Pramenem mojžíšského práva je Tóra (hebrejsky: Ukazatel cesty). Psaná Tóra neboli Pentateueh (řecky: Pět pouzder) je součástí Bible. Je to stále živé a používané literární dílo starého Izraele, obsahující jednak nábožensko-dějepravné texty, jednak největší starověkou orientální kodifikaci. Za její předchůdce jsou označovány sumerský zákoník Lipit-Ištarův (20. stol. př. Kr.), starobabylónský zákoník Chammurapiho (17. stol. př. Kr.) a jiné právní památky starověké Mezopotámie.

Výklad textů psané Tóry je judaismem považován za ústní Tóru. Byl zachycen později v literárních sbírkách, tvořících Talmud (tj. Učení).

Srovnání zákonodárných iniciativ starověkého Orientu přinášejí pohled na četné podobnosti a shody, plynoucí z místních systémů obyčejového práva.

Markantní jsou rozdíly co obsahu právních norem a často i sankcí. Sedmidenní týden, do té doby známý jen v Mezopotámii, Izraelci převzali. Zavedli však, že každý sedmý den je dnem odpočinku (šabat, sobota). Něco takového nebylo až dosud známo; den odpočinku tedy specialitou mojžíšského zákona. Týká se každého, i otroků, cizinců a zvířat.

Zvláštností Tóry je sociální zákonodárství, které se až do té doby objevovalo jen sporadicky. Patří k němu ochrana vdov, sirotků, cizinců a ostatních “chudých”. Jim patřily paběrky úrody obilí, vína a oliv i úroda na cípech polí. Společně s levity dostávali každý třetí rok desátek od všech hospodářsky činných obyvatel (ti jej odevzdávali pravidelně v branách obce). Každý sedmý, sabatický rok se rušily dluhy a propouštěli otroci. Každý padesátý rok (milostivé léto) se vracela půda původním majitelům.

Trestní zákon byl v některých směrech u Izraelitů mírnější. Místo šedesáti ran holí se ukládalo jen čtyřicet, a to způsobem, který nesměl ponižovat. Neexistovaly mrzačící tresty (až na jeden téměř se nevyskytující kasuistický případ). Vedle zákona odvety se častěji uplatňovalo náhradní odškodnění. Pachatel neúmyslného zabití byl před krevní mstou zástupce poškozené rodiny, go´ela, chráněn, utekl-li do některého ze šesti levitských azylových měst. Přísně se trestaly delikty v sexuální oblasti, v mnoha případech trestem smrti (často ukamenováním; svědkové, jejichž svědectví vedlo k usvědčení pachatelů, měli povinnost hodit první kameny).

Dnes jsou frekventovanější zkratky knih Tóry shora uvedených na druhém místě. Je tedy vhodné si pamatovat řeckolatinské názvy, z nichž se tyto zkratky odvozují. (Jejich význam: Počátek, Vyjítí, Levitská, Čísel, Opakování zákona.)

Nejprve uvádíme konvenční značku knihy, pak číslo kapitoly, nakonec číslo verše. (Totéž platí pro ostatní biblické knihy.)

Svědectví o právních předpisech starého Izraele obsažená v dalších dvou částech hebrejské Bible, v Prorocích (Nevi’im) a Spisech (Ktuvim), jsou podstatně skromnější než v Tóře. Jako jeden z příkladů může sloužit popis koupě pole zaznamenaný u proroka Jeremiáše (Jr 2, 1-15).

Pro informaci –nikoliv ke studiu – uvádíme na tomto místě základní údaje o Talmudu:

Výkladové traktáty židovských učenců k psané Tóře byly nejprve sebrány kolem roku 200 po Kr. v Galileji do sbírky zvané Mišna (Opakované studium; hlavním pořadatelem byl Jehuda ha Nasi). Později byly doplněny o Gemaru (Doplněk); kratší, z 5. stol., která se nazývala palestinskou, a delší, ze 6. stol., označovanou jako babylónská. Spojením Mišny s první gemarou vznikl Palestinský talmud, spojením s druhou gemarou Babylónský talmud.

(Podrobnější studium této problematiky je zařazeno do výběrového předmětu Právní dějiny církví v letním semestru počínaje 2. ročníkem. Viz učebnice J.R.Tretera: Synagoga a církve kdysi a dnes, Praha 1994.)

Obdobím starobylého práva kanonického se tradičné rozumí doba od založení církve v třicátých let prvního století až do poloviny 12. století, tj. do sepsání Graciánova dekretu v r. 1140.

Slovanské výrazy “církev”, “cerkov” vznikly podobně jako germánské výrazy “Kirche” a “church” přizpůsobením druhé části řeckého obratu ekklésiá tú Kýriú, tj. shromáždění Pánovo. Pánem je míněn Ježíš z Nazareta, původce tohoto náboženského společenství.

Ježíšova osobnost i počátky církve jsou podrobně popsány ve starokřesťanské literatuře, zejména ve spisech, které byly později zařazeny do druhé, křesťany přidané části Bible, tj. do Nového zákona. O historických okolnostech vzniku křesťanství nepochybovali ani odpůrci křesťanů, jak to vyplývá ze spisů Suetonia, Josefa Flavia a Tacita.

Podle uvedeného literárního svědectví byl Ježíš židovský myslitel, pocházející z rodiny tesaře v galilejském městečku Nazaretě. Kolem roku 27 vystoupil veřejně jako rabi - učitel. Svou nauku působivě podpořil častým používáním parabol (podobenství), na jejichž základě si ji jeho žáci a posluchači dobře zapamatovali. K jeho nauce patří přesvědčení o tom, že je Mesiášem (Mašiach), tj. Spasitelem, kterého Židé podle své nauky založené proroky očekávají. Víru v tuto skutečnost první křesťané projevovali tak, že ke jménu Ježíš (řecky Ijesús) připojili ještě titul, který v řečtině vyjadřoval Mesiáše, a sice Christos - Kristus, či prostě krátkým vyznáním víry: “Ježíš je Kristus”. Součástí víry křesťanů je přesvědčení, že Ježíš z Nazareta je Mesiášem – Spasitelem světa a vtěleným Bohem (Synem Božím).

Ježíš vyhradil zvláštní postavení mezi svými žáky dvanácti apoštolům (řec. apostolos = poslaný) v čele se Šimonem Petrem z Betsaidy, původně rybářem. Šlo o první instituční spojení uvnitř počínající církve.

Apoštolové a jejich žáci napsali do konce prvního století 27 spisů, které byly v průběhu 2. a 3. století jejich nástupci – biskupy (představenými církevních obcí) kanonizovány, tj. zařazeny do Bible jako Nový zákon. Byla to 4 evangelia, Skutky apoštolů, 21 epištol (dopisů) od několika autorů (nejvíce od apoštola Pavla z Tarsu) a Zjevení Janovo. V Novém zákoně je jen malý počet ustanovení právního charakteru nebo svědectví o právních obyčejích. Jako příklady bývají uváděny zásady nerozlučitelnosti manželství, pavlovské privilegium v manželských záležitostech, požadavky kladené na kleriky.

Mnohem větší počet svědectví o právních obyčejích prvotní církve se nalézá ve spisech “apoštolských otců”, tj. literaturou vytvořenou prvními generacemi žáků apoštolů v mezidobí let 70 - 150, v některých případech dokonce současně s novozákonními spisy. Důvodem je zaměření těchto spisů na praktickou stránku života v církevních obcích.

Jde především o spis Učení dvanácti apoštolů (Didaché tón dódeka apostolón). Obsahuje pravidla postní praxe (půst ve středu a v pátek), svěcení neděle (jde o první známou zprávu o přenesení sobotního odpočinku na neděli).

Dalším spisem byl První list římského biskupa Klementa I. do Korintu z doby kolem roku 96, nejstarší zachovaný písemný zásah římského biskupa do kázně místních církví. Poprvé používá pojem laik k označení neklerika.

Mezi sedmi dochovanými listy biskupa Ignáce Antiochijského z let 95-105 (-115?) nalézáme list Magnesanům, z něhož je zřejmé, že právní tripartice kleriků (duchovních) na biskupy, kněze a jáhny byla v té době již vžita - zatímco z obsahu Pavlových listů se usuzuje na původní dvoustupňovost duchovenského svěcení: biskup nebo starší (kněz) / jáhen. Ignácův list do Smyrny je nejstarší dochovanou písemnou zprávou, v níž se zavádí termín církev katolická (z řeckého kat holú kosmú – po celém světě) jako protiklad k odštěpeným sektářským obcím té doby.

Řada spisů apoštolských otců je ukončena knihou Pastýř z doby asi kolem roku 150, jejímž autorem je Hermas, bratr římského biskupa Pia I.

Z doby před státním uznáním církve se zachovaly tři soubory církevněprávních předpisů. Jde především o Didascalia apostolorum, sepsaná původně řecky neznámým autorem v syropalestinské oblasti. Dobu sepsání této sbírky odhadují různí badatelé odlišně: od začátku 2. do konce 3. století. Sbírka se dochovala v syrských a latinských překladech. Má 26 kapitol, obsahuje předpisy týkající se postavení biskupů, správy majetku církevních obcí, manželského práva, vdov, křtu, postu a pokání.

Naproti tomu sbírka zvaná Traditio apostolica Sancti Hippolyti je datována poměrně přesně, do doby kolem roku 218. Sestavil ji Hippolyt, představitel odštěpené římské obce, tedy první protipapež v dějinách. Jeho sbírka podává obraz o zvláštním postavení skupiny vyznavačů, vrstvy mezi řadovými příslušníky obce a vedením obce. Popisuje pravidla volby biskupa církevní obcí a jeho konsekraci biskupy sousedních obcí. Dosvědčuje vznik dalších, nižších stupňů svěcení, podjáhenství a lektorátu.

