Nález
Ústavního soudu ze dne 26. listopadu 2007, sp. zn. IV. ÚS 34/06. K tzv. historickým právnickým osobám.
(převzato z http://nalus.usoud.cz)
Ústavní soud jako nejvyšší orgán
ochrany ústavnosti nemohl přejít skutečnost, že v demokratickém právním státě
hraje nezastupitelnou roli princip oddělení tří složek veřejné moci - výkonné,
zákonodárné a moci soudní; ty do své činnosti nemohou, leč právem předvídaným
způsobem, zasahovat (článek 2 odst.
Pokud proto obecné soudy opřely své
rozhodnutí upínající se k právní subjektivitě stěžovatelky (resp. jejích
právních předchůdců) o dokumenty Ministerstva kultury - především pak o dopis
ředitelky odboru církví RNDr. Jany Řepové ze dne 3. 5. 2005 usilující navodit
dojem, že v případě tzv. historických právnických osob nejde o právnické osoby
ve smyslu právního řádu České republiky, ale pouze o právnické osoby podle
vnitřních předpisů Církve římskokatolické, které pojem "právnická
osoba" také používají -, dopustily se průzračně čistého denegatio
iustitiae. Je úkolem soudu, a nikoliv ministerstva, zkoumat, zda církví
založená právnická osoba, která každá je z povahy věci "právnickou osobou
v církvi" - tedy založená dle vnitřních předpisů církví -, není také v
konkrétním případě právnickou osobou dle státního práva (jako třeba římskokatolické
farnosti), čemuž by evidentně nasvědčoval například zápis v pozemkové knize.
Tohoto úkolu se soud nemůže zhostit pouhým odkazem na údaje poskytnuté
Ministerstvem kultury a případné jeho negativní právní závěry o neexistenci
právní subjektivity té či oné osoby musí náležitě odůvodnit, a to při respektu
k ústavně konformní interpretaci článku 16 odst. 2 Listiny. Postup soudů
akceptující v projednávané věci "pokyn" v řízení nijak nezúčastněné
výkonné moci bez vlastního právního zkoumání věci je v totálním rozporu se
základními atributy právního státu; je zřetelné, že tímto postupem odpírajícím
ve svých důsledcích samotný přístup stěžovatelky k soudu byla uplatněna
rozhodujícími soudy státní moc v rozporu s článkem 2 odst. 3 Ústavy a článkem 2
odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čímž bylo stěžovatelce odepřeno právo
na soudní ochranu zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní
soud rozhodl dne 21. listopadu 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava
Výborného, soudce Vladimíra Kůrky a soudkyně Michaely Židlické o ústavní
stížnosti stěžovatelky Římskokatolické farnosti Stanovice se sídlem Stanovice
32, 360 00 Stanovice, zastoupené Mgr. Janem Klailem, advokátem, AK nám.
Republiky 35, Plzeň 301 14, proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech
ze dne 29. 3. 2000, č.j.
Usnesení
Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 3. 2000, č. j.
Odůvodnění:
I.
1.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím Okresní soud v Karlových Varech zastavil řízení
o určení vlastnického práva k nemovitosti, neboť žalobce, tj. Mešní nadace
děkana Josefa Schönigera Olšová Vrata (dále též jen "mešní nadace"),
dle jeho názoru, neměl způsobilost být účastníkem řízení jako právnická osoba,
postrádaje tuto způsobilost z důvodu nezapsání v rejstříku právnických osob na
Ministerstvu kultury dle zákona č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a
postavení církví a náboženských společností. Krajský soud v Plzni k odvolání
žalobce potvrdil výrok nalézacího soudu; v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl,
že žalobce nelze podřadit pod ustanovení § 18 odst. 2 písm. d ) občanského
zákoníku (dále jen "o.z"), neboť by tak muselo být stanoveno přímo
zákonem, což se nestalo; z dikce ustanovení § 4 odst. 3 tehdy platného zákona
č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských
společností, vyplývá, že za právnickou osobu lze považovat jen registrované
církve a náboženské společnosti. Zároveň zamítl návrh odvolatele ze dne 25. 4.
2005 na vstup Římskokatolické farnosti Stanovice do řízení místo původního
žalobce, zdůvodněnou ze strany žalobce tím, že
Mešní nadace děkana Josefa Schönigera Olšová Vrata jako žalobce ve výše
uvedených sporech byla rozhodnutím plzeňského biskupa Mons. Františka
Radkovského dnem 30. 11. 2001 sloučena s Římskokatolickou farností Andělská
hora; tato farnost pak byla rozhodnutím téhož biskupa sloučena dne 31. 12. 2004
s Římskokatolickou farností Stanovice jako církevní právnickou osobou.
2.
