Zpracováno z právního informačního systému
LEGSYS(r) Galaxy.
(c) Ústav státu a práva AV ČR
Usnesení
Vrchního soudu v Praze a Ústavního
soudu
ze dne 28. března 1997
čj. 7 A 189/95 - 52 a sp. zn. IV. ÚS
459/99
pod č. 624
Účastníkem
řízení o registraci změn údajů o náboženské společnosti již vzniklé
(§ 18 zákona č. 308/1991 Sb.) je toliko tato náboženská společnost jako právnická
osoba. Správní úřad, který o registraci rozhoduje, je povinen zkoumat, zda
návrh byl podán takto oprávněnou právnickou osobou, jakož i to, zda za ni
jedná příslušný orgán náboženské společnosti.
Vztah k:
Ø
§ 18 zákona č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry
a postavení církví a náboženských společností
Ø
§ 247 odst. 1 a § 250d odst. 3 o. s. ř.
Ø
§ 14 správního řádu
Prejudikatura:
Ø
č. SJS 494/1999.
Věc:
Rozhodnutím
ze dne 6. 1. 1994 Ministerstvo kultury ČR podle § 18 zákona č. 308/1991 Sb.
registrovalo na návrh Náboženské společnosti československých unitářů ze dne 8.
12. 1993 Ústavu Náboženské společnosti českých unitářů, schválenou sněmem
uvedené náboženské společnosti dne 23. 10. 1993 v Plzni. Uvedený návrh na
registraci změn Ústavy Náboženské společnosti československých unitářů z 8.
12. 1990 byl podán 8. 12. 1993 Náboženskou společností Československých unitářů
(dále jen "NSČU"), dle návrhu zastupovanou rev. Vladimírem S.,
Dobroslavem K. a Jaroslavou Š. Toto rozhodnutí, které dle vyznačení ve
spise nabylo právní moci již 7. 1. 1994, bylo napadeno podáním z 12. 1.
1994 JUDr. Miloše K., dále podnětem k přezkoumání z 14. 1. 1994,
podaným členy NSČU a funkcionáři (z nichž někteří jsou
i žalobci) a dále podáním z 14. 4. 1994, nadepsaným jako podnět
ke zrušení registrace ze dne 6. 1. 1994, podaným členy Ústředního správního
sboru NSČU, členy dozorčí rady a zástupci pražské a brněnské
náboženské obce, tj. vesměs rovněž žalobci. Rozhodnutím ministra kultury ze dne
29. 3. 1995 podle § 65 správního řádu bylo (k podnětu z 14. 1. 1994
jako z podnětu Pražské obce NSČU) rozhodnutí z 6. 1. 1994 změněno ve
výroku tak, že byl registrován nový název: Náboženská společnost českých
unitářů a Ústava Náboženské společnosti českých unitářů. O rozkladu
podaném 11. 4. 1994 proti tomuto rozhodnutí rozhodl ministr kultury dne 12. 10.
1995 tak, že rozklad JUDr. Václava A., Livie D., Ivanky K. a Bedřicha K.
zamítl jako nepřípustný, a rozklad JUDr. Václava K. zamítl a napadené
rozhodnutí potvrdil.
Žalobci
se domáhali žalobou zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 1. 1994
o registraci Ústavy Náboženské společnosti českých unitářů, a zrušení
rozhodnutí navazujících, tj. rozhodnutí z 29. 3. 1995 a rozhodnutí
z 24. 10. 1995 s tím, že nezákonnost dovozují z toho, že návrh
na registraci změny názvu náboženské společnosti a registraci nové ústavy
nepodal příslušný orgán náboženské společnosti, ale tři nelegitimní osoby,
které se vydávaly za statutární zástupce NSČU. Žalobci namítali, že
i postupem žalovaného v řízení o registraci, ale
i v řízení o jejich podání z 12. 1. a 14. 1. 1994
a v řízení o rozkladu z 11. 4. 1995, jim, jako funkcionářům
náboženské společnosti byla upřena práva účastníka řízení podle § 14 správního
řádu, protože vydaným rozhodnutím o registraci byli dotčeni na svých
právech a právem chráněných zájmech jako zvolení funkcionáři, a tedy
rozhodnutí o registraci jim mělo být doručeno a jejich podání
z 12. 1. 1994 a 14. 1. 1994 měla být projednána jako odvolání, nikoli
jako podněty k mimoodvolacímu řízení. Žalobci nesouhlasí s tím, že
okruh účastníků řízení o registraci je upraven speciálně v § 16 odst.