Další sbírkou jsou Canones Apostolici aegyptiaci neboli Apoštolské církevní zřízení, obsahující 30 kánonů, sepsané kolem roku 300 v Egyptě nebo Sýrii. Jde o jeden z nejstarších dokladů o užívání výrazu kánon pro církevní předpisy.

Mezi dalšími zachovanými prameny psaného práva církevního jsou od 2. a 3. století dekrety papežů.

Z usnesení několika desítek místních sněmů biskupů z doby před státním uznáním církve se zachoval záznam o usnesení synodu hispánských biskupů konaného v Elvíře kolem roku 300. Ve dvou z osmdesáti článků se stanoví povinnost kleriků žít bez manželky. Dovoluje se jim přítomnost matky nebo sestry. Podle názoru některých historiků jde o první právní ustanovení celibátu, i když zatím jen lokální.

Konec pronásledování křesťanů nastal Ediktem milánským z roku 313, jímž vyhlásil císař Konstantin toleranci státu vůči křesťanství. Mezi římským státem a církví se poprvé začal rozvíjet vztah kooperace. Křesťanští kněží byli osvobozeni od veřejných úřadů a daňové povinnosti. R. 321 vyhlásil císař pod vlivem církve neděli za den pracovního klidu - také pro otroky. Do té doby žádný den pracovního klidu neexistoval, a proto šlo o revoluční změnu v sociální oblasti. Křesťanství ovlivnilo i jiné tehdejší reformy právního řádu: zákaz vraždy dětí, trýznění otroků, zákony na ochranu manželství apod. Jako uznání, že činnost církve je prospěšná všem, můžeme hodnotit postupné uvolňování církevních právnických osob z daňových břemen, které začalo roku 324.

K posouzení heterodoxního směr založeného roku 318 alexandrijským knězem Ariem dal císař r. 325 svolat první ekumenický koncil do maloasijského města Niceje. Biskupové na něm shromáždění tento směr odmítli. Konstantin, původně neutrální, střídal své sympatie k oběma směrům. Za vlády Konstantinových synů dávala státní moc výrazně přednost arianismu. Katolíci byli v té době různě omezováni nebo šikanováni (alexandrijský patriarcha Athanasius byl pětkrát poslán do vyhnanství).

Po ekumenickém koncilu konstantinopolském (381) však císař Theodosius zakázal hlásání arianismu. Ten se udržel jen mezi Germány a stal se na řadu staletí jejich vyznáním. Roku 391 týž císař zakázal vykonávání pohanských obětních rituálů. Tím se via facti stalo křesťanství v katolické (orthodoxní) formě jediným vyznáním státem uznávaným. Začíná tím éra konfesijního státu, která přetrvala i dobu reformace v 16. století a začala být opouštěna a nahražována státem světským (sekulárním) až od 18. století.

Od vydání milánského ediku se značně rozmnožilo vydávání kanonických právních předpisů církevními zákonodárci: papežem, biskupy, ekumenickými koncily, partikulárními koncily. Z nich pak byly sestavovány jejich soubory, např. tzv. Apoštolské konstituce na konci 4. stol. na západě nebo Syntagma canonum neboli Corpus canonum orientale o něco později na východě. Tam také byly pořízeny sbírky akt čtyř ekumenických a šesti partikulárních koncilů ze 4. - 5. stol., zvané Akta deseti koncilů.

R. 419 byl sepsán na 17. partikulárním koncilu v Karthágu sborník církevního práva: Codex canonum Ecclesiae Africanae. Je to chronologická sbírka kánonů afrických partikulárních koncilů včetně těch, které se konaly od roku 195, tj. ještě v předkonstantinské éře.

Právní teorie i obraz platného práva 5. stol. podávají církevní otcové té doby, především africký biskup Augustin a římský papež Lev I. Ve svých dílech rozpracovávají ideu právního dualismu státu a církve a polarizace sfér jejich vlivu. Počátky dualistických idejí nalézáme již v novozákonních spisech. Na uvedené církevní otce navazují ve svých teoretických spisech papežové Gelasius I. na konci 5. stol. a Řehoř I. na konci 6. stol. Na západ proniká mnišství, a to od počátku 5. století (Marseille, Nizza). Jeho svébytnou formu na západě vytváří od roku 529 Benedikt z Nursie v Montecassinu u Neapole. Jeho řehole je prodchnuta zásadou “ora et labora” (modli se a pracuj).

Po zániku Západořímské říše (476) byla církev jedinou jednotící institucí v západní Evropě. Za pontifikátu Gelasia I. (492 - 496) a v době následující se “Řím stává na čas střediskem bohatého života církevního (renaissance gelasiánská), zvláště právního. Vznikají tu první sbírky autentických textů práva celé církve, chronologicky uspořádané, vedené myšlenkou universalismu papežského.” (V.Bušek). Během tohoto období (snad až do r. 550) působil v Římě mnich skytského původu Diviš Krátký, opat a učitel práva, autor našeho křesťanského letopočtu, užívaného dosud (i s chybou ve výpočtu data Kristova narození). Diviš vytvořil čtyři sbírky církevních zákonů, po něm nazvaných Collectiones Dionysianae. Navazoval na Codex canonum Ecclesiae Africanae. Poslední jeho sbírku doplnil v 8. stol. papež Hadrián a daroval ji r. 774 Karlu Velikému. Ten ji nazval Collectio Dionysio · Hadriana a vřadil ji roku 802 do systému právních předpisů franského státu.

Justinián. Svod římského práva, který dal v 6. stol. pořídit vychodořímský císař Justinián I. a jenž později obdržel název Corpus Iuris Civilis, byl ovlivněn kanonickými předpisy a naopak ovlivnil pozdější kanonické sbírky včetně franských. Justinián navázal na Theodosiovu likvidaci pohanství v oblasti kultovní a provedl jeho likvidaci také v oblasti ideové tím, že od roku 529 zakázal činnost pohanských akademií, zejména akademie athénské. Opisování knih se od té doby ujímají kláštery (prvním bylo Vivarium v Kalábrii od r. 540).

Byzantský cézaropapismus. Východořímská říše, kterou dnes nazýváme také Říší byzantskou, se stala konzervátorem specifického modelu propojení světské a církevní obce, zvané cézaropapismus. Církev byla včleněna do mocenských struktur státu, císař zasahoval do církevní legislativy, svolával koncily a synody, uplatňoval v církvi administrativní moc (zejména při obsazování církevních úřadů) a někdy zasahoval i do oblasti liturgických a věroučných předpisů. Docházelo dokonce k vyhlašování církevních zákonů státní mocí. Na rozdíl od kánonů, tj. zákonů ryze církevních, se tyto “smíšené” zákony nazývaly nomokánony. Avšak i na byzantském území se udržela jistá polarizace mezi oběma společenstvími, příznačná pro křesťanství, která se výrazně projevila v období obrazoboreckých (ikonoklastických) bojů od roku 726 do roku 843.

Afrika. Počátkem 6. stol. se dostala severozápadní Afrika na více než stoleté období pod východořímskou svrchovanost. Spojení partikulárního církevního práva obou tradičních církevních oblastí - tedy kánonů řeckých i afrických - pořídil kolem r. 546 karthaginský jáhen F. Ferrandus ve sbírce nazvané po něm Breviatio canonum Fulgentii Ferrandi. O několik desítek let později na tomto území vznikla další rozsáhlá a významná sbírka.

Visigoti. Na 4. partikulárním koncilu toledském roku 635 byla za přítomnosti sevilského biskupa Isidora, posledního církevního otce Západu, uznána sbírka zvaná Collectio Hispana.

O vánocích roku 800 korunoval papež Lev III. v bazilice sv. Petra v Římě krále Karla Velikého jako císaře římského. Ač byl údajně iniciativou papežovou překvapen, chápal Karel sám od té doby své postavení tak, že je “Bohem korunovaný vládce Římské říše”. “Východní Řím” ostře protestoval.

Za vlády Karlovců se dovršuje zvláštní propojení státu církve a státu, které se nazývá franským cézaropapismem. Také zde došlo k uplatňování intervencí do činnosti církve a k zasahování vládce do církevní legislativy, včetně vyhlašování církevních zákonů státní mocí. Na rozdíl od byzantského cézaropapismu byl zde respektován primát papeže a duchovenstvo mělo velký vliv i v oblasti veřejných záležitostí.

Germánské právní myšlení vytvořilo institut vlastnických kostelů, který zapustil kořeny zvláště ve Franské říši a byl výslovně uznán i papežem Eugenem II. roku 826. Podle tohoto právního systému patřila vlastníku pozemku jak půda, tak na půdě zřízený kostel nebo klášter. Rozhodoval pak o duchovenstvu kostela, jako by to byli jeho vlastní poddaní (zaměstnanci). V důsledku toho bylo dispoziční právo biskupovo vůči kostelu i duchovenstvu značně omezeno. Podobný byl vztah zemských hrabat ke katedrálám a biskupům, ke klášterům a opatům. Tento systém korumpoval pastýře církve a byl příčinou pohoršlivých jevů a nemravností v církevní správě. Ve dvanáctém století byl systém vlastnických kostelů zlikvidován a nahrazen pouhým patronátním právem, o němž je pojednáno dále.