Stěžovatelka ve formálně bezvadné a k projednání plně způsobilé stížnosti ze
dne 27. 1. 2006 tvrdila porušení práva zakotveného v čl. 16 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina"), kterého se měly obecné
soudy dopustit tím, že "registrační princip platící pro církve a
náboženské společnosti samotné, bez dalšího vztáhly i na organizační složky
církve a z důvodu absence evidence předmětné mešní nadace v rejstříku
právnických osob dle zákona č. 308/1991 Sb. dovodily, že se nejedná o subjekt s
právní subjektivitou." Stěžovatelka dále namítla porušení práva
garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny, potažmo v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") tím, že
se "vyjma počátku procesu samotné záležitosti týkající se správného určení
vlastnictví nevěnovala žádná pozornost a ve svém důsledku bylo odepřeno
rozhodnutí v této věci", čímž mělo být porušeno její právo domáhat se
stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Porušení
práva na spravedlivý proces stěžovatelka spatřovala i v tom, že odvolací soud
sice ve svém rozhodnutí obsáhle rozebral vztah státního a církevního práva, ve
skutečnosti však své rozhodnutí
prakticky neodůvodnil. Podobně i u rozhodnutí nalézacího soudu tvrdila
stěžovatelka nesoulad s požadavky na ústavně konformní rozhodnutí, neboť to se omezilo pouze na konstatování
obsahu sdělení Ministerstva kultury jakožto "objektivního a kompetentního
orgánu". Jako porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelka konečně
namítala i průtahy v řízení, neboť žaloba byla podána dne 13. 2.
II.
3.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti souhlasila s upuštěním od ústního jednání před
Ústavním soudem dle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); s
upuštěním od ústního jednání souhlasil i Okresní soud v Karlových Varech ve
svém vyjádření k ústavní stížnosti; ve věci samé v něm plně odkázal na
zdůvodnění usnesení nalézacího a odvolacího soudu. Také Krajský soud v Plzni ve
vyžádaném vyjádření odkázal na odůvodnění stěžovaného usnesení; k tomu, zda
souhlasí s upuštěním o ústního jednání se krajský soud - ač k tomu vyzván -
nevyjádřil, pročež Ústavní soudu při aplikaci ustanovení § 63 zákona o Ústavním
soudu a ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu souhlas předsedy
předpokládal. Protože od ústního jednání nebylo možno očekávat další objasnění
věci, bylo od něho upuštěno podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním
soudu.
4.
Vedlejší účastníci P. a O. W. ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedli, že
považují napadená rozhodnutí za věcně správná, neboť nadace neměla ke dni
podání žaloby právní subjektivitu. Vedlejší účastníci dále vyjádřili svůj
názor k právnímu nástupnictví v
souvislosti s aplikací zákona č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech.
5.
Na počátku řízení o ústavní stížnosti prohlásila dle § 37 odst. 2 zákona o
Ústavním soudu svou podjatost soudkyně Ústavního soudu Vlasta Formánková.
Usnesením ze dne 16. 2. 2006, č. j. IV. ÚS 34/06-31, rozhodl III. senát
Ústavního soudu o jejím vyloučení z projednávání a rozhodování věci; ta byla
následně přidělena v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu soudci zpravodaji
Miloslavu Výbornému
III.
6.
Ústavní soud si vyžádal soudní spis, s jehož obsahem se seznámil, a dospěl k
závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
7.
Vzhledem k obsahu námitek obsažených v ústavní stížnosti Ústavní soud nemohl se
nezaměřit na otázku vztahu církevního a státního práva, a to zejména ke
konsekvenci pojetí, jak je tento vztah chápán odvolacím soudem, resp. k jeho
interpretaci čl. 16 odst. 2 Listiny.
8.
Není sporu o tom, že církve a náboženské společnosti existují nezávisle na
státním útvaru, neodvozují svoji moc od moci státní a že církevní právo není
součástí práva státu. Podle čl. 2 odst. 1 Listiny se stát nesmí
vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské
vyznání. Z toho vyplývá, že stát musí být oddělen od konkrétních náboženských
vyznání. Ústavní soud, sám vázán svými předchozími rozhodnutími, se však nemůže
ztotožnit s interpretací odvolacího soudu stran přiznání možnosti církvemi
založeným právnickým osobám vystupovat v civilních věcech jako subjekt s
vlastní právní subjektivitou, za které odvolací soud považoval pouze církve s
poukazem na výslovné znění § 4 odst. 3 tehdy platného zákona č. 308/1991 Sb. ve
vazbě na § 18 odst. 2 písm. d) o.z., a to již proto, že odvolací soud zcela
přehlédl ustanovení § 13 odst. 1 písm. g) zákona č. 308/1991 Sb., jakož z
tohoto zákona zjevně plynoucí závěr, že registraci podléhaly církve, nikoli
však již jejich útvary mající právní subjektivitu.
