|
(I.) Výkonem vyznání, náboženství nebo víry ve smyslu ústavní
listiny nelze rozumět pouze ryze kultové obřady, nýbrž výkon
všeho, co dotčeným vyznáním, náboženstvím nebo vírou je
příslušníkům jeho jako povinnost uloženo.
(II.) Kdy může státní úřad rozhodnout, že na obecních jatkách
je zakázána rituální porážka dobytka.
Z odůvodnění:
Dle § 122 ústavní listiny mají všichni obyvatelé
Československé republiky právo vykonávati veřejně a soukromě
jakékoliv vyznání, náboženství nebo víru, pokud výkon ten není
v neshodě s veřejným pořádkem a řádem nebo s dobrými mravy.
Ustanovení toto zaručuje příslušníkům jakéhokoliv vyznání,
náboženství nebo víry za určitých předpokladů výkon tohoto jejich
vyznání neb náboženství; nejvyšší správní soud nemusel zkoumati,
je-li takzvaná "rituální porážka" kultovým obřadem stricto sensu,
neboť pod "výkonem vyznání, náboženství nebo víry" nelze rozuměti
pouze ryze kultové obřady, nýbrž vše, co dotyčným vyznáním,
náboženstvím nebo vírou jest příslušníkům jeho jako povinnost
uloženo. Že příslušníci židovského vyznání jsou zásadně povinni
požívati maso pouze z dobytka rituálním způsobem poraženého, je
všeobecně známo a stížnost sama toho nepopírá; ale pak nelze
shledati, že by názor žalovaného úřadu, že rituální porážky
spadají pod úkony dle § 122 ústavní listiny chráněné, neměl
v citovaném předpisu dostatečné podpory.
Zbývá tedy již jen otázka, nejsou-li rituální porážky
židovské z ochrany podle § 122 ústavní listiny vyloučeny proto,
že jsou v neshodě s veřejným pořádkem a řádem nebo s dobrými
mravy. Nejvyšší správní soud nemohl však shledati, že by konání
rituálních, porážek bylo lze subsumovati pod jeden z těchto
případů.
Nutno totiž pokládati za vyloučeno, že by obvyklý výkon
náboženského ritu státně uznaných náboženských společností mohl
obsahovati úkony, které by bylo lze označiti jako odporující
veřejnému pořádku a řádu nebo dobrým mravům, když úkony tyto
spočívající na náboženských předpisech, byly již v době uznání
dotyčné náboženské společnosti u ní obvyklé, a přes to náboženská
společnost byla státem uznána, aniž ten který úkon rituální byl
zakázán nebo z uděleného státního uznání vyloučen. Státní uznání
bylo by vyloučeno, kdyby úkony ony byly s uvedeného hlediska
závadnými. To plyne již z povahy věci, bylo však také výslovně
projeveno v § 1 bodu 1 zákona z 20. května 1874 č. 68 říšského
zákona. Rituální porážka jest však u židů od pradávna na základě
náboženských předpisů obvyklá a byla jako součást židovského ritu
také státními předpisy při uznání náboženské společnosti židovské
implicité uznána respektive stala se tohoto státního uznání
účastna (srovnej § 1 "židovského systému pro Dechy" ze 3. srpna
1797, zákona Františka II. svazek XI str. 27. a násl. a § 25
zákona z 21. března 1890 č. 57 říšského zákona).
Nelze proto shledati, že by rituální porážka židovská mohla
býti vyloučena z ochrany § 122 ústavní listiny.
Pouhá případná změna všeobecného nazírání na ten který
rituální úkon nemůže ovšem rušiti právo náboženské společnosti
židovské na nerušený výkon jejích náboženských obřadů
a zvyklostí, kteréhož práva náboženská společnost právě nabyla
státním uznáním.
Ježto pak stížnost nepopírá, že by se spornou změnou
jatečního řádu vzhledem k výhradní povinnosti, používati
městských jatek, znemožnil výkon rituálních porážek židovských
v P. vůbec, nelze naříkané rozhodnutí shledati nezákonným a bylo
proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou (srovnej nálezy
bývalého správního soudu Budw. 10666/1897 a A 5248/1907).
|