Nález byl publikován pod č.
4/2003 Sb.
a ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu pod č. 146, sv. 28 ,str. 295 a násl.
Publikované právní věty:
Česká republika je založena na principu
laického státu. Podle čl. 2 odst.
1 Listiny základních
práv a svobod (dále jen "Listina") je
totiž stát založen
na demokratických hodnotách a
"nesmí se vázat ani na
výlučnou ideologii, ani na
náboženské vyznání." Je zřejmé,
že Česká republika
musí akceptovat a
tolerovat náboženský pluralismus, tzn. především nesmí diskriminovat či
naopak bezdůvodně zvýhodňovat některý z náboženských
směrů. Z citovaného článku
vyplývá, že stát musí být oddělen od
konkrétních náboženských vyznání.
Zásada náboženského pluralismu a tolerance je dále provedena v čl. 15 odst.
1 a v čl. 16
Listiny. Čl. 15 odst. 1 Listiny stanoví, že svoboda myšlení,
svědomí a náboženského vyznání je zaručena a že
každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání. Podle čl. 16 Listiny každý má právo
svobodně projevovat své náboženství
nebo víru buď sám nebo společně s
jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony
nebo zachováváním obřadu
(odst. 1). Církve a náboženské
společnosti spravují své
záležitosti, zejména ustavují své orgány,
ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních
orgánech (odst. 2). Výkon těchto práv
může být omezen zákonem, jde-li o
opatření v demokratické
společnosti nezbytná pro
ochranu veřejné
bezpečnosti a pořádku, zdraví a
mravnosti nebo práv a svobod
druhých (odst. 4). Jak již Ústavní soud vyslovil v minulosti, na rozdíl od svobody svědomí a náboženského vyznání, u níž
Listina výslovně nestanoví žádné
podmínky pro její omezení, lze svobodu výkonu náboženství nebo víry
omezit zákonem z uvedených důvodů. Jde
zde však přitom o možnost omezení
výkonu těchto práv, nikoliv jejich úpravu státem (usnesení z 8.10.1998 sp. zn. IV. ÚS 171/97,
Ústavní soud : Sbírka nálezů
a usnesení, sv.
12, str. 457 a násl.).
Z toho je zřejmé, že náboženskou svobodu lze zásadně vymezit
především jako forum internum (čl. 15
odst. 1 Listiny), tzn. jako svobodu každého
vyznávat určité náboženství a
víru, do níž není možno ze strany
třetích osob a zejména veřejné moci zasahovat. Jde o tzv. status
negativus, resp. libertatis
(G. Jellinek), charakteristického
vymezením svobodného prostoru jedince, do něhož veřejná moc nemůže vstupovat. Zároveň však je zřejmé, že omezení náboženské
svobody na forum internum je nepostačující, neboť již pojmovým znakem náboženské svobody je právo
každého projevovat svoje náboženské
vyznání navenek, přirozeně
při respektování omezujících
kautel stanovených v čl. 16 odst. 4 Listiny.
Z toho,
co bylo uvedeno,
rovněž přímo vyplývá
zásada autonomie církví a
náboženských společností spočívající především v tom, že stát do
činnosti církví a náboženských společností nesmí zasahovat a pokud se
aktivita církví omezí na vnitřní
záležitosti (zejména na
organizační členění), není principiálně možno tato opatření přezkoumávat před státními soudy.
Ústavní soud konstatuje, že náboženská svoboda není zaručena pouze na úrovni
vnitrostátního práva (tedy
především citovaných ustanovení
Listiny), nýbrž je
rovněž předmětem ochrany mezinárodněprávní (např. čl. 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech
a čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod). V této souvislosti Ústavní
soud zdůrazňuje, že Česká
republika je podle čl. 1
odst. 1 Ústavy demokratickým právním
státem založeným na
úctě k právům a svobodám člověka a občana. Z uvedeného
principu především vyplývá, že Ústavní
soud musí vycházet z té vnitrostátní či mezinárodněprávní úpravy, která
poskytuje vyšší standard
ochrany základních práv
a svobod. Jestliže v daném
případě zaručuje vnitrostátní úprava obsažená v Listině vyšší
ochranu práv než
jak je upravují
uvedená ustanovení
mezinárodních smluv, již
z tohoto důvodu musí být aplikována přednostně.
Pl.
ÚS 6/02
4
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem České republiky
Ústavní
soud rozhodl dne 27. listopadu 2002 v plénu o návrhu skupiny senátorů na
zrušení zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví
a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a
náboženských společnostech), nebo na zrušení některých ustanovení tohoto zákona
takto:
I. Ustanovení § 6 odst. 2, § 21 odst 1
písm. b), § 27 odst. 5 věty druhé v části "a dosažený zisk smí být použit
jen k naplnění cílů činnosti církve a náboženské společnosti" a § 28 odst.
5 zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a
náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a
náboženských společnostech), se dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů zrušují.
II. V ostatních částech se návrh zamítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní
soud obdržel dne 13. 2. 2002 návrh skupiny 21 senátorů Senátu Parlamentu České
republiky na zrušení zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a
postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o
církvích a náboženských společnostech). Pokud by Ústavní soud tomuto návrhu
nevyhověl, navrhuje skupina senátorů zrušení některých ustanovení zákona č.
3/2002 Sb., a to buď ustanovení § 6 odst. 1 a 2, § 11, § 16, § 20, § 21, § 22
odst. 1 písm. d), § 26, § 27 odst. 4 a 5, § 28 odst. 4 a 5 a § 29 v části
"a Rejstříku církevních právnických osob" (tzv. zrušení v širším
rozsahu), nebo - případně i bez odkladu vykonatelnosti zrušujícího výroku -
ustanovení § 6 odst. 1, § 6 odst. 2 v části ‚za účelem organizace, vyznávání a
šíření náboženské víry jako právnické osoby", § 11 odst. 1 písm. b) a c),
§ 16 odst. 2 až 5, § 20 odst. 1 písm. f), § 21 odst. 1 písm. a) a b), § 22
odst. 1 písm. d), § 26 odst. 1 písm. b) až d), §26 odst. 2, 4 a 5, § 27 odst 4
a 5, § 28 odst. 4 a 5 a § 29 v části "a Rejstříku církevních
právnických osob" (tzv. zrušení v užším rozsahu). Navrhovatelé mají za to,
že napadený zákon jako celek, případně jeho jednotlivá ustanovení, jak byla
uvedena, odporují ustanovení čl. 4 odst. 4, čl. 15 a čl. 16 Listiny základních
práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 18 Mezinárodního paktu o
občanských a politických právech (dále jen ‚Pakt"), čl. 9 Úmluvy o ochraně
lidských práv, základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Ústavy
České republiky (dále jen "Ústava").
Úvodem
navrhovatelé poukazují na to, že zákon č. 3/2002 Sb. oproti dosavadní právní
úpravě snižuje standard ochrany svobody náboženského vyznání a vnáší do
soukromé sféry občanů nadbytečnou státní ingerenci. Již ve fázi přípravy návrhu
zákona se vyskytla řada výhrad ze strany politických i církevních subjektů a
ani přijetí zákona v legislativním procesu neproběhlo hladce, neboť byl
zamítnut Senátem a po jeho opakovaném přijetí Poslaneckou sněmovnou jej tomuto
orgánu vrátil prezident republiky. Napadený zákon v § 4 odst. 3 nepřesně
parafrázuje čl. 16 odst. 1 Listiny, odkaz na Listinu uvádí i v poznámce pod
čarou a neposkytuje žádné vacatio legis, ačkoliv značně mění povinnosti a
oprávnění státní správy, jakož i právní status řady subjektů. Touto změnou
navíc dochází k přerušení právní kontinuity, což může mít pro tyto subjekty
nepříznivé důsledky.
Navrhovatelé
ve svém návrhu vycházejí z toho, že podle čl. 15 a 16 Listiny stát nemůže
omezovat svobodu náboženského vyznání a zasahovat do ní, pokud její výkon
neohrožuje práva druhých, nýbrž ji musí pouze chránit, což představuje typický
příklad koncepce statusu negativu, kdy stát nemusí realizaci těchto práv
aktivní činností napomáhat‚ nesmí však do ní zasahovat. Z toho vyplývá, že právní
nároky na církve a náboženské společnosti (dále také jen "církve")
může stát v zásadě klást jen tehdy, jestliže zároveň církve a náboženské
společnosti od státu něco dostávají. Z tohoto pojetí však napadený zákon ne
zcela vychází, protože nerespektuje svébytné postavení církví, jež je odchylné
od jiných právnických osob soukromého práva, a to s ohledem na historické
důvody a celospolečenský význam církví a náboženských společností, jejichž
činnost nelze redukovat na jednání spojeně s vyznáváním určité víry, protože
tyto instituce plní řadu dalších úkolů, které jsou ve svých důsledcích
nezadatelné a nenahraditelné z hlediska státu a společnosti, a to i té její
části stojící mimo ně. Proto by podle navrhovatelů stát měl církvím a
náboženským společnostem přiznávat určité privilegované postavení, což však
nečiní, a naopak je oproti ostatním právnickým osobám znevýhodňuje. Efektivní
činnost církví a náboženských společností vyžaduje různorodé organizační formy,
což pojetí neformálních sdružení vyznávajících společnou víru nesplňuje. Podle
názoru navrhovatelů by tyto instituce měly mít právo vytvářet různé organizace
s právní subjektivitou, jak vyplývá z čl. 16 odst. 2 Listiny, podle kterého si
církve a náboženské mohou zřizovat církevní instituce, které církevní právo
vybavuje právní subjektivitou podle svých pravidel, a nikoliv podle pravidel
stanovených státem. Stát nemůže stanovovat, kdy vzniká právní subjektivita
církví nebo které církevní instituce mohou mít právní subjektivitu udělenou jim
církevními a náboženskými společnosti, a které nikoliv. Ustanovení § 6 odst. 1
zákona č. 3/2002 Sb. však výslovně stanoví, že se církevní právnické osoby
stávají právnickou osobou registrací podle tohoto zákona (nebo obdobně podle §
28 zákona č. 3/2002 Sb. fikcí, že byly zaregistrovány). I když se hovoří o
evidenci těchto právnických osob, ve skutečnosti se provádí jejich registrace,
neboť se zavádí rejstřík církevních právnických osob. A už vůbec nelze podle
navrhovatelů připustit, aby stát tyto právnické osoby mohl zbavovat právní
subjektivity, jak umožňuje § 28 odst. 2 zákona č. 3/2002 Sb. Rovněž nelze
souhlasit s pravomoci našeho státu udělovat i v zahraničí řádně vzniklým
církvím právní subjektivitu, protože tato úprava je mnohem přísnější než úprava
podnikání zahraničních podnikatelů na území České republiky. To pak ve svém
důsledku vede k porušení čl. 16 odst. 2 Listiny, neboť zákon podmiňuje vznik
církevních právnických osob rozhodnutím státního orgánu, tedy omezuje zmíněnou
svobodu daleko nad ústavně přípustný rámec.
Skupina
senátorů dále argumentuje tím, že z dikce a smyslu čl. 16 Listiny je patrno, že
svobodu církve a náboženské společnosti vytvářet církevní instituce nelze
redukovat jen na zakládání institucí, které nedisponují právní subjektivitou,
nýbrž se vztahuje na instituce nadané způsobilostí k právním úkonům, což
vyplývá z poslání těchto institucí, jejichž význam je neporovnatelný s významem
běžných soukromoprávních sdružení. Vzhledem k této skutečnosti je zarážející
srovnání zákona č. 3/2002 Sb. se zákonem č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů,
ve znění pozdějších předpisů, který občanským sdružením - na rozdíl od církví a
církevních společností - umožňuje, aby zřizovala tzv. organizační jednotky jako
vedlejší právnické osoby, jež disponují vlastní právní subjektivitou, i když
závislou na právní existenci spolku. Ačkoliv čl. 16 odst. 4 Listiny umožňuje
omezit církve a církevní společnosti při vytváření církevních institucí, zákon
č. 3/2002 Sb. z ústavních kautel v tomto článku uvedených nevychází, neboť pokud
by právní vznik církevních institucí nepodléhal evidenci (registraci), nemohla
by tím být ohrožena ochrana veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnost
nebo práva a svobody druhých. Z tohoto důvodu napadená úprava je porušením
zákazu svévole ze strany veřejné moci. Není tím respektován princip sebeomezení
státu pří zásazích do svobody vyznání, podle kterého musí být při omezení
základních práv a svobod šetřena jejich podstata a smysl a omezení nemohou být
zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena (čl. 4 odst. 4
Listiny).
Navrhovatelé
rovněž napadají § 6 odst. 2 zákona č. 3/2002 Sb., který omezuje církve a
církevní společnosti zakládat církevní právnické osoby jen za účelem
organizace, vyznávání a šíření náboženské víry, protože se touto úpravou
nepamatuje na celou řadu činností, jako je činnost charitativní, humanitární,
zdravotnická atd., které tyto právnické osoby dosud vykonávaly. Omezením
rozsahu jejich činnosti se církve v podstatě vyřazují ze společnosti. Za
protiústavní považuje skupina senátorů i právní úpravu obsaženou v § 26 odst. 4
zákona č. 3/2002 Sb., podle níž má za závazky "církevní právnické
osoby" ručit církev nebo náboženská společnost, která ji navrhla k
evidenci, neboť výrazně znevýhodňuje vytváření těchto osob oproti zřizování
právnických osob podle obchodního zákoníku, jakož i zřizování odvozených
právnických osob občanských sdružení.
Navrhovatelé
dále poukazují na § 27 odst. 4 a 5 zákona č. 3/2002 Sb., jenž omezuje autonomii
církve a náboženské společnosti garantovanou čl. 16 odst. 2 Listiny. Kromě toho
je toto ustanovení vnitřně rozporné, neboť podle § 27 odst. 5 zákona č. 3/2002
Sb. církve a náboženské společnosti mohou podnikat, avšak zároveň se tímto
ustanovením podnikání zamezuje, neboť stanoví, že dosažený zisk smí být použít
jen k naplnění cílů činnosti církve a náboženské společnosti. Veškerý
odepisovaný investiční majetek je možno pořizovat pouze ze zisku právnické
osoby, a proto aby mohla církev nabývat majetek k podnikání, musí jej pořídit
ze zisku. Nemůže tedy dále podnikat a pořizovat si výrobní prostředky, když
veškerý zisk je nucena používat k naplnění svých cílů a nikoliv tedy k dalšímu
podnikání.