9.
Ústavní soud již ve svém nálezu Pl. ÚS 6/02 (Sb.n.u., sv. 28, str.
10.
Tyto závěry zcela konvenují i právní teorii rozeznávající z hlediska vlivu
zákonodárce, resp. právního systému, na vznik právnické osoby čtyři základní
přístupy (srov. Hurdík, J. Právnické osoby a jejich typologie. Praha: C. H.
Beck, 2003, str.
a)
systém koncesní: na vůli veřejné moci je rozhodnout o
uznání určitého organizačního útvaru jako právnické osoby.
b)
systém formální legality, resp. registrační: za zákonem
vymezených podmínek je právní nárok na právní uznání spočívající zpravidla v
registraci v příslušném rejstříku.
c)
systém liberální: právnická osoba vzniká tehdy, splnila-li
podmínky zákonodárce pro svůj vznik, a konečně
d)
systém spontánní: určité organizační seskupení je uznáno za
právnickou osobu zpravidla tehdy, když se stane svou konstitucí způsobilé plnit
roli osoby v právním smyslu.
11.
Pozitivní právo České republiky nabízí hned několik příkladů liberálního
způsobu vzniku právnických osob, tedy bez rozhodnutí nebo jiného úkonu státního
orgánu, při němž - jak uvedeno - právnická osoba vzniká v okamžiku, kdy jsou
splněny zákonem stanovené podmínky. První z nich nalezneme již v samotné
Listině, podle jejíhož článku 27 vznikají odborové organizace (podobně jako
řeholní a jiné církevní instituce podle článku 16 odst. 2 Listiny) nezávisle na
státu. Tomuto ustanovení odpovídá právní
úprava obsažená v zákoně č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, podle jehož
ustanovení § 9a odst. 1 se odborová organizace (a rovněž organizace zaměstnavatelů)
stává právnickou osobou dnem následujícím poté, kdy byl Ministerstvu vnitra
doručen návrh na její evidenci, a to aniž by bylo vedeno jakékoliv evidenční či
registrační řízení, jehož výsledkem by byl vznik právnické osoby zápisem do
rejstříku; tyto právnické osoby vznikají nezávisle na rozhodnutí ministerstva.
12.
Dalším příkladem liberálního způsobu vzniku právnických osob je § 6 odst. 2
písm. e) zákona č. 83/1990 Sb., podle něhož ve stanovách sdružení musí být
uvedena ustanovení o organizačních jednotkách, pokud budou takové jednotky
sdružením zřízeny a pokud budou jednat svým jménem.
13.
Právo sdružovat se v církvích a v náboženských společnostech představuje
zvláštní formu výkonu sdružovacího práva. Platí-li, že "běžná"
sdružení mají podle zákona č. 83/1990 Sb. právo zřizovat své organizační složky
jako tzv. vedlejší právnické osoby, odvozené od spolku jako celku a disponující
právní subjektivitou (blíže viz např. Telec, I. Spolkové právo, C. H. Beck,
1998, str.
14.
Ústavní soud také v nálezu Pl. ÚS 6/02 výslovně zmínil, že z hlediska právně
teoretického by pro vznik církevních právnických osob měl být stanoven
podstatně volnější režim než pro jiné právnické osoby, které zná české právo.
Delegace pravomoci zřizovat právnické osoby vybavené právní subjektivitou i pro
vztahy občanského práva neznamená nadřazenost kanonického (či jiného obdobného "církevního")
práva nad právním řádem České republiky, ale toliko uznání právních účinků
kanonického (jiného obdobného) práva, a to způsobem upraveným právním řádem
České republiky. Ústavní soud tehdy dospěl - veden zásadou sebeomezování a minimalizace
zásahů (self restraint) preferující ústavněprávní interpretaci před derogačním
zásahem - k závěru, že právní vznik a zánik církevních právnických osob nelze
podmiňovat konstitutivním právním aktem státního orgánu.
15.
Přestože obecné soudy zjevně vycházely z Ústavním soudem výslovně odmítnuté
interpretace článku 16 odst. 2 Listiny, namítaným porušením tohoto práva se
Ústavní soud nezabýval, neboť stěžovatelce nebylo (ve světle dalšího výkladu)
bráněno v založení a vzniku nové právnické osoby.
IV.
16.
Meritem sporu zůstává, zda bylo porušeno právo stěžovatelky domáhat se
stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, tedy právní
existence mešní nadace dle obecného práva státu v době vydání napadených
rozhodnutí.
17.
