Právní dějiny starověkého Izraele

Doc. JUDr. Jiří R. Tretera

Právní systém Izraele vznikl později než právní systémy Mezopotámie a Egypta, avšak ve svém významu je přesáhl. Nevelký izraelský lid, který žil společně s jinými etniky od posledních staletí 2. tisíciletí př. Kr. v zemi Kenaán, vytvořil největší literární celek této oblasti, řadu knih, jejichž soubory obdržely později hebrejská označení Tóra, Nevi’im a Ketuvim (Zákon, Proroci a Spisy) a společný řecký název ta biblia (Knihy, Písmo).

Biblická literatura má nad literaturou Mezopotámců, Egypťanů a jiných národů této oblasti převahu co do množství textu i obsahově a představuje vrchol písemnictví starověkého Orientu po duchovní, umělecké i právní stránce. O jiných národech žijících na stejném území a tedy ve stejných podmínkách jako Izrael (Kenaánci, Filišťané, Jebuzejci) nebo v nejbližším sousedství a v podobných podmínkách (Moabité, Edomité, Amonité) není známo, že by vytvořili vůbec nějakou literaturu. Féničané, kteří sousedili s Izraelity na severu a byli jim po Kenaáncích jazykově nejbližší, vytvořili literaturu jen menšího rozsahu.

Izraelský lid se výrazně lišil od ostatních etnik. Měl náboženství, které se vyznačovalo dvěma zvláštnostmi: monoteismem a mesianismem. Byl přesvědčen, že byl vybrán z jiných národů a vyvolen, aby se na něm ukázal Boží záchranný plán s lidstvem a aby z něj vzešel Mesiáš - Zachránce lidstva.

Na rozdíl od jiných národů iraelský lid chápal sám sebe jako původně náboženské společenství, které se teprve pak stalo národem. Přijetím izraelské víry se příslušník národů (gójím) stával Izraelitou také z hlediska etnického (biblickými prototypy tohoto pojetí byly jerišská kněžka Rachab a Moabitka Rút v Betlémě). Toto přesvědčení se projevovalo i v pozdějších dějinách a má své konsekvence i v současnosti.

Od předcházejících civilizací se starověký Izrael lišil tím, že nezanechal tak veliké památky hmotné kultury a nevytvořil žádnou světovou říši. Vytvořil však literární tradici, která má dodnes zásadní význam pro světovou kulturu.

Podle podání zaznamenaného v biblických spisech situoval izraelský lid svou etnogenezi do oblasti Mezopotámie. Podle vyprávění obsaženého v knize Berešít (Genesis) přesídlil Abrahám, prapředek Izraelitů a potomek legendárního Hebera, nejprve z rodného města Ur na jihu Mezopotámie do Cháranu na severu a později odešel s částí svého rodu na jihozápad, do Kenaánu, budoucí zaslíbené země Izraele. Biblické podání vysvětluje tuto migraci nábožensky (vnuknutím či povoláním Božím).

Se jménem Heberovým je spojeno první označení “potomků Abrahámových”, Hebreové. To mělo nábožensky neutrální ráz a je dodnes používáno k označení jejich jazyka, hebrejštiny, konstituované v souvislosti s kenaánštinou.(Zda lze staré Hebreje ztotožňovat s kočovnými Chabíry, známými z tabulek objevených v Mari, není jisté.)

Druhé označení “potomků Abrahámových”, Izraelité, odvozované od vlastního jména Jákoba Izraele, biblického Abrahámova vnuka, je jménem nábožensky vyznavačským (“Jisrá’el” v hebrejštině má význam: bojuje Bůh).

Třetí označení “potomků Abrahámových”, Židé (Judové), souvisí s původním označením pouhé části Izraele (jen Judova kmene nebo potomků všech obyvatel judského království) a je pozdního původu, používá se až od babylónského zajetí v 6. stol. př. Kr.

Osobnost Abraháma je v biblických textech spojována s počátkem monoteistického chápání víry. Stále více se él - jeden z bohů - jeví jako jediný Él - Bůh, uzavírající s Abrahámem posvátnou smlouvu (foedus), jejímž vnějším znakem se stala obřízka. Také některá jiná etnika znala obřízku, ale obvykle k ní docházelo až při iniciačních oslavách v době dospívání, hrála tedy u nich význam symbolu pohlavní dospělosti. Abrahámovi potomci jsou ale obřezáváni již osmý den po narození, jejich obřízka je chápána jako symbol (znamení) ryze náboženského zasvěcení.

Pokud bychom se pokoušeli o chronologické zařazení historického základu vyprávění o “dějích praotců”, pak je snad možné dát zapravdu badatelům, kteří podle prostředí, líčeného v knize Berešít, ho kladou do doby bezprostředně předchammurapiovské.

Za biblické “praotce” bývají označováni Abrahám, jeho syn Izák (Jicchak) a Izákův syn Jákob Izrael. Jméno (šém) Izrael má několik významů. Označuje se jím:

1. osoba (praotec Jákob či Jakub),

2. náboženské společensta současně národ,

3. země (hebr. erec).

A tak se tedy hovoří: 1. o synech (potomcích) Izraelových (tedy Jákoba Izraele), 2. o exodu Izraele (tj. izraelského lidu, národa) z Egypta a 3. o zemi Izrael.(Erec Jisra’el).

V Genesi je reflektována přítomnost Izraelových kmenů v Egyptě takto: Za Josefem, synem Jákoba Izraele, který se podle biblického vyprávění stal v Egyptě faraónovým vezírem, se jeho otec a bratři v době hladu odstěhovali. Jména těchto bratří Ruben, Šim’on, Levi, Juda, Izachar, Zabulon, Benjamin, Dan, Neftali, Gad a Ašer spolu se jmény Josefových synů Efrajima a Manasesa představují jména pozdějších třinácti izraelských kmenů. Po delším čase se Izraelité dostali v Egyptě do postavení nevolníků či otroků a byli z Egypta vyvedeni Levijcem Mojžíšem. Tento odchod se nazývá exodus, vyjití.

