čerpáno z právního informačního systému LEGSYS(r)
Galaxy.
(c) Ústav státu a práva AV ČR
Vrchního soudu v Praze
ze dne 23. října 1998
čj. 6 A 236/95 - 80
(Publikovaný
v časopise Soudní judikatura ve věcech správních,
pod č. 494
Ministerstvo
kultury po podání návrhu na registraci změn údajů dle § 18 zákona č. 308/1991
Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských
společností, musí před vlastní registrací nejprve posoudit, zda takovýto návrh
podala oprávněná osoba (dotyčná církev nebo náboženská společnost), zda za tuto
osobu jedná oprávněný orgán, a zda ke změně údajů, která má být
registrována, skutečně došlo, tj. zda o změně uvedené v návrhu na
registraci rozhodl orgán církve či náboženské společnosti kompetentní podle
jejího vnitřního předpisu.
Vztah k:
Ø
§ 12 až 18 zákona č. 308/1991 Sb.,
o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských
společností
Věc:
Náboženská
společnost X. proti Ministerstvu kultury, opravný prostředek proti rozhodnutí
odpůrce o odmítnutí registrace.
Navrhovatel
se v řízení podle části páté hlavy třetí o. s. ř. domáhal opravným
prostředkem zrušení rozhodnutí o odmítnutí registrace změn údajů podle
ustanovení § 18 zákona č. 308/1991 Sb..
Rozsudkem
Vrchního soudu v Praze bylo napadené rozhodnutí Ministerstva kultury
zrušeno a věc byla vrácena odpůrci k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Ministerstvo
kultury dne 3. 11. 1995 rozhodlo podle ustanovení § 18 zákona č. 308/1991 Sb.,
o návrhu označeném jako návrh Náboženské společnosti X. ze dne 22. 6. 1994
tak, že návrh na registraci změn údajů, uvedených v § 12 a 13 cit.
zákona, novelizací znění ústavy Náboženské společnosti X. z 8. 12. 1990 se
odmítá. Odpůrce v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že předložení předmětného
návrhu časově předcházelo rozhodnutí ministerstva ze dne 6. 1. 1994, jímž bylo
pravomocně rozhodnuto o registraci nové ústavy náboženské společnosti
schválené sněmem ze dne 23. 10. 1993. Toto rozhodnutí bylo na základě podnětu
přezkoumáno mimo odvolací řízení. Rozhodnutím z 29. 3. 1995 ministr
kultury, jako orgán příslušný k přezkoumání rozhodnutí ve smyslu § 65
odst. 2 správního řádu, napadené rozhodnutí změnil, a to tak, že výrok
doplnil o registraci změny názvu předmětné náboženské společnosti, aniž by
jakkoli zpochybnil meritorní skutkovou správnost rozhodnutí. Proti tomuto
rozhodnutí ministra byl podán rozklad. O něm rozhodl ministr kultury svým
rozhodnutím z 12. 10. 1995, jímž byla potvrzena zákonnost registrace nové
ústavy náboženské společnosti z 23. 10. 1993.
Z
předmětného návrhu je zřejmé, že jeho předkladatel vychází z předpokladu
trvající platnosti (z hlediska registrace) ústavy náboženské společnosti
z 8. 12. 1990, z níž také odvozuje svoji legitimitu k podání
návrhu. Přitom se dožaduje registrace novelizovaného znění této,
z hlediska registračního orgánu již neplatné ústavy, kterou, jak
předkladatel uvádí, sněm z 18. 6. 1994 považuje za nadále platnou
s tím, že bylo pouze třeba ji "v nejnutnějším rozsahu
novelizovat, aby byla v souladu se zákonem č. 308/1991 Sb., s chartou
lidských práv a aby vyhovovala současným potřebám". Správní orgán
dále uvedl, že především musel vzít za nepochybnou a výsledkem přezkumného
řízení stvrzenou právní skutečnost, že podle § 18 zákona č. 308/1991 Sb. byla
ministerstvem pravomocně registrována nová ústava náboženské společnosti,
schválená sněmem z 23. 10. 1993. Z této skutečnosti vyplývá, že pokud by
příslušný orgán náboženské společnosti požadoval registraci jakékoli změny
údajů ve smyslu citovaného ustanovení zákona, musel by vycházet
z respektování platnosti tohoto základního dokumentu předmětné náboženské
společnosti, jehož případné změny by mohly být předmětem registrace. Z tohoto
předpokladu návrh zjevně a jednoznačně nevychází, což je meritorním
důvodem k jeho odmítnutí.
Opravný
prostředek je důvodný.
Podle
obecné právní úpravy (§ 18 občanského zákoníku) platí, že právnickými osobami
jsou sdružení fyzických a právnických osob, a jsou jimi také církve
a náboženské společnosti, jejichž vznik upravuje zákon č. 308/1991 Sb.,
o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských
společností (dále jen "zákon"), přičemž tyto právnické osoby vznikají
podle zákona registrací a zanikají zrušením registrace.
