(publikováno též ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 29, nález č.36, str.309 a násl.)
NÁLEZ
Ústavního soudu
ze dne 11. března 2003
sp. zn. I. ÚS 671/01
Svoboda
svědomí se projevuje
v rozhodnutích jednotlivce učiněných v určitých
konkrétních situacích, tedy
"tady a teď", pociťovaných
jako hluboce prožitá povinnost.
Strukturálním znakem svědomí je kromě
souvztažnosti k normě
a zároveň k situaci i osobní prožitek
bezpodmínečné povinnosti.
Svoboda
svědomí patří k tzv. základním právům absolutním, která nelze
omezit obyčejným zákonem. V
případě konfliktu právní normy s
konkrétně uplatňovanou svobodou
svědomí je třeba vážit, zda prosazení se svobody svědomí nezasáhne do základních práv třetích
osob, anebo zda prosazení svobody svědomí nebrání jiné hodnoty
či principy obsažené
v ústavním pořádku
ČR (ústavně imanentní omezení základních práv a svobod).
Ústavní soud České republiky rozhodl
dnešního dne ve veřejném jednání v
senátu ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. N., proti
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne
10. 10. 2001 sp. zn. 5 Tz 250/2001,
takto:
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz
250/2001, se ruší
pro rozpor s čl.
15 odst. 1
Listiny základních práv a svobod.
Odůvodnění
I.
Ústavní
stížností, která byla
doručena Ústavnímu soudu dne 20. 11. 2001,
se stěžovatel domáhá
zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze
dne 10. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz
250/2001. Ve stížnosti uvádí, že
dne 31. 10. 1958 stěžovatel trvale
odepřel vykonávat vojenskou službu, neboť mu v tom bránilo jeho svědomí a
náboženské přesvědčení, když stěžovatel
je Svědkem Jehovovým.
Rozsudkem bývalého Vojenského
obvodového soudu v Brně ze dne
29. 11. 1958, sp. zn. 1 T 439/58,
byl stěžovatel uznán vinným
trestným činem vyhýbání se služební
povinnosti podle § 270 odst. 1
písm. b) tr.zák. č. 86/1950 Sb. a
byl odsouzen k nepodmíněnému trestu
odnětí svobody v trvání 15 měsíců a ke ztrátě čestných práv občanských na dobu
3 let.
Po
přijetí zákona č.
119/1990 Sb. požádal
stěžovatel o rehabilitaci a usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně
ze dne
28. 11. 1991,
sp. zn. 2
Rtv 72/91, byl výše uvedený rozsudek zrušen ve výroku o trestu.
Usnesením téhož soudu stejné spisové
značky ze dne 19. 12. 1991
bylo trestní stíhání proti stěžovateli
zastaveno podle § 223 odst. 1 a § 11
odst. 1 písm. a) tr. řádu. Rozsudkem
téhož soudu stejné spisové značky ze dne 6.2. 1992 bylo rozhodnuto, že trest
se stěžovateli neukládá.
Dne 5.
9. 2001 podal ministr
spravedlnosti ČR stížnost pro porušení zákona
ve prospěch stěžovatele, přičemž stížnost směřovala proti
usnesení bývalého Vojenského
obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 72/91. Ministr namítal, že soud pochybil, když v
rehabilitačním řízení ponechal beze změny výrok o vině. Svou stížnost odůvodnil
odkazem na závěry rozhodnutí Ústavního soudu
ČR ze dne 12. 3. 2001, sp.
zn. II. ÚS 187/2000. Nejvyšší státní
zastupitelství ČR doporučilo ve svém
vyjádření ze dne 1. 10. 2001 ministrově
stížnosti vyhovět, napadené rozhodnutí zrušit a doporučilo dále zrušit všechna další rozhodnutí obsahově navazující na usnesení
zrušené, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz
250/2001, Nejvyšší soud ČR shora uvedenou
stížnost zamítl. Uvedl, že Nejvyšší soud ČR je vázán tím, že stížnost
pro porušení zákona
byla podána proti
určitému pravomocnému rozhodnutí
soudu a že může a musí přezkoumávat jen rozhodnutí, které bylo
stížností pro porušení zákona napadeno, tj. usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze
dne 28. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv
72/91. Stěžovatel poukazem na § 267 odst. 1 tr. řádu polemizuje s tímto stanoviskem Nejvyššího soudu, když má zato,
že Nejvyšší soud
měl zkoumat správnost všech
výroků napadeného rozhodnutí, avšak také
i řízení, které mu předcházelo. Tím,
že Nejvyšší soud
se odmítl zabývat
rozsudkem bývalého Vojenského
obvodového soudu v Brně ze dne 29. 11.