Mojžíš (hebr. Móšé) byl podle biblického podání:

1. vůdcem Izraele při jeho vysvobození z egyptského otroctví,

2. znalcem egyptské a světové vzdělanosti, po dlouhodobém pobytu u dvora jako adoptovaný syn faraónovy dcery,

3. lidským původcem největšího zákonodárného díla starověkého Orientu.

Většina současných badatelů klade Mojžíšovu dobu do druhé poloviny 13. stol. př. Kr. Přispívá k tomu i biblický popis vlády dvou faraonů před exodem, který odpovídá údajům o vládě Ramesse II. a Merenptaha dobře známým z egyptských pramenů.

Asi se nikdy nepodaří zjistit, jak velká část “mojžíšského zákonodárství” pochází z ústní tradice vytvořené v době Mojžíšově případně se stala její součástí převzetím některých právních obyčejů ještě staršího původu, a co bylo připojeno v následujících staletích, do vytvoření jednotlivých pramenů psané Tóry.

S osobou Mojžíše je spojován počátek užívání Božího jména Jahve, které je vysvětlováno jako tvar hebrejského slovesa hájá = být. Z úcty k Božímu jménu i jako prevence proti jeho zneužití vyslovoval Izraelité později místo Jahve Adónaj, Pán (řec. Kyrios). Staroslověnsky je to Hospodin a v češtině se stalo tradičním používat tuto záměnu i v písemném projevu.

Zvláštností izraelského lidu je nařízení o dni odpočinku (hebr. šabat, odtud sobota). Sedmidenní týden znali do té doby jen Babylóňané. Neznali však žádný sedmý den jako den odpočinku. Den Saturnův (sobota) pro ně nebyl ničím mimořádným.

Jako pomocník byl podle biblického podání Mojžíšovi určen jeho bratr Áron (hebr. Aharon). Stal se prvním veleknězem Izraele a zakladatelem velekněžské dynastie. Funkce velekněze i všech kněží podle řádu Áronova se stala podle mojžíšského zákona dědičnou v příslušných levijských rodech.

Podle předpokladů současné historické vědy pronikaly izraelské kmeny na území Kenaánu v průběhu 13. a 12. století př.. Kr. z východu, ze Zajordání, což odpovídá biblické tradici. Považuje se za pravděpodobné, že izraelské kmeny migrovaly do Kenaánu ne najednou, ale postupně, možná v delším časovém rozmezí. Z té doby pochází nejstarší záznam o izraelském lidu, nápis na egyptské stéle oznamující zničení Izraele (ve skutečnosti snad jedné z migrací). Postupné osídlení Kenaánu a zápas s autochtonním obyvatelstvem se odráží v příbězích knihy Jozue.

Současně s Izraelity pronikali do Kenaánu indoevropští Filišťané (též Filistíni, Filištíni nebo Pelištejci), obsadili západní přímořskou nížinu, vytvořili svaz městských států (Gáza, Aškalon, Azot a další) a stali se na dlouhou dobu hlavními rivaly Izraele v zápase o ovládnutí Kenaánu. Podle nich později Římané nazvali Kenaán Palestinou. Na rozdíl od Kenaánců a Izraelittů, u nichž převažovaly prvky bronzové kultury, byli Filišťané nositeli železné kultury a měli proto civilizačně i vojensky převahu. Přesto po staletém zápase zvítězil Izrael, kulturně i státoprávně.

 

 

Politický rámec dějin Izraele

12. století př. Kr. je považováno za období, kdy Izraelité postupně přešli od nomádského života pastevců kočujících na pouštní savaně ke způsobu života lidu usedlého (tj. převážně rolnického). To se odrazilo v právních předpisech mojžíšského zákona, v němž nalézáme jak předpisy určené pro první, tak předpisy nepochybně se vážící k druhému z těchto způsobů života V obou fázích šlo o používání práva společností, která procházela dvěma různými podobami předstátní organizace.

Organizace Izraele odpovídá v té době kmenovému uspořádání. Po období nejméně stopadesáti let tvořil Izrael v Kenaánu jen volný svaz kmenů bez ústřední vlády. Občas se za doby ohrožení sjednotil pod vládu dočasného diktátora - tzv. soudce (hebr. šofet, pl. šofetím). Jednalo se o charismatickou, tj. mimořádnými dary vybavenou osobnost (podle biblického pojetí Bohem pověřenou). Soudce se zabýval také soudní činností, zejména odstraňoval rozpory mezi kmeny, ale především byl nejvyšším vojenským velitelem. V Knize Soudců nalézáme zprávy o působení soudců Gedeona, Samsona, Jiftácha a dalších, také o soudkyni Deboře a jejím vojevůdci Bárakovi. Uzurpátor Abímelek, který usiloval o vytvoření dědičného království, se tím dopustil něčeho, co bylo tehdy považováno za “nefas” a neuspěl. V knize je odsouzen formou Jótamovy bajky (Sd 9, 7-21).

V době soudců se odehrává děj svátečního svitku Rút, z něhož se čte v synagoze o svátcích šavu’ot (letnice). Jde nejen o významné náboženské a umělecké dílo, ale také o dokument o právním životě Judovců v Betlémě té doby. Je svědectvím o přijímání jinověrců do izraelského náboženského společenství, o počínající ochraně cizinců a o pravidlech sňatku.

Země Izrael - před Jordánem i za Jordánem - byla rozdělena na dvanáct údělů. Kmen Levijců, tj. dědičných kněží rozdělených do různých kněžských tříd a dědičných levitů - kněžských pomocníků, neměl v Kenaánu žádný z nich, ale byla mu svěřena správa šesti azylových měst a čtyřiceti dvou dalších měs po celé zemi. Josefovi potomci se rozdělili na potomky Josefových synů Efrajima a Manasesa. a dostali dva úděly. Toto původní rozdělení země trvalo až do správní reformy za krále Šalomouna v 10. stol. př. Kr.