Mešní nadace děkana Josefa Schönigera Olšová Vrata je jednou z tzv.
historických právnických osob Římskokatolické církve s vyznačeným vlastnickým
právem k nemovitosti v knihovní vložce č. 36 pozemkové knihy k.ú. Olšová vrata
na základě odevzdací listiny obecného soudu ze dne 18. 5. 1930, č.j. D III
240/29. Samotný zažitý termín "historická právnická osoba" přitom
není pojmem právním (není uveden v žádné právní úpravě). Jedná se pouze o
"pracovní" označení osob zakládaných před účinností Kodexu kanonického
práva z roku 1983.
18.
Právním předpisem upravujícím v době založení a vzniku předmětné mešní nadace
otázky právní subjektivity církevních institucí byl zákon č. 50/1874 ř.z., o
úpravě vnějších právních poměrů církve katolické, recipovaný roku 1918 do
právního řádu nově vzniklého československého státu. Dle ustanovení § 14 tohoto
zákona arcibiskupové, biskupové a biskupští vikáři spravují vnitřní církevní
záležitosti podle církevních předpisů, pokud neodporují předpisům státním; s
ohledem na toto ustanovení je třeba hledat odpověď na otázku po právní
subjektivitě právnické osoby v souboru vnitrocírkevních norem, aniž by se
přitom tyto staly součástí tehdejšího československého právního řádu. Sekulární
právo tak tímto zákonem recipovalo ta ustanovení kanonického práva, jež
umožňovala církvi, aby s civilně-právními důsledky založila právnickou osobu a
aby tato právnická osoba vznikla v souladu s tehdy platným civilním právem.
Založení a vznik nadace dle církevních norem a příslušnost k vnitřní církevní
struktuře vzal odvolací soud za "prokázanou nejen listinnými důkazy
založenými ve spise žalobce", ale i potvrzenou Ministerstvem kultury.
19.
Zákon č. 50/1874 ř. z. byl zrušen doposud platným zákonem č. 218/1949 Sb., o
hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností, který obecnou
generální klauzulí (§ 14) zrušil všechny předpisy, které upravují právní poměry
církví a náboženských společností. Všeobecně známou skutečností přitom je, že
při získávání církevního majetku bývalými socialistickými organizacemi (např. pro
úkoly investiční výstavby, popř. jiné obdobné úkoly tzv. společenské potřeby),
vystupovaly církevní složky (např. kostely, fary, nadace, samostatné fondy,
obročí, beneficia apod.) i nadále jako účastníci právních úkonů nebo jako
účastníci řízení. Při takovýchto právních úkonech jednal za církevní složky
duchovní správce, který byl podle organizační struktury církve pověřen správou
majetku, jehož se právní úkon týkal. To platilo i pro účast v konkrétním řízení
(zde lze poukázat např. i na stanovisko zaujaté Ministerstvem financí formou
opatření ze dne 11. 9. 1967, č. j. 314/32128/67, ve věci oprávnění složek
Římskokatolické církve k majetkovým dispozicím po dohodě s Ministerstvem
spravedlnosti, Ministerstvem kultury a informací a Nejvyšším soudem a Generální
prokuraturou, uveřejněné jako Sdělení č. 32 v ročníku 1967 Sbírky instrukcí a
sdělení Ministerstva spravedlnosti). Toto vše je navíc možno dovodit i z mnohem
pozdější judikatury obecných soudů. (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 4. 5. 1994, sp. zn. 3 Cdo 228/93, Právní rozhledy, roč. 1994, č.
8, str. 294).
20.
Pro posouzení této konkrétní věci se však jako kardinální jeví fakt, že
předmětná mešní nadace byla založena na základě odkazu v bodě č. 1 závěti
děkana Josefa Schönigera ze dne 29. 12. 1927 (č.l. 172), tedy dle hlavy
jedenácté obecného zákoníku občanského jako základní civilní normy světského
práva; právo církevní v tomto případě dodalo pouze vnější právní
"formu" beneficia, což umožňoval cit. zákon č. 50/1874 ř.z. Zřízení
nadace bylo potvrzeno Krajským soudem v Karlových Varech dne 18. 5. 1930, tedy
zjevně nikoliv aktem jakékoliv církevní autority, ale aktem státní moci. Jinak
- a stručně - řečeno: vznik a právní subjektivita stěžovatelky neodvíjely se od
práva kanonického, ale sekulárního, především od relevantních ustanovení
obecného zákoníku občanského.
21.
K pozbývání právní subjektivity platí obecné pravidlo, že pouhým zrušením
úpravy právního režimu určitého druhu právnických osob bez toho, že by tyto
osoby byly výslovně zrušeny, nemůže být nastolen stav zpochybnění jejich
existence a je nutno aplikovat přechodná ustanovení zákona nebo obecné
předpisy. Dle středního občanského zákoníku (zákon č. 141/1950 Sb.) způsobilost
k právům a povinnostem právnických osob, které dosud trvají, zůstává až do nové
úpravy nedotčena (§ 563 odst. 1); výjimka z tohoto pravidla založená v ust. §
563 odst. 2 se týká obchodních a jiných společností dle o.z.o. (které zanikly
dnem 1. 1. 1951) a je na postavení stěžovatelky nevztažitelná. Tento zákon se
tedy předmětné nadace nijak nedotknul.(poznámka pod čarou*)
22.