1958, sp. zn. 1 T 439/58, porušil
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod a
čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod. Tímto postupem
se Nejvyšší soud
dostal do rozporu s nálezem
Ústavního soudu ČR ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 285/97. Stěžovatel dále polemizuje s názorem Nejvyššího soudu ČR, podle kterého
v případě trestného činu
vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1
tr. zák. z roku 1950, nejde o čin, jehož prohlášení
za trestný čin
by samo o
sobě odporovalo mezinárodním
dokumentům, mezinárodním právním normám
a principům emokratické společnosti, respektující zaručená občanská politická práva
a svobody. Stěžovatel považuje za
logické, že tento trestný čin v abstraktní
zákonné podobě zmíněným principům neodporuje (odmítat plnit
vojenskou povinnost je
možno i z důvodu např. opilosti), avšak významné je posouzení konkrétního
skutku. Dále stěžovatel polemizuje s názorem Nejvyššího soudu ČR, který se cítí
být vázán posuzovat věc podle
skutkového i právního stavu v době, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno,
popř. kdy bylo konáno řízení, jež
tomuto řízení předcházelo. Namítá, že Nejvyšší
soud měl přihlédnout k příslušným ustanovením zák. č. 198/1993 Sb., a
pokud tak neučinil, porušil shora uvedená základní práva stěžovatele. Dále
stěžovatel polemizuje s tvrzením
Nejvyššího soudu ohledně rozsahu
dopadu čl. 18
Všeobecné deklarace lidských
práv a dovozuje, že není sporné to, zda citovaný článek, případně další mezinárodně
platné dokumenty, obsahují právo na
odepření vojenské služby, neboť za podstatné považuje posouzení, zda toto právo měl stěžovatel v době
svého odsouzení, tj. v
říjnu 1958 v bývalém Československu ovládaném
komunistickým režimem. Podává
dále i svůj výklad čl. 29 odst.
2 Všeobecné deklarace lidských
práv a dovozuje, že samotný zákon
není dostatečným důvodem k omezení
náboženské svobody do té míry,
aby bylo ospravedlnitelné nutit občany k
vojenské službě. Především
vojenská služba tehdy nesloužila demokratické společnosti, nýbrž
režimu, který systematicky a
trvale porušoval lidská
práva, byl zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný, jak deklarují příslušná
ustanovení zák. č. 198/1993
Sb. Nejvyšší soud
porušil základní právo stěžovatele podle čl. 18, když
nesprávně interpretoval čl. 29 odst.
2 Všeobecné deklarace lidských práv, jakož i čl. 9 odst. 1 a 2
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Nejvyšší soud dále pochybil, pokud
vyšel z přesvědčení, že stanovisko
pléna Ústavního soudu ČR ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. Pl. ÚS - st. 14/01,
překonalo právní názor
vyslovený v nálezu Ústavního
soudu ČR ze dne 12. 3. 2001
sp. zn. II. ÚS 187/2000. Zmíněné
stanovisko se totiž dle stěžovatele dotýká pouze problému, zda lze
provádět rehabilitaci podle
zák. č. 198/1993
Sb., jedná-li se o trestný čin, na který se vztahuje rehabilitace podle zák. č. 119/1990
Sb., na který dalo plénum Ústavního soudu ČR negativní odpověď. Stěžovatel také odmítá námitku
Nejvyššího soudu ČR, podle které, pokud
by byla rušena odsuzující rozhodnutí pro náboženské smýšlení, vedlo by to k diskriminaci osob, které se takových činů dopustily z
jiných důvodů bez odvolání na náboženské nebo jiné přesvědčení. Uvádí, že ani
ministr spravedlnosti ČR, ani stěžovatel se
nedomáhali zrušení napadeného
rozhodnutí jen kvůli náboženskému přesvědčení stěžovatele a je nakonec jen věcí soudu, aby každý případ posoudil individuálně. Ačkoliv se Nejvyšší soud ČR dovolává čl. 1, čl.
