Císařský patent
ze dne 5. listopadu 1855 č. 195 ř.z.
kterým se vyhlašuje úmluva (konkordát)
uzavřená mezi Svatou Stolicí a Rakouským císařstvím r. 1855
(učinnost patentu od 13.
listopadu 1855)
působící
pro celý obvod říše, jímž se vyhlašuje ujednání (konkordát) uzavřené dne 18.
srpna 1855 ve Vídni mezi J.S. papežem Piem IX. a J.c.k. apoštolským
Veličenstvem Františkem Josefem I., císařem rakouským, a jímž se nařizuje, že
jeho ustanovení, s výhradou nařízení naznačených v čl. I. a II. tohoto patentu,
nabývají plné zákonné platnosti v celém obvodu říše od okamžiku vyhlášení
tohoto patentu.
My,
František Josef I., etc.etc...
Od
okamžiku, kdy z vůle Nejvyššího nastoupili jsme na trůn našich předků, byla
naše vytrvalá snaha k tomu řízena, aby mravní základy společenského pořádku a
blaha našich národů byly obnoveny a upevněny. Tím spíše považovali jsme za svou
svatou povinnost, přivésti vztahy státu k církvi katolické v soulad se zákonem
božím a samozřejmým prospěchem naší říše. K tomu cíli vydali jsme pro velkou
část naší říše, v dohodě s biskupy těchto zemí, naše nařízení z. 18. a 23.
dubna 1850 (č. 156/1850 a 157/ 1850 ř.z.) a jimi vyhověli četným nutným
potřebám církevního života.
K
zakončení požehnaného díla dorozuměli jsme se na to se Svatou Stolicí a
uzavřeli dne 18. srpna t.r. s nejvyšší hlavou církve obsažné ujednání.
Oznamujíce
toto svým národům, nařizujeme po dorozumění se svými ministry a po vyslechnutí
své říšské rady takto:
I.
Učiníme
nutné opatření, aby vedení školství v těch zemích korunních, kde neodpovídá
článku osmému, bylo uvedeno v soulad s jeho ustanovením. Až do té doby dlužno
postupovat podle platných nařízení.
II.
Jest
naší vůlí, aby biskupské soudy manželské vešly co nejvíce v život také v těch
zemích, kde posud nebyly, aby rozhodovaly o manželských záležitostech našich
katolických poddaných podle čl. X. konkordátu. Dobu, kdy mají zahájiti svoji
působnost, dáme oznámiti po vyslechnutí biskupů. Zatím budou oznámeny i nutné
změny občanských zákonů o věcech manželských. Až potud zůstávají v platnosti
posavadní zákony pro manželství našich katolických poddaných, a naše soudy mají
rozhodovati podle nich o občanské platnosti těchto manželství a o právních
účincích z toho vyplývajících.
III.
V
ostatním mají ustanovení obsažená v ujednání uzavřeném námi s papežskou stolicí
nabýti plné platnosti zákonné v celém obvodu naší říše dnem vyhlášení tohoto
patentu. Provedením těchto ustanovení pověřen jest náš ministr kultu a
vyučování v dohodě s ostatními zúčastněnými ministry a naším vrchním armádním
velitelstvím.
ÚMLUVA
mezi Jeho Svatostí Papežem Piem
IX. a jeho c.k. Apošt. Veličenstvem Františkem Josefem I., císařem rakouským.
(Podepsána ve Vídni dne 18. srpna 1855., Obapolné ratifikace vyměněy tamtéž 23.
září 1855.)
Jménem
nejsvětější a nerozlučitelné Trojice,
Jeho Svatost, papež. Pius IX. a J. c.k. A.V. František Josef I., císař
Rakouský, jichž jednomyslnou snahou jest, aby víra, zbožnost a mravní síla v
císařství Rakouském byly udrženy a rozhojněny, usnesli se uzavříti slavnostní
smlouvu o postavení katolické církve v tomto císařství.
K
tomuto cíli jmenoval svým plnomocníkem: Svatý Otec Jeho Eminenci kardinála
Viale-Prela, pronuntia Sv. S. u J.A. Veličenstva, a J.V. císař Rakouský Jeho
knížecí Milost Josefa Othmara von Rauscher, arcibiskupa vídeňského etc.etc.
A
tito, vyměnivše si a správným shledavše své pověřovací listiny, shodli se jak
následuje:
čl. I.
