Jiří Rajmund Tretera

Není snad oboru lidské činnosti z oblasti kultury, který by v evropském středověku nesou-visel s církví a náboženstvím. Mysl středověkého člověka byla náboženstvím plně zaměst-nána. Při zkoumání kulturních dějin tohoto období si více než jindy uvědomujeme, jak je kultura odvozena od náboženského kultu a jak podobnost výrazů kult a kultura není náhodná.

Výraz středověk je vžitý pojem. To nás svádí, abychom opomenuli vymezit, co je tomuto období natolik vlastní, že ho to odděluje od doby předcházející a následující, od starověku a novověku. Lze nepochybně nalézt více jevů, která je možno považovat za znamení odlišující středověk od jiných období. My si zde všimneme jen dvou odlišujících znaků:

Evropský středověk byl na rozdíl od starověku a novověku dobou, kdy církev a politické národy tvořily jednotu, jednotné společenství křesťanů (Corpus Christianorum). Druhým znakem středověku bylo, že tato jednota byla řízena dvojí mocí: světskou a církevní.

Uvedené dva znaky - náboženská jednota společnosti a polarizace moci mezi obcí světskou a náboženskou - jsou typickými pro dějiny evropských politických národů přibližně v mezidobí let 500 až 1500, tj. v době, která bývá tradičně nazývána středověkem.

a) Přijetí křesťanství v jeho katolické podobě nobilitou germánského kmene Franků v čele s králem Chlodwikem Merovejcem v Remeši roku 496. To ovlivnilo jiné Germány, vyznávající do té doby ariánství, tedy značně heterodoxní formu křesťanství, aby se postupně sjednotili s Katolickou církví a vytvořili s původním katolickým obyvatelstvem jihoevrop-ských zemí jednotnou společnost.

b) Zrušení Platónské akademie v Athénách, poslední pohanské filosofické školy, posled-ní výspy koexistence dvojího náboženství (pohanství a křesťanství), císařem Justiniánem v roce 529.

Jednotné Corpus Christianorum trvalo od té doby na Východě až do dobytí Konstantino-pole Turky v roce 1453 a tudíž převzetí veřejné moci islámem. Na Západě trvalo do roku 1517, tzn. do likvidace křesťanské jednoty v důsledku reformačního působení zahájeného toho roku katolickým řeholním knězem Martinem Lutherem (zveřejnil tehdy svým 95 tezí).

Mnoho soudobých historiků dává uvedeným datům jako symbolu konce středověku před-nost před tradičně uváděným rokem 1492. Přistání Kryštofa Kolumba u břehů amerických ostrovů, jímž byla zahájena éra dobývání Ameriky evropskými kolonizátory, nebývá dnes uznáváno jako znamení změny kvalitativního rázu.

Do Konstantinova ediktu z roku 313 křesťanství bylo religio illicita (nepovolené nábo-ženství), církev si však přesto vytvořila svůj právní systém založený na právních obyčejích i písemných předpisech. Prospívaly jí občasné pauzy v pronásledování. Nejvýznamnější byla po roce 260, kdy císař Gallienus provedl restituci církevního majetku a na delší dobu zavládl “malý mír církve”.

Čtvrté století bylo plné kolísání: Od Diokleciánova pokusu o genocidu křesťanů přes toleranční podporu, kterou církvi poskytoval Konstantin Veliký, zpět k omezujícím tlakům Konstantinových synů v letech 337 - 361, kteří v té době protežovali ariány, až po pohan-skou reakci za císaře Juliána Apostaty (361 - 363).

Obrat nastal po roce 375. Západní císař Gracián tehdy rezignoval na úřad pohanského velekněze: byl prvním císařem, který tak učinil. Roku 379 pak zakázal arianismus pro oblast Západu. Císař Theodosius roku 380 učinil totéž pro oblast Východu. Domácí obyvatelstvo obou částí říše přilnulo ke katolictví, avšak arianismus se stal náboženstvím Germánů.

Za konečný obrat lze považovat rok 391, kdy Theodosius již natrvalo zakázal pěstování pohanských kultů.

Ti, kdo v této dějinné epoše vládli, si nedovedli představit pluralitu náboženství. Vnutili nakonec církvi symbiózu světské obce a církve, blížící se pohanskému systému jednoty moci, typickému pro starověk. Tato symbióza na Západě nestačila zapustit kořeny díky úpadku moci západního Říma. Východní říše se však stala konzervátorem specifického modelu pro-pojení světské obce a církve, zvaného cesaropapismus, jenž se ukázal jako nepříliš šťastný jak pro církev, tak pro světskou obec. Avšak i tam na byzantském území se udržela jistá pola-rizace mezi oběma společenstvími, která je příznačná pro křesťanství a stala se pak jedním ze znaků evropského středověku.

Hipporegijský biskup Augustin, nejvýznamnější církevní otec a jeden z největších myslitelů v dějinách lidstva, napsal asi roku 410 své eklesiologické a současně státovědecké dílo O obci Boží, kterým byl položen teoretický základ pro dvojí obec ve středověku. Některé Augustinovy přínosy do vědy o společnosti maají co říci i v dnešní době.

Od druhého století našeho letopočtu dochází v celé Římské říši k postupnému úpadku civilizace. Tento jev bývá spojován se současně probíhajícím poklesem počtu obyvatel. Početní ztráty i zhoršování civilizační a technické úrovně národů mediteránních zemí pokračovalo až do šestého století. Příčiny těchto jevů nejsou podle dnešních historiků dosud zcela jasné.

K zesílení autority papežství v průběhu pátého století přispěly i velké činy výrazných osobností papežů.

Papež Lev Veliký zachránil roku 452 Řím před dobytím hordami hunského dobyvatele Attily. Vyšel Attilovi v ústrety a přemluvil ho, aby od dobytí Říma ustoupil a vrátil se do Pannonie. Roku 455 opět týž papež odvrátil od Říma pohromu. Město mělo být vypáleno hordami kmene ariánských Vandalů, jejichž vojska se přeplavila přes Středozemní moře ze své državy v severozápadní Africe.

Sesazení vlády vojevůdce Oresta (kdysi Attilova sekretáře v Pannonii), reprezentované šestiletým chlapcem Romulem, zvaným Augustulus, za vzpoury římských vojáků germán-ského původu, vedené příslušníkem scirijského kmene Odovakarem v roce 476, bylo očima tehdejší doby jen epizodou. Nový vládce uzurpoval politickou vládu údajně jménem císaře v Konstantinopoli. V tom pokračoval od roku 493 vůdce Ostrogótů Theoderich a jeho nástupci až do konce své vlády nad Itálií přibližně do roku 555. Vláda Ostrogótů na jedné straně přinesla mír - na druhé straně napětí. Ostrogóti byli ariáni. Papež byl srdci potlačeného původního obyvatelstva, v té době vesměs katolického, blíže než světská vláda.