2 odst. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny, sám právě tyto články Listiny porušil, když je aplikoval tak, jako by se na jejich podkladě
stěžovatel domáhal výhod,
které mu nepřísluší.
Konečně
stěžovatel namítá porušení
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a
základních svobod a práva na řádné projednání věci podle čl. 36 odst. 1 Listiny i v samotném řízení o stížnosti pro
porušení zákona, neboť
senát Nejvyššího soudu rozhodoval v neveřejném zasedání a stěžovatel nevěděl a neví, kdo byli další
členové senátu vedle
předsedy, který rozhodnutí podepsal a nemohl
se tedy ve vztahu k nim
rozhodnout, zda je namístě
uplatnit námitku podjatosti.
Stěžovatel žádá, aby usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 10. 2001
sp. zn. 5 Tz 250/2001 bylo zrušeno.
Svou ústavní stížnost stěžovatel doplnil
podáními z 22. 3. 2002, 9. 4.
2002 a 24. 7. 2002.
II.
K
ústavní stížnosti se podáním,
které Ústavnímu soudu ČR došlo
dne 27. 2. 2002, vyjádřil účastník
řízení Nejvyšší soud ČR, resp. 5. senát
trestního kolegia, za který jednal jeho předseda JUDr. J.
U. Ve vyjádření předseda senátu
5 Tz uvedl, že je přesvědčen, že
napadeným rozhodnutím neporušil
žádná ústavně zaručená práva stěžovatele. Postupně se ve vyjádření
vypořádává s námitkami stěžovatele
a uvádí, že Nejvyšší soud je
především vázán tím, že
stížnost pro porušení
zákona byla podána proti určitému pravomocnému rozhodnutí soudu. V rámci
přezkumné činnosti se Nejvyšší soud zabýval
otázkou posouzení skutku obviněného jako trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zák.
č. 86/1950 Sb. Poté provedl rozbor ustanovení § 2 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a dospěl k závěru, že zákonodárce
nezamýšlel prohlásit zmíněný trestný
čin za takový, který
by odporoval mezinárodním dokumentům, mezinárodním právním normám a principům
demokratické společnosti respektující občanská práva a svobody. Odsouzení za tento trestný čin mohlo
být zrušeno jen
v rehabilitačním řízení
a pouze v případě, že byla zjištěna vada odsuzujícího rozhodnutí uvedená v § 14 odst. 1 zákona
o soudní rehabilitaci. Jinak
odsuzující soudní rozhodnutí pro
uvedený trestný čin je nutno považovat za zákonná.
Pokud
jde o právo na odepření vojenské služby, zabýval se senát
5 Tz touto otázkou z hlediska čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Ve vyjádření však Nejvyšší soud připomíná, že mezi osmi státy, které se hlasování o ní zdržely, bylo i tehdejší Československo.
Senát 5 Tz
také vyšel, dle
jeho tvrzení z
převažujícího názoru, že
Všeobecná deklarace není
pramenem mezinárodního práva veřejného a nemá povahu závazného
dokumentu.
Senát 5 Tz se dle vyjádření zabýval nejen otázkou závaznosti rozhodnutí
Ústavního soudu v dalších věcech, avšak poukázal i na to, že
je třeba brát
v úvahu odlišnost projednávaných věcí, přičemž
odmítl rozhodovat podle
"šablony", tj. vždy ve prospěch tzv. odpíračů a poplatně nyní panujícímu tendenčnímu politickému náhledu na trestní věci osob, které se vyhýbaly výkonu
vojenské služby z náboženských důvodů.
Stížnost
pro porušení zákona
byla odůvodněna mimo
jiné i nálezem Ústavního
soudu ze dne 12. 3. 2001 sp.
zn. II. ÚS 187/2000. Tento nález
byl však dle názoru předsedy senátu 5 Tz překonán stanoviskem
pléna Ústavního soudu ze dne 26. 6.
2001 sp. zn. Pls ÚS-SB.-15/01 (správně Pl. ÚS-st.-14/01), podle
kterého vztahuje-li se na
trestný čin zákon o soudní
rehabilitaci, nelze aplikovat § 6
zák. č. 198/1993
Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu.