Konečně
skupina senátorů považuje za protiústavní i právní úpravu § 11 zákona č. 3/2002
Sb., který podmiňuje přiznání oprávnění k výkonu zvláštních práv církvi a
náboženské společnosti tím, že musí řádně plnit závazky vůči státu a třetím
osobám a zveřejňuje výroční zprávy, což fakticky zavádí státní dohled nad
soukromým financováním církve a náboženské společnosti, a to i v době, kdy
nedostávají žádné státní příspěvky. Pokud jde o § 21 odst. 1 písm. a) a b)
zákona č. 3/2002 Sb., který stanovuje podmínky zrušení tohoto oprávnění,
jestliže církve závažným způsobem nebo opakovaně porušují závazky vůči státu či
jiným osobám nebo pokud nezveřejňují každoročně výroční zprávu, navrhovatelé
takovou úpravu považují za porušení principu přiměřenosti, a to proto, že kvůli
finančním dluhům stát sice může omezit financování církve a náboženské
společnosti, nemůže však zakazovat výkon dalších práv (např. vyučovat
náboženství, uzavírat sňatky) či zrušit jejich právní subjektivitu. Kromě toho
uvedená úprava zakládá možnost libovůle v rozhodování příslušného orgánu, neboť
k zahájení řízení v těchto věcech postačuje tvrzení správního orgánu o
existenci nějakých závazků, aniž by došlo např. k jejich pravomocnému přiznání
soudem. Tato úprava diskriminuje církve a církevní společnosti oproti
podnikatelským subjektům a občanským sdružením. Obdobné platí i pro ustanovení
§ 22 odst. 1 písm. d) zákona č. 3/2002 Sb., podle něhož zahájí ministerstvo
řízení o zrušení registrace, pokud nebyly po dobu delší než 2 roky ustanoveny
orgány nebo těmto orgánům skončilo funkční období a nedošlo k ustavení nových,
protože obchodní nebo občanský zákoník pro takovéto porušení žádnou sankci
nepředpokládá. Na základě uvedených důvodů skupina senátorů navrhuje zrušeni
celého zákona č. 3/2002 Sb., a to vzhledem k jeho celkové koncepci omezující
práva garantovaná nadzákonnými normami a snižující standard ochrany náboženské
svobody proti předchozí úpravě. Pokud by Ústavní soud tomuto návrhu nevyhověl,
skupina senátorů navrhuje zrušení inkriminovaných ustanovení zákona č. 3/2002
Sb.
II.
Ústavní
soud shledal, že podaný návrh splňuje všechny zákonné procesní náležitosti a
předpoklady a nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé. Proto podle § 69
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále
jen "zákon č. 182/1993 Sb.") vyzval účastníky řízení - Poslaneckou
sněmovnu a Senát Parlamentu České republiky - aby se k tomuto návrhu vyjádřili.
Poslanecká
sněmovna prostřednictvím svého předsedy ve svém vyjádření uvedla, že jek lze
dovodit z čl. 9 Úmluvy, čl. 15 odst. 1 a čl. 16 Listiny, stát nemůže jakkoliv
zasahovat do vnitřního přesvědčení a náboženského vyznání jednotlivce. Stát
však může zákonným způsobem zasáhnout do projevu (tj. vnější formy) tohoto
přesvědčení či vyznání, pokud je prováděn v předepsané formě, tj. bohoslužby,
vyučování, provádění náboženských úkonů a zachovávání obřadů. Forma je vymezena
taxativně, a žádná jiná, jako např. podnikání, charitativní činnost,
zdravotnická činnost však nemá se svobodou přesvědčení a náboženského vyznání
nic společného. V rámci nezasahování a ochrany uvedené svobody je navíc stát
povinen mimo jiné chránit práva a svobody jiných. Z důvodu ochrany vlastnického
práva či práv z něho odvozených u subjektu‚ který vstupuje do soukromoprávního
vztahu, má mít takový subjekt možnost vědět, na základě čeho a jak právnická
osoba vznikla, jakou má způsobilost nabývat práva a povinnosti a od kdy má tuto
způsobilost, jaký je její název, kde mé sídlo a kdo je oprávněn za právnickou
osobu jednat. K tomu může dojít v případě právnických osob, pokud jsou zákonnou
formou registrovány. Lze tedy říci, že požadavek registrace v ničem neomezuje
veškerá práva spojená se svobodou přesvědčení a náboženského vyznání, neboť je
třeba rozlišovat hranici mezi veřejným zájmem a sférou soukromoprávních vztahů.
V této souvislosti poukazuje na rozhodnuti Evropské komise pro lidská práva ze
dne 2. 4. 1990 v obdobné věci (stížnost č. 13712/88
Serbisch-Griechisch-Orientaliche Kirchengemeinde zum Heiligen Sava ve Vídni
proti Rakousku).
K
jednotlivým námitkám pak Poslanecké sněmovna uvedla, že nelze obecně
konstatovat, že napadený zákon stanovuje přísnější úpravu než zákon předchozí,
protože v řadě bodů tomu tak není. Především však měřítkem pro srovnání může
být pouze ústavní pořádek. příp. mezinárodní smlouva podle čl. 10 ústavy, a
nikoliv dřívější zákon. Tvrzení o privilegovaném postavení církví čí dokonce
dovozování takového ústavního principu neodpovídá stavu de lege lata, přičemž
je nelze prosazovat cestou orgánu soudní kontroly ústavnosti. Není rovněž
vyloučeno, že by takovéto postavení církví nebylo v souladu s ústavním
pořádkem, zejména s čl. 2 odst. 1 Listiny.
K
námitce, že je v rozporu s čl. 16 odst. 2 Listiny, pokud zákon dává právo
vybavovat církevní instituce právní subjektivitou, podle Poslanecké sněmovny
jde o nepochopení vztahu českého právního řádu k právním předpisům jednotlivých
církví. Toto ustanovení není recepční normou, na jejímž základě se právní řády
církví stávají autonomní součástí právního řádu českého. Církevní právní řády
představují pouze interní předpisy církví, které jsou z hlediska českého
právního řádu pouze právními skutečnostmi, které jsou jím respektovány v
rozsahu s ním samotným slučitelným. Z čl. 16 odst. 2 Listiny také vyplývá, že
je zaměřen na interní aktivity církví a náboženských společností, nikoliv na
aktivity zaměřené vně církví. Naopak z něho nelze dovozovat, že by stát
propůjčoval církvím a jejich institucím bezprostředně postavení právnických
osob. V souvislosti s tím Poslanecká sněmovna zdůraznila, že orgány státu neměly
a nemají při nabývání postavení právnických osob sui generis žádnou pravomoc
volného uvážení, jedná se o režim registrační a nikoliv povolovací. Zákon č.
3/2002 Sb. vykazuje účinky pouze v rámci českého právního řádu, nijak se netýká
právní subjektivity církví podle církevních předpisů, včetně právního řádu
katolické církve jako subjektu mezinárodního práva sui generis, či podle
právních řádů cizích států. Důvodem, proč české právo stanovuje podmínky, je
zaručení minima ochrany ostatních účastníků soukromoprávních majetkových
vztahů. Z tohoto důvodu nemohou církve samy vybavovat své instituce právní
subjektivitou v právním řádu státu, nýbrž to musí učinit pouze právní řád. I
když je myslitelný jiný model právní úpravy, např. přiznání statutu
veřejnoprávní korporace církvím či recepce církevních norem do českého právního
řádu, je věcí zákonodárce jaký způsob úpravy zvolí.
Uvádějí-li
navrhovatelé, že zákon č. 3/2002 Sb. znemožňuje církvím a církevním institucím
provozovat zdravotnická zařízení a zařízení sociálních služeb, není tomu tak,
neboť práva tohoto druhu zákon vůbec neupravuje. Církve a církevní instituce,
které získaly postavení právnických osob, jsou považovány za korporace
soukromoprávní, pro něž platí zásada "dovoleno je vše, co není zakázáno",
a tak mohou uvedené činnosti realizovat za stejných podmínek, jak jsou
oprávněny jiné subjekty. Kromě toho výčet činností registrovaných církví je
podle § 6 odst. 3 zákona č. 3/2002 Sb. pouze demonstrativní.
Pokud
jde o omezení čí znemožnění podnikatelské činnosti církví a církevních
institucí, ustanovení § 27 odst. 4 zákona č. 3/2002 Sb. je rovněž
demonstrativní, a tak církve mohou mít i příjmy, které tam nejsou uvedeny.
Ustanovení § 27 odst. 5 zákona č. 3/2002 Sb. sice stanovuje, že zisk z
podnikání či jiné výdělečné činnosti může být použit k naplnění cílů činnosti
církve, což však neznamená, že jej nelze použít k dalšímu podnikání, ale je
třeba, aby takto získané investice byly použity k naplňování cílů činnosti
církve. Ve vztahu k námitce, že zákon č. 3/2002 Sb. nepřímo prostřednictvím §
11 a § 21 odst. 1 písm a) a b) - zavádí státní dohled nad financováním církví,
Poslanecká sněmovna uvádí, že citovaná ustanovení se týkají přiznání oprávnění
k výkonu zvláštních práv, tj. k přiznání privilegovaného postavení vůči
ostatním církvím a na úkor státu, čemuž odpovídají zvýšené požadavky kladené na
přiznání takového statutu.
Poslanecká
sněmovna dále uvádí, že čl. 18 Paktu a čl. 9 Úmluvy pojímají náboženskou
svobodu jako právo individuální, a proto není důvodu namítat jejich rozpor se
zákonem č. 3/2002 Sb. tam, kde tento zákon upravuje práva církví jako
kolektivních entit. Kromě toho dnem účinnosti ústavního zákona č. 395/2001 Sb.
má být rozpor mezinárodní smlouvy se zákonem napříště řešen pouze překážkou
aplikace zákona, nikoliv právním důvodem pro jeho zrušení. Na okraj tento
účastník řízení připojuje, že návrhem je napadán i zákon č. 218/1949 Sb., o
hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, ve znění
pozdějších předpisů, avšak tento zákon není navržen ke zrušení, a ani není
uvedeno, v čem jeho protiústavnost spočívá. Dále pokud se poukazuje na to, že
odkaz na Listinu se nachází v poznámce pod čarou zákona č. 3/2002 Sb., nemá
tato poznámka normativní charakter a jejím smyslem je zpřehlednění právního
řádu. Pokud jde o namítanou nepřesnost citace textu čl. 16 odst. 2 Listiny v §
4 odst. 3 zákona č. 3/2002 Sb., jedná se pouze o uvedení zjevné skutečnosti,
jež vyplývá z logiky věci.
Závěrem
Poslanecká sněmovna upozorňuje na to, že v případě zrušení zákona jako celku by
opětovně začaly platit zrušené zákony č. 308/1991 Sb. o svobodě náboženské víry
a postavení církví a náboženských společností, a č. 161/1992 Sb., o registraci
církví a náboženských společností, čímž by došlo k diskontinuitě v registrací
církví. V případě vyhovění některému z návrhů na zrušení
dílčích
ustanovení zákona č. 3/2002 Sb., by byl tento zákon deformován až na hranici
použitelnosti, což by znamenalo rozpor s principem právního státu.
Senát
se k návrhu skupiny senátorů vyjádřil prostřednictvím svého předsedy. Uvedl, že
při projednávání zákona ve výborech, byla předmětná právní úprava kritizována
zejména ze strany církví a náboženských společností. Zástupci tzv. tradičních
církví zastávali názor, že dochází k omezení úrovně ochrany svobody
náboženského vyznání a práva rozhodovat o svých vnitřních záležitostech ve
vztahu k ustanovování a rušení svých orgánů, a že se zaváděním
administrativních opatření a kontrol dostávají církve do role organizací
podřízených státu. Hlavní výhrady pak směřovaly proti úpravě tzv. církevních
právnických osob, pokud jde o jejich činnost v oblasti sociální a charitativní,
a úpravě podnikatelské činnosti církví. Představitelé tzv. menších církví pak
poukazovali na omezení možnosti získání zvláštních práv podle § 7 zákona č.
3/2002 Sb. Tyto názory byly uplatňovány i ze strany některých senátorů. Proti
uvedeným námitkám bylo předkladateli zákona argumentováno, že zákonem je plně
zachována výlučná působnost církví a náboženských společností a zaručena
svoboda náboženského vyznání, že zákon řeší úpravu týkající se právní
subjektivity církví a jimi zřizovaných subjektů formou registrace církví a
náboženských společností, příp. evidence církevních právnických osob v
příslušných rejstřících, v zájmu zajištění právní jistoty třetích osob a že
výkon zvláštních práv, kdy církve vstupují do veřejné sféry, muže být přiznán
po určité době po registraci a po splnění stanovených podmínek. Zástupci
předkladatele dále poukazovali na to, že zákonná úprava se nedotýká práv a
povinností, které mají nebo mohou získat církve na základě splnění podmínek
podle zvláštních zákonů, podle nichž stanovené podmínky platí pro všechny
právnické či fyzické osoby. Vzhledem k tornu, že při projednávání napadeného
zákona v Senátu bylo shledáno, že s ním nesouhlasí řada významných subjektů,
jimž je předmětná právní úprava adresována, a že dosavadní úprava je vhodnější,
převážil názor, aby byl návrh zákona zamítnut.
Senát
závěrem poukazuje na to, že v případě zrušení zákona Ústavním soudem by bylo
nezbytné poskytnout dostatečný čas pro přijetí nové zákonné úpravy, neboť by
nebylo např. patrno, které církve či náboženské společnosti jsou registrovány,
přičemž z tohoto institutu vychází řada zvláštních zákonů. Obdobná situace by
nastala v případě zrušení pouze některých napadených ustanovení bez ohledu na
to, zda by šlo o užší či širší variantu, neboť vzhledem k úzké provázanosti
jednotlivých ustanovení by se stal zákon nefunkčním a stěží aplikovatelným.