Collectio Pseudo-Isidoriana (Lžiisidorská sbírka) vznikla asi roku 850 v západní Galii. Pojala část pravých dokumentů, jako byla Hispana. Část byla falsa, např. Donatio Constantini (Darování Konstantinovo), tj. listina, kterou údajně měl tento císař svěřit vládu nad Římem a celou západní oblastí papeži Silvestrovi I. Ptáme se, komu to mělo prospět? Šlo o zájem tamních sufragánních biskupů, aby zdůrazněním ústřední moci církevní setřásli příliš silnou nadvládu metropolitů, exponentů franského cézaropapismu, nad sebou. Falsifikaci odhalili kardinálové Mikuláš Kusanus a Jan de Torquemada v 15. stol. Po potvrzení jejich hypotéz také Apoštolský stolec rozhodl, že sbírka se vyřazuje z církevních předpisů.

Desáté století jako saeculum obscurum s pokleslou autoritou papežů je chudé na právní tvorbu. V Burgundsku se však v této době připravovala obroda církve. Roku 909 založil vévoda Vilém z Akvitánie v úmyslem napomoci reformě církve klášter v Cluny, který nejenže nepatřil žádnému světskému vlastníkovi, ale nepodléhal ani biskupovi. Byl svobodný, vyjmutý ze všech místních pravomocí, podřízený přímo Apoštolskému stolci. To byl počátek exempce řeholníků. Reformu z Cluny převzalo postupně 1200 benediktinských opatství v celé Evropě.

Po obnově římského císařství Ottou I. (962) nastává éra ottonského cézaropapismu, který se vyznačoval tím, že císař svěřoval některým metropolitům v zemích na sever od Alp světskou moc nad jednotlivými hrabstvími (trevírskému, mohučskému, kolínskému, solnohradskému). Někteří z nich se později stali voliteli císařů (kurfiřty).

Emancipace západní církve a realizace dualismu. Silvestr II. (999-1003) vyvedl papežství z období temnoty; od jeho doby se i papežové staví do čela obrodných hnutí. Jednou z velikých zásluh církevních představených té doby je treuga Dei (Boží spolek), která se prosadila od roku 1040 v jižní Francii. Záhy se zavedení tohoto církevního institutu rozšířilo i do jiných evropských zemí. Od středy večer až do pondělí, jakož i po celou dobu adventní a postní platil pax Dei (Boží mír), to znamená, že v tyto dny byly boje mezi feudálními rivaly přísně zakázány. Určité kategorie osob a věcí, tj. klerici, církevní majetek, sedláci, selské nářadí, kupci, ženy a mniši jsou chráněni stálým Božím mírem.

Nešťastným okamžikem pro církev bylo velké schisma, k němuž došlo roku 1054 po vzájemné exkomunikaci papeže a ekumenického patriarchy konstantinopolského. Příčiny nespočívaly ani tolik v liturgické a právní odlišnosti vývoje v západní a východní části církve jako ve vzájemném politickém odcizení a také v přílišném lpění na nevelkých věroučných odlišnostech. Samostatné (autokefální) východní církve napříště zdůrazňují ve svém názvu termín “církev ortodoxní - pravoslavná” než církev katolická, kdežto na Západě je tomu naopak.

Roku 1057 začíná v Miláně lidové hnutí proti zesvětštění církve, označované jako “patarie”, tj. hnutí trhovců. Stalo se významnou podporou reformních snah papežů Mikuláše II. a Řehoře VII.

Boj o investituru mezi císařem a papežem, tj. o prosazení kanonické volby biskupů a opatů, byl zahájen sporem mezi rozhodným stoupencem reforem, papežem Řehořem VII. (1073–1085), a německým králem Jindřichem IV. (1056–1106). Německý král v tomto sporu získává na svou stranu biskupy, zatímco na papežově straně stojí říšská knížata.

Iniciativu vyvinula papežská strana. Na postní synodě v Římě 1075 bylo napaden dosavadní zvyk přijímat církevní úřady z rukou laiků (laická investitura) a papež Jindřichovi pohrozil exkomunikací při pokračování v této praxi. Král reagoval tím, že na synodu německých biskupů ve Wormsu v lednu 1076 Řehoře z úřadu papeže sesadil. Na postním synodu následujícího roku papež Jindřicha exkomunikoval a zprostil jeho poddané poslušnosti. V říjnu 1076 se sněm knížat v Triburu usnesl vypovědět Jindřichovi poslušnost, pokud do roka nebude exkomunikace zproštěn. Král, kterému hrozilo sesazení ze strany říšských knížat, se neočekávaně objevil v rouchu kajícníka před hradem Canossa, na němž se papež ve strachu před králem ukrýval, a tak trest exkomunikace z něho papež musel po třídenním váhání sejmout.

Řehoř VII. usiloval také o teoretický podklad svých zásahů vůči Jindřichovi. V souhrnu 27 tezí, nadiktovaných papežem (zvaných “Dictatus papae”), nacházíme tvrzení, že papež může zprostit poddané od poslušnosti vůči špatným pánům.

K vyřešení sporu o investituru přispěl biskup Ivo ze Chartres, autor sbírek kanonickoprávních předpisů Decretum Ivonis Episcopi Carnotensis (1094) a Panormia (1096). Jeho rozlišení mezi investiturou duchovní (odevzdáním prstenu a berly) a investiturou světskou (předáním žezla) bylo použito po jeho smrti ke koncipování Wormského konkordátu z roku 1122 mezi císařem Jindřichem V. a papežem Kalixtem II., který stanovil tyto podmínky: panovník se všude zříká investitury prstenem a berlou; v zemích Království německého se kanonická volba biskupa odehrává v přítomnosti panovníka, předání světského léna však následuje před svěcením, a tak může být nežádoucí kandidát světskou mocí vyloučen; v ostatních zemích (Itálii a Burgundsku) však nastává předání léna až během šesti měsíců po vysvěcení, takže panovník v těchto zemích nemá možnost kandidáta vyloučit.

Ne všude se však v průběhu 12. století tato vůle po usmíření obou mocí prosadila. V Anglii dochází za vlády krále Jindřicha II. k zesílení zeměpanských nároků vůči církvi, které se projevily v zákoně z roku 1164, zvaného Clarendonské konstituce. Obsahovaly pravidla královy ingerence do ustanovování biskupů a do církevního soudnictví. Anglický primas arcibiskup Tomáš Becket se jim odmítal podřídit, odešel do exilu a po svém návratu byl roku 1170 v canterburské katedrále zavražděn. Při pozdějším smíru krále s papežem byla některá ustanovení potvrzena, jiná, zejména týkající se soudnictví, zrušena.

Úspěch, dosažený wormským konkordátem, vytvořil poměry vyrovnaného vztahu mezi světskou a církevní mocí, která se zdá být dosažením ideálů, za něž bojovali velcí mužové církve od doby Augustinovy. Vztah obou mocí můžeme charakterizovat jako stav polarizace, při němž žádná z obou mocí nemá převahu a zaručuje, aby na druhé straně nedocházelo k přehmatům. Přitom každá rozhoduje v oblasti vlastní podle smyslu své existence.

Papežům však jakoby dosažené úspěchy nestačily. Protože konflikty mezi představiteli církevní a světské moci pokračovaly nadále a požadavky papežů byly úspěšně prosazovány, začali pod dojmem těchto úspěchů stále více zdůrazňovat své ambice být nejen řídící silou v oblasti duchovní, ale stát se také nejvyššími rozhodčími nad světskou mocí.

Nejvýznamnější měrou k tomu přispěla obratná politika papeže Inocence III. (1198 – 1216), jenž získal většinu evropských panovníků mimo Svatou říši římskou k tomu, aby uznali svůj lenní vztah k Apoštolskému stolci. Posílila se tím jejich vlastní nezávislost vůči univerzalistickým nárokům římského císařství a papežství tak směřovalo k systému označovanému někdy jako papocézarismus, tj. nadvláda papežství nad celým katolickým světem i v oblasti světské. Tento systém se však nikdy v plnosti neprosadil.

Velká část historiografie kladně hodnotí ono posílení emancipace politických národů Evropy, k níž papežství napomohlo. Postup Inocence III. byl však v rozporu s původním středověkým ideálem nadnárodního společenství křesťanských národů. Papežové ve snaze dosáhnout uznání, že jsou rozhodčími také nad světskou mocí, začali usilovat o oslabení světské moci tak, že napomáhali její atomizaci. Likvidace rovnováhy mezi církevní a světskou mocí, jednoho z nejobdivuhodnějších jevů středověku, byla spíše ke škodě.

Inocenc III. ve svém pojetí vztahu papeže a světské moci pokračuje v linii nastoupené Řehořem VII.: církev, zejména papež, má bezprostřední moc nejen ve věcech duchovních, ale i ve věcech světských (potestas directa Ecclesiae in temporalibus) a tuto moc propůjčuje nebo odnímá jednotlivým panovníkům. V rozvoji nezávislosti církve po Innocenci III. pokračovali Honorius III. (1216-1227) a zejména Řehoř IX. (1227-1241).

Vrcholným způsobem vyjádřil papežské nároky na supremaci v oblasti světské moci papež Bonifác VIII. (1294-1303) svou bulou Unam Sanctam z roku 1302. Rozvinul v ní teorii dvou mečů, které měl Kristus svěřit církvi. Meč moci duchovní má církev užívat sama, meč moci světské má svěřovat panovníkům. Oba meče jsou tedy v rukou církve; světské moci je svěřen meč pouze proto, aby jej používala pro církev: “...je v ruce králů a vojáků, avšak pouze za souhlasu a strpení kněze. Patří se však, aby byl jeden meč druhému podřízen a světská autorita se podřizovala duchovní moci... Duchovní moc musí světskou moc ustanovovat a soudit, jestliže nebyla dobrá.” Rozhodný Bonifácův odpůrce francouzský král Filip IV. přinutil později papeže Klementa V., aby roku 1310 bulu odvolal.