Koncem 11. století př. Kr. vzniká státní uspořádání v čele s králem. Po prvním králi Saulovi z kmene Benjaminova (asi 1025 - 1004 př.Kr.) se moci ujal jeho zeť David z kmene Judova (asi 1004 - 964 př.Kr.), zakladatel davidovské dynastie. Ten dobyl Jeruzalém (hebr. město pokoje) a učinil jej hlavním městem. Společenský systém izraelské monarchie spočíví v dělbě moci mezi kněze, proroky a krále, kteří jsou všichni uváděni do svého úřadu náboženským obřadem, a to pomazáním oleje:

Kněží (hebr. kohením) byli rozdělení do skupin (kněžských tříd), které se ve službě střídaly. Funkce kněží i jejich nejvyššího představeného - velekněze - byla dědičná. Neměli za úkol učit a kázat, ale vést bohoslužbu, konat modlitby a oběti. Po vykonané službě se kněží vraceli domů ke své převážně rolnické práci. Jejich úloha nebyla tak významná, jak bychom v teokratickém zřízení očekávali.

Král (hebr. melek) byl rovněž služebníkem Božím, nikoliv božným králem (králem prohlašovaným za boha či jednoho z bohů). Byl vázán zjeveným božským právem. Jeho rádci bývali proroci, jichž se mohl a měl na radu dotazovat. Právem a povinností proroků bylo vystupovat i jako kritici královské vlády.

Proroci (hebr. nevi’ím, řec. profetoi) byli ti, jimž byla svěřena služba slova a kdo “rokovali pro Boha” v jeho věci. Biblický prorok byl více kazatel, společenský a mravní reformátor než věštec. Proroci mohli pocházet z kteréhokoliv kmene. Byli charismatickými osobnostmi, mnozí z nich však prošli nejprve formací v prorockých školách. Zdá se, že tyto školy, zakládané předcházejícími proroky, byly skutečnými institucemi. Prorocká zvěst zdůrazňuje, že milosrdenství je více než vnější dodržování kultického zákona. Před kultickou oslavou Boha je třeba dát přednost pomoci slabým.

Kontrola moci svědomím vírou osvíceným a silný vliv proroků způsobily ve starém Izraeli vytvoření takových podmínek, jaké bychom jinde hledali jen obtížně.

Nejvýznamnější proroky, uplatnujícími své vlivy v politických dějinách země, byli Samuel, Gád, Eliáš, Elizeus. Někteří byli spojeni se sepsáním knih po nich pojmenovaných, jako např. Amos, Micheáš, Izajáš, Jeremiáš.

Za pokojné vlády Davidova syna krále Šalomouna (964 - 933 př.Kr.) došlo k hospodářskému rozkvětu říše a k jejímu největšímu územnímu rozšíření. Šalomoun je v písemnictví představován jako moudrý panovník, skvělý soudce, podporovatel mudroslovné literatury, stavitel Chrámu v Jeruzalémě, reorganizátor místní správy.

Za vlády Šalomounova syna krále Rechabeáma (933 - 916 př.Kr.) se stát rozpadl na dva: judské království v čele s Rechabeámem na jihu a izraelské království v čele se vzdorokrálem Jarobeámem na severu.

V severněji položeném Izraeli (také: Efrajimsku) se hlavním městem stalo Sichem (hebr. Šekem) a později Samaří (hebr. Šomerón). Svatyně byly postaveny v městech Bétel (na jihu severního Izraele) a Dan (na severu). Ve vládě se vystřídalo několik dynastií. Existence tohoto státu končí roku 722/721 př.Kr. dobytím Samaří asyrským panovníkem Senacheribem. Jeho nástupce Sargon II. odvlekl schopnější příslušníky severoizraelských kmenů na nejrůznější místa Asyrské říše. Smícháním zbytků izraelského obyvatelstva s osobami deportovanými do Izraele z různých končin říše vznikli Samařané (Samaritáni) jako zvláštní národ a náboženství (založené rovněž na vyznávání Tóry).

V jižněji položeném Judsku vládli Davidovci z Jeruzaléma. Jejich sídlo bylo na hoře Sijónu, vedle Chrámu, stojícího na místě obětiště Morija. Za vlády krále Joziáše (640 - 609 př.Kr.) prožívá Judsko rozkvět náboženský, kulturní i právní. Impulsem se k reformě bylo nalezení knihy Deuteronomia - Druhého Zákona - v chrámovém archivu roku 622 př.Kr. (viz 2 Kr 22,8 - 23,25). Podle některých hypotéz šlo snad o spis pořízený v některé ze severních svatyní, v Jeruzalémě uschovaný po pádu Samaří.

Judské království bylo vyvráceno roku 586 př.Kr. novobabylónským vládcem Nebukadnesarem. Ten odvedl vzdělané a řemesel znalé Judejce (Židy) do babylónského zajetí.

Babylónský exil pomohl Izraeli k sebeuvědomění. Stal se podnětem k sebrání a přepisování dosud známých biblických spisů. Od doby exilu se Bible stává “přenosnou vlastí Židovstva” (Heine).

V zajetí vznikají modlitebny (synagogy) jako místa, kde se o šabatu Boží lid modlí a kde se předčítají a vykládají biblické knihy. Synagoga nejen budovou, ale také společenstvím Božího lidu, který se shromažďuje kolem modlitebny, jde tedy o jiný výraz pro náboženskou obec či sbor.

R. 539 př.Kr. perský vládce Churuš (Kyros) dobyl Babylón. Ve své nábožensky a jazykově tolerantní říši dovolil Židům návrat do jejich vlasti. Jen část Židů tohoto práva využila, část zůstala v rozptýlení čili diaspoře. Judsko bylo v Perské říši součástí syrské satrapie, jejímž úředním jazykem byla aramejština. Tento jazyk se stal postupně hovorovým jazykem celé syropalestinské oblasti a také Židů. Hebrejština zůstala však nadále živým posvátným jazykem Chrámu a synagog.