Svaté
římsko-katolické náboženství bude napořád zachováváno v celém císařství
Rakouském a ve všech zemích, z nichž sestává, se všemi oprávněními a výsadami,
jichž má používati podle rozkazu Božího a ustanovení církevních zákonů.
čl. II.
Ježto
římskému papeži přísluší podle božského zákona primát čestný i jurisdikční v
celé církvi, kam až sahá, nebude vzájemný styk mezi biskupy, duchovensvem,
lidem a papežskou stolicí v duchovních věcech a církevních záležitostech
podléhati nutnosti vyžádati si zeměpanského povolení, (placetum regium), nýbrž
bude zcela svobodným.
čl. III.
Arcibiskupové,
biskupové a všichni místní ordináři budou se stýkati volně s duchovenstvem a
lidem svého církevního obvodu za účelem výkonu svého pastýřského úřadu a budou
volně vyhlašovati poučení a nařízení o církevních záležitostech.
čl. IV.
Právě
tak budou míti arcibiskupové a biskupové volnost, všeho vykonávati, co jim
náleží k řízení jich diecézí podle výkladu a nařízení svatých zákonů církevních
podle nynější a Svatou Stolicí schválené nauky, a zvláště:
a) jako zástupce, rádce a pomocníky ve své správě ustanoviti
ony kněze, které k tomu úřadu uznají schopnými;
b) ty, které uznají potřebnými nebo užitečnými pro svoje
diecese, přijmouti do stavu duchovního a je podle předpisů a zákonů církevních
k svatým svěcením povýšiti, a naopak zase, které nepovažují za hodné, vyloučiti
od přijetí svěcení;
c) zřizovati menší obročí, a - po dorozumění s J.c.k.
Veličenstvem zejména ohledně náležitého poukazu příjmu - zakládati fary, je
děliti nebo spojovati;
d) naříditi veřejné modlitby a jiné zbožné úkony, vyžaduje-li
to blaho církve, státu nebo lidu, právě jako procesí a poutě vypsati, pohřby a
všechny jiné duchovní úkony přesně podle předpisů církevních zákonů říditi;
e) provinciální sněmy a diecesní synody svolávati a konati ve
smyslu svatých církevních zákonů, a jednání jich ve známost uváděti.
čl. V.
Veškeré
vyučování katolické mládeže bude ve všech jak veřejných tak neveřejných školách
přiměřeno učení katolického náboženství. Biskupové však budou mocí svého
vlastního pastýřského úřadu říditi náboženskou výchovu mládeže ve všech
veřejných i neveřejných učilištích a pečlivě nad tím dozírati, aby při žádném
učebním předmětu nevyskytlo se nic, co by bylo na závadu katolické víře a
mravní čistotě.
čl. VI.
Nikdo
nebude přednášeti svaté bohosloví, katechesi nebo nauku náboženskou na
kterémkoli veřejném nebo neveřejném ústavu, neobdržel-li k tomu od biskupa
příslušného církevního okrsku poslání a zmocnění, kteréžto může biskup, uzná-li
to za vhodné, odvolati. Veřejní profesoři bohosloví a učitelé katechetiky budou
jmenováni z těch, kterým jest biskup ochoten uděliti poslání a zmocnění, když
se byl dříve o víře, vědomostech a zbožnosti uchazečů vyslovil. Kde však
někteří profesoři bohoslovecké fakulty mají býti biskupem použiti k vyučování
bohosloví chovanců biskupského semináře, budou za takové profesory ustanoveni
vždy mužové, které biskup považuje za obzvláště způsobilé k zastávání tohoto
úřadu. Při zkoušení těch, kteří chtějí dosáhnout doktorátu bohosloví nebo
kanonického práva, ustanoví biskup polovici zkoušejících z doktorů bohosloví
nebo po případě kanonického práva.
čl. VII.
V
gymnasiích a středních školách pro katolickou mládež určených vůbec budou pouze
katolíci jmenováni profesory a učiteli, a celé vyučování bude podle povahy
předmětu k tomu přizpůsobeno, aby vštípilo do srdcí zákon křesťanského života.
Biskupové na základě společných porad určí, kterých knih má se používati na
jmenovaných školách při přednášení náboženství. Ohledně ustanovení učitelů
náboženství pro veřejné gymnasia a střední školy zůstane v platnosti to, co v
této věci s prospěchem bylo ustanoveno.
čl. VIII.
Všichni
učitelé obecných škol pro katolíky určených budou podléhati církevnímu dozoru.
