Zpracováno z právního informačního systému LEGSYS(r) Galaxy.

(c) Ústav státu a práva AV ČR


 

Rozsudek

 

Vrchního soudu v Praze

 

ze dne 26. února 2001

 

čj. 7 A 54/99 - 35

 

(Publikováno v časopise Soudní judikatura ve věcech správních;

pod č. 791, v roce 2001)

 

 

I. Soud v řízení o správní žalobě proti rozhodnutí o odmítnutí registrace občanského sdružení podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, odůvodněném tím, že jde o sdružení (církev), které je z působnosti zákona vyňato (§ 1 odst. 3 písm. c) téhož zákona), nezkoumá ústavnost § 1 zákona ČNR č. 161/1992 Sb., o registraci církví a náboženských společností, ani to, zda jsou ohledně tohoto ustanovení dány podmínky pro předložení věci Ústavnímu soudu (§ 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř.).

 

II. Zákon č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností, a zákon ČNR č. 161/1992 Sb. je třeba ve vztahu k zákonu č. 83/1990 Sb. považovat za speciální a výlučný právní předpis pro sdružování v církvích a náboženských společnostech. To znamená, že pouze zákonem č. 308/1991 Sb. a zákonem ČNR č. 161/1992 Sb. se řídí proces registrace i rozsah oprávnění subjektů, které mají jako formální sdružení (právnické osoby) vzniknout za účelem realizace ústavně zaručeného práva projevovat své náboženství nebo víru společně s jinými.

 

III. Není protiústavní, pokud zákon č. 83/1990 Sb. vyjímá ze své působnosti sdružování občanů v církvích a náboženských společnostech a ponechává je speciální právní úpravě. Zákon č. 308/1991 Sb. a zákon ČNR č. 161/1992 Sb. totiž stanoví nejen jiné podmínky registrace církví a náboženských společností oproti zákonu o sdružování občanů, ale zejména obsahují zvláštní právní úpravu postavení, oprávnění a povinností církví a náboženských společností.

 

Vztah k:

Ø      § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Ø      § 1 odst. 3 písm. c), § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů

Ø      § 4 a násl. zákona č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností

Ø      § 1 zákona ČNR č. 161/1992 Sb., o registraci církví a náboženských společností

 

Prejudikatura:

Č. 64/1995 Sb. ÚS.

 

Věc:

 

J. V. a společníci proti Ministerstvu vnitra, opravný prostředek proti rozhodnutí o odmítnutí registrace občanského sdružení.

 

Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 22. 2. 1999 byla podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o sdružování občanů") odmítnuta registrace sdružení s názvem "S. církev" s odůvodněním, že podle ustanovení § 1 odst. 3 písm. c) zákona o sdružování občanů (v rozhodnutí nesprávně uvedeno písm. a) citovaného ustanovení) se tento zákon nevztahuje na sdružování občanů v církvích a náboženských společnostech.

 

Včas podaným opravným prostředkem (§ 8 odst. 3 zákona o sdružování občanů) se navrhovatelé, členové přípravného výboru sdružení, domáhali zrušení napadeného rozhodnutí.

 

Vrchní soud v Praze napadené rozhodnutí Ministerstva vnitra potvrdil.

 

Z odůvodnění:

 

Navrhovatelé v opravném prostředku uvedli, že sdružení má charakter subjektu ve smyslu zákona č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a o postavení církví a náboženských společností (dále též "zákon č. 308/1991 Sb."), vzhledem k tomu musela být jeho registrace odmítnuta, neboť podle ustanovení § 1 odst. 3 písm. c) zákona o sdružování občanů (v opravném prostředku nesprávně uvedeno písm. b) citovaného ustanovení) se tento zákon na sdružování občanů v církvích a náboženských společnostech nevztahuje; skutečnost, že sdružení má charakter církve a náboženského společenství jasně deklarují Stanovy sdružení. Navrhovatelé proto konstatují, že napadené rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále též "správní orgán") je v souladu s ustanovením § 1 odst. 3 písm. c) zákona o sdružování občanů.