3 zákona č. 308/1991 Sb., když podle jejich názoru se toto ustanovení vztahuje
toliko na řízení, v němž dojde k odmítnutí registrace, a proti
takovému nepravomocnému rozhodnutí je poté možno podat opravný prostředek
k soudu. V dané věci však nejde o opravný prostředek proti odmítnutí
registrace náboženské společnosti, ale o odvolání, popř. další řízení
(žalobu proti pravomocnému rozhodnutí), když jde o ochranu základních práv
a svobod náboženské společnosti proti rušení třetími osobami,
a opravným prostředkem proti přehmatu správního orgánu, je pak zřejmě
odvolání. Postavení účastníků řízení pak stanoví § 14 správního řádu. Žaloba
pak dovozuje dotčenost v právech a svobodách Náboženské společnosti
českých unitářů, a to i v právu zakotveném v čl. 16 odst. 2
Listiny základních práv a svobod, které nepřipouští, aby do práva církví
a náboženských společností zasahovala státní moc, přičemž napadenými
rozhodnutími došlo k tomu, že NSČU byl vnucen protiprávní a neplatný
interní předpis a spolu s ním i nelegitimní vedení a to
administrativní cestou - formální registrací.
Vrchní
soud v Praze řízení o žalobě usnesením zastavil, když dospěl
k závěru, že žaloba byla podána neoprávněnou osobou (osobami).
Z odůvodnění:
Účastníky
řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů podle hlavy druhé
části páté o. s. ř. jsou žalobce a žalovaný (§ 250 odst. 1 o. s. ř.).
Žalobcem je fyzická nebo právnická osoba, která o sobě tvrdí, že jako
účastník správního řízení byla rozhodnutím správního orgánu zkrácena na svých
právech. Podat žalobu může i fyzická nebo právnická osoba, se kterou
nebylo ve správním řízení jednáno jako s účastníkem, ač s ní jako s účastníkem
jednáno být mělo (§ 250 odst. 2 o. s. ř.).
Podle
obecné právní úpravy (§ 18 občanského zákoníku) platí, že právnickými osobami
jsou sdružení fyzických a právnických osob, a jsou jimi tak
i církve a náboženské společnosti, jejichž vznik upravuje zákon č.
308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví
a náboženských společností (dále jen "zákon"), přičemž tyto
právnické osoby vznikají podle zákona registrací a zanikají zrušením
registrace.
Podle
§ 4 zákona se církví nebo náboženskou společností rozumí dobrovolné sdružení
osob stejné náboženské víry v organizaci s vlastní strukturou,
orgány, vnitřními předpisy a obřady. Církve a náboženské společnosti
(dále jen "náboženská společnost") působí na území (původně ČSFR,
nyní ČR) na základě registrace a jsou právnickými osobami. Stát uznává
jako náboženské společnosti pouze ty, které jsou registrovány podle zákona.
Zákon
upravuje práva každého svobodně projevovat svou víru (např. § 1) a práva
věřících sdružovat se a zakládat církve a podílet se na jejich životě
(§ 5), a tím realizovat základní právo a svobodu zakotvenou
v čl. 16 Listiny základních práv a svobod. Dále zákon upravuje práva
náboženských společností jako právnických osob (např. § 5 odst. 2, § 6),
a práva osob vykonávajících duchovenskou činnost. Ustanovení § 5 odst. 2
zákona pak přímo odráží čl. 16 odst. 2 Listiny. Zákon tedy rozlišuje práva
fyzických osob (tj. např. právo každého projevovat svou víru, právo věřícího
sdružovat se, zakládat církve atd.), a práva náboženských společností jako
právnických osob.
V
části třetí, § 10 a násl. zákon upravuje podmínky "registrace církví
a náboženských společností". Jde-li o registraci nové náboženské
společnosti, podává návrh na její registraci nejméně tříčlenný přípravný orgán
náboženské společnosti s uvedením zmocněnce, který je oprávněn jednat
jejich jménem. Zákon stanoví, co musí obsahovat návrh na registraci, a co
základní dokument, k němu přiložený. Jde-li o novou náboženskou
společnost, jež má registrací vzniknout, je ze zákona patrno, že státní orgán,
jemuž návrh na registraci došel, jedná s uvedeným zmocněncem přípravného
orgánu, jemuž doručuje i rozhodnutí o registraci, popř. rozhodnutí
o zamítnutí registrace, přičemž proti posledně uvedenému má přípravný
výbor právo podat opravný prostředek k soudu (§ 17). Jde-li o novou
církev, je tedy účastníkem řízení o registraci nové církve dle podaného
návrhu přípravný orgán církve, zastoupený zmocněncem, a to až do právní
moci rozhodnutí o registraci církve.
