Zákon č. 320/1919 Sb.
Národního shromáždění,
kterým se mění ustanovení občanského práva o obřadnostech smlouvy manželské, o rozluce a o překážkách manželství

Schváleno (Vydáno): 22.05.1919 Účinnost od: 13.06.1919 Zrušeno: 01.01.1950 předpisem: 266/1949 Sb. Pozn.: ust. §§ 1 až 12 nabývají účinnosti až 13.7.1919; Důvodová zpráva k tomuto zákonu je za jeho textem Zákon ze dne 22. května 1919, kterým se mění ustanovení občanského práva o obřadnostech smlouvy manželské, o rozluce a o překážkách manželství. § 1. K platnosti manželství se vyhledávají vyhlášky a slavnostně prohlášené přivolení k manželství, a to buď občanské nebo církevní. § 2. Vyhlášky, jež jsou oznámením budoucího manželství, obsahujtež jméno a příjmení obou snoubenců, jejich rodiště, stav a bydliště, jakož i připomenutí, aby každý, kdo by věděl o nějaké překážce manželství, ji oznámil. § 3. Vyhlášky občanské činí politický úřad okresní a ve městech s vlastním statutem úřad obecní, pověřený politickou správou, na Slovensku matrikář. Místně příslušný jest úřad, v jehož obvodu mají snoubenci řádné bydliště. Má-li každý z nich řádné bydliště v obvodu jiného úřadu, vykonají vyhlášky úřady oba. Vyhlášky je vyvěsiti veřejně na úřední desce oznamovací a k dožádání také na úřední desce v obci, ve které mají snoubenci řádné bydliště. Konají-li se u politického úřadu okresního pravidelné dny úřední, budiž manželství vyhlášeno také ústně o jednom úředním dnu nebo o více takových dnech. Přivolení k manželství lze prohlásiti teprve, když vyhlášky visely na úředních deskách příslušných úřadů politických i obecních aspoň deset dní. § 4. Nebydlí-li některý ze snoubenců ve svém bydlišti ještě šest neděl, jest buď s vyhláškami sečkati, až šest neděl se dovrší, nebo musí manželství býti vyhlášeno také v obci, kde onen snoubenec nejposléze bydlil déle šesti neděl. § 5. K platnosti vyhlášek a na ni závislé platnosti manželství stačí, když vyhlášky visely na úředních deskách úřadů uvedených v §u 3. a to aspoň pět dní. § 6. Nevejdou-li snoubenci v manželství do šesti měsíců od posledního dne vyhlášky, sluší vyhlášku opakovati. § 7. Snoubenci mohou žádati za zkrácení lhůty vyhlášek, nebo za jejich úplné prominutí. Zkrátiti lze lhůtu z důležitých důvodů. Vyhlášky lze prominouti, jen když věc je naléhavá anebo jde-li o osoby, o kterých se vůbec za to má, že jsou již manžely. V obou těchto případech musí však strany potvrditi, že jim není povědoma žádná překážka zamýšleného manželství. Nedostatek tohoto potvrzení není na překážku účinnosti prominutí. Zkrátiti lhůtu vyhlášek náleží na politický úřad okresní (obecní); vyhlášky prominouti na politický úřad druhé stolice a je-li tu blízké nebezpečenství smrti, na politický úřad okresní (obecní). Na Slovensku příslušejí tato práva županovi. Vyhlášek není třeba, když byla prominuta překážka po uzavření manželství, ale přivolení k manželství je prohlásiti znovu. Bude-li šetřeno tohoto předpisu, jest k manželství hleděti tak, jako by bylo platně uzavřeno hned od původu. § 8. Přivolení k manželství se prohlašuje před přednostou politického úřadu okresního (obecního) nebo jeho zástupcem (na Slovensku před matrikářem) u přítomnosti dvou svědků a přísežného zapisovatele. Příslušný jest úřad, který vyhlásil manželství. Před úřadem místně nepříslušným lze přivolení prohlásiti jen ke zmocnění úřadu místně příslušného. § 9. Přivolení k manželství může se státi zástupcem. Potřebí je dovolení politického úřadu II. stolice (župana). Osoba, s kterou má býti manželství uzavřeno, musí býti v plné moci přesně označena. Není-li plná