in: Spunar,Pavel a kol.: Kultura středověku, Academia, Praha 1995, s. 99-115

Motto:

Iustitia est constans et perpetua voluntas ius suum cuique tribuendi

Ulpianus, Digesta, kniha I., titul 1., zákon 10.

Ve středověké stavovsky členěné společnosti neexistovalo jednotné právo závazné pro všechny obyvatele státu; nebylo rovnosti před zákonem. V nerovném společenském systému se každá skupina obyvatel, vzájemně spjatá svým postavením v sociálním a ekonomickém životě doby, různila od jiných svými výsadami a svobodami; měla své právo, z jehož výhod se nemohla těšit jiná společenství. Šlechta se řídila svým právem zemským, s postupným rozvojem měst pronikalo do rozlehlých oblastí Evropy právo městské, lenní vztahy byly upraveny právem lenním, venkovští poddaní podléhali vrchnostenské pravomoci svých pánů. I uvnitř téhož stavu vládly příkré rozdíly. Nadpráví bohatého městského patricije proti prostému řemeslníkovi nebo podruhu bylo ve středověkém městě naprosto běžným jevem, právě tak jako se drobný vladyka ani zdaleka neblížil rozsahem svých oprávnění urozenému členu mocného panského rodu. Princip nadřazenosti a podřazenosti, skoro samozřejmý ve feudálním zřízení, přetrval celé tisíciletí středověku a zasáhl ještě daleko do nového věku.

Po dlouhá staletí to bylo skoro vesměs právo obyčejové, do kterého jen pozvolna pronikal jeho písemný záznam. Písemné prameny se objevovaly znenáhla a často jen jako soukromá sepsání obyčejového práva, tzv. právní knihy, které vznikaly z iniciativy a prací osob, které potřebovaly dobrou znalost práva, zvláště soudních úředníků. Tato sepsání sama o sobě zákonnou moc neměla. S postupem doby se objevovaly listiny, zejména privilegia, obsahující záruky určitých právních vztahů. V nich bylo různým subjektům, ať již osobám nebo korporacím, zvláště církevním, povolováno příznivější právní postavení, dány různé výhody hospodářské nebo byly vyňaty z jinak běžných povinností. Skutečné zákoníky, širší soubory norem, vyhlášené z moci panovníka, se objevovaly ještě později a ne vždy se podařilo uvést je v život. Proti psanému právu se ohrazovala šlechta, jež v něm cítila omezení svého výsadního postavení v justici a zejména se obávala ztráty volného nalézání práva pro každý projednávaný případ. Příkladem opozice šlechty proti panovnickým snahám jsou pokusy českých králů Přemysla Otakara II., Václava II. a Karla IV. dát zemi obecný zákoník, z nichž ani jeden nedosáhl úspěchu a vesměs ztroskotal pro odpor panstva.

Takové dosti nepevné právní řády potřebovaly také své znalce, kteří se zabývali především soudobou soudní praxí, ale nedospěli k dostatečnému teoretickému rozčlenění institucí a chyběla jim systematika i schopnost abstraktní interpretace norem. Nebylo skutečné teoretické práce, chybělo vědecké pojetí právního řádu, ba při jeho roztříštěnosti bylo nanejvýše obtížné toho dosáhnout.

Rozhodujícím okamžikem pro plné teoretické rozvíjení právního poznání bylo objevení úplných textů římského práva. Studium se soustřeďovalo na univerzitách, z nichž nejvýznamnější pokroky přineslo vysoké učení v Bologni, kde působili vyhlášení profesoři a kde hledali právnické vzdělání studenti z celé Evropy.

Římské právo po zániku římského impéria upadlo téměř v zapomenutí, ale nikdy zcela nezmizelo. Některé právní památky germánských kmenů, které se usídlily na územích někdy římských, nezůstaly prosty římských vlivů a také některé části římských zákoníků přežívaly v právním povědomí, i když jen v učených dílech a nikoli v pravidelném denním životě.Vždyť i osud vlastní soustavy římských právních pravidel byl mimořádně pohnutý Západořímská říše nepoznala skutečně souhrnné sestavení svého práva ani autorizovaný zákoník; to se stalo až později v říši východořímské. Tvůrcem takové soustavy byl císař Justinián († 565), který dal příkaz k sestavení zákoníku. Zdrojem byla díla starých římských právníků. Vznikl tak obrovitý soubor, který se stal nakonec největším zákonodárným dílem všech věků.

Je pochopitelné, že středověké školy se vyrovnávaly s rozsáhlou římskou právní látkou poznenáhlu a také ne vždy hned s plným porozuměním. První kroky k zvládnutí objemných svazků byly proto pomalé. Historická zásluha o proniknutí k jádru věci přísluší v tomto složitém procesu poznávání zvláště boloňské škole tzv. glosátorů.