První skupina exulantů se do vlasti vrátila roku 538 př. Kr. Nalezla Jeruzalém v rozvalinách. Půda, kterou Tóra právně deklarovala jako nezcizitelnou, byla rozkradena a uchvácena cizinci, přistěhovalci a Samařany. Restituce byla obtížná. Dlouho trvalo, než přišla skutečná obnova. To se stalo po roce 520 př. Kr., kdy začala stavba Chrámu v Jeruzalémě, historicky již druhého. Rozšířila se ale také stavba synagóg, modliteben náboženských obcí, podle diasporního vzoru, a to jak v Jeruzalémě, tak i v okolním Judsku a v celé Palestině

Židé získali v zemích perské světové říše pracovitostí a schopnostmi významné postavení. Nebyli jediní, kdo se mohl stát terčem útoků závistivců. Náboženská víra Židů měla však tak mimořádný ráz, že odpor, který kdysi proti Izraeli projevovali sousedé, se od doby násilného rozptýlení Židovstva rozšířil po celé perské světové říši. Vše nasvědčuje tomu, že antijudaismus, nepřesně nazývaný antisemitismem, se paradoxně zrodil právě v této mírové a vcelku tolerantní době. Vzpomínka na hrozbu pogromem v perském období je každoročně Židy připomínáno při svátcích purim, při nichž se čte kniha Ester.

Roku 458 př. Kr. se z diaspory navrátil učenec Ezdráš, roku 445 místodržitel Nehemiáš. Pod jejich vedením došlo k očistě života veřejného i rodinného, k právní renesanci. Jedním z jejích projevů byla konečná redakce dosavadních biblických knih a bohatá soudobá tvorba.

Ezdráš založil Velké shromáždění - Bet kneset ha-gadola (Neh 8-10). K jeho členům patřili poslední proroci a první učitelé ústní tradice zvaní tanaité.

R. 333 př.Kr. byla Perská říše zničena Alexandrem Makedonským. Po jeho smrti se říše rozdělila mezi diadochy, Alexandrovy vojevůdce a nástupce. Palestina se dostala pod nadvládu egyptských Ptolemaiovců. Ti byli k Židům tolerantní.

V průběhu 3. st. př. Kr. dali Ptolemaiovci v Alexandrii pořídit pro diasporní Židy překlad Bible do řečtiny později nazývaný Septuaginta. Na konci 3. st. př. Kr. zaniklo Velké shromáždění. Nahradila ho náboženská rada zvaná sanhedrin (synedrium). Předseda sanhedrinu užíval titul nasi.

R. 198 př. Kr. přešla moc nad Palestinou na nesnášenlivé syrské Seleukovce. Král Antiochos IV. Epifanés zakázal roku 167 př. Kr. židovské bohoslužby. Chrám znesvětil (zasvětil jej Diovi Olympskému).

R. 166 př. Kr. vzplanulo židovské povstání pod vedením rodu Makabejců, které bylo úspěšné. Ke znovuposvěcení Chrámu došlo již roku 164 př. Kr. Dynastie Makabejců a jejich příbuzných Hasmonejců vládla ve svobodném a suverénním židovském státě více než sto let. Vedoucí postavení měl velekněžský rod, jehož stoupenci se v sanhedrinu zformovali v aristokratickou stranu saduceů, zdůrazňující učení psané Tóry a odmítající tradici.

Proti nim vystupovala přísná náboženská strana farizeů (hebr. periším = oddělení) jako druhé křídlo sanhedrinu. Farizeové zdůrazňovali, že vedle psané Tóry ještě její výklad daný ústní výkladovou tradicí a vytvořili laické náboženské hnutí, k němuž se v Zemi izraelské hlásilo přes deset tisíc mužů, převážně hloubavých příslušníků nižších středních vrstev.

Od roku 63 př. Kr. se židovský stát dostává postupně do protektorátní nadvlády Říma. Zpočátku si zachoval značný stupeň autonomie. Silný politický i právní vliv v zemi měl nadále sanhedrin v čele v představeným nasim i dědičný velekněz, který však byl na nátlak Římanů vícekrát v rámci velekněžského rodu vyměněn za jiného.

Římané více než sto let vládli autonomnímu izraelskému státu prostřednictvím králů nebo knížat (tetrarchů) z judaizované dynastie Herodovců, potomků krále sousední Idumeje Antipatera.

V letech 37 - 4 př. Kr. vládl z milosti Římanů dosazený král Herodes I., jehož krutost kritizoval i první římský císař Octavianus Augustus. Herodův syn tetrarcha Archelaos zdědil po otci jižní část země Judsko a střední část Samařsko, záhy byl však vystřídán přímou římskou správou. Na severu, tj. v Galileji, a v zajordánské Pereji vládl jiný Herodův syn, tetrarcha Herodes Antipas. Itureu (tj. Golanské výšiny) a Trachonitickou krajinu v jižní Sýrii zdědil tetrarcha Filip. Společenství helenizovaných deseti měst (Dekapolis) v severním Zajordání požívalo pod protektorátem Římanů jistou autonomii. Intelektuální elitu Izraele představovali na počátku 1. st. po Kr. dva učitelé zákona: přísnější Šamaj a umírněný Hilel. Po Hilelovi přejal vedení sanhedrinu jeho vnuk Gamaliel I.

 

Zákonodárství starého Izraele

Stále živé a používané literární dílo starého Izraele Tóra (hebr.: ukazatel cesty) neboli Pentateuch (řec.: pět pouzder) či Chamiša chumšej Tora (hebr. Pět pětin Tóry) obsahuje kromě nábožensko - dějepravných textů také největší starověkou orientální kodifikaci.

Srovnávací studie těchto největších zákonodárných iniciativ starověkého Orientu přinášejí pohled na četné podobnosti a shody, plynoucí ze společného základu v obyčejovém právu národů oblasti “úrodného půlměsíce” (od Perského zálivu po Nilskou nížinu) a z některých prvků přirozeného práva, které společně zachycují. Zda texty předcházejících zákoníků ovlivnily text Tóry či zda došlo dokonce k převzetí nějakého hotového staršího textu nelze vyloučit, ale nelze to dnes zatím ani potvrdit.

Analogická je formální stránka: u všech těchto kodifikací jde o kazuistickou a nedostatečně systematickou legislativu. Při pečlivém srovnání shledáme, že kodifikační celky Tóry jsou o něco systematičtější než Chammurapiho zákony.