Ani občanský zákoník č. 40/1964 Sb. nezrušil právnické osoby, které vznikly
před jeho účinností, tj. před dnem 1. 4. 1964. Právní praxe dospěla k závěru,
že není-li právních předpisů upravujících jejich organizaci a řešících otázku,
kdo a jakým způsobem za ně jedná a jak vůbec taková osob činí právní úkony, lze
použít předpisů platných pro povahou jim nejbližší právnické osoby, případně
právnické osoby vůbec - ustanovení § 853 občanského zákoníku (srov. také např.
Kavka, J., Kindl, M.: O nárocích, zejména církevních, mimo restituce, Právník,
1994, č. 2, str.160).
V.
23.
Právnická osoba zaniká - pokud zvláštní zákon nestanoví jinak - dohodou,
uplynutím doby nebo stanovením účelu, pro který byla založena (§ 20a odst. 1
o.z.). Právnické osoby, zapsané do obchodního (dříve podnikového) rejstříku -
pokud zvláštní zákon nestanoví jinak - výmazem z tohoto rejstříku. Z již
vyloženého je zřejmé, že Mešní nadace děkana Josefa Schönigera Olšová vrata nezanikla
v důsledku zákonné úpravy. Že by zanikla bez právního nástupce na základě
jiných skutečností (dohodou, uplynutím doby nebo splněním účelu pro který byla
zřízena) nebylo ani tvrzeno, natož pak dokazováno. Ústavní soud pouze pro úplnost připomíná, že
takovou právní skutečností nemohlo být zrušení evidence v tzv. souhrnném
seznamu historických právnických osob - pojem evidence přitom používá
Ministerstvo kultury v dopise ze dne 3. 5. 2005 založeném v soudním spisu (č.
l.
24.
Ke zrušení tohoto z pohledu státní administrativy pravděpodobně
"neřádného" evidenčního seznamu došlo příkazem ministra kultury č.
32/2001 ze dne 21. 12. 2001 ke dni účinnosti tohoto příkazu. Zrušení posledně
jmenovaného příkazu se u Ústavního soudu domáhala skupina senátorů (Pl. ÚS
2/04); Ústavní soud žádost odmítl s odůvodněním, že právní povaha tohoto
předpisu ministra kultury a tudíž splnění podmínky příslušnosti k řízení o
kontrole norem požadující materiální normativnost obsahu Pl. ÚS 24/99 (Sb.n.u.
sv. 18, str. 135, též č. 167/2000 Sb.) nedovoluje věc projednat, neboť příkaz
ministra kultury svým obsahem představuje interní normativní směrnici směřující
k úpravě povinností strukturálních částí ministerstva. Ústavní soud však v dané
věci výslovně poukázal na to, že z předmětného příkazu v žádném případě neplyne
regulace okruhu registrovaných právnických osob - stanovená toliko zákonem - a
individuální správní akty ministerstva související s registrací, resp. evidencí
podléhají soudnímu přezkumu, který je procesní garancí ochrany subjektivních
práv dotčených subjektů. Zrušení tohoto souhrnného evidenčního seznamu tedy
nemohlo mít vliv na právní existenci v něm vedených právnických osob (toto
rozhodnutí Ústavního soudu je založeno v soudním spisu).
VI.
25.
Ústavní soud si je plně vědom, že výše
uvedené posouzení zůstává v rovině obecného práva a opakovaně judikoval, že
jako soudní orgán ochrany ústavnosti není vrcholem soustavy obecných soudů. K
aplikaci "jednoduchého práva" se vyjadřuje pouze tehdy, pokud
současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a
svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem,
nýbrž také rámec jejich ústavně konformní aplikace a interpretace. Takto ve své
dosavadní rozhodovací praxi vyložil podmínky, při jejichž splnění má nesprávná
aplikace jednoduchého práva za následek porušení ústavně zaručených základních
práv a svobod. Jde v prvé řadě o případy konkurence norem jednoduchého práva, v
nichž Ústavní soud sleduje, zda ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva
sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality
nabyla neopodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující
dosažení jiného ústavně chráněného účelu (srov. např. nález III. ÚS 256/01,
Sb.n.u. sv. 25, str. 287), dále případy konkurence interpretačních alternativ,
kdy nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž
jde o řešení akceptace některé z interpretačních alternativ jedné, určité,
normy jednoduchého práva (srov. např. nález III. ÚS 114/94, Sb.n.u., sv. 3,
str. 45) a konečně o případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze
strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s
jakýmkoli ústavně chráněným účelem (srov. např. nález I. ÚS 549/2000, Sb.n.u.
sv. 22, str. 65).