Římské právo nebylo v době, která se o ně začala znovu zajímat, právem platným, podepřeným autoritou státní moci, ale získávalo mimořádnou váhu pro svou hlubokou obsahovou hodnotu. Díky vědeckému zpracování na boloňské a brzy i na jiných univerzitách se stávalo pro řadu oblastí velmi rychle vzorem právního uspořádání a ovlivňovalo nejen praxi, ale na mnoha místech i nové tvoření zákonů, když jeho zásady či formulace byly recipovány do nově vznikajících norem.Významné místo při tom patřilo církvi, která sama svým zákonodárstvím a vědeckým zpracováním svého platného práva, práva kanonického, urychlovala i recepci práva římského a romanizaci právního myšlení; tuto její roli vystihovalo úsloví Ecclesia vivit lege Romana - církev žije římským zákonem.

Církev se tehdy blížila k vrcholu své moci a její vliv morální, mocenský i intelektuální vysoko převažoval nad jakýmkoli fenoménem světské kultury. Náboženské momenty pronikaly veškerým životem společnosti, hospodářský vliv církve neustále stoupal, velcí a mocní papežové dokázali vládnout nad světskými trůny, monopol vzdělání ležel v rukou církevních škol.I univerzity podléhaly církevní autoritě a papežové udíleli svá svolení k založení nových.

V průběhu tisíciletého trvání církve narostl počet církevních právních pravidel do té míry, že dřívější sbírky církevního práva již nepostačovaly a nepodávaly potřebný přehled veškeré látky Převratného významu nabylo proto kolem roku 1140 sestavení kanonických předpisů mnichem Gratianem, který z papežských příkazů, usnesení koncilů, výroků svatých Otců a veškerých jiných právních pravidel sestavil mohutnou sbírku, zvanou Concordia discordantium canonum - tj. shoda neshodujících se kánonů - nebo podle jejího tvůrce Dekret Gratianův. Toto dílo, obsahující více než čtyři tisíce kapitol, si získalo ihned takové uznání, že zcela zatlačilo do pozadí všechny dřívější práce a stalo se samo předmětem soustavného studia. Jeho význam je takový, že od jeho vydání se počítá epocha klasického práva kanonického a že jeho tvůrce je nazýván otcem kanonistiky.

Škola se chopila nového souboru látky s velkou energií a zpracovala ji stejným způsobem jako prameny římské, tedy metodou glosátorskou. Od té doby se objevovaly na vědecké scéně dvě velké skupiny právníků podle svého odborného zájmu. Jedni, kteří se zabývali právem římským, byli zváni legisté. Druzí, jejichž zájmem bylo studium práva kanonického, byli zváni kanonisté, a protože jejich hlavní látku tvořil Dekret Gratianův, říkalo se jim také dekretisté. Věda se zajímala jen o právo římské a kanonické, byla to tzv. učená práva.

Metoda glosátorská, která byla společná pro zvládnutí jak justiniánské kompilace tak i Dekretu, se vyznačovala především snahou po dokonalém objasnění textů děl a jejich interpretaci. Nesmírné množství zlomků v římskoprávních textech i obrovská masa látky v Dekretu Gratianově přinášely pochopitelně značné potíže ve výkladech, když ne všechna místa byla vzájemně ve shodě a často se nalezly i předpisy sobě odporující, nebo naopak se doplňující z různých hledisek. Glosátoři se snažili do těchto pramenů proniknout především tím, že shrnovali látku obsaženou v jednotlivých kapitolách výstižný,mi nadpisy, psanými obvykle v rukopisech červeně, tzv. rubrikami. Ale uvědomovali si brzy i vnitřní vazby různých míst textů nebo jejich rozpory, a snažili se na to upozornit poznámkami, která místa se shodují nebo která si odporují. Činili tak poznámkami po straně, jednoduchými odkazy na paralelní a kontrární místa textů, které tvořívají vůbec nejstarší vrstvy glos. Brzy však přistoupila do těchto postranních (marginálních) glos i snaha nejen na rozpor upozornit, ale také jej řešit, a nalézt tak správnou interpretaci příslušné právní instituce. K prostým odkazům se připojují i jednoduché, později stále obsáhlejší výklady, které mají teoretickou povahu a pracují již s textem jako látkou pro vědecké studium. Objevují se výklady jednotlivých termínů, leckdy ve formě glos mezi řádky (interlineární), dochází k pokusům vyrovnat rozpory analýzou názorů pro et contra tj. pro a proti (v tzv. brocardech). rozčlenit logicky látku v pojmech sobě nadřazených a podřazených (v tzv. distinkcích) a lze nalézt odvolání na jiné prameny, když zejména v právu kanonickém zjišťujeme stále častější odkazy na právo římské. Široký okraj stran se tak stále víc a více zaplňoval takovými výklady, glosy přecházely z jednoho rukopisu do druhého, vznikaly celé souvislé řetězy a nakonec byly i celé soustavy glos opisovány jako celek, jako aparáty glos, které tvořily nadále integrující součást právnických rukopisů spolu s textem.

