkrétně v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Třebaže odvolací soud odkázal na řadu právních předpisů, jeho závěr, že uplatněný nárok není žádnou z věcí uvedených v § 7 odst. 1, 2 o. s. ř. (vyjádřený tak, že soudu nepřísluší zasahovat do vnitřní autonomie církví), byl přijat bez vazby na odůvodněním citované právní předpisy a bez jejich právního rozboru.

 

Odvolací soud m. j. konstatoval ustanovení § 7 zák. č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností. Z toho lze patrně dovozovat, že podle odvolacího soudu tento právní předpis dopadá i na sporný právní vztah. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí není ovšem zřejmé, jak se odvolací soud vypořádal s tím, že tento zákon nabyl účinnosti dnem 1. 9. 1991, přičemž skutečnosti rozhodné pro posouzení druhého z uplatněných nároků z časového hlediska účinnosti zákona předcházejí. Dále, pokud odvolací soud uvažoval aplikaci ustanovení § 7 posléze citovaného zákona, pak jeho závěr o nedostatku pravomoci soudu k určení, že žalobci jsou církevními hodnostáři, postrádá posouzení pracovněprávních souvislostí postavení žalobců, které se naznačují zákonným odkazem na zákoník práce č. 65/1965 Sb. ve znění pozdějších předpisů (§ 7 odst. 1 zák. č. 308/1991 Sb.).

 

Takto nedostatečně odůvodněný závěr, že ani druhé žalobci požadované určení z hlediska věcného vymezení v § 7 o. s. ř. nepatří do civilní pravomoci soudů, brání tomu, aby se dovolací soud mohl vyslovit k jeho správnosti. Nelze proto než uzavřít, že i zde jde o vadu řízení ve smyslu § 242 odst. 1 o. s. ř.

 

Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací odůvodnil své rozhodnutí o zastavení řízení odkazem na ustanovení § 7, § 103 a § 104 o. s. ř. Při závěru o nedostatku pravomoci soudu zákon nepředpokládá jiný postup, než jaký vyplývá z § 104 odst. 1 o. s. ř. resp. § 221 odst. 2 o. s. ř., tedy zastavení řízení před soudem a současně rozhodnutí o tom, kterému jinému orgánu bude věc postoupena. Ke správnosti postupu obou soudů zákonem nepředpokládaného - který měl za následek naopak absenci výroku o postoupení věci, se dovolací soud rovněž nemůže vyslovit, neboť ani soud prvního stupně ani soud odvolací svá rozhodnutí v tomto směru nikterak nezdůvodnily.

 

Rozhodnutí odvolacího soudu, vydané po řízení, které trpí uvedenými vadami, je rozhodnutím nesprávným ve smyslu § 243b odst. 1, 2 o. s. ř. Tento závěr platí - z výše vyložených důvodů - i ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně. proto dovolacísoud zrušil nejen napadené rozhodnutí odvolacího soudu, ale i rozhodnutí soudu prvního stupně (§ 243b odst. 1, 2 o. s. ř.).