49

Zákon

ze dne 25. května 1868

jímžto se pořádají poměry mezináboženské občanů státních

v příčinách v něm jmenovaných

S přivolením obojí sněmovny rady říšské vidí se Mi vydati zákon nížepoložený, jímž se pořádají poměry mezináboženské občanů státních v příčinách v tomto zákoně jmenovaných.

I. Co se týče náboženského vyznání dětí

Článek 1

Děti v manželství zrozené aneb dětem v manželství zrozeným za rovné pokládané, následují, pokud oba rodičové jsou téhož vyznání, náboženství rodičů svých.

Jest-li manželství smíšené, následují synové náboženství otcova a dcery náboženství matčina. Manželé však mohou dříve než vejdou v manželství anebo potom smlouvou ustanoviti, že to má býti naopak, aneb že všechny děti mají následovati náboženství otcova nebo všechny náboženství matčina.

Děti kromě manželství zrozené následují náboženství matčina.

Nemá-li místa žádné ustanovení výše položené, ustanoví ten, kdo má právo dítě vychovávati, náboženství, které má dítě vyznávati.

Reversy, dané představeným nebo služebníkům některé církve neb společnosti náboženské anebo jiným osobám za příčinou vyznání náboženského, v kterém děti mají vychovány a vyučovány býti, nemají mocí.

Článek 2

Vyznání náboženské, dle předešlého článku některému dítěti ustanovené, nemůže se krom zvláštních případností měniti dotud, pokud ho dítě ze své vůle nezmění. Rodiče však, kteří dle článku 1. mají právo náboženské vyznání dětí svých smlouvou ustanovovati, mohou toto vyznání změniti, když dítě ještě nedokonalo sedmého roku věku svého.

Přestoupí-li jeden manžel nebo oba manželé, potahmo matka nemanželská, k jinému náboženství, pokládány buďtež děti, které sedmého roku věku svého ještě nedokonaly, v příčině vyznání náboženského tak, nehledíc ke smlouvě, dříve přestoupení k jinému náboženství učiněné, jakoby byly narozeny teprv po přestoupení rodičů, potahmo matky nemanželské k jinému náboženství.

Bylo-li dítě za pořádné prohlášeno dříve než dokonalo sedmý rok, má v příčině jeho, co se týče vyznání náboženského, platnost článek 1.

Článek 3

Rodiče a poručníci, též služebníci církevní odpovídají z toho, aby to, co výše tuto nařízeno, bedlivě se zachovávalo.

Porušila-li by se nařízení tuto daná, mají nejbližší příbuzní a taktéž vrchní církve a společnosti náboženské právo, žádati pomoci na úřadech, kteréž to vyšetří a dle zákona opatření učiní.

II. Co se týče přestoupení od jedné církve nebo společnosti náboženské ke druhé

Článek 4

Po dokonaném 14. roku věku svého může sobě každý, nehledíc k pohlaví, dle svého přesvědčení náboženství zvoliti a úřad vezme jej v příčině práva tohoto dle potřeby v ochranu.

Potřeba však, aby toho času, když sobě náboženství zvolí, nebyl v takovém spůsobu ducha nebo mysli, který by všeliké volné přesvědčení vylučoval.

Článek 5

Přestoupením k jinému náboženství pozbývá opuštěná církev nebo společnost náboženská všelikých práv společenských k vystoupilému a taktéž pozbývá vystoupilý všelikých práv k církvi.

Článek 6

Aby však vystoupení z církve nebo ze společnosti náboženské mělo účinek zákonem ustanovený, povinen jest vystupující, oznámiti to úřadu politickému, kterýž to oznámení pošle představenému nebo duchovnímu správci opuštěné církve neb společnosti náboženské.

Vstupující do nově zvolené církve nebo společnosti náboženské, povinen jest sám osobně to oznámiti představenému neb správci duchovnímu.

Článek 7

Ustanovení § 768, lit. a) obecného zákonníka občanského, dle něhož odpadnutí od víry křesťanské pokládá se za příčinu vydědění, jest zrušeno, a taktéž nařízení § 122 lit. c) a d) zákona trestního, dle kteréhož vinen jest zločinem, kdo by hleděl křesťana k odpadnutí od křesťanství svésti nebo by roztrušoval nějaké učení bludné, náboženství křesťanskému odporující.

Však každé straně náboženské zakázáno jest, vyznavače jiné víry k přestoupení nutiti nebo lstí přemlouvati. Jaké zákonní ochrany užiti lze proti tomu, pokud ji není poskytnuto zákony trestními, ustanoví se zevrubněji zvláštním zákonem.

III. Co se týče funkcí služeb božích a správy duchovní

Článek 8

Představení, služebníci nebo příslušníci některé církve nebo společnosti náboženské zdržujte se funkcí služeb božích a správy duchovní v příčině příslušníků jiné církve nebo společnosti náboženské, za něž ti, kdož k tomu právo mají, nežádají.