Jeho Veličenstvo bude jmenovati školní inspektory z mužů navržených biskupem. V
případě, že není dostatečně postaráno ve jmenovaných školách o vyučování
náboženství, může biskup ustanoviti duchovního, aby přednášel žákům
katechismus. Víra a mravnost toho, kdo má býti ustanoven učitelem, musí býti
bez poskvrny. Kdo sejde s pravé cesty, bude svého místa zbaven.
čl. IX.
Arcibiskupové,
biskupové a všichni ordináři budou zcela svobodně vykonávati svou moc, aby
označili jako zavržitelné knihy pro náboženství a mravnost škodlivé a odvraceli
věřící od jich čtení. Také však vláda bude všemi účelnými prostředky tomu
brániti, aby takové knihy v císařství se nerozšiřovaly.
čl. X.
Ježto
všechny právní případy a jmenovitě ony, které se týkají víry, svátostí,
duchovních úkonů a povinností a práv spojených s duchovním úřadem, náležejí
jedině před soud církevní, bude o nich rozhodovati církevní soudce, a má tedy
tento také souditi o věcech manželských podle předpisů svatých zákonů
církevních a jmenovitě nařízení tridentských a pouze občanské účastníky
manželství odkázati na soudce světského. Co se týče manželských zásnubů,
rozhoduje církevní moc o jich jsoucnosti a jich vlivu na odůvodnění manželských
překážek a řídí se při tom ustanoveními, která vyneslo totéž koncilium
tridentské a papežský list, začínající slovy: "Auctorem fidei".
čl. XI.
Biskupové
budou moci uložiti tresty vyslovené v posvátných zákonech církevních anebo jiné
tresty, které uznají za přiměřené, duchovním, kteří nenosí důstojný duchovní,
jejich stavu přiměřený oděv anebo kteří z jakékoli příčiny zasluhují trestu,
jakož i je držeti pod dohledem v klášteřích, seminářích nebo v domech k tomu
účeli zřízených. Rovněž nesmí býti biskupům bráněno zakročovati církevními
tresty proti všem věřícím, kteří přestupují církevní nařízení a zákony.
čl. XII.
O
patronátním právu bude rozhodovati církevní soud; Svatá Stolice, však svoluje,
že - jedná-li se o světské patronátní právo - mohou světské soudy nalézati o
posloupnosti v něm, ať již je spor veden mezi pravým a udánlivým patronem, nebo
mezi duchovními, kteří od těchto patronů pro obročí byli označeni.
čl. XIII.
Vzhledem
na poměry doby dává Svatá Stolice svůj souhlas, aby čistě světské právní
záležitosti duchovních, jako smlouvy o právu vlastnickém, dluzích a dědictví,
byly vyšetřovány a rozhodovány od světských soudů.
čl. XIV.
Právě
z tohoto důvodu nepřekáží Svatá Stolice tomu, aby duchovní pro zločiny nebo
jiné přečiny, které stíhány jsou trestními zákony císařství, postaveni byli
před světský soud; tomuto soudu však přísluší ihned o tom uvědomiti biskupa.
Při zatknutí a zadržení vinníka dlužno dbáti oněch ohledů, kterých vyžaduje
úcta náležející stavu duchovnímu. Zní-li rozsudek proti duchovnímu vynesený na
smrt nebo na žalář více než pětiletý, mají býti vždy soudní jednání biskupu
sdělena a jemu dána možnost, aby vinníka vyslechl, pokud je to nutno k
rozhodnutí o přisouzení církevního trestu. To se má státi na požádání biskupa i
tehdy, bylo-li uznáno na menší trest. Duchovní odpykají si trest žaláře vždy na
místech, kde jsou od světských vězňů odděleni. V případě odsouzení pro přečin
nebo přestupek budou uzavřeni v klášteře nebo jiném domě pro duchovní.
V
ustanovení tohoto článku nejsou zahrnuty ony právní případy, o nichž nařízení
vydal sněm tridentský ve dvacátém čtvrtém sezení (c. 5 de ref.). K projednání
těchto učiní opatření Svatý Otec a J. c. Veličenstvo, jakmile to bude třeba.
čl. XV.
Aby
domu Boha, krále králů a panovníka panujících náležitá úcta byla prokázána, má
býti nedotknutelnost kostelů potud zachována, pokud to dovoluje veřejná
bezpečnost a požadavek spravedlnosti.
čl. XVI.