Uprostřed pohrom začíná za pontifikátu Gelasia I.. (492 - 496) půl století trvající doba opětovného vzestupu Říma. “Řím stává se na čas střediskem bohatého života církevního (renesance gelasiánská), zvláště právního. Vznikají tu první sbírky autentických textů práva celé církve, chronologicky uspořádané, vedené myšlenkou universalismu papežského” Autorem čtyř sbírek právních předpisů byl mnich skytského původu Diviš Krátký - Dionysius Exiguus, opat a učitel práva, autor našeho křesťanského letopočtu (i s chybou ve výpočtu Kristova narození).

Papež Anastasius II. jistě rád přijal roku 496 ve svém ariánském obklíčení zprávu o katolickém křtu sálských Franků v čele s králem Chlodwikem. Papež Symmachus upravil svým dekretem z roku 499 volbu papeže.

Roku 502 stanovil synod v Palmě, že papež nepodléhá žádnému pozemskému soudu (prima sedes a nemine iudicatur).

Tvoří jej mnišství ve dvojí formě, eremitské a koinobitské, a počátky řeholí kanovnic-kých.

Eremitské mnišství vzniklo ve třetím století v Egyptě. Tehdy začali odcházet někteří křesťané na poušť (řec. hé erémos), aby se tam o samotě věnovali službě Bohu, především rozjímání a modlitbě. Odtud také pochází jejich řecký název monachos (česky “mnich”), souvísející s řeckým monos (česky “sám”). Brzy se tito mniši - eremité (poustevníci) stali vyhledávanými rádci těch, kdo zůstali “ve světě”, tj. kdo neodešli na poušť, ale žili nadále, ať jako klerici, nebo jako laici, ve společnosti s ostatními lidmi. V eremitážích (poustevnách) vznikala i literární a vědecká díla.

O půlstoletí později, asi od roku 320, navázala na eremitské mnišství nová idea spojení mnichů ke společnému životu, zvanému koinobitským. (Řec. koiné = společný, bios = život.) Model společného života mnichů v monastýrech (klášterech) se rozšířil z Egypta a Sinaje do Syropalestiny a později do Malé Asie, kde církevní otec Bazil Veliký napsal pro mnichy první řeholi (z lat. regula = pravidlo). Mnišství se stalo nejstarším typem řeholního zasvěcení.

Mniši si zachovali po staletí ráz laických sdružení. Jen malá část z nich přijímala kněžské svěcení pro potřeby komunity. Začátkem pátého století pojal na africkém Západě biskup Augustin myšlenku sdružit podobným způsobem ke společnému životu kněze. Sepsal k tomu účelu řeholi, která je mnohem volnější než Bazilova, neboť bere v úvahu vnější činnost kněží. Tito kněží měli žít (spolu s jistým počtem bratří laiků) kanonickým životem (podle určitých pravidel - kánonů). Ujal se pro ně název canonici regulares (řeholní kanovníci).

Z toho vyplývá, že Augustin vytvořil nejstarší formu jiného řeholního zasvěcení než mnišského, a to řeholního zasvěcení kanovnického. Od jeho myšlenky společného kanonického života kněží se pak odvíjí i pozdější sdružování kněží - pomocníků biskupů do kapitul, tvořených neřeholními kanovníky. Augustin zřejmě ani netušil, že na základě jeho ře- hole, která měla “domácí ráz”, bude jednou žít celá rodina nejrozmanitějších řeholních řádů kanovnických jako protějšek podobně rozmanitých řeholních řádů mnišských. Augustin sepsal také řehole pro sestry - kanovnice (řeholnice kanovnického řádu).

Jaké jsou ústřední principy řeholního zasvěcení? Řeholník, ať již mnich nebo řeholní kanovník či příslušník jiných řeholních řádů nebo řeholních kongregací se dobrovolně zříká některých darů života, které jsou ostatním křesťanům doporučovány: osobního vlastnictví, života v manželství a osobní nezávislosti. Místo toho se zavazuje k dodržování evangelních rad: chudoby, čistoty v celibátu a poslušnosti. Tuto profesi (závazek) přijímá jako prostředek k posvěcení svého života a k dosažení prospěchu pro druhé. Dějinná zkušenost nás poučuje o tom, že díla řeholních komunit jsou nezastupitelná.

Koinobitské mnišstvi na Západě, hlavně v Římě a v Galii, se realizovalo poněkud později než na Východě. Roku 410 mnich Honoratus založil klášter Lerinum u Nizzy a hned poté Cassianus založil roku 415 klášter sv. Viktora u Marseille. V nich získali potřebná studia téměř všichni budoucí biskupové na území Galie.

Za otce západního mnišství historikové označují Benedikta z Nursie (tj. dnešní Norcia ve střední Itálii). Ten založil roku 529 klášter Montecassino u Neapole a napsal vlastní řeholi, podobnou Bazilově. Jeho sestra Scholastika založila ženskou větev řádu, kláštery mnišek - benediktinek.

Benediktova řehole ukládá mnichům rozdělení dne na modlitbu, duchovní četbu a ruční práci. To je smyslem hesla “ora et labora” - modli se a pracuj. Klášterní společenství má být hospodářsky soběstačné. Mniši jsou si rovni, nečiní se rozdílu mezi svobodně narozený-mi a bývalými otroky. Kláštery jsou zavázány k pohostinnosti. Jejich hospice jsou předobra-zem budoucích hotelů. Z klášterních škol se v průběhu doby vyvinuly univerzity.

Mezi typické mnišské observance, tj. organizační a kázeňské závazky umožňující mnichům dosáhnout předsevzaného výsledku, patří kromě silencia (mlčení) v určité doby a na určitých místech také nošení hábitu (řeholního roucha) a stabilitas loci, tj. vázánost k jed-nomu klášteru jako svému vlastnímu na celý život.

Obraťme nyní na chvíli pozornost na Východ, k době vlády císaře Justiniána I. (527 - 565), horlivého a vzdělaného křesťana prostého původu. Svod římského práva, který dal pořídit a jenž později obdržel název Corpus Iuris Civilis, se stal základem středověké právní romanistiky. Tento svod byl ovlivněn kanonickými předpisy (tj. předpisy církevního práva) a naopak ovlivnil pozdější kanonické sbírky.

Významným činem Justiniánovy vlády byla expanze na Západ. Byzantinci vedení vojevůdcem Belisarem zlikvidovali ariánskou vládu Vandalů nad severní Afrikou a Ostrogótů v Itálii. Záhy však většina italského území padla zase do rukou jiného germánského kmene, opět ariánského vyznání, a to Langobardů. Ti pak nadlouho ohrožovali svobodu papežů.

Církevněpolitický systém Justiniánův již plně nesl znaky cesaropapismu. Jeho součástí byla shora zmíněná likvidace pohanské platónské akademie v Athénách roku 529. Tato událost a celé justiniánské zákonodárství jsou dovršením Theodosiova obratu z roku 391.

Cassiodorovo Vivarium a přenesení akademické tradice do Itálie

Uzavření Akademie v Athénách vytvořilo reálné nebezpečí ztráty souvislosti s antickou kulturou. K tomuto přerušení však nedošlo. Velkou zásluhu si získal bývalý ministr Theoderichovy vlády z let 507 až 526 a městský prefekt Říma z roku 533 Cassiodorus. Tento původně zcela světský muž založil roku 540 v jihoitalské Kalábrii klášter Vivarium a dal tam vybudovat ohromnou knihovnu starověké literatury. Obsahovala též díla Boethia, nazývaného posledním Římanem a prvním scholastikem, popraveného ostrogótskou arián-skou vládou roku 524.

Mniši tohoto kláštera měli studium teologie i světských věd jako celoživotní úkol. Přepisování knih bylo jejich manuální prací. “Tak mnohé z literátních tradic antické aristo-kracie vstoupily do mnišské tradice.”

Roku 510 přešli od ariánství ke katolictví Burgundi. Pod vládou krále Zikmunda zdařile recipovali římské právo a zahájili dobu rozkvětu.

Značně později - až roku 587 - následovali burgundský příklad toledští Vizigóti, vedení králem Rekkaredem. Od svého sjednocení ve víře s původním iberským obyvatelstvem začali s ním také etnicky splývat v jeden celek a vytvářet základ pro budoucí španělské národní vědomí.

O kulturním vzestupu Vizigótské říše od té doby svědčí také rozvoj církevního práva na tomto území. Toledský koncil z roku 635 přijal za přítomnosti sevillského biskupa Isidora, posledního církevního otce Západu, sbírku kanonického práva zvanou Collectio Hispana, která obsahovala zákonodárné dílo sedmnácti toledských synodů (místních koncilů). Dalším znamením kulturně - společenského rozvoje této oblasti byla recepce římského světského práva kodifikací, kterou pořídil král Rekkeswind (649 - 672) pod názvem Lex Visigothorum.

Langobardi, vládnoucí nad Itálií z Pávie, přijali katolictví až v sedmém století, především pod misijním vlivem kláštera Bobbio, založeného iroskotskými mnichy roku 592.

V šestém století padla v Africe vláda germánských Vandalů a tím i ariánů. Původní karthaginské obyvatelstvo uvítalo katolické Byzantince jako své osvoboditele. Byzantská svrchovanost umožnila spojení partikulárního církevního práva dvou tradičních oblastí - kánonů afrických a řeckých - do sbírky, kterou pořídil kolem roku 546 karthaginský jáhen Fulgentius Ferrandus ve sbírce kánonů nazvané po něm Breviatio canonum Fulgentii Ferrandi. Na římské právnické sbírky, zejména na dílo Diviše Krátkého, navázala roku 690 africká sbírka kánonů zvaná Concordia canonum Cresconii.

Podle Fulgentiova vzoru vytvořil biskup Martin z Bragy na území Suevů v Hispánii (dnešní severní Portugalsko) roku 572 sbírku po něm nazvanou jako Capitula Martini Bragarensis. Ta navázala na akta předcházejících bražských synodů z let 563 a 572.

Irsko, zvané také Hibernia nebo Scottia, bylo pro křesťanství získáno evangelizací, kterou zahájil britský (keltický) misionář Patrik roku 432. “Na oplátku” založil zase roku 563 irský mnich Kolumba Starší klášter Hy na hebridském ostrově Iona. Odtud započala christianiza-ce dnešního Skotska.

Léta 590 až 604 byla dobou pontifikátu prvního mnicha na papežském stolci: Řehoře I. Velikého. Ten se označil za služebníka služebníků Božích (servus servorum Dei), což po něm činí papežové do dnešní doby. Byl podobně jako Lev I. hluboce zbožný. Jeho kniha pravidel duchovní péče, zvaná regula pastoralis, dosáhla na západě podobné obliby jako řehole Benediktova. Od něho vzešel impuls k misii mezi germánskými Anglosasy. Poslal do Anglie čtyřicet mnichů pod vedením opata kláštera sv. Ondřeje v Římě Augustina. Ten založil roku 596 arcibiskupství v Canterbury.

Roku 627 se dal pokřtít král yorkshirský a northumbrijský Aedwin. V souvislosti s tím bylo v městě Yorku založeno druhé arcibiskupství na území Anglie.

V anglickém klášteře Jarrow žil o sto let později Beda Ctihodný (+ 735), jeden z nej-větších učenců - polyhistorů celého středověku.

Irové vytvořili na počátku středověku zvláštní typ mnišství. Veškerý klerus v jejich zemi byl v té době řeholní. Také biskupové sídleli v klášterech. Jimi budované kostely se dobře rozeznají od ostatních, protože mají nikoliv kruhovou, ale čtvercovou apsidu. Také irská liturgie byla odlišná.

Od roku 592 procházeli iroskotští mniši jako misionáři celou západní Evropou. Jejich představitel Kolumba Mladší založil tohoto roku klášter Luxeuil ve Vogézách, jehož misijní působení mělo mimořádně rozsáhlý akční radius nejen v oblasti francouzské, ale po celé Evropě. Odtud byly založeny desítky dalších klášterů. Později týž mnich založil známý klášter Bobbio na západě tehdy ještě ariánské Lombardie (severní Itálie). Tento klášter měl v následujícím století rozhodující vliv na změnu náboženského smýšlení Langobardů v celé Itálii.

Kolumbanův žák Havel (Gallus) založil klášter na území dnešního Švýcarska, po něm pak nazývaný St. Gallen.

Počátek sedmého století je ve znamení posledního náporu íránské moci na západ. Roku 605 stanuli Peršané vedení sasánovskou dynastií na Bosporu. Roku 619 dobyli Egypt a vládli nad ním 10 let. Roku 626 zaútočili na Konstantinopol, společně s Avary, kteří jim pomáhali z druhé strany; ta se však ubránila. Roku 627 byli přemoženi u Ninive.

Roku 629 museli Peršané vrátit ze svého hlavního města Ktesiphonu kříž, který uloupili v Jeruzalémě roku 619. Jednalo se o popravčí nástroj, nalezený ve čtvrtém století císařovnou Helenou a pocházející pravděpodobně již ze století prvního. Císařovna byla spolu s ostatními křesťany té doby přesvědčena, že je to právě ten kříž, na němž zemřel Ježíš Kristus. Posléze navrácený kříž byl bezesporu znamením Ježíšova kříže, a proto měl charakter relikvie.

K restituci došlo v Jeruzalémě dne 14. září 629. Od té doby slaví východní i západní křesťané čtrnácté září jako svátek Povýšení Svatého Kříže.

Byzantský (konstantinopolský) císař Hérakleios (610-641) provedl správní reformu říše: rozdělil Malou Asii na themata, tj. vojenské újezdy; jejich velitelům byla s vojenskou pravomocí svěřena i civilní správa. Císař rozhodl, že latina, jazyk právníků, přestala být od té doby v Byzantské říši správním a vojenským jazykem a byla nahražena řečtinou.

Ve stejné době začali turkotatarští Avaři původem z kavkazské oblasti tísnit také Slovany, kteří od šestého století získali hegemonii ve střední Evropě. To bylo pro tyto Slovany podnětem, aby utvořili proti avarským nájezdům obranný svaz.

Podle kroniky tak řečeného Fredegara se do čela říše sahající od Čech a Moravy až po Korutany postavil v letech 623 - 660 obchodník franského (snad korutanského) původu Sámo. Říše sehrála obrannou roli i proti rozpínavosti Franků. Ač Sámo zůstal pohanem, soudí se, že na území jím ovládané pronikli první misionáři. Byl mezi nimi mnich Amandus, pozdější biskup v Maastrichtu. O jeho působení mezi Slovany “za Dunajem” podal kolem roku 680 zprávu jeho žák Baudemundus.

Od roku 690 působil Anglosas Willibrord jako misionář mezi Frízy a založil roku 695 biskupství v Utrechtu. Roku 719 papež Řehoř II. pověřil Winfrieda (Bonifáce), rodáka z Wessexu, aby ve Willibrordově díle pokračoval i na území na východ od Rýna.

Bonifác zřídil postupně biskupství: Buraburg bei Fritzlar, Erfurt, Würzburg, Eichstätt, Freising, Salzburg, Regensburg, Passau. Spolu s 52 spolupracovníky byl zavražděn pohanskými Frízy. Je pochován ve Fuldě a uctíván jako apoštol Německa.

Roku 724 Pirmin založil klášter Reichenau na Bodamském jezeře.

Kolem roku 790 se stal představitelem dvorní školy Karla Velikého Anglosas Alkuin, později opat kláštera sv. Martina v Tours.

Ikonoklastický boj započal roku 726 císař Lev Izaurijský. Zakázal tehdy používat v kostele i v příbytku obrazy svatých a andělů. O několik roků později rozšířil tento zákaz také na obrazy Krista a Bohorodičky. Všechny dosud vytvořené obrazy (ikony) byly nemilo-srdně ničeny. Co vedlo dynastii k tomu, aby se vměšovala do tak bytostně vnitřních záleži-tostí církevní moci?

1. Dynastie se obrazoborectvím pokusila o zlomení vlivu mnichů. Ti totiž představovali v byzantinském cesaropapismu nejsvobodnější složku světské i církevní společnosti. Nebyli ochotni se vždy a ve všem světské moci podrobovat, což muselo vládychtivým, po absolu-tismu prahnoucím vladařům Konstantinopole překážet. Protože to byli především mniši, kdo maloval ikony, měl zákaz ikon vyřadit mnichy ze společenské důležitosti a obliby jak u lidu, tak u kléru i části vládnoucích vrstev.

2. Dynastii možná ovlivnil jistý intelektuálský stud špiček byzantské společnosti vůči předhůzkám islámských sousedů, že úcta k obrazům je barbarstvím. K tomu přistupoval nepopiratelný fakt, že tato úcta, zvaná ikonodulií, se v lidové praxi, zejména v zemích křesťanského Východu, někdy opravdu blížila latrii, tedy klanění, které podle církevní nauky přísluší jen Bohu. Na první pohled až příliš připomínala pohanské ctění idolů (model), tedy idolatrii (modlářství).

Na obranu ikon, proti řádění ikonoklastů, se staví nejen mniši za rozhodné podpory prostého lidu, ale také učený teolog Jan z Damašku, všichni východní patriarchové a sám papež Řehoř III. Lvův nástupce císař Konstantin V. svolal proto roku 754 synod do města Hiereia, aby získal náboženskou podporu pro své obrazoborecké zásahy. Synodu se nezúčastnili ani patriarchové, ani zástupce papeže. Nešlo tedy o platný koncil ve smyslu kanonického práva. Odpor mnichů zlomila světská moc násilím.

Boj ukončila po roce 787 císařovna Irena, která se postavila na stranu pravověrnou. V dalším století dynastie boj proti ikonám ještě jednou na čas obnovila, ale neúspěšně.

Je zajímavou skutečností, že i byzantská církev, tak poslušná vůči světské moci, se v tomto krajním případě vzmohla k odporu. Středověká bipolárnost obou mocí, i když v trochu zastřené formě, se tedy uplatňovala i na křesťanském Východě.

Roku 732 zastavil Karel Martel, franský majordomus z rodu Karlovců, arabskou expanzi svým vítězstvím v bitvě u Poitiers ve střední Francii. Vytlačil Araby až za Pyreneje.

Roku 751 požádal Pippin Mladší, zvaný Krátký, poslední majordomus Franské říše, papeže Zachariáše o znalecký posudek, zda má být i navenek moc v rukou toho, kdo skuteč-ně vládne, či jen vládce formálního. Na základě kladné odpovědi donutil posledního krále z dynastie Merovejců Childericha III. k odstoupení, poslal ho do klášterního ústraní a sám se ujal vlády. Na základě volby franským říšským shromážděním byl pak biskupy pomazán na krále.

Roku 754 se za Pippinem přes Alpy vypravil papež Štěpán II., aby se vymanil z lango-bardského obklíčení. Po dohodě z Quierzy pomazal papež v Saint Denis u Paříže Pippina znovu na krále a předal mu titul “Patricius Romanorum”. Pippin daroval lenní vztah k ně-kterým územím ve střední Itálii papeži jako obranu proti násilí ze strany nejbližších sousedů. Na tomto “Patrimoniu Petri” byla vybudována světská država papežství v rámci lenního systému. Ve skutečný církevní stát se toto panství proměnilo až v době renesanční.

Roku 768 se ujal královské vlády Pippinův syn Karel Veliký, jeden z nejnadanějších a nejúspěšnějších vládců ve středověku.

Roku 774 papež Hadrián nechal doplnit poslední sbírku kanonických předpisů, pořízenou někdy kolem roku 540 Divišem Krátkým, a daroval ji Karlu Velikému. Ten ji nazval Collectio Dionysio - Hadriana a vřadil ji do systému právních předpisů Franské říše.

O Vánocích roku 800 korunoval papež Lev III. v bazilice sv. Petra v Římě krále Karla Velikého jako císaře římského. Ač byl údajně iniciativou papežovou překvapen, chápal Karel sám od té doby své postavení tak, že je "Bohem korunovaný vládce Římské říše". Východní Řím ostře protestoval. Basileus Michael I. teprve o několik let později uznal Karla za "císaře Římanů", teprve když mu byly postoupeny Benátky a dalmatské pobřeží.

Tento systém korumpoval pastýře církve a byl příčinou pohoršlivých jevů a nemravností v církevní správě. Naštěstí byl ve dvanáctém století zlikvidován a nahražen pouhým patronátním právem světských vrchností k některým kostelům.

Karlův nástupce - král Ludvík Zbožný - si byl vědom, že je nutná aspoň částečná náprava. Proto vyzval velkého církevního reformátora, benediktinského opata Benedikta Aniánského, aby v letech 816 - 817 konal dozor nad klášterní kázní a zval mnichy do Cách k rozhovorům o nápravě ve smyslu řehole sv. Benedikta.

Jeden z takových klášterů byl zasazen do malebného rámce dolnosaského města Corvey. Odtud vyšla misie do Skandinávie: corveyský mnich Ansgar doprovodil roku 826 dánského krále Haralda po králově křtu v Mohuči do Dánska a věnoval se tam i ve Švédsku zvěstování víry.

Zdánlivě harmonický vývoj doprovaázely však nejednou projevy fanatismu. Extrémně snad proti uvolněnosti mravů v některých klášterech vystupují do popředí přemrštěné názory několika mnichů, proti nimž museli pastýři církve zakročit. Tak např. roku 844 uveřejnil opat kláštera v Corbie jménem Paschasius Radbertus spis, v němž tvrdí, že v Hostii je přítomno “totéž tělo”, které Panna Maria porodila. Církevní nauku o způsobu přítomnosti Krista v Hostii proti němu obhájili mohučský arcibiskup Hrabanus Maurus, mnich Rathramnus z Corbie a nastávající představený dvorní školy Karla Lysého, irský vědec Johannes Scotus Eriugena.

V jiném smyslu zcestný byl rovněž názor fuldského mnicha Gottschalka, jenž začal hlásat nauku o předurčení každého člověka ke spáse nebo k zatracení od samého narození. Jeho nauku odsoudily dva synody: roku 848 v Mohuči a roku 849 v Quierzy.

Teologický spor o to, zda Duch svatý vychází jen z Otce či také ze Syna se stal záminkou k vyřizování politických účtů mezi Východem a Západem.

Nicejsko-konstantinopolské krédo obsahuje slovní obrat, že Duch svatý vychází z Otce. Od šestého století se však v Hispánii tento obrat doplňuje o slova "i Syna", což vyhrotil roku 809 synod ve franských Cáchách (něm. Aachen) tím, že rovněž tento obrat přijal. Papež Lev III. s tím souhlasil, ale zamítl převzetí dodatku do vyznání víry (až roku 1014 je uvedený dodatek přijímán také v samém Římě). Avšak již roku 863 se stává zmíněné rozhodnutí záminkou k roztržce, již podnítil konstantinopolský patriarcha Fotios. V roce 1054 toho bylo využito jako formálního důvodu k rozdělení církve.

České země byly christianizovány postupně od vzniku Veliké Moravy v mezidobí 790 - 810. Nechybí doklady o působení iroskotské misie na několika místech. Nepochybná je misie franská, ale i stopy působení italského. Křest čtrnácti českých kmenových vůdců roku 845 v Ratisboně (Řeznu) je všeobecně znám.

Přesto však vývojový předěl v obrácení Slovanů na našem území přichází až prostřednictvím řeckých bratří Konstantina - Cyrila a Metoděje od roku 863. Zajímavé je jejich neochvějné spojení s Petrovým stolcem a nikoliv s rozkolnictvím Fotiovým; předpokládá se západní ráz slovanské liturgie. Chváleno bývá zvláštní písmo - glagolice - pro církevní slovanštinu složené. Skutečnost, že se prakticky neudrželo, se však posléze projevila jako užitečná. Bylo by pro Evropany podobně nesrozumitelným jako písmo Armé-nů či Gruzínců.

Vedle pravých sbírek právních předpisů se vyskytují v této době i takové, v nichž pořizovatel připisuje k textům, jejichž předlohu má k dispozici, také texty podle svých zkreslených představ anebo přání.

Nejvýznamnější mezi několika známými franskými falzifikacemi se stala Collectio Pseudo-Isidoriana, pořízená kolem roku 850 v severní Galii. Pojala část pravých dokumentů, jako byla Hispana. Část jsou prokazatelná falza, např. Donatio Constantini. Falešné je i jméno údajného autora souboru Isidora Mercatora. Falzifikátoři spojili jméno spisovatele z pátého století Mercatora Maria a biskupa Isidora Sevillského ze sedmého století.

Ptáme se: cui prodest, tedy komu prospěla tato falzifikace? Šlo o zájem tamních sufragánních biskupů, aby zdůrazněním ústřední moci církevní setřásli příliš silnou nadvládu franských metropolitů v Remeši, Rouenu, Kolíně a Trevíru nad sebou.

Falzifikaci odhalil a dokázal kardinál Mikuláš Kusanus v patnáctém století, tedy ještě v době předreformační.

Jiným takovým falzem, které se tváří, jako by bylo z této doby, je pozdější pamflet, až z třináctého století, vymýšlející historku o údajné papežce Janě, která prý měla nastoupit na papežský stolec (převlečena za muže) po smrti Lva IV. roku 855. Dlouhou dobu bylo toto vyprávění chápáno jako pravé, jeho nehistoričnost byla prokázána až od 17. století.

Uvedená historka je dávána do souvislosti s temným obdobím, zvaným saeculum obscurum, v dějinách papežství. Mělo svůj počátek v polovině devátého století a trvalo až do konce desátého století. Jeho příčinou byl přílišný vliv laiků - římské šlechty a lidu - na volbu papeže. Papež byl v té době více exponentem mocenských zájmů laických příslušníků církve - prakticky několika rodin ve střední Itálii - než univerzálním pastýřem církve. Vzhledem k ztrátě prestiže také poklesl vliv papežů na světové dění.

Zatímco poměry na Petrově stolci v té době charakte-rizuje případ z roku 896, kdy nechal papež Štěpán VI. exhumovat mrtvé tělo svého zesnulého předchůdce Formosa, aby ho nechal donést k soudu před jakousi synodu, na jiném místě se již připravovala obroda církve. Bylo to v Burgundsku, zemi, která se stala tavícím kelímkem obrodných monastických hnutí.

Roku 909 založil vévoda Vilém z Akvitánie zcela altruisticky, s úmyslem napomoci reformě církve, v burgundském Cluny klášter, který nejenže nepatřil žádnému světskému vlastníkovi, ale nepodléhal ani biskupovi. Byl svobodný, vyjmutý ze všech místních pravomocí a podřízený přímo Apoštolskému stolci. To byl počátek řádové exempce, systému, který se dodnes výborně osvědčuje.

Na opatském stolci v Cluny se vystřídali doživotně volení opati - reformátoři, kteří byli vesměs světly té doby: svatí Odo, Aymard, Majolus, Odilo a Hugo. Reformu z Cluny přijalo postupně 1200 benediktinských opatství v celé Evropě, mezi nimi také na konci desátého století založené první české opatství v Břevnově.

Také rozpadlá Franská říše, rozdělená verdunskou smlouvou z roku 843 na tři díly, se pomalu vzpamatovávala z nepříznivých důsledků rivalit potomků Karla Velikého. Saská dynastie, která nastoupila králem Jindřichem I. roku 919 na německý trůn, vyvádí zemi z úpadku. Jeho nástupce Otto I. Veliký (936 - 973) obnovuje římské císařství. Svěřuje některým biskupům území jako léna a tak z nich vytváří říšská knížata (toto jejich postavení trvalo do roku 1803).

Řezenský biskup Wolfgang měl v té době zásluhu na založení pražského biskupství (973). Učinil tak proti ekonomickým zájmům své diecéze (a také v rozporu s názorem svých kanovníků). Jeho jednání je ukázkou misijního altruismu tehdejších stoupenců církevní reformy.

Druhým pražským biskupem se stal Vojtěch z rodu Slavníkovců, biřmovním jménem Adalbert. Byl jedním z předních vůdců církevní reformy té doby. Jeho působení mělo rozsáhlý akční radius, zasahovalo celou řadu zemí. Je dnes hodnocen jako největší evropská osobnost pocházející z Čech za celé období raného a vrcholného středověku.

Vynikající, nadnárodní osobností byl také císař Otto III. (983 - 1002). Jeho cílem bylo vybudovat Římskou říši jako spojení křesťanských národů. Napomohl vzniku samostatných mocenských celků na východ od Římské říše, království polského a uherského.

Roku 999 se stal papežem Gerbert z Aurillacu, původně rektor dómské školy v Remeši, potom opat v Bobbio a nakonec arcibiskup v Ravenně. Přijal jméno Silvestr II. a měl spolu s Ottonem III. zásluhu na vzniku dvou arcibiskupství v roce 1000: ve Hnězdně a v Ostřihomi. Prvním polským metropolitou byl ustanoven Vojtěchův rodný bratr Radim Slavníkovec (Gaudentius), prvním uherským metropolitou člen Vojtěchovy družiny Radla zvaný Anastazius.

Silvestr II. vyvedl papežství z období temnoty, od jeho doby se i papežové staví do čela obrodných hnutí. Jednou z velikých mírových zásluh církevních představených té doby je treuga Dei, která se prosadila od roku 1040 v jižní Francii. Od středy večer až do pondělí platil Boží mír, boje mezi rozdrobenými feudálními státečky i jednotlivými šlechtickými rody byly přísně, pod těžkým hříchem zakázány.

Roku 1057 začíná v Miláně lidové hnutí proti zesvětštění církve, duchovenstva i laiků, které vytváří tlak na duchovní správce, aby žili podle svých duchovních závazků. Toto lidové hnutí, označované nelichotivě jako “patarie”, tj. trhovci, se stalo významnou podporou reformních snah papežů Mikuláše II. a Řehoře VII.

Roku 1059 zavádí papež Mikuláš II. volbu prostřednictvím kardinálů. Spojencem, který zajišťuje papeži svobodu, se stávají jihoitalští Normani. Vysloužili si tím uznání regulérnosti nároku k vládě nad Anglií po vítězství normanského krále Viléma Dobyvatele v bitvě u Hastingsu roku 1066.

Boj o investituru mezi císařem a papežem, tj. o to, kdo z nich má oprávnění obsazovat úřady metropolitů, biskupů a opatů a přidělovat jejich nositelům insignie vrcholí v nepří-jemný spor mezi rozhodným stoupencem reforem papežem Hildebrandem - Řehořem VII. na jedné straně a církevní reformu brzdícím císařem Jindřichem IV. na straně druhé. Císař získává na svou stranu biskupy, zatímco na papežově straně stojí říšská knížata.

Papež se v obavách před exkomunikovaným císařem utekl na hrad Canossu, sídlo své stoupenkyně vévodkyně Matildy Toskánské. Císař, který se obával sesazení ze strany říšských knížat, se neočekávaně před hradem objevil v rouchu kajícníka, a tak exkomunikace z něho musela být byla sňata. Tento výsledek někteří historici hodnotí v tom smyslu, že císař diplomatickým využitím duchovních prostředků vlastně zvítězil.

Důsledkem obrody clunyjské je bohatá právní tvorba v jedenáctém století. Na samém jeho konci tvoří svá díla biskup Ivo ze Chartres. Jsou to Tripartitum, Decretum Ivonis Episcopi Carnotensis a Panormia, které pomohly řešit rozdíl mezi investiturou duchovní (odevzdáním prstenu a berly) a investiturou světskou (předáním žezla).

Wormský konkordát z roku 1122 mezi Jindřichem V. a Kalixtem II. stanovil: král (císař) se zříká investitury prstenem a berlou; volba biskupa se v Německu odehrává v přítomnosti krále (císaře), ale bez jeho součinnosti; předání léna následuje před svěcením (nežádoucí kandidát tak může být světskou mocí vyloučen), v Itálii a Burgundsku nastává během šesti měsíců po vysvěcení (císař tedy v těchto zemích nemá možnost kandidáta vyloučit).

Současně s bojem o investituru probíhalo v jedenáctém a dvanáctém století v návaznosti na clunijskou benediktinskou reformu podobné obrodné hnutí také prostřednictvím jiných, nově založených řeholních komunit.

Roku 1012 založil mnich Romuald v severoapeninské vesničce Camaldoli poustevnu, která se stala základem pro vytvoření reformního, přísně kontemplativního mnišského řádu kamaldulů. Jiný kamaldulský klášter byl založen v blízkém Bononiu (ital.: Bologna), kde byla brzy nato založena také jedna z nejstarších univerzit na světě.

Svědectvím souvislosti mezi oběma komunitami se stal o sto let později kamaldulský mnich a profesor boloňské univerzity Gratianus, jeden z nejvýznamnějších právníků středověku. Vytvořil sbírku dosavadních církevních zákonů, a to způsobem vědecky syste-matickým. Nazval ji Usmíření rozporných kánonů - Concordia Discordantium Canonum. Tímto dílem se věda církevního kanonického práva oddělila od teologie. Současně nastala polarizace práva církevního a světského. Bologna se stala světovým centrem studií obojího práva (ius utrumque).

Uvedená sbírka, označovaná také jako Decretum Magistri Gratiani, je co do obsahu i rozsahu dílem monumentálním. Je to první a největší část pozdějšího svodu církevního práva Corpus Iuris Canonici, účinného až do roku 1918. Uvedený rozvoj práva byl důsledkem církevní reformy probojované reformními kláštery a papeži i rozvoje školské vědy (scholastiky).