Ústavní
soud si vyžádal také stanovisko Ministerstva kultury. Tento státní orgán
poukázal na princip svrchovanosti a suverenity státu ve vztahu k církvím a
náboženským společnostem, z něhož vyplývá, že vnitřní předpis těchto institucí
nemůže konkurovat právnímu řádu státu. Demokratickým základům státu, příp.
zásadě rovnosti a právního státu, by se příčila privilegia udělená některým
církvím, jež nepředstavují ani většinu obyvatelstva a ostatně ani hledisko
většiny neospravedlňuje udělení těchto privilegií. Ministerstvo kultury v
návaznosti na to upozorňuje na zásadní rozdíl mezi ochranou individuálních práv
a svobod zakotvených v čl. 15 a 16 Listiny a úpravou církví a náboženských
společností na základě zákona č. 3/2002 Sb. Navíc zásahy, resp. kontrola státu
nad církvemi na základě tohoto zákona je na podstatně nižší úrovni, než je tomu
v jiných státech západní Evropy.
Spatřují-li
navrhovatelé ohrožení svobody náboženské víry v omezení různých aktivit
církevních institucí, přičemž srovnávají úpravu církví s postavením
zahraničních podnikatelských subjektů, podle Ministerstva kultury zákonodárce
nehledí na církve jako na podnikatelské subjekty pro rozdíl v jejich
činnostech, a proto je odlišný přistup legitimní. Dále navrhovatelé vycházejí z
chybného chápání pojmu právnické osoba‚ když ztotožňují vznik církve s jejím
vznikem jako právnické osoby: přitom vycházejí z představy, že existence
církve, jejího orgánu či instituce je závislá na tom, má-li postavení právnické
osoby. Tomu tak není a vznik církve, její náboženská činnost a vnitřní
organizace nepodléhají státní moci, jak vyplývá z § 4 zákona č. 3/2002 Sb.
Oproti tomu právní subjektivita je institutem soukromého práva majetkového, jež
určitému společenskému útvaru umožňuje svým jménem nabývat práv a povinností.
Přiznání právní subjektivity, které je ve vztahu k církvím maximálně vstřícné,
se kromě toho netýká pouze takového subjektu, ale všech účastníků
soukromoprávních vztahů, jimž právní úprava musí zaručit minimum právní
ochrany, např. podle čl. 11 Listiny.
Ministerstvo
kultury dále upozorňuje, že v návrhu dochází ke směšování pojmu "církevní
instituce" s pojmem "církevní právnická osoba". Církevní
instituce je podle čl. 16 odst. 2 Listiny institucí vznikající uvnitř církve, u
které zákon č. 3/2002 Sb. ani nestanovuje povinnost její evidence, jak vyplývá
z jeho § 6 odst. 2. V uvedeném článku se však neříká nic o tom, že zřízením
instituce v církvi vzniká právnická osoba podle českého právního řádu. Oproti
tomu "církevní právnická osoba" je pojem zavedený zákonem č. 3/2002
Sb. pro subjekty církví, které jsou evidovány na ministerstvu, přičemž touto
zvláštní evidencí stát respektuje různé organizační formy církve, a vychází
vstříc církvím v tom, že kromě obvyklých právních forem podle právního řádu
umožňuje navíc vytvářet další právnické osoby. Není pravdivé tvrzení, že církve
nemohou za platnosti zákona č. 3/2002 Sb. zřizovat např. nemocnice či
charitativní zařízení, pouze se v jejich případě podle čl. 16 odst. 2 Listiny a
§ 6 odst. 2 zákona č. 3/2002 Sb. nejedná o církevní instituce, resp.
"církevní právnické osoby", protože u nich není dána přímá souvislost
s výkonem náboženské svobody; to tím spíše platí pro případy podnikatelské
činnosti. Pokud tedy jde o činnosti, které k výkonu práva na svobodu
náboženského vyznání a práva svobodně projevovat svou víru neslouží, musí se
uplatnit obecný a shodný právní režim. Za zvláště nebezpečný je Ministerstvem
kultury považován názor, že stát nemůže být oprávněn udělovat právní
subjektivitu podle svého právního řádu církvím vzniklým v zahraničí. Je tomu
tak proto, že by na území České republiky mohla působit nebezpečná náboženská
uskupení, jejichž činnost naplňuje všechny znaky § 5 zákona č. 3/2002 Sb., a
stát by proti nim nemohl zasáhnout, a tak přijetí tohoto názoru ohrožuje
suverenitu státu a může vést k narušení ústavního pořádku České republiky.
Ministerstvo
kultury poukazuje také na to, že zákon č. 3/2002 Sb. v plné míře zachovává
vysokou míru náboženské svobody, jež je dána Listinou, a ani sami navrhovatelé
neuvádějí žádný příklad jejího skutečného omezení. Naopak liberalizuje přístup
k registraci pro málo početné církve a zajišťuje ochranu práv třetích osob. Z
těchto důvodů se Ministerstvo kultury domnívá, že by Ústavní soud měl návrh
zamítnout.
Ústavní
soud si vyžádal i stanovisko Ekumenické rady církví v České republice. Z jejího
vyjádření vyplynulo, že návrh zákona sice povoluje vytváření určitých
institucí, ale současně stát prostřednictvím § 6 odst. 2 a 3, § 27 odst. 4 a 5
a § 26 odst. 1 a 2 zákona č. 3/2002 Sb. může určovat, co církevní instituce
jsou a co mohou a nemohou dělat, v rámci dohledu může stanovit, k čemu mohou
církve použit svůj zisk a dokonce může církve a její instituce z podnětu
ministerstva rušit. Současně církve omezuje v tom, že mohou evidovat jako
právnickou osobu jen instituci založenou za účelem organizace, vyznávání a
šíření náboženské víry, čímž vylučuje ta působení církví, která od počátků
tvoří jejich neoddělitelnou náplň, která je určena i nečlenům církve. V
důsledku toho je nejasné právní postavení např. Diakonie evangelických církví
nebo katolické Charity, na základě čehož může být ohrožena služba potřebným
spoluobčanům. Kromě toho český právní řád nenabízí jiné vhodné právní formy
umožňující nedělitelnou duchovní a materiální službu, neboť pokud by se tyto
instituce staly občanským sdružením nebo obecně prospěšnou společností,
zákonodárství neumožňuje církvím jejich zřízení. Zákon č. 3/2002 Sb. zasahuje
do vnitrocírkevní struktury, podle níž byly církve dosud státem uznávány, jak
je tomu např. u Českobratrské církve evangelické, kdy v podstatě dochází k
rušení součásti církve konstituované svým vnitřním předpisem. Dále se ve
vyjádření poukazuje na to, že ručení církve jako celku za závazky církevní
právnické osoby představuje nový prvek kolektivní odpovědnosti a tento stav pak
přináší problémy tam, kde základní jednotkou jsou náboženské obce, které se
sdružily za účelem vzájemné spolupráce, jak je tomu u Bratrské jednoty
baptistů. Tim je vyloučena možnost organizovat se podle vlastních vnitřních
předpisů. Za zásah do vnitrocírkevní struktury je třeba považovat i povinnost
zapisovat údaje a jejich změny členů statutárních orgánů, což představuje
zvýšení administrativy, protože za každý z několika set farních sborů může být
až 24 osob, u nichž se vyžaduje oznamování, a tyto osoby se navíc často mění. V
důsledku toho stát nutí měnit vnitřní předpisy církví, podle kterých dosud
zákonně pracovaly.
Zákon
č. 3/2002 Sb. rovněž oproti předchozí úpravě podle názoru Ekumenické rady
církví v České republice snižuje na základě svého § 2 odst. 1 standard ochrany
věřících‚ neposkytuje možnost svazům církví navrhnout k evidenci církevní
právnickou osobu a neumožňuje existenci svazů církevních právnických osob na
místní úrovni, čímž se omezuje ekumenická spolupráce. Dochází také k
znevýhodnění církví oproti jiným subjektům v důsledku omezení podnikatelské
činnosti, neboť zisk nesmí být použit na investování do výdělečné činnosti.
Ekumenická rada církví v České republice poukazuje i na to, že při výkonu
zvláštních práv je podmínkou zveřejňování výročních zpráv, jejichž obsah však
není stanoven. Také sankce podle zákona č. 3/2002 Sb. nemají obdobu u jiných
subjektů, zavádí se kontrola nad církvemi, kdy stát na základě svých
administrativních opatření může způsobit zánik církevní právnické osoby v
případě jejího společensky nebezpečného působení namísto toho, aby to bylo
řešeno trestním právem. Nedostatečně je vyřešena oblast pracovněprávních vztahů
s ohledem na problematickou vazbu na zákon č. 218/1949 Sb., kuriózní je také
úprava, kdy ministr může přiznat oprávnění ke zvláštním právům podle § 7 zákona
č. 3/2002 Sb. mimo podmínky uvedené v § 11 odst. 4, tj. mimo ustanovení zákona
č. 3/2002 Sb.. Vzhledem k těmto důvodům Ekumenická rada církví v České
republice návrh skupiny senátorů podporuje.
Ústavní
soud si vyžádat i stanovisko České biskupské konference, která vyjádřila názor,
že napadená právní úprava je oproti předchozí krokem zpět a vede k omezení
základních práv a svobod. Podle jejího názoru neexistuje důvod stavět církve pod
rozsáhlejší státní dohled a kontrolu a omezovat jejich působnost při řešení
vnitřních věcí. Zákon č. 3/2002 Sb. dokonce brání církvi působit - pod právní
formou církevních osob - v oblasti sociální, charitativní a zdravotnické.
Přitom tyto služby byly vždy nedílnou součástí života církve, kdy řada
dobrovolných pracovníků a finančních dárců tyto aktivity podporuje právě proto,
že to jsou aktivity církevní a nikoliv spolkové či jiné. Odnětí statutu
církevních právnických osob charitám povede k opadnutí zájmu spolupracovat s
nimi a podporovat je, a to i proto, že církve nad nimi ztratí kontrolu,
budou-li muset místo nich vzniknout nové obecně prospěšné společnosti nebo
občanská sdružení. Tento krok navíc charitám jednak odčerpá finanční
prostředky, které by mohly být použity na sociální činnost, jednak sníží jejich
prestiž v České republice i v zahraničí. Česká biskupská konference namítá
také, že stát při registraci římskokatolické církve akceptoval její základní
dokument i Kodex kanonického práva jako její vnitřní normu, která předpokládá
zakládání charitativních a jiných organizací. Nový zákon se dostal do přímého
rozporu s touto vnitřní normou, jakož i s předchozími správními akty
Ministerstva kultury.
Zákon
č. 3/2002 Sb. dále umožňuje státní správě udílet a odnímat právní subjektivitu
církevním právnických osobám, což lze pokládat za zbytečnou a neodůvodněnou
snahu státu o nadměrnou regulaci složek občanské společnosti. K otázce
postavení kanonického práva v našem právním řádu Česká biskupská konference uvedla,
že církev pouze požaduje, aby příslušný státní orgán respektoval vnitřní
předpisy církve, a má-li proti některému ustanovení těchto vnitřních předpisů
námitky, pak je mé vtělit do připravované mezistátní smlouvy mezi Českou
republikou a Svatým stolcem. Ve vyjádření se také poukazuje na to, že
legislativu západoevropských států nelze přímo přirovnávat k novému zákonu,
neboť se jedná o právní úpravy starší, a církve měly možnost se požadavkům
státu přizpůsobit bez negativních dopadů na jejich činnost.
Česká
biskupská konference také uvádí, že stát na základě zákona č. 3/2002 Sb. může
větší měrou zasahovat do života církve; Jedná se především o povinnost vydávat
výroční zprávu při výkonu zvláštních práv, o zavedení dohlížecí a trestající
role státu při porušení závazků církví vůči státu a třetím osobám, kdy stát
může postihovat celou církev za chyby, kterých se dopustí některá z církevních
právnických osob, o odnímání zvláštních práv, zavedení celocírkevního ručení za
závazky církevních právnických osob, což by v kombinaci se sankcemi podle
zákona o památkové péči mohlo vést ke konkursu mnoha farností neschopných
financovat opravy svých kostelů, a v konečném důsledku k útlaku celé církve
ekonomickými sankcemi. Zvyšuje se rovněž administrativní náročnost např. při
zapisování údajů a změn statutárních orgánů. Dále napadený zákon omezuje církve
při disponování se ziskem, jenž nesmí být použit na investování do výdělečné
činnosti, což vede k ekonomické diskriminaci a umožňuje státnímu orgánu
kontrolu hospodaření církve. Vyjádření zmiňuje i problematické formulování
některých projevů náboženské svobody ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 3/2002
Sb., diskriminační oprávnění vlády udělovat podle § 27 odst. 8 zákona č.3/2002
Sb. světovým náboženstvím výjimku ze zákona a problém právní subjektivity
církevních škol. Vzhledem k uvedeným skutečnostem Česká biskupská konference je
přesvědčena, že daná situace vyžaduje ochranu ze strany Ústavního soudu.
K
vyjádření České biskupské konference bylo připojeno vyjádření Sdružení Česká
katolická charita, které je účelovým zařízením římskokatolické církve a
právnickou osobou podle Kodexu kanonického práva a zákona č. 308/1991 Sb. Toto
zařízení poskytuje charitativní, humanitární, zdravotní, vzdělávací a sociální
služby ve značném rozsahu, a o uznání jeho významu ze strany státních orgánů
svědčí i skutečnost, že na jeho činnost státní orgány přispívají vysokými
dotacemi. Ve vyjádření se poukazuje na to, že zákon č. 3/2002 Sb. vyžaduje po
samostatných církevních právnických osobách, které nejsou zřízeny za účelem
uspokojování náboženských potřeb věřících a evangelizace, aby se znovu
zaregistrovaly jako občanská sdružení nebo obecně prospěšné společnosti, čímž
narušuje jejich úzké spojení s církvemi. Nutnost takového spojení je pak ve vyjádření
demonstrována na jednotlivých případech. Podle názoru Charity toto zařízení
opírá svou činnost o duchovní spojení s církví vyjádřené zejména v organizační
struktuře, která umožňuje tuto specifickou funkci realizovat. Zárukou toho, že
bude zachován duchovní rozměr, je nejen vliv církve na jmenování statutárních
orgánů, příp. prezidenta Charity, ale i samotné zasazení organizačních složek
do celkové organizační struktury, jež umožňuje jak jejich spolupráci na
projektech celostátního rozměru, tak nezávislý postup jednotlivých Charit podle
místních potřeb. Tato organizační struktura může být zákonem č. 3/2002 Sb.
narušena a změna právní formy přinese administrativní a finanční zátěž.
III.