J.V.
císař nebude trpěti, aby katolická církev a její víra, její bohoslužba, její
zřízení, buď slovy nebo činy nebo písmem vydány byly ústrkům, nebo aby
představeným a služebníkům kostelů kladeny byly překážky při výkonu jich úřadu,
obzvláště, kde se jedná o zachování víry, zákona mravního a církevního řádu.
Nad to poskytne J.V. v případě potřeby účinné pomoci, aby vykonány byly
rozsudky, které biskup vynese proti duchovním svých povinností nepamětlivých.
Ježto pak jest Jeho vůlí, aby služebníkům božím prokázána byla úcta
příslušející jim podle zákona božího, nedovolí, aby se cokoli stalo, co by je
mohlo snížiti nebo zneuctíti, spíše nařídí, aby veškeré úřady říše jak
arcibiskupům a biskupům samým, tak i duchovenstvu prokazovaly při každé
příležitosti vážnost a poctu stavu jejich náležející.
čl. XVII.
Biskupské
semináře budou zachovány, a kde jich příjmy nedostačují zcela účelu, kterému
mají sloužiti podle koncilu tridentského, bude přiměřeným způsobem učiněno
opatření k jejich rozmnožení. Biskupové budou plným a svobodným právem říditi a
spravovati semináře podle předpisů církevních zákonů. Budou tedy jmenovati
představené, profesory a učitele těchto seminářů, a pokud to uznají za potřebné
nebo užitečné, zase je odvolají. Rovněž budou přijímat jinochy a chlapce do
nich, pokud to budou považovati za prospěch diecese. Ti, kteří skončí studia v
těchto seminářích, mohou po vykonané zkoušce způsobilosti vstoupiti na
kterékoli jiné učiliště a ucházeti se - zachovávajíce příslušné předpisy - o
kteroukoli učebnou stolici mimo seminář.
čl. XVIII.
Svatá
Stolice bude z moci práva jí příslušejícího zřizovati nové diecese, jakož i
upravovati jich hranice, vyžaduje-li toho duševní blaho věřících. Dohodne se
však v takovém případě s císařskou vládou.
čl. XIX.
J.
V. použije i v budoucnosti rady biskupů, zejména téže provincie, při volbě
biskupů, které navrhne nebo jmenuje Svaté Stolici ke kanonickému dosazení mocí
privilegia apoštolského převzatého od předků.
čl. XX.
Metropolitové
a biskupové složí před převzetím správy svých církví přísahu věrnosti před J.
C. V. následujícími slovy: "Přísahám a slibuji na boží svaté evangelium,
jak se na biskupa sluší, poslušnost a věrnost cís. král. Apoštolskému
Veličenstvu a jeho nástupcům. Zároveň přísahám a slibuji, nesúčastniti se
žádných spojení a podniků ohrožujících veřejný pokoj a nepěstovati ani uvnitř
ani mimo hranice říše jakýchkoli styků a dozvěděl-li bych se, že státu hrozí
nebezpečí, neopomenouti ničeho k jeho odvrácení."
čl. XXI.
Ve
všech částech říše bude dovoleno arcibiskupům, biskupům a všem duchovním o tom,
co v době svého úmrtí zanechají, pořizovati podle svatých církevních zákonů,
jichž ustanovení mají přesně zachovávati i zákonní dědicové, kteří nastupují do
jejich pozůstalosti bez posledního pořízení. V obou případech vyňaty jsou u
diecesálních vrchností pontifikální odznaky a roucha; neboť tyto dlužno
považovati za příslušející biskupskému mensálnímu jmění, přecházející na
nastupující vrchnosti. Totéž dlužno zachovávati ohledně knih, tam kde je to
obyčejem.
čl. XXII.
Při
všech metropolitních nebo arcibiskupských a suffragánních chrámech, obsadí Jeho
Svatost první hodnost, vyjímajíc případ, že by tato podléhala světskému
soukromému patronátu, v kterémžto případě nastoupí druhá na její místo. Na
ostatní dignity a kanovnická obročí bude jmenovati i nadále J. V., při čemž
zůstávají vyjmuty ty, které náležejí volnému biskupskému obsazování nebo
podléhají řádnému patronátnímu právu. Kanovníky mohou být ustanoveni jen kněží,
kteří mají vlastnosti všeobecně předepsané zákony církevními, ale kteří také
zaměstnáni byli s výtečným úspěchem ve správě duší, v církevních úřadech anebo
v církevním úřadě učitelském. Při tom je zrušen požadavek šlechtického zrození
nebo šlechtického titulu, se zachováním však oněch podmínek, o nichž je
prokázáno, že byly učiněny při založení nadání. Budiž však zachován bedlivě
chvalitebný zvyk zadávati místa kanovnická veřejným konkursem, tam kde ho dosud
bylo používáno.