Právnický rukopis 12. století i století dalších dostal tak svou ustálenou podobu. Na listech velkého formátu je psán základní text, zpravidla ve dvou sloupcích, který je jakoby obepínán ze všech stran glosami. Na ustálených místech jsou ponechána prázdná políčka pro malířskou výzdobu, která dosahuje leckdy vynikající úrovně a řadí právnické rukopisy mezi důležité památky knižní malby. Rovněž iniciály každé kapitoly jsou zdůrazněny výraznou výzdobou a dost pravidelně se střídá iniciála červená s modrou.

Velký počet rukopisů ze staršího období, ze 12. a z počátku 13. století - a ty jsou pro bádání nejcennější - obsahuje glosy postupně připisované, jak různí uživatelé rukopisu si ze svých předloh nebo vlastním studiem doplňovali poznámky k textu. Glosy jsou tedy psány ve vrstvách a již v rukopisech se tak prozrazuje postup práce při výkladu textu. Nejednou se setkáváme i s vyškrabováním starých glos, které se v době třeba jen o málo mladší zdály, už nevýstižné nebo nedosti propracované, a na takto získaném místě byly pak doplňovány nové výklady. Srovnávání různých rukopisů, vrstev i jednotlivých glos je práce velmi náročná a namáhavá, která se však v konečném výsledku vyplatí novým poznáním vývoje právnických metod a pokroku právního myšlení.

Velmi brzy se u jednotlivých glos připojují značky jejich autorů, tzv. sigle. Bývají na konci odstavečku glosy a tvoří je bud' skupina písmen nebo ještě častěji písmeno jediné, které může být odvozeno ze jména glosátora, ale není tomu tak vždy Péče o rozeznání siglí, které určují autorství, musí být mimořádná. Sigle si jsou velmi podobné, často stejné písmeno určuje jména různých glosátorů a tu závisí mnohdy vše i na určení podoby na formě zkracovacího znaménka a na dalších grafických znacích. Ze zapomenutí a z anonymity se tak s novým bádáním vynořují živé postavy právníků, kteří kdysi stáli v počátcích právní vědy a předurčovali i její příští postupy

Škole ovšem velmi brzy nezáleželo jen na uvedení rozporných míst pramenů ve shodu a na jejich správném výkladu. Pokoušela se uvést veškerou látku v systém i obsahově. Lépe je možno tuto snahu pozorovat na pramenech práva kanonického, které bylo na rozdíl od uzavřeného a hotového celku práva římského souborem živým, neustále doplňovaným v novém zákonodárství, jak to vyplývalo z proměnlivých potřeb života v době, kdy církev postupovala k vrcholu své moci. Vždyť i mocní papežové této doby, velcí zákonodárci, byli svým školením právníky a někteří z nich dokonce vynikajícími tvůrci spisů dalekosáhlého vědeckého významu. Alexander III. - Rolandus Bandinelli († 1181) či Innocenc IV. - Sinibaldus Fliscus († 1254) jsou toho příkladem.

Obrovská masa nových předpisů církve, vydávaných v podobě papežských příkazů - dekretálů, byla samozřejmě rovněž zájmem školy, která se snažila uvést i tuto látku do podoby použitelné pro širokou praxi a dát jí teoretický základ. Z nových dekretálů byly tak sestavovány sbírky, zprvu neorganické, záhy však již věcně i obsahově rozčleněné. Četné sbírky tohoto druhu byly však časem samy nepřehledné, a proto byl učiněn pokus sestavit i toto nové právo do jediné, soustavně uspořádané sbírky Stalo se tak péčí Bernarda z Pavie, který kolem roku 1190 rozčlenil veškerou látku do pěti knih, dělených na tituly a kapitoly jejichž systematika byla potom přijata nejen v dalších podobných soukromých souborech, ale dokonce i budoucím papežským zákonodárstvím.Vliv školy a vědy se tu uplatnil v takové míře, že i oficiální zákonodárné dílo papežů se řídilo systémem vytvořeným teorií.

Sbírka Bernarda z Pavie byla pak zvána Compilatio prima, tj. Sbírka první, neboť po ní následovaly ještě čtyři stejně sestavené sbírky z nově vydávaných dekretálů, tzv. Quinque compilationes antiquae: Pět starých sbírek.Třetí a pátá z nich měly již povahu zákonů, a nikoli jen soukromých uspořádání právní látky. I tyto soubory dekretálů se staly předmětem zájmu školy. Byly rovněž vykládány glosátorskou metodou a psaly se k nim příslušné vysvětlivky.

V průběhu let pak papežské zákonodárství dalo světu ještě další zákoníky. Byl to Liber Sextus (Kniha šestá) papeže Bonifáce VIII. z roku 1298, nazvaná šestá proto, že byla připojena k pěti knihám zákoníku Řehořova (sama byla ovšem rozdělena rovněž na pět knih), a konečně Clementinae papeže Klimenta V., vydané však až roku 1317 po jeho smrti autoritou papeže Jana XXII. Z dalších vydaných papežských předpisů byly pak sestaveny ještě dvě sbírky, dodané k tomuto souboru církevního práva roku 1500, zvané Extravagantes. Tento mohutný soubor právních norem byl zván Corpus iuris canonici. Právníci, kteří se zabývali studiem papežských dekretálů, byli pak zvaní dekretalisté.

Všechna tato látka byla předmětem studia, důkladně probrána a připojeny k ní zevrubné vysvětlivky. Během doby se však ráz práce již měnil. Mimořádná užitečnost výkladů k zákonným textům byla sice vždy uznávána, ale roztříštěnost glos se stávala překážkou jejich použitelnosti. Proto byly přepisovány celé soustavy glos - aparáty, postihující veškerý soubor díla s použitím starších glos a s hledáním shod i odstraněním rozdílů, které se v průběhu doby navršily. Mezi takovými aparáty pak některé nabyly takové autority, že pro svou obsažnost a právnickou pronikavost zatlačily do pozadí ostatní a stávaly se pravidelnou součástí právnických rukopisů; stala se z nich řádná glosa (glossa ordinaria), jež pak nabyla váhy blízké dokonce i autoritě původního textu. Řádnou glosu k celé justiniánské kompilaci sestavil Accursius, řádnou glosu k Dekretu Gratianovu Iohannes Teutonicus, kterou pak po vydání Řehořových Dekretálů přepracoval Bartholomaeus Brixiensis.

Poměrně brzy se vědecký výklad právních pravidel začal odpoutávat také od textu, i když stále ještě byl text sám jeho oporou. Některé výklady se objevovaly samostatně bez souvislosti se zápisem textu, i když zachovávaly jeho uspořádání i jeho sled. Jsou to Summy, které se objevují při zpracování jak římského, tak i kanonického práva, jejichž autoři si rovněž získávali plného uznání.Ale během doby nestačil už ani tento způsob výkladů, protože v širokém znění právnických děl bylo přece jen třeba vždy hledat souvislosti, a objevuje se proto monografické zpracování některých otázek, zejména z práva procesního. V průběhu dob dokonce většina látky prošla podrobnou analýzou teoretickou a řada velmi zevrubných nebo naopak zase obecně instruktivních spisů pronikala do velkých i menších knihoven v celé Evropě a dodávala právní vědě univerzalistický ráz.

Tato věda nebyla už oddělena od běžné praxe, naopak - pro ni byla určena a také od ní samozřejmě přijímána. Platí to zase především o soudním řízení, které bylo zpracováno nejdokonaleji a které mělo hluboký vliv na právní vývoj všeobecně. Na římských základech se vytvořil pro potřeby církevního soudnictví proces římsko-kanonický, který svými hlavními zásadami, podrobnou propracovaností a snahou po spravedlivém rozhodování daleko předstihl soudní obyčeje národních práv, tehdy v Evropě platných, postupně do nich pronikal a svými právními kvalitami stál již v základech moderního soudního systému ve velkém počtu zemí. Soudní řízení moderní doby, přes všechny proměny, jimiž prošlo, a přes všechny změny právních vztahů, které muselo respektovat, je nakonec odvozeno z velkého a v historii práva světodějného jevu z procesu římsko-kanonického.

Kvalitativní převaha tohoto učeného procesu nad národními právy byla zjevná na první pohled.V řadě zemí ještě doznívaly v právu a zejména v soudním řízení různé magické prvky. V důkazním řízení nerozhodovala skutečnost, ale "boží soudy" - ordály a iracionální důkaz vůbec, spojený s nadpřirozenou silou, která má ukázat, kdo je ve sporu v právu. Naproti tomu v procesu před církevními soudy se zavádějí pevná a racionální pravidla; o skutečném stavu věcí, a tedy o pravdě ve sporu má přesvědčit důkaz, proti omylu soudce je ochranou instituce odvolání. Některé prvky tohoto řízení, které v průběhu doby stále sílily, se brzy dostávaly do zákoníků různých zemí. Římsko-kanonický proces otvíral brány, i k recepci ostatního učeného práva.

I z církevního soudnictví bylo možno učinit zbraň politického a ideového nátlaku. K ponurým kapitolám z dějin práva patří soudnictví pro- ti kacířům, které bývalo obecně nazýváno inkvizicí, protože se řídilo stěžejním procesním principem inkvizičním. Stíhání všech, kdo se provinili proti pravé víře hlásáním odchylného učení, dosáhlo v některých územích až děsivých rozměrů a na hořících hranicích skončily životy tisíců kacířů. Je však nutno přiznat, že nejhůře si inkvizice počínala tam, kde se stala nástrojem státní politiky, jako tomu bylo od 15. století ve Španělsku.

Sledovali jsme dosud převážně metody práce a techniku výkladů o právu. Středověké právo bylo ovšem nutně spjato - jako je tomu ostatně u právní teorie vždy - i s filozofií své doby a s jejími metodami. Scholastická filozofie se všemi svými velkými výboji myšlenkovými, s porozuměním pro abstrakci, systematiku a logické třídění, ale i s podřízením teologii se promítla do myšlenkového světa právníků, kteří v nejednom svém díle navazovali na nauky filozofů a užívali i jejich metod. Stíny filozofie se také obrážely v právnické práci; útěk ke zdánlivým a vykonstruovaným problémům či do krajnosti vybroušené hraní s abstraktními pojmy se leckdy ukazují i na poli právní teorie. Jednota myšlenkového světa středověku přes svou bohatou vnitřní členitost se projevovala i v celkově jednotném teoretickém přístupu k různým vědním disciplínám.

A nezapomínejme ani na základní prvek všeho duchovního života středověku - na teologii. Právo církve, která vytvořila svůj právní systém pro svou vnitřní správu, pro vzájemné vztahy mezi věřícími a pro určování poměru moci duchovní a světské, bylo nezbytně spjato se světovým názorem, vyjádřeným teologickými kategoriemi. Tomu neodporovaly ani zásady zákoníků římských - vždyť jejich sestavení spadá do doby již křesťanských císařů. Souvztažnost teologie a právních předpisů byla tedy samozřejmá a vědecký výklad sahal na řadě míst k výkladům biblickým, ke spisům svatých Otců, jejichž autorita byla téměř stejně vysoká jako autorita písma, k podřízení zájmů ryze světských zájmům religiózním.V některých případech bylo prolínání zásad náboženského života, tedy prvků liturgických a vlivu církve na svědomí lidí, do právního života tak silné, že se dokonce stíraly hranice mezi oběma. Kde bylo přesné rozhraní mezi učitelskou autoritou církve a její svrchovaností mocenskou a zákonodárnou, mezi svátostnou povahou manželství a manželským právem, mezi závazností morálních principů a závazností právních předpisů, mezi hříchem a trestným činem? Není divu, že i právo mělo zřetel k morální stránce problémů a že i ono je postihovalo. Ale na druhé straně sama teorie, která se zabývala zásadními otázkami náboženských kategorií, se nemohla vyhnout úvahám o právu a jeho etické závažnosti. Jako tedy religiózní prvky v právu jsou samozřejmým znakem teorie středověku, tak i teologické spisy mají obsáhlé úvahy o právu. Jsou to díla z tzv. morální teologie, ze kterých se dozvídáme množství cenných poučení také o právu a morálních principech právního života. Příkladem nám budiž dílo osobnosti jedné z největších - sv. Tomáše Akvinského (ca 1225 - 1274), který ve svém vrcholném díle Summa theologica věnoval právu rozsáhlé kapitoly Dokonce lze říci, že studium filozofických základů práva středověku bez znalosti teologických děl je neúplné a nemůže proto podat reálný obraz ani v přibližné komplexnosti.

S právem se setkával každý prostý kněz, který musel znát základní principy církevní správy, řídit se podle statutů platných pro jeho diecézi, umět poradit v životní nesnázi věřícím nejen z hlediska náboženského, ale i z hlediska praktického - právního. Pro duchovní správce, kteří se denně setkávali s problémy jak z teologie, tak i z práva, byly vytvářeny spisy, které jim měly dát vodítko pro velkou sféru životních situací - byly to příručky pro zpovědníky, tzv. Summae confessorum (Sumy zpovědníků) neboli Summae de casibus conscientiae (Sumy o případech svědomí), rozšířené v mnoha kopiích po všech evropských středověkých knihovnách. Pohybovaly se současně na poli teologie a práva; obojí v nich při výkladu o některých institucích zcela splývalo. Tyto příručky různého rozsahu a hloubky, od velkých mnohasetstránkových důkladných učených spisů až třeba k snadno zapamatovatelným mnemotechnickým veršovaným skladbám, vznikaly od 12. století v souvislé řadě až do konce středověku a počátků novověku. Mezi jejich autory byli vynikající tvůrci a jejich obsahová pestrost z nich činí velmi atraktivní předmět studia i zdroj poznatků o právu a morálce doby

Církevní právo potřebovalo ke svému výkladu a teoretickému zvládnutí i znalost práva římského, nicméně nelze říci, že se římské právo těšilo vždy u církevní moci oblibě a ochraně. Leckdy byl pohled na římské právo dosti nevraživý, neboť byly obavy, aby jeho studium neodvedlo zájem posluchačů od kanonického práva a teologie, a dokonce bylo studium římského práva zakazováno, jak se stalo ve 13. století na pařížské univerzitě. Naproti tomu druhá nejvyšší moc středověké Evropy, císařství, hledala v římském právu často potvrzení svých nároků; vždyť ve středověké teorii byla tzv. Římská říše skutečným pokračovatelem antického římského impéria a v předpisech justiniánské kompilace nalézala dost opory pro prosazování svých nároků i proti papeži a církvi. Císařové také viděli své vlastní zákonodárství jako součást římského práva a štaufští císařové dávali své zákony připojit jako plnocennou součást k Justinianovu Kodexu. Také úsilí o centralizovanou moc panovníků proti odstředivým snahám šlechty nalézalo v římském právu své argumenty Politické teorie o podstatě státu a jeho úkolech v organizaci společnosti se inspirovaly římským právem a jeho úctou k panovnické moci; římské právo v podobě, jak se zachovalo středověku, bylo přece produktem absolutistické monarchie východořímské!