26.
Ústavně nekonformní interpretace zákona č. 308/1991 Sb. obecnými soudy
(odvolací soud měl již k dispozici nález Ústavního soudu Pl. ÚS 6/02) je
paradoxní o to více, že dřívější judikatura z období komunistického režimu,
čili z období, které bylo co do pošlapávání práva a spravedlnosti v našich
dějinách jedním z nejtemnějších, v němž komunistická strana a její spolupracovníci
činili vše proto, aby byl omezen vliv církve (nejen katolické), ale i
náboženství a víry na obyvatelstvo obecně, přičemž jedním z prostředků, jak
toho dosáhnout, bylo oslabit katolickou církev ekonomicky (srov. nález II. ÚS
189/02, Sb.n.u. sv. 38, str. 175), nikdy
nebyla zpochybněna existence těchto právnických osob a jako jediná podmínka
jejich právní subjektivity bylo obecnou judikaturou stanoveno, že musí mít
postavení právnických osob podle vnitřních předpisů církve. Ústavní soud nemá
důvodu tento stav zpochybňovat a pouze připomíná mediálně známou tzv.
"kauzu katedrála", kde mezi žalobci byly a jsou rovněž tzv.
historické právnické osoby Katolický kostel Všech svatých sloučený později (dne
27. 4. 2001) se současnou žalobkyní Kolegiátní kapitulou Všech svatých na Hradě
Pražském jako s právní nástupkyní. Další původní žalobci Katolický metropolitní
kostel u sv. Víta a Pražskou proboštskou benefici metropolitního dómu sloučené
s Metropolitní kapitulou u sv. Víta v Praze jako s právním nástupcem. Výše uvedené
sloučení bylo provedeno dle kán. 381, §
27.
Česká republika jako demokratický právní stát založený na úctě k právům a
svobodám člověka a občana (článek 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., dále jen
"Ústava") se pokusila vyrovnat s tímto obdobím své historie se snahou
o alespoň částečné zmírnění morálních a majetkových křivd (např. zákony běžně
označovanými za restituční). Vycházela přitom sice z kontinuity právního řádu, ale
diskontinuity režimu, tedy konkrétní metody fungování státní moci, tj. státní
regulací života společnosti a postavení jedince ve společnosti (srov. např.
Filip, J., Svatoň, J., Zimek, J. a kol . Základy státovědy, 2. vyd., Brno: Masarykova
univerzita, str. 93 - 94). Otázka
státního režimu je bytostně spjata s problémem základních hodnot státu,
prostřednictvím kterých je často interpretováno pozitivní obecné právo, jímž je
stát, nemá-li se dopouštět svévole, sám vázán. Je nepřípustná taková
interpretace právních norem demokratického právního státu, která by fakticky
vedla ke sníženému standardu základních práv pod úroveň poskytovanou režimem
považovaným za nedemokratický.
28.
Ústavní soud konečně nemohl rozhodnout jinak taktéž pro povědomí o rozhodnutích
Evropského soudu pro lidská práva (dále "Evropský soud"), např. ve
sporu Katolický kostel v Chaniá versus Řecko z roku 1997. Zde Evropský soud
shledal, že není možné, aby bylo i subjektu, byť ne přímo vybavenému právní
subjektivitou (v tomto případě katolickému kostelu), znemožňováno chránit svá
práva. V něm tehdy Msgre. Papamanolis, prozatímní biskup Kréty, zastupoval
kostel, který neměl dle řeckých soudů status právnické osoby požadovaný řeckými
soudy pro procesní způsobilost. Biskup se nakonec obrátil na Evropskou komisi
pro lidská práva. Stěžoval si na odmítnutí řeckých soudů přiznat katolickému
kostelu Panny Marie v Chaniá postavení právnické osoby. Tím bylo dle něj
porušeno právo na přístup k soudu, právo na respektování svobody náboženského
vyznání a právo na pokojné užívání majetku.
Dovolával se článků 6 odst. 1,
VII.
29.
Ústavní soud také připomíná obiter dictum svého plenárního stanoviska Pl.
ÚS-st. 22/05 (Sb. n. u., sv. 39, str. 515, též č. 13/2006 Sb.) o legitimním
očekávání na straně církevních právnických osob, opírající se o zákonné
ustanovení, kterými z povahy věci nemohou být nově zakládané právnické osoby,
nýbrž ty, kterým byl v minulosti totalitním režimem jejich majetek protiprávně
odňat. Pokud by (a to bez současné změny práva) nebyla Ústavním soudem uznána
právní subjektivita těchto osob, konfirmoval by v právní rovině (a to bez
jakéhokoli právem aprobovaného podkladu) soud demokratického právního státu
dílo jeho nedemokratického předchůdce.