čl. XXIII.
Při
metropolitních a biskupských chrámech, kde nejsou, buďtež zavedeny, jakmile to
bude možno, hodnosti kanovníka poenitenciára a theologa, při chrámech
kolegiátních však kanovníka theologa podle způsobu předepsaného svatým koncilem
tridentským v sezení 5. c. l. a sezení 24. c. 8. de reform. Tato obročí buďtež
obsazována od biskupů podle usnesení téhož koncilu pokud se týče podle
papežských nařízení.
čl. XXIV.
Fary
buďtež obsazovány na základě veřejně vypsaného konkursu a se zřetelem na
předpisy tridentského koncilu. Při farách, které podléhají církevnímu právu
patronátnímu budou presentovati patronové jednoho ze tří, které navrhne shora
uvedeným způsobem biskup.
čl. XXV.
Jeho
Svatost, dávajíc důkaz zvláštní přízně Jeho c. k. Apoštolskému Veličenstvu
Františkovi Josefovi, propůjčuje jemu a jeho katolickým nástupcům v říši,
zmocnění presentovati na všecky kanonikáty a fary, které podléhají patronátnímu
právu z fondu náboženského nebo studijního, v tom způsobu však, že bude volen
jeden ze tří, které uzná biskup po předchozím veřejném konkursu za hodnější
ostatních.
čl. XXVI.
Vybavení
far, které nemají dostatečné kongruy podle poměrů doby a místa, bude
rozmnoženo, jakmile to bude možno, a bude postaráno o katolické fary východního
ritu týmž způsobem, jako o fary ritu latinského. Toto nevztahuje se však žádným
způsobem na fary, které podléhají řádně nabytému církevnímu nebo světskému
patronátu; neboť při těchto má nésti břemeno příslušný patron. Jestliže patroni
neplní zcela závazky uložené jim zákonem církevním a jmenovitě, dostává-li
farář svůj plat z náboženského fondu, bude učiněno opatření s ohledem na
všecko, čeho dlužno dbáti podle stavu věci.
čl. XXVII.
Ježto
právo na užívání církevního majetku vychází z církevního ustanovení, budou moci
všichni, kdož na jakékoli obročí ať vyšší nebo nižší jmenováni nebo navrženi
byli, převzíti správu dočasných, k obročím těm náležejících statků nikterak
jinak, než na základě církevního ustanovení. Mimo to budou při uchopení se
držby katedrálního chrámu a majetku s ním spojeného zachovávána ustanovení
církevního práva a jmenovitě ustanovení římského pontifikálu a ceremonialu a
odstraněny všehcny jim odporující zvyky a obyčeje.
čl. XXVIII.
Řeholníci,
kteří podléhají podle statutu svého řádu nejvyšším představeným majícím své
sídlo u papežské stolice, řízeni budou těmito představenými po rozumu zmíněného
statutu, ale bez újmy těch práv, která příslušejí biskupům podle ustanovení
církevních zákonů a jmenivotě koncilu tridentského. Budou tedy shora uvedení
nejvyšší představení volně jednati se svými podřízenými ve všech věcech jejich
úřadu náležejících a svobodně nad nimi vykonávati dohled. Dále budou všichni
řeholníci zachovávati bez překážky pravidla řádu, ústavu nebo kongregace, k níž
náležejí, a přijímati podle předpisů Svaté Stolice žadatele do noviciátu a ke
složení slibů. Toto vše má platiti také o řádech ženských potud, pokud to pro
ně přípustno.
Arcibiskupům
a biskupům bude volno uváděti do svých církevních obvodů duchovní řády a
kongregace obojího pohlaví podle posvátných církevních zákonů. Mají se však o
tom dorozuměti s císařskou vládou.
čl. XXIX.
Církev
bude oprávněna nabývati volně nových majetků jakýmkoli zákonným způsobem a
zůstane její vlastnictví nedotčeno ohledně toho všeho, co nyní má, nebo
budoucně nabude. Nebudou tedy bez zmocnění Svaté Stolice ani starší ani novější
církevní nadace rušeny nebo spojovány, ovšem bez újmy těch zmocnění, která
propůjčil biskupům koncil tridentský.