Markantní jsou však mnohé rozdíly co do obsahu jak právních norem, tak i sankcí.

Zvláštností Tóry jsou normy, vydáváné v apodyktickém stylu. Jako příklad může posloužit dekalog, tj. desatero, které podle Ex 20 resp. Dt 5 ve zkrácené formě zní:

1/1 Já jsem Jahve, tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země, domu

otroctví. Nebudeš mít jiné bohy přede mnou.                     

1/2 Neuděláš si žádnou sochu ničeho, co se podobá tomu, co je nahoře

na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Těmto bohům se

nebudeš klanět, ani jim nebudeš sloužit...

2/3  Nevyslovíš nadarmo jméno Jahva, svého Boha ...                      

3/4  Zachovávej sobotní den a posvěcuj ho ... . Po šest dní budeš

pracovat ..., ale sedmý den je sobota pro Jahva, tvého Boha. Tehdy

nebudeš konat žádnou práci, ani ty, ani tvůj syn, ani tvá dcera, ani

tvůj služebník, ani tvá služebnice, ... ani žádné z tvých zvířat,

ani cizinec, který dlí v tvých branách. ...

4/5  Cti otce svého a matku svou ...                                

5/6  Nezabiješ.                                                

6/7  Nezcizoložíš.                                              

7/8  Nepokradeš.                                               

8/9  Nevydáš křivé svědectví proti svému

bližnímu.                                

9/10 Nebudeš dychtit po ženě svého bližního,

10/10 nezatoužíš ani po jeho domě, ani po jeho poli, ani po jeho

služebníkovi či služce, ani po

jeho volu nebo oslovi: po ničem, co patří tvému bližnímu. 

                       

Dekalog je na obou místech v Tóře uveden jako celek, přikázání nejsou číslována. V Dt 5 je však na rozdíl od Ex 20 dychtění po ženě bližního odděleno od tužby po majetku bližního a předsunuto. To vedlo k dvojímu číslování přikázání. Židovská tradice a část křesťanů (pravoslavní, kalvinisté) se přidržuje prvního, tj. podle Exodu, jiná část křesťanů (katolíci a luterští) se drží druhého, tj. podle Deuteronomia.

Normy Dekalogu považujeme vzhledem k sankci spíše za morálně - náboženské než právní. V následujících kodifikačních celcích se však promítají do podrobnějších norem se sankcemi jednoznačně právními. V této souvislosti je nesporné, že přikázání Desatera se stala součástí práva.

Počátek mojžíšského zákonodárství bývá kladen do předpokládané doby exodu, tj. do 13. st. př. Kr. Jeho skutečná podoba v prvních staletích jeho existence není dosud prokazatelná.

Rozborem textu se zjistila přibližná datace jednotlivých pramenů, z nichž byly knihy Tóry vytvořeny v té podobě, jak jsou zařazeny v Bibli. Fixace textu probíhala postupně: podle předpokladů většiny dnešních biblistů k ní došlo v případě části textu zvaného jako

 podání jahvistické:              

v 10.st. př.Kr.,                

podání elohistické:            

v  9.st. př.Kr.,           

podání deuteronomistické:      

v  8.st. př.Kr.,              

kněžský kodex:                 

konec 6. st. př.Kr.

fixace textu do dnešní podoby:

ukončena v 5.st.př.Kr. 

Struktura Tóry spočívá v jejím rozdělení do pěti knih:

název český              

řec.-latinský   

hebrejský  

zkratky 

     

První kniha Mojžíšova  

Genesis 

Berešít 

1M   Gn 

Druhá kniha Mojžíšova 

 Exodus 

Šemót      

2M   Ex 

Třetí kniha Mojžíšova    

Leviticus 

Wa-jiqra   

3M   Lv 

Čtvrtá kniha Mojžíšova 

Numeri 

Bemidvar   

4M   Nu 

Pátá kniha Mojžíšova   

Deuteronomium 

Devarím 

5M   Dt 

Dnes jsou frekventovanější zkratky Gn, Ex, Lv, Nu, Dt. Je tedy vhodné si pamatovat řecko-latinské názvy, z nichž se tyto zkratky odvozují. (Jejich význam: Počátek, Vyjítí, Levitská, Čísel, Opakování zákona.)

Hebrejské názvy uvádíme pro zajímavost: jde vždy o prvé slovo originálního textu. (Význam: Na počátku, Jména, I řekl, Na poušti, Slova.)

Citování biblických knih: nejprve uvádíme konvenční značku knihy, pak číslo kapitoly a za ním čárku, nakonec číslo verše. Jde-li o několik kapitol, píšeme mezi nimi pomlčku. Stejně tak, jde-li o několik veršů.

Velké kodifikační celky v Tóře

1. Kodex smlouvy:               

Ex 21-24

2. Zákon svatosti:              

Lv 17-26

3. Deuteronomistický zákoník:    

Dt 12-26

   předpisy o desátcích (dani):  

Dt 14, 22-29

   sabatický rok:               

Dt 15, 1-18

   svátky pésach, šavuót, sukót  

Dt 16, 1-17

   zákon pro soudce:             

Dt 16, 18 - 17, 13

   zákon pro krále:              

Dt 17, 14-20

   zákon pro kněze:              

Dt 18, 1-8

   zákon pro svědky:             

Dt 19, 14-21

   válečné právo:               

Dt 20, 1-20

   ochrana zajatkyně:           

Dt 21, 10-14

   ochrana života:              

Dt 22, 1-12

   ochrana cti ženy:             

Dt 22, 13 - 23, 1

   ochrana opuštěných:           

Dt 24, 1 -25, 4

   levirátní zákon:              

Dt 25, 5-10

   ochrana měr a vah:            

Dt 25, 13-16

Malé kodifikační celky v Tóře

1. Dekalog (desatero):          

Ex 20, 2-17, Dt 5, 6-21

2. Řád nazírů:                  

Nu 6, 1-21

3. Povinnosti a práva kněží a levitů:                     

Nu 18, 1-32

4. Dědické právo dcer:           

Nu 27, 1-11

5. Zákon o slibech mužů a žen:   

Nu 30, 2-17

6. Zákon o azylových městech:    

Nu 35, 1-34, Dt 4, 41-43, Dt 19,

1-13

Množství právních předpisů v dalších částech hebrejské Bible, tj. v Prorocích a Spisech, je menší než v Tóře. Doplňují právo Tóry a tvoří s ním jeden celek starobylého židovského práva, které bylo židovstvem užíváno i po ztrátě samostatnosti vlastního státu v 6. st. př. Kr., zvláště v rámci perské říše, za nadvlády helenistických despocií, v opět svobodném židovském státě Hasmoneovců i za nadvlády Římanů.