moc takto vypravena, je manželství neplatné. Odvolal-li zmocnitel plnou moc dříve, než manželství bylo uzavřeno, je manželství neplatné, ale zmocnitel je povinen nahraditi všechnu škodu, kterou způsobil odvoláním. § 10. O uzavření manželství je zříditi zápis, jejž podepíší mimo manžely oba svědkové a obě úřední osoby. Na zřízení zápisu a na jeho úpravě není závislá platnost manželství. § 11. Politické úřady okresní (obecní, matrikáři) vedou o vyhláškách a o sňatcích knihu vyhlášek a knihu sňatků a vydávají z nich na požádání úřední vysvědčení. § 12. Stranám občansky již oddaným je dáno na vůli, chtí-li -se podrobiti také obřadům církevním. Přejí-li si snoubenci pouze sňatek církevní, konají se vyhlášky a oddavky u příslušného duchovního správce. Při smíšeném náboženství snoubenců vyhlášky se konají u obou duchovních správcův, oddavky u jednoho z nich neb u obou podle vůle snoubenců. Vyhlášky církevní se konají před věřícími při bohoslužbě o třech dnech zasvěcených. K platnosti manželství je třeba aspoň jedné vyhlášky. I při církevních vyhláškách a oddavkách platí §§ 2, 6, 7, 9 tohoto zákona a, pokud není jinak v § 12 stanoveno, platí obdobně předpisy §§ 3 (odst. 1. a 2.), 4,8,10 a 11. § 13. O rozluku každého manželství žalovati lze: a) dopustil-li se druhý manžel cizoložství; b) byl-li pravoplatně odsouzen do žaláře nejméně na tři léta, nebo na dobu kratší, avšak pro trestný čin vyšlý z pohnutek, nebo spáchaný za okolností svědčících o zvrhlé povaze; c) opustil-li svého manžela zlomyslně a nevrátí-li se na soudní vyzvání do šesti měsíců. Není-li pobyt jeho znám, budiž soudní vyzvání učiněno veřejně; d) ukládal-li druhý manžel o manželův život nebo zdraví; e) nakládal-li jím vícekráte zle, ubližoval-li mu těžce, neb opětovně ho na cti urážel; f) vede-li zhýralý život; g) pro trvale nebo periodicky probíhající chorobu duševní, která trvá tři léta; pro těžkou duševní degeneraci vrozenou nebo získanou, čítaje v ni těžkou hysterii, pijáctví nebo navyklé nadužívání nervových jedů, jež trvá dvě léta; pro padoucí nemoc, trvající aspoň rok s nejméně šesti záchvaty v roce nebo s přidruženou duševní poruchou; h) nastal-li tak hluboký rozvrat manželský, že na manželích nelze spravedlivě požadovati, aby setrvali v manželském společenství. Rozluku nelze vysloviti k žalobě manžela, který rozvratem je převážně vinen; i) pro nepřekonatelný odpor. Žalobě lze vyhověti jen tehdy, připojí-li se k žádosti za rozluku třebas i dodatečně také druhý manžel. V tomto případě netřeba však rozluky ihned povolovati, nýbrž lze napřed uznati na rozvod od stolu a lože a to třebas i vícekráte. Ve sporech o rozluku budiž postupováno podle předpisů platných o tom, jak vyšetřovati a posuzovati neplatnost manželství. § 14. a) Právo žalobní se promlčuje v případech § 13 a) d) do jednoho roku ode dne, kdy manžel se dověděl o cizoložném neb úkladném činu manžela druhého; v případě § 13 b) do jednoho roku ode dne kdy se dověděl o jeho odsouzení; b) právo žalobní se promlčuje v případech § 13 a) d), uplynulo-li ode dne spáchaného činu pět let; c) právo žalobní pomíjí odpuštěním. Provinil-li se však vinný manžel poznovu, nebo dověděl-li se manžel, který odpustil, o jiné skutečnosti před odpuštěním nastalé a k návrhu na rozluku opravňující, může se k odůvodnění rozluky dovolávati i skutečností odpuštěných. V případech § 13 e) stačí jediné nové jednání; d) lhůty v odst. a) b) uvedené se přerušují žádostí nebo žalobou o rozvod, bude-li v řízení náležitě postupováno. Bude-li žádost nebo žaloba právoplatně zamítnuta, sluší k věci hleděti tak, jako