Podle
§ 18 zákona je registrace nutná i ke změnám údajů uvedených v § 12
a 13 zákona. Návrh na registraci těchto změn podává příslušný orgán církve
nebo náboženské společnosti registrujícímu orgánu, přičemž § 14 až 17 zákona
platí pro registraci změn obdobně. Jde-li tedy o registraci změn církve
nebo náboženské společnosti již vzniklé (registrované), je účastníkem řízení
o registraci změn tato existující právnická osoba (církev, náboženská
společnost), přičemž za ni návrh podává příslušný orgán církve. Tato právnická
osoba se totiž návrhem na registraci změn domáhá toho, aby stát vyhověl jejímu
návrhu a zaregistroval změny, které ona jako celek pro svou další činnost
považuje za vhodné a které byly schváleny jejím vrcholným orgánem pro její
další činnost. Návrh za tuto právnickou osobu podává příslušný orgán, tedy ten,
jemuž podle vnitřních předpisů (ústavy, řádu, stanov) přísluší za tuto
právnickou osobu jednat. Vyhovění nebo nevyhovění návrhu se dotýká práv
a povinností církve nebo náboženské společnosti jako celku, neboť pokud
k registraci změn dojde, je napříště oprávněna spravovat své záležitosti
v souladu s těmito změnami. Pokud je návrh na registraci změn
zamítnut, je tato právnická osoba oprávněna podat opravný prostředek
k soudu proti zamítavému rozhodnutí. Subjektem práv a povinností,
o nichž je v řízení o registraci změn rozhodováno, je tedy
náboženská společnost, tj. registrovaná právnická osoba, a toliko tato
osoba může být rozhodnutím zkrácena ve svých právech.
Jednotlivé
orgány (funkcionáři, event. členové) nejsou zkráceni ani dotčeni ve svých
právech ani registrací změn podle nového návrhu ani odmítnutím registrace změn,
a nejsou účastníkem řízení o registraci, neboť jejich práva
a zájmy jako členů sdružení jsou odlišná od veřejného subjektivního práva
náboženské společnosti (tj. práva, které má tato vůči státu), o němž je
v řízení o registraci rozhodováno. Za právnickou osobu jednat vně,
vůči státu a jejím jménem, má pak toliko příslušný orgán náboženské
společnosti.
V
řízení o registraci církve nebo náboženské společnosti vystupuje tedy na
jedné straně státní orgán příslušný k rozhodnutí o registraci, na
druhé straně jako účastník řízení náboženská společnost, tj. právnická osoba,
s tou výjimkou, že před její registrací (a tedy vznikem) vystupuje
jako účastník řízení přípravný orgán církve. V tomto řízení jde o právo
náboženské společnosti působit na území státu způsobem vyjádřeným
v základním dokumentu, nositelem tohoto veřejného subjektivního práva je
náboženská společnost. Stát registrací uznává, že založení a činnost náboženské
společnosti (tak, jak byla vtělena do jejích základních dokumentů) je
v souladu s jeho právním řádem. Členové náboženského sdružení, jeho
orgány a funkcionáři nemohou být účastníky řízení, o jejich
subjektivních veřejných právech se v tomto řízení nejedná. Nemůže tomu být
jinak, neboť v takovém případě by návrhu na registraci změn v řízení
o registraci změn mohl jako účastník řízení oponovat každý člen
náboženského sdružení, který, byť byl ostatními členy sdružení přehlasován při
schvalování základních dokumentů na sněmu, s navrhovanou změnou
nesouhlasí. Stát (státní orgán) by pak byl postaven do role, která by byla
v rozporu s čl. 16 odst. 2 Listiny.
Z
uvedeného proto jednoznačně plyne závěr, že účastníkem řízení o registraci
změn náboženské společnosti již vzniklé je toliko náboženská společnost, tj.
právnická osoba. Příslušný orgán, který o registraci změn rozhoduje, je
povinen ze zákona zkoumat, zda návrh byl podán příslušnou registrovanou
náboženskou společností a zda tato právnická osoba je zastoupena příslušným
orgánem.
Žaloba
v daném případě byla podána fyzickými osobami, funkcionáři náboženské
společnosti, a dále náboženskými obcemi odvozujícími svoji právní
subjektivitu od náboženské společnosti, nikoli Náboženskou společností
československých unitářů, jako právnickou osobou, dotčenou v právu působit
na základě registrace platné k určitému datu, a tedy osobou, která se
mohla cítit zkrácena registrací změn podanou jejím jménem třetími osobami,
o nichž tvrdí, že neměly legitimitu ji zastupovat. Žaloba tak byla podána
osobami neoprávněnými, které ze zákona nejsou účastníkem řízení o změně
registrace NSČU a které nejsou nositeli práva, o němž se v tomto
řízení jednalo a proto nemohly být ani rozhodnutím zkráceny.