Mojžíšské právní instituce byly v té době doplňovány o tradiční rabínský výklad, který byl ve 2.st. po Kr. zaznamenán v Mišně a v 5. - 6. st. po Kr. v Gemaře, resp. Talmudu.

Jednotlivá právní odvětví

a) Sociální zákonodárství (Dt 24; Ex 23).

Narozdíl od sporadických projevů sociálního cítění v ostatních staroorientálních právních předpisech jsou v mojžíšském zákoně celé bloky věnující se speciálně ochraně slabších. Tato ochrana je výslovně odůvodňována Jahvovými příkazy, připomínáním postavení Izraelitů v Egyptě jako cizinců a služebníků, zdůrazňováním sounáležitosti izraelské pospolitosti i lidského vztahu vůči všem bližním. Dokonce i ostatní živí tvorové, zejména domácí zvířata, jsou chráněni.

Především je zakázáno zadržovat mzdu nuzného a chudého nádeníka jak Izraelity, tak cizince. Nad dluhem nesmí zapadnout slunce. Zadržování mzdy je prohlašováno za hřích do nebe volající. Do zástavy nesměl být brán mlýn, ani mlýnský kámen. Zástava chudého musela být vrácena před západem slunce, zejména plášť, kterým se chudý na noc přikrývá. Rovněž oděv vdovy nesmí být brán do zástavy. Malomocnému, který se uzdraví, je umožněn návrat do společenství. Paběrky úrody obilí, vína a oliv i úroda na cípech polí (souvratích) vždy patřily chudým, vdovám a sirotkům. Také snop zapomenutý na poli jim musel být ponechán. Desátek z veškeré úrody každým třetím rokem musel být odevzdán v branách obce a předán levitům, cizincům, vdovám a sirotkům. Každý sedmý rok je sabatický. V takovém roce se neobdělává půda, nechává se odpočinout ona i ti, kteří na ní pracují. Všichni otroci izraelského původu jsou propuštěni na svobodu s dostatečnou hmotnou výbavou. V případě, že by si přáli zůstat nadále otroky v dosavadní rodině, pak propuštěni nebyli a na znamení toho jim jejich pán musel propíchnout šídlem ušní boltec na veřejích svého domu. V sabatickém roce se promíjeli veškeré dluhy vůči souvěrcům. Každý padesátý rok nastávalo milostivé léto, spojené s určitými majetkoprávními narovnáními. Veškerá dobročinnost má být činěna nejen z povinnosti, ale z celého srdce, jen pak Jahve požehná podnikáním a všem pracím. Zdůrazněna je nutnost otevřenosti ruky ke všem potřebným (Dt 15,10-11).

b) Manželské, rodinné a osobní právo

Manželství v Izraeli je na přechodu od polygamie k monogamii. Rozlišovaly se přitom manželky v pravém smyslu, které všechny měly stejná práva, a jejich otrokyně, jejichž děti se mohly počítat za děti svých paní. Pojem vedlejší manželky v izraelském zákonodárství neexistoval. Vše nasvědčuje tomu, že převládala monogamní forma manželství, bigamie byla výsadou několika významných osobností v archaickém období, polygamie byla vyjádřením moci a významu králů (David a zejména Šalomoun).

Uzavření sňatku mělo dvě etapy: zasnoubení a vlastní svatba (zpravidla odvedení nevěsty do domu ženichova). Obvěnění, které muž musel zaplatit při zasnoubení rodičům své nevěsty se nazývalo móhar, mohlo být nahrazeno prací nebo hrdinským činem ve válce. Zasnoubení zpravidla dojednávali rodiče obou stran, avšak bylo respektováno mínění a souhlas ženicha a nevěsty. Muž od svého zasnoubení až do uplynutí jednoho roku po svatbě byl zproštěn vojenské povinnosti.

Množství manželských překážek z titulu pokrevenství i z titulu sešvagření bylo nesmírně rozsáhlé. Principiálně nebyl dovolen sňatek s osobou jiného náboženství; izraelské společenství však bylo vždy připraveno přijmout cizince a pohany do svého náboženského společenství a umožnit jim v tomto společenství také sňatek.

Zvláštností izraelského manželského práva byla povinnost levirátního sňatku. (Lat. levir = švagr.) Abrahám obdržel příslib, že jeho potomků bude tolik co hvězd na obloze. Neměl tedy zůstat žádný ze synů Izraele bez potomků. Pokud některý zemřel bezdětný, měl si vdovu po něm vzít za manželku jeho bratr; prvorozený syn z tohoto švagrovského manželství se počítal za syna zesnulého (a dědice jeho pozemkového vlastnictví).

Manželství zanikalo smrtí jednoho z manželů. Pokud nedošlo k uzavření levirátního manželství, žena se vrátila se svým majetkem ke své rodině. Muž směl ženu propustit, ale musel, narozdíl od mezopotámského zákonodárství uvést důvod. Vlastní text zákona (Dt 24,1) uvádí: “... protože u ní shledal něco odporného, napíše jí rozlučný list, dá jí jej do ruky a propustí ji ze svého domu.” To je ovšem velmi široká definice, což vedlo k sporům mezi rabínskými školami o jeho interpretaci. V každém případě byla za důvod považována manželčina nevěra. Papyrus z Elefantiny obsahuje dokonce doklad o rozvodu ze strany ženy.