by lhůty přerušeny nebyly. § 15. Bylo-li manželství soudně rozvedeno, může každý manžel, nechce-li žalovati o rozluku z jiného důvodu v § 13. uvedeného, žádati za rozluku pro nepřekonatelný odpor. Žádost tuto lze podati teprve, když uplynul od provedeného rozvodu soudního alespoň rok a manželé neobnovili manželského společenství; jde-li o manželství před vydáním tohoto zákona rozvedené, lze podati žádost za rozluku, když uplynulo od provedeného soudního rozvodu šest měsíců, a manželé neobnovili manželského společenství. § 16. a) Soud vyšetří věc postupuje dle zásad řízení nesporného. Na soudu je také, aby dal manželům poučení o všech důsledcích rozluky. Souhlasí-li oba manželé s rozlukou a soud nabude konaným šetřením přesvědčení, že je tu vskutku nepřekonatelný odpor, vysloví rozluku usnesením. Jde-li o manželství před působností tohoto zákona rozvedené, stačí, když soud nabude přesvědčení, že nejde o čin nerozvážený. Uplynula-li od provedeného soudního rozvodu tři léta, netřeba ani nepřekonatelný odpor ani rozvážnost počinu zjišťovati. b) Souhlas se žádostí za rozluku dlužno předpokládati, když manžel, proti němuž žádost za rozluku směřuje, na soud se nedostaví; na tento následek budiž upozorněno v obsílce, kterou je doručiti tomuto manželu do vlastních rukou zároveň se stejnopisem žádosti. Právo soudu použíti donucovacích prostředků dle §u 87. zák. o org. s. tím dotčeno není. c) Nejde-li o manželství před působností tohto zákona rozvedené a nesouhlasí-li druhý manžel s rozlukou, nebo tvrdí-li jiné důvody než-li nepřekonatelný odpor, soud odkáže žadatele na pořad práva. § 17. Byl-li soudem právoplatně vysloven rozvod podle §§ 107. - 109. obč. zák. a to z některého důvodu uvedeného v §u 13. tohoto zákona, může každý manžel nehledě k předpisu §u 15. žádati za rozluku manželství na podkladě provedeného už sporu o rozvod. Dojde-li soud na základě konaných šetření, při nichž se mu je říditi zásadami řízení nesporného, k přesvědčení, že by skutečnosti ve sporu o rozvod na jevo vyšlé byly už tehdy odůvodnily výrok o rozluce, kdyby oň bylo bývalo žalováno, vysloví rozluku manželství usnesením, do něhož převezme výrok o vině z rozsudku, vydaného ve sporu o rozvod téhož manželství. Rozluky nelze tu vysloviti, jestliže stav uvedený v §u 13. g) pominul. § 18. Ve sporech o rozluku manželství pro nepřekonatelný odpor odpadá předchozí rozvod podle §u 13. odst. i tohoto zák., jsou-li už manželé soudně rozvedeni a uplynul-li od té doby jeden rok, aniž obnovili manželské společenství; uplynula-li tři léta od provedeného soudního rozvodu, je pokládati tvrzený nepřekonatelný odpor za prokázaný, pokud výsledky ústního jednání tomu neodporují. § 19. Ujednání stran a rozhodnutí soudní podle §§ 106. a 108 obč. zák. zůstávají i po vyslovené rozluce manželství v platnosti, pokud se strany nedohodnou jinak. Z důležitých důvodů může kterýkoli z rozloučených manželů žádati za nové spořádání majetkových poměrů pořadem práva. § 20. Příslušným rozhodnouti o žádostech za rozluku ve smyslu §§ 15. a 17. jest sborový soud první stolice. Předcházel-li tuto žádost spor o rozvod, je místně příslušným sborový soud, jenž rozhodoval v prvé stolici ve sporu o rozvod. V ostatních případech je místně příslušným sborový soud, v jehož obvodě má svůj obecný soud manžel, proti němuž žádost za rozluku směřuje. Nemá-li tento manžel svého obecného soudu v tuzemsku, je příslušným sborový soud, v jehož obvodu má žadatel svůj obecný soud. § 21. V řízení o žádostech za rozluku ve smyslu §§ 15. a 17. může soud, shledá-li toho závažnou potřebu, naříditi