Žalobci, jako
jednotliví funkcionáři, popř. členové orgánů náboženské společnosti, event.
jako obce náboženské společnosti, dovozují dotčenost ve svých právech
z toho, že registrací změn původní ústavy jim stát administrativním
rozhodnutím vnutil respektovat jiné vnitřní předpisy, které nebyly řádně
stanoveným postupem podle původní ústavy přijaty. Tím je však zkrácena
a dotčena v základním právu registrovaná náboženská společnost jako
celek. Bylo tedy nutno, aby žalobu podala tato právnická osoba a tvrdila,
že byla zkrácena na svých právech a prokázala legitimitu osob jí
zastupujících při podání žaloby. Soud by se pak legitimitou osob jí
zastupujících musel zabývat, a o žalobě meritorně rozhodnout.
Vzhledem k tomu, co bylo shora uvedeno, nemůže obstát námitka žalobců, že
§ 16 odst. 3 zákona je speciálním ustanovením stran okruhu účastníků řízení
toliko pro případ odmítnutí registrace. Jednak z textu tohoto ustanovení
výslovně plyne, že jde o vymezení okruhu účastníků pro řízení
o registraci vůbec, ať již je konečné rozhodnutí kladné a je jím na
základě podaného návrhu náboženská společnost registrována (nebo registrována
změna údajů) nebo i o rozhodnutí, jímž je návrh na registraci
odmítnut, jednak vzhledem k § 21 zákona je vztah mezi zvláštní úpravou
zákona a obecnými předpisy o správním řízení v poměru obecného
a zvláštního. Zákon tedy okruh účastníků upravuje jinak a nelze proto
na toto řízení vztáhnout obecnou úpravu účastníků řízení podle § 14 správního
řádu, jak žalobci dovozují.
Z
uvedených důvodů proto soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána osobou
neoprávněnou, a nezbylo proto než podle § 250d odst. 3 řízení zastavit.
Řízení před Ústavním soudem:
Proti
tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podali ti žalobci, kteří jsou
fyzickými osobami, ústavní stížnost s tím, že napadeným rozhodnutím došlo
k porušení jejich práv, konkrétně práva na soudní ochranu podle čl. 36
odst. 1 a 2 Listiny. Nesouhlasili se závěrem Vrchního soudu stran jejich
aktivní procesní legitimace k podání žaloby, protože nelze úvahu
o aktivní legitimaci žalobců založit na pouhé formálněprávní stránce, ale
je nutno zkoumat hmotněprávní vztah, což soud podle jejich závěru neučinil
a jim odepřel soudní ochranu. Poukazem na nález Ústavního soudu ve věci I.
ÚS 211/96 pak stěžovatelé dovozovali, že soud neřešil otázku podle kterého
zákona se má postupovat, a nesprávně tak řešil otázku účastenství
v řízení. Současně stěžovatelé navrhli zrušení § 250d odst. 3 o. s. ř.,
a to buď celého ustanovení pro neústavnost, nebo alespoň ve slovech
"jestliže byla podána neoprávněnou osobou", s tím, že toto
ustanovení umožnilo porušení tvrzených ústavních práv.
Podle
ustanovení čl. 36 Listiny se u soudu lze dovolávat ochrany svých práv,
nikoli práv cizích. "Za odepření spravedlnosti nelze považovat postup,
když soud, který je podle zákona povinen za všech okolností zkoumat, zda jsou
splněny podmínky řízení, dojde k závěru, že tomu tak není" (Usnesení
Ústavního soudu ze dne 15. 4. 1994, sp. zn. IV. ÚS 6/94). Postup, kterým je
soudní ochrana zajištěna těm, kdo tvrdí, že byli na svých právech zkráceni
rozhodnutím orgánu veřejné správy, je upraven v části páté o. s. ř., kde
je zakotven institut žaloby a opravného prostředku proti rozhodnutí
správního orgánu.
V
daném případě se stěžovatelé domáhali přezkoumání rozhodnutí správního orgánu
postupem podle hlavy II. části páté o. s. ř., tedy žalobou. Předsedkyně senátu
napadeným usnesením řízení zastavila dle § 250d odst. 3 o. s. ř., když dospěla
k závěru, že žalobci nejsou osobou oprávněnou k podání žaloby proti
rozhodnutí, neboť právo, o němž žalobci tvrdí, že bylo dotčeno napadeným
rozhodnutím, nesvědčí jim jako fyzickým osobám (členům náboženské společnosti),
ale jde o právo náboženské společnosti samé, která je právnickou osobou
a nositelkou svých práv, odlišných od práv fyzických osob, které jsou
v ní sdruženy.
Církve
a náboženské společnosti obecně existují nezávisle na státním útvaru
a neodvozují svoji moc od moci státní. Koexistence státní moci
a církevní moci na území určitého státního útvaru má různou podobu. Tam,
kde stát uznává vedle svého práva i samostatné právo církevní, jde
o poměr koordinace obou právních systémů a vzájemného respektu. Zákon
č. 308/1991 Sb. vymezuje tento poměr vzájemné koexistence na území České republiky
tak, že jako předpoklad působení náboženské společnosti na jeho území
a jejího uznání (respektu) ze strany státu stanoví registraci náboženské
společnosti (§ 4 odst. 2 a 4). Náboženská společnost spravuje své
záležitosti sama, zřizuje své instituce nezávisle na státních orgánech, může
vydávat vnitřní předpisy, nikoliv však v rozporu s obecně závaznými
právními předpisy (§ 5 odst. 2, § 6 zákona) a je právnickou osobou, která
vystupuje v občanskoprávních vztazích, má sama způsobilost k právům
a povinnostem, vlastní majetek a pod., je tedy nositelem
i samostatných práv. Význam obnovy kanonického práva, resp. vnitřních
předpisů církví a náboženských společností, pak odráží výraznou změnu
postoje státu ve sféře suverenity - územní jurisdikce. Stát uznává samostatnost
vnitřního života náboženské společnosti a nepřípustnost svého zásahu do
tohoto života. Úprava svobody náboženského vyznání, stanovený způsob
koexistence "světského" a "církevního" práva
a omezení svobody projevu náboženského přesvědčení a vyznání pak
koresponduje plně s článkem 9 bod 1 a 2 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod.
Otázka,
zda žaloba proti rozhodnutí o registraci změn byla podána oprávněnou
osobou, byla posuzována i s ohledem na shora uvedené. Z možných
kombinací právních vztahů mezi subjekty: stát, náboženská společnost, občan,
věřící, osoba vykonávající duchovenskou činnost, církevní instituce, orgán
církve atd., jde v případě registrace náboženské společnosti o právní
vztah mezi státem a náboženskou společností, která hodlá vyvíjet činnost
na jeho území. V daném konkrétním případě jde pak o vztah státu
a náboženské společnosti - právnické osoby již státem uznané, která na
jeho území vyvíjela činnost a byla považována za registrovanou již podle
zákona č. 308/1991 Sb. (§ 22 a příloha k zákonu), a v daném
registračním řízení šlo tedy o změnu registrace údajů uvedených v §
12 a 13 zákona (názvu a Ústavy).
Neregistrováním
náboženské společnosti, resp. neregistrováním změn údajů, může být dotčena
přímo ve svých právech náboženská společnost. Jí bylo odepřeno uznání státem,
resp. uznání změn jejího vnitřního života (obdobně srov. § 20 odst. 2 zákona,
kdy rovněž náboženská společnost může žádat o přezkoumání rozhodnutí
o zrušení registrace). Na registraci pak váží další zákony další práva,
např. i právo na hmotné zabezpečení náboženské společnosti ze strany státu
(k tomu srov. zák. č. 218/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví
a náboženských společností státem, ve znění pozdějších předpisů), kdy stát
poskytuje toliko registrovaným církvím na jejich žádost úhradu požitků
a pod. Soudní ochrana proti odmítnutí registrace, popř. odmítnutí
registrace změn je zákonem upravena speciálně, a to tak, že lze proti
rozhodnutí registrujícího orgánu podat opravný prostředek k soudu (§ 250l
a násl. o. s. ř.). Protože pokud zákon nestanoví jinak, platí obecné
předpisy o správním řízení (§ 21 zákona), nelze vyloučit ani odvolání
proti kladnému rozhodnutí o registraci změn, a proti rozhodnutí
o něm ani žalobu podle generální klauzule § 247 a násl. o. s. ř. I
kladným rozhodnutím by mohla být náboženská společnost dotčena, pokud by
registrující orgán nedbal mezí návrhu na registraci a o své vůli jeho
rámec překročil a registroval tak např. změnu ve znění, v jakém nebyla
navrhována apod. O stejný případ pak dle názoru soudu jde tam, kdy je sice
změna registrována, ale k návrhu někoho, kdo nebyl oprávněn za náboženskou
společnost jednat, tedy toho, kdo nebyl přípravným orgánem nebo příslušným
orgánem církve. Z uvedeného důvodu žaloba podaná žalobci byla soudem považována
za žalobu podle části páté hlavy druhé o. s. ř. a ve smyslu § 247 odst. 1,
§ 250 odst. 2 a § 250d odst. 3 o. s. ř. byla posouzena podle citovaných
ustanovení a ustálené judikatury především základní otázka, zda žalobu
podala oprávněná osoba, tj. osoba, které tvrzené právo, o němž bylo
rozhodnutím správního orgánu rozhodováno, příslušet mohlo, protože toliko tato
osoba může být žalobcem, zkráceným rozhodnutím na svém právu. Pokud je žalobce
osobou, která mohla být podle hmotněprávní úpravy nositelem práva, o němž
bylo v řízení jednáno a rozhodnuto (byla tedy či měla být účastníkem
řízení), pak soud o žalobě jedná a nezjistí-li zkrácení žalobce na
jeho tvrzeném právu, žalobu zamítne. Jestliže podle právní úpravy žalobce není
nositelem práva, o němž bylo rozhodnuto, je vyloučeno, aby soud posuzoval,
zda na tomto právu byl zkrácen; pak jde o žalobu podanou neoprávněnou
osobou (tj. osobou nemající práva rozhodnutím dotčená). Tak tomu bylo
i v tomto případě, kdy mohlo subjektivní právo (právo na registraci
změn ústavy a práva z provedené registrace plynoucí) příslušet toliko
náboženské společnosti již registrované.