Ústavní
soud nejdříve v souladu s § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. zkoumal, zda
zákon, u kterého navrhovatelé namítají jeho protiústavnost, eventuálně
protiústavnost jeho jednotlivých ustanovení, byl přijat a vydán v mezích
Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. V tomto ohledu z
těsnopisecké zprávy z 38. schůze Poslanecké sněmovny konané dne 21. 9. 2001
vyplývá, že Poslanecká sněmovna většinou 107 hlasů ze 172 přítomných poslanců,
přičemž 59 hlasů bylo proti a 6 poslanců se hlasováni zdrželo, schválila návrh
zákona (usneseni č. 1732). Po zamítnutí zákona Senátem, k němuž došlo na 10.
schůzi dne 25. 10. 2001 (usnesení č. 190), Poslanecká sněmovna podle
těsnopisecké zprávy ze 43. schůze konané dne 27. 11. 2001 setrvala na návrhu
zákona, když v hlasování se ze 189 přítomných poslanců pro návrh zákona
vyslovilo 119 poslanců, proti bylo 61 poslanců a 9 se zdrželo hlasování
(usnesení č. 1861). Posléze byl zákon vrácen prezidentem republiky a Poslanecká
sněmovna na své 43. schůzi konané dne 18. 12. 2001 zákon opětovně schválila,
když z přítomných 179 poslanců hlasovalo pro návrh zákona 121 poslanců, proti
bylo 48 poslanců a 10 se zdrželo hlasování (usnesení č. 1981). Dne 7. 1. 2002
byl zákon vyhlášen ve Sbírce zákonů. Z toho je zřejmé, že zákon č. 3/2002 Sb.
byl přijat a vydán ústavně předepsaným způsobem a v mezích ústavou stanovené
kompetence při dodržení kvór stanovených v čl. 39 odst. 1 a 2 Ústavy.
IV.
Ústavní
soud při posuzování návrhu skupiny senátorů především pociťuje potřebu nejprve se
- v obecné rovině a alespoň ve stručnosti - vyjádřit k jednotlivým ústavním
principům náboženské svobody v ústavním pořádku České republiky. V tomto směru
vychází zejména z následujících skutečností.
Česká
republika je založena na principu laického státu. Podle čl. 2 odst. 1 Listiny
je totiž stát založen na demokratických hodnotách a "nesmí se vázat ani na
výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.". Je tedy zřejmé, že Česká
republika musí akceptovat a tolerovat náboženský pluralismus, tzn. především
nesmí diskriminovat či naopak bezdůvodně zvýhodňovat některý z náboženských
směrů. Z citovaného článku dále vyplývá, že stát musí být oddělen od
konkrétních náboženských vyznání.
Zásada
náboženského pluralismu a tolerance je dále provedena v čl. 15 odst. 1 a v čl.
16 Listiny. Čl. 15 odst. 1 Listiny stanoví, že svoboda myšlení, svědomí a
náboženského vyznání je zaručena a že každý má právo změnit své náboženství
nebo víru anebo být bez náboženského vyznání. Podle čl. 16 Listiny každý má
právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s
jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo
zachováváním obřadu (odst. 1). Církve a náboženské společností spravují své
záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují
řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech (odst. 2).
Výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické
společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a
mravnosti nebo práv a svobod druhých (odst. 4). Jak již Ústavní soud vyslovil v
minulosti, na rozdíl od svobody svědomí a náboženského vyznání, u níž Listina
výslovně nestanoví žádné možné podmínky pro její omezení, lze svobodu výkonu
náboženství nebo víry omezit zákonem z uvedených důvodů. Jde zde však přitom o
možnost omezení výkonu těchto práv, nikoliv jejich úpravu státem (usnesení z 8.
10. 1998 sp. zn. IV. ÚS 171/97, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 12,
str. 457 a násl.).
Z
toho je zřejmé, že náboženskou svobodu lze zásadně vymezit především jako forum
internum (čl. 15 odst. 1 Listiny), tzn. jako svobodu každého vyznávat určité
náboženství a víru, do níž není možno ze strany třetích osob a zejména veřejné
moci zasahovat. Jde o tzv. status negativus, resp. libertatis (G. Jellinek),
charakteristický vymezením svobodného prostoru jedince, do něhož veřejná moc
nemůže vstupovat. Zároveň však je zřejmé, že omezení náboženské svobody na
forum internum je nepostačující, neboť již pojmovým znakem náboženské svobody
je právo každého projevovat svoje náboženské vyznání navenek, přirozeně pří
respektování omezujících kautel stanovených v čl. 16 odst. 4 Listiny.
Z
toho, co bylo uvedeno, rovněž přímo vyplývá zásada autonomie církví a
náboženských společností spočívající především v tom, že stát do činnosti
církví a náboženských společností nesmí zasahovat, a pokud se aktivita církví
omezí na vnitřní záležitosti (zejména na organizační členění), není
principiálně možno tato opatření přezkoumávat před státními soudy (obdobně
judikoval německý Spolkový ústavní soud, BVerfGE 18/385).
Konečně
Ústavní soud konstatuje, že náboženská svoboda není zaručena pouze na úrovni
vnitrostátního práva (tedy především citovaných ustanovení Listiny), nýbrž je
rovněž předmětem ochrany mezinárodněprávní (např. čl. 18 Paktu a čl. 9 Úmluvy).
V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že Česká republika je podle čl. 1
odst. 1 Ústavy demokratickým právním státem založeným na úctě k právům a
svobodám člověka a občana. V daném případě z uvedeného principu především
vyplývá, že Ústavní soud musí vycházet z té vnitrostátní či mezinárodněprávní
úpravy, která poskytuje vyšší standard ochrany základních práv a svobod.
Jestliže v daném případě zaručuje vnitrostátní úprava obsažená v Listině vyšší
ochranu práv, než jak je upravují uvedená ustanovení mezinárodních smluv, již z
tohoto důvodu musí být aplikována přednostně.
V.
K
návrhu na zrušení celého zákona č. 3/2002 Sb. Ústavní soud uvádí, že ani sami
navrhovatelé v podstatě nepředkládají relevantní argumenty pro důvodnou
domněnku o protiústavnosti celého zákona. Jestliže totiž navrhovatelé - toliko
obecně - konstatují, že napadený zákon poskytuje nižší standard lidských práv
oproti zákonu č. 308/1991 Sb., který derogoval, a již v této skutečnosti
spatřují jeho protiústavnost, nezbývá Ústavnímu soudu než připomenout svoji
ustálenou judikaturu, podle níž zrušením napadeného zákona neožívá zákon
dřívější, který byl protiústavním zákonem zrušen či změněn (nález z 12. 2. 2002
sp. zn. Pl. ÚS 21/01, vyhlášený dne 11. 3. 2002 pod č. 95/2002 Sb. a publikován
ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 25, str. 97 a násl.). I
kdyby se Ústavní soud ztotožnil s prezentovaným názorem navrhovatelů a (pouze)
z tohoto důvodu zrušil zákon č. 3/2002 Sb., nedošlo by k oživení zákona č.
308/1991 Sb. a pouze by zřejmě nastala objektivní potřeba přijetí zcela nového
zákona upravujícího církevní materii. Navíc je nutno připomenout, že důvodem
zrušení právního předpisu nemůže být pouze jeho komparace s předchozí právní
úpravou‚ jak naznačují navrhovatelé, nýbrž výhradně zjištění rozporu s ústavním
pořádkem České republiky.
Již
z těchto důvodů Ústavní soud konstatuje, že - blíže neodůvodněný - návrh na
zrušení celého zákona č. 3/2002 Sb. neshledal důvodným, a dále se proto zabýval
toliko návrhem na zrušení jednotlivých ustanovení zákona č. 3/2002 Sb., resp.
návrhem na zrušení některých jejich částí. Přitom postupoval vždy tak, že se
současně věnoval těm ustanovením, jež obsahově vzájemně bezprostředně souvisejí.
VI.
Otázka
registrace církví, náboženských společností a evidence církevních
právnických
osob:
Text
napadených ustanovení:
Ustanovení
§ 6 odst. 1 a 2:
Registrované
církve a náboženské společností
(1)
Církev a náboženská společnost se stává právnickou osobou registrací (dále jen
"registrovaná církev a náboženská společnost") podle tohoto zákona,
pokud tento zákon nestanoví jinak.
(2)
Registrovaná církev a náboženská společnost může navrhnout k evidenci orgán
církve a náboženské společnosti nebo řeholní a jinou církevní instituci
založenou v církvi a náboženské společnosti podle jejích vnitřních předpisů za
účelem organizace, vyznávání a šíření náboženské víry jako právnickou osobu
podle tohoto zákona (dále jen "církevní právnická osoba").
Ustanovení
§ 16:
Evidence
církevních právnických osob
(1)
Návrh na evidenci orgánu registrované církve a náboženské společnosti nebo
řeholní a jiné církevní instituce jako právnické osoby podává orgán
registrované církve a náboženské společnosti k tornu určený v základním
dokumentu předkládaném podle § 10 odst. 3.
(2)
Návrh na evidenci právnické osoby podle odstavce 1 musí obsahovat
a) doklad
o jejím založení k tomu příslušným orgánem registrované církve a náboženské
společnosti podle jejího základního dokumentu,
b) vymezení
předmětu její činnosti a její stanovy, pokud existují,
c) její
název, který se musí lišit od názvu právnické osoby, která již vyvíjí činnost
na území České republiky nebo která již o evidenci požádala,
d) její
sídlo na území České republiky,
e) označení
jejího statutárního orgánu na území České republiky,
f)
osobní údaje členů jejího statutárního orgánu.
(3)
Návrh podle odstavce 1 podá registrovaná církev a náboženské společnost do 10
dnů ode dne založení církevní právnické osoby. Ministerstvo provede evidenci
církevní právnické osoby zápisem do Rejstříku církevních právnických osob do 5
pracovních dnů ode dne doručení návrhu. Evidence se provede zápisem ke dni
jejího založení v registrované církvi a náboženské společnosti.
(4)
Nedodrží-li registrovaná církev a náboženská společnost lhůtu uvedenou v
odstavci 3, evidence se provede zápisem ke dni doručení návrhu podle odstavce 1
ministerstvu.
(5)
Neobsahuje-li návrh podle odstavce 1 všechny náležitosti podle odstavce 2, ministerstvo
vyzve nejpozději do 10 pracovních dnů ode dne doručení návrhu orgán
registrované církve a náboženské společnosti, oprávněný k jeho podání, aby
návrh doplnil, popř. odstranil nedostatky, a to ve lhůtě 30 dnů, a upozorní ho,
že nebude-li tato lhůta dodržena, řízení o návrhu se zastaví.
Ustanovení
§ 20:
Rejstřík
církevních právnických osob
(1) Do Rejstříku církevních právnických osob se zapisují tyto údaje a jejich změny:
a) název církevní právnické osoby s uvedením dne a čísla evidence,
b) sídlo církevní právnické osoby na území České republiky,
c) označení statutárního orgánu církevní právnické osoby,
d) osobní údaje členů statutárního orgánu církevní právnické osoby,
e) identifikační číslo církevní právnické osoby,
f) zrušení evidence církevní právnické osoby, vstup do likvidace a osobní údaje likvidátora, prohlášení konkursu a osobní údaje správce konkursní podstaty, zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku a zahájení řízení o vyrovnání s uvedením dne a čísla rozhodnutí o těchto skutečnostech,
g) identifikační údaje o právním nástupci církevní právnické osoby, dojde-li k jejímu zrušení s právním nástupcem,
h) zánik církevní právnické osoby.
(2) Součástí Rejstříku církevních právnických osob je sbírka listin obsahující dokumenty předkládané v návrhu na evidenci církevní právnické osoby a v návrzích na jejich změny.
(3) Údaje podle odstavce 1 písm. d) a jejich změny se na základě žádosti registrované církve a náboženské společnosti nahradí označením orgánu církve a náboženské společnosti, který tyto údaje a jejich změny vede a který je povinen při vedení této části Rejstříku církevních právnických osob dodržovat ustanovení § 17 přiměřeně.
Ustanovení
§ 22 odst. 1 písm. d):
Zrušení
registrace církve a náboženské společnosti a svazu církví a
náboženských
společností
(1)
Ministerstvo zahájí řízení o zrušení registrace církve a náboženské společnosti
anebo řízeni o zrušení registrace svazu církví a náboženských společností
d)
pokud nebyly po dobu delší než 2 roky ustanoveny orgány registrované církve a
náboženské společnosti nebo statutární orgány svazu církví a náboženských
společností nebo dosavadním orgánům a statutárním orgánům skončilo funkční
období před více než 2 roky a nedošlo k ustanovení nových.
Ustanovení
§ 26:
Zrušení
evidence církevní právnické osoby a její zánik
(1) Ministerstvo zruší evidenci církevní právnické osoby
a) na návrh registrované církve a náboženské společnosti do 5 pracovních dnů ode dne doručení tohoto návrhu,
b) z vlastního podnětu, zjistí-li, že církevní právnická osoba jedná v rozporu s vymezením její působnosti v návrhu na evidenci podle § 15 odst. 4 nebo v rozporu s právními předpisy, a nezjedná-li nápravu k tomu příslušný orgán registrované církve a náboženské společnosti po výzvě ministerstva, ke dni nabytí právní moci rozhodnutí o ukončení evidence,
c) z vlastního podnětu, zanikne-li registrace církve a náboženské společnosti, která církevní právnickou osobu navrhla k evidenci, ke dni nabytí právní moci rozhodnutí o zrušení registrace církve a náboženské společnosti podle § 24 odst. 3,
d) byl-li na majetek církevní právnické osoby prohlášen konkurs, zrušením konkursu po splnění rozvrhového usnesení nebo zrušením konkursu z důvodu, že její majetek nepostačuje k úhradě nákladů konkursu, nebo zamítnutím návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku.
(2) Církevní právnická osoba zaniká výmazem z evidence v Rejstříku církevních právnických osob.
(3) Zániku církevní právnické osoby předchází její zrušení s likvidací, anebo zrušení bez likvidace, přechází-li její majetek a závazky na církev a náboženskou společnost nebo její jinou církevní právnickou osobu.
(4) Nepostačuje-li při likvidaci církevní právnické osoby její majetek k úhradě závazků, ručí za tyto závazky církev a náboženská společnost, která ji navrhla k evidenci.
(5) Zaniká-li církevní právnická osoba bez likvidace a není-li na ni podán návrh na konkurs, je datum jejího zrušení totožné s datem jejího výmazu z Rejstříku církevních právnických osob.