Jakkoli s obdivem uznáváme význam středověké právní vědy pro veškeré další právní myšlení, přece jen nelze zapomenout, že ani jedno ani druhé učené právo nezahrnovalo celý právní život. K většině středověkých spletitých právních obyčejů, zákonů, privilegií, soudních nálezů, smluv či rozhodčích výroků učená analýza vůbec nepřihlížela. Na světských soudech, v panovnických, šlechtických či městských kancelářích, v systému administrativy probíhal právní život dlouho celkem nedotčen vyšší právní kulturou, ba mnohdy dokonce v záměrné obraně proti ní. Právní praxe, založená na zkušenosti nositelů jurisdikce, opřená o dlouhý předcházející obyčej, vyhovovala těm, kdo měli v rukou soudní moc, a jen zvolna a ne všeobecně přijímala prvky odborného teoretického myšlení a zobecňujícího třídění.

Laičtí nositelé moci také neměli zájem uvádět v život taková pravidla, která by se již vymykala běžnému chápání a vyžadovala ke své aplikaci a interpretaci odbornou právnickou průpravu. To by bylo znamenalo pronikání vyškolených právníků do úřadů a soudů, vzestup právnického stavu, kterému by se laičtí nositelé moci museli nakonec i proti své vůli podřizovat, takže by se tak postupně drobil jejich monopol.

Jen pomalu a zprvu jen v některých úsecích právního života pronikalo tedy právnické vzdělání a právnické uchopení látky i do běžné praxe světských soudů. Dálo se tak různými cestami; osvojením právnické terminologie, vyjádřením zásady národního práva řečí pramenů učených práv, místy již i pokusem o výklad některých předpisů metodou glos, a nakonec postupně i přímým přejímáním některých prvků učených práv, zejména v soudním řízení.Touto cestou se otevíralo i ostatní právo vlivům právní vědy, teoretické myšlení právní se zmocňovalo i dalších úseků práva a nakonec i přímé recipování principů či dokonce určitých norem římsko-kanonického procesu či římského práva znamenalo povznesení právní kultury v celém jejím rozsahu.

Některé oblasti práva zůstávaly proti tomuto vlivu dlouho rezistentní. V Českém království to bylo především právo zemské, právo šlechty, které nejdéle vzdorovalo recepci; naproti tomu jiné okruhy práv se přizpůsobovaly rychleji, neboť nalézaly v římském právu řadu zásad, jež jim vyhovovaly, například ve vztazích obchodních. Byla to také města, jejichž právo poznávalo poznenáhlé pronikání principů práva římského, neboť obchodně výrobní vztahy byly římskoprávními předpisy téměř perfektně vystiženy.

Právě tak jako se některé oblasti práva bránily proniknutí římskoprávních zásad, zůstávaly samy mimo zájem teoretiků práva na univerzitách. Právním učencům jejich prameny k teoretické práci plně stačily, a to i takové, které neměly přímý ohlas v současném životě. Nezájem o méně dokonalé právní prameny domácí byl tak značný, že trvalo velmi dlouho, než se i ony staly objektem studia a byly podrobeny vědeckému rozboru. Nejprve se to stalo ve vlasti právní vědy, v Itálii, kde poměrně podrobně vypracované statuty a zájem o správu městské obce daly podnět k podrobnějšímu studiu, nicméně ještě dlouho ani ony nepronikly do univerzitní výuky

Trvalo několik století, než rozvinutá a teoreticky fundovaná právní věda zasáhla všechny oblasti práva, a trvalo ještě déle, než se její zájem rozdělil mezi všechny obory rovnoměrně. Hluboko do novověku zůstávalo jádrem studia právo římské a kanonické, a z nich proudilo vědecké myšlení, jež se teprve v době nové mělo stát vlastním všemu právnímu životu. Bylo by třeba dlouhé a pečlivě propracované úvahy kdyby měl být popsán vnitřní vývoj vědeckých právních metod; nelze ovšem popřít, že i ten by nakonec potvrdil naprosto základní význam oné doby ve 12. a 13. století, kdy se právní věda rodila a byly budovány základy všeho příštího umění právnické práce a právní teorie.

Právní věda oné velké zakladatelské epochy měla i své stíny Rané i rozvinuté studium pramenů učeného práva, nesené glosátory, rozvinulo téměř k dokonalosti metodu exegetickou; výklad normy ve vztahu k ostatním normám, přemítání o jejím smyslu a úvahy nad významem jednotlivých termínů byly hlavním cílem. Vedle ohromného pokroku v abstraktním myšlení, které ve všech směrech překonalo všechny dřívější historické etapy práce s právem, to přineslo mnohdy i samoúčelnost rozboru, neboť stejná péče a pozornost byla věnována i partiím, které už vůbec neměly aktuální důležitost. Nadto se předmětem výkladu stával nejen základní text, nýbrž i sama glosa, která byla rovněž analyzována a doplňována stejně podrobnými rozbory, a nakonec se tak glosátorská metoda stávala prakticky neúnosnou snůškou stále narůstajících detailních výkladů, někdy již odtržených od svého původního textového základu.To bylo možné proto, že glosa byla převážně záležitostí teoretickou, a snad i proto, že glosátorský postup, jakkoli bohatý a podnětný, byl přece jen vnitřně omezen a sám o sobě, když již dosáhl svého vrcholu, nebyl schopen dalšího vnitřního propracování a rozvoje.