“Babylónským zajetím” církve bývala nazývána doba po debaklu Bonifáce VIII., kdy řádně zvolení papežové už nesídlili v Římě, ale ve své državě v Avignonu, přimykající se k území francouzského království (1309–1377). Přenesení papežského sídla do Avignonu bylo důsledkem francouzského vlivu na papežství, který v této době zesílil. Toto řešení, míněné jako dočasné, přineslo ústřední církevní správě klid k výkonu řídící funkce, který by v tehdejším Římě neměla. Přenesení sídla papežství do Avignonu mělo též negativní vliv na jeho vztah k římské říši, což se projevilo především ve sporu Jana XXII. (1316-1334) a císaře Ludvíka Bavora. Ludvík Bavor okolo sebe shromažďoval odpůrce papežské autority a teoretiky konciliarismu, mezi nimi též Marsilia z Padovy, autora spisu Defensor pacis (Obránce míru, 1326), Williama Occama a další.

K zavedení volby papeže kardinály došlo v roce 1059. Autor tohoto rozhodnutí Mikuláš II. tak zabránil napříště přílišné závislosti papežů na laickém obyvatelstvu města Říma. Je-li svoboda volby ohrožena, může se volba provést i mimo Řím. Roku 1179 byla stanovena zásada volby papeže dvoutřetinovou většinou kardinálů.

Ekumenické koncily se od velkého schismatu konají na Západě pod přímým vedením papežů.

V průběhu 12. století vzniklo patronátní právo. Souvisí se založením institutu církevního léna, obročí (beneficia), majetkové podstaty, která sloužila k ekonomickému zajištění nositele církevního úřadu. Darováním obročí dárce získal patronátní práva, především právo na prezentaci (navrhování) kandidáta církevního úřadu, na některé osobní pocty a v případě, že upadne do nouze, na přiměřenou podporu z výnosu obročí. Založením patronátního práva došlo k likvidaci instituce vlastnických kostelů.

Na počátku 12. století došlo k vytvoření převratného díla v kanonistice. Mnich a učitel boloňské univerzity Gratianus napsal s úmyslem vytvořit učebnici pro své studenty soukromou sbírku, která měla být kompendiem všech dosud vydaných církevních předpisů. Nazval ji Usmíření rozporných kánonů (Concordia discordantium canonum). Jeho žáci začali používat názvu Decretum Magistri Gratiani - Graciánův dekret. Tímto dílem se věda církevního neboli kanonického práva oddělila od teologie a nastala polarizace práva církevního a světského. Gracián je považován za zakladatele vědy církevního práva. Bologna se stala evropským centrem studií obojího práva (ius utrumque).

Graciánův žák Paucapaulea doplnil dílo citacemi z paralelních míst a přidal asi 155 dodatků. Jsou označeny Paleae (tj. staré). Rozčlenil Decretum v jeho první části na distinctiones (distinkce) a v druhé části na causae (kauzy, případy) a ty zase na questiones (kvestie, otázky). Jak distinkce, tak kvestie se dělí na základní články: canones (kánony). Zkratky: D = distinctio, C = causa, q = questio, c = canon.

Pozdější kanonista Quido de Baysio strukturalizaci Decreta dokončil a rozdělil je do tří částí (partes). Třetí část se stejně jako první dělí na distinkce.

Decretum mělo velké množství exegetů a glosátorů. Označují se jako dekretisté. Vysvětlující poznámky nesou podle svého charakteru některý z těchto názvů: glosa, apparatus, brocarda, summa, tractatus.

Po Graciánovi se ujalo postupně pět různých autorů úkolu sebrat mezitím vydávané papežské dekrety do sbírek, zvaných kompilace. Později se pro tato právnická díla ujal název Quinque compilationes antiquae. Některé z nich jsou sbírkami veřejnými (vydanými církevní autoritou), jiné soukromými, u některých je toto zařazení nejisté. Zvlášť veliký význam měla Compilatio prima, veřejná sbírka, kterou vytvořil Bernard z Pavie roku 1190. Rozdělil ji do pěti knih v přesném pořadí, které se stalo od té doby tradičním a bylo opuštěno až v roce 1917. Knihy měly tyto názvy:

Papež Řehoř !X. požádal profesora práv na boloňské univerzitě, dominikána Rajmunda z Peňafortu (1175-1275), aby pořídil úplnou sbírku všech dosud vydaných kánonů kromě těch, které jsou uvedeny u Graciána. Tak po tříleté práci vznikla r. 1234 za pomoci předcházejících pěti kompilací šestá, zvaná compilatio nova, oficiálně Decretales Domini Gregorii Papae Nonae. Je to sbírka veřejná a výlučná.

Veřejná neboli autentická byla proto, že byla vydána zákonodárcem - papežem (promulgována bullou Rex pacificus). Papež ji slavnostně zaslal univerzitám v Paříži a Bologni.

Výlučná čili exkluzivní byla proto, že podle zásady “lex posterior derogat priori” zrušila účinnost všech papežských dekretů a ostatních právních norem, které nebyly uvedeny v ní nebo ve sbírce Graciánově.

Dekretálky Řehoře IX. jsou rozsahem druhou největší knihou Corp.lur.Can. Ujal se pro ně i druhý název Liber Extra · Kniha Mimo, což se vykládá Liber decretalium extra Decretum Gratiani vagantium. Zkracuje se značkou X. Sbírka má pět knih (liber - pl. libri) se stejnými názvy, které zavedl Bernard z Pavie ve své kompilaci. Knihy se dělí na tituly (titulus, pl. tituli) a ty zase na kapitoly (capitulum, pl. capitula). X má 165 titulů a 1961 kapitol. Neobsahuje již kánony. Jako c. se značí capitola.

Sbírka obsahuje právo jak před Graciánem tak po něm. Exegeté Dekretálů se nazývají dekretalisty.

S rozvojem ochrany práv se zdá být v rozporu zřízení vyšetřování některých trestných činů ve zvláštním soudním řízení, zvaném církevní inkvizice, zřízeném v závěru vrcholného středověku. Na úrovni diecézní náleželo vyhledávání osob podezřelých z bludařství (hereze) od roku 1184 biskupům, ústředně řízená inkvizice byla založena roku 1231 papežem Řehořem IX. Nejtvrdším postihem bylo vydání obviněného “světskému rameni” (brachium saeculare) k potrestání popravou (velmi často upálením). Docházelo ovšem také k osvobození obviněných, kteří byli nařčeni neoprávněně, případně k ukončení procesu v důsledku pokání obviněného.

Bonifác VIII. (1294–1303) je autorem třetí významné sbírky kanonickoprávních předpisů zvané Liber Sextus. Byla vydána roku 1298 jako sbírka veřejná a výlučná. Svým názvem odkazuje na dílo Rajmundovo, je jakoby “šestou” knihou vedle pěti knih Liber Extra. Avšak také Liber Sextus se dělí podle vzoru Bernarda z Pavie do pěti knih. Citace z této knihy se provádějí stejným způsobem jako v případě Knihy Mimo s tím rozdílem, že se místo značky X uvádí VI⁰.

Po Bonifácovi chtěl vyhlásit další sbírku dekretů Klement V. Protože však před jejím vyhlášením zemřel, učinil tak za něj roku 1317 jeho nástupce Jan XXII. a sbírku vydal pod názvem Constitutiones Clementinae. Je veřejná, ale nevýlučná. Cituje se podobně jako X s tím, že místo této značky se uvádí Clem. Běžně se pro ni ujal termín Klementiny.

Kolem roku 1500 vydal pařížský právník Jan Chappuis dvacet dekretů Jana XXII. z dob první poloviny 14. století jako soukromou sbírku, zvanou Extravagantes Ioannis Vicessimi Secundi. Kromě ní vydal ještě soukromou sbírku, obsahující 74 dekretů dalších papežů pod názvem Extravagantes communes.

Po návratu papežů do Říma došlo roku 1378 k papežskému schismatu, při němž se dalo po právní stránce velmi těžko posoudit, která z papežských linií je pravá, zda obnovená římská, počínající Urbanem VI., nebo avignonská, pokračující Klementem VII.

Myšlenka konciliarismu, podle níž ekumenický koncil stojí nad papežem, sloužila původně jako určité vyrovnání zesílených papežských nároků na supremaci nad světskou mocí. V době papežského schizmatu se však navíc zdálo být svolání ekumenického koncilu řešením otázky dvojpapežství.

První pokus o řešení schizmatu cestou koncilu ztroskotal, přestože díky ochotě mnoha států zachovat ve sporu mezi papeži neutralitu byly nastoleny příznivé podmínky. Koncil, který se konal roku 1409 v Pise, však neměl faktickou možnost donutit oba pretedenty (Benedikta XIII. a Řehoře XII.) k odstoupení a naopak volbou svého papeže Alexandra V. nastolil trojpapežství.

Úspěšný byl až Kostnický koncil (1414 - 1418). Ideovou základnu konciliarismu vyjadřuje koncil v dekretu Haec sancta: každý křesťan, i sám papež, se musí koncilu podřídit ve věcech víry, překonání schizmatu a reformy církve.

Volbou nového papeže Martina V. (1417), odsouzením Jana XXIII. a Benedikta XIII. a odstoupením Řehoře XII. bylo schizma překonáno.

