Prejudikatura: Jako při Boh. A 9055/31. 1. Stížnost především vytýká, že církevní obec a farní úřad nejsou veřejnou korporací ve smyslu § 8 jazykového zákona, který se může vztahovati jenom na korporace státní. Námitka tato není důvodnou. § 3 jazykového zákona, mluvě v odstavci 1. o "samosprávných úřadech, zastupitelských sborech a veškerých veřejných; "korporacích ve státě", nepodává definice pojmů zde uvedených; avšak již z toho, že mluví o "veřejných korporacích ve státě" a z protikladu mezi § 3 a § 1, pojednávajícím o "soudech, úřadech, ústavech, podnicích a orgánech republiky", a § 2, jednajícím o "soudech, úřadech a orgánech republiky", jest zřejmo, že § 3 odstavce 1 nemíní pojmem "veřejné korporace ve státě" - jak mylně za to má stížnost - "korporace státní". Naopak nutno pojem veřejné korporace podle § 3 a stejně také podle § 8 odstavce 1 zákona jazykového bráti v obvyklém smyslu; tu pak rozumí se podle panujících názorů "veřejnou korporací" taková "korporace", t. j. sdružení osob za účelem sledování určitého účelu v té formě, že takovým sdružením vznikne samostatný právní subjekt, "jemuž přísluší právo na účast ve veřejné správě" (srovnej Slovník veřejného práva československého, svazek II. sešit XVI. strana 370 a následující a literaturu tam uvedenou). Tyto pojmové znaky však jsou dány u náboženských společností státem uznaných a zejména také u Německé evangelické církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, respektive u dílčích, organisací jejích - jakými jsou farní obce, jejichž orgány jsou presbyterstvo a farář, respektive farní úřad (srovnej císařský patent z 8. dubna 1861 č. 41 řádu zemského, základní ustanovení jmenované církve č. 79/23 Sb. a církevní zřízení této církve č. 209/24 Sb.). Ostatně i panující názor projevený v literatuře uznává všeobecně církve a náboženské společnosti za korporace veřejnoprávní (srovnej Slovník veřejného práva, svazek II. strana 377, dále týž Slovník svazek I. strana 545 a následující). 2. Dále vytýká stížnost, že matriky farních úřadů Německé evangelické církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku nemají charakter veřejných knih, nýbrž jsou církevními knihami této náboženské společnosti, že vliv státní správy na vedení matrik od doby císařského patentu z 20. února 1784 se pohyboval vždy za stálého uznávání zásady, že náboženské obce vedou matriky ve svém jazyce a v tomto jazyce vydávají též duplikáty a výpisy z nich a že, poněvadž církevní ústava Německé evangelické církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku stanoví jako jediný církevní a jednací jazyk v mezích všeobecných zákonů a nařízení výlučně jazyk německý, vedou farní úřady této církve církevní knihy toliko v jazyce německém a nemohou v tomto svém právu, které jest zároveň jejich povinnosti, býti omezeny jinak než zákonem nebo nařízením, majícím zákonnou moc. Takového zákona nebo předpisu jemu rovnocenného však není. Pokud především jde o poslední tvrzení této námitky, stačí poukázati na to, že právě vládního nařízení č. 17/26 omezuje v článku 56 odstavce 2 způsobem tam uvedeným tvrzení právo evangelické církve vésti matriky jazykem německým; vládní nařízení je vydáno na základě § 8 jazykového zákona; že předpis článku 56 odstavce 2 citovaného nařízení není v rozporu se zákonem, bude v mezích námitek stížnosti dovozeno doleji. V této souvislosti neměl nejvyšší správní soud příčiny zkoumati, zda matriky evangelické církve jsou "knihami církevními" nebo "knihami veřejnými", po případě, jsou-li knihami obojí povahy, ani zda a pokud státní správa dříve zasahovala také do jazykové stránky vedení těchto matrik, poněvadž tu rozhoduje nynější úprava této věci - jak se právě stala na základě jazykového zákona vládním nařízením č. 17/26. Cíle se míjí také odkaz na ustanovení § 1 odstavce 2 církevního zřízení Německé evangelické církve (č. 209/24 Sb.), poněvadž citovaným ustanovením se stanoví řeč německá církevním a vyučovacím jazykem výslovně "v mezích všeobecných zákonů a předpisům, takovým zákonem respektive předpisem je však také zákon jazykový a vládní nařízení č. 17/26. 3. V dalších svých vývodech uvádí stížnost, že též jazykový zákon z roku 1920 ponechává nedotčeným právo autonomních úřadů, zastupitelských sborů a veřejných korporací upravovati si užívání jazyka ve vnitřním styku samostatně, a že v souhlasu s tím uznává také jazykové nařízení v úvodě článku 56 právo církevních úřadů a náboženských společností vésti matriky ve svém jazyce a vydávati z nich výpisy v témže jazyce. S tímto výslovným uznáním jest prý v rozporu obsah 2. odstavce téhož článku, podle něhož dodatečné zápisy do matriky je zapisovati v jazyce matrik a jazyce českém. Toto nařízení jest hlubokým zásahem do práv církve a jejích obcí na samostatnou úpravu užívání jazyka ve vnitřním styku úředním, jelikož netoliko vnucuje funkcionářům církve užívati jazyka jim zpravidla, neznámého a požaduje tedy na nich něco, za co nemohou nésti zodpovědnost, a jelikož také úplně vylučuje církevní a úřední jazyk dle ústavy stanovený. K námitce této jest především odkázati k tomu, že - jak nejvyšší správní soud na základě