Ustanovení
§ 28 odst. 4 a 5:
(4) Registrované církve a náboženské společnosti podle odstavce 1 jsou povinny ve lhůtě do 1 roku ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona doplnit ministerstvu údaje podle tohoto zákona k jejich registraci nebo evidenci. Nedoplní-li registrovaná církev a náboženská společnost tyto údaje, ministerstvo ji vyzve k doplnění údajů v termínu nejméně 30 dnů ode dne doručení výzvy. Nedoplní-li registrovaná církev a náboženská společnost údaje v tomto termínu, ministerstvo může podle povahy nedoplněných údajů zahájit řízení o zrušení její registrace.
(5) Registrovaná církev a náboženská společnost je povinna doplnit ve lhůtě do 1 roku ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona údaje o evidovaných církevních právnických osobách podle tohoto zákona orgánem k tomu určeným v jejím základním dokumentu. Nejsou-li údaje o církevní právnické osobě doplněny v této lhůtě, ministerstvo vyzve registrovanou církev a náboženskou společnost k doplnění údajů v termínu nejméně 30 dnů ode dne doručení výzvy. Nedoplní-li registrovaná církev a náboženská společnost údaje ve stanoveném termínu, ministerstvo může podle povahy nedoplněných údajů evidenci církevní právnické osoby zrušit. U církevních právnických osob existujících déle než 50 let lze nahradit doklad o založení podle § 16 odst. 2 písm. a) tohoto zákona čestným prohlášením příslušné církve a náboženské společnosti.
Slova
"a Rejstříku církevních právnických osob" v ustanovení § 29:
Zmocňovací
ustanovení
Ministerstvo stanoví vyhláškou
podrobnosti a podmínky pro vedení Rejstříku registrovaných církví a
náboženských společností, Rejstříku svazů církví a náboženských společností a
Rejstříku církevních právnických osob a vzory všech výpisů z registrace nebo
evidence podle tohoto zákona.
Ústavní
soud konstatuje, že podstatou citovaných ustanovení zákona č. 3/2002 Sb. je
(I.) stanovení principu, že k právnímu vzniku církve a náboženské společnosti
dochází okamžikem registrace, kterou provádí příslušné ministerstvo. Stejný
orgán je oprávněn rovněž registraci zrušit. (II.) Registrovaná církev a
náboženská společnost může ministerstvu navrhnout k evidencí církevní
právnickou osobu, přičemž zákon podrobně upravuje náležitosti této evidence,
vymezuje Rejstřík právnických osob a reglementuje rovněž zrušení evidence této
právnické osoby a její zánik.
K
otázce registrace církve a náboženské společnosti uvádí Ústavní soud
následující (ad I.):
1. Podle
ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 3/2002 Sb. se církev a náboženská společnost
stává právnickou osobou registrací podle tohoto zákona‚ pokud tento zákon
nestanoví jinak. To znamená, že dikce zákona č. 3/2002 Sb., který je součástí
vnitrostátního práva, pozitivně upravuje vznik právní subjektivity uvedených
náboženských sdružení a že tedy právní vznik těchto subjektů je odvozen od
registrace prováděné ministerstvem. Individuální právní akt, kterým je
registrace, má proto konstitutivní účinky a svou podstatou představuje
akceptaci státu ve vztahu ke vzniku konkrétního sdružení.
2. V
této souvislosti Ústavní soud nemohl přehlédnout úpravu obsaženou ve zrušeném
zákoně č. 308/1991 Sb., na který navrhovatelé ostatně také výslovně poukazují.
Podle ustanovení § 4 odst. 2 tohoto zákona totiž platilo, že "Církve a
náboženské společnosti působí na území České a Slovenské Federativní Republiky
na základě registrace.". Předchozí zákonná úprava vycházela v zásadě z
toho, že církve a náboženské společnosti mohly právně existovat nezávisle na
akceptaci státní mocí, nicméně pokud chtěly právně relevantně působit na území
státu, byla vyžadována k tomu jejich registrace. Jiné než registrované církve a
náboženské společnosti stát jako právnické osoby neuznával (§ 4 odst. 4 zákona
č. 308/1991 Sb.).
3. Je
zřejmé, že formulace použitá v ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 3/2002 Sb. je
značně odlišná od úpravy předchozí. Zatímco zákon č. 308/1991 Sb. upravoval
proces registrace církví a náboženských společností výslovně toliko pro účely
působení ve vnitrostátním prostředí a činil tak především z důvodu nutnosti
právní jistoty třetích osob, aspiruje znění nové zákonné úpravy na první pohled
na konstitutivnost účinků registrace těchto právnických osob, tzn. vyvolává
zdání, že vnitrostátním správním aktem dochází k právnímu vzniku církví a
náboženských společností, tedy jejich obecné právní způsobilosti. K tomu je
však nutno uvést, že takovýto přístup by zjevně nekorespondoval s povahou řady
církví a náboženských společností, jejichž právní existence často vyplývá
nikoliv ze státního, nýbrž z kanonického práva (popř. z práva mezinárodního), a
státní moc proto nemůže mít ambici tyto instituce právně regulovat (včetně
jejich konstituování), nýbrž pouze omezovat jejich činnost v případech
stanovených taxativním způsobem v čl. 16 odst. 4 Listiny.
4. Ústavní
soud dále připomíná, že např. vztahy mezi katolickou církví (Svatým stolcem) a
jednotlivými státy jsou tradičně upravovány mezinárodními smlouvami
(konkordáty). Obsahem těchto smluv je především úprava organizace církevních
institucí uvnitř daného státu. Je zřejmé, že právní subjektivita katolické
církve je nesporná a vnitrostátní právní řád do ní nemůže nikterak zasahovat a
zpochybňovat ji. Potvrzením této úvahy je např. dikce čl. 1 návrhu Smlouvy mezi
Českou republikou a Svatým stolcem o úpravě vzájemných vztahů, podle něhož
jmenované smluvní strany uznávají vzájemnou mezinárodněprávní subjektivitu a
navzájem se považují za nezávislé a samostatné subjekty podle mezinárodního
práva a zavazují se tuto subjektivitu plně respektovat.
5. Ustavní
soud v řadě svých dřívějších rozhodnutí zdůraznil skutečnost, že preferuje
princip ústavně konformní interpretace právních předpisů před jejich derogací.
V daném případě je zřejmé, že zákonodárce rozdílnou formulací citovaného
ustanovení - oproti dřívějšímu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 308/1991 Sb. -
vytvořil poněkud nepřehlednou právní situaci, které zcela nekoresponduje např.
s požadavky kladenými na tvorbu zákonů Evropským soudem pro lidská práva a
spočívajícími v respektování podmínek dostupnosti zákona, jeho srozumitelnosti
a předvídatelnosti (prévisibilité, foreseeability) následků, které vyvolá.
["Za "zákon" lze tedy považovat pouze normu formulovanou
dostatečně přesně na to, aby občanovi umožnila přizpůsobit chování" (věc
Hashman a Harrupová vs. Spojené království, Přehled rozsudků Evropského soudu
pro lidská práva č. 1/2000, str. 46).] Ústavní soud se však domnívá, že
navrhovateli namítaný rozpor ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 3/2002 Sb. s
uvedenými ústavními kautelami lze překlenout ústavě odpovídajícím výkladem a že
proto není nezbytná jeho derogace.
6. V
tomto směru proto Ústavní soud uvádí, že ustanovením § 6 odst. 1 zákona č.
3/2002 Sb. nemůže být dotčena právní subjektivita církví podle církevních řádů
či mezinárodního práva, nýbrž jedná se spíše jen o stanovení určitých podmínek
pro uznání jejich právní osobnosti zaručujících též minimum ochrany ostatních
účastníků soukromoprávních majetkových vztahů. Ústavně konformní interpretace
ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 3/2002 Sb. je tedy především taková, že z
tohoto ustanovení nelze dovozovat jakékoliv zpochybnění již existující obecné
subjektivity církví a náboženských společností a práva na jejich existenci
nezávisle na akceptaci státem (Českou republikou). Funkce jejich registrace je
tedy stejná jako v případě úpravy obsažené v zákoně č. 308/1991 Sb., který však
tuto skutečnost co do zvolené dikce reflektoval podstatně věrněji - tedy pouze stanovení
podmínek působení a právně relevantní činnosti církví a náboženských
společností na území České republiky, nikoliv vznik jejich obecné právní
způsobilosti.
7. Ústavní
soud dále uvádí, že obdobně jako shora uvedeným způsobem je nutno v souladu s Ústavou
interpretovat též zrušení registrace církve a náboženské společnosti (příp.
zrušeni registrace svazu církví a náboženských společností), obsažené v
ustanoveních § 22 odst. 1 písm. d) a § 28 odst. 4 zákona č. 3/2002 Sb. Jestliže
totiž Ústavní soud dospěl k závěru, že stát je oprávněn stanovit podmínky
působení a právně relevantní činnosti církví a náboženských společností na
území České republiky a tyto podmínky formálně vyjádřit v institutu registrace,
je nutno konzistentně respektovat rovněž právo státu stanovit podmínky pro
odnětí možnosti tohoto právně relevantního působení církve a náboženské
společnosti na území České republiky v případě porušení těchto podmínek.
8. Proto
Ústavní soud dospěl k závěru, že ustanovení § 6 odst. 1, § 22 odst. 1 písm. d)
a § 28 odst. 4 zákona č. 3/2002 Sb. neodporují čl. 16 odst. 2 a 4 Listiny, a
proto zamítl návrh na jejich zrušení.
K
otázce evidence církevních právnických osob uvádí Ústavní soud následující (ad
II.):
1. Ústavní
soud především konstatuje, že čl. 16 odst. 2 Listiny upravuje právo církví a
náboženských společností spravovat své záležitosti, zejména ustavovat své
orgány, ustanovovat své duchovní a zřizovat řeholní a jiné církevní instituce
nezávisle na státních orgánech. Jedné se tedy o základní právo, kterým
disponují církve a náboženské společnosti jako specifické právnické osoby (viz
např. usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 171/97, Sbírka
nálezů a usnesení, sv. 12, str. 468; obdobně též usnesení Ústavního soudu
Slovenské republiky z 10. 10. 1995 sp. zn. II. ÚS 128/95, Zbierka nálezov a
uznesení Ústavného súdu Slovenskej republiky 1995, Košice, 1996, str. 322 a
násl.). Obsahem tohoto práva je právo na autonomii, tzn. právo na nezávislost
na státu při správě svých záležitostí. Garance svobodné organizace a správy
vlastních záležitostí totiž představuje nezbytný předpoklad pro svobodu
náboženského života a působení církve, vyžadující pro zachování jejích úkolů
svobodu stanovení organizace, prosazování norem a správy (viz např. nález
německého Spolkového ústavního soudu BVerfGE 70/138). Rovněž stanovisko odborné
literatury vychází z toho, že čl. 16 odst. 2 Listiny nevylučuje a předpokládá
vykonávání vnějšího státního dohledu z hlediska zachovávání zákonů v těchto
zvláštních sdruženích, "aby byly chráněny hodnoty uvedené v odst. 4 tohoto
článku. Taková zákonná úprava vztahu státu k těmto sdružením by však nemohla
omezit nezávislost církví a náboženských společností, pokud jde o zřizování
jejich orgánů a jiné otázky vnitřního života" (V. Pavlíček a kol.: Ústava
a ústavní řád České republiky, 2. díl - Práva a svobody, Linde, 1998, str.
154).
2. Ministerstvo
kultury ve svém vyjádření k návrhu - v této souvislosti - uvádí, že je nutno
odlišovat různé oblasti působení církví a náboženských společností a že tento
právní režim je třeba odlišovat od individuálních práv a svobod občanů, neboť
prý "právní úprava církví a náboženských společností není určena k úpravě
individuálních práv občanů nebo každého člověka v oblasti víry a náboženského
vyznání.". Ministerstvo kultury zároveň zastává názor, že navrhovatelé
nesprávně a účelově směšují pojmy "církevní instituce" a
"církevní právnická osoba", kdy prý napadený zákon respektuje právo
církví a náboženských společností zřizovat církevní instituce bez právní subjektivity;
extenzivní výklad Listiny ve smyslu autonomního zřizování církevních
právnických osob však údajně "porušuje ústavní princip suverenity
státu."
3. Spornou
otázkou v daném případě proto je zejména posouzení toho, zda vytváření
církevních právnických osob lze podřadit pod čl. 16 odst. 2 Listiny či nikoliv.
Vyjádřeno jinými slovy, zda zřizování řeholních a jiných církevních institucí
je možno chápat buď restriktivně v tom smyslu, že toto ústavně chráněné právo
se vztahuje toliko na vnitrocírkevní instituce nedisponující samostatnou právní
subjektivitou, či zda se naopak - v extenzivním smyslu - toto ustanovení
vztahuje též na instituce s vlastní právní subjektivitou.
4. Např.
německý Spolkový ústavní soud akceptoval, že např. "pojetí katolické
církve zahrnuje výkon náboženství nejen v oblasti víry a bohoslužby, nýbrž také
svobodu k rozvoji a působení ve světě, což odpovídá jejím náboženským úkolům. K
tomu patří obzvláště charitativní působení. Aktivní láska k bližním je
podstatným úkolem křesťanů a křesťanskými církvemi je chápána jako základní
funkce. Nezahrnuje pouze církevně zajišťovanou nemocniční péči, nýbrž obecně je
podle základních náboženských požadavků orientována na zabezpečení potřebných
lidí včetně jejich výchovy a vzdělání" (BVerfGE 70/138; 57/220). V této
souvislosti je vhodné rovněž upozornit na čl. 10 návrhu Smlouvy mezi Českou
republikou a Svatým stolcem o úpravě vzájemných vztahů (poznámka: na tuto
Smlouvu ve svém vyjádření k návrhu odkazuje především ministr kultury), podle
něhož si katolická církev zřizuje v souladu se svými vlastními předpisy
právnické osoby pro organizaci a vyznávání katolické víry "a pro své
působení zejména v oblastech školství, zdravotnictví, sociální a charitativní
péče.". To znamená, že předmětný návrh smlouvy jednoznačně akceptuje, že
(katolická) církev je oprávněna zřizovat si církevní právnické osoby, a
respektuje jejich působení nejen v oblasti vyznávání víry, nýbrž i v dalších
oblastech, které jsou neoddělitelnou a nepostradatelnou součástí každé aktivní
církve a náboženské společnosti.