Bylo by arci zcela mylné, kdybychom pokládali glosátorskou školu, metodicky jednolitou, i za zcela nerozpornou vnitřně. I ve výkladech glosátorů, a to dokonce již v raných stadiích, docházelo k diferencím, odchylkám, ba dokonce přímo k polemikám. Polemická střetnutí, o kterých svědčí rukopisy zachované v hojné míře, byla řešena bud' pokusy o teoretický rozbor názorů, nebo právnické zvládnutí oponujících si mínění. Novější práce hleděly takový rozbor odstranit přesnější analýzou nebo se po uvážení důvodů přikláněly k jednomu mínění. Podobné srážky byly pak zpravidla odstraněny zpracováním v jednolitém aparátu a nakonec v řádné glose, jejíž autorita už nedovolovala se vracet k dřívějším rozdílnostem. Právní historii dnes zajímají právě ony partie staré, na kterých může nejlépe poznávat rozvoj právnického myšlení, schopnost abstrakce a umění třídit látku, a proto se také stále intenzivněji vrací k počátkům glosy a pečuje o jejich zevrubné prozkoumání.

Ze základů glosy a z potřeby jejího překonání vyrostla v pozdním 13. století nová metoda, která formálně zůstala poplatná ještě starému způsobu práce, ba právě v ní se její stíny projevily ještě výrazněji přílišnou technickou samoúčelností studia a nakonec i rozvláčností podrobných komentářů a jejich věcnou těžkopádností.Ale přece jen se v nich objevil nový prvek: přístupnost k problémům aktuálních potřeb právního života italských městských států. Do teoretické právnické práce tu pronikala živá praxe se svými bolestmi a nedokonalostí platných norem; v právu římském byl nalezen její jednotící a podpůrný pramen, který dovoloval překlenout diference mezi jednotlivými městskými statuty a v případě kolizí přesnou interpretací vytvářel možnost vyrovnání rozdílností a nalezení prospěšného a právně zdůvodněného řešení. Zde se již vytvářely základy důležitého novodobého odvětví - mezinárodního práva soukromého, jehož význam pro mezinárodní obchod je fundamentální. Byla to tato škola postglosátorů neboli komentátorů, která již ve 14. století položila základy - a to základy hluboce propracované a otevírající skutečně cestu do nesmírně daleké budoucnosti - k právnímu oboru, který patří mezi nejoblíbenější z hlediska právnického proniknutí i náročnosti na přípravu mimoprávní.

Vrcholnou osobností, která razila cestu tomuto novému pojetí právní učenosti, byl Bartolus de Sassoferrato (1313-1357), jeden z největších právníků, kteří kdy žili a tvořili, jehož autorita dosáhla takového stupně, že se dlouho říkalo, že není právník ten, kdo není bartolista (non est iurista nisi bartolista). Jen pro zajímavost lze uvést, že ho za prokázané právnické a diplomatické služby obdařil čestnými tituly a výsadami císař a král Karel IV., který mu nadto udělil i erb odvozený z královského znaku českého.

Jak se však projevovalo jako předmět vědeckého poznání kanonické právo pozdního středověku? Čtrnácté století je přes všechny spisy tehdy vzniklé přece jen dobou ústupu. Velký kanonista Iohannes Andreae vytvořil svým mohutným dílem (je i autorem řádných glos k Liber Sextus a ke Klementinám) předěl mezi epochami. Jeho smrtí roku 1348 končí vrcholné období tzv. klasického práva kanonického. Příští učenci, i když nemá být ani v nejmenším popřen jejich význam a závažnost jejich děl, zůstávali přece jen epigony kteří již nedosahovali přesvědčivé jasnosti a přesnosti analýzy svých předchůdců. Není to zaviněno jen ustrnutím metody, ale především stavem, do kterého se dostala církev po staletích své nadvlády a papežské svrchovanosti nad světem. Církevní rozkol, vrcholící nakonec dvojpapežstvím a dokonce i trojpapežstvím, vnitřní rozpory a pokles mocenské i morální prestiže církve vyvolaly jasně proudy namířené již proti soudobému systému církevní vlády a předznamenaly blížící se reformaci. Předmětem kritiky se stalo v neposlední řadě i právo církve. Složitost tehdejšího právního systému a "zprávničtění" veškerého života církevního, obchod beneficii, spory o hmotný majetek, zneužívání církevních trestů - to vše způsobilo nejen pokles vědeckého zvládnutí práva, ale i pokles autority církevního práva vůbec. Konečné fáze středověku zastihly církev na ústupu, ze kterého jí měla pomoci na jedné straně již přímá opozice proti jejímu hierarchicko-juristickému systému, která se nakonec prosadila v reformaci, a na druhé straně na vlastní půdě církve její vnitřní reforma, jak k ní dávaly podnět velké reformní koncily 15. století.