i ústní jednání, jež je neveřejné; toto ústní jednání může se konati, uzná-li to soud za nezbytně nutné, před celým senátem. Jinak platí ustanovení § 38. z. o org. s. Není-li některý z manželů svéprávný, budiž k jednání pozván i jeho zákonný zástupce. § 22. Manželé, jejichž manželství bylo rozloučeno výrokem soudním, mohou uzavříti nový sňatek teprve, když rozhodnutí o rozluce nabylo právní moci. § 23. Žalovati lze o rozluku podle §u 13. tohoto zákona, i když důvod, který je podle tohoto zákona důvodem rozluky, vyskytl se za platnosti dřívějšího práva. § 24. Ustanovení tohoto zákona platí i tehdy, byl-li soudní rozvod, jenž předcházel žádost za rozluku, vysloven pravoplatně před 28. říjnem 1918 mimo území tohoto státu v království a zemích zastoupených v bývalé říšské radě rakouské. V těchto případech rozhodnou o žádosti za rozluku soudové jmenovaní v §u 20. odst. 3. § 25. Ustanovení §§ů 63., 64., 66., 67., 94., 111., 115., 116., 119., 133., 134., 135., 136. obč. zák. a dv. dekr. ze dne 26. srpna 1814, č. 1099 sb. z. s., a ze dne 17. července 1835, č. 61. sb. z. s., se zrušují. Dědická nezpůsobilost ustanovená jako následek cizoložství v §u 543. obč. z. pomíjí, jestliže ti, kdo soudně se doznali k cizoložství nebo z něho byli usvědčeni, stanou se manžely. švagrovství je překážkou manželství potud, že jeden manžel nemůže uzavříti manželství s příbuzným druhého manžela v pokolení přímém a s plnorodým nebo polorodým sourozencem. § 26. Jde-li o překážku prominutelnou, může ji k žádosti stran prominouti z důležitých důvodů politický úřad druhé stolice (župan). § 27. Smírčí pokusy, předepsané při rozvodu (§§ 104., 107. obč. z.), konají se výhradně na soudě a sluší se tu říditi předpisy zákona ze dne 31. prosince 1868, č. 3. ř. z. z r. 1869. § 28. Z úřední povinnosti je vyšetřiti neplatnost manželství, jsou-li mu v cestě překážky §§ 56., 62., 66., 68. obč. zák. a § 8. (12 odst. 3) tohoto zákona. Ve všech ostatních případech sluší vyčkati žádostí těch, kteří byli ve svých právech zkráceni uzavřením neplatného manželství. § 29. Ve věcech manželských lze si stěžovati do rozhodnutí politického úřadu okresního (obecního) k politickému úřadu druhé stolice. Do rozhodnutí politického úřadu druhé stolice jde stížnost k ministerstvu vnitra. Na Slovensku lze si stěžovati do rozhodnutí matrikářova k županovi, do rozhodnutí žopanova k ministerstvu vnitra. Stížnosti nejsou vázány na žádnou lhůtu a k třetí stolici lze se odvolati i ze shodných rozhodnutí obou stolic nižších. § 30. Ustanovení §§ 1-12, § 25, týkající se zrušení § 25, XXXI. zák. čl. uher. z r. 1894, jakož i § 29 tohoto zákona se vztahují také na Slovensko. Po novelizaci zákonem č. 113/1924 Sb. z a n. z 14. dubna 1924 je znění § 30 toto: Ustanovení §§ 1-12, § 25 odst. 1, týkající se zrušení § 25, XXXI. zák. čl. uher. z r. 1894, jakož i § 26 a 29 tohoto zákona se vztahují také na Slovensko a Podkarpatskou Rus. § 31. Předpisy §§ 1. - 12. tohoto zákona nabývají platnosti měsíc po vyhlášení; ostatní předpisy jeho dnem vyhlášení. § 32. Provedením zákona pověřují se členové vlády pro správu spravedlnosti a vnitra. T.G. masaryk v.r. Švehla v.r. Dr. Soukup v.r. Důvodová zpráva. !! Jde o důvodovou zprávu k původnímu vládnímu návrhu zákona, skutečně přijatá verze se od původního návrhu liší...!! Popud k zákonu, jejž právní výbor předkládá Národnímu shromáždění k schválení, vyšel z osnovy zákona o základních právech státních občanů, který zpravodaj podal svého času Národnímu Výboru. Vláda z této osnovy vyjmula článek o zrušení šlechtictví, jenž zatím stal se