5. Jestliže
tedy ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 3/2002 Sb. omezuje právo církve a
náboženské společnosti navrhnout k evidenci církevní právnickou osobu toliko
"za účelem organizace, vyznávání a šíření náboženské viry", je takto
restriktivně vymezené pojetí ve zjevném rozporu se samotným cílem a smyslem
církví a náboženských společností a svědčí o jejich zásadním nepochopení, neboť
jejich aktivity se přirozeně neredukují toliko na prezentaci náboženské víry,
nýbrž svojí činností navenek, překračující omezení na pouhý výkon náboženství,
vyzařují do celé společnosti a představují tak i nezbytný předpoklad fungování
občanské společnosti. Toto omezení zjevně odporuje čl. 16 odst. 2 Listiny,
neboť tento článek garantuje právo církví a náboženských společností zřizovat
řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech, zatímco
ustanovení § 6 odst. 2 (stejně jako ustanovení navazující - § 28 odst. 5)
podmiňuje právní vznik církevních právnických osob evidencí prováděnou ministerstvem.
6. Přitom
je zřejmé, že omezení právního vzniku církevních právnických osob vyplývající z
citovaných ustanovení nekoresponduje ani s taxativně vyjádřenými důvody, pro
které je možné omezit výkon těchto práv, pozitivně zakotvenými v čl. 16 odst. 4
Listiny. Tato omezení, která již s ohledem na jejich povahu je nutno
interpretovat restriktivně, totiž mohou nastat pouze tehdy, ‚jde-li o opatření
v demokratické společností nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku,
zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých.". S použitím argumentu a
contrario je totiž zjevné, že zákonem stanovené omezení základního práva
zakotveného v čl. 16 odst. 2 Listiny stanovenou podmínkou evidence církevních
právnických osob ministerstvem nespadá pod žádnou z uvedených ústavních kautel,
a jedná se proto i z tohoto důvodu o omezení protiústavní, nerespektující
autonomii církví a náboženských společností a pluralitu jejich činnosti. Jak
ostatně vyplývá též z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva,
k omezení základních práv musí být splněny tři základní podmínky: musí být
stanoveno zákonem, musí směřovat k legitimnímu cíli a musí být nezbytným v
demokratické společnosti. V posuzované věci je však zřejmé, že je splněna
toliko první z uvedených podmínek a státní zásahy pří zřizování církevních
právnických osob nelze označit za směřující k legitimnímu cíli ani za opatření
nezbytné v demokratické společnosti.
7. Ústavní
soud dále uvádí, že podle dikce citovaných ustanovení je právní vznik
církevních právnických osob vázán na evidenci a nikoliv na registraci. Z
hlediska právně teoretického by tedy pro vznik církevních právnických osob měl
být stanoven podstatně "volnější režim" než pro jiné právnické osoby,
které zná české právo. Evidence totiž svojí podstatou (na rozdíl od registrace)
nepředstavuje konstitutivní, nýbrž toliko deklaratorní právní akt, Proto také
může být k evidenci navrhována již "založená instituce" a účinky
evidence se zásadně datují zpětně, tzn. již ke dni založení církevní právnické
osoby registrovanou církví nebo náboženskou společností, a nikoliv až ke dni
evidence. Z faktického a aplikačního hlediska však nelze přehlédnout, že mezi
evidencí a registrací tak, jak je upravena v napadeném zákoně, neexistuje
výraznější rozdíl, jelikož zákon pro návrh na evidenci stanoví jasné podmínky,
při jejichž nesplnění - což je oprávněno posuzovat ministerstvo - k evidenci
nedojde (rozuměj: nedojde k právnímu vzniku této církevní instituce) a
ministerstvo je v taxativních případech rovněž oprávněno zrušit evidenci církevní
právnické osoby, pokud kupř. zjistí, že církevní právnická osoba jedná v
rozporu s vymezením její působnosti nebo v (blíže nespecifikovaném) rozporu s
právními předpisy.
8. V
právním prostředí České republiky Ústavní soud nemohl přehlédnout ani fakt, že právo
sdružovat se v církvích a v náboženských společnostech představuje zvláštní
formu výkonu sdružovacího práva. Přitom však platí, že "běžná"
sdružení mají podle zákona č. 83/1990 Sb. právo zřizovat své organizační složky
jako tzv. vedlejší právnické osoby, odvozené od spolku jako celku a disponující
právní subjektivitou (blíže viz např. I. Telec, Spolkové právo, C. H. Beck,
1998, str. 148 a násl.) a ke zřízení těchto právnických osob v zásadě postačuje
úprava ve stanovách spolku tuto možnost připouštějící. Vznik těchto vedlejších
právnických osob tedy není podmíněn akceptací ze strany státu. Za připomenutí
stojí v této souvislosti rovněž způsob právního vzniku odborové organizace a
organizace zaměstnavatelů, k němuž dochází ex lege již dnem následujícím poté,
co byl ministerstvu doručen návrh na evidencí (§ 9a odst. 1 zákona č. 83/1990
Sb., ve znění pozdějších předpisů). Rovněž z tohoto vnitrostátního
komparativního hlediska je zákonný požadavek na evidenci církevních právnických
osob neopodstatněný. Jinak řečeno, jelikož církve a náboženské společností jsou
svým významem nezaměnitelné s tzv. běžnými spolky (sdruženími), a jestliže
běžné spolky mohou bez státní ingerence zřizovat právnické osoby, není
odůvodněno zákonné omezení pro vznik církevních právnických osob evidencí
státním orgánem.
9. Argumentaci
Ministerstva kultury o tom, že autonomní zřizování církevních právnických osob
porušuje ústavní princip suverenity státu, je nutno odmítnout, a to již z toho
důvodu, že koncepce demokratického právního státu je úzce spjata s myšlenkou
liberálního státu tolerujícího pluralitu společenských fenoménů a institucí.
Princip suverenity státu proto není možno chápat natolik extenzívním způsobem,
že mu bude nutně odporovat již jen samotná právní existence jakýchkoliv právních
subjektů odvozených z jiné právní skutečnosti, než je výslovná akceptace státní
mocí. Myšlenka liberálního právního státu totiž vychází z toho, že stát má
omezovat svoje státní zásahy a vliv pouze na takové případy, kdy je to nezbytné
a kdy to jednoznačně koresponduje s veřejným zájmem. Přebujelost státního vlivu
a svévolná reglementace společenských jevů je pak ve zjevném rozporu s tímto
pojetím. V případě církví a náboženských společností je navíc nutno přihlédnout
k tomu, že se jedná často o historické instituce existující kontinuálně v
různých formách vlády a v rozdílných státních zřízeních. Stát by proto k těmto
institucím představujícím realizaci náboženské svobody měl přistupovat obzvlášť
citlivě a měl by velmi bedlivě zvažovat své restriktivní zásahy a omezovat je
na skutečně odůvodněné případy.
10. Na
základě toho, co bylo uvedeno, Ústavní soud dospěl - veden zásadou
sebeomezování a minimalizace zásahů (self restraint) - k závěru o
protiústavnosti ustanovení § 6 odst. 2 a § 28 odst. 5 zákona č. 3/2002 Sb. Z
těchto ustanovení totiž podle přesvědčení Ústavního soudu přímo vyplývá
podmíněnost právního vzniku církevních právnických osob rozhodnutím státu, tzn.
de facto jejich registrace, byť v zákoně formálně označená jako evidence.
Protože však Ústavní soud neshledal přesvědčivé důvody pro zpochybnění
samotného principu evidence těchto subjektů (a to v jejím skutečném smyslu,
nikoliv ve významu zastřené registrace, jek tomu je v kontextu derogovaného
ustanovení § 6 odst. 2 zákona) a zastává názor, že jejich evidence je případná
zejména z hlediska naplnění informační funkce a funkce ochrany práv třetích
osob, zamítl návrh na zrušení ustanovení § 16, § 20, § 26 a na zrušení
citovaných slov v ustanovení § 29 zákona č. 3/2002 Sb. Za situace, kdy Ústavní soud
jako protiústavní ruší ustanovení § 6 odst. 2 zákona, totiž zmíněná ustanovení
je možno interpretovat a aplikovat ústavě odpovídajícím způsobem, takže jejich
derogace není nutná. Tato ustanovení totiž upravují obsahové náležitosti návrhu
na evidenci (§ 16), rejstřík církevních právnických osob (§ 20, § 29), zrušení
evidence církevní právnické osoby a její zánik (§ 26) a podle přesvědčení
Ústavního soudu je možno jejich obsah za současného zrušení § 6 odst. 2 a § 28
odst. 5 zákona č. 3/2002 Sb. interpretovat v tom smyslu, že nepodmiňují právní
vznik a zánik církevních právnických osob konstitutivním právním aktem státního
orgánu, nýbrž že jejich evidence má toliko deklaratorní povahu a uvedené funkce
informační a ochrany práv třetích osob.
11. Ze
všech uvedených důvodů Ústavní soud konstatuje, že ustanovení § 6 odst. 2 a §
28 odst. 5 zákona č. 3/2002 Sb. odporují čl. 16 odst. 2 a 4 Listiny, a z tohoto
důvodu je ruší. Návrh na zrušení ustanovení § 16, § 20, § 26 a na zrušení
citovaných slov v ustanovení § 29 zákona č. 3/2002 Sb. se zamítá.
VII.
Oprávnění
k výkonu zvláštních práv:
Text
napadených ustanovení:
Ustanovení
§ 11:
Návrh na přiznání
oprávnění k výkonu zvláštních práv
(1) Návrh na přiznání oprávnění k výkonu zvláštních práv může podat registrovaná církev a náboženská společnost, která
a) je registrována podle tohoto zákona nepřetržitě ke dni podání návrhu nejméně 10 let,
b) zveřejňovala každoročně 10 let před podáním tohoto návrhu výroční zprávy o činnosti za kalendářní rok,
c) plní řádně závazky vůči státu a třetím osobám.
(2) Návrh na přiznání oprávnění k výkonu zvláštních práv podává orgán registrované církve a náboženské společnosti.
(3) Návrh na přiznání zvláštních práv může být podán buď pro výkon všech zvláštních práv podle § 7 odst. 1 anebo pouze pro výkon zvláštních práv podle § 7 odst. 1 písm. a) až e).
(4) Návrh na přiznání oprávnění k výkonu zvláštních práv podle § 7 odst. 1 písm. a) až e) musí obsahovat
a) v originále podpisy tolika zletilých občanů České republiky nebo cizinců s trvalým pobytem v České republice hlásících se k této církvi a náboženské společnosti, kolik činí 1 promile obyvatel České republiky podle posledního sčítání lidu, s uvedením jejich osobních údajů podle tohoto zákona a s uvedením totožného textu na každém podpisovém archu, který uvádí plný název církve a náboženské společnosti, která sbírá podpisy pro účel její registrace, a z něhož je patrné, že podpisový arch je podepisován pouze osobou hlásící se k této církvi a náboženské společnosti,
b) prohlášení, že její dosavadní činnost jako právnické osoby podle tohoto zákona neodporuje podmínkám stanoveným tímto zákonem a že vyhovuje podmínkám podle odstavce 1 písm. c),
c) texty výročních zpráv podle odstavce 1 písm. b) a účetních závěrek za dobu 10 let předcházející podání tohoto návrhu.
(5) Návrh na přiznání oprávnění k výkonu všech zvláštních práv podle § 7 odst. 1 musí obsahovat náležitosti podle odstavce 4 a navíc dokument potvrzující, že povinnost mlčenlivosti duchovních v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo v souvislosti s výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství je tradiční součástí učení církve a náboženské společnosti nejméně 50 let.
Ustanovení
§ 21:
Zrušení oprávnění k
výkonu zvláštních práv
(1) Ministerstvo zahájí řízení o zrušení oprávnění k výkonu zvláštních práv
a) pokud registrovaná církev a náboženská společnost porušuje závažným způsobem nebo opakovaně závazky vůči státu nebo třetím osobám,
b) pokud registrovaná církev a náboženská společnost nezveřejňuje každoročně výroční zprávu podle § 7 odst. 3, nebo
c) na základě podnětu orgánu státní správy podle jeho působnosti dané zvláštním právním předpisem, v němž je doloženo závažné nebo opakované porušování povinností pro působení registrované církve a náboženské společnosti podle zvláštního právního předpisu nebo dohody s tímto orgánem státní správy.
(2) Ministerstvo řízení o zrušení oprávnění k výkonu zvláštních práv registrované církve a náboženské společnosti podle odstavce 1 zastaví, zanikne-li důvod zahájeného řízení anebo doloží-li registrovaná církev a náboženská společnost písemně, že postupem jí navrženým dojde v přiměřené lhůtě k odstranění důvodu zahájeného řízení v dohodě s osobami, které byly dotčeny jednáním, které vedlo k zahájení řízení o zrušení oprávnění k výkonu zvláštních práv.
(3) Rozhodnutí ministerstva o zrušení oprávnění k výkonu zvláštních práv registrované církve a náboženské společnosti se týká všech zvláštních práv podle § 7 odst. 1.
(4) Rozhodnutí ministerstva o zrušení oprávnění k výkonu zvláštních práv registrované církve a náboženské společnosti, které nabylo právní moci, zasílá ministerstvo na vědomí Ministerstvu vnitra.
1.
Ústavní soud konstatuje, že podstatou napadených
ustanovení je zákonem stanovený způsob přiznání a zrušení oprávnění
registrované církve a náboženské společnosti k výkonu zvláštních práv. Výčet
zvláštních práv je legálně vymezen v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 3/2002
Sb. a spadá do něj právo vyučovat náboženství na státních školách; pověřit
osoby k výkonu duchovenské služby v ozbrojených silách a v místech výkonu
vazby, trestu odnětí svobody, ochranného léčení a ochranné výchovy; být
financován podle zvláštního předpisu; konat obřady, při nichž jsou uzavírány
církevní sňatky; zřizovat církevní školy a zachovávat povinnost mlčenlivosti
duchovními v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství.
2.
Ústavní soud přitom vychází ze skutečnosti, že
podstatou náboženské svobody je zajištění možnosti každého svobodně projevovat
své náboženství bez zásahu státu. Zároveň však stát, důsledně oddělený od
církví a náboženských společností, nemůže být povinován k aktivnímu napomáhání
činnosti jednotlivých církví a náboženských společností (obdobně viz usnesení z
10. 4. 1998 sp. zn. II. ÚS 227/97, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv.