Nejvyšší soud je vázán zákonem, soudci jsou při výkonu svých funkcí nezávislí (čl. 82 Ústavy ČR), v napadeném rozhodnutí se senát 5 Tz vypořádal
i s některými ústavními principy, které musel respektovat, jako
rovnost, zákaz diskriminace i zvýhodňování, zákaz vázanosti státu na ideologii nebo
náboženství.
Senát
5 Tz měl k dispozici pouze rehabilitační spis býv. Vojenského
obvodového soudu v Brně a v něm jen kopii rozsudku býv. Vojenského
obvodového soudu v Brně ze dne 29.
11. 1958 sp. zn. 1 T 439/58,
neboť příslušný trestní spis byl skartován. Senát 5 Tz vycházel z toho, že
obviněný byl jako odvedenec zařazen do
vojska a stal se vojákem ve smyslu
tehdy platného branného zákona a byl též
vojenskou osobou v činné službě, a proto podléhal pravomoci tehdejších
vojenských soudů. Je nepředstavitelné,
aby tehdejší vojenský soud soudil civilní osobu za vojenský trestný čin.
Pokud stěžovatel namítal, že mu nebyla
známa jména soudců, kteří v jeho věci
rozhodovali a tudíž mu bylo odepřeno
rozhodnout se, zda proti nim vznese námitku podjatosti, uvedl předseda senátu 5
Tz, že rozvrh práce Nejvyššího soudu pro rok 2001 byl veřejně přístupný
a pokud jde
o písemně vyhotovené rozhodnutí, žádný právní předpis
nestanoví povinnost, aby jména soudců
byla uvedena v záhlaví usnesení.
Usnesením Ústavního soudu ČR ze
dne 11. 12. 2001, sp. zn. II. ÚS
669/01, byla odmítnuta ústavní stížnost téhož stěžovatele proti
usnesení Nejvyššího soudu
ČR ze dne 3. 10. 2001, sp.
zn. 5 Tz 250/2001, kterým bylo rozhodnuto, že předseda senátu 5 Tz
Jindřich Urbánek není
vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v předmětném řízení.
Ze všech shora uvedených důvodů předseda senátu 5 Tz navrhl, aby ústavní
stížnost byla zamítnuta.
III.
Podáním, které došlo Ústavnímu soudu ČR dne 19. 2. 2002, se k ústavní stížnosti
vyjádřil tehdejší ministr
spravedlnosti. Uvedl, že k usnesení Nejvyššího soudu, které bylo
napadeno ústavní stížností, nelze mít
výhrady. Změnu názoru
ministr odůvodnil poukazem na
stanovisko pléna Ústavního soudu ČR
ze dne 26. 6. 2001, sp.
zn. Pl. ÚS-st.-14/01, kterým byl překonán
nález Ústavního soudu ČR ze dne
12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000. Dále ministr
spravedlnosti uvedl, že
někdejší Ústava sice zaručovala svobodu
náboženského vyznání, avšak
zároveň neumožňovala
odmítnutí výkonu vojenské
základní služby z
náboženských důvodů. Ani
jiné demokratické státy zaručující svobodu náboženského vyznání nezbavovaly povinnosti
vykonat základní službu z důvodu
náboženského přesvědčení, a proto nelze
dovodit, že trestní postih za
odmítnutí vykonávat vojenskou základní službu z náboženských důvodů by byl
v rozporu s mezinárodním
právem či Listinou
základních práv a
svobod. Nejvyšší soud ČR správně poukázal na čl. 3 odst. 1 Listiny, podle něhož se základní práva a svobody zaručují všem bez rozdílu mimo jiné náboženství, politického či jiného
smýšlení. Tento článek Listiny vyjadřuje
univerzálnost základních práv
a svobod a všeobecný zákaz diskriminace či zvýhodňování některých skupin. Bylo by
proto v rozporu
s uvedeným článkem
Listiny, kdyby docházelo ke
zrušování odsuzujících soudních rozhodnutí jen u těch obviněných, kteří
nenastoupili vojenskou základní
službu z náboženských
důvodů, zatímco u obviněných, kteří se takového činu
dopustili z jiných
důvodů, by ke
zrušení odsuzujících rozhodnutích nedocházelo. Ministr spravedlnosti se ztotožnil se závěrem vysloveným Nejvyšším soudem o tom, že
usnesením Vojenského obvodového soudu v
Brně ze dne 28. 11. 1991 sp. zn. 2 Rtv 72/91 zákon porušen
nebyl. Protože ministr
spravedlnosti napadené rozhodnutí Nejvyššího
soudu neshledal v
rozporu se zákonem, navrhl, aby ústavní stížnost byla
zamítnuta.