V duchu konciliarismu pak pokračoval ještě Basilejský koncil (1431 - 1449), který však papež Eugen IV. později přeložil do Florencie a do Ferrary, zatímco část účastníků v Basileji svévolně pokračovala v jednání a zvolila dokonce posledního vzdoropapeže.

Francouzský král Karel VII. vydal roku 1438 v Bourges Pragmatickou sankci, podle níž se některé dekrety Basilejského koncilu staly státními zákony. Tím byl položen základ galikanismu, politicky motivovanému úsilí o nezávislost francouzské církve na papežství a o její postavení do služeb státu. I když Ludvík XI. na naléhání Pia II. v roce 1461 Pragmatickou sankci zrušil, galikánské tendence se brzy objevily v konkordátu z roku 1516, kterým se francouzskému králi postupuje jmenovací právo na držitele církevních obročí, kdežto papež jmenované osoby pouze potvrzuje. Rozvoj galikanismu pak pokračuje soukromým dílem Pierra Pithou Libertés de l´église gallicaine (1594) a dalšími pozdějšími podobnými spisy.

Renesanční papežství však čím dál více nabývalo na významu kulturním velkorysou podporou umění a humanistické vzdělanosti, zároveň však výrazně poklesla jeho mravní úroveň. Papežové se soustředili na upevňování církevního státu, zavedli v něm nepotistický systém rozdělování obročí mezi své příbuzné a vměšovali se do politických intrik a bojů vzájemně soupeřících italských území i šlechtických rodů. Určitým gestem, upomínajícím na někdejší papežský universalismus, je bula Alexandra VI. “Inter caetera divinae”, vydaná roku 1493, v níž papež reaguje na Kolumbovy objevitelské úspěchy rozdělením zájmových sfér Španělska a Portugalska pro jejich budoucí koloniální expanzi.

Po ukončení reconquisty na Iberském poloostrově došlo k mnoha přestupům ke křesťanství, ať již ze strany Maurů, kteří v zemi setrvali, nebo Židů, kteří se tak vyhnuli povinnosti zemi opustit, jak to Židům nařizoval zákon z roku 1492. Nedůvěra v politickou spolehlivost těchto novověrců, z nichž mnozí jistě přijali křest jen na oko, způsobila, že byla přikládána veliká důležitost inkvizičnímu řízení. To se dostalo do rukou královské (státní) inkvizice, která se stala zvláštní výsadou španělského regalismu. Množství odsouzených a upálených zde bylo nesrovnatelně vyšší než jinde v Evropě.

Pro další církevněpolitický vývoj v Evropě byl rozhodující vnitrocírkevní úpadek v pozdním středověku: skandální a nákladný způsob vedení papežského dvora a spravování církevního státu, nezdar reformy církve “v hlavě a v údech”, kterou se nepodařilo uskutečnit ani Kostnickému, ani Basilejskému, ani V. Lateránskému koncilu (1512 - 1517). Následovaly odstředivé reformní snahy, které vyústily v reformaci.

Německá reformace. Reformní ideje Martina Luthera (1483 - 1546) se podařilo úspěšně prosadit díky podpoře ze strany říšských knížat, a to jak proti papežství, katolickým biskupům, císaři a katolickým knížatům, tak v boji proti náboženským blouznivcům a vzbouřeným sedlákům, vedeným Tomášem Müntzerem. Lutherovo vystoupení vedlo od odporu proti pohoršlivému způsobu hlásání odpustků (1517) přes zpochybnění autority papeže a koncilů, stižené bulou papeže Lva X. Exsurge Domine (1520), až k církevní exkomunikaci a následně k říšské klatbě, kterou uvalil na Luthera a jeho stoupence císař Karel V. Wormským ediktem (1521).

Luterská reformace se stala knížecí reformací a vedla k vytváření zemských církví (Landeskirchen), ve kterých zeměpáni zaváděli reformaci shora. Knížata nakloněná reformaci protestovala proti Wormského ediktu na říšském sněmu ve Špýru (1529), odtud pojem protestanté. Ve smířlivém tónu formulovaným naukovým základem stoupenců Lutherovy reformace bylo augsburské vyznání víry (Confessio Augustana), předložené na říšském sněmu v Augsburgu roku 1530, které jako obranu reformace vypracoval umírněný Lutherův stoupenec Filip Melanchton. Radikálnějším vyjádřením reformačních zásad se staly Malý a Velký Katechismus, které připravil sám Luther. Rovnoprávnost obou náboženských stran v Německu byla potvrzena augsburským náboženským mírem (1555). Ten však nezakotvil žádné náboženské svobody pro poddané, petrifikoval zásadu cuius regio, eius religio, navíc ani nezajistil mocenskou stabilitu, což se nakonec projevilo ve třicetileté válce (1618 - 1648).

Církevní vládu luterských knížat chtěla později ospravedlnit tzv. summepiskopální teorie: na zeměpány přešla po augsburském míru pravomoc, kterou měli původně nad svými věřícími katoličtí biskupové, kníže je proto na svém území summus episcopus (nejvyšší biskup).

Švýcarská reformace. Reformace prováděná ve Švýcarsku se liší od luterské nejen odlišnými teologickými důrazy, ale také rozdílným způsobem řešením vztahu náboženské a světské obce. Významné vůdčí osobnosti, rozhodnuté provést reformu, získaly rozhodující vliv v radách švýcarských měst: Ulrich Zwingli (1484–1531) v Curychu a Jan Cauvain, lat. Calvinus (1509–1564) v Ženevě.

V reformační Ženevě došlo k propojení demokratických struktur města a církve. Kalvín zavedl v ženevské církvi čtyři kategorie volených církevních činitelů, kteří se dělili o její správu: byli to pastoři (kazatelé), kteří vedli bohoslužby, presbyteři (laičtí starší), kteří dozírali na kázeň a vedli běžnou správu církve, doktoři (učitelé), kteří dbali o čistotu víry a vykládali Písmo, a diakoni (služebníci), kteří obstarávali sociální péči. První dvě kategorie, pastoři a presbyteři, tvořili konzistoř, tj. radu, která byla zastupitelstvem církve ustaveným k její svobodné správě, ale také vykonávajícím rozhodující vliv na veřejné záležitosti. Mnozí z církevních starších byli totiž zvoleni také do zastupitelských orgánů světské obce. Zařazením starších z řad laiků do vedení církve Kalvín položil základy církevnímu zřízení presbyternímu. Věroučným základem se stalo helvetské vyznání víry, sepsané Kalvínovým spolupracovníkem Bulingerem.

Kalvínská reformace se rychle rozšířila do Francie, kde její stoupenci, zvaní hugenoti, vytvořili reformovanou církev, která dosáhla svobody za vlády Jindřicha IV. tolerančním ediktem nantským (1598). Dalšími středisky kalvínské reformace se stalo Nizozemí a některá německá území v Porýní. V Heidelbergu byl vytvořen hlavní kalvínský katechismus. Ve Skotsku reformaci podle ženevského vzoru prosadil kazatel Jan Knox (1513–1572), který položil základy presbyteriánské Church of Scotland. Ta získala postavení státem “zavedené” církve (established church).

Anglická reformace. V Anglii byla reformace prosazena shora přímo panovníkem. Po stránce doktrinální nešlo v Anglii o tak zásadní změnu, proto mnozí autoři váhají označit odloučení anglikánské církve od papežství za reformaci. Záminkou pro zásah krále Jindřicha VIII. (1491–1547) bylo jeho bezúspěšné naléhání na papeže, aby prohlásil jeho manželství s Kateřinou Aragonskou za neplatné. Papež, který králi nevyhověl, byl prohlášen za pouhého biskupa římské církve, zatímco za ochránce a nejvyšší hlavu církve v Anglii se prohlásil král. O rok později prosadil v parlamentu významné změny církevní ústavy, jimiž bylo dosaženo naprosté nezávislosti na papeži. Nejvyšším duchovním představitelem Church of England, státem “zavedené” církve (established church) v Anglii, se stal anglický primas – arcibiskup canterburský. Anglikánství Jindřicha VIII. bylo však pouze schismatem, nikoliv ještě reformací.

Skutečné reformační prvky vnesl do anglikánství až po smrti Jindřicha VIII. arcibiskup Tomáš Cranmer (1489–1556), zvláště liturgickou knihou The Book of Common Prayer (1549) a vyznáním víry zvaným Dvaačtyřicet článků (1552). Roku 1559 byla prosazena zákonem i nová liturgie a zakázána katolická bohoslužba.

Polovičatá reformace, kterou panovníci zavedli v Anglii shora, se stala později zdrojem dalšího reformačního hnutí. Z univerzity v Cambridge vyšly impulsy ke kalvínské reformaci, zvané puritánskou. Puritáni chtěli anglikánskou církev očistit (purify) podle ženevských reformačních zásad od zbytků katolického liturgismu a od episkopalismu (vlády biskupů) v církevním zřízení.

Presbyterní směr, jehož hlavním protagonistou byl profesor Tomáš Cartwright (1535–1603), vychází z myšlenky všeobecného kněžství všech věřících a je charakterizován vícestupňovostí církevní správy. Členové presbyterní církve se účastní na její správě volbou starších – presbyterů, kteří spolu s kazateli spravují sbor, a volbou vysílají zástupce do vyšších a nejvyšších církevních orgánů. Sbor je podřízen vyšším orgánům, které se skládají rovným dílem z laiků i duchovních. Hlavními věroučnými dokumenty presbyteriánů se staly Westminsterské vyznání víry a Westminsterské katechismy.