Výjimka může místo míti jen v té neb oné případnosti, když správce duchovní nebo služebník jiné církve nebo společnosti náboženské za vykonání funkce nějaké jim příslušející požádají aneb když zákonové a nařízení této církve neb společnosti náboženské dopouštějí, aby se ta funkce předsevzala.

Kromě těchto případností pokládána buď funkce taková za právně neplatnou a úřadové propůjčte k žádosti zkrácené osoby soukromé nebo společnosti náboženské příhodné pomoci.

IV. Co se týče příspěvků a vybývání práce

Článek 9

Příslušníci některé církve nebo společnosti náboženské mohou přidržováni býti k příspěvkům na penězích a naturáliích nebo k vybývání prací k účelům duchovním nebo dobročinným jiné církve neb společnosti náboženské jen tehda, když na ně náležejí povinnosti věcného patronátu, aneb když povinnost k takovému vybývání zakládá se na důvodech soukromého práva listinami prokazatelných, anebo když jest zjištěna knihami pozemkovými.

Žádný správce duchovní nemůže na příslušnících nějaké jiné konfesi žádati taxy, štoly a p., leč za funkce, které byl k jich požádání vykonal, a to jediné dle toho, jak zákonem vyměřeno.

Článek 10

Co nařízeno v předešlém článku 9, vztahuje se také k příspěvkům a k vybývání k účelům vyučovacím, leč když příslušníci některé církve nebo společnosti náboženské činí s příslušníky jiné církve nebo společnosti náboženské dle zákona obec školní, v kteréž případnosti osadníci ke škole přidaní, nehledíc ke konfesí, jsou povinni, nésti náklad na zřízení a chování školy společné a platiti učitele na ni ustanovené, až na náklad za vyučování v náboženství příslušníků některé jiné konfesí.

Spůsobem donucovacím přidávati děti do školy některé jiné konfesí, není dovoleno.

Článek 11

Všeliké příspěvky a všeliká vybývání práce, kterýchž by žádali duchovní, kostelníci, varhaníci a učitelové, též ústavové duchovní, vyučovací a dobročinné jedné církve nebo společnosti náboženské na příslušnících jiné církve neb společnosti náboženské a které se nezakládají na výše položených článcích 9 a 10, pokládají se za pominulé.

V. Co se týče pohřbů

Článek 12

V případnostech níže položených nemůže žádná obec náboženská toho odepříti, aby mrtvé tělo osoby nějaké k ní nepříslušející na jejím hřbitově slušně bylo pochováno:

1. když jde o pohřbení v hrobě rodinném, nebo

2. když tu, kde taková osoba zemřela nebo mrtvé tělo její se nalezlo, v okolí obce místní není hřbitova k pochovávání příslušníků církve neb společnosti náboženské, k níž osoba zemřelá náležela.

VI. Co se týče dnů svátečních a slavných

Článek 13

Nikdo nemůže přidržován býti, aby v dny sváteční a slavné některé jiné církve nebo náboženské společnosti práce se zdržel.

V neděli však po čas služeb božích zastavena buď každá práce veřejná, která není nevyhnutelně pilná.

Mimo to nebudiž ve svátky kterékoli církve nebo společnosti náboženské po čas hlavních služeb božích na blízku chrámu Páně nic činěno, čím by se slavnost rušila, nebo co by jí bylo na újmu.

Totéž zachováváno buď při obvyklých slavných procesích na náměstích a ulicích, kudy jde průvod.

Článek 14

Žádná obec náboženská nemůže přidržována býti, aby se zdržela zvonění v takové dni, v které dle nařízení některé jiné církve nebo společnosti náboženské zvoniti se nemá.

Článek 15

Ve školách, do kterých chodí příslušníci rozličných církví nebo společností náboženských, rozděleno buď, pokud možná, vyučování tak, aby i menšina mohla své povinnosti náboženské vykonávati.

VII. Ustanovení závěrečná

Článek 16

Zákonů a nařízení posavadních, ježto jsou k těmto předpisům na odpor, nechť by se zakládaly na čemkoli a byly vydány v kterékoli spůsobě, nebudiž příště již užíváno, ani zvyklostí těmto předpisům odporujících, jsou-li kde jaké, i kdyby tuto nebyly výslovně zrušeny.

To vztahuje se zvláště také k předpisům o náboženském vychovávání dětí u veřejné opatrování vzatých.

Článek 17

Tento zákon nabude platnosti toho dne, kterého bude vyhlášen.

Článek 18

Aby tento zákon ve skutek byl uveden, uloženo ministrovi záležitostí duchovních a vyučování, a jiným ministrům, v jichž oboru působnosti se ho užívá, kteřížto ministři vydají nařízení, jichž k vykonání toho potřebí.

Ve Vídni, dne 25. května 1868.

František Josef m. p.

Auersperg m. p.

Taaffe m. p.

Hasner m. p.

Giskra m. p.

Herbst v. r.