IV.
1.
Zásadně je věcí Nejvyššího soudu ČR
posoudit, zda rozhodnutím napadeným stížností pro porušení zákona byl porušen zákon. Úkolem Ústavního soudu ČR
je posouzení toho, zda Nejvyšším soudem ČR zvolená
interpretace zákonných ustanovení
neporušuje základní práva a
svobody stěžovatele, resp.
posouzení toho, zda
lze případně nalézt takovou
interpretaci aplikovaných ustanovení zákona, která by základní
práva a svobody
stěžovatele neporušovala.
2.
Vzhledem k tomu, že v řízení o stížnosti pro porušení zákona měla být
přezkoumávána zákonnost rehabilitačního řízení a rozhodnutí
označeného shora ve vztahu k odsuzujícímu rozsudku (rovněž označeného shora) za trestný čin vyhýbání se služební povinnosti,
je zapotřebí zkoumat,
zda napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu
ČR nedošlo k
porušení základních práv stěžovatele, včetně jeho základního
práva na svobodu svědomí, která je
obsažena v čl.
15 odst. 1
Listiny základních práv a svobod.
a) Svoboda svědomí má konstitutivní význam
pro demokratický právní stát
respektující liberální myšlenku
přednosti odpovědné důstojné
lidské bytosti před
státem - tj.
myšlenku úcty (respektu
a ochrany) státu k právům člověka a občana (čl. 1 odst. 1
Ústavy ČR). Naopak je příznačné pro totalitní politické režimy, že nerespektují
autonomii svědomí jednotlivce, když se pokoušejí i za
pomoci represivní trestní
politiky potlačovat svobodu svědomí
jednotlivce, a tak jej nutí k přijetí
vůle vládnoucích, která si
činí nárok na
jediné možné dobré rozhodnutí a v tomto smyslu jediné etické rozhodnutí. Tento trend lze
sledovat i v československé, resp. české ústavní rovině.
Tak ústavní listina
č. 121/1920 Sb.,
stejně jako současná
Listina základních práv
a svobod, nepředpokládala možnost zákonného
omezení svobody svědomí,
kterou výslovně obsahovala. Tzv.
Ústava 9. května č. 150/1948
Sb. sice v čl.15 svobodu svědomí
deklarovala, avšak zároveň ji negovala
tím, že stanovila, že svoboda svědomí
nemůže být důvodem k odepření splnění občanské povinnosti,
kterou stanovil obyčejný zákon.
Ústava Československé socialistické
republiky č. 100/1960 Sb. již svobodu
svědomí vůbec nezmiňuje.
Svoboda
svědomí se projevuje
v rozhodnutích jednotlivce učiněných v určitých
konkrétních situacích, tedy
"tady a teď", pociťovaných
jako hluboce prožitá povinnost.
Nejde tedy o postoj jednotlivce k abstraktním problémům platný jednou
provždy a ve všech situacích. V rozhodnutí diktovaném svědomím jde o splynutí pro jednotlivce závazné mravní normy s jím vyhodnocenou situací. Jde tedy o
integraci poznané normy s posouzením
skutkového stavu. Rozhodnutí
diktované svědomím spočívá
na existenci svědomí samotného, nikoliv na specifických náboženských či ideologických představách. Strukturálním znakem svědomí je kromě souvztažnosti k normě
a zároveň k
situaci i osobní
prožitek bezpodmínečné povinnosti.