čl. XXX.
Správa
církevních majetků bude vedena těmi, jimž přísluší podle církevních zákonů.
Vzhledem k podpoře však, kterou J.V. milostivě poskytuje a bude poskytovati k
úhradě církevních potřeb z prostředků veřejných, nemají býti tyto majetky ani
zcizeny ani značným břemenem zatíženy, aniž by k tomu dali svolení právě tak
Svatá Stolice, jako J.V. císař nebo ti, kteří jím k tomu byli zmocněni.
čl. XXXI.
Majetky,
z nichž pozůstává náboženský a studijní fond, jsou podle svého původu
vlastnictvím církve a budou jménem církve spravovány, při čemž budou biskupové
vykonávati jim příslušející dozor podle ustanovení, o nichž dohodne se Svatá
Stolice s J. císařským Veličenstvem. Příjmy náboženského fondu budou vydávány
do té doby, až tento fond dohodou mezi papežskou stolicí a císařskou vládou
bude rozdělen, na trvalá a církevní zařízení, pro bohoslužbu, církevní stavby,
semináře a vše, co týče se církevní správy. K úhadě schodku bude J.V. milostivě
přispívati posavadním způsobem i budoucně; ano, dovolí-li toho časové poměry,
bude i větší podpora poskytována. Stejným způsobem bude příjem studijního fondu
užit výlučně na katolické školství a podle zbožné vůle zakladatele.
čl. XXXII.
Výnos
uprázdněných obročí připadne, pokud to posud bylo zvykem, náboženskému fondu, a
Jeho Veličenstvo přikáže z vlastního popudu tomuto fondu příjem z uprázdněných
biskupství a světských opatství v Uhrách a zemích dříve k nim náležejících,
kteréžto příjmy pokojně drželi Nejvyšší předchůdci v království Uherském po
dlouhou řadu století. V části říše, kde není žádný náboženský fond, bude
ustanovena pro každý církevní obvod smíšená komise, a bude tato komise
spravovati majetky biskupství, jakož i všechna obročí po dobu uprázdnění podle
ustanovení, o nichž se dorozumí Svatý Otec a Jeho Veličenstvo.
čl. XXXIII.
Ježto
v době prošlých převratů na mnohých místech rakouského území byl církevní
desátek zrušen zákonem státním, a vzhledem k zvláštním okolnostem není možné
plnění desátku v celém císařství obnoviti, dovoluje a ustanovuje Jeho Svatost
na žádost Jeho Veličenstva a z ohledu na veřejný pokoj, který pro náboženství
má největší důležitost, aby - bez újmy práva vymáhati desátek tam, kde skutečně
existuje - na ostatních místech za jmenovaný desátek a jako náhrada za něj
poukázány byly císařskou vládou požitky z nemovitostí nebo zajištěné na dluhu
státním, a vypláceny byly všem a každému, kdož měli právo desátku se
dožadovati. Zároveň prohlašuje Jeho Veličenstvo, že tyto požitky, právě tak,
jako byly poukázány, z titulu úplatného a s týmiž právy, jako desátky, na jichž
místo nastupují, právem mají býti přijaty a drženy.
čl. XXXIV.
Vše
ostatní, co dotýká se církevních osob a věcí, a o čem nebyla zmínka učiněna v
těchto článcích, bude se říditi a spravovati podle učení církve a podle jejích
zásad, schválených Svatou Stolicí.
čl. XXXV.
Všechny,
jakýmkoli způsobem a v jakékoli formě vydané zákony, nařízení a opatření v
císařství Rakouském a v jednotlivých zemích, z kterých pozůstává, jest
považovati za zrušené touto slavnostní smlouvou, pokud této smlouvě odporují, a
bude míti smlouva sama od nynějška trvale v těchto zemích platnost zákona
státního. Proto slibují obě smluvní strany, že ony a jejich nástupci budou
svědomitě zachovávati to, co bylo umluveno. Vyskytne-li se v budoucnu nějaká
obtíž, dorozumí se Jeho Svatost a jeho Veličenstvo o přátelskm rozřešení věci.
čl. XXXVI.
Výměna
ratifikací této smlouvy stane se do dvou měsíců ode dne, jímž datovány jsou
tyto články, nebo podle možnosti i dříve. K jich ověření podepsáli shora
jmenovaní zmocněnci toto ujednání a oba připojili své pečetě.
Dáno ve Vídni dne 18. srpna roku
opět získané spásy 1855.
Pozn: