Zákon
ze dne 7. května
1874, ř.z. č. 50.,
kterým se upravují zevní poměry církve katolické
(s poznámkami podle znění zákona
č. 122/1926 Sb. z. a n.)
I.
Co se týče církevních úřadů a prebend
§ 1
V
příčině toho, čeho má zapotřebí ten, kdo chce dojíti církevních úřadův a
prebend, pravidlem jsou zákonové státní a nařízení církevní ve mezech těchto
zákonů platnost mající a v případě zvláštních listiny zakládající.
§ 2
Stát
žádá na tom, kdo chce dojíti nějakého církevního úřadu neb prebendy:
·
aby byl /rakouským/
československým občanem státním,
·
aby byl co mravnosti
a státního občanství se týče, bezúhonného chování a
·
aby měl onu zvláštní
způsobilost, kteréž jest k dosažení jistých církevních úřadův a prebend podle
zákonů státních potřebí.
Týchž
vlastností vyhledává se také na duchovních, kteří se povolávají k zastupování
těchto úřadův, k jich dočasnému spravování aneb pomáhání při nich.
§ 3
Stolice
arcibiskupské a biskupské, též místa kanovnická na veškerých kapitolách budou
se obsazovati a biskupští generální vikáři budou se jmenovati týmž způsobem
jako posavade.
Nezakládá-li
se obsazení některého místa na císařském jmenování aneb na volbě kanonické
císařem stvrzené, tedy budiž osoba pro některý z jmenovaných úřadů církevních
určená oznámena státní správě záležitostí duchovních.
Učiní-li
tato správa odpor (§ 2), nemůže se místo obsaditi nebo osoba jmenovati.
§ 4
V
příčině církevních úřadů a prebend, jichž propůjčovati přísluší biskupům
diecesánským, zůstavuje se právo ze zvláštních titulů moci státní nebo někomu
jinému příslušející, pojmenovati osobu, kteréž se má úřadu církevního aneb
prebendy církevní proůjčiti.
Církevní
úřady a prebendy tohoto způsobu, ježto nejsou postaveny pod patronátem
soukromým a jsou nadány zcela nebo z větší části z pokladnice státní, z
náboženského fondu nebo z jiných důchodů veřejných, propůjčiti se mohou jedině
po presentaci mocí státní vykonané.
Kterými
orgány se toto právo presentační čili podací v každém případě má vykonávati,
ustanoví se způsobem nařízení.
§ 5
K
obsazení uprázdněných míst kanovnických a prebend duchovenstva světského, s
nimiž spojena jest správa duchovní, rozepsán buď konkurs.
Zevrunější
ustanovení o tomto konkursu vydají se způsobem nařizovacím po vyslyšení
biskupů.
§ 6
Propůjčuje-li
biskup nějakého místa volně aneb má-li presentaci někdo jiný nežli /císař/ nebo
některý úřad císařský, anebo zřizuje-li se zástupce nějaké vtělené prebendy
farní, povinen jest biskup oznámiti osobu k tomu místu určenou řízení zemskému.
Tomuto
řízení přísluší oznámiti biskupovi své námitky, uvedouc zároveň příčiny (§ 2).
Neučiní-li
řízení zemské ve 30 dnech, když mu byla osoba oznámena, žádných námitek proti
ní, může se osoba dotčená bez závady ustanoviti nebo prebenda vtělena býti.
Z
námitek od řízení zemského učiněných může se biskup odvolati k ministru
záležitostí duchovních.
Nedá-li
ministr odvolání místa, nemůže se duchovní ustaviti ani prebenda obsaditi.
§ 7
Dosazovati
osoby k církevním úřadům a prebendám jmenované v práva duchovní čili
spirituální s těmito úřady a prebendami spojené, náleží příslušným vrchním
církvím
Uváděti
je v příjmy s těmito úřady a prebendami spojené náleží státní správě
záležitostí duchovních za účastenství biskupů a osad farních, a pokud jsou tyto
úřady a prebendy postaveny pod patronátem soukromým, také za účastenství
církevních patronů.
Způsob
tohoto účastenství ustanoví se nařízením zvláštním po vyslyšení biskupů.
§ 8
Pozbyl-li
některý majetník církevního úřadu nebo církevní prebendy /rakouského/
československého občanství aneb byl-li vinen nalezen nějakým zločinem vůbec
nebo nějakým činem trestným, pošlým ze zištnosti, urážejícím mravopočestnost
aneb dávajícím veřejné pohoršení, tedy má státní správa záležitostí duchovních
žádati, aby byl od prebendy odstraněn.
Dopustil-li
by se některý duchovní správce něčeho takového, vidělo-li by se býti veřejnému
řádu na škodu, kdyby byl déle v úřadě církevním ponechán, tedy může státní
správa záležitostí duchovních žádati, aby byl od vykonávání úřadu církevního
odstraněn.
Co
výše ustanoveno, vztahuje se také k oněm duchovním, kteří se povolají k
zastupování těchto úřadů neb k dočasnému jich spravování nebo k pomáhání při
nich.
Jestliže
by církevní vrchní neučinili žádost vlády v přiměřené lhůtě zadost, pokládány
buďte úřad nebo prebenda, co se státu týče, za uprázdněné, a vláda přihlížej k
tomu, aby práce, zákony státními na řádného správce duchovního vznešené, byly
vedeny někým jiným od ní ustanoveným dotud, až bude dotčený úřad církevní
způsobem od státu uznaným znovu obsazen.
Taktéž
se může předsejíti, kdyby řádný správce duchovní z nějaké jiné příčiny prací
výše připomenutých nevykonával.
§ 9
Stane-li
se samostatný světský správce duchovní ke službě neschopným, rozhodnuto buď po
umluvení příslušného úřadu státního i církevního, má-li se zříditi provisor
(administrátor), nebo se mu přidati kněz na pomoc, anebo má-li se správce
duchovní ke službě neschopný prebendy vzdáti a vzíti se mezi duchovní
ochuravělé.
§ 10
Nemůže-li
některý duchovní hodnostář kromě případu v § 9 uvedeného pro nějakou překážku
úřadu svho spravovati, má příslušný církevní vrchní v čas náležité opatření
učiniti.
Má-li
se z příčiny takového opatření na nějakém fondu veřejném nebo pod veřejnou
správou postaveném žádati nějaké pomoci, anebo jde-li o trvalé obtížení
prebendy, potřebí k tomu opatření státního přivolení.
K
provisorům (administrátorům) některého církevního úřadu (komendy atd.) stále
ustanoveným vztahuje se to, co vyměřeno v §§ 6 a 8.
§ 11
Kdykoliv
se některý úřad nebo některá prebenda církevní uprázdní, oznámeno to buď ihned
řízení zemskému.
§ 12
Každý
uprázdněný úřad církevní a každá uprázdněná prebenda obsaditi se má vůbec do
roka, ode dne uprázdnění počítajíc.
V
případnostech zvláštních může se tato lhůta s přivolením řízení zemského
prodloužiti.
§ 13
Smlouvy
soukromé o sukcesi čili posloupnost v nějaký církevní úřad nebo prebendu jsou
neplatné.
II.
Co se týče vykonávání církevní úřadní moci a správy duchovní
§ 14
Arcibiskupové,
biskupové a vikáři biskupští spravovati mají vnitřní záležitosti církevní svých
diecésí dle nařízení církevních, pokud ta nařízení neodporují zákonům státním.
§ 15
Bez
újmy práva biskupův, udělovati posvěcení, propůjčí se titulu stolního z
náboženského fondu jenom takovým duchovním, kteří jsou způsobilí nabýti úřadův
církevních (§ 2).
§ 16
Biskupové
jsou povinni, poslati svá vynešení (nařízení, instrukce, listy pastýřské atp.),
když je vyhlašují, zároveň politickému řízení zemskému, aby je vzalo u
vědomost.
§ 17
Shledala-li
by vláda, že jsou některému nařízení církevnímu, týkajícímu se veřejných služeb
Božích, příčiny veřejné na odpor, má ta nařízení zakázati.
§ 18
Církevní
moci úřední užíti se může jediné proti osobám k církvi příslušejícím, a nemůže
se jí užívati k tomu konci, aby se někomu překáželo, zachovávati zákony a
úřední nařízení nebo užívati volně práv státoobčanských.
§ 19
Při
vykonávání církevní moci úřední nelze užívati zevnitřního donucování.
§ 20
Ku
zřizování nových diecésí a osad farních, ku změně v hranicích diecésí a farních
osad již zřízených, též ku zřizování rozdělování nebo ku spojení prebend
potřebí jest státního schválení.
§ 21
Přeloží-li
se osadníci farní do jiné fary, pozbude posavadní farář práva ku všelikým
dávkám, kteréž byli povinni jako osadníci vybývati, pokud tomu nejsou na odpor
důvody z práva soukromého odvedené anebo pokud při přeložení do jiné fary
nebylo nic jiného umluveno.
Stalo-li
se posud někde takové přeložení do jiné fary a bylo-li právo k takovým dávkám
zůstaveno předešlému faráři, tedy budiž toto právo, nejsou-li tu výjimky výš
dotčené, na nového faráře přenešeno, však bez újmy osobního práva nynějšího
faráře k týmž dávkám.
§ 22
Státní
správa záležitostí duchovních může po vyslyšení ordinariátu učiniti změnu v
dotaci úřadů správy duchovní, když se tím některý fond veřejný zprostí nějakého
břemena bez újmy řádné kongruy a beze změny nařízení fundačního. Však taková
opatření mají se kromě zvláštních případů činiti jen tehda, když se stane změna
v osobě správce duchovního.
§ 23
K
dobývání dávek nebo ku konání jiných povinností k úkolům církevním, ježto
příslušníkům církevním s přivolením vlády byly uloženy, povoluje se exekuce
politická.
To
platí také o stálých poplatcích za církevní ohlášky, oddavky a pohřby (o
štole), jakož i za písemnosti od farního úřadu zdělané. Ti, kdož požívají práva
chudých, jsou těchto poplatků zproštěni.
§ 24
Vláda má právo změniti církevní
řád štolní, vyslyševši biskupy
(
tento paragraf byl zrušen zákonem č. 122/1926 Sb. z. a n.)
§ 25
Prvé
dva odstavce (v textu v /../) zrušeny zák. 122/1926 Sb. z a n.
/Proto, že někdo štoly
nezapravil, nemůže se mu krom zvláštních případů výkonu úřadu farního odepříti
Toliko, když se žádá za nějaký
výkon v takové způsobě, že za něj jest vyměřen vyšší poplatek nežli jest štola
nejnižší (např. za asistenci více kněží při pohřbu), má se poplatek vyšší za to
vycházející k požádání zaplatiti napřed./
Jde-li
o zdělání nějaké písemnosti se strany farního úřadu, může se žádati, aby
žádající zpravil napřed, co činí kolek, jestli ho potřebí.
§ 26
Zrušen
zákonem č. 122/1926 Sb. z. a n. (původní text je v /../)
/Přestoupil-li by kdo řád štolní,
potrestán bude od úřadu správního po vyslyšení ordinariátu pokutou peněžitou až
do 100 zl., ač nehodí-li se ten případ k řízení soudu trestního.
Zároveň s pokutou vyřkne se,
jakou náhradu vinník má dáti, kterýžto výrok o náhradě může se exekucí ve
skutek uvésti.
Dopustil-li by se některý
duchovní takového přestupku znovu, může státní správa záležitostí duchovních
žádati, aby byl odstraněn od vykonávání svého církevního úřadu. (§ 8)./
§ 27
Kromě
případu uvedeného v § 23 propůjčí se k uvedení ve skutek církevních nařízení a
rozhodnutí pomoci státní v případech níže položených a jen tímto způsobem:
a) bylo-li by k sesazení nebo odstranění některé osoby od
církevního úřadu nebo od církevní prebendy, kteréž nařídil vrchní církevní úřad
v mezech své moci úřední, potřebí nějakého zevnitřního opatření, může řízení
zemské toto opatření, pokud se ho vidí býti potřeba, k požádání vrchního
církevního učiniti, bylo-li před vynešením nálezu provedeno řádné řízení, a
neodporuje-li ten nález ani zákonům státním ani nařízením církevním v státě
platnost majícím;
b) též se může vrchním církevním, když chtějí na některého
duchovního zavésti vyšetřování církevní, k provedení toho, bylo-li by toho
potřebí, pomoci státní propůjčiti, když, žádajíce za tuto pomoc, zároveň
prokáží, že zamýšlené vyšetřování jest dle práva a odůvodněné.
Osoby, které nenáležejí k duchovenstvu katolickému, vyslýchati může jedině úřad
státní.
§ 28
Byl-li
opatřením některého vrchního církevního porušen nějaký zákon státní, může ten,
kdo se má ve svém právě za zkrácena, obrátiti se k úřadu správnímu, kterýž,
nenáleží-li věc k pořadu práva civilního nebo trestního, má pomoc opatřiti;
náleží-li věc k pořadu práva, může učiniti dočasné opatření.
§ 29
Zavede-li
soud na některého katolického duchovního vyšetřování pro nějaký zločin, přečin
nebo přestupek, má to oznámiti vrchnímu církevnímu, který nad tímto duchovním
vykonává kázeň církevní.
Témuž
vrchnímu má se také poslati rozsudek vynešení i s příčinami rozhodujícími.
Při
zatčení duchovních katolických a jich držení ve vazbě šetřeno buď všeho toho,
čeho vyhledává vážnost jich stavu náležející.
III.
Co se týče katolicko-theologických fakult a vzdělávání kandidátů stavu
duchovního.
§ 30
Jak
mají býti zřízeny fakulty katolicko-theologické, ustanoví se zvláštním zákonem.
Tymž
způsobem se ustanoví, pokud stát předepisuje v příčině kandidátů stavu
duchovního zvláštní způsob vzdělávání.
IV.
Co se týče společenstev klášterních.
§ 31
Co
se dotýče zevnitřních právních poměrů společenstev klášterních v církvi
katolické, mají platnost nařízení zvláštní v příčině takových společenstev vůbec
vydaná.
V. Co se týče církevního
patronátu
§ 32
Poměry
patronátní uspořádají se zvláštním zákonem. Až do té doby zachovají v příčině
těchto poměrů platnost nařízení posavadní.
Při
uvažování však každého případu spravovati se jest povždy pravidlem, že břemena
patronátní vztahují se toliko k jistému kostelu a k jisté prebendě pod
patronátem postavené, a že se nemohou zvětšiti, kdyby se rozmnožily duchovní
potřeby osady k tomuto kostelu neb k této prebendě příslušející.
§ 33
Vzešla-li
by rozepře o to, jestli některý kostel nebo některá prebenda postavena pod
patronátem, aneb má-li biskup právo sám prebendu obsazovati, má v příčině
tohoto řádným postupem instancí rozhodnouti státní správa záležitostí
duchovních, slyševši prve úřady církevní. Jde-li však jen o to, komu přísluší
patronát kostela nebo prebendy, rozhodne o tom soudce.
§ 34
V
příčině rozepří, vzešlých o nějaké dávky neb jiné povinnosti, jichž žádá z
příčiny patronátu, přísluší pořadem instancí rozhodovati úřadům, spravujícím
záležitosti duchovní.
Toliko
kdyby patron dovozoval, že jest dávek neb jiných povinností zcela neb z části
zproštěn ze zvláštních důvodů soukromého práva, má se předsejíti pořadem práva,
a úřadům správním přísluší toliko učiniti opatření prozatím, jestli toho třeba
(§ 56).
VI.
Co se týče farních osad.
§ 35
Všichni
katolíci téhož obřadu, bydlící v jednom okrsku farním, činí dohromady farní
osadu.
Všeliká
správa nějaké církevní věci se týkající, kteráž v zákonech jsou přiřknuta
obcím, příslušejí osadám farním a všeliké povinnosti toho způsobu, kteréž v
zákonech uloženy jsou obcím, náležejí na osady farní. Toliko práva patronátní
mohou příslušeti také některé obci místní jako obci místní.
§ 36
Nemá-li
některá farní osada na uhražení potřeb vlastního jmění nebo není-li tu jiných
prostředků církevních, kterých by se k tomu mohlo užíti, tedy rozepsán buď na
zapravení jich příplatek na farní osadníky.
§ 37
Jak
se mají farní osady zřizovati a zastupovati, též jak se mají záležitosti jejich
spravovati, ustanoví se šíře zvláštním zákonem.
VII.
Co se týče práva v příčině církevního jmění
§ 38
Co
se týče hospodaření s jměním církevním, jest pravidlem, že jmění církevní
požívá té ochrany státní, kteréž požívají nadání obecně užitečná. Státní správa
záležitostí duchovních má zvláště právo, přihlížeti k tomu, aby se základní
jmění kostelů a ústavů církevních zachovalo, zjednati si jistotu, zda-li toto
jmění tu jest, a shledá-li by se, že něco schází, učiniti, čeho potřebí, aby se
to nahradilo.