zákonem. Článek o manželství předsednictvo Národního Výboru dalo t. zv. ministerské komisi, aby podle zásad jeho vypracovala zákon o manželském právu. Když v plné schůzi Národního Výboru na projednání jeho nedošlo, zpravodaj podal uvedený článek jako zvláštní návrh Národnímu shromáždění. Právnímu výboru předložil pak podrobnější osnovu, jíž v některých kusech za základ položil práci ministerské komise. Zvláštní návrh zákona o sňatku manželském podal člen Národního shromáždění p. dr. Jaroslav Stránský. Osnova v nynější formě je výsledkem podrobných porad, kterých súčastnili se vynikajícím způsobem pp. prof. dr. Krčmář, dr. Hora, dr. Svoboda a dr. Heveroch, jejichž obětavé spolupráci děkovati sluší za to, že právnímu výboru umožněno bylo, předložiti Národnímu shromáždění návrh zákona, který snese sebe přísnější kritiku vědeckou. O sňatku civilním. Sňatek civilní je podmínkou platného manželství v Uhrách, ve Francii, Italii, Belgii, Nizozemsku, Švýcarsku, Rumunsku, Portugalsku, Německu, některých státech jihoamerických (Brasilii, Argentině atd.) a od revoluce i v Rusku. Ve Španělsku musí obřadu církevnímu přítomen býti státní úředník. V Anglii a Severní Americe snoubenci mají na vůli dáti se oddati buď úředníkem státním nebo knězem; v některých státech severoamerických stačí dokonce pouhá úmluva stran. Ve Skotsku vedle manželství církevním sňatkem založeného, uznává se za platné i manželství založené na faktickém společném bydlení, které se dá dodatečně na základě warrantu od šerifa vyžádaného zapsati do matriky sňatkové. Ryze církevní sňatek předepsán je, pokud mi známo, toliko v Srbsku; v Norsku pro příslušníky státní církve; ve Švédsku a Dánsku s některými výjimkami. V Československé Republice nucený sňatek civilní je zaveden na Slovensku, kde platí právo uherské. V ostatním území, pro které platí občanský zákon rakouský, je pravidlem sňatek církevní; sňatek civilní lze uzavříti jen za podmínek zákonem zvláště vytknutých. Zaváděje nucený sňatek civilní pro všechny osoby bez rozdílu vyznání, návrh zákona následuje převážnou většinu států evropských, vyhovuje světské povaze naší republiky a činí značný krok ku předu na cestě vedoucí k rozluce státu od církví, která je programem stran pokrokových a již důrazně hlásá nynější president a tvůrce našeho státu. /Pozn: Původní návrh neobsahoval možnost církevního sňatku, zavedl tudíž obligatorně sňatek civilní. Národní shormáždění však v této formě zákon nepřijalo a ustanovilo fakultativně též možnost sňatku církevního. Též došlo k rozšíření možnosti církevní formy uzavření manželství i na Slovensko a později též na Podkarpatskou Rus. z původního návrhu zejména: § 1 neobsahoval dovětek ... a to buď občanské nebo církevní. § 12 obsahoval pouze první větu. (tj. nebyla dána možnost pouze sňatku církevního s účinky uzavření manželství; církevní obřady byly v návrhu připuštěny toliko dodatečně, nikoli s příslušnými právními účinky. / Právní výbor byl si toho vědom, že návrh vyvolá odpor katolické hierarchie neb aspoň části její, - církve protestantské se mu u nás nevzpírají - leč předvídá, že právě jako v jiných státech (v Uhrách, Francii, Italii atd.) vysloveno bude tolerari posse. Uměle proti němu vyvolávané hnutí se uklidní, protože nemá věcného podkladu. Ne církevní požehnání činí manželství šťastným, nýbrž mravní hodnota manželů. Toho dokladem jsou katastrofy v rodinách Habsburků, jichž manželství byla často skandálem světovým. Náboženskému přesvědčení osnova vyhovuje tím, že ponechává manželům na vůli, aby se podrobili také obřadům církevním. Není pochyby, že