Směr independentský neboli kongregační, jehož duchovním otcem byl Jindřich Jacob (1563–1642), hlásal nezávislost církve na jakékoliv světské moci a svěřoval správu církevních záležitostí pouze samotným shromážděním věřících. Nezná vícestupňovost církevní správy. Kongregacionalisté hlásají, že “bohoslužebně shromážděná obec (congregation) je církví v plném smyslu a je nezávislá na vyšších instancích církevní nebo státní moci, podléhá jedině Kristu, tomu však plně a bezpodmínečně”.

Oba směry působily v rámci státní anglikánské církve a bojovaly o její ovládnutí. Stoupenec kongregacionalismu Oliver Cromwell dosáhl násilnými prostředky na období své diktátorské vlády v anglické republice v letech 1649–1658 jeho převahy.

Kongregacionalističtí separatisté, jejichž představitelem byl Robert Browne (1550–1633), odmítali myšlenku získat postavení jako established church a zavedli princip smlouvy, na jejímž základě se věřící organizují. Skupina kongregačních separatistů pod vedením Jana Robinsona se usadila roku 1609 v holandském Leydenu a roku 1620 emigrovala do Ameriky. Ještě před přistáním jejich lodi Mayflower v americkém Plymouthu vytvořili právní dokument zvaný Mayflower Compact, jímž byla koncepce smlouvy rozšířena i na oblast civilní správy. Tato dohoda plnila funkci ústavy plymouthské kolonie až do připojení ke státu Massachusetts v roce 1691.

Další větve puritánství v Anglii vytvořili baptisté, kalvínská denominace odkládající křest svých členů do dospělosti, důsledně zachovávající kongregační zřízení se značnou autonomií jednotlivých sborů, a Society of Friends, zvaná také kvakeři, odmítající kazatelský úřad. Kvaker William Penn, zakladatel státu Pennsylvania, je otcem myšlenky přátelské odluky státu a církví, jež se stala základem americké konfesněprávní úpravy.

Katolická reforma. Katolická církev se pokusila o doktrinální sebevymezení vůči reformaci na Tridentském koncilu (1545–1563). Jím byla v církvi potvrzena linie, kterou historikové dříve nazývali protireformací, ale vzhledem ke snaze obnoveného katolicismu čerpat především z vlastních duchovních zdrojů se dnes užívá spíše pojmu katolická reforma. Tridentský koncil konečně utužil v církvi potřebnou kázeň, učinil opatření proti zneužívání církevních úřadů, zdůraznil duchovní zaměření církevních služeb, posílil postavení biskupů a jejich dozírání na činnost farářů, stanovil povinnost přesného rozhraničení farností. Reforma značně zasáhla úřady papežské kurie.

Z podnětu koncilu došlo k uspořádání a vydání platných kodifikačních celků. V roce 1582 vyhlásil papež Řehoř XIII. nový svod církevních předpisů pod názvem Corpus Iuris Canonici, obsahující šest částí: Graciánův dekret, Liber Extra, Liber Sextus, Clementinae, Extravagantes Ioannes Vicesimi Secundi a Extravagantes Communes. Tento svod zákonů byl závazný až do května 1918, kdy jej nahradil nový, jednotný kodex.

Napětí, které nebylo odstraněno ani augsburským náboženským mírem z roku 1555, se v následujícím století vyostřilo a na evropském kontinentě vyústilo do třicetileté války. Vestfálský mír, uzavřený mezi většinou bojujících stran roku 1648 v Münsteru, stanovil poválečné uspořádání náboženských poměrů ve Svaté říši římské tak, že je restituoval k 1. 1. 1624. Nadále platila zásada cuius regio, eius religio podle ustanovení augsburského míru, doplněná o připuštění kalvínské konfese a principu individuální náboženské svobody. Z těchto ustanovení vestfálského míru byly vyloučeny dědičné habsburské země a Horní Falc. Náboženské hledisko se prosadilo i ve vytvoření dvou oddělených, navzájem nepřehlasovatelných kurií říšského sněmu a soudu, z nichž v jedné zasedali katolíci a v druhé protestanté.

Z hlediska konfesněprávního uspořádání bylo pro Katolickou církev nebezpečné, že sami katoličtí panovníci převzali způsob správy církve, který se již dříve rozvinul v protestantských státech a označuje se pojmem jurisdikcionalismus. Německy se nazývá Staatskirchenhoheit - nadřazenost státu nad církví nebo Staatskirchentum - státní církevnictví. Světský panovník má v tomto systému iura maiestatica circa sacra – sám určuje pravidla vztahu mezi státem a církví bez ohledu na skutečné zájmy a potřeby církve, i když navenek prokazuje církvi přízeň.

V protestantských zemích si panovník navíc osobuje iura maiestatica in sacra – zasahuje do záležitostí věrouky a ius reformandi – právo reformovat církev a nestrpět na svém území ty náboženské společnosti, které by se jím prosazené reformaci nepodrobily.

V katolických zemích se jurisdikcionalismus projevuje snahou o omezení vlivu centralismu papežství a římské kurie. Panovníci sice uznávají Katolickou církev jako univerzální instituci v čele s papežem, avšak přiznávají jí pouze omezenou duchovní moc, zatímco církev na teritoriu svých států považují za pouhou národní instituci, která jim zcela podléhá.

- ius advocatiae neboli ius protectionis – právo na ochranu církve uskutečňovanou podle názoru panovníka (jako příklad může sloužit potírání hugenotů po zrušení Ediktu nantského Ludvíkem XIV. roku 1685),

- ius inspectionis – právo státního dozoru nad vyhrazenými obory činnosti církve, zejména nad správní činností biskupů, jejich komunikací s Apoštolským stolcem, úkony duchovní správy, jako jsou kázání, misie, bohoslužby, procesí a pouti,

- ius cavendi – právo na předběžná opatření proti církvi v předpokládaném zájmu státu,

- ius placeti (placetum regium nebo exsequatur) - právo panovníka předem schvalovat vyhlášení papežských a biskupských zákonodárných aktů a věroučných pokynů i jmenování nositelů církevních úřadů,

- ius exclusivae – právo předem vyloučit (vetovat) kandidáta církevního úřadu (včetně papeže),

- ius appellationis (recursus ab abusu) - právo odvolat se proti rozhodnutí církevních autorit ke státním orgánům,

- ius reformandi (v katolickém slova smyslu) - právo přímo zasahovat do církevních záležitostí k odstranění zjevných nepořádků,

- ius supremi dominii – právo vrchního vlastnictví církevního majetku, v některých případech projevující se jeho sekularizací (vyvlastněním) anebo vyhlášením tzv. amortizačních zákonů (tj. zákaz nabývat majetek církevními institucemi),

Katolický jurisdikcionalismus nabyl ve Francii podoby teoreticky podrobně propracovaného systému zvaného galikanismus, v Německu se projevil trvalým praktickým uplatňováním a občasným teoretickým zpracováním některých jeho aspektů (příkladem může být nauka zvaná febronianismus). Ve Španělsku se hovoří v této souvislosti o regalismu. V Rakousku se jurisdikcionalismus uplatňuje od doby Karla VI. a Marie Terezie, velmi radikální podoby však nabývá za vlády Josefa II.

Ústava Spojených států amerických. Zcela specifický vývoj vztahů náboženské a světské obce nastal v 17. – 18. století v Nové Anglii. Hlavní motivací prvních kolonistů byla jejich touha realizovat svobodný náboženský život. Proto byla pro postupně se utvářející novou severoamerickou civilizaci vždy příznačná přítomnost vyznavačů většího množství konfesí: presbyteriánů, kongregacionalistů, baptistů, metodistů, katolíků, kvakerů, mennonitů, moravských bratří a dalších. Některé z těchto denominací měly v jednotlivých státech dominantní postavení.

Ideje osvícenství a přirozeného práva, zejména učení Johna Locka, i nutnost pokojného soužití však přivedla Američany k myšlence i praxi náboženské tolerance a svobody. Prvním vyjádřením náboženských svobod byla “Základní ústava Karolíny”, významná je ústava státu Virginie (1776). Ve Virginských statutech náboženské svobody (1786), jejichž autorem byl Tomáš Jefferson, se uvádí: “nikdo nebude nucen navštěvovat nebo podporovat jakékoli náboženské obřady, místa i představitele”. Tyto zásady se pak vtělily do prvního dodatku Ústavy Spojených států (1787). V něm rozlišuje tradiční americká jurisprudence dvě klauzule:

1. o zavádění náboženství (establishment clause): Kongres nesmí vydávat zákony zavádějící nějaké náboženství. Podle Jeffersonova výkladu, přijatého i Nejvyšším soudem Spojených států zde Ústava staví zeď, která odděluje (separating wall) církev a stát.

2. o svobodném vyznávání (free exercise clause): Kongres nesmí vydávat zákony, které by zakazovaly svobodné vyznávání nějakého náboženství.

Francouzská revoluce nebyla zpočátku namířená proti církvi. K ústavodárnému shromáždění, za něž se prohlásili zástupci třetího stavu, se připojila většina zástupců duchovního stavu. V článku 10 “Prohlášení práv člověka a občana”, přijatého tímto shromážděním, byla vyhlášena svoboda svědomí a vyznání. Ještě v roce 1789 byl na návrh biskupa Talleyranda veškerý církevní majetek vyvlastněn. Od té doby následovala řada proticírkevních opatření, mezi nimi také rušení řádů a klášterů. Dosavadní diecéze byly zrušeny, v každém departementu měl působit jeden biskup, volený veškerým obyvatelstvem bez rozdílu vyznání. Faráři měli být rovněž voleni světskými obcemi a placeni státem. Jen pět biskupů a třetina duchovních (assermentés) složili přísahu na civilní konstituci francouzského kléru, soubor nových předpisů o církvi, vydaných francouzským státem. Ostatní (refractaires) odmítli a byli persekuováni (věznění, deportace, popravy). Vláda direktoria vyhlásila roku 1795 neutralitu vůči náboženství a zavedla ve Francii jako v prvém evropském státě odluku církve od státu. Stát nadále nepřispíval na kult a omezoval výkon náboženství pouze na kultovní budovy.