Z uvedeného vyplývá, že svobodu
svědomí nelze zaměňovat se svobodou víry ani
se svobodou náboženskou. Na rozdíl od těchto svobod je rozhodnutí diktované svědomím vždy
konkrétním, neboť jeho předmětem
je konkrétní chování
v konkrétní situaci. Abstraktní, obecné
nebo absolutní mohou
být jen důvody nebo maximy, které spoluvytvářejí normu, již
svědomí v daný okamžik akceptuje. Rozhodnutí
diktované svědomím v
nich může nalézt normativní odůvodnění, které se uplatní při řešení konfliktu mezi takovým
principem či maximou a právní normou zavazující k opaku. Situace je
ovšem vždy individualizovaná časem, místem a
konkrétními okolnostmi. Podstatné je,
že jde o "vážné, mravní, na kategorie
dobro a zlo
orientované rozhodnutí"
[rozhodnutí Ústavního soudu SRN in BVerfGE
12, 45 (55)], které jednotlivec prožívá jako
závaznou povinnost či
jako bezpodmínečný příkaz k
určitému chování.
Ve specifickém mravním charakteru a v
jeho vztahu k osobní morální
pravdivosti či opravdovosti, která rozhodnutí propůjčuje bezpodmínečnost, spočívá
rozlišení mezi rozhodnutím
učiněným toliko poukazem na
motivaci politickou či
ideologickou (jde o externí
veličiny nepromítnuté do vnitřní morální roviny) nebo na psychický stav (který
existuje bez nutnosti činit morální soud).
b) Svoboda svědomí patří k tzv. základním právům absolutním, tj. k takovým, která nelze omezit obyčejným zákonem, jehož účelem by bylo omezit takové
absolutní základní právo, v tomto případě svobodu svědomí. Každý zákon z jedné strany vyjadřuje veřejný zájem a z
druhé strany formuluje i mravní
přesvědčení parlamentní většiny,
díky níž byl přijat, a tímto způsobem formuluje mravní
přesvědčení většiny společnosti, jejímž odrazem je složení
parlamentu. Je-li individuální svědomí v rozporu s
určitou právní normou, zajisté taková skutečnost nemůže mít za
následek nezávaznost takové
právní normy, byť i jen
ve vztahu k osobě, jíž
svědomí velí konkrétní právní normu
nerespektovat. Svoboda
svědomí však může mít
vliv na uplatnitelnost či vynutitelnost takové právní normy ve vztahu k těm, jejichž svědomí
se příčí. Při
zvažování, zda se v
případě takového konfliktu
právní normy s konkrétně uplatňovanou svobodou svědomí má
prosadit posléze jmenovaná svoboda
svědomí, je třeba zvážit,
zda by takové rozhodnutí
nezasáhlo do základních práv třetích
osob, anebo zda prosazení svobody
svědomí nebrání jiné
hodnoty či principy obsažené v ústavním pořádku ČR
jako celku (ústavně
imanentní omezení základních práv a
svobod).
V.
Ústavní
stížnost je důvodná,
neboť napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu
ČR nevzalo přiměřeně
v úvahu základní právo stěžovatele plynoucí z
čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod na
svobodu svědomí, chápanou ve shora
uvedeném smyslu a rozsahu.
Ač totiž stěžovatel
poukazoval na své
náboženské přesvědčení,
odmítnutí (vyhýbání se)
služební (vojenské) povinnosti,
bylo reálně projeveným osobním
rozhodnutím diktovaným svědomím, na
kterém se maximy plynoucí z
víry či náboženského přesvědčení
stěžovatele toliko podílely.
Dřívější
rozhodnutí Ústavního soudu
ČR, týkající se kolize povinnosti nastoupit
vojenskou službu se
základními právy, se soustředila
především na rozpor
této povinnosti se
svobodou náboženského vyznání
(srov. rozhodnutí ve věcech sp.
zn. II. ÚS 285/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv.
12, č. 117; a sp. zn. II. ÚS 187/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv.
21, č. 40 ). Z důvodu odlišnosti svobody svědomí a
svobody náboženského přesvědčení,
vyložené shora, Ústavní soud ČR zkoumal
nejprve vztah napadených rozhodnutí ke
svobodě svědomí ve smyslu čl. 15 odst.
1 Listiny. Ústavní soud je totiž
toho názoru, že odmítnutí
nastoupit vojenskou službu
lze učinit i z důvodů nesouvisejících s náboženským
přesvědčením a že i takovou svobodu Listina chrání.
Nejvyšší
soud ČR při
přezkoumání stížností pro porušení zákona napadeného rozhodnutí
nedostatečně interpretoval ust. § 14 odst.