Izraelité měli spolu s ostatními národy archaické doby velikou touhu po potomcích. Navíc ale byla v případě Izraelitů tato touha zesílena příslibem o jejich rozmnožení a mesiánském poslání. Každá žena byla potenciální rodičkou budoucího Spasitele světa. Bezdětnost byla prokletím a hanbou. Zde jsou kořeny polygamie a instituce obligatorního levirátního sňatku. Děti jednotlivých manželek byly rovnoprávné. Prvorozený otcův syn měl mimořádné postavení, neboť mu v důsledku zvláštního otcovského požehnání patřila autorita nad všemi sourozenci. Prvorozený matčin syn byl zasvěcen Jahvovi a musel být vykoupen obětí poskytnutou v náboženském společenství.

Od babylonského exilu bývá datována povinnost izraelských mužů být připraveni k četbě Tóry, kdykoli jsou k tomu přestaveným synagogy vyzváni. Všeobecná gramotnost se tedy předpokládala.

c) Dědické právo

Podle mojžíšského zákona mají všichni synové nárok na stejný podíl otcova majetku, jen prvorozený má nárok na dvojnásobný podíl. Děti otrokyně měly nárok na podíl jen tehdy, jestliže byly adoptovány, jinak byly odměňovány ještě za života otce, když opustily otcovský dům. V případě, že otec nezanechal po sobě žádné syny, dědily na základě ustanovení Num. 27,8 dcery. Když nebylo žádných dětí, dědila vdova a nejbližší mužovi příbuzní.

d) Majetkové právo

Jednou ze zvláštností mojžíšského práva je nezcizitelnost půdy. Jednotlivé rodiny vlastnily půdu podle dávného rozdělení provazci a nemohly se jí vzdát. Pod přísnými tresty bylo zakázáno pohnout s hraničními kameny nebo spojovat pole s polem. Zcizovámí půdy bylo dovoleno pouze na čas, vždy platilo předkupní právo původního majitele a jeho dědiců a zásada zákonného navrácení do jeho vlastnictví v milostivém létě (tj. každý padesátý rok). Podle toho také kupní cena pozemku klesala s blížícím se milostivým létem.

Další zvláštností je absence právních ustanovení o smlouvě kupní. Někteří to vykládají málo vyvinutou směnou a obchodem v archaickém období. V pozdější době zřejmě bylo používáno právních obyčejů ovlivněných systémy sousedních národů (viz koupě pole, podrobně popisovaná v Jr 2,1-15). Půjčka je známa jako institut, používaný především v nouzi, o půjčce obchodní se nedochovali zmínky. Bylo dovoleno v případě půjčky brát od dlužníka zástavu, zakázáno však brát od chudého věci nezbytné k jeho holému životu (Ex 22,26). Došlo-li k vzetí zástavy od zchudlého musel ji věřitel vrátit do západu slunce (Dt 24,12-13).

Otroctví mělo v Izraeli mírnější formy než kdekoli jinde v antickém světě. Cizí otroci byli váleční zajatci, zchudlí usedlíci nebo otroci koupení od obchodníků, především pelištejských a fénických. Izraelitů byl obchod s otroky zakázán pod trestem smrti. Koupení nebo zrození otroci museli být obřezáni a mělo se s nimi jednat jako s členy rodiny. Měli právo na sobotní klid, směli se účastnit liturgie a slavení svátků. Mohli být i správci hospodářství a být i subjektem některých právních vztahů (dědit po svém pánovi, dostat pánovu dceru za manželku).

e) Trestní právo

V trestním právu je v mojžíšském zákoně značný posun proti jiným staroorientálním právním řádům. Podobně jako jinde je i zde používána odveta, která je v případě odpovědnosti za život druhého zábranou proti vyvražďování nevinných. Narozdíl od předcházejících právních řádů se však častěji uplatňuje odškodnění místo odvety a neexistují zde mrzačící tresty (jakým bylo např. utnutí ruky za krádež), s jedinou výjimkou - zvláštním proviněním ženy při rvačce - viz Dt 25,11-12. Dalším zvláštností byla úprava trestu bití holí. Podle Dt 25,2-3 dá soudce vysázet pachateli počet ran, úměrný jeho provinění, nejvýše však čtyřicet (Chammurapiho zákoník stanovil šedesát ran). Uvedený zákon přitom varuje před pohmožděním a ponižováním delikventa.

Mojžíšský zákoník vychází při hodnocení zabití jiného člověka z postulátu, že krev zabitého volá do nebe o spravedlnost. Proto je vražda vždy trestána podle zásady odvety smrtí. Odveta znamená zabránění do té doby obvyklého vyvražďování celého rodu pachatelova, deuteronomistický kodex výslovně takovou “vendetu” zakazuje a uvádí: “Otcové nebudou vydáni na smrt za syny, ani synové za otce. Každý bude vydán za svůj vlastní zločin” (Dt 24,16). Tato zásada individuální odpovědnosti je protikladem k dosavadním právním obyčejům i k teologickému předpokladu Božích trestů postihujících potomky viníků do 3. a 4. kolena (Ex 34,7). Odvetu může i bez soudu vykonat nejbližší příbuzný zavražděného - krevní mstitel zvaný go´el. Levitský zákon svatosti odlišuje neúmyslné zabití od vraždy (Lv. 35,20-29). Pachatel zabití má možnost odvetě uniknout útěkem do jednoho ze šesti levitských azylových měst. V případě žaloby, vznesené příbuznými oběti, rozhodoval soud, zda šlo o vraždu nebo o neúmyslné zabití. Vražda musela být dokázána nejméně dvěma svědky. Pak byl pachatel azylové ochrany zproštěn. V opačném případě byl chráněn, pokud pobýval v azylovém městě, které směl opustit až po smrti hlavního kněze tohoto města. Zákon zakazoval přijetí výkupného jak v náhradu za potrestání vraha, tak za zkrácení pobytu pachatele neúmyslného zabití v azylovém městě. Ve dvou případech nedbalostních deliktů proti životu je však stanoven trest smrti: 1) Jestliže někdo zavinil smrt druhého tím, že opomněl vystavět na střeše svého domu zábradlí; 2) Jestliže někdo zavinil smrt jiného tím, že ponechal bez dozoru své zvíře, o němž věděl, že má sklon k trkavosti. V tomto případě byla výslovně připuštěna finanční náhrada v neomezené výši. Součástí přiměřenosti obrany proti trestnému činu krádeže bylo i zabití zloděje přistiženého při krádeži v noci. V případě neobjasněné vraždy musela obec, která byla nejblíže k místu nálezu těla zavražděného, obětovat jalovici za prolitou krev.