Co
se toho týče, čí jest jmění zádušní a prebendní, a co se týče jiných poměrů k
tomuto jmění z práva soukromého vzcházejících, jest pravidlem to, co o tom
vyměřeno v obecném právě občanském; vzešla-li by o to rozepře, rozhodne o ní
soud.
§ 39
Jmění
každého kostela a církevního ústavu budiž od jmění prebendního odděleno, zvlášť
o sobě spravováno a účtováno.
§ 40
Právní
závazky, které leží na jmění zádušním nebo prebendním, plniti se mají nejprve z
užitků, a teprv kdyby užitky nestačily, z podstaty jmění.
Jsou-li
tu však kromě jmění zádušního a prebendního i jiní povinníci, tedy plněny buďte
dotčené závazky jen z té části podstaty jmění, jejíchž užitků není potřebí na
zapravení jdoucích potřeb kostela neb prebendy; ostatek nechť dají ostatní
povinníci dle míry svého závazku.
§ 41
Správa
jmění kostelů a ústavů církevních při nichž zřízených (fundací a fundacím
podobných) zařízena buď vůbec tak, aby v ní měl účastenství správce kostela a
zastupitelstvo těch, kteří jsou povinni, kdyby jmění nestačilo, zapravovati
náklady na potřeby kostelní, a kteří jsou subsidiárně právi ze závazků kostela
nebo církevního ústavu.
§ 42
Podle
pravidla vyřknutého v § 41 spravovati mají jmění kostelů farních společně
správce fary, osada farní a patron kostela.
§ 43
Pravidla
daná v §§ 41 a 42 provedena budou šíře zvláštním zákonem.
§ 44
Správa
jmění biskupského, kapitolního a klášterního řídí se bez újmy státního práva
dohlédacího (§ 38) dle nařízení v té příčině ve statutech vydaných.
§ 45
V
mezích ustanovení výše položených zachovává se biskupům a jich náměstkům
účastenství ve správě jmění církevního v jich okšlku se nacházejícího, které
jim dle nařízení církevních přísluší, pokud tato nařízení nejsou zákonům
státním na odpor.
§ 46
Jmění
prebendní spravovati náleží duchovním poživatelům prebend pod dohledem patronů
a pod vrchním dohledem biskupův a státu (§ 38).
Nařízení,
vydaná o povinnosti osad farních opatrovati stavení prebendní, zachovávají se v
platnosti.
§ 47
Nadání
pouze církevní spravovati budou i příště orgánové církevní.
Vzešla-li
by pochybnost, jestli některé nadání pouze církevní, rozhodne o tom v poslední
instanci ministr záležitostí duchovních.
§ 48
K
vysvědčení právních jednání, týkajících se nějakého kostela nebo církevního
ústavu, potřebí podpisu správce kostela a nejméně dvou členů zastupitelstva v §
41 jmenovaného.
§ 49
Stala-li
by se nějaká větší změna v podstatě jmění zádušního, prebendního nebo
fundačního, oznámeno buď ihned státní správě záležitostí duchovních.
§ 50
V
příčině ukládání pod úroky jmění zádušního a prebendního, též jmění církevních
ústavů (fundací a zřízení podobných) pravidlem jest, co se týče ukládání a
výminek zjištění, to, co nařízeno ku prospěchu osob pod zvláštní ochranou
zákonů postavených.
Mají-li
sobě vzájemně pomáhati kostely též diecése, může se po umluvení státní správy
záležitostí duchovních a ordinariátů z přičin zvláštního zřetele hodných
učiniti z tohoto pravidla výminka.
§ 51
Co
ustanoveno v nařízeních ministeriálních, vydaných dne 20. června 1860 (č. 162
ř.z.), a dne 13. července 1860 (č. 175 ř.z.) o prodeji a zavování jmění
katolických kostelů, prebend a duchovních ústavů, má i příště platnost, až na
to, že k takovému prodeji neb zavazení jest potřebí schválení kurie papežské.
§ 52
Až
do vydání zvláštních zákonů o spravování jmění zádušního a prebendního (§§ 37 a
43), ustanoví se to, čeho k uvedení tohoto zákona ve skutek bude potřebí,
způsobem nařízení.
§ 53
Pomine-li
některé církevní společenstvo nebo zřízení, které má své zvláštní jmění,
připadne to jmění fondu náboženskému, ač není-li nějakým nařízením fundačním
ustanoveno, nač se má obrátiti.
§ 54
Může-li
se dle toho, co z důchodů církevního jmění po mnohá léta přebude, s jistotou
míti za to, že jmění k účelům církevním věnováno v plné míře nebude potřebí,
tedy může státní správa záležitostí duchovních po vyslyšení ordinariátu
naříditi, aby část jmění, přiměřená tomu, co v průměru roční přebytek činí,
obrátila se na jiné účely církevní, k jichž uhrazení není dostatečného nadání.
Však
v případě takovém má se předsejíti tak, aby žádná osoba církevní nebyla
zkrácena v právě k požitkům, kteréhož již byla nabyla.
V
nižádné pak případnosti nedopouští se, aby takovým nařízením porušilo se nějaké
průkazné ustanovení nadacího listu.
§ 55
V
příčině rozepří, vzešlých o povinnost, přispívati k účelům náboženským, když se
takového příspěvku na někom žádá z obecného důvodu, že přísluší k nějaké osadě
církevní, rozhodují úřadové správní řádným postupem instancí, žádá-li se však
tohoto příspěvku z nějakého zvláštního titulu, rozhodují o nich soudové.
Pak-li
by se takového příspěvku žádalo z titulu patronátního, řídí se příslušnost,
rozhodovati o tom, dle nařízení zvláštních v té příčině vydaných (§§ 33 a 34).
§ 56
Kdykoli
vzejde nějaká taková rozepře o příspěvek k účelům náboženským, mohou úřadové
správní, vyhledává-li toho pilná potřeba správy duchovní, učiniti opatření
prozatím dle posavadního pokojného držení, anebo, nebylo-li by lze tohoto
držení ihned vyhledati, dle skutečných a právních poměrů sumovně vyhledaných.
§ 57
Bez
újmy toho, co výše ustanoveno, zachovávají se v moci své nařízení, vydaná v
každém království a v každé zemi se strany zřizování a udržování katolických
kostelů a stavení prebendních v dobrém způsobu též se strany opatřování
kostelních paramentů, nářadí a jiných potřeb.
V
záležitostech právě jmenovaných mají také budoucně úřadové správní učiniti
náležitá opatření, aby výlohy potřebné přišly k zapravení, a to, má-li k nim
něčím přispěti některý veřejný fond, z povinnosti úřadu, nežádá-li se však na
fondu veřejném ničeho, k požádání stran.
Zvláště
jestli těch, kteří jsou povinni přispívati, více, má úřad správní nařídti ústní
jednání (řízení konkurenční), při kterémž se má na jisto postaviti, jestli těch
výloh skutečně potřebí, a potom se má hleděti přivésti všechny účastníky k
tomu, aby sde shodli, jak se mají ty výlohy zapraviti.
Není-li
lze takového shodnutí přivést k místu, tedy budiž o povinnosti, o kterou jest
spor, podle skutečných a právních poměrů při jednání nebo po jednání
vyhledaných pravidleným pořadem instancí rozhodnuto, a to dle povahy okolností
buď s konečnou platností nebo jen prozatím. (§§ 55 a 56).
§ 58
Tímto
zákonem nemění se nic v nařízeních o posloupnosti v dědictví ze zákona po
světských duchovních.
§ 59
Příjmy
z uprázdněných prebend světských duchovních jdou do náboženského fondu.
Nařízení,
dle nichž prebendy některých korporací světských duchovních byly z tohoto
pravidla vyjmuty, zrušují se.
VIII.
Co se týče státního dohledu ku správě církevní
§ 60
Státní
správa záležitostí duchovních má k tomu přihlížeti, aby orgánové církevní z
mezí své působnosti nevykročovali, a jak k tomuto zákonu, tak i nařízením dle
něho od úřadův státních vydaným každému požádání mocí tohoto zákona od nich
učiněnému dosti činili. K tomu konci mohou úřadové užíti pokut peněžitých v
míře majetku přestupcovu přiměřené a jiných prostředkův donucovacích dle zákona
dovolených.