tohoto předpisu zákonného bude dosti často užíváno, čímž odpadá důvod pro námitku, že zavedením sňatku civilního zmenší se příjmy kněží, kterémuž důvodu by jinak, máme-li zejména na mysli kněze na chudších farách, jisté oprávnění nebylo lze upříti. §§ 1. - 11. opírají se celkem o zákony ze dne 25. května 1868, č. 47. ř. z., ze dne 9. dubna 1870 č. 51. ř. z. a ze dne 4. července 1872 č. III. ř. z. Změny se vyskytují jen potud, že několik ustanovení bylo poněkud zmodernisováno, a že byly rozřešeny některé pochybné otázky dosavadního práva. V jednotlivostech jest podotknouti: § 1. = § 69. obč. zák. Pozn: Poslanci NS doplnili ustanovení o dovětek: "... a to buď občanské nebo církevní. " § 2. = § 70. obč. zák., 1. větě. § 3. je převzat z čl. II. §u. 5. zák. z r. 1868 a pokud se týká příslušnosti §u 1. zák. z r. 1870. Doba, po kterou vyhlášky mají viseti na úředních deskách byla proti dosavadnímu právu zkrácena. Dosud je stanovena lhůta třínedělní, předloha má jen lhůtu desetidenní. Právní výbor řídil se tu úvahou, že lhůta desetidenní stačí, když podle platného práva, opřeného o právo církevní, lze přistoupiti ke konsensu za týden až čtrnáct dní od počátku vyhlášek (§ 71. obč. zák.). § 4. odpovídá §u 72. obč. zákona (zákony z r. 1868 a 1870 neměly o té věci ustanovení) a nový text řeší spor o §u 72., podle něhož nebylo jisto, zdali lze s vyhláškami počíti před tím, než šest neděl bydlení uplyne, jen když šest neděl se dovrší před prohlášením konsensu, či sluší-li s vyhláškami sečkati, až oněch šest neděl se dovrší. Spor řeší se ve smyslu alternativy druhé. § 5. odpovídá §u 74. Citované zákony zase neměly ustanovení, až na to, že vyhlašování manželství při úředních dnech bylo prohlášeno nepodstatným. (Čl. II., § 5., 2. odst., 2. věta zákona z r. 1868.) Ale ustanovení odpovídající §u 74. je nutné, hledíc k možnosti, že by omyl při vyvěšování a snímání vyhlášek mohl způsobiti neplatnost manželství. Mezi vyhláškou zákonem předepsanou a vyhláškou k platnosti manželství nezbytně nutnou byla uznána vhodnou časová mezera pětidenní. § 6. odpovídá §u 73. obč. zákona. Citované zákony zase neměly ustanovení, ale i tu bylo ustanovení analogické §u 73. uznáno vhodným. Pořad mezi § 73. a § 74. byl z úmyslu zaměněn, aby byly naprosto odstraněny pochybnosti, zdali k platnosti manželství stačí, když manželství osob, které se mají státi manžely nyní, bylo vyhlášeno třeba před několika lety. § 7. má ustanovení o dispensi od vyhlášek a odpovídá v podstatě §§ům 85. - 88. obč. zák. Změny jsou v tom, že není předepsáno nějaké zvláštní diskretní řízení v případech § 87., a že v případech §ů 86., 87. není potřebí potvrzení přísežného, nýbrž stačí potvrzení prosté. Zároveň se vytýká (a zase se tím řeší dosavadní pochybnost), že dispense bude účinná, když nedopatřením a p. by toto potvrzení nebylo učiněno. Poslední odstavec §u 7. odpovídá §u 88. obč. zákona. Vyskytly se sice pochybnosti, zdali by manželství nemělo konvalidovati dispensí samou, takže by nebylo potřebí žádati obnoveného konsensu, ale ustanovení §u 88. bylo zachováno, hledíc k možnosti zmatků. § 8. odpovídá §u 75. obč. zák. a §u 7. (čl. II.) zák. z r. 1868. Závěrek téhož §u odpovídá §ům 81. - 82. o. z. Shledáno důvodným vytknouti pouze přípustnost delegace a zanechati zevrubnější úpravu delegace vykonacímu nařízení. Otázka, zda-li by se nedoporučovalo připustiti delegaci také na úřady obecní (mimo města s vlastním statutem) byla zodpověděna záporně, hledíc k tomu, že za dnešní organisace úřadů obecních bylo by se obávati obtíží, po případě zmatků pokud se týká