30.
V plenárním stanovisku - k němuž sice soudce zpravodaj v této věci zaujal
odlišné stanovisko avšak pro futuro je názorem pléna Ústavního soudu vázán - se
Ústavní soud vyjádřil k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, kdy přijal jeho
ustálenou judikaturu stojící za názorem, že subjekt, který je podle zákona č.
298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací
a arcibiskupství olomouckého, oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto
zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který
sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad
majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden
není. Obecný soud bude tedy muset s ohledem na plenární stanovisko Pl. ÚS-st.
22/05 v meritorním rozhodnutí přihlédnout ke kategorii subjektu, tedy zda lze
stěžovatele v organizační struktuře Římskokatolické církve podřadit pod
kategorii řeholních řádů a kongregací, případně do církevní provincie moravské.
Obecný soud je povinen zkoumat, zda k vlastnické obnově byly využity nástroje
předvídané ve speciálním restitučním předpise (zákon č. 298/1990 Sb.) a
naplnění Nejvyšším soudem dovozené "restituční skutkové podstaty",
jejíž konstrukce vychází z existence státního dozoru nad majetkem církví a
náboženských společností, jenž nalézal výrazu v působnosti Státního úřadu pro
věci církevní, resp. Ministerstva školství a kultury, v existenci správy majetkových
podstat řádů a kongregací (jež nesloužily řeholním účelům) Náboženskou maticí,
a v oprávněních, plynoucích pro ni z jejího statutu, které byly posléze -
ohledně spravovaného majetku - (typicky) finalizovány darovacími smlouvami ve
prospěch československého státu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11.
1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 9/1999, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001).
31.
Výklad nad rámec výše uvedeného by měl důsledky v právním státě
neakceptovatelné, kdy by skupina subjektů en bloc ztratila aktivní legitimaci k
ochraně jimi tvrzeného vlastnického práva. Ústavní soud však ve svém nálezu IV.
ÚS 412/04 (srov. Sb.n.u. sv. 39, str. 353) uvedl, že izolování subjektivního
práva od možnosti toto právo vykonávat, je oblíbeným trikem totalitních států,
který používají při schovávání (v tomto případě právní) zvůle a bezpráví za formální zásadu práva. V právním státě tyto
praktiky tolerovat nelze.
32.
Ústavní soud samozřejmě nepřehlíží ani nález pléna ze dne 30. 10. 2007, sp. zn.
Pl. ÚS 2/06, nicméně má za to, že pro posouzení dané ústavní stížnosti
použitelný není již proto, že se váže k zákonu č. 495/2005 Sb., kterým se mění
zákon č. 2/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a
náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a
náboženských společnostech), ve znění nálezu Ústavního soudu vyhlášeného pod č.
4/2003 Sb. a zákona č. 562/2004 Sb., jenž nabyl účinnosti až po vydání
napadených rozhodnutí obecných soudů (dne 23. 12. 2005).
VIII.
33.
Ústavní soud jako nejvyšší orgán ochrany ústavnosti nemohl přejít skutečnost,
že v demokratickém právním státě hraje nezastupitelnou roli princip oddělení
tří složek veřejné moci - výkonné, zákonodárné a moci soudní; ty do své
činnosti nemohou, leč právem předvídaným způsobem, zasahovat (článek 2 odst.
34.
Pokud proto obecné soudy opřely své rozhodnutí upínající se k právní
subjektivitě stěžovatelky (resp. jejích právních předchůdců) o dokumenty
Ministerstva kultury - především pak o dopis ředitelky odboru církví RNDr. Jany
Řepové ze dne 3. 5. 2005 usilující navodit dojem, že v případě tzv.
historických právnických osob nejde o právnické osoby ve smyslu právního řádu
České republiky, ale pouze o právnické osoby podle vnitřních předpisů Církve
římskokatolické, které pojem "právnická osoba" také používají -,
dopustily se průzračně čistého denegatio iustitiae. Je úkolem soudu, a nikoliv
ministerstva, zkoumat, zda církví založená právnická osoba, která každá je z
povahy věci "právnickou osobou v církvi" - tedy založená dle
vnitřních předpisů církví -, není také v konkrétním případě právnickou osobou
dle státního práva (jako třeba římskokatolické farnosti), čemuž by evidentně
nasvědčoval například zápis v pozemkové knize. Tohoto úkolu se soud nemůže
zhostit pouhým odkazem na údaje poskytnuté Ministerstvem kultury a případné
jeho negativní právní závěry o neexistenci právní subjektivity té či oné osoby
musí náležitě odůvodnit, a to při
respektu k ústavně konformní
interpretaci článku 16 odst. 2 Listiny. Postup soudů akceptující v projednávané
věci "pokyn" v řízení nijak nezúčastněné výkonné moci bez vlastního
právního zkoumání věci je v totálním rozporu se základními atributy právního
státu; je zřetelné, že tímto postupem odpírajícím ve svých důsledcích samotný
přístup stěžovatelky k soudu byla uplatněna rozhodujícími soudy státní moc v
rozporu s článkem 2 odst. 3 Ústavy a článkem 2 odst. 2 Listiny, čímž bylo
stěžovatelce odepřeno právo na soudní ochranu zaručené článkem 36 odst. 1
Listiny a článkem 6 odst. 1 Úmluvy.