10, str. 447 a násl.). Jestliže zákonodárce stanoví, že stát bude napomáhat
činnosti náboženských subjektů, jedná se o jeho vlastní rozhodnutí a pouze stát
je proto také způsobilý stanovit podmínky, které musí tyto subjekty splnit, aby
jim vznikl nárok na součinnost státu. Ústavní maximou při stanovování těchto
podmínek je vyloučeni svévolné diskriminace.
3.
Z povahy tzv. zvláštních práv je zřejmé, že se
jedná o případy, kdy stát oprávněným církvím a náboženským společnostem umožní
"nadstandardní" nároky na konkrétní plnění, tzn., že se jedná o
případy aktivního a pozitivního přístupu státu. Těmito pozitivními plněními je
např. přístup ke státnímu financování, právo vyučovat na státních školách,
právo zřizovat církevní školy apod. Je proto také zřejmé, že stát je zásadně
oprávněn i stanovit podmínky, za jakých jednotlivé subjekty budou mít k těmto
plněním přístup. Úkolem Ústavního soudu přitom není posuzovat a hodnotit
vhodnost či účelnost těchto podmínek, nýbrž toliko jejich ústavnost. To v daném
případě znamená, že Ústavní soud se musel zabývat pouze tím, zda některá ze
zákonem stanovených podmínek nevykazuje rysy svévole a diskriminace.
4.
V tomto směru však Ústavní soud v napadených
ustanoveních § 11 a § 21 zákona č. 3/2002 Sb. neshledal příznaky
protiústavnosti.
5.
Ustanovení § 21 odst. 1 písm. b) zákona č.
3/2002 Sb. však podle přesvědčení Ústavního soudu zjevné znaky protiústavnosti
vykazuje. Jeho podstatou je totiž možnost ministerstva zrušit oprávnění k
výkonu zvláštních práv, pokud registrovaná církev a náboženská společnost
nezveřejňuje každoročně výroční zprávu podle § 7 odst. 3 zákona č. 3/2002 Sb.
Tuto možnost zákon stanoví paušálně, tzn. napadené ustanovení umožňuje např.
odnětí práva církvi nebo náboženské společnosti vyučovat náboženství na
státních školách, uzavírat církevní sňatky nebo zachovávat povinnost
mlčenlivosti duchovními jen z toho důvodu, že registrovaná církev nebo
náboženská společnost každoročně nezveřejňuje výroční zprávu. Tato úprava podle
názoru Ústavního soudu zjevně nerespektuje princip proporcionality, podle něhož
by měla zákonné úprava důsledně zachovávat vyváženost vztahu mezi porušením
práva ze strany církve a náboženské společnosti na straně jedné a mezi
uplatněnou sankcí státem na straně druhé. V daném případě však zmíněná
proporcionalita není zachována, jelikož za pochybení církví a náboženských
společností v oblasti výhradně informační povinnosti následuje sankce,
spadající svojí povahou do oblasti náboženské činnosti. Ústavní soud připomíná,
že podobným způsobem principiálně argumentoval již ve věci vedené pod sp. zn.
Pl. ÚS 26/94 (Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, str. 113 a násl.;
vyhlášen pod č. 298/1995 Sb.), a proto na tuto argumentaci pro stručnost
přiměřeně odkazuje, a to přesto, že se v tomto nálezu jednalo o případ jiné
zvláštní formy soukromoprávních korporací - politických stran a hnutí.
6.
Proto Ústavní soud jako protiústavní ruší
ustanovení § 21 odst. 1 písm. b) zákona č. 3/2002 Sb., a to pro rozpor s čl. 16
Listiny.
VIII.
Příjmy
církví a náboženských společností:
Text
napadeného ustanovení:
Ustanovení
§ 27 odst. 4 a 5:
(4) Příjmy církve a náboženské společnosti tvoří zejména
a) příspěvky fyzických a právnických osob,
b) příjmy z prodeje a z pronájmu movitého, nemovitého a nehmotného majetku církví a náboženských společností,
c) úroky z vkladů,
d) dary a dědictví,
e) sbírky a příspěvky z části výtěžků podle zvláštního zákona,18)
f) půjčky a úvěry,
g) příjmy z podnikání nebo z jiné výdělečné činnosti,
h) dotace.
(5) Předmět podnikání a jiné výdělečné činnosti musí být vymezen v základním dokumentu registrované církve a náboženské společnosti. Podnikání a jiná výdělečná činnost církve a náboženské společnosti mohou být pouze její doplňkovou výdělečnou činností a dosažený zisk smí být použit jen k naplnění cílů činnosti církve a náboženské společnosti.
Obsahem
napadeného ustanovení je výčet příjmů církví a náboženských společností
(odstavec 4) a vymezení předmětu podnikání církve a náboženské společnosti a
způsobu využití dosaženého zisku (odstavec 5).
1.
K tomu Ústavní soud především uvádí, že ani
navrhovatelé sami nikterak nezdůvodnili, v čem spatřují protiústavnost výčtu
příjmů církví a náboženských společností v ustanovení § 27 odst. 4 zákona č.
3/2002 Sb. Protože tento výčet je proveden demonstrativním a nikoliv taxativním
způsobem (srov. slovo "zejména"), konstatuje Ústavní soud, že toto
vymezení zásadně koresponduje se soukromoprávní podstatou církví a náboženských
společností a i když je lze do určité míry považovat za nadbytečné, nelze v
této skutečností spatřovat rysy protiústavnosti (superfluum non nocet).
2.
Protože tedy ani Ústavní soud sám neshledal
důvod domnívat se, že citované ustanovení je protiústavní, návrh na jeho
zrušení jako nedůvodný zamítl.
3.
K návrhu na zrušení ustanovení § 27 odst. 5 zákona
č. 3/2002 Sb. Ústavní soud uvádí, že první věta tohoto ustanovení, podle níž
předmět podnikání a jiné výdělečné činnosti církve a náboženské společnosti
musí být vymezen v jejím základním dokumentu, nezavdává důvod k domněnkám o
její protiústavnosti. Ve svojí podstatě se totiž jedná toliko o informační
povinnost církve a náboženské společnosti, která je legitimována zájmy
ostatních účastníků soukromoprávních vztahů, a nemůže být proto interpretována
jako nepřípustné omezování autonomie církví a náboženských společností. Nic
takového ostatně blíže netvrdí ani sami navrhovatelé. Proto část návrhu se
rovněž jako nedůvodná zamítá.
4.
Podle druhé věty citovaného ustanovení platí, že
podnikání a jiná výdělečná činnost církve a náboženské společnosti mohou být pouze
její doplňkovou výdělečnou činností a dosažený zisk smí být použit "jen k
naplnění cílů činnosti církve a náboženské společnosti." K tomu Ústavní
soud uvádí, že církve a náboženské společnosti představují - jakožto zvláštní
forma výkonu sdružovacího práva - soukromoprávní korporace, které mohou zásadně
činit vše, co není zákonem výslovně zakázáno (čl. 2 odst. 3 Listiny, čl. 2
odst. 4 Ústavy). V souladu s čl. 16 odst. 4 Listiny dále platí, že výkon těchto
práv lze omezit jen v nezbytných a Listinou vymezených případech. V daném
případě však zákon stanoví, že zisk dosažený z podnikání a jiné výdělečné
činnosti může církev a náboženská společnost použít toliko k naplnění svých
cílů. Tyto cíle přitom vymezuje zákon č. 3/2002 Sb. v ustanovení § 3 písm. a), podle
něhož účelem církve a náboženské společnosti je "vyznávání určité
náboženské víry, ať veřejně nebo soukromě, a zejména s tím spojeného
shromažďování, bohoslužby, vyučování a duchovní služby.". Je tedy zřejmé,
že napadené ustanovení znemožňuje církvím a náboženským společnostem použít
dosažený zisk jiným než legálně vymezeným způsobem. Toto ustanovení je rovněž v
rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny.
5.
Toto omezení však podle názoru Ústavního soudu
zjevně nekoresponduje se smyslem a posláním církví a náboženských společností.
Jak je totiž uvedeno na jiném místě tohoto nálezu, úkol těchto subjektů v
žádném případě nelze redukovat na pouhé vyznávání určité náboženské víry - jak
fakticky stanoví napadené ustanovení -‚ nýbrž jejich činnost ve společnosti je
podstatně širší a spočívá též ve vyzařování náboženských hodnot navenek, a to
prostřednictvím nejen religiózní činnosti, ale taky např. činností
charitativní, humanitární a obecně vzdělávací. Omezování církví a náboženských
společností svobodně disponovat svými legálně nabytými příjmy toliko na oblast
vyznávání náboženské víry proto představuje svévolný zásah ze strany státu do
soukromoprávní podstaty těchto subjektů, přičemž tento zásah zjevně není
legitimován žádným relevantním veřejným zájmem; obdobná argumentace, byť ve
vztahu k podnikání politických stran a nikoli církví a náboženských
společností, byla Ústavním soudem použita ve věcí vedené pod sp. zn. Pl. ÚS
26/94 (nález z 18. 10. 1995, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4
str. 129 a násl.). Vzniká tedy rozpor tohoto omezení s čl. 4 odst. 4 Listiny,
podle něhož při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být
šetřeno jejich podstaty a smyslu a taková omezení nesmějí být zneužívána k
jiným účelům, než pro které byla stanovena.
6.
Proto Ústavní soud část věty druhé ustanovení §
27 odst. 5 zákona č. 3/2002 Sb. pro její rozpor s čl. 4 odst. 4 Listiny ve
spojení s čl. 16 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny jako protiústavní ruší.
Předseda
Ústavního soudu:
v
z. JUDr. Holeček v. r.
místopředseda
V Brně dne 27. listopadu 2002
Odlišné
stanovisko podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zaujali k
odůvodnění nálezu soudci JUDr. Pavel Holländer a JUDr. Jiří Malenovský. (toto
odlišné stanovisko nebylo publikováno ve Sb., ale toliko ve Sbírce nálezů a
usensení ÚS, odkud jej převádíme – pozn.)
Odlišné stanovisko
soudců
JUDr. P. H. a JUDr. J.
M. k odůvodnění nálezu Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 6/02,
o ústavnosti zák. č. 3/2002
Sb., o svobodě náboženského vyznání a o postavení církví a náboženských
společností a o změně některých zákonů
Nemůžeme akceptovat obecně ty části
odůvodnění nálezu, jež se vztahují k ustanovením, jejichž zrušení žádali
navrhovatelé, avšak Ústavní soud příslušné části návrhu zamítl. Konstatoval totiž, že neodporují ústavnímu
pořádku. V několika případech uvedeného druhu se v odůvodnění nálezu předkládá
argumentace takového druhu a takové skladby, že ve svém celku nevyjadřuje v dostatečné míře skutečnost, že se soudci shodli na souladu uvedených
ustanovení s ústavním pořádkem, nýbrž naopak jejich výrok zpochybňuje, a
činí jej málo přesvědčivým.
Tuto
obecnou připomínku nutno
vztáhnout především ke klíčovému ustanovení § 6
odst. 1 zákona
č. 3/2002 Sb. (dále i "zákon"), podle nějž se církev a náboženská společnost "stává
právnickou osobou registrací.
podle tohoto zákona".
Odůvodnění nálezu tvrdí, že
citované ustanovení vytvořilo
"poněkud nepřehlednou
právní situaci", která
zcela nekoresponduje s
požadavky Evropského soudu
pro lidská práva
kladenými na srozumitelnost a
předvídatelnost zákona. Odůvodnění
nálezu v daném ohledu rovněž
dovozuje, že znění § 6 odst. 1 zákona "na první pohled" aspiruje na "konstitutivnost účinků
registrace těchto právnických
osob, tzn. vyvolává zdání, že
vnitrostátním správním aktem
dochází k právnímu vzniku církví a
náboženských společností, tedy jejich obecné právní způsobilosti".
To by ovšem, podle odůvodnění nálezu,
zjevně neodpovídalo povaze "řady
církví a náboženských společností, jejichž právní existence často vyplývá
nikoli ze státního, nýbrž z kanonického práva (popř. z práva
mezinárodního), a státní
moc proto nemůže
mít ambici tyto instituce právně regulovat". Přes tuto příkrou kritiku znění § 6 odst. 1 zákona dospívá
odůvodnění v podstatě bez věcných argumentů k závěru, že návrh na
jeho zrušení není
důvodný, neboť jeho nedostatky
lze překlenout "ústavně konformním
způsobem". Argumentace
odůvodnění je tudíž
nevyvážená, nepřesvědčivá, ale i nepřesná.
K tvrzení v odůvodnění, že znění § 6 odst. 1 zákona vyvolává nepřehlednou
právní situaci, namítáme, že pravidlo v
něm je zcela jasné: církev (náboženská společnost) se registrací
stává "právnickou osobou",
takže bez této registrace
právnickou osobou není. § 28 odst.
1 pak v intertemporálním ustanovení dodává, že "církve a náboženské společnosti, které ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona vyvíjely svou činnost jako
registrované ze zákona, se
považují za registrované podle
tohoto zákona". Výtku stran
nepřehledného právního stavu tak považujeme za neodůvodněnou.
Odůvodnění nálezu dále kritizuje možnou aspiraci ustanovení § 6 odst. 1 zákona směřující
k tomu, přiznat aktu registrace
konstitutivní účinky, zatímco
u "řady" církví
a náboženských společností vyplývá jejich právní existence z jiných normativních právních systémů, a státní moc tak nemůže jejich "obecnou právní způsobilost"
konstituovat. Jako reprezentanta
této "řady" církví uvádí
katolickou církev (Svatý stolec).
Konec 18.
a průběh 19. století přinesl v
evropské historii i překonání právního
partikularismu: Přijetí nových demokratických ústav bylo, kromě jiného,
spjato i s konstituováním laického státu, se změnou
zdroje legitimity moci a tím ve svých
důsledcích i se sekularizací státu a tím oddělením státu a církve.
Základní
účelem práva v demokratickém právním státě je garantování svobody a vnitřního míru.
Pojmovým předpokladem právní úpravy práv
a povinností je jejich navázání
na právní subjekty. Není práv bez subjektů práva, oprávnění bez subjektů představují contradictio in
adiecto.
Kulturní
vývoj Evropy a
jemu korespondující vývoj demokratického ústavněprávního
myšlení v důsledku laicizace státu
neznamená opuštění historické
hodnotové tradice, v tom
rámci i tradic náboženských.