V blízkosti Camaldoli, také při horním toku řeky Arno, byl v “údolí Ambrožově” založen podobný řád vallombroziánský.

Rovněž benediktinské opatství Hirsau ve Schwarzwaldu se postavilo do čela reformy analogické reformě clunyjské. Opat Vilém je učinil roku 1076 oporou strany spolupracující na Řehořově obrodném hnutí. K hirsavské reformě se přihlásila celá kongregace benediktin-ských opatství, vedená mateřským klášterem.

Výrazem reformní snahy se stal od roku 1084 klášter Cartusia (franc.: La Chartreuse) u Grenoblu. Založil ho podle zpřísněné benediktinské řehole Bruno z Kolína, původně remeš-ský profesor teologie, na znamení svého odporu k nedostatkům ve správě církve. Odtud se rozvinul mnišský řád kartuziánů.

Roku 1098 založil Robert z Molesmu na místě poustevny Cistercium (franc.: Citeaux) v Burgundsku mnišský klášter podle Benediktovy řehole, ale s přísnou povinností k účasti na zemědělských pracích. “Secundus fundator” (druhý zakladatel) řádu byl Bernard, od roku 1113 opat dceřinného kláštera v Clairvaux. V době jeho smrti roku 1153 měl cisterciácký řád již 350 klášterů.

Účast na reformě kromě mnišských řádů měly i řády řeholních kanovníků. Mezi nimi nejvyššího počtu dosáhl řád premonstrátů, jehož zakladatelem byl Norbert z Xantenu v severním Porýní, sídla známé kanovnické kapituly. Sám se stal kanovníkem v Kolíně nad Rýnem, pak putujícím kazatelem. Roku 1120 založil poblíž burgundského Laonu v lesním údolí mu “předem ukázaném” klášter Praemonstrum (franc. Prémontré). Odtud je premon-strátský řád dodnes centralisticky řízen. V čele jednotlivých kanonií stojí opati, kanonie jedné země jsou sdruženy do cirkárií. Cirkárie řídí vikáři generálního opata.

Obsazení Svaté země Seldžuky, kteří na rozdíl od dřívějších vládců - Arabů - znemožnili poutníkům přístup na svatá místa, přivedlo evropské národy k myšlence obrany proti islám-skému obklíčení.

Jako plod křížových výprav vznikly rytířské řády. První tažení bylo zahájeno roku 1096.

Již roku 1113 byl papežem jako první potvrzen Řád johannitů, později zvaný Řád maltézských rytířů (Rytířský a špitální řád sv. Jana Jeruzalémského na Rhodu a Maltě). Vznikl z bratrstva sv. Jana v Jeruzalémě, věnujícího se především nemocným, ale také boji. Později tento řád ochraňoval cesty do Svaté země a při nich zřizoval špitály (první nemocnice) a hospice (první hotely). Pozorujeme, že nemocnice a hotely podobně jako univerzity patří k významným obohacením a novinkám iniciovaným církví.

Roku 1120 byl francouzskými rytíři založen Řád templářů k ochraně poutníků. Jeho likvidace francouzským králem Filipem roku 1312 spojená s inscenovaným procesem byla krutým zločinem. Slabošství papeže, který vedení procesu umožnil, bylo neomluvitelné.

Roku 1156 bylo na hoře Karmel v Palestině založeno poustevnické bratrstvo. Dodatečně bylo schváleno jako zvláštní řeholní řád karmelitánů. Roku 1238 za ohrožení muslimy přesídlili karmelitáni do Evropy. Byli zařazeni mezi žebravé řády.

Řády žebravé (mendikantské)

Založit společný život řeholníků na nejen osobní chudobě, ale i na nezajištěnosti klášter-ní komunity jako celku, to byl zcela neočekávaný nápad, který nezávisle na sobě realizovali ve stejné době dva muži: syn drobného šlechtice, velitele posádky strážní věže v kastilském městečku Caleruega Dominik Guzman (1170 - 1221) a syn italského obchodníka sukny v Assisi František Bernadonne (1181 - 1226).

Někdy se říká, že tito dva světci dovedli Evropu třináctého století zpět ke Kristu. Bývají zobrazováni, jak podpírají sloupy řítící se budovy církve. Zřejmě křesťanské národy v době počátků pozdního středověku opravdu kolísaly ve víře. Kontrastovalo to jak se svobodou, kterou pro církev vybojovali její představitelé (viz wormský konkordát), tak se vzrůstem bohatství církevních institucí, které umožnilo nebývalý rozvoj kultury, vzdělání a sociální činnosti. Symptomatickými jevy té doby bylo rozšíření sektářství a naproti tomu otupění mravního vědomí zejména v různých vrstvách tehdy vznikajících a rozvíjejících se měst.

Oba zakladatelé žebravých řádů nezajištěností svých řádových komunit posílili jejich důvěryhodnost v boji za nápravu společenských poměrů. Rozdíl mezi nimi snad trochu vystihuje úsloví, že Dominik učinil chudobu svou služkou, kdežto František ji učinil svou paní.

Dominik byl ve svém mládí knězem-kanovníkem, profesorem katedrální školy připravu-jící kněžský dorost. Při jedné cestě jižní Francií se dostal do styku s členem sekty katharů. Jejich temná nauka nedovolovala radovat se ze života. Všechno hmotné a tělesné bylo v očích katharů špatné. Dominik zjistil, že jeho posláním je šířit lásku kázáním pravdy. Jako prvořadý předpoklad viděl nutnost žít mezi těmi, ke kterým přichází, ve stejné nezajiště-nosti. K tomu ovšem požadoval, aby jeho spolubratří získali nejen počáteční vzdělání, ale věnovali se svému vzdělávání spolu s kazatelskou činností celý život.

Poslal své spolubratry na univerzity, nedávno předtím založené (Paříž, Bologna, Oxford aj.), aby tam působili jako učitelé a studenti, a posléze ve svých konventech po celém světě jako kazatelé. Celoživotní studium se pro ně stalo jejich vlastní formou askeze.

Při schválení řeholní družiny Dominikovy jako řádu se světovou působností jí dal roku 1216 papež Honorius III. název Řád bratří kazatelů. Kromě řehole sv. Augustina používají bratří kazatelé, zvaní také dominikány, vlastní stanovy, které od počátku měly výrazné demokratické prvky. Představení jsou voleni jen na čas. Jejich rozhodovací pravomoc je omezena vůlí kapitul (což jsou shromáždění všech bratří) a vůlí rad, volených kapitulami.

František v bouřlivém mládí prožil obrácení. Pocítil nejen prázdnost zahálčivého života, ale i mravní zlo, které působil jeho otec tvrdostí vůči zaměstnancům. František se rozhodl žít v jednoduché střízlivosti a chudobě spolu s družinou těch, kteří se nadchli pro stejné ideály. Poetickým způsobem přibližoval lidem, mezi nimiž se svými spolubratry žil, krásu světa a stvoření a učil je milovat Boha a mít lásku ke všemu živému. Sám se při své skromnosti nikdy nestal knězem, přijal jen jáhenské svěcení.