35.
Proto byla ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušena podle ustanovení § 82
odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
IX.
36.
V důsledku kasačního rozhodnutí Ústavního soudu opřeného o důvody shora
vyložené nebylo již třeba podrobněji se zabývat stěžovatelčinou námitkou
upínající se k tvrzeným průtahům v řízení.
Poučení:
Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne
21. listopadu 2007
Miloslav
Výborný
předseda
senátu
-----------------------------------
*) Právně
historická expertiza Univerzity Karlovy v Praze k právnímu postavení tzv.
katolického církevního majetku v druhé polovině
ODLIŠNÉ
STANOVISKO K ODŮVODNĚNÍ NÁLEZU SP. ZN. IV. 34/06
V odstavci
30 nálezu Ústavní soud jako obiter dictum uvádí, že je pro další průběh sporu
právně významné, zda lze stěžovatelku považovat za řeholní řád, kongregaci,
příp. za součást arcibiskupství olomouckého. Jinými slovy, stanovisko pléna
Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05, je zde
interpretováno tak, že zákon č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových
vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 298/1990 Sb."), tvoří
překážku pro úspěšné uplatnění určovací žaloby pouze u těch církevních
subjektů, které jsou uvedeny v jeho názvu.
Dle mého
názoru není výše uvedená interpretace správná, neboť citované stanovisko je
třeba vykládat v souvislosti se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11.
2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, v tom smyslu, že do přijetí právního předpisu,
jímž budou restituce církevního majetku upraveny v obecné rovině, není žádný
církevní subjekt oprávněn domáhat se žalobou na určení ochrany vlastnického
práva, jestliže ke skutečnosti, v níž je spatřováno ohrožení tohoto práva,
došlo v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, popřípadě ještě přede dnem 25. 2.
1948. Ústavní soud ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 vymezil princip, dle
nějž nelze prostřednictvím určovacích žalob podle občanskoprávních předpisů
obcházet smysl restitučního zákonodárství a k obnově vlastnického práva,
pozbytého v tzv. rozhodném období, je možno užít pouze postupy a instituty
obsažené v restitučních předpisech. Ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st.
22/05 pak Ústavní soud vztáhl tento princip rovněž na žaloby církevních
subjektů, když dovodil, že zákon č. 298/1990 Sb. tvoří součást restitučního
zákonodárství a má proto stejné účinky jako ostatní restituční předpisy, tzn.
zejména vylučuje možnost domáhat se vydání majetku občanskoprávní cestou.
Situace
církevních subjektů je specifická v tom ohledu, že doposud nebyl, s výjimkou
zákona č. 298/1990 Sb., který se ovšem týkal jen malé části sporného majetku,
přijat žádný právní předpis, jehož prostřednictvím by jim bylo umožněno domáhat
se vydání majetku, získaného na jejich úkor státem v letech 1948 až 1989.
Nemožnost využít institutu určovací žaloby dle občanskoprávních předpisů se
tedy u těchto subjektů fakticky rovná odepření možnosti domoci se vydání
předmětného majetku vůbec. Je však třeba mít na zřeteli, že se jedná pouze o
přechodný stav, trvající do doby než bude zákonodárcem přijat příslušný
restituční předpis. Právě tuto skutečnost považuji z hlediska formulace svého
stanoviska za zcela zásadní, neboť vycházím z pevného přesvědčení, že
zákonodárce v budoucnu prostřednictvím zvláštního právního předpisu církevním
subjektům umožní domoci se nápravy majetkových křivd, způsobených komunistickým
režimem. Ústavní soud v tomto smyslu ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05
apeloval na zákonodárce, aby se otázkou církevního majetku co nejdříve zabýval,
současně však dle mého názoru vyjádřil vůli vyčkat do přijetí nové právní
úpravy a neřešit situaci prostřednictvím soudního rozhodování o individuálních
nárocích.
V Brně dne
26. 11. 2007
Michaela
Židlická
soudkyně
Ústavního soudu