Teprve Napoleon se pokusil o smír s Apoštolským stolcem, a to konkordátem z roku 1801, v němž uznává katolické náboženství jako vyznání většiny francouzského obyvatelstva. Podle konkordátu měl první konzul, stejně jako dříve francouzský král, právo jmenovat biskupy. Stát se zavázal platit mzdu duchovním náhradou za zkonfiskovaný církevní majetek. Napoleon však vzápětí konkordát jednostranně doplnil o 77 organických článků (1802), které zesilují podřízenost církve státu. Roku 1804 se Napoleon prohlásil za císaře a dal se od papeže Pia VII. pomazat. Roku 1808 Napoleon obsadil Řím, roku 1809 připojil církevní stát k francouzskému císařství a papeže internoval.

V Německu došlo pod vlivem Francie v té době k sekularizaci katolického církevního majetku. Nejprve v důsledku míru lunévillského z roku 1801 Francii připadla území na levém břehu Rýna, takže veškerá duchovní knížectví na tomto území byla zlikvidována, potom byla na základě výsledků jednání říšské deputace z roku 1803 v Řezně zrušena zbývající německá duchovní knížectví a jejich území připojena německým státům jako náhrada za území ztracená v Porýní. Po Vídeňském kongresu usiloval Apoštolský stolec o zlepšení vztahů s jednotlivými státy formou konkordátů, např. roku 1817 s Bavorskem, nebo jiných dohod, jako byla dohoda s Pruskem z roku 1821 o hranicích jednotlivých diecézí.

Církevní stát, obnovený roku 1815 rozhodnutím Vídeňského kongresu, byl v procesu sjednocování Itálie kolem roku 1860 omezen na pouhou čtvrtinu svého původního území. Tento zbytek církevního státu byl Itálií okupován v roce 1870. Papež Pius IX. se tehdy prohlásil za “vatikánského vězně” a zvolil v nově nastolených poměrech krajně zdrženlivé postoje. Odmítl garanční zákon (1871), který papeži zaručoval nedotknutelnost, rentu a užívání vlastních paláců i letního sídla Castel Gandolfo.

Po vyhlášení Německého císařství (1871) byl kancléřem Bismarckem vyhlášen tzv. “kulturní boj” (Kulturkampf) proti Katolické církvi, uskutečňovaný zejména v Prusku, Bádensku, Hessensku a Sasku. Došlo k likvidaci struktury Katolické církve a trestní zákon byl rozšířen o tzv. “kazatelnicový paragraf” z roku 1871. Pod hrozbou trestní sankce bylo zakázáno, aby se duchovní ve svých kázáních dotýkali veřejných záležitostí. Roku 1872 byla zakázána přítomnost jezuitů a “příbuzných” řádů v Řiši. Květnovými zákony z roku 1873 byl zpřísněn dozor státu nad církví. Těmito opatřeními nemohli být nadšeni ani evangelíci.

Reakcí na tzv. kulturní boj bylo zesílené politické organizování německých katolíků ve straně Centrum, založené roku 1852 a původně docela malé, pod jejímž tlakem byl Bismarck donucen k ústupu. Od roku 1880 byly zákony z období kulturního boje postupně rušeny. Vztahy Německa k Apoštolskému stolci se výrazně zlepšily za pontifikátu Lva XIII. (1878–1903) a po odchodu Bismarcka z funkce kancléře (1890). Lev XIII. položil základy novodobé sociální nauky církve svou encyklikou Rerum novarum (1891), kterou jsou katolíci zavázáni k boji za naplnění sociálních práv utlačovaných.

Odstředivé tendence umožnily katolické církvi na území Francie (Ecclesia Gallicana) zvláštní sebereflexi: považovala se za vybavenou dávnými právy a privilegii, tzv. “galikánskými svobodami”. Vrcholným projevem galikanismu byla “Deklarace francouzského kléru” z roku 1682 o čtyřech článcích, kterou připravil kardinál Bossuet (1627 – 1704).

První článek omezuje papežskou moc pouze na duchovní záležitosti, druhý ji navíc omezuje ustanoveními předcházejících koncilů, třetí “pravidly, mravy a zařízeními, přejatými v království a v církvi francouzské”. Nejradikálnější je čtvrtý článek, jímž se definitivní neměnnost papežských rozhodnutí ve věcech víry váže na následný souhlas církve. Inocenc XI. proti článkům protestoval papežským breve (krátkým veřejným prohlášením).

Teologové smýšlející v intencích světového katolicismu, např. Robert Bellarmin (1542 - 1621) a František Suárez (1548 - 1617), setrvávali na opačných pozicích než teoretici jurisdikcionalismu. Středověké chápání výkonu církevní moci podepřeli teorií nepřímé moci církve ve světských (časných) záležitostech. Papež má duchovní moc, jejíž vlastním předmětem jsou záležitosti duchovní povahy (res spirituales), zatímco ve věcech světských (res temporales) má pouze nepřímou moc, nakolik i tyto věci souvisí se spásou člověka. Na smíšené záležitosti (res mixtae) se vztahuje zároveň moc duchovní i světská. Tato vize zjevně zachovává středověký dualismus moci duchovní a světské, avšak usiluje o jejich vyrovnanost a vzájemnou nezávislost v oblasti svých vlastních kompetencí. Státní moc má napomáhat církvi ve splnění jejího poslání a respektovat kompetence církve v oblastech regulovaných kanonickým právem.

Na německé katolíky zapůsobil v druhé polovině 18. století spis De statu Ecclesiae, který vydal světící biskup Mikuláš Hontheim z Trevíru pod pseudonymem Febronius. Popírá papežský primát, zdůrazňuje úlohu biskupů. Nejvyšší autoritu v církvi má mít podle něho koncil.

Po přechodu pruské dynastie ke kalvinismu sjednotil roku 1817 král Bedřich Vilém III. na svém území zemské luterské a kalvínské církve do zemských unionovaných církví (trvajících dosud).

V 19. století je vnitřní vývoj Katolické církve poznamenán na jedné straně snahou po emancipaci, která je umožněna oslabením státního jurisdikcionalismu a rozšířením občanských svobod, na druhé straně obranářskými tendencemi proti stále sílícímu tlaku liberálních a nacionálních idejí. Tento církevní defenzionismus má za následky zdůraznění centralismu a jednoty církve zosobněné papežem. Proto První vatikánský koncil, svolaný na rok 1869, otevřel mimo jiné také otázku formulace věroučného článku o neomylnosti papeže při definování nauky týkající se víry a mravů činěné slavnostním způsobem (ex cathedra). Po určitém váhání, kdy někteří biskupové upozorňovali na nepochopení, s nímž se vyhlášený článek víry u vlád a veřejnosti jejich zemí setká, koncil vyslovil téměř jednomyslný souhlas. Odpůrci dogmatu založili v Mnichově roku 1872 starokatolickou církev, která přes veřejnou podporu zejména v některých německy mluvících zemích získala jen zlomek jejich obyvatelstva.

V roce 1903 zasáhl rakouský stát do volby papeže použitím exkluzivního veta - vyloučil předem zvolení dosavadního kardinála-státního sekretáře Rampolly. Konkláve se tomuto zásahu, církví již v minulosti vylučovanému, nepodřídilo. Za papeže však byl zvolen přece někdo jiný, a sice dosavadní benátský patriarcha Josef Sarto, který přijal jméno Pius X. (1903-1914). Ten hned v následujícím roce vydal přísný zákaz takového zásahu světské moci do volby, a to pod trestem exkomunikace.

Přibližně od roku 1876 sílilo ve Francii proticírkevní hnutí, postupně likvidující dosavadní záruky, které katolická církev měla na základě napoleonského konkordátu a organických článků. V roce 1904 Francie přerušila diplomatické styky s Apoštolským stolcem a roku 1905 vyhlásila zákon o odluce státu a církve. Stát odmítl poskytovat napříště jakýkoliv příspěvek na výživu duchovních a na tzv. kultovní potřeby. Právní subjektivita církevních právnických osob byla zrušena a církvím dovoleno organizovat se pouze podle dříve vyhlášeného zákona o kulturních sdruženích (associations cultuelles). Kulturním sdružením tvořeným za účelem organizování kultu se za symbolický poplatek svěřují zestátněné kostely a budovy sloužící náboženským účelům do užívání. Nekatolické církve a židovské obce se tomuto zákonu podřídily. Na katolické straně nebylo lehké vyrovnat se ztrátou diecézní a farní struktury. Apoštolský stolec ostře protestoval. Během světové války se však konflikt zmírnil, v roce 1920 byly obnoveny diplomatické styky mezi Francií a Apoštolským stolcem a v roce 1923 Francie vydala zákon povolující diecézní sdružení. Od té doby osciluje vztah církví a státu ve Francii mezi negativní neutralitou (restriktivní interpretací právních norem) a positivní neutralitou. Na území Alsaska-Lotrinska, navráceném po roce 1918 Francii, platí nadále režim založený napoleonským konkordátem, stejně i některá tehdejší i dnešní francouzská zámořská území měla a mají dosud jiný než odlukový systém. Od počátku páté republiky (1958) získávají církevní školy státní podporu (podle zákona nazvaného loi Debré) a režim odluky se i v jiných oblastech natolik zmírňuje, že se francouzský systém vztahu státu a církve stále více přibližuje koordinačnímu modelu světského státu.