Roku 1223 papež Honorius III. schválil Františkův řád jako Řád menších bratří s vlastní řeholí. Po pozdějším rozdělení a zase spojení některých větví řádu dnes k menším bratřím patří františkáni, minorité (konventuálové) a kapucíni.

Úspěch, dosažený wormským konkordátem, papežům nestačil. Konflikty mezi představi-teli církevní a světské moci pokračovaly nadále a to snad vedlo některé papeže k tomu, že stále více zdůrazňovali své ambice být nejen řídicí silou v oblasti duchovní, ale stát se také nejvyššími rozhodčími nad světskou mocí. Nejvýznamnější měrou k tomu přispěla obratná politika papeže Inocence III. (1198 - 1216), jenž získal většinu evropských panovníků mimo Římskou říši k tomu, aby uznali svůj lenní vztah k Apoštolskému stolci. Posílila se tím jejich vlastní nezávislost vůči univerzalistickým nárokům římského císařství.

Nacionalisticky orientovaná historiografie mnohdy hodnotí kladně toto posílení emanci-pace politických národů Evropy, k níž papežství napomohlo. Je vhodné, abychom si byli vědomi také toho, že uvedený postup byl v rozporu s původním středověkým ideálem nad-národního společenství křesťanských národů. Papežové ve snaze dosáhnout uznání, že jsou rozhodčími také nad světskou mocí, začali usilovat o oslabení světské moci tak, že napomá-hali její atomizaci. Likvidace rovnováhy mezi církevní a světskou mocí, jednoho z nejob-divuhodnějších jevů středověku, by ovšem byla spíše ke škodě než k užitku.

Vrcholným způsobem vyjádřil papežské nároky na supremaci v oblasti světské moci papež Bonifác VIII. známou bulou Unam Sanctam z roku 1302. Rozvinul v ní teorii dvou mečů, které prý svěřil Kristus církvi. Meč moci duchovní má církev užívat sama, meč moci světské má svěřovat panovníkům. Francouzský král Filip IV. dal za to papeže uvěznit na hradě Anagni a přinutil pozdějšího papeže Klementa V., aby roku 1310 bulu Unam Sanctam odvolal.

Papež Řehoř IX. (1227 - 1241) navázal na mohutné dílo Graciánovo a uložil profesoru práv boloňské univerzity dominikánu Rajmundovi z Peňafortu dokončit sbírku všech předpisů “mimo Graciána ležících”. Proto byla nazvána též jako Liber Extra a navázali na ni později svými sbírkami papežové Bonifác VIII. a Klement V., kdežto sbírku předpisů sebranou Janem XXII. uveřejnil až mnohem později francouzský právník Jan Chappuis.

S tím však kontrastuje událost, k níž došlo za pontifikátu téhož papeže Řehoře IX., jenž se tak zasloužil o rozvoj práva. Bylo to zřízení církevní inkvizice, tj. instituce, na níž zpravidla pohlížíme jako na produkt temné stránky středověkého života. Došlo k němu roku 1231.

Naproti tomu samotný princip, že ve středověku bylo možno potrestat smrtí členy církve za to, že se dopustili hereze, je samozřejmě dnes předmětem oprávněné kritiky. Je smutnou okolností, že v pozdním středověku k tomu napomáhala také samotná církevní inkvizice a všechny osoby, které při ní působily. Jen malou omluvou je, že řízení bylo ve většině evropských zemí vyrváno z rukou mnohem méně spolehlivé moci světských zeměpánů.

Jinak tomu však bylo v mimořádně ohrožené oblasti iberského poloostrova. Tam řízení bylo v rukou královské inkvizice. Množství odsouzených a upálených zde bylo nesrovnatel-ně vyšší než v ostatní Evropě.

“Babylónským zajetím” církve bývala nazývána doba, kdy řádně zvolení papežové nesíd-lili v Římě, ale ve francouzském Avignonu (1309 - 1377). Dnes už ani dějepisci, kteří jsou katolíky, zpravidla toto jednostranně negativní hodnocení nesdílejí.

Velkým neštěstím pro celou církev bylo, že po návratu papežů do Říma došlo k papežskému schismatu, při němž se dalo po právní stránce velmi těžko posoudit, která z papežských linií je pravá. Protože katolíci si předtím navykli nalézat papeže v Avignonu, který byl navíc i geograficky blíže středu katolického světa, bylo nasnadě, že jedna z papežských linií použila tohoto města jako svého sídla.

Jako vyrovnání zesílených papežských nároků na supremaci nad světskou mocí a v důsledku rozdvojení církevní správy v době papežského schismatu se v církvi rozvinula myšlenka konciliarismu. Shromáždění všech biskupů, nástupců apoštolů, tj. ekumenický koncil, měl přinést východisko z těžko řešitelné krize. Konciliarismus v krajní podobě, podle níž by koncil stál nad papežem, se nakonec v katolické církvi neprosadil. Kostnickému koncilu se podařilo nakonec schisma odstranit, aniž by na něm prosazovaná konciliaristická idea zvítězila.

Rozvoj konciliaristické praxe v pozdněstředověké katolické církvi však přispěl podle názoru některých badatelů spolu s pozdějším protestantským presbyterním zřízením ke vzniku moderní parlamentní demokracie. Nehodí-li se konciliarismus podle nauky katolické církve pro církevní moc, nic nebrání tomu, aby byl přijímán všemi bez rozdílu vyznání jako skvěle se hodící pro moc světskou.

Bagin, Anton: Apoštolé Slovanů Cyril a Metoděj a Velká Morava, ČKCh, Praha 1982

Bušek, Vratislav: Učebnice dějin práva církevního, I-II, Všehrd, Praha 1946, 1947

Daniélou, Jean + Marrou, Henri-Irénée: Nouvelle Histoire de l’Église, I : Des Origines ŕ Gregoire le Grand, Éditions du Seuil, Paris 1963

Drška, Václav + Skřivan, Aleš + Stellner, František: Kapitoly z dějin evropské politiky do roku 1648, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 1995

Franzen, August: Malé církevní dějiny, Zvon, Praha 1992

Gelmi, Josef: Papežové, Mladá fronta, Praha 1994

Kadlec, Jaroslav: Dějiny Katolické církve, I-III, Vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci, Olomouc 1993

Michal, Jaroslav: Dějiny pramenů poznání kanonického práva s přihlédnutím k dějinám práva římské-ho, ÚCN, Praha 1967

Urfus, Valentin: Obnovení římskoprávní kultury ve středověku a představa státní moci jako moci zákonodárné, in: Kodifikace - mezníky právních dějin, Ediční středisko PF UK, Praha 1994