Základní zákon o všeobecných právech státních občanů
č. 142 ř. z. ze dne 21. prosince 1867

S přivolením obojí sněmovny rady říšské vidí se Mi vydati nížepoložený základní zákon státní o obecných právích občanů státních, a naříditi takto:

(vybraná ustanovení)

čl. 14

Úplná svobody víry a svědomí každému jest pojištěna.

Požívání práv občanských a politických nezávisí na vyznání víry; však povinostem občanským nemůže býti vyznání náboženské na újmu. (viz poznámka pod čarou)

Nikdo nemůže přidržován býti k nějakému výkonu církevnímu aneb k účastenství v nějaké slavnosti církevní, není-li postaven pod mocí někoho jiného, který dle zákona k tomu má právo.

čl. 15

Každá církev a společnost náboženská zákonem uznaná má právo, náboženství společně a veřejně provozovati, své záležitosti vnitřní o své moci pořádati a spravovati, ústavy, fundace a fondy ku potřebám náboženství, vyučování a dobročinnost ustanovené držeti a jich užívati: jest však, jako každá společnost, poddána obecným zákonům státním.

čl. 16

Přívržencům vyznání náboženského, které není zákonem uznáno, dovoleno jest, v domě náboženství provozovati, pokud takové provozování není ani proti zákonu, ani proti mravopočestnosti.

čl. 17

Věda a vyučování jest svobodné.

Každý občan státní má právo, ústavy vyučovací a vychovávací zřizovati a na nich vyučovati, když dle zákona prokáže, že jest k tomu způsobilý.

Vyučování domácí není tímto spůsobem obmezeno.

O vyučování náboženství ve školách přísluší péči míti církvi neb společnosti náboženské, jíž se dotýče.

Státu náleží v příčine veškerého vyučování a vychovatelství právo nejvyššího řízení a dozorství.

Pozn:

§ 39

Všeobecného zákoníka občanského z roku 1811

Různost náboženství nemá vlivu na práva soukromá, jen pokud jest to u jednotlivých předmětů zákony zvláště nařízeno.