1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci. Nevzal totiž v úvahu
dostatečným způsobem návětí
tohoto ustanovení, z něhož plyne,
že výčet vad uvedených v odst.
1 pod písm. a) až f) je toliko příkladmý. Jeho event. doplňování je třeba dotvářet právě s ohledem na
respektování základních práv
a svobod, a to za použití ustanovení § 1
zákona o soudních rehabilitacích, který vymezuje účel tohoto zákona. Účelem je zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které zákon označoval za trestné v rozporu s principy demokratické
společnosti respektující občanská a politická práva
a svobody zaručené
Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a v mezinárodních právních
normách, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto
protiprávně odsouzených v
důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit
nepřiměřené tvrdosti v používání
represe, zabezpečit neprávem
odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a
umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit
důsledky proti osobám,
které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.
Pro
dotváření výčtu vad je ovšem relevantní i část druhá § 1 zákona o
soudních rehabilitacích, která normativně stanoví, že činy, které směřovaly k
uplatnění práv a svobod občanů
zaručených Ústavou a vyhlášených
ve Všeobecné deklaraci
lidských práv a v navazujících
mezinárodních paktech o občanských a
politických právech, pokud směřovaly
k prosazení takových práv nenásilnou cestou, byly
československým trestním zákonem
prohlášeny za trestné v rozporu
s mezinárodním právem a
mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
Z
uvedeného je zřejmé,
že jde o autonomní normativní vyjádření národního zákonodárce k trestnosti a trestání určitých činů, přičemž referenčními normami jsou pouze Ústava, Všeobecná deklarace lidských práv a
mezinárodní pakty o
občanských a politických
právech. Podstatné je,
že Všeobecná deklarace lidských práv v čl. 18 obsahuje právo na svobodu svědomí, stejně jako Mezinárodní
pakt o občanských a politických právech, vyhl. č. 120/1976 Sb.,
v čl. 18 odst. 1,
kterou nelze omezit běžným zákonem.
Z tohoto důvodu není relevantní odkaz Nejvyššího soudu ČR na běžné
zákonodárství demokratických zemí,
neboť v první řadě je třeba
respektovat vůli projevenou
domácím zákonodárcem. Stejně nepřípadný je i závěr Nejvyššího soudu ČR o tom, že ani Všeobecná deklarace
lidských práv ani další
mezinárodní smlouvy o lidských právech,
zejména pak Mezinárodní pakt o občanských a politických právech
"nezakládají žádné výslovně uvedené právo odmítnout plnění zákonných
povinností vůči státu, včetně povinnosti vojenské", a to z důvodů, které
jsou vyloženy shora.
Svoboda svědomí je totiž tou základní
svobodou, která je-li ve
vztahu ke státu
uplatněna, musí být
státem přiměřeně respektována v
rozsahu vyloženém vpředu. Například dnešní institut civilní služby je výrazem přiměřeného respektu státu ke svědomí toho, komu jeho
svědomí brání stát
se součástí vojska. Senát Ústavního
soudu dodává, že čl. 15 odst.
1 Listiny tak působí normativně i ve
vztahu k výstavbě a organizaci armády tak, že stanoví hranice, které stát nesmí překročit.
Pokud
Nejvyšší soud ČR
přehlédl působení čl. 15 odst. 1 Listiny na výklad § 14 zákona
o soudní rehabilitaci, což se stalo, neboť
předmětem jeho úvah
bylo toliko právo
na náboženské přesvědčení,
pokračoval v zásahu do svobody svědomí stěžovatele, který započal
odsuzujícím rozsudkem v
roce 1958, pokračoval rehabilitačním usnesením z
roku 1991, jež bylo předmětem přezkumu co
do zákonnosti ze strany Nejvyššího
soudu ČR, který ovšem svým rozhodnutím
tento zásah neodstranil a nedostál tak
své povinnosti poskytnout ochranu
základnímu právu, jak mu ukládá
čl. 4 Ústavy ČR.
Proto
Ústavní soud ústavní
stížnosti vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 10. 2001
sp. zn. 5 Tz 250/01 zrušil pro rozpor s čl. 15 odst. 1 Listiny.
Rozpor
s dalšími základními právy, jejichž porušení
bylo namítáno, nebylo za této situace třeba zkoumat.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se
nelze odvolat.
V Brně dne 11. března 2003