evidence obyvatelstva. Naproti tomu otázka, zdali in articulo mortis lze přijmouti i konsens mimo úřadní sídlo, byla zodpověděna kladně, ale pokládáno zbytečným, věc přijmouti do zákona, ježto zákon nikde se nezmiňuje o tom, že by prohlášení musilo se státi v úředním sídle příslušného úřadu. § 9. odpovídá §u 76. o. z. Slovy "odvolal-li" na místo passivní vazby, kterou má původní text §u 76., bylo ostřeji naznačeno že je lhostejno, zdali adresát odvolání o odvolání zvědět čili nic. Věc ta ostatně v nauce práva rakouského nebyla valně pochybna. § 10. je převzat ze zákona z r. 1868 (§ 8.). Aby nemohly se vyskytnouti pochybnosti, zdali a jak dalece je platnost manželství závislá na zřízení a úpravě zápisu, byla stylisována druhá věta, jež je v souhlase s povahou věci a dosavadním výkladem. § 11. je zase převzat ze zákona z r. 1868, (§ 9.), ale je tu vyslovena jen hlavní zásada. Ustanovení o úpravě rejstříků tu jmenovaných je ponechati nařízení. § 12. má ustanovení o manželství církevním. Stranám nemá nikterak býti bráněno, aby vyhověli své potřebě sňatku, odpovídajícího právu jejich církve. V té věci jde zvolené textování o mnoho dále nežli všechny soudobé kodifikace (zák. německý, švýcarský), jež mluví o požehnání (benediktici) civilního manželství. Jen tolik bylo nutno vytknouti z důvodů pořádkových a z důvodů nutné evidence obyvatelstva, že duchovní nesmí přijmouti manželský konsens, pokud se mu strany nevykáží oddacím listem příslušného úřadu státního (obecního). /Pozn: v této podobě návrh zákona nakonec nebyl schválen. Poslanci NS změnili obligatornost civilní formy uzavírání sňatku plynoucí z tohoto návrhu na fakultativní možnost uzavření buď civilního nebo církevního sňatku, podle vůle snoubenců. Zároveň rozšířili tuto možnost i na Slovensko a později též na Podkarpatskou Rus/ O rozlučitelnosti manželství. Úvodem poukázal bych ke skvělé apologii instituce manželství, kterou Unger napsal ve svém díle "Die Ehe in ihrer welthistorischen Entwicklung". Nerozlučitelnost je mu "podstatným požadavkem pravého a skutečného manželství, které tak jako láska sama, jež není obmezena žádnými pozemskými hranicemi a nezná proměn časových, přes hrob druhého manžela trvá, a svazek přírodou přervaný, ještě dále duševně v láskyplné věrnosti zachovává." A přece i Unger žádal, aby manželství zákonem prohlášeno bylo za rozlučitelné. Kde už od počátku nebylo lásky, nebo když přestala, kde už není oné vyšší duševní jednoty, která manžely k sobě poutá svazkem nerozlučným, manželství stává se podle Ungera poměrem nemravným, který nezasluhuje a v zájmu mravnosti ani nemá býti zachován. Některé křesťanské církve povýšily manželství na svátost. Důkaz, jak ohromnou důležitost jemu přiznávají. A právem! Málo je zařízení lidských, která by se mu vyrovnala svým vlivem na mravní a kulturní vývoj lidstva. Štěstí rodinné je nejpevnějším podkladem štěstí člověkova vůbec. Snad ještě větší význam má však manželství pro děti z něho vzcházející, kterými člověk přežívá sama sebe, svůj vlastní dočasný život, které jsou extensí vlastního já do nekonečna. Rodina je nejdůležitější vychovatelkou jejich. Símě občanských ctností, které matka vložila do mladistvé mysli a které láskyplně pěstila s něžnou starostlivostí, je a zůstane nejcennějším prvkem krásné a ušlechtilé povahy. Právní výbor, který předkládá Národnímu shromáždění tuto osnovu zákona k přijetí, proniknut je plně vědomím významu manželství. Pro členy právního výboru reklamuji právo, aby o sobě užili slov, která napsali původcové spisu "L'élargissement du divorce": "Nul n'est