Soudní
ochranu je možné poskytnout nositeli práva, dotklo-li se právě tohoto jeho
práva vydané rozhodnutí a by-li rozhodnutím v tomto svém právu
zkrácen. Taková ochrana však nepřísluší tomu, kdo takové právo nemá
a nemůže tak ani být v něm na něm zkrácen (i když má jiná práva,
rozhodnutím však přímo nedotčená). Soud proto nemá za to, že usnesením
o zastavení řízení byli stěžovatelé zkráceni v právu na poskytnutí
soudní ochrany, když v daném případě byla nositelem práv, o nichž se
v řízení jednalo a jimž lze ochranu poskytnout, toliko náboženská
společnost. Každý se může dovolat soudní ochrany pro svá práva, nikoli pro
práva cizí.
Soud
úvahu o účastenství v řízení o registraci
a o "registraci" jako institutu opřel
i o srovnání. V mnohém smyslu obdobnou úpravu, vycházející ze svobody
sdružování, popř. státem uznávaných akademických svobod, shledal např.
v ustanoveních zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění
pozdějších předpisů (§ 6 a násl.), zákona č. 424/1991 Sb.
o sdružování v politických stranách a v politických hnutích
(§ 8 odst. 5 o odmítnutí registrace). Pokud jde o speciálně
zakotvenou soudní ochranu, soud přihlédl i ke znění § 15 zákona č. 83/1990
Sb., k § 9 odst. 2 písm. j) o. s. ř., i k § 19b odst. 2
občanského zákoníku.
Soud
konstatoval v napadeném usnesení, že je povinností registračního orgánu
zjistit, zda za náboženskou společnost v řízení vystupuje (jedná)
příslušný orgán společnosti. Nevyslovil tedy "nebývalý precedent",
který je mu stěžovateli přisuzován, že právo jednat za náboženskou společnost
má každý, kdo se za příslušný orgán vydává (k tomu srov. text napadeného
usnesení). Aby však soud mohl v daném případě jednat ve věci samé,
a mohl učinit závěr, zda při registraci změny ústavy náboženské
společnosti došlo ze strany příslušného ministerstva k pochybení, musela
by být žaloba podána osobou zkrácenou na právech napadeným rozhodnutím, tj. jak
shora vysvětleno, náboženskou společností samou.
Již
v odůvodnění svého usnesení soud zevrubně rozebral právní úpravu postavení
církví a náboženských společností, jak plyne z Ústavy, Listiny
a zákona č. 308/1991 Sb.. Posledně uvedený zákon vymezuje ve smyslu čl. 2
odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny pravomoc státního orgánu (určeného
zákonem ČNR č. 161/1992 Sb.) ve věcech církví a náboženských společností -
a to institutem registrace. Nad rámec tohoto vymezení není státní orgán
oprávněn konat. Jak sami stěžovatelé uznávají, jde o lex specialis ve
vztahu ke správnímu řádu, jako obecnému procesnímu předpisu - a tento
vztah obecného a zvláštního plyne rovněž z § 21 zákona č. 308/1991
Sb.. Správním řádem, jako obecným procesním předpisem, nemůže být založena
žádnému správnímu orgánu žádná nová pravomoc rozhodovat. Ta musí být dána
zvláštním zákonem; zpravidla jde o zákony upravující postavení
(organizaci, příslušnost a pravomoc) orgánů státní správy na jednotlivých
úsecích státní správy. Pokud jde o vztah mezi státem a církví nebo
náboženskou společností, je právě zákonem č. 308/1991 Sb. založena jediná
kompetence státního orgánu, a to rozhodovat o registraci. Tím je
vyjádřen respekt státu k samostatnému působení náboženských společností na
jeho území (§ 5 odst. 2 zákona).