V případě trestného činu úmyslného ublížení na zdraví platila zásada odvety (Ex 21,23-25). Jen v případě, že někdo vyrazí oko nebo zub svému otroku či otrokyni musí mu v náhradu za tento trestný čin vrátit svobodu.

Na neúmyslné ublížení na zdraví se nevztahovalo právo odvety. Trestem byla peněžitá náhrada a zaplacení výdajů na léčení.

Neoprávněné zotročení Izraelity nebo jeho prodej do otroctví bylo Dt 24,7 trestáno smrtí, podle Ex 21,16 se tato ochrana vztahovala na všechny svobodné lidi.

Trestné činy v sexuální oblasti byly trestány přísně. Za cizoložství byli oba pachatelé trestáni ukamenováním. V případě cizoložství na odlehlém místě stihl trest pouze muže, protože se předpokládalo, že žena byla znásilněna. Knězova dcera byla za smilstvo trestána upálením. Homosexuální styk mezi muži, jakož i obcování se zvířaty je trestáno smrtí. Intimní styk mezi pokrevenci, osobami sešvagřenými a s otrokyněmi blízkých příbuzných se trestá smrtí. Za svedení nezasnoubené panny byl svůdce povinen se s ní oženit a zaplatit mohár, ledaže by otec svedené se svatbou nesouhlasil, pak svůdce zaplatil pouze mohár.

Pokud jde o majetkové delikty rozlišuje izraelské právo mezi krádeží, odpovědností za věc svěřenou do úschovy a zaviněným způsobením škody. Za krádež hospodářských zvířat se platila za různých, přesně stanovených okolností dvojnásobná až pětinásobná náhrada. Za krádež peněz a movitých předmětů se platila dvojnásobná náhrada. Jestliže někdo nechal spást část pole nebo vinice jiného svým dobytkem, zaplatil náhradu ve výši skutečné škody. Pokud dobytek spásl celé pole nebo vinici, musel jeho majitel zaplatit náhradu ve výši nejlepší sklizně. Za ztrátu věci svěřené do úschovy se platila dvojnásobná náhrada, ledaže by věc byla ukradena. Pak náhradu platil zloděj, byl-li přistižen. Nebyl-li zloděj přistižen, mohl se schovatel zprostit odpovědnosti přísahou, že nevztáhl ruku na majetek svého bližního. Škoda způsobená nedbalostí (např. uhynutím zvířat, která spadla do nezakryté cisterny) se zpravidla nahrazovala v penězích.

Základ veškerého společenského života Izraele v náboženské víře se projevuje také trestní ochranou proti porušování principů víry. Trestným je uctívání cizích bohů a vyzývání jiných k tomuto uctívání, uctívání nebeských těles jako bohů a rouhání Jahvovu jménu. Tyto delikty byly trestány ukamenováním. Stejně byl trestán ten, kdo se pokusil ovlivňovat život druhých magickými prostředky (čarodějnictví) anebo vyvoláváním duchů zemřelých. Za zvláštní druh trestného činu s náboženskou podstatou lze považovat neúctu k rodičům. Matka a otec měli předvést k soudu starších města syna, který je neposlouchal, byl zhýralec a pijan. I v tomto případě nastupoval trest ukamenování celou pospolitostí. Narozdíl od pozdějšího římského práva neměl však otec právo svého syna sám zabít.

f) Soudnictví

Funkci soudců vykonávali v Izraeli především starší, tj. představení rodů. Tento úkol jim byl již svěřen podle Tóry samotným Mojžíšem. Od Šalomounovy správní reorganizace byli tito starší představiteli obcí a měst. Kauzy významnějšího dopadu byly postupovány k rozsouzení kněžím. Nejvyšším soudcem byl v předstátní izraelské organizaci šofét a od vzniku monarchie král (viz vyprávění o soudu krále Šalomouna).

Od Joziášovy reformy byli ve všech městech ustanovováni soudci z řad starších, obtížné a sporné případy byly nadále zasílány kněžím, tentokrát výlučně do Jeruzaléma.

Od vzniku sanhedrinu, tj. nejvyšší židovské rady o 71 členech, byla tato nejvyšším soudem. Mezi členy sanhedrinu bylo veliké množství zákoníků, tj. učenců, kteří se zabývali studiem a vykládáním zákona. V ostatních městech existovaly menší soudy, zvaná malá synedria, která měly 23 členů. Soudní líčení se konalo zpravidla v tradičním místě, jakým byla městská brána, za účasti široké veřejnosti. Soudní jednání bylo ústní a korunou důkazů byla výpověď svědků. Zásadně však nestačila výpověď jen jednoho svědka (odtud se pak do práva evropských zemí rozšířila kanonickoprávní zásada unus testis- nullus testis). Žádala se zásadně shodná výpověď dvou až tří svědků. Byl-li někdo usvědčen z falešného svědectví, potom ho stihl stejný trest, jaký hrozil obviněnému. Při výkonu trestu smrti měli svědkové, kteří usvědčili odsouzeného ze spáchání trestného činu, exekuci zahájit (v případě kamenování hodit po odsouzeném první kameny).

Není známo, že by v soudní při musel vystupovat obhájce. Nicméně se mohl kterýkoli muž z izraelského lidu obhajoby ujmout (příkladem může být Danielova obhajoba Zuzany - viz Da 13). Presumpci neviny nahrazovala očistná přísaha obžalovaného. V jednom případě (nedokázané, avšak odůvodněné obvinění ženy z cizoložství vznesené žárlivým manželem, uvedené v Nu 5, 11-31) připomíná obřad vykonávaný před knězem ordál, avšak v čistě psychické rovině. Použití ordálu v pravém slova smyslu izraelský soudní proces neznal.

Jiří Rajmund Tretera

duben 2000