 

Přes výše uvedené považují rozhodnutí správního orgánu za nesprávné, neboť podle jejich názoru je ustanovením § 1 odst. 3 písm. c) zákona o sdružování občanů ve spojitosti s ustanovením zákona č. 308/1991 Sb. a zákona ČNR č. 161/1992 Sb., o registraci církví a náboženských společností (dále též "zákon ČNR č. 161/1992 Sb."), v rozporu s právem na sdružování a právem na svobodu náboženského vyznání, jak jsou upravena Ústavou České republiky, Listinou základních práv a svobod, Evropskou úmluvou o lidských právech a řadou dalších mezinárodních smluv o lidských právech, kterými je Česká republika vázána. Předmětné ustanovení zákona o sdružování občanů omezuje svobodu občanů, kteří se chtějí sdružovat v církevním a náboženském životě a nesplňují podmínky stanovené zákonem č. 308/1991 Sb. resp. zákonem ČNR č. 161/1992 Sb., neboť tyto zákony umožňují registraci pouze církví, které mají více než 500 event. 10 000 členů. Tato právní úprava znemožňuje sdružování občanům, jejichž církve mají v České republice menší počet členů. Podle názoru navrhovatelů je předmětné ustanovení zákona o sdružování občanů v rozporu s ústavním pořádkem a mělo by být rozhodnutím Ústavního soudu České republiky zrušeno. Z těchto důvodů navrhují, aby soud před rozhodnutím ve věci samé předložil věc Ústavnímu soudu České republiky, aby Ústavní soud České republiky posoudil, zda je předmětné ustanovení v rozporu s ústavním pořádkem České republiky a případně toto ustanovení zrušil.

 

Správní orgán ve vyjádření k opravnému prostředku poukázal na to, že navrhovatelé nezpochybňují názor ministerstva vyslovený v rozhodnutí, ale napadají ústavnost ustanovení § 1 odst. 3 písm. c) zákona o sdružování občanů; podle názoru správního orgánu je však negativní vymezení rozsahu působnosti zákona o sdružování občanů v citovaném ustanovení v souladu s ústavní úpravou sdružovacího práva jako práva politického. Ústavním základem sdružování v občanských sdruženích, v politických stranách a v politických hnutích je čl. 20 Listiny základních práv a svobod (ústavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon). Sdružování za účelem uplatňování náboženství nebo víry, které je zakotvené v čl. 16 Listiny základních práv a svobod a je systematicky zařazené v oddílu "Základní lidská práva a svobody", lze považovat za speciální úpravu ve vztahu k sdružovacímu právu. Zákonná úprava přiznává církvím a náboženským společnostem různá oprávnění, např. poskytovat duchovní a hmotné služby, vyučovat náboženství, vyučovat a vychovávat své duchovní a laické pracovníky ve vlastních školách i na vysokých školách bohosloveckých a bohosloveckých fakultách za podmínek stanovených právními předpisy, zřizovat a provozovat vlastní zdravotnická a sociální zařízení, před jejich příslušnými orgány lze uzavírat manželství. Církve a náboženské společnosti mají tedy jiná poslání, sledují odlišné cíle než občanská sdružení, a proto podléhají specifickému právnímu režimu. Správní orgán proto nesouhlasí s názorem navrhovatelů, aby v případě, kdy církev nebo náboženská společnost nemůže splnit podmínky registrace stanovené pro tyto právnické osoby, tzn. nehlásí se k ní stanovený počet zletilých osob, byl umožněn jejich vznik podle zákona o sdružování občanů. Podle ustanovení § 4 odst. 4 zákona č. 308/1991 Sb. stát uznává jako církve a náboženské společnosti pouze ty, které jsou registrovány podle tohoto zákona. Pokud se navrhovatelé domnívají, že zákonné podmínky pro registraci církví a náboženských společností jsou diskriminační a nejsou v souladu s mezinárodními úmluvami, měli by usilovat o změnu právní úpravy týkající se církví a náboženských společností, nikoli o změnu působnosti zákona o sdružování občanů. Správní orgán navrhl, aby soud opravným prostředkem napadené rozhodnutí potvrdil.

 

Opravný prostředek není důvodný.

 

Napadené rozhodnutí Ministerstva vnitra bylo vydáno podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Podle jeho ustanovení § 1 odst. 3 tento zákon se nevztahuje na sdružování občanů v politických stranách a politických hnutích, na sdružování občanů k výdělečné činnosti nebo k zajištění řádného výkonu určitých povolání, a na sdružování občanů v církvích a náboženských společnostech (tedy na sdružování upravené jinými zákony). Zákon pamatuje na případy, kdy fyzické osoby ("občané") podaly návrh na registraci občanského sdružení podle zákona č. 83/1990 Sb., ale v řízení je zjištěno, že se ve skutečnosti jedná o některou z "organizací" uvedených v citovaném ustanovení § 1 odst. 3 zákona. V tomto případě Ministerstvo vnitra registraci podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) odmítne.