Až dosud jsme viděli literaturu učených práv středověku především z aspektu metodického a techniky práce, ale nelze samozřejmé zapomenout ani na obsahovou stránku úvah, polemik a výkladů. Nebylo úseku právního života, postiženého normami obou učených práv, který by nebyl postupně podroben pečlivému rozboru.Většina institucí se objevuje ve světle glos a aparátů velmi plasticky a výhodou je zejména možnost sledovat téměř krok za krokem pozvolné změny a vývojové etapy každé instituce, jimiž procházela v průběhu dob. Bylo tak možno poznat nauku o vině, řadu institucí práva manželského, různá stadia a různé zásady procesní aj. Stejný význam pro právnické poznání mělo i zjištění pracovních postupů glosátorů, které svědčilo o neustálém rychlém zdokonalování metody a o stále jemnějším proniknutí látkou.

Nejen instituce ryze právní lze analýzou glos poznat. V dílech právníků 12. a 13. století se ukazují zřetelně i některé filozofické a politické principy, které ovlivňovaly právní politiku doby nebo naopak byly z právní struktury naukou vyvozovány Výsledky takových zkoumání ukázaly, že již tehdejší právní věda až překvapivě předcházela moderním názorům, ukazovala cesty zkoumání a docházela k teoretickým konstrukcím, které ve filozofii, teologii a politických učeních pronikly teprve později a poznenáhlu.V dílech kanonistů 12. věku se najdou pasáže o státu, státním zřízení a organizaci veřejného života, které daleko předcházejí počátky státovědy; v glosách se zjišťují úvahy o pojmu církve v době, kdy ještě teologická literatura tomuto tématu, tak důležitému a živému pro pozdní středověk, nevěnovala dostatečnou pozornost; v literatuře právnické se objevují již v době svrchované moci papežů rozhodující impulzy ke konciliaristické teorii, podle které svrchovanou mocí v církvi má být obecný koncil. Právní teorie tak předešla o několik epoch vzniku vlastních teorií konciliaristických, jež měly hrát tak důležitou roli při pokusech o odstranění papežského schizmatu na zlomu 14. - 15. století.V glosách je dosud skryto velké bohatství idejí, které, náležitě prozkoumány a seřazeny v časový sled, prokáží, podobně jako se to stalo už v jiných případech, jak nesmírné zdroje duchovních sil jsou nashromážděny již v počátcích vědeckého právního myšlení.

Středověk, kdysi s tak naléhavou obrazností nazývaný "temný", byl dlouhým obdobím velkých myšlenkových zápasů o vědeckou metodu poznání a o schopnost zmocnit se lidským rozumem i nejodlehlejších tajemství ducha. Ze středověku vzešlo světlo právní vědy, která předurčila směry právnického myšlení a poznání do budoucnosti až nepředstavitelně vzdálené.Ať chceme, nebo se tomu bráníme, ať si to uvědomujeme, nebo o tom ani nevíme, i naše právní věda vyrostla z kořenů středověku. Před více než osmi sty lety se na italských univerzitách a nad pergamenovými svazky dávných zákoníků zrodila věda o právu.

F. C. v. Savigny, Geschichte des römischen Rechts im Mittelalter, I - VII (Heidelberg 1834 - 1850). - J. F. v. Schulte, Die Geschichte der Quellen und Literatur des Canonischen Rechts, zejm. sv. I - II (Stuttgart 1875 - 1877). - S. Kuttner, Repertorium der Kanonistik (Città del Vaticano 1937). - H. Kantorowicz a W. W. Buckland, Studies in the Glossators of the Roman Law (Cambridge 1938). - H. F. Feine, Kirchliche Rechtsgeschichte (Bonn 1964). - M. Boháček, Zkušenosti s popisem legistických a kanonistických rukopisů, in: Knihovna 1957. - M. Boháček, Einflüsse des römischen Rechts in Böhmen und Mähren, in: Ius Romanum Medii Aevi, část V, 11 (Mediolani 1975 - celý seriál již zahrnuje téměř veškeré evropské země). - Studiím o dějinách kanonického práva je věnován sborník Studia Gratiana, vycházející v Bologni. Bádání se soustřeďuje nyní v The Institute of Medieval Canon Law při univerzitě v Berkeley/California přecházející nyní na univerzitu v Mnichově, který vydával pravidelný roční Bulletin v časopise Traditio, od roku 1971 pak samostatný Bulletin of Medieval Canon Law. - Nové edice pramenů kanonického práva jsou vydávány v Monumenta iuris canonici ve třech seriích: Corpus Glossatorum, Corpus Collectionum a Subsidia, kde byla uveřejněna i akta dosud uspořádaných devíti kongresů pro středověké kanonické právo.