plus pénétré que nous de la grandeur et de la noblesse d'une association ou deux ętres qui se sont librement choisis partagent, toute leur vie, les joies et les peines, la bonne comme la mauvaise fortune, élčvent avec dignité leurs enfants, en leur donnant pour exemple la paix et la sécurité du foyer". Navrhujeme-li, aby rozlučitelnost, zákonem občanským zásadně připuštěná, rozšířena byla i na manželství katolická, činíme tak z důvodů nejzávažnějších. Vede nás k tomu přesvědčení, že uzákonění předlohy poslouží veřejné mravnosti, že vyhoví oprávněným požadavkům desetitisíců nešťastných spoluobčanů a že uchrání tisíce nevinných dětí, hrozící jim zkázy. Osudu těchto dotkl bych se nejdříve, neboť trpí beze své viny a jsou prvními obětmi rodinného rozvratu. Mnohých slov netřeba. Denní svár, vyvrcholující často v nadávky a konečně i v násilnosti, musí zničiti mravní povahu dítěte. Otec, který spilý přichází pozdě v noci a ohrožuje pak ženu i děti, matka, která za zády mužovými přivádí si milence domů - rodiče toho druhu vychovávati mohou jen zločince a prostitutky. Od vinníka děti oddáliti je jednou z nejpřednějších povinností státu. Také významu rozluky pro manžely samy netřeba obšírně doličovati. Stačí poukaz k tomu, co Ungrem bylo o věci pověděno. Rozvod je toliko paliativním prostředkem, - při tom namnoze záludným. Přirovnal bych jej k těm lékům, které sice nemoc vyléčí, ale organism přes to poškozují. Mladý muž nebo mladá žena, jejichž manželství záhy ztroskotalo, pouhým rozvodem jsou odsouzeni k celibátu, který nesnadno bývá dodržován. Muže vhání v náruč nevěstkám, s příšernými toho důsledky, a žena, dojde-li na těhotenství mimomanželské, sahá k opatřením ničícím potomstvo a ohrožujícím její vlastní život. Jediným východiskem je rozluka, umožňující nový sňatek. Přehlédneme-li současné zákonodárství kulturních států shledáme, že v Evropě rozluka zavedena jest ve všech státech kromě Italie a Španělska. V bývalé říši rakousko-uherské připuštěna byla a sice v Uhrách pro všechna vyznání, v Rakousku jen pro nekatolíky. Rovněž připuštěna je ve Spojených státech Severoamerických. (Viz E. Lehr: Le mariage, le divorce et la séparation de corps dans les principaux pays civilisés.) Pokud jde o náš stát, platí na Slovensku právo uherské, je tam tedy rozluka připuštěna pro všechna vyznání náboženská. Kdyby u nás zachováno bylo platné právo rakouské, vedlo by to k tomu důsledku, že by změnou domovské příslušnosti měnila se i právní povaha manželství. Manželství státního úředníka katolického vyznání, přeloženého na př. z Čech na Slovensko, bylo by rozlučitelno, kdyby přeložen byl zpět do Čech, stalo by se zase nerozlučitelným. Katolík, který by chtěl manželství rozloučiti, získal by tuto možnost prostou žádostí, aby přijat byl do svazku některé obce slovenské. Před 28. říjnem byla tato cesta dosti obvyklá, ale byla neschůdná pro státní úředníky, advokáty, notáře atd., kteří ztrátou státního občanství rakouského pozbývali i svého zaměstnání - dnes, kdy je jediné státní občanství pro celý obvod naší republiky, překážky této už není. Zbývá zodpověděti otázku, neutrpí-li rozšířením rozlučitelnosti i na katolíky rodina a veřejná mravnost. Odpověď dána je faktem, že rozlučitelnost je v kulturních státech pravidlem a nerozlučitelnost výjimkou. Nemyslím, že by vážný člověk odvážil se tvrzení, že rodinný život a veřejná mravnost jsou ve státech jako Anglie, Švýcarsko, Belgie, Francie, Holandsko atd. na nižším stupni nežli v bývalém Rakousku nebo že by rodinný život a mravnost našich protestantů stály níže nežli u katolíků.