Jedině
na základě tohoto zákona a v jeho mezích lze tedy vydat rozhodnutí
a správní řád jako obecný procesní předpis nemůže další kompetenci
založit. Tento zákon neupravuje samostatným ustanovením účastenství
v řízení o registraci, říká toliko, že jde o řízení na návrh,
který podává buď tříčlenný přípravný orgán (procesně pak jedná s jeho
zmocněncem) nebo příslušný orgán církve (§ 10 odst. 2, § 18 zákona). Před
registrací je přiznáno účastenství a aktivní legitimace k podání opravného
prostředku podle § 16 odst. 3 a § 17 přípravnému orgánu. V řízení
o registraci změn ve smyslu § 18 cit. zákona podává za již existující
právnickou osobou návrh příslušný orgán církve. I podle vymezení účastníků
řízení podle § 14 správního řádu, který v řízení o registraci platí
podpůrně, pokud zákon nestanoví jinak) by nebylo lze, jak se dovolává žalobce,
přiznat účastenství v řízení o registraci (registraci změn)
jednotlivým členům, popř. obcím v tomto řízení, neboť jejich práva
(a to práva jiná, než o nichž je rozhodováno) nejsou dotčena přímo,
ale zprostředkovaně.
Výklad
účastenství v řízení nemůže vybočit z mezí zákonem daných. Jak již
bylo naznačeno v rozhodnutí soudu, pokud by účastenství v řízení
o registraci bylo přiznáno každému členu, či funkcionáři náboženské
společnosti, byl by takový výklad právě v rozporu se zásadou nezasahování
státu do vnitřního života církví, protože by ve standardním případě proti
návrhu náboženské společnosti na změnu registrace např. Ústavy (schválené demokraticky
celým sněmem) mohl u státního orgánu brojit a domáhat se odmítnutí
této změny ten, kdo byl přehlasován. Rovněž tak absurdní se pak jeví teze, že
oprávněnou osobou k podání žaloby proti rozhodnutí o registraci
církve může být každý člen církve nebo i každý občan tohoto státu (ve
vztahu k § 15 zákona). Nehledě na absurditu "technické stránky"
by byl takový přístup i nelogický, protože proti registraci té které
náboženské společnosti by mohl brojit z různých důvodů kdokoli. Ustanovení
§ 15 zákona podle názoru soudu odráží již zmiňovaný článek 9 Úmluvy
o ochraně lidských práv a svobod a jsou jím státnímu orgánu
stanoveny meze jeho přezkumu podaného návrhu na registraci, popř. registraci
změn. Na druhé straně uvedený postup podle § 15 zákona vyjadřuje, že státem
registrovaná církev a její činnost je konformní s právním řádem státu
a jeho demokratickým zřízením, a neohrožuje práva občanů.
Rovněž
tak nepřípadný se jeví odkaz stěžovatelů na nález Ústavního soudu ze dne 26. 3.
1997, sp. zn. I. ÚS 211/96. Stěžovatelé tvrdí, že soud ve smyslu tohoto nálezu
měl lišit, zda v daném případě měl aplikovat zákon č. 308/1991 Sb. nebo
obecný předpis, za nějž považují správní řád. Nález Ústavního soudu stěžovateli
uváděný míří jinam, a sice k otázce pravomoci obecných soudů ve
věcech s tzv. "církevním prvkem". Nehledě na to, že
v konkrétním případě nebylo podání žalobců odmítnuto pro nedostatek
pravomoci soudu (ale pro nedostatek jejich oprávnění k podání žaloby),
není odkaz na uvedený nález případný i z jiného důvodu: Podle tohoto
nálezu je nutno v případě, že se na obecný soud obrátí náboženská
společnost, event. člen církve, osoba vykonávající duchovenskou činnost,
zaměstnanec náboženské společnosti a pod. (tj. "církevní prvek")
dále lišit, zda právní vztah, právo či povinnost, o něž se spor vede, je
vztahem, který se řídí vnitřními předpisy té které náboženské společnosti (tedy
vnitřními předpisy resp. "církevním právem"), a jde tedy
o vztah, práva či povinnosti, do nichž nepřísluší státu ingerovat (§ 5
odst. 2 zákona č. 308/1991 Sb.) anebo zda již jde o vztah, právo či
povinnost mimo sféru vnitřní autonomie církve a její rozhodovací
pravomoci. Ústavní soud vyložil, že pokud nejde o sféru vnitřní autonomie
náboženských společností, ale kde "vystupuje do popředí soukromoprávní
charakter církve jako právnické osoby, která má či nemá závazky vůči
jiným", je namístě, aby soudy o takovém sporu jednaly, a to
podle platné "světské" právní úpravy (občanského zákoníku, zákoníku
práce). Vyšel tedy z obdobné úvahy jako zdejší soud při rozlišování
postavení účastníků právního vztahu a určení práva o něž se spor
vede, a proto jeho závěr svědčí spíše o správnosti úvahy zdejšího
soudu.