 

Mezi účastníky v dané věci není sporu o tom, že sdružení s názvem "S. církev" má charakter církve a náboženského společenství, když cílem sdružení, jak jednoznačně Stanovy sdružení deklarují, je takto pracovat. V tomto případě tedy platí výluka z působnosti zákona o sdružování občanů, uvedená v ustanovení § 1 odst. 3 písm. c) zákona o sdružování občanů. Navrhovatelé ostatně nezpochybňují, že rozhodnutí vydal správní orgán v souladu se zákonem, a to s ustanovením § 1 odst. 3 písm. c) zákona o sdružování občanů. Navrhovatelé tudíž nezákonnost opravným prostředkem napadeného rozhodnutí netvrdí.

 

V opravném prostředku navrhovatelé namítají nesprávnost rozhodnutí s tím, že ustanovení § 1 odst. 3 písm. c) zákona o sdružování občanů ve spojení s ustanoveními zákona č. 308/1991 Sb. a zákona ČNR č. 161/1992 Sb. je protiústavní, v rozporu s ústavně zaručeným právem na sdružování a právem na svobodu náboženského vyznání, a omezuje svobodu občanů, kteří se chtějí sdružovat v církevním a náboženském životě a nesplňují podmínky stanovené zákonem pro registraci církví a náboženských společností, a to z hlediska zákonem ČNR č. 161/1992 Sb. stanoveného povinného počtu členů. Z těchto důvodů navrhují, aby soud před rozhodnutím věci samé předložil věc Ústavnímu soudu k posouzení ústavnosti citovaného ustanovení § 1 odst. 3 písm. c) zákona o sdružování občanů.

 

Podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2001) soud řízení přeruší, jestliže dospěl k závěru, že zákon, jehož má být při projednávání nebo rozhodování věci použito, nebo jeho jednotlivé ustanovení, je v rozporu s ústavním zákonem nebo s mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem, a podal-li u Ústavního soudu návrh na zrušení tohoto zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení.

 

Soud podmínky pro přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení ustanovení § 1 odst. 3 písm. c) zákona o sdružování občanů, které vyjímá z působnosti tohoto zákona sdružování občanů v církvích a náboženských společnostech, neshledal.

 

Listina základních práv a svobod (dále též "Listina") upravuje právo svobodně se sdružovat v čl. 20 odst. 1. Toto právo je systematicky zařazeno mezi právy politickými, a je vybudováno na ústavním principu odluky soukromoprávních korporací (spolků, společností a jiných sdružení, ale i politických stran a hnutí) od státu, jak je výslovně zakotveno v odst. 4 citovaného čl. 20 Listiny. Listina v čl. 20 jinak dále věcně neurčuje, jakých oblastí se právo sdružovací týká; ustanovení čl. 20 odst. 1 je tedy lex generalis ve vztahu ke zvláštním, v Listině výslovně upraveným, druhům sdružovacího práva (sdružování v politických stranách a politických hnutích - čl. 20 odst. 2, sdružování v odborech a jiných sdruženích na ochranu hospodářských a sociálních zájmů - čl. 27).

 

Svoboda náboženství a víry, jíž se navrhovatelé dovolávají, s níž je povahově spojeno též sdružovací právo sui generis (právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými), je ústavně pojata rovněž samostatně v čl. 16 Listiny, který je systematicky řazen mezi základní lidská práva a svobody.

 

Sdružovací právo (někdy též nazývané spolkové právo) zakotvené v čl. 20 odst. 1 Listiny, je upraveno zejména zákonem č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Prováděcím předpisem ohledně sdružovacího práva dle čl. 16 odst. 1 Listiny je zákon č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností, a zákon ČNR č. 161/1992 Sb., o registraci církví a náboženských společností. Vzájemný vztah těchto zákonů upravuje ustanovení § 1 odst. 3 zákona o sdružování občanů, v němž je negativním způsobem vymezena věcná působnost zákona, a které pod písm. c) stanoví, že zákon o sdružování občanů se nevztahuje na sdružování občanů v církvích a náboženských společnostech.

 

Navrhovatelé spatřují rozpor citovaného ustanovení § 1 odst. 3 písm. c) zákona o sdružování občanů (které z působnosti tohoto zákona vyjímá sdružování občanů v církvích a náboženských společnostech a ponechává je zvláštní právní úpravě provedené jinými právními předpisy) s Ústavou, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami, aniž by však konkrétně uvedli, v čem tento rozpor spočívá. Jediná konkrétní námitka se týká podmínky zákonem ČNR č. 161/1992 Sb. stanoveného povinného počtu členů pro registraci církví a náboženských společností; registrace podle zákona č. 308/1991 Sb. a zákona ČNR č. 161/1992 Sb. však nebyla předmětem daného správního řízení. Soud se proto nemohl v tomto řízení zabývat charakterem zejména ustanovení § 1 zákona ČNR č. 161/1992 Sb. z hlediska jeho ústavnosti, což měli zřejmě navrhovatelé na mysli.

 

K věci soud proto pouze uvádí:

 

Z platné právní úpravy vyplývá, že zákon č. 308/1991 Sb. a zákon ČNR č. 161/1992 Sb. (který je "prováděcím" předpisem k § 11 zákona č. 308/1991 Sb.) je třeba ve vztahu k zákonu o sdružování občanů považovat za speciální a výlučný právní předpis pro sdružování v církvích a náboženských společnostech. To znamená, že pouze zákonem č. 308/1991 Sb. a zákonem ČNR č. 161/1992 Sb. se řídí proces registrace i rozsah oprávnění subjektů, které mají jako formální sdružení (právnické osoby) vzniknout za účelem realizace ústavně zaručeného práva projevovat své náboženství nebo víru společně s jinými. Nelze pak považovat za protiústavní, pokud zákon o sdružování občanů vyjímá ze své působnosti sdružování občanů v církvích a náboženských společnostech (ale i sdružování v politických stranách a politických hnutích a sdružování k výdělečné činnosti nebo k zajištění řádného výkonu určitých povolání) a ponechává je speciální právní úpravě.

 

Názor navrhovatelů, kteří v opravném prostředku namítají neústavnost ustanovení § 1 odst. 3 písm. c) zákona o sdružování občanů a tím v podstatě dovozují, že zákon o sdružování občanů by bylo možno aplikovat na taková náboženská uskupení, která nesplňují podmínky stanovené pro registraci církví a náboženských společností výše označenými speciálními zákony, a to se všemi oprávněními přiznanými zákonem č. 308/1991 Sb., nelze přijmout; uvedený výklad by vedl nejen k obcházení výše citovaných zákonů č. 308/1991 Sb. a č. 161/1992 Sb., ale popřel by i rozdílné postavení církví a náboženských společností oproti "obecným" občanským sdružením. Nelze totiž pominout, že výše označené speciální zákony stanoví nejen jiné podmínky registrace církví a náboženských společností oproti zákonu o sdružování občanů (§ 1 zákona ČNR č. 161/1992 Sb.), ale zejména obsahují zvláštní právní úpravu postavení, oprávnění a povinností církví a náboženských společností.

 

Lze tedy shrnout: Podle zákona o sdružování občanů může vzniknout jako sdružení s právní subjektivitou každé uskupení, které splní podmínky předepsané tímto zákonem (včetně § 4 zákona) a které není vyloučeno z působnosti zákona. A contrario tedy platí, že jiná, než z působnosti zákona výslovně vyloučená sdružení, resp. sdružení s jiným, než výslovně zakázaným cílem, spadají do působnosti zákona o sdružování občanů a musí být za splnění předepsaných podmínek registrována. Zákon o sdružování občanů lze v tomto smyslu označit za obecnou úpravu sdružovacího práva. Naproti tomu zákon č. 308/1991 Sb. a zákon ČNR č. 161/1992 Sb. obsahuje zvláštní (speciální) úpravu "kvalifikovaného druhu sdružení", která se uplatní tehdy (a jen tehdy), když určité uskupení chce a je schopno sdružit se v zákonem stanovené kvalifikované formě, tj. v církvi či náboženské společnosti, a požívat výhod a specifických práv (na druhé straně samozřejmě také dodržovat specifické povinnosti) pro takové sdružení stanovených.

 

Z výše uvedených důvodů soud podmínky pro přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení ustanovení § 1 odst. 3 písm. c) zákona o sdružování občanů neshledal.

 

Navrhovatelé podali u Ministerstva vnitra návrh na registraci subjektu, který by měl mít podle stanov plnohodnotné postavení církve; takovéto sdružení je však podle ustanovení § 1 odst. 3 písm. c) zákona o sdružování občanů z působnosti tohoto zákona výslovně vyloučeno. Správní orgán proto nepochybil, pokud návrh na registraci sdružení "S. církev" odmítl podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) citovaného zákona.

 

Soud proto opravným prostředkem napadené rozhodnutí potvrdil (§ 250q odst. 2 o. s. ř.).