usnesení svého administrativního pléna z 21. a 23. května 1929 ustáleně judikuje - jazykový zákon neponechal samosprávným úřadům, zastupitelským sborům a veřejnoprávním korporacím neomezené právo, aby si upravovaly samostatně užívání jazyka ve vnitřním styku, naopak jednak sám v § 3 vydal pro zmíněné úřady et cetera určité předpisy o užívání jazyka, jednak v § 8 odstavci 1 zmocnil státní moc výkonnou, aby opravila - ovšem v duchu jazykového zákona - užívání jazyků pro úřady samosprávné, zastupitelské sbory a veřejné korporace, kteréhožto úkolu se vláda zhostila vydáním vládního nařízení č. 17/26; toto nařízení pak sice - jak patrno z četných jeho ustanovení - zmíněným útvarům v zásadě dává právo, určiti si svůj jednací jazyk, avšak podrobuje toto právo celé řadě omezení, která ovšem podle znění § 8 odstavce 1 jazykového zákona budou kryta zákonem zejména tehdy, pohybují-li se "v duchu" zákona jazykového. O významu tohoto výrazu bude pojednáno doleji sub 4. V důsledku tohoto nazírání nelze také shledati vytýkaný rozpor v tom, že článku 56 vládního nařízení č. 17/26 v odstavci 1. větě 1. stanoví, že "matriky vedené úřady církví nebo náboženských společností se píší jazykem těchto úřadů", že však zároveň v odstavci 2. nařizuje zápisy.... v jazyku státním....; neboť předpis článku 56 odstavci 1. věty 1. přivádí právě jednací jazyk církevních úřadů v zásadě k platnosti, odstavec 2. však stanoví výjimky z této zásady, které vláda uznala nutnými. Předpis tento jest ovšem zásahem do jazykové autonomie církve, je však podle citace již § 1 odstavce 2. církevního zřízení v zásadě přípustný, s výhradou již shora uvedenou, že totiž se pohybuje v duchu jazykového zákona; o tom, zda tomu tak jest, bude jednáno sub 4. Opatřením tím není také - jak stížnost omylně tvrdí - zcela vyloučena církevní a úřední řeč církve, naopak, jak článek 56 odstavce 2 jazykového nařízení tak i naříkaného rozhodnutí, o něj se opírající, připouští zápis v jazyku církve a žádá jen kromě toho také zápis v jazyce státním. Reflexy, které předpis článku 56 odstavce 2. jazykového nařízení po případě má na otázku jazykové kvalifikace příslušných orgánů církve, nemohou ovšem ustanovení toto činiti nepřípustným. 4. Písemná stížnost dále uvádí, že předpis článku 56 odstavce 2 vládního nařízení č. 17/26 vybočuje z rámce nařizovacího práva, poněvadž podle § 8 jazykového zákona jest výkonná moc povolána a zmocněna upravovati užívání jazyků veřejnou korporaci toliko v duchu jazykového zákona. Toto zmocnění však má prý hranici v tom, že jazykový zákon sám nikde nevyslovuje a z jeho obsahu nelze vyvoditi, že by zákon zamýšlel a chtěl odejmouti autonomním korporacím nedotčené právo na samostatnou úpravu vnitřního jazyka úředního a jednacího nebo toto jejich právo omezovati. Článek 56 odstavce 2 jazykového nařízení postrádá tedy zákonného podkladu. Po této stránce však judikuje nejvyšší správní soud ustáleně na základě usnesení svého administrativního pléna Boh. A CCCLXV/29, že "duchem jazykového zákona" jest rozuměti zásady, které lze z jazykového zákona získati abstrakcí, dále že tahovou zásadou je též zásada preponderance státního jazyka a že jest ve shodě se zákonem opatření jazykového nařízení, které má zajistiti příslušníku státního jazyka za všech okolností vyřízení jeho podání v jazyce státním. Co do bližšího odůvodnění těchto právních názorů poukazuje nejvyšší správní soud zejména na svoje nálezy Boh. A 8070/29, 8072/,29, 8073/29, 8074/29 a 8076/29. Všeobecné vývody uvedených nálezů platí - ač byly vydány ve věci užívání jazyka politickými obcemi - v zásadě také stran užívání jazyka u veřejnoprávních korporací vůbec, poněvadž - jak nejvyšší správní soud vyslovil již v nálezu Boh. A 8382/30 - postavení veřejnoprávních korporaci (tedy též evangelické církve) a jejich orgánů jest zásadně pro obor práva jazykováho podle §§ 3 a 8 zákona jazykového stejné jako postavení samosprávných úřadů a zastupitelských sborů. Za tohoto stavu práva - jak byl vyložen citovanými usneseními respektive nálezy - nelze ovšem shledati správným výklad, který stížnost dává výrazu "duch zákona jazykového" a nejsou správnými pak ani závěry, které stížnost po té stránce činí. V mezích vývodů písemné stížnosti (§ 18 zákona o správním soudu) neshledal tudíž nejvyšší správní soud, že by se nepohybovalo v duchu zákona jazykového a že by proto nebylo kryto zmocněním § 8 odstavce 1. zákona jazykového ustanovení článku 56 odstavce 2 vládního nařízení č. 17/26, kterým se nařizuje, aby dodatečné zápisy do církevní matriky, prováděné z uložení příslušného úřadu státního, byly vykonány (také) v jazyce státním. Pokud zástupce stížnosti při veřejném ústním líčení poukazoval na to, že církve a náboženské společnosti nepodléhají ministerstvo vnitra, ale ministerstvo školství, že však vládní nařízení č. 17/26 není vydáno pro obor působnosti ministerstva školství a že uvedený předpis článku 56 odstavce 2 citovaného vládního nařízení z toho důvodu není ve shodě se zákonem, stačí poukázati na příslušné vývody nálezu Boh. A 9055/31, týkajícího se stížnosti farního úřadu sloučené evangelické obce německé v Praze. ----- |