Po vzniku nových států ve střední a východní Evropě po první světové válce vyvinul Apoštolský stolec rozsáhlou diplomatickou iniciativu, aby v nich zajistil postavení církve. Pád dosavadních monarchických režimů církvi umožnil, aby se uvolnila z krunýře státního poručnictví a uzavřela s nástupnickými státy dohody, v nichž byl vztah státu a církve moderněji upraven. Mezi prvními konkordáty byly smlouvy s Lotyšskem (1922), Polskem (1925), Rumunskem (1927) a modus vivendi s Československem (1928). S Rakouskem byl uzavřen dosud platný konkordát v letech 1933/1934.

V Itálii došlo v roce 1929 k vyřešení římské otázky uzavřením tří mezinárodních smluv mezi Apoštolským stolcem a Italským královstvím, nazvaných podle lateránského papežského paláce, v němž byly uzavřeny, smlouvami lateránskými.

V první lateránské smlouvě se výslovně uznává mezinárodněprávní subjektivita (suverenita) Apoštolského stolce na základě staletého obyčeje a ke splnění úkolů, které mu ve světě přísluší; dále se Apoštolskému stolci garantuje výkon státních funkcí na území nově zřízeného útvaru, zvaného Vatikánské město. Úředníci a úřady římské kurie i mimo toto území požívají exempce, resp. imunity. Papež je chráněn tak jako hlava italského státu. Apoštolský stolec má nadále aktivní a pasivní legační právo. Papež zase ze své strany uznal, že Řím je hlavním městem Itálie a vyjádřil souhlas s připojením církevního státu k Itálii.

Třetí lateránskou smlouvu tvoří konkordát, tj. smlouva, která se týká postavení Katolické církve v italském státě. Obligatorní civilní sňatek byl nahrazen alternativní formou (volbou mezi církevní a civilní formou) a rozhodnutí církevních soudů v manželských věcech byla uznána. Stát se zřekl zásahů do církevních záležitostí ve smyslu iura maiestatica circa sacra.

Provedení a uskutečnění dohod obsažených v uvedených smlouvách v následujících měsících a letech však bylo doprovázeno na italské straně řadou výkladových poznámek, z nichž bylo patrno, že fašistický stát nechce ustupovat ze zásad státní omnipotence. V roce 1931 vypukl konflikt mezi italským státem a římskou kurií kvůli nátlaku fašistů na Katolickou akci a spolky církevní mládeže, během něhož papež Pius XI. vydal protifašistickou encykliku Non abbiamo bisogno. Lateránské smlouvy plně realizovala až demokratická Italská republika po roce 1947, která uzavřela řadu dalších konkordátních smluv s Apoštolským stolcem a obdobné smlouvy s několika dalšími církvemi a se Svazem židovských obcí.

Ustanovení Výmarské ústavy v Německu z roku 1919 odstranila napjaté vztahy bývalé monarchie vůči církvím a založila systém světského státu nezasahujícího do vnitřních záležitostí církví, takže se někdy i v Německu hovoří o odluce církví od státu. Církvím, které až dosud byly veřejnoprávními korporacemi, bylo toto právo přiznáno nadále, dalším církvím bylo umožněno ho postupně dosáhnout. Pokud jde o Katolickou církev, došlo k uzavřením tří nových zemských konkordátů s Apoštolským stolcem, a sice bavorského roku 1924, pruského 1929 a bádenského 1932. Ty měly být završeny rámcovým konkordátem pro celé Německo, k jehož podepsání došlo až po uchopení moci nacisty v roce 1933. Hned po jeho podpisu však nacisté začali s tzv. tichým bojem proti církvím. Církevní spolky a organizace byly rozpuštěny a veřejný život odnáboženštěn. Proti snahám o zásahy do nauky a organizace Evangelické církve a na obranu Židů vytvořil větší počet evangelických teologů Vyznávající církev, která vydala roku 1934 protest ve formě barmenské deklarace. Následovala její persekuce a prosazování kolaborujících tzv. německých křesťanů. Na katolické straně došlo k odsouzení Rosenbergovy knihy Mýtus 20. století münsterským biskupem von Galenem. Papež Pius XI. proti nacismu vystoupil svou encyklikou Mit brennender Sorge z roku 1937.

Doba pontifikátu papeže Pia X. se vyznačovala reformní činností v oblasti práva a liturgie. Tak v roce 1907 papež vydal dekret Ne temere, kterým reformoval manželské právo a stanovil podrobně postup při zápisu o uzavření manželství do křestních matrik. Duchovní správci místa uzavření manželství zasílají zprávu o tom na jakékoli místo na zemském povrchu, kde byl křest každé z katolických stran vykonán, aby tam došlo k záznamu do křestní matriky.

CIC/1917: Již v roce 1904 papež Pius X. rozhodl vytvořit komisi k sestavení jediného, jednotného a výlučného zákoníka celocírkevního kanonického práva, který by nahradil dosavadní Corpus Iuris Canonici, svod šesti různých právních sbírek, který se v té době již jevil jako příliš archaický jak formálně, tak obsahově. Jedenáct let vedl kardinál Petr Gasparri komisi, která konečně předložila papeži Benediktovi XV. zákoník k promulgaci. Obdržel název Codex luris Canonici, ve zkratce CIC. Vyhlášen byl v květnu 1917, vacatio iuris trvala přes jeden rok.

Kodex přijímá dělení podle zásad římského práva na personae, res, actiones. V tomto smyslu je nadepsáno i pět knih Kodexu z roku 1917: 1. Všeobecné předpisy, 2. Osoby, 3. Věci, 4. Různá řízení, 5. Trestné činy a tresty. Důležitou formální stránkou kodexu je jeho jednotné dělení na kánony, které jsou průběžně číslovány a mohou samy být ještě rozděleny do paragrafů a bodů. Celkem kodex obsahoval 2414 kánonů. Ve starší literatuře je pro kodex používána jen zkratka CIC. Po vydání nového kodexu v roce 1983 je nutné jejich rozlišení. Běžným se stalo od té doby označení CIC/1917. Někteří autoři uvádějí: CICB (B = Benedicti).

CIC/1983: V lednu 1959 dospěl papež Jan XXIII. (1958-1963) k závěru, že je třeba projednat se světovým episkopátem postavení církve v současném světě a v souvislosti s tím reformovat dosavadní církevní právo. Proto se rozhodl svolat Druhý vatikánský koncil (1962 - 1965). Tento koncil, který byl svolán ke svému prvnímu zasedání Janem XXIII. a k dalším třem Pavlem VI. (1963-1978), měl výrazně pastorační ráz. Vytvořil velké množství dokumentů, především konstitucí a dekretů. Nově prohloubená eklesiologie (nauka o církvi), na jejímž podkladě se reformovalo i kanonické právo, má základy vyjádřeny ve věroučné apoštolské konstituci Lumen gentium (Světlo národů) z roku 1964. Koncilový dekret O svobodě svědomí ukládá církvi více než dříve hájit svobodu svědomí nejen svých členů, ale všech lidí na světě.

Komise pro vypracování zákoníku, ustavená v březnu roku 1963, na něm pak pracovala téměř 20 let. Některé dílčí normy byly uváděny v život již v předstihu. Nový Codex Iuris Canonici - CIC/1983 - vyhlásil papež Jan Pavel II. dne 23. 1. 1983 promulgační apoštolskou konstitucí “Sacrae disciplinae leges” a účinnost stanovil na první neděli adventní toho roku, tj. na 27. 11. 1983.

Nový CIC se od starého liší především odlišnou systematikou, související s přehodnocením některých teologických důrazů posledním koncilem, ale také obsahem. Zdůrazňuje, že celá církev – všichni její členové – společně tvoří Populus Dei (Boží lid), dále zdůrazňuje všeobecné kněžství všech věřících a princip kolegiátnosti biskupského sboru. Rozvoj ekumenické nauky vede ke změnám norem dotýkajících se vztahů k jiným křesťanským vyznáním. Další významnou změnou je zvýšení podílu partikulárního práva v celkovém systému církevního práva katolické církve latinské. Proto je v novém CIC větší množství zmocňujících norem, které podrobnou právní úpravu některých záležitostí přenechávají diecézním biskupům, event. biskupským konferencím. Proto je i legislativní materie nového CIC stručnější. Naznačuje to počet kánonů: 1752, tedy asi o čtvrtinu méně než v předešlém CIC.

CIC/1983 stanoví ve svém c. 1: “Kánony tohoto kodexu zavazují pouze členy církve latinského obřadu.” Skládá se ze sedmi knih:

Codex Canonum Ecclesiarum Orientalium (CCEO) vyhlásil Jan Pavel II. dne 25. 10. 1990 s účinností ke dni 1. 10. 1991. Zatímco CIC/1983 zavazuje pouze církev latinskou, CCEO je společným zákoníkem pro všechny katolické východní církve. I tento kodex je psán latinsky. Nedělí se však do knih, ale do 30 titulů. Stejně jako oba CIC se dělí do průběžně číslovaných kánonů v počtu 1546.

Zkoumáním shod a rozdílů mezi CCEO a CIC se zabývají komparatistické studie kanonického práva. Nejznámnější konkordanční rejstřík sepsal Carl-Gerold Fürst.