Podle
§ 4 zákona se církví nebo náboženskou společností rozumí dobrovolné sdružení
osob stejné náboženské víry v organizaci s vlastní strukturou,
orgány, vnitřními předpisy a obřady. Církve a náboženské společnosti
(dále jen "náboženská společnost") působí na území (původně ČSFR,
nyní ČR) na základě registrace a jsou právnickými osobami. Stát uznává
jako náboženské společnosti pouze ty, které jsou registrovány podle zákona.
Zákon
upravuje práva každého svobodně projevovat svou víru (např. § 1) a práva
věřících sdružovat se a zakládat církve, podílet se na jejich životě (§
5), a tím realizovat základní právo a svobodu zakotvenou v čl.
16 Listiny základních práv a svobod. Dále zákon upravuje práva
náboženských společností jako právnických osob (např. § 5 odst. 2, § 6)
a práva osob vykonávajících duchovenskou činnost.
V
části třetí (§ 10 a násl.) zákon upravuje podmínky "registrace církví
a náboženských společností". Jde-li o registraci nové náboženské
společnosti, podává návrh na její registraci nejméně tříčlenný přípravný orgán
náboženské společnosti s uvedením zmocněnce, který je oprávněn jednat
jejich jménem, dále zákon říká, co musí návrh obsahovat a co musí
obsahovat i základní dokument přiložený k návrhu na registraci.
Jde-li o novou náboženskou společnost, jež má registrací vzniknout, je ze
zákona patrno, že státní orgán, jemuž návrh na registraci došel, jedná
s uvedeným zmocněncem přípravného orgánu, jemuž doručuje i rozhodnutí
o registraci, popř. rozhodnutí o zamítnutí registrace, přičemž proti
posledně uvedenému má přípravný výbor právo podat opravný prostředek
k soudu (§ 17). Jde-li o novou církev, je tedy účastníkem řízení
o registraci nové církve dle podaného návrhu přípravný orgán církve,
zastoupený zmocněncem, a to až do právní moci rozhodnutí o registraci
církve.
Podle
§ 18 zákona je registrace nutná i ke změnám údajů uvedených v § 12
a 13 zákona. Návrh na registraci těchto změn podává příslušný orgán církve
nebo náboženské společnosti registrujícímu orgánu, přičemž ustanovení § 14
a 17 zákona platí pro registraci změn obdobně. Jde-li tedy
o registraci změn církve nebo náboženské společnosti již vzniklé
(registrované), je účastníkem řízení o registraci změn tato existující
právnická osoba (církev, náboženská společnost). Tato právnická osoba se totiž
návrhem na registraci změn domáhá toho, aby stát zaregistroval změny, které ona
pro svou další činnost považuje za vhodné a které byly schváleny jejím
vrcholným orgánem pro její další činnost. Návrh za tuto právnickou osobu podává
příslušný orgán, tedy ten, jemuž podle vnitřních předpisů (ústavy, řádu,
stanov) přísluší za tuto právnickou osobu jednat. Vyhovění nebo nevyhovění
návrhu se dotýká práv a povinností církve nebo náboženské společnosti.
Pokud je návrh na registraci změn zamítnut, je tato právnická osoba oprávněna
podat opravný prostředek k soudu proti zamítavému rozhodnutí.
Při
vlastním přezkoumání zákonnosti napadeného rozhodnutí odpůrce, soud vycházel
z námitek (důvodů) uvedených v opravném prostředku, když
i řízení podle části páté hlavy třetí o. s. ř. je ovládáno dispoziční
zásadou. Soud na základě následujících zjištění a úvah došel
k závěru, že toto rozhodnutí odpůrce je nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů.
Jak
vyplývá z již uvedeného, správní řízení o registraci změn (§ 18
zákona č. 308/1991 Sb.) je řízením zahajovaným toliko na návrh (viz též § 18
odst. 1 a 2 správního řádu). Správní orgán musí (obdobně jako soud
v tomto řízení) po podání takového návrhu v prvé řadě posoudit, zda
takovýto návrh podala oprávněná osoba (tj. dotyčná církev nebo náboženská
společnost) a zda za tuto osobu jedná oprávněný orgán (viz též znění věty
druhé § 18 odst. 1 zákona č. 308/1991 Sb.). Následně pak musí registrující
orgán posoudit, zda ke změně údajů, která má být registrována, skutečně došlo,
tj. zda o změně uvedené v návrhu na registraci rozhodl orgán církve
či náboženské společnosti kompetentní podle jejího vnitřního předpisu. Logicky
totiž nepřichází v úvahu registrace neexistující změny, tedy ani údajné
změny opírající se o nicotný akt. S těmito otázkami se však odpůrce
v napadeném rozhodnutí ze dne 3. 11. 1995, ani v rozhodnutích,
o které napadené rozhodnutí opírá (tj. v citovaných rozhodnutích
z 6. 1. 1994, 29. 3. 1995 a 12. 10. 1995) vůbec nevypořádal. Z těchto
důvodů soud napadené rozhodnutí odpůrce podle ustanovení § 250q odst. 2 o. s.
ř. zrušil a věc vrátil odpůrci k dalšímu řízení.