Znamená ale, že tyto institucionálně již neexistují paralelně vedle, resp. vně demokraticky
legitimované veřejné moci, nýbrž
uvnitř celého, ústavně
vymezeného a garantovaného systému
hodnot. Toliko z tohoto pohledu
by tudíž bylo lze posuzovat
ústavní akceptovatelnost vymezení
právní subjektivity církví a náboženských společností.
Státní
moc může účinně
regulovat chování osob
toliko s využitím některého z mezinárodně právních titulů, zejména
titulů teritoriálního nebo personálního (na základě
občanství). Nemůže naopak aspirovat
na úpravu chování osob, k nimž
jeho jurisdikce nedosáhne. Zákon č.
3/2002 Sb. v souladu s tím upravuje toliko chování těch
(složek) církví a
náboženských společností, jež
podléhají jurisdikci České
republiky. V tomto smyslu
je akt registrace nepochybně konstitutivní, neboť jim uděluje postavení právnické osoby v dosahu
jurisdikce českého státu.
Odůvodnění nálezu ovšem trvá na
tom, že v případě "řady"
církví je jejich právní subjektivita
založena církevními řády či jinými
právními systémy, a český stát pak takovou subjektivitu již nemůže vytvořit,
ale pouze ji
respektovat. Klade se zásadní otázka, která norma kterého
právního systému přikazuje České republice, aby
respektovala právní subjektivitu církve či náboženské společnosti, kterou konstituoval jiný
normotvůrce. Takovým systémem nemůže být církevní řád, neboť církev
(náboženská společnost) není zdrojem
svrchované moci, která
by mohla konkurovat moci
státu, jenž vykonává
"úplnou a výlučnou" svrchovanost na vlastním
území. Nemůže jím být ani právní
řád jiného státu, neboť tomu brání
vztahy svrchované rovnosti mezi
státy i princip, podle něhož
v případě konfliktu o
výkon jurisdikce mezi více státy převládne zásadně vůle státu, jenž může
uplatnit teritoriální titul. ČR
není proto povinna uznat takové postavení církve podléhající její
jurisdikci, jaké této církvi přiznal právní řád jiného
státu. Takovou povinnost by jí mohlo založit toliko smluvní ujednání
s tímto jiným státem. ČR nevyplývá povinnost
uznat preexistující právní
subjektivitu církví
(náboženských společností) ani z
mezinárodního práva. Neukládá jí to žádná
norma obecného mezinárodního práva
(naopak, praxe států výmluvně
svědčí o absenci takové normy), ani
žádná mezinárodní smlouva,
včetně univerzálních či evropských úmluv
o lidských právech. Konečně, povinnost
uznat preexistující status "právnické osoby" nevyplývá orgánům
veřejné moci ani z Listiny či Ústavy (čl. 16 odst. 2 Listiny totiž upravuje
až okolnosti vzniku institucí uvnitř
církví a dopadá tak v posuzovaném zákoně nikoli na institut registrace církví,
nýbrž na institut
evidence církevních právnických
osob).
Za těchto
okolností disponuje Česká
republika při stanovení podmínek pro udělení statusu právnické osoby
církvím a náboženským společnostem
značnou mírou volného
uvážení. Z principů
demokratického právního státu plyne, že
nesmí církvím svévolně bránit v
jejich vstupu do veřejného života státu a že musí všem církvím
garantovat pro nabývání
statusu právnické osoby rovné
podmínky. Pokud Poslanecká sněmovna uvádí, že důvodem požadavku registrace církví je "zaručení minima ochrany ostatních účastníků
soukromoprávních majetkových vztahů", jedná se mimo vší pochybnost o
legitimní cíl úpravy. Návrh na registraci má obsahovat podmínky, jež stanoví
§ 10 zákona a jež Ústavní soud z hlediska ústavnosti nijak nezpochybnil. Institut registrace církví
je tak ústavně nesporným výrazem volného uvážení zákonodárce.
Odůvodnění nálezu zjevně vychází
z premisy, že koncepce registrace coby konstitutivního aktu státní moci je nepoužitelná na katolickou církev vzhledem k mezinárodně
právní subjektivitě Svatého stolce. Z toho pak neodůvodněně usuzuje na nepoužitelnost
"konstitutivní"
koncepce na všechny
církve (náboženské
společnosti). Ve skutečnosti je katolická církev
v poměru k ostatním církvím
naprostou výjimkou, jež tudíž nemůže sloužit jako model pro obecnou právní úpravu. Proto ani zákon
č. 3/2002 Sb. nemohl racionálně odmítnout konstitutivní účinky registrace (tj. vznik
právnické osoby) jen
z důvodu, že jediná
z církví (katolická) vyvozuje svůj status z mezinárodní právní
subjektivity Svatého stolce a
potažmo z práva kanonického. Katolické náboženství
je jediné, jež
současně aspiruje na univerzalitu a působí pod vedením duchovní vlády Svatého stolce nespojené se světskou
vládou žádného státu.
Proto se otázka
mezinárodní subjektivity klade
výlučně u Svatého stolce (L.
Le Fur: Nástin mezinárodního
práva veřejného. Orbis,
Praha, 1935, s. 150-151). Žádná "řada" jiných církví, jejichž
postavení by s postavením Svatého
stolce bylo v otázce
právní subjektivity srovnatelné,
v rozporu s tvrzením odůvodnění nálezu, ve skutečnosti neexistuje.
Svatý
stolec má postavení
srovnatelné s postavením státu, třebaže
státem není. ČR
jeho subjektivitu podle
mezinárodního práva uznává, ačkoli
s ním dosud neuzavřela
připravovanou mezinárodní smlouvu (nikoli "mezistátní" smlouvu, jak mylně tvrdí ve svém vyjádření
Česká biskupská konference). Uznala ji existencí vzájemných diplomatických
styků (Československa a Svatého stolce)
do r.
1950, jejich obnovením
v dubnu 1990 a
trváním do současnosti. V
nepřítomnosti mezinárodní smlouvy mezi
ČR a Svatým stolcem nelze vyloučit
existenci bilaterálních obyčejových
norem vzniklých v jejich dosavadní vzájemné
praxi (přerušení této praxe v podmínkách totalitního Československa není
nezbytné považovat za překážku,
jež by znemožnila ustálení případných
obyčejových pravidel). Pokud by
taková obyčejová pravidla existovala,
ČR by musela respektovat povinnosti z
nich jako svůj mezinárodní závazek (viz čl. 1 odst. 2 Ústavy). Hledání těchto
případných pravidel jde ovšem za rámec nálezu a jeho odůvodnění.
Mezinárodně právní osobnost Svatého
stolce je podstatným odlišujícím
znakem katolické církve v poměru k ostatním církvím. Klade se proto otázka,
zda a v jaké míře mají být obecná
pravidla v zákoně č. 3/2002 Sb. na
katolickou církev uplatněna.
Rozdíly náboženství nejsou důvodem
k různému zacházení z hlediska základních práv a
svobod (čl. 3 odst. 1 Listiny). Rovnost však není absolutní kategorií. Rozdílné zacházení je přípustné, je-li založeno na
objektivních a rozumných
důvodech. Skutečnost, že Svatý stolec je subjektem mezinárodního práva,
který ČR uznala, je nepochybně
"objektivním"
důvodem k odlišnému zacházení s katolickou církví
v různých otázkách upravených
zákonem č. 3/2002 Sb. Svědčí o tom např. i § 106 odst. 2
Ústavy ČSR z r. 1920,
jenž připouštěl odchylky
od zásady rovnosti,
pokud je "dovoluje
mezinárodní právo". Jinými
slovy, pokud bude platně uzavřena Smlouva mezi ČR a Svatým stolcem o úpravě
vzájemných vztahů, může tento mezinárodně právní instrument upravit ve
vztahu ke katolické církvi různé otázky
upravené obecně v zák. č. 3/2002 Sb. odlišným způsobem od něj. S
využitím čl. 10 Ústavy ve znění
úst. zákona č. 395/2001 Sb.
se pak použije speciální úprava smluvní, nikoli obecná zákonná (lex
specialis).
"Rozumnost" a
zejména
"přiměřenost" odchylek od principu rovnosti v poměru ke katolické církvi jsou veličinami, jež mají ústavní rozměr. Jejich posouzení je mj. na Parlamentu ČR, který uděluje souhlas k mezinárodním smlouvám podle čl.
49 Ústavy, a v konečném důsledku
na Ústavním soudu, pokud by
obdržel návrh, aby posoudil soulad
Smlouvy mezi ČR a Svatým stolcem s ústavním pořádkem podle čl.
87 odst. 2 Ústavy.
Dle nálezem Ústavního soudu zrušeného
ustanovení § 6 odst. 2
zákona o církvích a náboženských společnostech (dále jen "zákon") mohou
tyto, jsou-li registrovány, zakládat církevní
právnické osoby "za
účelem organizace, vyznávání
a šíření náboženské víry". Přechodné ustanovení § 28 odst. 5 zákona pak
stanoví podmínky, za
níž je registrovaná církev po nabytí účinnosti zákona povinna doplnit
údaje o jí
zřízených a již evidovaných
právnických osobách, a to ve shodě
s náležitostmi, vyžadovanými zák. č. 3/2002 Sb.
Většinové
votum považuje za ratio decidendi zrušení těchto ustanovení právo
církví a náboženských společností zřizovat
řeholní a jiné církevní instituce
nezávisle na státních orgánech
(čl. 16 odst. 2 Listiny). Uvedená ustanovení, dle tohoto vota, nerozlišují mezi
registrací a evidencí
právnických osob, jsou tudíž
pro církve a
náboženské společnosti omezující
ve svém souhrnu: "Z
těchto ustanovení totiž podle přesvědčení Ústavního soudu přímo
vyplývá podmíněnost právního
vzniku církevních právnických osob
rozhodnutím státu, tzn.
de facto jejich registrace, byť v zákoně formálně
označená jako evidence." Ve
vztahu k návrhu na zrušení ustanovení § 16, § 20, § 26 a § 29 zák. č. 3/2002
Sb. se ale v odůvodnění nálezu
konstatuje, že "evidence je případná zejména z hlediska naplnění
informační funkce a funkce ochrany práv třetích osob", s tím, že po zrušení § 6 odst. 2 a § 28 odst. 5 zákona ustanovení § 16, § 20, § 26 a § 29 "nepodmiňují
právní vznik a zánik církevních právnických osob konstitutivním právním aktem státního orgánu,
nýbrž že jejich evidence má toliko
deklaratorní povahu a shora uvedené funkce informační a ochrany práv třetích osob".
Ve
vztahu k ustanovení § 6 odst. 2
zákona většinové votum pomíjí důvod, jenž se pro derogaci jeví nejvýznamnějším a tím ve svých důsledcích
je způsobilé založit pro církve a náboženské společnosti ohledně jimi
zřizovaných právnických osob ještě
vyšší stupeň nejistoty.
Smyslem
§ 6 odst. 2 zákona
je vymezit účely, k jejichž
dosahování jsou církve
a náboženské společnosti oprávněny v režimu zák. č. 3/2002 Sb. zakládat právnické osoby. Je-li tento účel omezen na "organizaci, vyznávání a šíření náboženské víry" a neobsahuje i s
nimi spjatou činnost charitativní,
kulturní, sociální péči, apod., nutno
takové vymezení pokládat za rozporné s
čl. 16 odst. 2 Listiny. Interpretace
účelů, plynoucích z čl. 16 odst. 2
Listiny, je dána pojmovým
spojením organizace, vyznávání a šíření
náboženské víry s působením
kulturním, charitativním a
sociálním, jak se vyvinulo v evropské kulturní tradici, a je tudíž dána i pohledem
právně komparativním. Za rozhodovací
důvod stanoviska proto ve vztahu k
§ 6 odst. 2 zák. č. 3/2002 Sb. nepovažujeme nepřijatelnost
většinovým votem tvrzené "podmíněnosti právního vzniku církevních
právnických osob rozhodnutím
státu", nýbrž omezení účelů pro zakládání církevních právnických osob.
Většinové votum zakládá potud právní
nejistotu, že vypuštěním § 6 odst. 2
zákona bez požadavku jeho nahrazení
novou dikcí, jež by vymezilo účely
způsobem odpovídajícím článku
16 odst. 2 Listiny,
vymezení účelů, má
za následek výkladovou nejasnost zákonné
souladnosti u vymezení předmětu církevní právnické osoby dle § 16
odst. 2 písm. b) zákona, a
to s rizikem interpretace restriktivní a tím i rizikem sankce dle § 16
odst. 5 zákona.
Argumentace obdobná dopadá i na posouzení ústavnosti § 28 odst. 5 zákona. Je-li většinovým votem jeho derogace odůvodňována
nepřípustností zasahování státu do oprávnění církví a náboženských
společností zřizovat církevní právnické osoby, důsledkem tohoto právního názoru by, dle našeho přesvědčení, byla právní nerovnost s
ohledem k náležitostem evidence
církevních právnických osob,
založených po nabytí účinnosti zákona,
a těch, jež byly založeny předtím. V
legislativním požadavku vytvoření jednotné evidence nelze bez
dalšího spatřovat žádný
důvod rozporu předmětného zákonného ustanovení
s ústavním pořádkem. Za
takový lze ale považovat nepřiměřeně krátkou lhůtu
pro splnění požadavků obsažených v daném ustanovení, a to
zejména u církví s velikým
počtem církevních právnických osob, a
dále sankci nepřiměřenou
závažnosti možného protiprávního jednání, spočívajícího
v nepředložení všech evidenčních náležitostí církevních
právnických osob. Toliko
potenciální míra této nepřiměřenosti lhůty a sankce
je dle našeho názoru důvodem rozporu ustanovení § 28 odst. 5
zákona s čl. 16 odst. 2 Listiny.
Jelikož
v dané věci Ústavní
soud vyslovil jiné
ratio decidendi, uplatňují autoři
tohoto separátního vota
odlišné stanovisko toliko k
odůvodnění předmětného nálezu, když ve věci samé sdílejí názor vota
většinového.
JUDr. P. H.
JUDr. J. M.
V Brně dne 29. listopadu 2002
informace:
Částka: 3/2003 Sb. ; Na straně (od-do): 82-106 (bez
separátního vota)
Rozeslána dne: 13. ledna 2003; Datum účinnosti od: 13. ledna 2003
sp.
zn. Pl. ÚS 6/02
publikovaný též ve Sb. n. a u. ÚS, svazek
28, č. 146, str. 295 a násl.