Soud
považuje za vhodné ještě dodat: Premisa, že na základě neplatné registrace
správní orgán, potažmo i soud uznal za náboženskou společnost neoprávněné
soukromé osoby, není správná. Není fikcí, že Náboženská společnost
československých unitářů jako právnická osoba existovala již v době
účinnosti zákona a existuje i nadále, nyní však (a stěžovatelé
tvrdí, že neplatně) má zaregistrovanou změnu názvu: Náboženská společnost
českých unitářů, a změnu Ústavy. Že jde stále o jednu a tutéž
náboženskou společnost, právnickou osobu, nemůže být sporu. Registrací změn
nevznikla žádná nová společnost soukromých osob, ani nezanikla původní
náboženská společnost. Spor je o to, zda návrh na registraci změn byl
podán "příslušným orgánem církve" a zda ji tedy registrované
změny zavazují, či zda jde, jak stěžovatelé dovozují, o změnu, k níž
došlo v rozporu se zákonem, protože návrh na registraci změn byl podán
jménem náboženské společnosti někým, kdo neměl legitimitu za ni jednat. Žalobu
proti rozhodnutí o registraci změn náboženské společnosti tedy měla podat
právnická osoba - náboženská společnost (a jejím jménem ti, kdož jsou -
podle stěžovatelů - za ni oprávněni jednat), a dovolávat se nezákonnosti
rozhodnutí o registraci změn. Skutečnost, že rozhodnutí nebylo doručeno
této právnické osobě (nepřevzaly jej legitimní osoby), nebrání projednání,
resp. daný případ řeší § 250b odst. 2 o. s. ř. Soud tak jasně řekl, že existuje
prostředek, jak zrušit nezákonnou registraci, popř. nezákonnou registraci změn
(a je tedy obrana proti usurpaci), v náhledu na věc se však se
stěžovateli liší toliko v otázce, zda žaloba byla podána oprávněnou
osobou, či nikoli, a to z uvedených důvodů.
K
části IV. tj. návrhu na zrušení § 250d odst. 3 o. s. ř., a to buď jako
celku pro neústavnost, nebo aspoň ve slovech "jestliže byla podána
neoprávněnou osobou ":
Podle
§ 250d odst. 3 o. s. ř. předseda senátu zastaví řízení, je-li žaloba podána
neoprávněnou osobou. Toto ustanovení není v rozporu s Ústavou.
Předseda senátu je uvedeným ustanovením vázán. Případy, kdy zákon svěřuje
rozhodování předsedovi senátu, popř. samosoudci, může zákon vymezit. Ostatně
čl. 94 Ústavy přímo říká, že zákon stanoví případy, kdy soudci rozhodují
v senátu a jaké je jeho složení, a že v ostatních případech
rozhodují samosoudci. V rozporu s tímto článkem Ústavy nemůže být proto
ani to, jestliže zákon mezi případy, kdy rozhoduje předseda senátu
(samosoudce), zařadí i případ, kdy je žaloba podána "neoprávněnou
osobou". Obdobný institut aliminace žaloby (odmítnutí) znal i říjnový
zákon ve svém § 21 (zákon č. 36/1876 Ř. z. ve znění vyhlášeném v příloze
zákona č. 164/1937 Sb. z. a n.).
Ústavní
soud o návrhu na zrušení § 250d odst. 3 o. s. ř. rozhodl usnesením ze dne
4. 5. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 11/98 tak, že návrh byl podle § 43 odst. 1 písm. c)
zákona č. 182/1993 Sb. ČR odmítnut.
Poté
Ústavní soud usnesením ze dne 8. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 171/97, odmítl rovněž
ústavní stížnost stěžovatelů, když dospěl k závěru, že výklad, který
vrchní soud zaujal v základní otázce, týkající se účastenství stěžovatelů
a jejich postavení jako osob oprávněných k podání správní žaloby
proti rozhodnutím o registraci změn ústavy, je výkladem, se kterým,
a to s odkazem na již uvedené závěry ústavního soudu, učiněné stran
ústavně zaručené náboženské svobody, je třeba se zcela ztotožnit. V postupu
a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze proto neshledal porušení čl. 1,
čl. 4 a čl. 90 Ústavy, ani zásah do práv stěžovatelů na soudní ochranu
(čl. 36 Listiny základních práv a svobod).1)
1) Pozn. red.:
podrobně srv. toto usnesení, publikované pod č. 57/1998 Sb. r. ÚS